» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Mnohem lepší je žít bez štěstí než bez lásky."

William Shakespeare

počet přístupů: 2141216

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 1 ::

:: 2 Zvedni hlavu 20. března ::

Uskar-Arah	publikováno: 28.03.2009, 13:53

Aneb Prahou s deníkem Arkadije Pavlova - 2. část


	20. března Jak jsem zjistil, výraz „město“ má pro mnoho lidí zcela jiný význam, než jaký jsem v něm doposud nacházel já. A pozvolna, jak se doba mého pobytu v Praze prodlužuje, vynořují se nové okolnosti, které by mohly nasvědčovat, že tohle město je skutečně ono Město, to bájné místo, o kterém jsem sníval na svých neutěšených toulkách po všech koutech toho zpropadeného světa. Poprvé mě to napadlo, když jsem si přečetl článek v pražském věstníku. Kdo ho napsal nevím, ale podpis skutečně netřeba, když má text natolik silnou výpovědní hodnotu. Předkládám úryvek: Domy naskládané na sebe jako kostky stavebnice, fasády starobylých domů přetesané do pokřivené krásy moderní architektury nebo panensky čisté ulice, které se staly přehlídkovými moly největšího odpadu naší vlasti. Seděl jsem u vydrhnutého stolu v McDonaldu. Nikdo se nesmál. Já také ne. Konzumují nás stejně, jako konzumní společnost konzumuje to, co jí nabídnou. Požírají naše město. Vykrádají naše domy. Na Můstku je můstek a nikdo to neví. Co teď? Zalezl jsem na veřejné záchodky. Nesmrděly po hovnech jako ty ve všech vyhlášených restauracích. Byly špinavé až hrůza, ale spíš než humus to byla nějaká patina, pach kalné vody a potu lidí, kteří se neskrývají za cizí falešné vůně, štiplavý zápach ochmataného železa, kterého se dotýkaly ruce živých bytostí, a chlap v kukani, stejně špinavý a stejně okouzlující tou chladnou, drsnou krásou, kterou rodilí Pražané považují za cizí, ale která tu byla dřív, než jejich prarodiče poprvé zranili město roztočením klik svých automobilů. Ovšem jak prostomyslný a nepravdivý tenhle fejeton byl, o tom jsem se přesvědčil záhy, protože jsem se vypravil na Václavské náměstí. Zaujala mě totiž pasáž: na Můstku je můstek a nikdo o tom neví. Právě o tom jsem se chtěl přesvědčit. Slezl jsem tedy do metra, a chvíli jsem jen nevěřícně zíral na nezájem procházejících (a už jsem málem souhlasil s autorem onoho buřičského textu), jenže potom mi to došlo: ti lidé jsou plody města, dokonalé děti, odkojené ruchem své statné matky metropole, a ta, jako každá jiná správná matka, vštěpila svým potomkům neutuchající nadšení pro záhyby těla svého rodiče. Proto Pražané, navlečení v dobře padnoucích oblecích, jako exportovaných z londýnského City, s telefony u ucha a neplatnou jízdenkou mezi rachitickými prsty míjejí bez povšimnutí všechny krásy svého města – protože oni jsou jeho dětmi, a každé dítě, jakmile vyroste, již nepotřebuje vidět své rodiče každou vteřinou, aby vědělo, jak vypadají a že jsou stále s ním, a tak i Pražané míjejí nádhery svého města bez povšimnutí, protože pod jejich hladce oholenými tvářemi a nánosy make-upu se skrývají města znalí dobrodruzi, jež prolezli všechny kouty metropole ještě dřív, než jsem se já dokázal postavit na vlastní nohy. Přemýšlel jsem o tom dlouho, ještě potom, co jsem Můstek opustil, a styděl jsem se – ano, styděl, já, který se vychloubám svou zcestovalostí a sečtělostí -, že neznám své vlastní město ani z tisíciny tak, jak ho znají, ctí a milují Pražané. Podělil jsem se o své nové poznatky s mým průvodcem, ale jeho odpovědí bylo jen mnohoznačné: „Kdybys věděl, jak je to doopravdy.“ A dál už se o tom nechtěl bavit. Mimo jiné byl dnešek první den od mého příjezdu do města, kdy jsem neviděl Prašnou bránu. A to je dost zvláštní, protože na rozdíl od orloje na Staroměstské radnici, Karlova mostu nebo Hradu, u kterých mi stačila jen zběžná, vysloveně turisticky laická prohlídka, Prašná brána, vypínající se podle mých romantických představ z mumraje a shonu velkoměsta jako klidné a blyštivé útočiště potulných mnichů, byla mým cílem každé ráno, kdy jsem se vydával na svou pouť městem, a častokrát i večer, kdy jsem kolem ní oklikou chodil zpátky domů. A vracel jsem se k ní mnohokrát i v myšlenkách, když jsem seděl za hlubokých večerů na okně s kávou a lázeňskou oplatkou, představoval jsem si, že někde tam ve stínech a mezi plápolajícími plameny zjevujících se a zase mizejících světel, dlí ta prastará památka, ta monumentální stavba, která spojuje město s Nebem. Jenže potom jsem si vždycky znovu vzpomněl na ten článek a už jen samotná představa, že tu se mnou žije někdo, jehož nepochopení sahá tak hluboko, že haní město, které jsem začal považovat za své, mi vyhnala všechny romantické a melancholické nálady z hlavy. Večer jsem se procházel Celetnou a potkal jsem staříka se saxofonem, který pravidelně hrává na Staroměstském náměstí. Pozdravil jsem ho a poprvé tady v Praze poklábosil ve svém rodném jazyce. Proč si Češi stěžují na režim, který je naučil Rusky?


celkové hodnocení autora: 96.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 11		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	28.03.2009, 22:11:36

Zajímavé, Prahu neznám, jen o ní slýchávám a vídávám ji z druhé, nebo třetí ruky (knihy, časopisy, filmy, apod.). Takže srovnávati nemohu... Ale i tak je tento textík zajímavý... Jednička (asi něco kolem).

čuk	28.03.2009, 13:52:45

Zajímavý fejeton. Já znám Prahu z doby ještě před padesáti léty, ale byla jiná a úžasná. Umělá barvitost reklam a podlézavost truristickému ruchu vykonalo své. I snaha přeměnit Prahu v moderní velkoměsto, i za cenu tlačenice aut. A lidé? Ovšemže zahrnutí pozlátkem vnějšku a nebývalými starostmi o peníze jsou méně všímaví. Ale pořád lze najít ty kousky vyryté historie a původní architektury a nálady. Ale je jich stále méně, stále více ztrácející své tajemství a často jsou zaneřáděné a zprofanované. Rád bych šel po tvojich cestách a měl brýle s filtrem a rozjitřenou básnickou duši. Možná, že tvůj fejeton mohl být kontrastnější, a bylo by dobře v něm pokračovat a ostřeji rozlišit to neměnné a to změněné, a obrovkou většinu slepých chodců od postav "staropražanů!