|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: Jak se Staňko zamiloval (první část) ::
 joehot |
publikováno: 03.04.2009, 15:39
|
| Třetí pohádka o vodníku Staňkovi.. |
| |
|
|
Jednoho podzimního dne, byla to tenkráte sobota, a z nedaleké vesnice se ozývala houkačka, kterou používal výkupce kůží Toman, si Staňko trochu znuděně seděl na plochém kameni u břehu naproti hrázi. Cítil se smutný a osamocený, jeho vodnický kamarád Bobeš z Hejtmanu se totiž před několika lety oženil s vodnicí Stáničkou a člověčí kamarád Kuba, dnes už vážený statkář, měl také svou rodinu, takže na Staňka neměli tolik času. Ten tu teď seděl, hlavu zaraženou v dlaních, a nevěděl, co by si počal. Jaké pak bylo jeho překvapení, když se na druhé straně cosi fialově zatřpytilo.
„Co to?“ zamručel si pod své zelené vousy, které mu mohl závidět leckterý sumec. Aby zjistil, co to pod hrází je, proměnil se ve štiku, mladou a rychlou, chtěl se tam totiž hned dopravit. Tam pak nejprve, ještě v podobě štiky, vystrčil z vody jedno oko, aby tak mohl nepozorovaně zjistit, co způsobilo ono zatřpytění. Ústa se mu v němém úžasu roztáhla úplně dokořán, když na svém břehu zpozoroval mladou a krásnou, avšak plakající vílu. To její vlasy, fialové a plné hvězdiček, předtím upoutaly jeho pozornost.
Plakající víla sebou náhle leknutím trhla, když se před ní objevil zelený chlapík s otevřenou pusou. Staňko se totiž nevědomky proměnil ze štiky zpět a před ní se tu zčistajasna objevil vodník. Když ze Stańkovi nečinnost pochopila, že jí žádné nebezpečí nehrozí, plakala dál.
„Copak se ti stalo?“ otázal se Staňko vlídně. „Proč takhle moc pláčeš? Vždyť jestli brzy nepřestaneš ronit ty své slané slzy do mého rybníka, uděláš mi z něho moře a všechny ryby by z té změny uhynuly, víš přeci, jak ty naše ryby nemají rády sůl.“
„Když,“plakala víla dál. „Když my jsme s ostatními vílami zrovna letěly na jih, do teplých krajů, v podobě kachen, vtom nás přepadla veliká bouře a v ní se mi zlomilo křídlo, takže jsem spadla přímo sem.“ Slzy, které jí stékaly po tváři, byly velké jako hrachy, a protože to byly vílí slzy, třpytily se jako diamanty.
„Neboj se,“ konejšil vílu Staňko a pomalu se k ní přibližoval, načež se posadil na břeh hned vedle ní. „Pomůžu ti uzdravit tvoje křídlo a zatím můžeš být se mnou, než znovu zkusíš odletět na jih.“
Chtěl ji pohladit po vláskách, ale pak si vzpomněl, že má ruce mokré a studené, tak to neudělal.
Víla pomalu přestávala plakat, těšilo jí, že je na ni Staňko takhle milý. Otřela si slzy do zlatavého hedvábného kapesníčku, který vylovila z jakési cestovní brašničky a pak se trochu rozpačitě pousmála.
„Víš ty co? Začněme tím, že se seznámíme. Já jsem vodník Staňko,“ rozmáchl se rukou nad celou vodní plochou, která jim teď ležela u nohou, „a tohle je můj rybník.“
Víla přikývla a natáhla svou drobnou ručku. „Já jsem Violiralenka,“ řekla, načež si se Staňkem potřásali rukama a oběma v tu chvíli bylo lépe.
Chvíli tedy víla u Staňka zůstala a ten ji léčil, jak nejlépe uměl. Dokonce chodil pro bylinky k jedné bylinářce, o které se povídalo, že svému řemeslu náramně rozumí. Často si spolu hráli, na souši třeba na honěnou, při níž se oba vždycky tolik nasmáli, a i ve vodě, v podobě ryb, protože Violiralenka se dokázala proměňovat ve spoustu druhů zvířat. Aniž by si to kdokoliv z nich chtěl připustit, měli se přeci brzy rozloučit, spolu se cítili šťastní jako nikdy jindy.
Čím se blížil čas, kdy měla Violiralenka odletět, tím víc na oba padaly chmury. Staňko byl smutnější a smutnější. Jenomže času se uniknout nedá a onen den, na který se nikdo netěšil, nakonec přeci přišel a Staňko se s Violiralenkou musel rozloučit.
Stál tam, naproti ní, jako spráskaný pes. „Bude se mi po tobě stýskat, Violko,“ přiznal jí, když tušil, že každou chvílí bude pryč. Oslovoval ji Violko, neboť Violiralenko se mu zdálo moc dlouhé a příliš složité.
Víla jenom nepatrně přikývla, neřekla na to však nic. Chvíli tam tak stáli naproti sobě, bez jakékoliv hlásky, načež Violiralenka konečně promluvila. „Je čas Staňko,“ mluvila a sledovala, jak Staňko smutně sklopil hlavu. „Je čas, abych ti řekla, že nikam nepoletím, protože chci zůstat s tebou. Zamilovala jsem se do tebe, ty můj milý vodníčku.“
Staňko nevěřil svým uším. Narovnal hlavu, chvíli si v ní několikrát přehrál to, co teď od Violiralenky slyšel a když viděl, že se na něho víla usmívá, pochopil, že to přeci jenom byla pravda. Oči mu zasvítily radostí a štěstím. „I já tebe miluju, Violko,“ odpověděl jí a přitáhl Violiralenku k sobě, aby ji mohl obejmout.
Staňko pak poklekl a chytil svou milou za ruku. „A chtěl bych si tě vzít,“ pokračoval, „a svatebním darem ti dám třeba modré z nebe,“ usmál se na ni a narovnal se. „A víš co? Půjdu pro něho hned!“ Políbil Violiralenku na tvář a vydal se pro modré z nebe, aniž by překvapená víla stihla cokoliv říci.
Putoval dlouho a daleko, šel na východ, protože tam, kde vychází slunce, musí být nebe nejmodřejší a po několika dnech cesty, když se zrovna cachtal v jakémsi jezírku, zaslechl, jak někdo křiklavým hlasem volá: „Pomóc!“ načež se ozvalo hlasité žbluňk.
Chvíli se Staňko rozhlížel, než spatřil, že téměř sto metrů od něho sebou někdo plácá ve vodě. Znovu se tedy proměnil ve štiku a spěchal tomu tonoucímu na pomoc. Když ho vytáhl na břeh, uviděl, že právě zachránil hejkala.
„Teda, co ty jsi to za hejkala, že neumíš plavat?“ zeptal se zvědavě a potichu se smál. Hejkal se zastyděl tak, že kdyby nebyl v obličeji tolik chlupatý a špinavý, určitě by bylo vidět, jak zčervenal.
„Já jsem prostě hejkal neplavec, no,“ odpověděl a pohodil přitom rameny. „A jmenuju se Kňák.“ Oba si pak podali ruce, hejkal Staňkovi poděkoval a měl se k odchodu.
„No počkej, počkej,“ zastavil ho vodník, škrábajíce se zamyšleně na hlavě. „Pokud se nepletu, tak jsem ti zachránil život, že?“ Hejkal přikývl. „A pokud se znovu nepletu,“ pokračoval Staňko, „tak když někdo zachrání hejkalovi život, musí mu ten hejkal splnit nějaké přání. Je to tak?“ Hejkal znovu přikývl a jeho odpověď Staňka tak rozešťastnila, až si poskočil a radostí zatleskal.
„To znamená, že si něco přeješ?“ zeptal se zaujatě hejkal, ještě nikdy nikomu přání neplnil a moc se těšil na to, že někoho udělá šťastným.
„Přeju si vědět, kde seženu modré z nebe,“ vyhrkl Staňko nedočkavě. Hejkal se chvíli zamyšleně škrábal na hlavě, ve svých hustých kudrnatých vlasech černých jako noc, načež téměř smutně pokrčil rameny.
„Neporadím ti, kde sehnat modré z nebe,“ povídal Hejkal, „ale poradím ti, kdo z mých známých by tohle mohl vědět. Když půjdeš několik kilometrů na jih, dojdeš k jednomu jezeru, jehož hladina se třpytí jako křyšťál a uprostřed něhož leží malý ostrůvek porostlý krásnými břízami. Doplav na ten ostrůvek, postav se přesně doprostřed něho a zavolej: Jezerní paní, žádám tě o tvou pomoc!
A jelikož jsem ti vlastně ani nepomohl, stačí, když třikrát zakřičíš kňák mým směrem, a já budu hnedka u tebe, abych ti tvou službu nakonec oplatil.“
Staňko si hejkalovy rady dobře zapamatoval a poděkoval mu i za tuhle pomoc. Hned se pak vydal směrem, který mu Kňák ukázal, to aby byl co nejdříve zpět u své Violky. Napozítří tak skutečně dorazil k místu, které mu hejkal popisoval, ke křišťálovému jezírku s ostrůvkem uprostřed. Doplaval na ten ostrůvek, přesně podle hejkalových slov si stoupl do místa, kde tušil střed ostrůvku a zvolal: „Jezerní paní, žádám tě o tvou pomoc!“
Chvíli se nedělo nic, takže si Staňko rozmrzele pomyslil, že si z něho Kňák udělal dobrý den, nebo ho jednoduše podvedl. Pak za sebou zaslechl jemný hlas, který zněl jako tón křišťálu.
„A copak by sis přál, vodníčku?“ povídal ten hlas tiše a zpěvavě, přímo do Staňkova ucha. Staňko se otočil, aby si jezerní paní prohlédl. Byla přesně taková jako její hlas, krásná a kouzelná. Byla oblečená do šatů z vodní pěny, v modravých vlasech měla malé křišťály, které odrážely sluneční svit a třpytily se tak jako hvězdičky na jasné letní obloze.
„Přál bych si modré z nebe,“ vysoukal ze sebe Staňko nervózně, protože jezerní paní, přestože byla tak krásná jako jezero samo, vypadala zároveň mocně a zároveň hrozivě. Jezerní paní se však jeho slovům vysmála.
„Modré z nebe?“ otázala se potom překvapeně.
„Modré z nebe,“ zopakoval vodník stydlivě. Jezerní paní zdlouhavě přemýšlela, přičemž si hebkou drobnou ručkou přejížděla po lemu šatů. Několik chvil nevydala ani hlásku, jak byla zamyšlená, načež se její ústa roztáhla do podivného úsměvu.
„Pomůžu ti sebrat modré z nebe, jedině když ty pomůžeš mně. Támhle, na jižním břehu,“ ukázala místo, které měla na mysli, „bydlí jeden velký rak, který mě a moje rusalky neustále obtěžuje. Klepetem štípe do chodidel a nenechá nás tak na jižním břehu tancovat. Vyžeň toho raka a dostaneš svoje modré z nebe.“
Staňko přikývl v souhlas doufaje, že tento úkol nebude nijak obtížný. Vydal se tedy do místa, na které mu jezerní paní prstem ukázala, a začal raka hledat, což při jeho velikosti nebylo ani tak náročné. Ten rak totiž nebyl jako raci, které Staňko znal ze svého rybníčku, tenhle byl přímo velikánský.
Bez rozmýšlení se Staňko pokusil zachytit raka za ocas a z jezera ho vyvléci, načež mu jeho protivník ukázal, proč jezerní paní tolik touží, aby jej vodník vyhnal. Vymrštil se proti Staňkovi a stříhl po něm klepety, div, že ho jimi neporanil. Jen tak tak se stihl mrštný vodník jeho útoku vyhnout a hned se vrhl proti rakovu tělu, které obepnul a napnul svaly, aby jej dokázal vyzvednout. Jenomže takovýhle velký rak hodně váží a Staňko s ním nedokázal hnout ani o píď. Nakonec, po několika hodinách bezúspěšného snažení, musel uznat svoji porážku a smutný a bezradný pak seděl na břehu, hlavu podepřenou v dlaních.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
90.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 3 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 13 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
