» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Když chce osud někoho zničit, udělá z něho hlupáka."

Publilius Syrus

počet přístupů: 2141216

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 1 ::

:: Společenstvo Elementálů:Poslední tažení 25-28 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Společenstvo Elementálů 4

MC_Kejml	publikováno: 28.03.2009, 18:24

Při útoku Hyperionů na Nový Smíchov se objevil i Mr. Kdosi, tentokrát ovšem na straně nepřátel Společenstva - až byl nakonec skolen Alešovým limitem elementu.
V "hlavě" Mr. Kdosi se Kamil s Michalem postavili nepříteli, který vypadal ještě více vyvinutý než černí démoni venku a svou bitvu evidentně naše dvojka prohrála... Nebo ne?


	XXV „ROZČTVRCENÍ!“ Marek, stále bojující u hlavního vchodu do Nového Smíchova, právě spustil svůj limit elementu. Rozeběhl se na jednoho z Hyperionů, ve svých rukou katany, zářící rudou barvou. Démon si ho sice všiml a na jeho tvrdý útok odpověděl pokusem o vykrytí, nicméně Marek ho překvapil silou svého rozmachu - a jeho dva výpady prošly. Nabodl černého démona a nadlidskou silou ho vyhodil nad hlavu. Kdyby někdo v tu chvíli Marka viděl, určitě by ho nepřisuzoval na stranu Společenstva. Kdysi dobrácký výraz nahradila jakási tmavá červeno-černá aura, vyzařující z jeho těla. Vždy poklidný dospívající teď vypadal jako utržený ze řetězu. Elementalista stál s katanami vztyčenými nad sebe – a Hyperion na ně právě dopadal. Když byl tak centimetr od Markových zbraní, Alešův přítel bleskurychle pohnul čepelemi – a Hyperion dopadl na zem na kusy. S jednou ze svých katan, vzpřímenou nad hlavou, stál uprostřed bojiště ve vítězoslavném postoji. Další z “neporazitelných“ klonů Hyperiona byl zničen. Všichni černí démoni se náhle zastavili. Uprostřed bitvy, uprostřed kouzla, uprostřed úderu, prostě zchromli. Jejich skelety zůstaly viset ve vzduchu, ačkoli jejich svaly nepovolovaly. Stáli tam zkrátka v kamenných postojích, jako sochy. Nikdo netušil, jak nebo proč se to stalo. Pro vyčerpané členy armády elementalistů ale bylo tohle to momentum, na které čekali. Neváhali a opřeli se do svých paralyzovaných protivníků. Bojiště se začalo pomalu vyklízet, stejně jako se vyjasňovalo, kdo bude tentokrát tím oslavovaným a kdo tím poraženým. Jestli měla proti přesile Hyperionů někdy skupina okolo Společenstva šanci, bylo to právě teď, v tomto okamžiku. Netrvalo dlouho a hala byla prostá nepřítele. Okolo obchodů za hlavním bojištěm odpočívali ranění elementalisté a navzájem se snažili se dát zase do pořádku. Jejich motivace nebyla jasná, ani pochopitelná, ale bylo jasné, že se snaží. Marek postával na bojišti ještě chvíli po incidentu s Hyperiony a s napjatými svaly v obličeji pozoroval dění na bitevním poli. Kostry černých nepřátel se pomalu rozpouštěly, ale nezůstávala po nich žádná známka temného elementu, kterou by mohl nějaký neopatrný student vstřebat. Zvláštní. Když se tak Marek díval na hrstku zničených těl Hyperionů, na mysl mu přišla zvláštní otázka: jak moc je svět zaplavený těmito bytostmi? Vzalo to zase jen Prahu, nebo je to tentokrát mnohem větší? Třeba celosvětové? „Hej, chlapáku,“ ozvalo se odněkud za Markem. Elementalista se otočil a spatřil Jirku v doprovodu svého bratra. Takže oni dva se sem... „Hej, Jiří,“ zasmál se Marek, velice potěšený tím, že vidí dalšího člena týmu, kterého byl kdysi součástí. Oba dva se tak nějak objali a poplácali po zádech. „Jak vidím, dal jsi dohromady studenty,“ prohlásil Pepa. „Dobrá práce. Taky tě zdravím.“ „No jo, to...,“ zamyslel se Marek. „Je tu s váma eště někdo?“ „Jo,“ přikývl Jirka a usmál se. „Celej zbytek party, pokud teda někdo teďka neumřel...“ „Fakt? Jako celý Společenstvo?“ Pepa přikývl. „Kamil, Jakub a Michal by měli být někde po budově. Překvapený?“ „Ty vole... No to jo!“ řekl Marek. „Co se studentama?“ zeptal se Jirka a kývl na hloučky, shromažďující se po hlavní hale. „Tak co by, dáme je do kupy,“ na to Marek a vylovil z kapsy vysílačku. „Řek bych, že už si ty svoje lidi pohlídáte, ne?“ Jirka s Pepou se na sebe podívali s přemýšlivým pohledem. „No asi jo,“ odvětil Jirka. Jeho bratr přikývl a tak bylo rozhodnuto. „Super,“ zapnul Marek vysílačku a začal s přenosem. „Armádo, tady Marek – Společenstvo se vrátilo...“ Vtom zapípal Pepovi mobil. Otevřel příchozí sms a četl nahlas: „Je to od Michala – Fakt tě nutně potřebujeme v garážích, přijď hned...“ Elementalista kývl na Jirku a oba bratři se vydali tam, odkud jim Kamil psal – tam, kde skončili Mr. Kdosi s Alešem... XXVI Jirka s Pepou přiběhli do garáží, kde už jsem na ně společně s Michalem čekal. Posedával jsem na zemi, stále tak nějak otřesený z drtivého úderu, který mi zasadil Hyperion v duši Mr. Kdosi, nicméně bolest i rána byly díkybohu pryč. Nerozuměl jsem tomu – vždyť mi přesně na místo, které jsem teď držel, zajel jeho meč! A jak to, že už jsme venku? Vedle mě stál Michal a u zdi byl přikrčený Mr. Kdosi, teď už v té podobě, jak jsme ho všichni znali, a vedle na zemi ležel Aleš. Netroufali jsme se cokoli udělat bez našeho vrchního léčitele. „Proboha,“ podivil se Pepa, „vždyť to je Mr. Kdosi!“ „Hej... Tyjo,“ dodal Jirka. „A co je s Masnou? Byli tady ňácí Hyperioni, nebo co?“ „Ne,“ zakroutil hlavou Michal, „útočil na nás právě Mr. Kdosi... Jak dopadl boj?“ „A mě by taky zajmalo, co se stalo,“ prohlásil jsem. „Jednu chvíli sme v tom černým světě a teďka tu sem na zemi?“ Michal nevypadal moc nadšeně, když si uvědomil, že ho čeká hromada vysvětlování. Ale já jsem to také vůbec nechápal! Copak mě vyléčil? Michal? A jak to, že Mr. Kdosi zase zbělel?! Moc otázek... „Hej!“ zaslechl jsem Jirku, „takže jak?“ „No nejdřív bude asi chtít pomoct Aleš, docela to dostal, dokonce spustil limit–“ nedořekl větu Michal. „Aleš spustil limit elementu?“ podivil se Pepa. Nezbývalo, než to vysvětlit celé pěkně od začátku. Michal začal stejně jako bratři vyprávět, co se s každou stranou semlelo a netřeba dodávat, že jsme hltali každé slovo. „Aha,“ pokýval hlavou Pepa, „no, pokusím se Mr. Kdosi a Alešovi pomoct, ale nemůžu nic slíbit.“ „Jako vždycky,“ uchechtl se Jirka. „A já to asi zase nechám na tobě,“ poplácal svého bratra. „A co ty?“ podíval se na mne. Pokrčil jsem rameny. „Nevím. Asi se setkáme s armádou, nebo něco... Ňákej proslov, když už jsme tu...“ „Dobrej nápad,“ přikývl Jirka. „Seš nějakej moc mlčenlivej. Tak poď, dem.“ Jirka ke mně přišel a s jeho pomocí jsem se zvedl ze země. Asi jsem se znova narodil. Vydali jsme se s Jirkou ven a když jsme vycházeli z parkoviště, přidal se k nám i Michal. Otočil jsem se do garážové haly na Pepu. „Zvládneš to tu sám?“ zeptal jsem se. „Určitě,“ přikývl. „Vy teď máte mnohem důležitější věci na starost.“ Nevěděl jsem sice přesně, co tím myslel, ale dát armádu elementalistů do kupy bude v tuto chvíli také tvrdý oříšek. Nejdřív jsme si to zamířili k vchodu, který hlídal Jakub. „Takže jak že se vám podařilo tam vepředu sejmout ty Hyperiony?“ zeptal se Michal. „Vždyť byli skoro neporazitelní.“ „Neporazitelní jsou,“ uchechtl se Jirka, „my ze Společenstva... Jako Marek, já a tak... Sme porazili snad asi jen tři. Ostatní studenti se tam s nima spíš jen tak postrkovali. No ale jasný, ptáš se, jak sme vyhráli. No dejme tomu, že všichni Hyperioni najednou tak nějak zchromli.“ „Cože?“ podivil jsem se. „Zchromli, jo?“ „No jo...,“ vydechl Jirka. „V jednu chvíli bojujem a pak tam ztuhli jako sochy. Netušim, čim to bylo, Marek měl předtím sice limita, ale pochybuju, že v tom byla ňáká souvislost...“ „To asi těžko...,“ zamyslel jsem se. „Marek měl limita?“ podivil se Michal. „A co – jakýho?“ „No ten, jak použil, když jsme šli po Terorovi... Jak se tady s Kamilem nepohodli s Lukášem,“ mlaskl Jirka. „Roztčtvrt.. Rozečt... No prostě šel, vzal Hyperiona na meče a nad hlavou ho rozsek. Nebo aspoň to sem viděl.“ „No prostě šel a bylo,“ zasmál jsem se Jirkovu svéráznému vysvětlení, „to se divím, tolik limitů najednou...“ „Jak, najednou?“ podivil se zase Jirka. „Tak Aleš, já v tom Michalově světě, Marek...,“ dodal jsem a zamyslel se, jestli nevím ještě o někom, komu se podobný kousek dnes povedl. Stejně... Limit elementu. Je zvláštní, když se člověk podívá na vodu, na oheň, na zem, na dobrý skutek nebo na vraždu, jaký velký potenciál se v tom všem skrývá. Něco vypadá jednoduše, jako zemina, po které jdeme, nebo voda, kterou pijeme. Jiné elementy zase svůj potenciál netají, jako spalující oheň nebo sebrání života. A přesto se dokáží v lidech, které je ovládají, jako jsme my, členové Společenstva, vyeskalovat do projevů, jako je například Alešův meteor nebo Tomášovo tornádo. Na základě čeho vznikají? To nevím... Došli jsme k poničenému průchodu do Nového Smíchova, který vedl z ulice a u kterého měl Jakub držet Hyperiony. Obchody okolo dveří vzaly za své, a samotný Jakub posedával na rohu průchodu. Měl zapáleno a nevypadal ani trochu dobře. „Hej, hej...,“ pronesl Jirka, „co je?“ „Ne, nic,“ otřásl se Kuba. „Co by mělo?“ „Nevím, vypadáš divně,“ na to já. „Ubránili jsme to tu přece, ne?“ „Jo, vždyť jo,“ dodal klepající se Kuba. S Michalem jsme se na sebe podezřele podívali. S Jakubem jistě něco nebylo v pořádku. Jirka si toho nevšímal, asi u něj byl už na něco z těch jejich “kaličských“ výprav zvyklý. „Tak poďte,“ zamračil se Jirka. „Jakub to tu zvlád, tak... Dem...“ Odmítl jsem a prohlédl jsem si okolí, co se tak mohlo stát. Je fakt, že Jakub se takhle choval už delší dobu, ale teď to vypadá, jako by měl jednu z těch “silnějších“ chvílí. Vtom jsem si všiml, že v hale nejsou žádní elementalisté. Že by byli poraženi a Jakub vstřebal jejich elementy ?! „Kde skončili tvoji lidi?“ zeptal jsem se nekompromisně. Jestli něco takového Jakub udělal, tak mu to nepřeju. Kuba ani nezvedl hlavu, když jsem postřehl Jirku, jak ukazuje někam do haly. Viděl jsem tam záda odcházejících elementalistů ve žlutém oblečení a v kosmetice vedle se zase ošetřovala další skupina. „Marek je ňák svolal...,“ vydal ze sebe nakonec Jakub. „Do haly na nějakej sraz...“ „Sraz v hale, jo,“ ohrul nos Jirka a vypadal tak trochu jako Sylvester Stallone. „No tak tam dem, ne?“ „Jo... Pudem,“ dodal Kuba. Protřel si obličej, vstal ze země a přidal se k nám. Společně jsme se tedy vydali směrem k hlavnímu vchodu. XXVII Před sebou už jsem slyšel Markův hlas a viděl dav elementalistů, nashromážděný u hlavního vchodu. Stále doráželi další a další, aby si vyslechli, co pro ně má Marek připravené. „... Michal a Jakub, všichni jsou tady, všichni vaši učitelé a velitelé–“ Náhle nás Marek spatřil a tak nějak s ublíženeckým výrazem slezl z provizorního podia, kterému mu byl stánek s klenoty. V tomhle rozpoložení jsem ho zřejmě neměl vidět. V přední řadě jsem zahlédl Kapitána, jak se hlasitě roztleskal. Postupně se k němu přidali i ostatní studenti, hledící na partu svých bývalých vzorů a instruktorů. Marek se prosmýkl kolem mě a strčil mě k podiu. „Tak na co čekáš, kámo? To tu jen tak budeš stát a čumět?“ Ani se se mnou nepřivítal, hajzlík. No, to byl prostě Marek, hlavně, že dal dohromady armádu. Otázkou bylo jak, přece těch několik set lidí prostě jen tak nevyrazilo na Anděl. No. Teď jsme asi měli něco říct elementalistům, kteří se tu nashromáždili, zřejmě na Markův rozkaz. Kouknul jsem se na trojici kluků, stojící za mnou a věděl jsem, že asi ani jeden se na velký proslov nezmůže. Kuba vypadal, že mu uletí hlava, Michal spíš tak nějak hleděl ke mně a o Jirkovi ani nemluvě. Sice jsem v jejich pomoc doufal, ale nedá se nic dělat. Co bych po nich taky měl chtít. Kdysi dávno jsem prej byl nějakej vůdce Společenstva, ani nevím, jak jsem tuhle nálepku dostal, vlastně vím, no ale tak... S pomocí kluků jsem vylezl na stánek a rozhlédl se po elementalistech okolo. Bylo načase celou situaci vysvětlit, ale odkud začít? Bylo tu tolik záhad. Nevím. Ani jsem se nepotil, nebo mi ruce nezačaly chladnout, nebyl jsem nervózní. Proč, to netuším. Říká se, že před přáteli se člověk nebojí udělat něco, u čeho by se mohl ztrapnit, protože oni to pochopí. Ale tady to bylo něco jiného, každý z nás, ať už člen Společenstva nebo elementalista z armády, věděl to samé. „Elementalisti! Jsem rád, že jste sem přišli!“ To znělo tak nějak podivně. Jedu dál. „Tahle situace, ve který se nacházíme... Nevíme, jak se to mohlo stát. Neexistuje žádný vysvětlení pro to, proč po Praze choděj ti démoni,“ zakroutil jsem hlavou. „I Společenstvo bylo rozdělený. Ale teď vidíme, že je přeci jen ještě nějaká naděje: nejsilnější část armády elementalistů, který jste všichni součástí,“ ukázal jsem na nashromážděné bojovníky, „se sem dostala. Společenstvo se dalo dohromady taky – všichni vaši trenéři se vrátili!“ Podíval jsem se na tři parťáky, stojící pode mnou a pokynul na ně rukou. Když si uvědomili, že upoutali pozornost armády, každý zareagoval trochu jinak. Jakub se strnulým pohledem a nedopalkem v ruce sledoval dav, Michal se tak nějak usmál a popošel do volného prostoru před blízkým knihkupectvím, aby viděl všechny, a Jirka začal hlasitě tleskat. Nakonec ukázal na bandu, která se skládala z jeho svěřenců a ukázal na ni. Parta zahlučela. „Aleše jste tu měli už předtím – stejně jako Marka, a Pe– instruktor Josef má v garážích zrovna teď ňákou práci. Někteří z vás to možná už ví, ale zaútočil na nás samotný tvůrce Společenstva.“ Elementalisté pode mnou vypadali velice překvapeně. Tvůrce Společenstva asi znělo hodně... Ostře. A teď ta hrůza, jestli na nás fakt zaútočil! Jak by ne, jediná příležitost, kde mohli Mr. Kdosi vidět, byla na konci bitvy o Brdičkovu školu. A to ještě jen na tu chvilku na střeše. Vsadím se, že tehdy nikdo neměl ponětí, o koho nebo o co šlo. „Ale nám všem se podařil hrdinský kousek. Tvůrce Společenstva je v pořádku a pomalu ho dostáváme zase na nohy! Pokud se zotaví, máme obrovskou šanci našeho novýho nepřítele porazit!“ usmál jsem se. „Vypadá to, že jsme dnešní útok překazili – a to je začátek něčeho velkýho. Vím, že mnoho z vás tady nechce bejt a je mi jasný, že na tom nejste o moc líp, jak my. Tohle je ale mimořádná situace a bude to vyžadovat všechny síly, co máme. Jsme poslední stojící přehrada proti Hyperionovcům v našem světě.“ Dav opět roztleskal ledový elementalista Kapitán, ale tentokrát alespoň nebyl sám. „Ode dneška vyhlašuju válku silám Hyperionu, který takhle nevybíravě napadly Prahu, nechali zmizet naše přátele, rodiče, milovaný, všechny ty, kteří nebyli obdarováni elementem! A říkám vám, že s vaší pomocí skutečně dobudeme naše hlavní město zpět!“ XXVIII Sešel jsem z podia a vydal se ke Společenstvu. „Ujměte se svejch borců,“ prohlásil jsem, „a dáme to tu dohromady. Zatím se nikam nejde, musí se pořešit Mr. Kdosi.“ „Okej,“ přikývl Michal. „A co jim teda jako máme říct?“ „No co asi...,“ začal jsem. „Tak třeba se s nima přivítat,“ skočil mi do řeči Jirka, „nějaký know-how, jako že třeba budou něco bránit, a třeba i něco trénovat!“ To Michalovu obvyklou nejednoznačnou otázku rozprášilo a elementalista s jistou skepsí pokrčil rameny. Sice nejprve vypadal, že to nebude tak jednoduché, ale rozhodně bylo a on to moc dobře věděl. Kuba, usazený u blízkého sloupu mi sice dělal starost víc, ale vstal a tak nějak otřesený se vydal za svými studenty. Vypadal skutečně, jak se říká, jako ryba na suchu. Pokud mu ale došel nějakej ten jeho materiál, dobře mu tak. Nikdy s tím neměl začínat. Vtom jsem se přistihl, že myslím negativně o dvou členech Společenstva. Proč? Nevím! Muselo mi to celé vlézt do hlavy, vždyť od rána jsem pořád něco dělal... Nechal jsem partu partou a šel ke Kapitánovi, který měl v tuhle chvíli ledové elementalisty víc pod kontrolou, než já. Taky jsem doufal, že z něj dostanu nějaké odpovědi. Přitočil jsem se k ledovému elementalistovi, který svému voji nechal zabraný celý pravý roh, ve kterém stálo dřevem obložené květinářství. Martin Benda, stojící před ledovou částí armády elementalistů se ke mě otočil a dal se do pozoru. Jakmile to spatřili jeho spolubojovníci, začali také vstávat a formovat se okolo mě do jakéhosi půlměsíce. Takové přivítání jsem nečekal ani náhodou. Rozhlédl jsem se po elementalistech a pokýval hlavou. „Slyšeli jste, co jsem říkal,“ pokrčil jsem rameny a povzdychl si. „Čeká nás hromada práce. Stejně jako u školy, tady jsme sami. Ale někde v Praze jsou určitě ještě naši, co čekaj, až je někdo zachrání.“ Kapitán přikývl. „Takže až bude čas, vyrážíme do Prahy získat je zpátky?“ „Až bude čas,“ ukázal jsem na něj. „Tos řek správně. Teď čekáme, jestli na něco přijde Pepa a tvůrce Společenstva, kterej je teď v garážích. Jinak to... To, jak rozbilo Novej Smíchov, byl Aleš.“ „Jak se mu to podařilo?“ zaslechl jsem za Kapitánem. Než jsem zaměřil, kdo to říkal, hlas utichl. Ale je fakt, že některé věci jsem elementalistům vysvětlit musel. „Jo, no... To, co Marek– teda Aleš udělal, byl takzvanej limit elementu. Zatím jsme se s tím setkali jen my, členové Společenstva a asi jen pětkrát za tři roky, co hrozba Hyperionu existuje. Je to... Když jste porážení, tak váš živel zareaguje tak, že se vás prostě zmocní a udělá nějakej rozhodující krok. Vypustí vás na nepřátele,“ prohlásil jsem tak nějak smutně. Obecenstvo vypadalo zmateně. „V tomhle případě byl Aleš blízko smrti, ale stalo se to, že se z něj stal meteor, kterej strh tvůrce Společenstva až do spodních pater. A nechal tenhle obchoďák v dost bídným stavu. Nechcete, aby se něco takovýho stalo vám.“ Kapitán opět jen tiše přikývl. „Aha. A jak je možný, že proti vám šel váš – tvůrce – jak mu říkáte?“ dodal s soucitným výrazem. „Netušim,“ zamyslel jsem se. „Ale porazili jsme ho a možná, že zase bude s náma. Někdy.“ „Jak se vůbec jmenuje?“ ptal se mladík dál. „Nebudeme mu přece takhle říkat.“ „Hehe,“ uchechtl jsem se, „my ze Společenstva mu říkáme Mr. Kdosi.“ Voj se tak nějak zvláštně ošil. Slyšel jsem tlumený chechot, zaražené výrazy a mnohé další známky toho, že Mr. Kdosi tedy opravdu nikdo nečekal. „Ne, hele,“ zasmál jsem se, „je mi to jasný, co si myslíte. Nebudem si na nic hrát, jeho jméno neznám ani já, ani nikdo jinej z party. Jednou ho prostě navrh mrtvej trenér Tomáš a tak se to uchytilo.“ Narozdíl od ostatních si Martin Benda udržoval svůj vždy klidný a stoický výraz. „Mr. Kdosi. Tak dobře, hlavně, že víme, jak se jmenuje.“ „Jasně,“ souhlasil jsem. „Každopádně i já na vás mám pár otázek. Jak se vás sem dostalo tolik? Copak ste věděli o tom, že jsme byli na Andělu?“ „Tys nevěděl o tom, že nás Marek předtím občas trénoval?“ prohlásil nevěřícně Kapitán. „Cože?“ „Jo. Jednou za čas si vždycky svolal část armády, a na nějakým odlehlým místě s náma procvičoval boj se živlem. Divím se, žes to nevěděl.“ Nemohl jsem tomu uvěřit. „A jak že jsi říkal, že jste se sem dostali?“ Martin se usmál. „Skrz síť vysílaček a elementalistů, rozprostřenou přes celou Prahu, nás Marek zkontaktoval, abysme přišli pomoct sem. Jeden zkontaktoval druhého a tak to šlo jako řetěz přes celé hlavní město. Nebyl problém se spojit, protože kde jeden článek nemohl zkontaktovat někoho na druhý straně Prahy, udělal to ten nejblíž k oběma dvoum,“ prohlásil Kapitán s jistou vlnou zadostiučinění v hlase. S otevřenou pusou jsem se rozhlédl po okolí a spatřil Marka. Ten se s dlaní v obličeji otočil a odešel pryč, než jsem stačil cokoli říct. To byl prostě... Marek.


celkové hodnocení autora: 93.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 6		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 6		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Matylda Kratinová	30.03.2009, 21:03:28

takze tu mame intermezzo, chvilka oddychu, snaha pochopit to, co se stalo, jak se to prihodilo a hlavne proc... pro me to byl mily oddych pred smrsti, ktera urcite zahy prijde... a vsichni by radi vedeli, na cem jsou... vcetne me tak ahoj u pristiho dilu, jsem nasponovana jak ksandy

Šíma	28.03.2009, 22:07:37

Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma* ze dne 28.03.2009, 22:02:29* Oprava v šímově komentíku: tady netuším, jak moc "košér" je pomlčka a velké písmeno za ní, pokud jde o jakési ukončení věty, možná bych dal malé "f" ve slově "fakt" --> správně má být: pokud nejde o jakési ukončení věty Omlouvám se! Skřítkové moji, já vás... :-(

Šíma	28.03.2009, 22:02:29

Byl jsem napjatý, jak se naši dva hrdinové dostanou z "temného světa" kdysi "bílého Mr. Kdosi". Vyřešil jsi to "šalamounsky", prostě se znovu ocitli v našem světě, možná jsem čekal i trochu více... Co se stalo s Kamilem, když se propadl do té temnoty? Mohl právě Kamil za to, že všichni temní (noví a skoro nezničitelní) Hyperionovci prostě jen tak znehybněli? Toť otázka, ale třeba si něco necháváš v záloze (jako nějaké to eso v rukávě)! ;-) Možná je to předčasné, možná jsem šťoura, ale jisté je to, že netuším, jak daleko jsme od konce této série a na naše hrdiny (všechny elementalisty včetně našeho Společenství) čeká možná ještě poslední boj, který rozhodne. Ale bude konec opravdu koncem? Pokud dobro nemůže existovat bez zla (a naopak)? Já vím, hodně spekuluju, ale také by mě zajímalo, jak je možné, že byl Mr. Kdosi "přetažen na druhou stranu"... Snad se to dozvím v některé z dalších částí. Celá tato série (možná poslední, kdo ví?) nese název "Poslední tažení" a já jsem napnutý, jak tohle celé dopadne, protože stát se asi může všelicos, jako příklad uvedu třeba jen okolnosti okolo "smrti temných elementalistů", dějí se tu podivné věci - nezůstávají po nich žádné "zbytkové elementy", či co to vlastně je (jak tomu bývalo minule)! ;-) Takže tolik filosofických úvah, jinak vypadá text docela dobře (na svou délku). Chybek a překlepů jsem si moc nevšímal, ale tu a tam mi něco padlo do oka (přestože to dohromady snad ani nestojí za řeč), např.: „Marek je ňák svolal...,“ vydal ze sebe nakonec Jakub. --> já nevím, buď bych dal tři tečky, nebo čárku, ale možná je možné použití obojího, ale nějak jsem to ještě neviděl, nebo si na to nepamatuju, ale pokud se neozval ani Chemik??? Nakonec je tento způsob použití těchto interpunkčních znamének k vidění v textu vícekrát... „... Michal a Jakub, všichni jsou tady, všichni vaši učitelé a velitelé–“ --> no, zajímavě postavená přímá řeč, ale nehodlám polemizovat o mezeře za třemi tečkami (pokud symbolizují určitou prodlevu v hlasové projevu) a na ukončení věty pomlčkou jsem si u Tebe už zvykl „Je to od Michala – Fakt tě nutně potřebujeme v garážích, přijď hned...“ --> tady netuším, jak moc "košér" je pomlčka a velké písmeno za ní, pokud jde o jakési ukončení věty, možná bych dal malé "f" ve slově "fakt", ale kdo ví? Třeba jde o jednu jednoduchou větu a následně o souvětí a ta pomlčka je prostě rozděluje... Takže tak, nechci nikomu do ničeho kecat (a dělat se chytrý), jen jsem se zamyslel nad příběhem i zpracování samotného textu, pokud je tam něco, co jsem přehlédl, pak je to proto, že jsem se trochu začetl, budiž mi to přičteno k dobru! ;-))) Jednička, pane?


ze dne 28.03.2009, 22:44:02
MC_Kejml: Dík, skvělý "feedback" jako vždy!

m2m	28.03.2009, 18:24:12

Ahoj. Budu se krapet opakovat, ale momentálně jsem zasee v časovém pressu, takže i tenhle komentář vezmeme hopem (čímžto se i omlouvám za zdržení). Čili jedna. Možná jedna zbytečná čárka, co jsem stačil pochytit, ale protože se tak nějaku vezu v současném strhujícím tempu, i dnešní část mi přišla strhující a... živá.


ze dne 28.03.2009, 18:53:08
MC_Kejml: Zdar, škoda, že jsi v pressu, mohl jsi skončit v latte a to také není žádná sranda. Mrzí mě, že tak krátce, ale snad bude chvilka kdy to budeme moct celé probrat do hloubky. Jednou...