|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 1 ::
|
 |
|
:: Ve při ::
 Šíma |
publikováno: 31.03.2009, 13:53
|
O čem to je? Nechte se překvapit... Hezké počtení a skřítkům zdar! ;-)
A také bych zde chtěl poděkovat svým múzám (potvůrkám vrtošivým): Děkuji! :-D |
| |
|
|
„Prosím povstaňte, přichází slovutný soudce Slepoň!“ řekl soudní zřízenec a celý sál poslušně vstal ze svých lavic, židlí a židliček. Soudce se rozhlédl po přeplněném sále i s přístavky, protože lidí zde bylo tolik, že nestačili přišroubované lavice a tak musel přijít na řadu další nouzový nábytek. Okna byla dokořán, kdyby ne toho chladivého vánku, všichni zde přítomní by se nejspíše zalkli a padli jako ryba na suchu...
„Sednout!“ řekla masitá tvář soudce Sleponě. „Co to dneska máme?“
„Stát versus nakrknutí umělci, ctihodný soude!“ řekl mu polohlasně soudní zřízenec. Zapisovatel čekal na pokyn k rozjetí soudní pře, ale soudce se jen zamračeně ošíval na svém širokém vypolstrovaném křesle.
„Umělci?“ zeptal se. „Co si udělali?“
„Jsou ve při, ctihodný soude!“ pokrčil rameny zřízenec.
„Vepři?“ zeptal se jej soudce a malinko se mu protočily panenky a orosilo čelo.
„Ne vepři, ale ve při...“ znejistěl zřízenec.
„Jsou tady všichni? Žalující strana i strana obhajoby? Zapisovatel je připraven? A co soudní služba, kdyby bylo potřeba vyklidit tenhle prasečinec? Vlastně soudní síň?“
„Vše je připraveno, ctihodnosti!“ souhlasil zřízenec.
„Dobře, můžeme tedy začít!“ zahřměl v síni soudcův hlas následovaný jakýmsi podivným mlasknutí, které nebylo možné identifikovat a protože se místnost nenaplnila střevními plyny, nešlo tedy o uprdnutí, což by mohlo být také považováno v krajním případě za pohrdání soudem.
„Ctihodnosti?“ ozvala se obhajoba...
„Zamítá se!“ mávl soudce Slepoň rukou a začal si čistit své popelníky v tlustých obroučkách. „Na řadě je obžaloba!“
„Samozřejmě, zajisté, vaše ctihodnosti,“ zklapla advokátova čelist naprázdno.
„Vážený soude!“ začala obžaloba. „Sešli jsem se zde proto...“
„Tohle není pohřeb, pane státní zástupče!“ přerušil jej soudce. „Ještě ne... Zkraťte to!“
„Ano, ctihodnosti. Obžaloba přednáší vaší ctihodnosti několik nactiutrhání a hanobení...“
„Čeho? Jde přeci o spor mezi umělci, nebo snad ne? Jaké hanobení? Copak má tento spor nějaký rasový podtext?“ zamyslel se soudce a nasadil si své brýle na nos. Vypadal jako nějaká postavička z kresleného seriálu, nebo komixu a jeho přítomnost vzbuzovala všelijaké pocity, které měly k respektu velmi daleko.
„Vážený soude, klienti obžaloby se domáhají svých práv a svobod a apelují na porušování základních lidských práv...“ pokračovala strana obžaloby nenuceně ve svém projevu.
„Umělci!“ odfrkl si soudce a málem mu spadly brýle na stůl. „V čem?“
„Jak v čem, vaše ctihodnosti?“ zarazila se obžaloba.
„V čem jsou porušována jejich práva?“ podrbal se soudce na hlavě. „Někdo někomu šlohnul autorský text? Nadávají si snad to telat?“
„Námitka!“ ozval se právník obhajoby. „Mí mandanti...“
„Taky k tomu dojde!“ umlčel jej soudce. „Proč jsou obě strany ve při?“
„Kvůli...“ zarazil se státní zástupce. „Kvůli porušování základních...“
„To už tu bylo!“ řekl soudce a napil se čisté vody. Opatrně položil skleničku na talířek a rozhlédl se po soudní síni. „Vy všichni jste ve při? Tedy ve sporu?“
„Námitka, ctihodnosti!“ ozvala se obhajoba. „Nejsme v prasečinci, nebo na farmě, tady jde o...“
„Vážné věci!“ souhlasil soudce. „Dají se ty texty vůbec číst? Nejde o nějaké literární patvary? Co na to soudní znalci?“
„Texty jsou v pořádku, ctihodnosti!“ pokrčil rameny soudní znalec. „Odpovídají kvalitě a standardu běžné literární práce...“
„Jsou lepší než písmo svaté?“ zeptal se soudce Slepoň a zvedl do vzduchu Bibli. „Hašteří se snad někdo kvůli této knize knih? Nikoliv, tak proč marníte můj drahocenný čas?“
„Námitka!“ zakřičel upocený advokát obhajoby. „Tohle je znevažování...“
„Soudního stolce, nebo stolice?“ zeptal se jej soudce Slepoň. „Mimochodem, četl jsem ty texty a došel jsem k závěru, že bych se na ně nekoukal ani při vykonávání své stolice... Bylo by to zbytečné marnění času...“
„Ale...“ zaúpěl advokát obhajoby. „Prosím o zaprotokolování, že ctihodný soud napadl a zesměšnil stranu obhajoby!“
„Povoluje se!“ souhlasil soudce. „Je všechno zapsáno? Do slova a do písmene?“
„Ano, vaše ctihodnosti!“ souhlasil soudní zapisovatel. „I s tou stolicí slovutného soudu!“
„Výborně! Nyní k obžalobě... Jak vůbec zní?“ zeptal se soudce státního zástupce.
„Autoři na jistém literárním serveru napadají a hanobí práce jiných autorů a porušují tak obecně platné předpisy a nařízení...“ začal s litanií státní zástupce.
„Jakými?“ zamyslel se soudce. „No tak mezi sebou prostě diskutují, no a co?“
„Oni, ctihodný soude...“ zarazil se státní zástupce.
„Námitka!“ zakřičel advokát žalované strany, který již netušil, na které straně vůbec stojí. „Námitka!“
„Zamítá se!“ zavrtěl soudce hlavou. „Pokračujte, pane státní zástupče!“
„Žalovaná strana slovně napadá žalující stranu, hanobí jejich literární práce i je samotné a označuje je jako, cituji: břídily, pisálky, telata, blbce, debily a neschopné jedince, kteří nemají žádné literární ani umělecké cítění...“
„Došlo i na fyzický kontakt?“ zarazil jej soudce Slepoň. „Bylo ohroženo zdraví a životy spoluobčanů?“
„Ne, ctihodnosti, ono to po internetu není ani jaksi možné a proveditelné...“ pokrčil státní zástupce rameny.
„Cože?“ vykřikl soudce. „Takže zde nejde o žádný ten kavárenský literární spolek?“
„Ne, ctihodnosti,“ zavrtěl státní zástupce hlavou. „Pouze o jisté společenství amatérských spisovatelů!“
„Jakže?“ povstal soudce a dal se do promenádování na svém vyvýšeném pódiu. „Jde tedy o prostý spolek amatérů? A jakou to má souvislost s jednotlivými body obžaloby?“
„Námitka!“ přerušil jej chabý a roztřesený hlas obhajoby. „Nejde o prachsprosté amatéry...“
„Zamítá se!“ odbyl jej soudce. „Amatéři! Čeho se ti pisálkové vlastně dopustili?“
„Celá obžaloba zní takto,“ začal státní zástupce, „za prvé: hodnocení autorských děl samotnými čtenáři se nedrží obecně daných pravidel. Za druhé: čtenáři bezdůvodně hodnotí zmíněná díla úmyslně nízkými známkami, neřku-li vracejí to, co nakoupili u druhých...“
„Cože?“ zeptal se jej soudce. „Oni mezi sebou obchodují a s čím?“
„Jde jen o slovní obrat, ctihodnosti!“ pokrčil státní zástupce rameny.
„Námitka,“ zasípal advokát obhajoby z posledních sil. „Čtenáři a autoři nejsou kupci a s ničím nekupčí...“
„Zamítá se!“ řekl mu soudce a obrátil se na státního zástupce. „Pokračujte!“
„Ano, ctihodnosti! Za třetí: čtenáři se úmyslně vyhýbají slovním komentářům a odůvodnění svých nízkých známek, které poškozují samotné autory těchto literárních děl! Za čtvrté: čtenáři nazývají tyto autory již výše uvedenými jmény...“
„Jakými?“ zeptal se jej soudce a přešel k oknu s rukama za zády.
„Mohu citovat, ctihodnosti?“ zeptal se nejistě státní zástupce.
„Povoluje se, pokračujte!“ vzdychl soudce a vrátil se za svůj stůl.
„Čtenáři označují již zmiňované autory...“
„O které autory vlastně jde?“ vyzvídal soudce Slepoň a znovu se napil. „Dochází mi voda, můžete s tím něco udělat?“
„Zajisté,“ přikývl soudní zřízenec. „Nechám přinést čerstvou vodu, ctihodnosti!“
„Seznam máte na stole, vážený soude!“ řekl soudci státní zástupce.
„To je jich tolik? To se všichni mezi sebou hádají? Vždyť to tam vypadá jako v Parlamentu! No, pokračujte!“ zhrozil se soudce. „Tak co bude s tou vodou?“
„Pisálky, debily, nemehly, neschopnými individui, dementy a uměleckými antitalenty... Tolik výpis urážek na cti, vaše ctihodnosti!“
„A do prasat si nenadávali?“ vyzvídal soudce. „Proč jsou tedy ve při?“
„Ne, slavný soude! Mohu pokračovat?“ zeptal se jej státní zástupce. Advokát obhajoby již jen slabě zvedl ruku a pak znovu padl pod stůl vysílením.
„Přineste vodu i tomu páprdovi!“ ukázal na něj soudce Slepoň. „Prosím státního zástupce, aby pokračoval...“
„Za páté: jmenovaní čtenáři...“ státní zástupce pohlédl na soudce, zda může pokračovat. „Jmenovaní čtenáři vytvářeli ke svým nekalým činům různé frakce a spolky a psychicky tak deptali napadené autory, kteří již neměli sílu se bránit a proto houfně odcházeli ze Společenstva amatér...“
„Amatéři!“ přerušil jej soudce. „A neházeli po sobě shnilým ovocem, nebo knihami?“
„Ne, vaše ctihodnosti!“ řekl mu státní zástupce. Odněkud se ozvalo slabé povzdechnutí.
„Má snad obhajoba nějakou námitku?“ zavolal soudce směrem k obžalované straně tohoto sporu. „Pokud ne, prosím, aby obhajoba nepřerušovala toto jednání... Pokračujte!“
„Za...“ nadechl se státní zástupce.
„Shrňte to!“ přerušil je soudce Slepoň a napil se vody, kterou mu přinesl soudní zřízenec. „Děkuji!“
„Prosím, vaše ctihodnosti,“ přikývl soudní zřízenec a postavil se na své místo.
„Ano, slavný soude!“ souhlasil státní zástupce. „Tak tedy, tito čtenáři se odmítají podřídit stanovám Společenstva, odvolávají se na to, že je toto společenství (včetně jeho autorů) jen shlukem amatérů, kteří si jen hrají na autory a jejich práce nestojí za nic...“
„Proč tedy neodejdou?“ podivil se soudce Slepoň.
„Nemají kam, nikde je nechtějí...“ pokrčil rameny státní zástupce.
„Proč zůstávají?“ zopakoval soudce svou otázku.
„Kam by šli, ctihodnosti? Je jim dobře tam, kde jsou?“
„Tak proč víří stojatou vodu? Proč dělají bouři ve sklenici vody? Jaké jsou jejich úmysly?“ nechápal jej soudce. „Jsou to amatéři, proč nedělají něco jiného? Prospěšnějšího?“
„Ná-mit-ka!“ ozvalo se odněkud nejasným hlasem. „Žád-ní ama-té-ři...“
„Zamítá se!“ mávl soudce rukou. „Tohle bude pře! Co mimosoudní vyrovnání? Pokusily se obě strany o smír mimo soudní síň?“
„Ne, ctihodnosti!“ zavrtěl státní zástupce hlavou.
„Námitka...“ zvedl advokát žalované strany ruku nad svou lavici, jako když se tonoucí posledního stébla chytá, aby jeho ruka navždy zmizela kdesi v hlubinách této soudní síně.
„Má obhajoba nějaké návrhy?“ zeptal se jej soudce a čekal na odpověď. Nic, nastala chvilka trapného ticha. „Žádné návrhy? Dobře, co na to obžaloba?“
„Souhlasí s trestem v dolní hranici, vaše ctihodnosti...“ oznámil mu státní zástupce.
„Souhlasí tedy obě strany o zmírnění rozsudku a o dohodu před samotným hlavním líčením?“ zeptal se soud obhajoby i obžaloby. „Je někdo proti?“
Kdesi cosi zabouchalo o zem, jako by v soudní síni snad i strašilo. Jinak se neozval ani hlásek.
„Tak tedy, soud rozhodne takto: protože se žalující ani žalovaná strana shodla na tom, že není nutné vést hlavní jednání za účasti poroty, může soud vynést tento rozsudek...“ řekl soudce a znovu se dal do čištění svých tlustých skel.
„Vaše ctihodnosti?“ ozval se soudní zřízenec.
„Ano?“ zvedl soudce čelo a krátce pohlédl na sochu slepé spravedlnosti, která má šátek přes oči a nakloněné váhy v rukou.
„Strana obhajoby si žádá lékaře, jejich právnímu zástupci se udělalo patrně nevolno!“
„Žije?“ zeptal se soudce Slepoň starostlivě svého zřízence.
„Ještě ano, vaše ctihodnosti!“ přikývl.
„Tak mu pomozte a zavolejte mu lékařskou pomoc...“ mávl soudce rukou. „Ale zpátky k rozsudku... Všem čtenářům soud doporučuje, aby se drželi nepsaných pravidel a neporušovali tak obecně závazné normy... Jakékoliv slovní urážení je nepřípustné, stejně tak znevažování prací samotných autorů, byť jde jen a pouze o amatérské díla... Soudní výlohy si spravedlivě rozdělí obě strany tohoto sporu a doufám, že již nebudou vepři, ani ve při a stanou se příkladnými členy nejen Společenstva amatérů, ale také lidské společnosti... To je vše, když dovolíte, jdu na oběd!“
„Povstaňte, ctihodný soudce Slepoň právě odchází!“ řekl soudní zřízenec a až na obhajobu všichni poslušně vstali a dívali se, jak mizí poslední kousky lidské důstojnosti... „Soud je u konce, můžete se rozejít!“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 12 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.1 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 35 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 77 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
|
| © 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
