obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915492 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39732 příspěvků, 5764 autorů a 391434 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: Středa 19. díl ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Červánkový sen
 autor kraaska_ publikováno: 25.03.2009, 14:16  
Další pokračování...
 

Vážně jsem usnula až k ránu. Celá rozlámaná vylezu z postele ve dvanáct. Nikde nikdo. Teta samozřejmě v práci a strejda taktéž, ale kde je ten člověk, kterého jsem myslela, že znám? Projdu celý byt ještě jednou, ale neúspěšně. Usednu tedy sama ke snídani. Moc mi to neleze. Spíše přemýšlím, než jím.
Normálně zjišťuji, že se nudím. Uklidila jsem už snad všechno, knihy mám dávno přečtené, tetiny časopisy taky. Prostě se nudím a navíc ty moje myšlenky... V takové chvíli člověka napadají různé varianty toho, co se včera stalo, co jsem viděla či slyšela. Nezbyde mi nakonec nic jiného, než zase ulehnout a dospat bezmocnou noc. Tohle se ukáže jako bezva nápad... alespoň na chvíli zapomenu na svá trápení... mami, kdybys tu jen byla...

Vzbudí mě mohutný smích. Takže Patrik už tu je... jsem zvědavá, jak mi tohle všechno vysvětlí. Vejdu do obýváku, ale Patrik nikde. To jen teta se strejdou mají nějakou oslavu nebo co.
„Dobrý den,“ pozdravím po chvilce trapného ticha.
„Dobrý,“ pozdraví mě.
„Linuš, v lednici je maso a brambory. Hoď si to do mikrovlnky.“
„Ani nemám moc hlad.“ Co to znamenalo, že ho hladila???
„Tak si pojď k nám sednout.“
„Nebudu obtěžovat.“
„Co to plácáš?“ mávne teta rukou.
„Tak já se převlíknu.“
Hodím na sebe domácí úbor a vecpu se na sedačku vedle nějakého zarostlého pána a asi jeho manželku. Nejspíš jsou to přátelé, jak usoudím z jejich řeči. Zajímavé, že jsem je ještě neviděla, tetiny známé jsem všechny znala...
Baví se o politice, jak jinak. A každý má jiný názor. Je lepší ODS nebo ČSSD? Řešit takové ptákoviny. Stejně si tam budou nahoře dělat, jak se jim zlíbí. Nepodívají se na nás, prostý lid, co chtějí a co jim chybí. Hlavně aby bylo dobře jim. Takže je celkem jedno, které straně kdo fandí. Podle mě jsou všichni na jedno brdo.
Potom se jejich téma posune. Začnou se bavit o nemocech. Usoudím, že ta paní musí být nějaká doktorka. Hrozně se vyzná a radí strejdovi, co má jíst na cholesterol a co naopak ne. Chudák jen zaskučí, protože to, co nesmí, je všechno to, co jí a co má rád. Konečně se usměji a oni si toho také všimnou. Do teď jsem seděla nezúčastněně... a dost mi to vyhovovalo.
„Tak ty jsi Linda?“ zeptá se ten pán.
„No, jo.“ Co budu povídat.
„Vyrostla jsi. Tedy, jestli můžu tykat. Pamatuji si tě jako malou holčičku.“
Tyhle řeči nesnáším. Takhle to bylo vždycky, když jsme s mamkou potkaly nějakou její známou nebo kohokoliv. To bylo jenom: Ta už je velká, Ty jsi vyrostla, Kde máš ženicha a podobné trapné hlášky.
„Klidně mi tykejte,“ mávnu nad takovou prkotinou rukou.
„Teta je tvá druhá máma. Nepletu se?“
Podívám se na něj jaksi překvapeně. Co je tohle za blba? Ještě ty jeho oči. Nesundá je ze mě a pořád civí přesně doprostřed mých zorniček, jako by se snažil zjistit, jaký jsem člověk a jaké mám problémy. To bude nějaký psycholog.
„Jo, teta je fajn,“ podívám se na ni trochu zděšené, kde se tahle debata šine, ale ona svým
pohledem uhne. Na to u ní nejsem zvyklá. Něco se děje, a já na to NĚCO prostě musím přijít.
Tuhle trapnou chvíli naštěstí přeruší něčí mobil. Jak se ukáže, tetin. Nejprve se podívá na volajícího, poté na nás a odkráčí pryč. Telefonuje celkem dlouho. Jsem asi blázen a normálně si myslím, že mluví s Patrikem. Mají nějaké tajnosti. Proč by asi šla až na druhou stranu baráku? Určitě, abych jí neslyšela. Kruci, tohle mě žere. Vrátí se po dobré čtvrt hodině a z jejího výrazu nemůžu vyčíst absolutně nic. Chová se normálně, přirozeně a ... Asi blbnu. Prostě měla dlouhý telefon. Blááázním!
Teta jim dolije vína, mě přinese také skleničku. Vtáhnou mě do hovoru a tahají ze mě moudra. Vůbec je nechápu. Jako... rozumím, že se nebudou bavit o filmech nebo hudbě, ale tohle?
„Myslíš, že bys mohla vychovávat dítě?“ zeptá se mě paní doktorka.
„Proč?“ vykulím oči.
„Jen tak. Vypadáš jako rozumná holka. Málokteré takové teenagerky by dokázaly vychovávat dítě.“
„Nevím, jestli bych to zvládla. Ale nebojte, já ještě neplánuju rodinu. Chci studovat. Zatím.“ Loknu si trochy červeného vínka.
„A myslíš, že bys to nestíhala, kdybys chodila do školy?“
„To nevím, asi ne. S dítětem musí pořád někdo být. Starat se o něj a vychovávat ho.“
„To ano. A co chůva? Takhle byste to neřešila?“
„Celý den chůva a já jeho matka? Ne, to by se mi nelíbilo, kdybych se svým dítětem nemohla být. A co manžel?“ zadám otázku jim.
„Ten by byl a vydělával,“ odpoví mi stručně.
„Takže bych s ním prakticky vůbec nebyla. No to by bylo bezva,“ řeknu trochu ironicky.
„Nezvládla bys to tedy?“ je neodbytná, fakt.
„Nebudu teď řešit takové věci. Vyřeším si je, s dovolením sama, až na to přijde čas, ale vím, že momentálně je to daleká budoucnost,“ řeknu možná trochu drze, ale teta jen vzdychne. Tuhle debatu jsem nepochopila. Co ze mě chtěli vytáhnout?
„Představ si, že jsi v téhle situaci,“ nenechá se vytočit, zatímco já jsem vytočená dost.
„Nemůžu si to představit. Prostě chci studovat a dítě určitě nehrozí.“
„Nemáš fantazii?“ zadívá se na mě ta baba.
„Proč? Každý má fantazii, ale jsem mladá na to, abych přemýšlela nad dítětem.“
„Jsi mladá, ale silná a zažila sis možná víc, než leckterá čtyřicetiletá paní.“
„Proto, že nemám rodiče, proto se mě ptáte na takové věci? Jako třeba jestli jsem nezdědila něco po otci nebo co?“ rozčílím se úplně.
„Majko, nech ji,“ zastane se mě konečně teta. Už jsem myslela, že mě nechá se v tom plácat.
Pořád to musím vydýchávat a mluvit se mi ani nechce. Po chvilce se odvážím.
„Můžu vědět jednu věc?“
„Ano,“ odpoví mi paní Majka.
„Jaká je vaše profese?“
„Jsem dětská doktorka,“ řekne pyšně.
„A proto se mi rejpete do života?“
„Jen jsem se snažila...“
„Nech ji Majko,“ zastane se mě i její muž.
Otočím se na něj. „A vás se můžu na něco zeptat?“
„Jistě.“
„Jaká je vaše profese?“
„Jsem advokát, teta je mou sekretářkou. To jsi nevěděla?“
„Asi jsem vás nepoznala,“ omluvím se, protože teď se mi ten chlap vybaví bez vousů. Zestárl hodně a šedivá barva mě zmátla.
„Aha, pardon.“
„To nic.“
Ticho...
„Tak já raději půjdu. Omlouvám se, ale nebudu se účastnit zbytečných řečí.“
„Počkej ještě,“ podívá se na mě teta. Zeptám se jí tedy před všemi na rovinu.
„Kde je Patrik?“
„Přijde za chvíli a všechno ti vysvětlí.“
„To je toho tolik?“
„Asi jo... Linuš, doufám, že to zvládneš.“
„Co mám zvládnout?“ nechápu ten její ustrašený výraz. Něco se děje a nejspíš je to něco hodně důležitého...
„Nejsem ta pravá, která by ti to měla říct.“
„Teto, ale já...“ náš hovor utne zvonek.
„To je zvenku, zajdi tam,“ kývne teta na strejdu. Žeby další návštěva, ne to ne, nebo? Jedině Patrik....
Stojíme s tetou na kraji obýváku a civíme ke dveřím. Návštěva jen sedí a popíjí víno. Začínám být nervózní a nevím proč...
Pomalu se otevřou dveře. Vejde strejda a táhne za sebou kočárek a cestovní tašku. Nechápu. Kdo se tu stěhuje? Tak to není Patrik... Zklamaně se otočím, abych do sebe hodila zbytek vína, ale jakmile se vrátím na své místo a mrknu ke dveřím, sklenička mi upadne a roztříští se o plovoucí podlahu. Nevnímám to. Jen civím... Patrik už je uvnitř. Je to on a ta cestovní taška a kočárek jsou viditelně jeho... V rukou drží malé děťátko. Nemůže mít ani měsíc... to musí být čerstvě narozené dítě!!! Nejsem schopna se k nim ani přiblížit. Vůbec nechápu, co tohle má znamenat. Jeho dítě? Kde má tedy ženu? Kde pořád lítal? Proč je tady? Tolik otázek...
„Lindo, odpusť. Nemohl jsem ti to říct dřív.“
Koukám skrz všechny.
„Lindo, tohle je Jonáš, moje dítě.“
„Tvoje?“ vzmůžu se na vzlykavou otázku.
„Jo... a věřím, že bude naše.“
„Proč naše...“ dojdou mi všechny ty hloupé otázky paní doktorky. Patrik má dítě!!!
„Protože budeme bydlet spolu...“ viditelně se mě bojí.
„Jakto?...“
„Pojď, do pokoje. Všechno ti povím.“ Podívá se totiž do obýváku, a nechce všechno řešit před cizími lidmi.
Pomůžu mu tam odvézt kočárek, strejda tam hodí tašku a Patrik nese klidně spící miminko.
Podívám se tomu malému do tváře. Je nádherný. Slzy mám na krajíčku a po několika málo sekundách je neudržím. Je tak hrozně podobný Patrikovi!
„Linuš,“ položí malého na mou postel. „Tohle je moje dítě,“ řekne znovu.
„Vidím...“
„Proč pláčeš?“
„Co to má znamenat?“ rozhorlím se.
„Klid. Sedni si. Povím ti to.“
A tak si sednu a zadívám se do jeho očí, které viditelně patří jiné ženě...
„Do Prahy jsem jezdil často, protože jedna holka čekala se mnou dítě. Teď jsem tam musel odjet, protože mi volali, že je nějaká nemocná a dítě budou muset vytáhnout ven dřív. Ona zemřela,“ odmlčí se na chvíli a podívá se na toho tvorečka. „Jsem táta, nemůžu ho hodit pryč proto, že to bude pohodlnější. Navíc, mám na tohle roky. Věřím, že to pochopíš. Linuš, miluju tě! Já to nikdy neřekl, ale doufám, že mi pomůžeš a budeme šťastní...“
„Představuješ si to tak jednoduše,“ uhnu očima s rozmazanými líčidly.
„Budu pracovat, abychom měli peníze i na tvá studia i na dítě a na všechno.“
„Takže, jak říkala paní doktorka, budeš pořád v práci, dopoledne bude dítě hlídat chůva, odpoledne já a nebudu se mít kdy učit, takže školy nechám, jo?“
„Ne to ne. Mám bezva mamku, jestli si vzpomínáš,“ nadhodí.
„Taky pracuje.“
„A taky taťku a celou rodinu. Oni nám pomůžou, když budeme v Praze, a když budeme tady, pak se budeme moci starat o něj sami.“
„Vidíš to tak jednoduše. Bude pořád u cizích, ale on potřebuje nějaké rodiče.“
„Bude mít nás.“
„Jo a my s ním budeme maximálně večer a o víkendu, jestli taky nebudeš pracovat.“
„Nemám nejhorší platební podmínky.“
„Ale co láska?“ podívám se na něj.
„Tu taky musíme zvládnout a najít si na ni čas.“
„Víš, jak to bude těžké?“
„Bude. V životě není nic jednoduché, to sama víš,“ uchopí mě kolem ramen.
„Patriku... já už chci normálně žít!“ zakřičím do jeho hrudi... na jednu malou holku je toho prostě zase moc!


 celkové hodnocení autora: 83.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 8 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 24 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Peter Stumpf 30.05.2011, 23:46:51 Odpovědět 
   „Dobrý den,“ pozdravím po chvilce trapného ticha.
„Dobrý,“ pozdraví mě.

Tady se dvakrát opakuje sloveso "pozdravit". Nebylo by lepší třeba "Dobrý den", pozdravím po chvilce trapného ticha.
"Dobrý", opáčí.
?
 ze dne 10.11.2011, 22:08:21  
   kraaska_: asi máte pravdu, tak jsem to kdysi napsala a už to po sobě neopravovala :)
 Kaileen 07.04.2009, 19:52:24 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Kaileen ze dne 07.04.2009, 19:44:30

   V tom případě je to pochopitelné, ale dodám osobní poznatek - když jsem já takto k některým svým hrdinům přistupovala, většinou jsem si pěkně "natloukla", i když já píšu o něčem jiném, tedy i z vycházím z jiných zkušeností a možností :-)
 ze dne 07.04.2009, 20:50:09  
   kraaska_: to je právě na tom to zajímavé, že každý z nás něco prožil, něco si dobarví a hodí to na papír. To se mi na tom moc líbí...
 Kaileen 07.04.2009, 19:44:30 Odpovědět 
   Tedy ne že bych tě chtěla urazit, ale Linda začíná vypadat jako ženská obdoba Supermana, protože v sedmnácti zvládnout všechno, co jí předkládáš...
 ze dne 07.04.2009, 19:48:25  
   kraaska_: můžu říct, že hodně tu holku buduju podle sebe. Podle toho, co bych zvládla já... třeba se přeceňuju, ale jsem dost silná a mnohem starší než mí spolužáci... takže asi tak...
 Adrastea 25.03.2009, 14:16:11 Odpovědět 
   Hehe, ty svou hrdinku tedy moc nešetříš. Tak zápletka se vylíhla, ale ne zrovna přirozenou cestou. Opět je z toho cítit prvoplánovitost, umělost. Jako autorka jsi za tím příběhem moc vidět, těžko se tomu všemu věří. No, ale uvidíme, jak se to vyvine dál... Lindu očividně čeká ještě dlouhá cesta.
 ze dne 26.03.2009, 17:02:12  
   kraaska_: Je fakt, že se takové věci nedějí denně, ale asi o tohle mi šlo. Spíš napsat něco, co se sice může stát (ovšem zřídka), ale aby se nad tím zastavoval rozum:)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
endlessness
(3.4.2020, 01:58)
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
obr
obr obr obr
obr
Pro tebe
PepinoXxX
Kaple Kapitola ...
MKlekner
Sekerou do dver...
Beduín
obr
obr obr obr
obr

TERMINÁLY
Danny Jé
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr