» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Svolného osud vede, vzpurného vleče."

Seneca

počet přístupů: 2141216

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 1 ::

:: Bludná planeta (4) ::

dimitrij	publikováno: 22.03.2009, 5:58

No, blížíme se ke konci... Tohle je předposlední část. A nějaké výraznější propojení už bych raději moc nečekal.


	Ráj není báječné místo pro život Ráj se pro Jaspera stal tím nejnudnějším místem, v jakém se kdy ocitl. Lidé, kteří se sem dostali přirozenou a poctivou cestou se mu hnusili, byli jiní a ani v nejmenším jim nerozuměl. Nikoho neznal a neznal ani nikoho s kým by mohl mít společného známého. Podle všeho byl za pár desítek let jediným, kdo se do nebe dostal. Podmínky k přijetí musejí být nejspíše poměrně přísné, takřka nesplnitelné pro dnešní životní styl. Nevadí, stejně není o co stát. V pekle to pravděpodobně vypadalo ještě hůř, ale o tom Jasper nic nevěděl, nebylo mu souzeno, podívat se tam, nebylo dovoleno ani nakouknout. Kruté. Od ostatních duší obývajících Eden dělila Jaspera nepřekonatelná mnohagenerační propast. Nikdo se nestaral o smrtelný život, byla to pro ně minulost, nikdo nevěděl nic o světě, ze kterého pocházela Jasperova duše. Cítil se sám jako kůl v plotě. Duše nic neváží a tělo si hnije v hrobě, zatímco jej rodinky roztomilých červíků spokojeně hlodají a okusují. Je to divný pocit nemít tělo, být dokonale odhmotněn. Ale zvyknout se dá na všechno. Je to pocit podobný těžké únavě. Duše dokáže volně asociovat, přemýšlet a vytvářet si svůj vlastní svět, svět bez hranic, zastavit vás může jenom vaše vlastní vnitřní omezení. Jasper usoudil, že do nebe se bez výjimky dostávají lidé s nulovou fantazií. Jejich představy byly prosté a naivní, životy plné lásky, pokory a vnitřního uspokojení z ničeho. Jejich posmrtný život se ani příliš nelišil od života předchozího. Bylo mu jich líto, byli omezení a jednodušší. Jasper trávil čas pokusy se svojí vlastní fantazií, žil sám a nevyhledával společnost dalších duší. Ostatní si o něm mysleli svoje, ale tolerovali jeho přítomnost a při náhodném setkání se chovali hezky a uctivě. Takže žil jako samotářský podivín, bavil ve svém světě a občas nakoukl na svoje žijící známé v předsmrtelném životě. Nikdo z nich se do nebe nedostane, to bylo jasné. Za pár let, až všichni umřou, bude Jasper úplně sám. Jeho dávní kamarádi budou spolu řádit v pekle a bude jim fajn. Za nějakou dobu ho jeho bujné představy přestaly uspokojovat, pochopil, že to jsou stejně jenom zidealizované obrazy věcí, kterých se mu nepodařilo dosáhnout zaživa. Bylo mu mizerně. Nakonec si vytvořil svět, který se až nápadně podobal místu, kde strávil velkou část života. Nebyla to zrovna nešťastnější doba, ale když se zpětně zamyslel, usoudil, že mu tehdy bylo nejlíp. Seděl na své oblíbené barové židličce, ucucával ze sklenice a zamyšleně pozoroval řadu sklenic a odrbanou zeď. Barman Hank šmudlal sklenice a mastným kusem hadru utíral bar. V rohu zaprášené hospody se stydlivě krčil jukebox. Repertoár písní se mírně lišil od jeho skutečného protějšku. Nechyběla žádná Jasperova oblíbená skladba a nikdo nepouštěl něco, co by jeho mlsné ucho předem neschválilo. Hráli se pomalé a líbezné kousky. Tiché skladby plné něhy, ironie a hrůzy. Všechny písně měly společné líné houpavé tempo a pronikavý uhrančivý vokál. Jasper seděl u baru, nepřetržitě popíjel a cítil se skvěle. Zaživa to občas také zažil, ale nyní to trvalo neustále, objevil svůj vlastní ráj, vešel dovnitř a přivítala ho Hankova laskavá náruč. Barové dveře se za Jasperem s lehkým bouchnutím zavřely a bude trvat velice dlouho, možná celou věčnost, než do ponurého podniku znovu zavítá zdravá sluneční záře. „Ještě jedno Jaspere?“ „Jasně Hanku. Načepuj mi ho,“ odpověděl a přátelsky se na barmana usmál. „Dlouho jsi tu nebyl.“ „Neboj, teď ti to vynahradím,“ řekl Jasper a koutky mu ještě několik dlouhých chvil vesele cukaly. Volby, volby, volby Axel po pár týdnech opravdu velice prudkým způsobem zbohatl. Rosol šel na odbyt a jeho peněženka byla k prasknutí nacpaná papírovými bankovkami. Práce pro záhadného zaměstnavatele se mu však pomalu přestávala líbit. Pořád nevěděl, pro koho vlastně pracuje, ale už dávno pochopil, že se jedná o některou z vládních organizací, která má přístup k městskému kamerovému systému a dokáže ovlivňovat trasy pochůzkářů a policejních hlídkových vozů. Byl z toho všeho zmatený a připadal si bezmocně. Napadlo, že by mohl svůj příběh prodat do novin, ale netušil, jak obelstít kamery a všechna ta sledovací zařízení. Nezbývalo mu nic jiného, než dál prodávat zboží a ve vhodné chvíli se vším seknout. Peněz měl už relativně dost. Za první ušetřené peníze si koupil elektrickou kytaru a ve volném čase začal pilně trénovat. Docela mu to šlo. Spřátelil se s bandou, která nacvičovala v blízkém skladišti a občas si s nimi chodil zahrát. Bavilo ho to víc a víc, skládal písničky, psal si vlastní texty a celou tuhle věc si do sytosti užíval. Navíc měl pocit, že jejich společné hraní není úplně marné, věřil, že za pár měsíců by klidně mohli zkusit zahrát pár koncertů v malých barech a hospodách. Volby nového starosty města vrcholily. Všude se povalovaly barevné stužky, cáry plakátů se vesele proháněly městem a lidé se krášlili odznáčky s politickými hesly a pokřiky. A odevšud se přátelsky usmívala spratkova kulaťoučká tvář. Nešlo tomu utéct ani odolat. Všude sálal smrad a nepříjemný teplo, krysy ťapkaly v kanálech a psi větřili kořist. Axelovi bylo ze vší té korupce a špíny na zvracení, ale nedalo se nic dělat, nic lepšího nebylo k dispozici. On byl jenom figurka na šachovnici. Jedna z těch, která nic neznamená a která může být snadno nahrazena. Zrnko písku v přesýpacích hodinách o velikosti luxusního zaoceánského parníku. „Nelíbí se mi to.“ „Nemůžeš nic dělat Pavouku.“ „Chci pryč, končím.“ „Nemůžeš skončit. Seš v tom namočenej až po uši.“ „Dobře se mi s vámi spolupracovalo, ale už nemůžu dál. Je toho na mě moc.“ „Takhle to nefunguje kamaráde. Nemůžeš prostě skončit, ty pro nás budeš dělat dál, to mi věř. Můžeme tě nechat zavřít, vydáme na tebe zatykač, necháme tě odstřelit jako prašivýho čokla, nebudeš první ani poslední. Rozmysli si to.“ „Nedáváš mi na výběr.“ „To teda ne. Ale nic si z toho nedělej. Nebudeš ničeho litovat, vedeš si dobře. Nebude trvat dlouho a všechno bude za tebou, povýšíme tě a ty se budeš mít jak prase v bavlnce. Dostaneš kancl, holku a dobrou práci. Věř mi, já si prošel tím samým, co ty.“ „Je mi z toho na nic.“ „Hele, jestli to fakt potřebuješ, tak si klidně dej na pár dnů voraz. Do ničeho se nenuť. Klidně odpočívej a dostaň se z toho. Nic se neděje. Můžeš se týden nebo dva věnovat kapele.“ Axel si s Colinem ještě pár minut povídal v poměrně přátelském duchu a pak šel domů. Byl rád, že má teď na nějakou dobu pokoj, ale tušil, že se ze hry nedostane. A možná je to dobře, možná že opravdu nakonec nebude litovat. Míjel zeď polepenou volebními plakáty, rozhlédl se kolem sebe a pak rychlým pohybem strhl ten, ze kterého se culil spratkův vykrmený obličej. Colin sledoval Axelovo počínání na monitoru, zatímco na klíně mu seděla Polly a spokojeně uzobávala slané oříšky z malé misky. V Ďábel se prochází uličkami RockRidge Jsem na tohle všechno už moc starej, pomyslel si ďábel. Co se stalo se světem. Mělo to přijít před sto, několika sty lety, tehdy bych si to ještě užil, ale teď jsem starej. Starej, bolavej a unavenej. Chci klid. Co se stalo s těma lidma, co se stalo, že jsem začal najednou vyhrávat. Kde se vzala všechna zloba, nenávist a lhostejnost. Nechaj svoji sousedku vykrvácet na trávníku a je jim to fuk. Všude je to stejné. Ale v RockRidge je to ještě pořád zlaté, je to jenom předměstí, předměstí velkého města. Co nevidět v metropoli vyhraje můj vlastní syn volby a bude hůř. Mnohem hůř. Je mladej a dokáže si to ještě pořádně užít. Ďábel se smutně procházel sterilně čistými uličkami malebné čtvrti RockRidge. Bylo mu smutno, svět byl kdysi mnohem veselejší místo, ale možná to bylo jenom stářím. Nikdo nemládne a čas se nezastaví pro nikoho. Jsem nešťastnej, uvědomil si a ztěžka dopadl na bílou lavičku v malém útulném parku, kam si chodívají hrát houfy dětí. Pozoroval je a přemýšlel, kde se v nich vzala všechna energie. Však časem zlenivíte, přijdete o všechny radosti, budete zmatený a opuštěný tak jako já, uklidňoval se ďábel. Svět nebude hezký místo, až vyrostou, svět plnej špíny a smradu, spratkův svět. Spratek seděl ve své kanceláři, jeho nevábný těžký dech dopadal na jednu z mnoha pohledných sekretářek. Bála se k němu přiblížit, občas to však bylo nezbytné, třeba když mu podávala lejstra k podepsání nebo když ji něco diktoval, obvykle se k ní přiblížil a slova ji šeptal potichu do ucha. Bála se ho, ale nevěděla, co dělat. Nemohla dát výpověď ani prostě zmizet. Byla ve hře a nebyl způsob, jak se z ní dostat. Cítila nevábný puch z jeho pusy a nemohla se oddálit, protože by si toho všimnul, nemohla se hnusem rozkašlat ani si k ústům přiložit kapesník, musela si prostě zvyknout. Stejně nebude trvat dlouho a něco se pokazí, prořekne se anebo spratka prostě omrzí. Volby se blížily ke konci, bylo jasné, kdo zvítězí, protože všechny předběžné výsledky mluvily jasně. Spratek měl drtivou většinu hlasů. Bylo to šílenství. Bestie z džungle uhasila svou žízeň po krvi. Byla to špatná zpráva především pro prvního odehnávače. Věděl, co to pro něj znamená, byl to jeho konec. Ještě včera obědval s náčelníkem kmene a dnes je nic. Nejnižší z nejnižších. Užil si svých pár minut slávy, zdobil se, užíval si své čestné manželky a večeřel s šamany kmene. Teď ho čeká několik let špinavé práce a potom zemře a na nějakou ošklivou nemoc. Chorobnou nákazu, která se šíří mrtvým masem nebo zvířecími výkaly. Všichni jeho přátelé jím budou opovrhovat a vysmívat se mu. Rozhodl se však jinak, nečekal na obřad, jenž ho zbaví všech práv i výsad a vydal se k vodě. K posvátné řece jeho kmene, pozoroval její mocný tok a poté do ní vstoupil, položil se na hladinu a nechal se unášet proudem. Za několik okamžiků zmizel kdesi v dálce. Ďábel sklesle seděl na pohodlné lavičce a po jeho vrásčité tváři se koulely slzy jako hrachy. Byla to jedna z mála jeho slabých chvilek, vlastně to byla jeho první slabá chvilka. Poprvé plakal.


celkové hodnocení autora: 96.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 1		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 26		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

amazonit	22.03.2009, 5:57:50

V anotaci píšeš, že propojení nebude, přesto si myslím, že příběh dostává konkrétnější podobu, že se tak nějak pomalu skládá, že něco do sebe zapadá, že se to nepropojí je vcelku jedno, jen když to vytvoří nějaký celek a nejen kusé, jakoby samostatné příběhy. Ta ,,zkáza" lidstva je z toho znát a pasuje do ní i onen muž, co je v nebi, kde jsi také ukázal, že už tam lidé neodcházejí, že jejich posmrtným domovem je peklo, zatímco se peklo buduje i na zemi. Zatím tam trochu nezapadá ten domorodý kmen, u nich je to přirozené vyhostit některého z členů..., ale myslím, že i to nám trochu osvětlíš... Jinak pozor na interpunkci, čárek by tam mohlo být více, potom je tam problémek s ji/jí...