» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska je odvaha, která se nebojí ničeho na světě."

Buddha

počet přístupů: 2141219

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 0 ::

:: Trnitá cesta IV-Konec zbojnické balady ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Trnitá cesta 4.díl

honzoch	publikováno: 06.04.2009, 10:43

Možná budou tyhle díly vypadat v porovnaní s ostatními oddechově, ale psát to sem by asi bylo rouhavé, neboť lidský život, ať už skutečný nebo literární postavy, má svou cenu. Dnes představím dvě kratší kapitoly a ač se to nezdá, tak následky té druhé budou pro naše hrdiny fatální


	7) Konec zbojnické balady „Copak to máte, pane doktor?“ zajímala se Zuzka, když ho hned po probuzení spatřila, jak odkládá zmačkaný papír. „Dorka mi píše,“ odvětil a natáhl k ní ruku s dopisem, „chceš?“ „Ráda bych, ale neumím číst,“ s listem mu vrátila i úsměv, který u ní už dlouho neviděl. Oba se ohlédli po Cervenkovi a když usoudili, že zbojníka jejich rozhovor nevzbudí, vyměnili si pár slov. „A naučil byste mě číst a psát?“ poprosila s pohledem andílka. Kamenský si překvapeně poposedl. Tak dlouho přemýšlel, jak Zuzku zabavit, aby jí vězení nelezlo na mozek, a najednou mu sama nabídla řešení. „A ty bys chtěla?“ div ne radostně vyhrkl. „Napíšu pak stížnost, že nás tu drží neoprávněně,“ nadšeně a s upřímností sobě vlastní souhlasila. Kamenský také nezůstal upřímnosti nic dlužný a úsměvně ji vzal kolem ramen: „To radši ne, Zuzanko! Představ si, kdyby se to dozvěděla Žofie! Nechala by nám zakovat i ruce, aby nás podobné hlouposti přešly! A to by bylo zatraceně nepříjemné.“ Zuzce to ani nemusel připomínat, její ruce stále nesly dost zřetelné a krajně bolestivé stopy po železných náramcích. „Ale jak jinak se odsud dostat?“ špitla plačtivě, se sebelítostí prohlížejíc zarudlé kousance po štěnicích. „Bůh nás odsud dostane, vidí, jaké nespravedlnosti se nám dostalo,“ odvětil s dokonalým klidem, nebo jej stejně dokonale předstíral. Na Zuzku zapůsobil jako vždy. Bystře zamrkala. „Kdy začneme?“ „Kdy chceš,“ pokrčil rameny a napil se z džbánu. „Třeba hned.“ „Hned asi ne, nemáme brk ani papír, a rýt nosem do slámy se mi nechce!“ ujistil ji úsměvně. „Ale Jurko, ten pandur, přijde zase zítra ráno, tak to snad vydržíme.“ Zvuk chřestících klíčů je přiměl, aby vzhlédli ke schodišti. Přicházeli tři hajduci, Balaša a nový kovář. „Dohlédněte, ať jim vymění slámu! Nedá se tu dýchat,“ zakryl si nos a přikročil k mříži. Zuzana i Kamenský k němu vzhlíželi s nadějí i s obavami. Že by něco nového? Mříž se s srdcervoucím skřípěním otevřela a muži v uniformách vstoupili. Zuzka se bázlivě přitiskla k Pavlu Kamenskému. Ale hajduci si jich nevšímali a namířili si to přímo ke spícímu Cervenkovi. „Vstávej, ty špíno,“ probrali jej surovým kopancem, „přišel tvůj čas!“ Zbojník přišel skutečně k sobě a chvíli poplašeně pomrkával, co se to děje, než ovšem dostal ránu do žeber. Přišel tvůj čas! Vyděšeně sebou zazmítal v rukou strážců, za což si vykoledoval pěst v obličeji. Ano, byly doby, kdy chtěl radši zemřít a uniknout nelidským mukám! Ale proč má odejít nyní, když se strašná zranění uzdravují a když ho léčí Zuzančina blahodárná přítomnost? Vyvlekli ho před mříže a nechali napospas kováři, který jej zbavil želez na rukou i na nohou. Kamenský a Zuzana hned věděli kolik uhodilo, děvče se usedavě rozplakalo. Doktor jí rukou zakryl oči a s krvácejícím srdcem pozoroval, jak strážci opouštějí žalář s nešťastným Cervenkou uprostřed. Pavol mu chtěl dát sbohem, ale zcela ztratil hlas. Vězení opět ztichlo. „Neplač, Zuzanko, ne každému pošle pánbůh před smrtí anděla,“ těšil plačící stvoření. Hlas se mu zadrhával. „Anděla?“ hlesla, utírajíc si nos do svého černého rubáče. „Ano, tebe,“ pohladil jí, „i z pod šibenice se chodí do nebe. A Staněk půjde.“ „Už tu měli být,“ zlobila se baronka, „pokud hned nepřijedou, asi zmrznu.“ „Jistě tu co nevidět budou,“ ujistil ji pandurský kapitán a zahleděl se do zákrutu cesty, zaváté sněhem. Promnul si zmrzlé ruce a ohlédl se po popravčích, pandurech i shromáždění prostých lidí okolo, kteří svorně drkotali zuby. „Milosti, jestli bude tahle strašná zima pokračovat, navrhuji přemístit vězně z žaláře do nějaké z těch volných komnat, aby nezmrzli, potřebujeme je živé,“ podotkl po chvilce a jako by nic. Ve skutečnosti měl ten návrh na jazyku už delší dobu a jen čekal na příležitost, kdy nebude na blízku Žofie. „Zvážím to,“ odvětila baronka, „ale vy se držte stranou, kapitáne! Víme svoje.“ Pokrčil rameny a pohlédl zpět do dálky. „To jsou oni, Milosti.“ A skutečně, na sněhu se začernala popravčí kára, klec na kolečkách a kolem ní se to jen hemžilo ozbrojenci, aby snad někoho nenapadlo průvod přepadnout. Szendreie popadl zvláštní pocit, věděl, proč trval na neveřejné popravě. Není příjemné mít za zády dav, který s loupežnickým náčelníkem sympatizuje. Už rozeznával jednotlivé tváře. Přinutili odsouzence vystoupit a kulhajícího ho předvedli před šibenici, čnící proti šedivému nebi jako trestající ruka ďáblova. Cervenku zachvátila taková slabost, že se svalil na rameno jednomu ze strážců a když hajduk jeho sympatie nesdílel, upadl k zemi. Trvalo celou věčnost, než jej dostali na špalek a navlékli mu konopnou oprátku. Konečně mohl Sarkány zopakovat rozsudek a pokynout katovi. Dav se mezitím proměnil v ledové sousoší, kouř od úst stoupal k nebi. Některé tváře zmrzly v zarputilém vzdoru, na jiných ztuhla lhostejnost, zvědavost, či napětí. Provaz se napnul a oprátka těsně objala nešťastníkův krk. Nehybné tělo se houpalo, podobnu kyvadlu na hodinách osudu. Vítr dokončil poslední sloku balady o nepřemožitelném náčelníkovi povážských loupežníků a ustal. Asi už nechtěl zpívat o tom, jak snímají tělo z šibenice a před očima davu jej vplétají do kola a vztyčují nad pahorkem. Obecenstvo se rozcházelo a mezi ním-Peter Bellák a Cyril. Zamáčkli slzu. Sarkánymu hladově zakručelo v břiše. Hostina na rozloučenou již čekala. „Já už opravdu nevím,“ špitla Lidka a odvrátila se od Kristiána. Vztek ji rychle přecházel. Sklopila hlavu a stírala si slzy. Chtěla být sama, ale nebyla s to ho poslat pryč. Jeho omluvy téměř nevnímala, neschopna poslouchat. Beztak tušila, že nemá v plánu vydat se baronce a že mu je sestřin osud takřka lhostejný. Stáli na zasněžené cestě, odvráceni od sebe. „Měli bychom utéci na Moravu,“ navrhl nakonec, „tohle nikam nevede!“ „Ráda bych,“ připustila Lidka, aniž by na něj pohlédla. Opatrně se k ní přiblížil a vzal ji kolem pasu: „No vidíš! Když odejdeme, pochopí na zámku, že už nad námi nemají moci a Zuzku jistě propustí!“ Lidka se vysmekla z jeho sevření. Naděje byla pryč. „Ale za jak dlouho! Probůh, kdo ví, co tam s ní dělají! Pochop to konečně,“ odvětila a poodešla, „už je to přes měsíc! Co když tam umře?“ Vyrazila zpět. Kristián si povzdechl. Zůstal osamocený na zledovatělé cestě a cítil se malátně. Pomalu se mu rozplýval jeden sen. Trhal se na kousíčky a s ním všechno, co tak dlouho pokládal za jedinou neodvratnou jistotu a co ho hřálo u srdce. Přistihl se, že žárlí na cit, který ji se sestrou stále spojoval a pochopil, že cesta k Lidce, jakou ji znal, vedla jen přes temnotu žaláře a přes okovy. 8) Z žaláře do žaláře „Tak tu máme ty paliče,“ oznamoval biřic Jánu Szendreiovi. Kapitán si skrz okno přeměřil podivný zástup na dvoře, doprovázený ozbrojenou eskortou. Byli to vesměs špinaví ubožáci v potrhaných hadrech, těžce zkroušení chladem mrazivého dubnového rána. „To jsou ti, co v létě pálili v nitranské župě? Dali jste si na čas,“ odvětil Szendrei, nespouštěje oči z nádvoří. Muž pokrčil rameny a položil na stůl list od lietavského kastelána, z jehož hradu vězně přivedli. Ján Szendrei se nepřestával mračit a když se obrátil k drábovi, zlobně ho zpražil: „Děláte si ze mě legraci? Posbírali jste všechny mrzáky, co vám přišli pod ruku a děláte z nich paliče!“ „Jen plním rozkazy,“ pokrčil rameny biřic. „Jen se pořádně podívejte,“ rozhorleně pokračoval Szendrei, „tamten je slepý, ten zas nemá nohu! Být Turkem, jistě bych je platil jako paliče!“ „Já je nezatýkal, pane,“ odsekl dráb, kterému už lezla Szendreiova dotěrnost na nervy a vnutil kapitánovi lejstro, na kterém měl potvrdit, že zločince převzal a „ubytoval“. Ján znechuceně naškrábal svou signaturu a následoval chlapa na rozblácené nádvoří. Nebylo mu vůbec dobře pod pohledy nešťastníků, kterým, ač evidentně nevinným, právě podepsal ortel. Dráb snadno rozpoznal, co se kapitánovi honí hlavou a v jízlivé radosti kývl na nejbližšího ozbrojence, který z naříkajícího davu vyvlekl zarostlého muže, skučícího na celé kolo. „Tohle je opravdový ničema,“ drze spustil, „byl němý a přivydělával si tím! A hádejte, co udělal, když jsme mu připálili bok svíčkou?“ „Promluvil?“ „Přesně tak, blahorodí!“ zasmál se ozbrojenec a poslal nešťastníka zpět k ostatním. Ján se hluboce zamyslel, v pokušení o sjednání vlastní spravedlnosti. Dobrá, jeden může být simulant, zaslouží si trest, ale co ti ostatní? Co ten slepec napravo? Hezký člověk, jen černý šátek bije v té upřímné kulaté tváři do očí. Co ta těhotná žena, co ho doprovází, půvabná, zlatovlasá, přesto viditelně věrná slepci? Co kulhavý ubožák s holí? Co ten mrzák s podivně zkroucenýma rukama? Co ubohý skrček, připomínající opičku? Bylo mu zle, jak zneužili tuhle šerednou hříčku přírody a nejradši by nechal lietavské dráby vymrskat a ubožákům vrátil svobodu. Ale pak se mu vrátilo chladné, vypočítavé uvažovaní. „Kolik jich je?“ „Dvanáct, pane,“ sdělil mu jeho cynický průvodce a netrpělivě se promnul ruce. „Dobře,“ kývl Szendrei, „ať je zatím internují v rohu nádvoří, musíme jim uvolnit vězení.“ A zatímco se jeho lidé pustili do vykonávání rozkazu, vyrazil přímo za baronkou a Žofií. Třeba bude nedostatek místa v žaláři dostatečným důvodem, aby mohli být Zuzana s Kamenským přemístěni do lidštějších podmínek, než v jakých už trčeli tři měsíce. „Já chci zůstat s panem doktorem!“ plačtivě protestovala Zuzka, když je hajduci přišli přestěhovat do jiné cely. Chytila se Kamenského kolem krku tak silně, až to vojáky překvapilo. Kamenský ji k sobě přitiskl, dotkl se tváří té její a pak povolil sevření. „Tam to bude lepší než tady,“ uklidňoval ji, „nic se neboj, však se ještě shledáme!“ „Ne, zůstaňte u mě! Pane doktore! Pavle…, “ natáhla po něm ruce. Poodstoupil a nechal hajduky, ať se jí chopí. Nejvyšší z chlapů ji pevně vzal do náruče a strčil jí do úst hadr, aby ukončil hysterický výstup. Ještě dlouho pomrkávala v slzách směrem, kde zanechala svého společníka. Otřásala se vzlyky při pomyšlení, že bude muset žít bez jeho konejšení a povzbuzování. Pavel Kamenský se pro ni stal nepostradatelným, byl pro ni přítelem v nouzi i učitelem. Tři měsíce, které vedle něj strávila, pro ni díky němu byly jen třemi roky, ne třemi dlouhými staletími. Nejen, že ji zasvětil do tajemství písma, ale naučil ji neutápět se ve vlastním neštěstí a hlavně nedělat to nejhorší, litovat se. V zajetí trudných myšlenek ani nepostřehla, že ji donesli do jejího nového vězení a položili ji na lůžko. Jen z dálky k ní dozněl chřestot klíčů v zámku. Když se vyplakala a procitla ze zoufalství, napřímila se a vyděšenýma očima prozkoumávala svůj nový příbytek. Světlo, vycházející z nevelkého okna, ji zcela ohromilo, vůbec nevadila mříž, rýsující se zřetelně proti šedému nebi. A seděla na posteli! Myslela, že sní. Postel! Kdy ji viděla naposledy! Vstala a zvědavě přistoupila k oknu. Rozevřela jej dokořán a z plných plic nasála mrazivý, ale čerstvý vzduch. Pohlédla přes hřeben nějaké střechy směrem k lesu a chvilku se kochala novým výhledem. Tak ráda by viděla i víc, než jí nabízelo okno, podobné svou nekompromisností rámu krásného obrazu. Když se vrátila na postel, kde na ni čekaly nové pokrývky, pomalu jí začala docházet její vlastní nečistota a zanedbanost, tedy to, na co si v tmavé díře nevědomky rychle zvykla. Kdyby tu na ni kromě nových pokrývek leželo i oblečení, s radostí by ze sebe servala zamaštěnou černou halenu, kterou nenáviděla snad ještě víc než svoje vězení. I tak se skoro spokojeně rozvalila na loži. Srdce jí zahořelo novou nadějí, spojenou s nadcházejícím jarem. Zbojníci jistě přijdou a vysvobodí ji. Jak říkal Kamenský, je třeba si zachovat zdravý rozum, naději a víru.


celkové hodnocení autora: 99.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 9		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 13		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Meluzína	17.04.2009, 20:50:30

Škoda Cervenky, ale mou favorikou je Zuzka, snad bude mít víc štěstí a příběh pro ní dojde až ke šťastnému konci. Tak jako pokaždé chvílím zpracování i příběh, prima čtení.


ze dne 18.04.2009, 13:20:30
honzoch: Díky, Meluzínko, vážím si tvojí návštěvy, se Zuzkou uvidíš, příběh jsi začala číst ve chvíli, když se jí zrovna přestalo dařit. Ale říká se, že štěstí vrací dluhy a já se toho rád držím

Šíma	08.04.2009, 21:05:56

Hezký díl i přestože v něm vyhasl jeden lidský život, protože i onen zbojník měl své sny a možná právě chudoba a bezpráví jej dovedla na zbojnickou cestu a onen "sen" vyprchal právě na šibenici. Svým způsobem byl nyní svobodný a nepodléhal světským zákonům, co bude s jeho duší je jinou věcí a nám lidem (čtenářům) nepřísluší jej soudit... (jo, šíma fandí všem) Ostatní hrdinové se drží, jak jen to jde. Takže líbilo a jako vždy jsi ukázal jistý "lidský" podtext života Tvých románových postav, které ve Tvém příběhu skutečně žijí a také cítí strach, obavy, nebo i lásku! Jejda, to jsem se zase "rozpovídal"! Těším se na další část! ;-)


ze dne 08.04.2009, 21:11:23
honzoch: Díky Šímo, za tvoje rozpovídání, samozřejmě mě to takové věci těší a postavy zabíjím nerad.

Gracian	08.04.2009, 14:31:59

Jako vždycky se mi to líbilo - není moc, co dodat. Třebaže se v této čsti neděly žádné napínavější události, děj měl patřičný spád a nezasekával se na zbytečnostech.

Matylda Kratinová	06.04.2009, 17:57:44

Je to smutné, ale prst osudu si nevybírá a když ho autor nerespektuje, vypadá to divně... Moc velká oddychovka to skutečně nebyla, napětí by se stále dalo krájet a to, co se zdálo být skálopevné, se pomaličku hroutí.


ze dne 06.04.2009, 18:21:34
honzoch: díky za přečtení, s tou anotací jsem si naběhl... Tos vystihla pěkně, ano, co bylo tři díly skálopevně dno se hroutí a zajdu ještě o kousek dál. Ale autor zase není taková mrcha, aby takhle skončili všechny postavy

Adrastea	06.04.2009, 10:42:41

Osobně jsem si tedy zrovna dvakrát neoddechla, zvlášť při té popravě. Ale líbí se mi, že tvé postavy nepatří mezi ty četné železné hrdiny, kteří vždy nějakým způsobem ujdou smrti, ale že jsou zranitelné, tím pádem lidské, skutečné.


ze dne 06.04.2009, 15:04:27
honzoch: Co že jsem napsal na úvod? Asi jsem při anotaci příliš nepřemýšlel, nebo spíš porovnával akčnost s jinými díly. Díky za publikaci. Ano, trošku si na tom zakládám, že moji hrdinové nejsou nepřemožitelní (i když to tak ze začátku může vypadat), přece jen, přestřelený provaz v okamžiku, kdy se odsouzenci ztratí půda pod nohama by byl asi klišé :)