» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Slova jdoucí ze srdce, hřejí tři zimy."

K. Čapek

počet přístupů: 2141216

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 1 ::

:: Čekárna ::

Rockwood	publikováno: 27.03.2009, 13:50

Prosíme pacienty (čekatele), aby neklepali na dveře.

Pořadí pacientů (čekatelů) určuje ordinující.


	I „Zde se posaďte a počkejte, až budete zavolán,“ zavelela zdravotní sestra, přičemž ukázala na volnou židli. „Ehm… ano, děkuji,“ odpověděl jsem a posadil se na židličku, která mi asi byla předurčena. V řadě byla spousta volných židlí, ale tahle byla jenom pro mě. Cítil jsem to. I kdyby mi ji neukázala, určitě bych si ji vybral sám. Sestřička se dala k odchodu. Ohlédl jsem se za ní a zároveň přemýšlel o jejím obličeji, jak asi takový obličej může vypadat, přitom jsem se jí před chvílí díval přímo do tváře. Akorát jsem si nebyl jistý, jestli jsem nějakou viděl. Moc rád bych vám vyprávěl o její očích, o jejích barvě, čemkoliv, ale to nepůjde. Stejně tak bych rád mluvil o její rtech, či nosu, mohl bych vyprávět i o přehnanému líčení, vždyť já bych byl rád, kdybych mohl popsat její obrovské bradavice, které se na mě škodolibě usmívaly a to nejen na nose. Jenomže já nemám o čem mluvit. Proč? Měla vůbec nějakou tvář? Vždyť jsem se na tu sestřičku díval. Sklerózou netrpím ani ničím podobným. Židle, ačkoliv tak nevypadala, byla pohodlná. Modlil jsem se, aby mě z ní hned nebolel zadek, protože mi něco říkalo, že v té čekárně lidi jako já ztvrdnou hodně dlouho. Dost na to, aby mě ten zadek bolel i z pohovky. Čekárny jsem celkově neměl rád, ale měl jsem je rozhodně raději, než to, co následovalo po nich. Ovšem ta čekárna byla jiná. Myslím, že kromě nezvykle velkého prostoru se nijak zvlášť nelišila od jiných čekáren. Ta výjimečnost byla spíše pocitová záležitost. Působilo to tam fádně, skoro až depresivně. Bílé stěny, bílé sloupy, žádná okna, jimiž by proudilo příjemné světlo z venku. Vnitřek byl osvětlen pouze zářivkami, ze kterých proudila tupá bílá zář. Ani kytky tu nebyly. Jediné co tam bylo jako pěst na oko, byl automat na kávu, jenž disponoval tmavě rudou barvou a žlutým nápisem. Když si odmyslím ten automat, řekl bych, že se tvůrci tou čekárnou snažili napodobit naše stavy. Vůbec nevím kolik tam bylo pacientů. Nebylo přeplněno, ale ta čekárna byla, vlastně stále je strašně velká. Není šance dohlédnout na konec druhé strany. I kdyby tam svítilo otravné červené světlo, pochybuji, že byste si ho všimli. Rozhodně to tam plně nevypadalo. Řekl bych tak z poloviny obsazené tam, kam jsem dohlédnul pochopitelně. Byly tam lidi různých věkových kategorií. Díky bohu jsem nezahlédnul žádné děti, ale viděl jsem tam mladé lidi, což se mi moc nelíbilo. Třeba naproti mě, hned vedle dveří, na kterých stálo, abychom neklepali a že pořadí pacientů bude volit ten v té ordinaci, seděla mladá žena. Nad třicet bych jí netipoval, ještě bych ji tím nejspíš urazil. Co tady vůbec dělá? Proč sedí v téhle čekárně? Je moc mladá. „Myslíte si, že nemám dostatečné problémy? Musím snad mít určitý věk, abych na tohle měla právo?“ ptala se mě ta žena. Sakra, neudržel jsem svá ústa zavřená? Možná jsem přemýšlel nahlas. „Eh, omlouvám se,“ zareagoval jsem. Jen by mě zajímalo… „Co by vás zajímalo?“ opět se tázala ta žena. Zase? To není možné. „Omlouvám se. Nevěděl jsem, že přemýšlím nahlas.“ „Ne, nepřemýšlíte nahlas. Co by vás zajímalo?“ žena trvala na své otázce. „Co? Jakto…“ nějak jsem nepobral to ‚nepřemýšlíte nahlas‘. „To neřešte, raději odpovězte na mou otázku.“ „Eh…“ trochu mě vykolejila. „No, mě zajímá, co tu děláte vy?“ „Aha, tohle. Tak po tom vám nic není,“ žena ukončila rozhovor. „Omlouvám se.“ Neměl jsem chuť dál vyzvídat. Ostatní kolem nerušeně seděli. Náš rozhovor je nevytrhl z jejich aktivity. Nečinnému sezení na svých předurčených židlí a tupému sledování nicoty. Asi se utápěli ve svých vzpomínkách, které určitě nebyly nijak valné. Nebo byly bolestivé. II Ne, nebyl to spánek, co se o mě pokoušel. Možná tupost. Možná únava, nikoliv ospalost. Nechtěl jsem vypadat stejně nepřítomně jako ostatní kolem, jenomže tomu jsem se neubránil. Problémy ostatních už mě pomalu přestávaly zajímat víc, než doposud. Už jsem nepřemýšlel nad tím, komu z přítomných se co stalo. Bránil jsem se dlouho, ale už jsem polevoval. Vzpomínky protkané bolestí už vyplouvaly tak odhodlaně, že se nedaly zahnat. V těchhle případech mi doktor, vlastně psychiatr, doporučil myslet na myšlenky pozitivní. Jenomže ty moje údajně pozitivní myšlenky měly jednu chybu. Jako malý kluk jsem si rád hrál při koupání s takovou žlutou houbičkou. Houbička byla zářivě žlutá a suchá. Když jsem jí ponořil do vody a pořádně zmáčknul, celá houbička nabrala vodu, ještě ke všemu ztmavla. Voda se dostala všude i do samotného středu. Asi víte, kam tím mířím. Doufám. Z mé započaté cesty napříč minulostí mě vyrušila sestra. Přišla jen na otočku, aby se zeptala, jestli má někdo namířeno pryč. Jeden chlap nalevo ode mě nervózně poposednul, ale to bylo vše. Sestřička se zase vrátila odkud přišla. Když se ptala, stála tváří proti mně. Já stále nevěděl jak její obličej vypadá. III Dveře do ordinace, teda pokud se tomu tak dá říkat, se otevřely. Nikdo v nich nestál, jen se ozval chlapský hlas. „Pan Potěšinský,“ zaburácel hlubokým silným hlasem, při kterém jsem si vybavil statného muže, nejlépe černé pleti. Muž napravo ode mě propadnul lehkému pláči. Z očí mu tekly slzy, ale dokázal na svých rtech vyčarovat úsměv. Nejednalo se o žádný bolestivý úsměv, nýbrž o úsměv upřímný, ze kterého vyzařovala úleva. Zvednul se a pomalu odešel do dveří, jež posléze zavřel. Nebo se zavřely sami. Každopádně to byl konec veškerého výjimečného dění, což znamenalo, že se musím pořádně nadechnout a zacpat nos, protože se jdu opět potopit do rozbouřené řeky svého vědomí. Proč? Proč tyhle vzpomínky nejde prostě zavřít do nejzazšího koutu své mysli a nechat na to padat prach? Vzpomenout si jen tehdy, až sám budu chtít? Takže by to shnilo. Ale to ne. Já v tomhle prostě musím být precizní. Když v ničem jiném, tak co se týče úklidu, leštění a oprašování starých vzpomínek v tom jsem opravdu dobrej. No, kdyby to šlo, tak bych tady vlastně nemusel sedět. Na druhou stranu, třeba to jde. Lidi se prý trápí, protože sami chtějí. IV Nevím jak dlouho jsem tam seděl. Ztratil jsem pojem o čase. Už spousta čekatelů odešla a další spousta zase přišla. Jenom jednou jsem se setkal s tím, že jeden odtud odešel zpátky. Možná je to smutné, ale já nemám právo tohle soudit, když tu sám přečkávám. Dveře se opět otevřely. Na to jsem už byl zvyklý, než abych tomu věnoval pozornost. Když se ovšem ozvalo moje příjmení, vytáhlo mě to z mé studny vzpomínek, ze které jsem se nemohl vyškrábat. Byl jsem připravený? Zapochyboval jsem o sobě. Proč jsem tady celou dobu čekal. Ne, zpátky už necouvnu. Musím se cítit připravený. Dyť kvůli tomu tady jsem. Už to budu mít za sebou. Nebudu se muset trápit, nebudu muset prožívat bezesné noci a každý den se přemáhat, bojovat se sebou, se svým svědomím, vzpomínkami, minulostí. Ostatní? Co s nimi? Nezbylo jich moc, kterým by na mě záleželo a jestli vůbec jsou nějací, kterým na mě záleží, budou mít určitě pochopení. Nebo spíš u nich hodně klesnu. Musím to udělat. Kvůli sobě, kvůli těm co jsem ublížil, kvůli ostatním. Zvednul jsem se ze své židličky. Nohy za tu dobu zeslábly, ale stále mě dokázaly udržet. Těch pár kroků ještě zvládnu. Určitě. Musím. Párkrát jsem se zhluboka nadechnul, poslední nádechy mezi živými. Pak jsem prošel dveřmi.


celkové hodnocení autora: 95.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 10		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 25		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 66		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

animovaný medvídekPú	01.05.2010, 20:12:30

Dobrá povídka, dost mě to bavilo. Jenom ten níže zmiňovaný odstavec s houbičkou jsem asi nepochopil..

Altro	19.08.2009, 16:01:50

Zdravím, Inu možná je to mnou, mím dojmem ale trochu mi to připomnělo někoho jako Dostojevsky, zkrátka ten styl, přemitání nad prkotinami, které se po odkyrtí textu stali smysluplnými úkony. Mno citoslovce:" Och, och" a 1 Altro


ze dne 19.08.2009, 17:48:41
Rockwood: Čau čau, Děkuji za přečtení, zhodnocení a koment =). No o Dostojevském jsme se učili na střední, ale musím se přiznat, že já literární barbar od něj nic nečetl, i když jsme měli.

Anthemis	16.05.2009, 20:16:22

Tak tohle je pořádná depka... parádní je ten odstavec s žlutou houbičkou.. pointu jsem taky odhadla předem, ale to vůbec nevadilo. Píšeš moc dobře. A jen co budu moct rozdávat jedničky, tak začnu. A s dovolením si tě hodím do oblíbených... mám já to dneska štěstí :))


ze dne 22.05.2009, 10:46:02
Rockwood: Ahoj. A opět na tebe naházím svoje díky. Jsem moc rád, že se moje tvroba líbí =).

Nancy Lottinger	26.04.2009, 18:04:53

Tak asi nejsem tak rychlá, protože pointa celé povídky mě napadla až u třetí části. Pak jsem jen s napětím dočetla do konce... Je tam sice pár chyb, které mě občas vyrušily, ale celé je to napsáno moc pěkně, tak nostalgicky, depresivně, navodí tu atmosféru...1


ze dne 02.05.2009, 23:09:51
Rockwood: Ahoj. Děkuji ti velmi moc za přečtení, zhodnocení a oznámkování =)

Nitka	05.04.2009, 20:58:18

Ahoj. Celý týden jsem se těšila na to, až se dostanu k počítači a přečtu si Tvou povídku. A co nevidím? Opravdu to čekání stálo za to. =) Tvá povídka se mi líbí. Až na těch pár překlepů a menších chybiček. Asi o ní budu nějakou dobu přemýšlet. Ale co mě zajímá nejvíc, je to, jak jsi přišel k tomuto tématu? V povídce jsou použity ke konci celkem silné výrazy... Jak asi tušíš, dostáváš jedničku. A opravdu hodně moc zaslouženou.. =)


ze dne 05.04.2009, 21:03:04
Rockwood: Ahoj. Děkuji ti velmi moc :-). Jsem rád, že se ti to líbí. Jinak jsem přišel k tomuto tématu? Měl sem jisté zdravotní potíže, tak jsem kromě nemocnice trčel furt v nějaké čekárně. Ten zbytek byl jakýsi nepochopitelný nápad, ale budiž, přišel, tak jsem ho sepsal :-).

coccottee	30.03.2009, 11:45:25

povídka na zamyšlenou, nemám k tomu co jiného dodat, možná jen to, že se mi to moc líbí;-)


ze dne 30.03.2009, 12:04:02
Rockwood: Díky za přečtení a ohodnocení :-)

OH	28.03.2009, 11:38:37

Zdar, R., no tak já to pochopil až z komentů pode mnou, "vono asi nešlo o špitál, ...éé?" čímž jsem nyní zmaten a nevim co napsat, stylem a jak plynou písmenka se mi to líbilo.


ze dne 28.03.2009, 12:48:10
Rockwood: No já jsem spíš chtěl, aby to čtenář pochopil z té povídky a nemusel to hledat v komentářích. No ale co :-). Aspoň že se ti to líbilo :-)

Jitakai	27.03.2009, 23:18:01

Tak tato povídka u mě nemá chybu, ale je to pesimistické jako vždy, ty mě chceš zkazit ten můj optimismus heleď :) Jednička a moc pěkná


ze dne 27.03.2009, 23:54:59
Rockwood: To si piš, že ti nechci kazit žádný optimismus. Já se snad polepším... možná :-). Děkuji a moc pěkně :-D

mistrovamarketka	27.03.2009, 16:31:44

Tak jsem ti z toho nějaká v deprééézi, zrovna mě přepadla divná chřipka, křížená zřejmě s Ebolou nebo Motabou... ale jak si tak čtu tvojí Čekárnu, asi ještě zabojuju a nevzdám to, páč tam by se mi nechtělo (a to už jsem měla sbaleno, že půjdu chcapnout někam do křoví)... :-)))


ze dne 27.03.2009, 16:36:44
Rockwood: Neboj, do té čekárny by ses dostala jen tehdy, pokud bys sama chtěla. Nebo spíš chtěla... špatně vyjádřeno, ale v té čekárně tam byli protože už nenacházeli chuť do života a čekali jen na smrt. Jinak děkuji ti za přečtení a za zhodnocení :-)

Šíma	27.03.2009, 16:17:05

Mi se celou dobu zdála ta "čekárna" tak nějak podivná... A když jsi ještě ke všemu načrtl, že je opravdu velká a skoro bez konce, začínal jsem pomalu tušit, že tu něco není v pořádku! ;-))) Není to špatné! Ono se říká, že je sám život jakýmsi druhem smrtelné nemocí, protože z toho nikdo z nás nevyjde živý... Jo, jo... Jednička?


ze dne 27.03.2009, 16:22:55
Rockwood: Zdravím, Šímo. Děkuji ti, že ses zastavil, za zhodnocení a pochopitelně i za známku :-)

Apolenka	27.03.2009, 16:08:05

Odpověď na příspěvek od uživatele: Apolenka* ze dne 27.03.2009, 14:47:52* Většinou překlepy a nepozornosti, které to hezké a jinak perfektní dílko ruší: o její očích - o jejích očích o jejích barvě - o jejich barvě o její rtech - o jejích rtech o přehnanému líčení - o přehnaném líčení Když jsem jí ponořil do vody - ji dveře se zavřely sami - samy kterým by na mě záleželo - mně kterým na mě záleželo - mně čekárna byla, vlastně stále je strašně velká - oddělit čárkami vlastně stále je kam jsem dohlédnul pochopitelně - čárka před pochopitelně


ze dne 27.03.2009, 16:21:58
Rockwood: Díky díky dobrá vílo. Musím přiznat, že co se týče "její>jejích" tak tam jsem nevěděl jak to má být. Jinak ta nepozornost, no. Snad se pro příště polepším :-). Ještě jednou děkuji.

Apolenka	27.03.2009, 14:47:52

Nebudeš věřit, Rocku, ale čtvrt roku jsem čekala na toto tvoje dílko. A trpělivost se vyplatila ... líbí. Jenom těch chyb by nemuselo být tolik.


ze dne 27.03.2009, 14:55:19
Rockwood: Ahoj. Až tak? No tak to jsem polichocen :-). Děkuji a jsem rád, že se líbí, akorát... já si těch chyb moc vědom nejsem, mohla bys na nějaké ukázat? Třeba do vzkazu nebo i sem ;-), budu ti velice vděčný.

Ekyelka	27.03.2009, 13:49:39

Zdravím. Marně přemýšlím, jestli je to povídkou nebo mnou, ale druhá možnost je pravděpodobnější. Ano, opět jsem pointu vytušila předčasně a během textu už pouze čekala, zda jsem se trefila a zda se ti podaří dotáhnout vše do konce a skutečného závěru. Když se k tomu přidají občas i hrubky, či spíše nepřesnosti (Ne, to nebyl spánek, co se o mě pokoušelO - bych napsala), no... no... Ale jó, Rocku, dokonce i vybíravá Ekyelka si početla. :)


ze dne 27.03.2009, 14:08:48
Rockwood: Ahoj. Děkuji za publikaci a hodnocení :-). Ohledně té povídky... je to jedna z těch, kde mi nešlo o skrývání pointy. Asi bych tak měl začít psát, ale prostě jsem chtěl napsat tak jak jsem to napsal. Nešlo mi o to škovat na konci, nebo tak něco. Jsem rád, že sis početla :-)