|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: 2. Přátelství ::
 montana |
publikováno: 13.04.2009, 0:06
|
|
| |
|
|
„Tak už prý jedou, budou tu asi za čtvrt hodinky.“ Ohlásila nedočkavě Lubošovi, když odložila telefon. Byla na kobylku zvědavá. Měla to být mladá kříženka quarter horse a paint horse. Prostě typický westernový kůň, jenomže Jindra jí koupil od chlapíka, který ji absolutně zanedbával, ale sám na ní, jakožto úspěšný podnikatel, neměl vůbec čas. Měl své koně dva, a uvázat si na krk ještě jednoho, by mu nedělalo finanční problémy, ale spíš časově by to nezvládal. Jen mu jí bylo líto. Jenže věděl, že takhle zrazenej kůň potřebuje opravdu hodně času. Jana jí ani neviděla, ale souhlasila, že si ji vezme. Může se jí věnovat, a dělá to ráda. Problémová zvířata jí vždycky uchvacovala. Viděla v nich něco ze sebe.
„A jsi si jistá, že jí tu chceš jo?“ Zeptal se jí ještě Luboš, ale věděl, že tohle nemá cenu jí rozmlouvat. Nebo čekat jinou odpověď než ano. Natolik Janu znal. Ona nebyla z těch, co když řeknou ano, za čas změní názor. Nikdy se z ničeho nevykrucovala, a každý věděl, že co řekne, na to se můžou spolehnout.
„No jasně že jo.“ Koukla na něj nechápavě. Jako by nevěděl, že už se na ni těší. I svou kobylku má vypiplanou, protože jeden původní majitel zanedbával její kopyta a ona se bála nechat si sáhnout na nohy. Ne, přece by takové zvíře nemohla nechat jen tak… bez péče.
„Už mlčim, udělej si, jak myslíš.“ Pokrčil rameny a usmál se.
„Hele!“ Tohle mi neříkej, to je jako bys s tím nesouhlasil!“ Zamračila se na něj. Někdy jí dokázal nějakou poznámkou rozhodit tak, že nakonec nevěděla, jestli se rozhodla správně. Ale svá rozhodnutí neměnila, nebo jen velmi zřídka.
„Ale ne…“ Mávl Luboš rukou. „Mě je to v podstatě jedno.“ Vzal si na sebe košili a vyšel na verandu. Jana šla hned za ním.
Začal foukat vítr. Jana stála na verandě opřená o bidlo, které považovali za vrchní část zábradlí a koukala na příjezdovou cestu. Rozcuchané vlasy jí poletovaly kolem hlavy. Čekala, kdy zaslechne přijíždějící vůz. Na ruce ucítila pár dešťových kapek. To ještě scházelo. Zrovna, když se nejvíc hodí aby bylo hezky a klid, tak začne pršet a fičí jak vysoko v horách.
Zvuk motoru se skoro ztrácel ve větru, ale štěkot psa byl nejspolehlivější hlasatel. Měla bystré uši, na ní bylo spolehnutí.
Janě začalo být zima a tak si přes hlavu přetáhla ještě starou mikinu. Vyšla Jindrovi naproti a ukázala, kde má zastavit auto.
„Ahoj Jani, tak tu mám to zvířátko.“ Vystrčil hlavu z okénka. Vítr mu okamžitě pocuchal tmavé kudrny.
„Ahoj, no jsem na ní zvědavá. Stůj, to stačí, půjde tady do malého výběhu.“ Sledovala pozorně, kam couvá.
„Kde máš Luboše?“ Zeptal se se zájmem a zastavil. „Není zvědavej jo?“ Otevřel dveře a vyskočil z auta.
„Zdržuje se hlasování.“ Usmála se a podala mu ruku. „Tak jí ukaž.“ Kývla směrem k vozu. Žádné známky převozu divokého koně nejevil, to bylo první dobré znamení.
„No, po cestě byla docela klidná, ale než jsme jí dostali dovnitř, to byla docela dřina.“ Přiznal a orosilo se mu čelo, když si vzpomněl na její nástupy. „Dostali jsme jí tam asi až na osmý pokus.“ Vrtěl hlavou.
Jana přešla k malým dvířkům. Opatrně je otevřela a zespodu koukala na černou koňskou hlavu. „Ty jo, na quartera docela velká.“ Podotkla.
Kobylka stála bez hnutí, ale klidně nevypadala. Byla zpocená, nervózní, sledovala dění okolo ostražitě, uši sklopené. Občas odfrkla.
„Ty jo, tak ta je pěkně vystrašená.“ Podrbala se na hlavě, když vyndala hlavu z přívěsu. „Ale to bude dobrý. Musíme jí dostat ven. Nejlíp tamhletudy, otevřeš prosím?“ Ukázala na bránu do malé ohrady.
„Jasně. Jen teda nevím, jestli se vůbec bude chtít hnout z místa. My jí nakládali ve čtyřech.“ Vyprávěl a vyndaval bidla z jedné strany a na druhé je spouštěl dolů.
Jana otevřela zadní dveře přívěsu a pomalu je sklopila na zem. Snažila se pohybovat rozvážně, aby jí zbytečně nelekala. Kobylka byla hubená, ale pěkně stavěná. Mohutné zadní nohy, až po hlezna bílé, jinak celá černá. Začala neklidně hrabat přední nohou. Jana obešla přepravník, vlezla malými dvířky dovnitř a pohladila kobylku po hlavě. Ucukla. Odvázala vodítko, a nechala ho spadnout k jejím nohám. Kobyla se lehce lekla a kousek ustoupila. Udělala tím Janě místo vedle sebe. Uši stále sklopené dozadu, občas střihla dopředu levým, občas pravým. Neklidně funěla.
„Tak jak to vypadá?“ Zavolal Jindra nahlas, aby ho uvnitř slyšela.
„Neřvi tu jak na lesy, dyť jí splašíš.“ Plácl ho zezadu Luboš po rameni. Jindra se lekl, až poskočil.
„Čoveče, tohle mi nedělej!“ Otočil se na Luboše prudce. Byl nervóznější než ta kobyla. „Prej se zdržuješ hlasování?“
„Ale houby, byl jsem ve stodole štípat dříví a udělat nějaký třísky na zátop, večer máme grilovačku. Ty jo, zrovna teď musí pršet.“ Podíval se na tmavé nebe nad sebou a mhouřil oči proti kapkám deště.
„Tak ještě to není tak hrozný, aspoň nemusíte zalejvat…“ Pokrčil Jindra rameny.
Luboš se zasmál. „Prosimtě, co my bysme zalejvali?“ Rozhlédl se kolem sebe po trávě. „Ale aspoň se bude líp dejchat, posledních pár dní je pěkný hic.“ Uznal. „Jani, chceš s ní nějak pomoct?“ Zavolal na dívku do přívěsu, která se zatím seznamovala s mladou zraněnou koňskou duší.
„Můžeš mi odendat tu zábranu vzadu, zkusím s ní couvnout.“ Koukla na Luboše ven přes odřený koňský hřbet. Teprve teď si všimla, že má semtam oděrky na páteři. Ale vypadalo to docela dobře, strupy se hojily.
Luboš sundal z háčku zábranu, kterou měla kobyla za zadkem, opatrně, aby nestál v cestě případnému ataku koňských kopyt. Bála se, ale nekopala, jen se snažila dostat od něj dál, víc dopředu, cupala zadníma nohama na místě.
Jana se jí snažila uklidnit hlazením po krku, ale nic moc platné to nebylo. Nedivila se jí, taky by byla nervózní, kdyby jí zavřely do cizího prostředí a vezli do prostředí ještě cizejšího, k cizím lidem. Byla nedůvěřivá. Dívka jí jemně zatlačila na plece a tlak uvolnila až když jednou nohou couvla. Kobylka se okamžitě zastavila. Znovu opakovala tlak na plece, až se zadníma nohama dostaly na šikmou plochu otevřených dveří. Dívka se zastavila ještě než byly obě hlavama z přívěsu, aby se malá nevylekala otevřeného prostoru. Pršelo jí na tmavý hřbet, ale to jí momentálně tížilo určitě nejmíň.
„Teď jí vyvedu ven, a zkusím jí dostat hnedka do ohrady, zavřeš za námi dyštak?“ Koukla zase na Luboše, který stál bezpečně vedle přívěsu. Moc přízně u něj tenhle Janin pokus nezískal, sám by to nedělal, ale věřil jí a podporoval. Však ona taky lecjaké jeho aktivity nevzala za své, ale podporovala ho.
Couvla s kobylkou až na rozbahněnou zem. Snažila se udržet vodítko, které se jí málem vysmeklo z ruky, když se ta divoška energicky postavila na zadní a jednou hrábla předním kopytem naprázdno před sebe. Potom dopadla znovu na rozblácenou zem. Jana se snažila být klidná, čekala, že to nebude úplně jednoduchý. Přidržovala pevně vodítko pod jejím čumákem, aby bylo obtížné znovu se vzepnout. Začala tedy místo vzpínání se couvat, až nacouvala na ohradu. To jí zastavilo. Začala se ostražitě rozhlížet do šera okolo sebe. Bouřkové mraky nad nimi seděly nehnutě, k šeru přispívalo také to, že už bylo docela pozdě, chýlilo se k večeru, začalo se stmívat. Všichni už byli po celém dni práce a povinností znatelně vyčerpáni, jen proudy vody z nebe padaly neúnavně.
Jana stála a pozorovala jí, pořád v pohotovosti, stejně ostražitá jako její čtyřnohá svěřenkyně. Věděla, že koně, i když se zdají klidní, můžou najednou udělat spoustu nepředvídaného. Zažila to u té své.
„No tak, holka, neboj se.“ Mluvila na ní skoro šeptem. Mezi ní a kobylou právě probíhal tichý boj, tichá konverzace. Obě stály a dívaly se na sebe přes hradbu dešťových kapek.
Luboš s Jindrou stáli bezpečně za ohradou. Opírali se o ní lokty a sledovali dívčino počínání. Luboš věděl, že radit jí a vyjadřovat se k tomu je bezpředmětný, a tak jen tiše mžoural očima. Věděl, že ví, co dělá. Otřel si mokrou rukou obličej. Bezvýznamný počin.
Jana začala pomalu couvat směrem k prostorné bráně do ohrady a kobyla šla nejistě za ní. Krůček po krůčku, pomalu. Kopyto po kopytu pleskalo bláto. Odfrkla si. Kapky deště jí stékaly po hřbetu hlavy až k nozdrám a skutálely se dospod sametového čumáku, kde mizely po fouskách, padaly dolů, a tam se ztrácely v množství vody a bahna u jejích nohou. Po chvíli nerozhodného váhání se obě dostaly až do středu malého výběhu.
Luboš pomalu zasunul tři pevná bidla do otvorů, aby zajistil bránu. „Tak už jí nech.“ Zavolal na Janu, která stále tiše stála a koukala do toho podmanivého koňského pohledu. Měla ho ráda. Kdo chtěl, viděl v těch očích všechno, co mu kůň chtěl říct. Šlo vždy jen o to, nechat ho mluvit. Nebo ho přimět mluvit. A ty oči pak řekly vždy víc, než by dokázal jakýkoli člověk.
„Už jdu. Jsem mokrá jak žmák…“ Odepnula vodítko od ohlávky a pomalu couvala od kobylky směrem ke klukům. Tmavá čtyřnohá slečna se na ní otočila, ale zůstala stát na místě. Proudy vody jí pleskaly do hřbetu, ale nijak jí to nevadilo.
Jana byla promočená na kost. „Bude z ní dobrej kůň.“ Kývla na Jindru.
„Jo, jenže já na ní nemám čas.“ Pokrčil rameny. „To víš… Práce, a mám tam svý dva už. Tuhle jsem vzal jen proto, že mi jí bylo fakt líto. Já bych nevěděl, co s ní.“
„My si tu s ní poradíme.“ Koukla na Luboše v nepromokavé bundě a kapucí na hlavě. Cítila jeho podporu, i když si netroufal kobylku nijak soudit.
Usmál se a vzal Janu kolem ramen. Skoro z ní ždímal vodu. Déšť neustával. Bubnoval do střechy dřevníku, vítr nefoukal, bylo relativně teplo.
„Já pojedu, je u mě ségra. Mějte se!“ Oddělil se od nich Jindra a zavíral přepravník. Nasedl do auta a ještě jim zamával otevřeným okýnkem.
Oba se za ním ohlédli. Jana se potom ještě zahleděla na kobylku, která jemně očichávala mokrou půdu pod svýma nohama. Hřívu měla slepenou prachem a deštěm do slabých černých pramínků.
„Pojď už, zítra je taky den. Nech jí rozkoukat.“ Odvedl Janu na verandu. „Ondra volal, že nepřijdou, prý je na grilování hnusně. Tak jsem mu řekl, že u nás na verandě je hezky.“ Rozhlédl se kolem sebe. Bylo, protože byla velká, prostorná, zastřešená. Ideální místo pro grilování. Vlastně ideální místo pro všechno. Byla součástí jejich domu, trávili na ní v podstatě skoro víc času, než doma. Oba byli rádi venku.
„Takže přijdou?“ Tázavě se na něj podívala.
„Jasně.“ Kývl. „Mazej se převlíct.“ Plácl jí po mokrých džínsech.
Udělala na něj ksicht a vyplázla jazyk. „Už mažu.“ Dodala a zmizela v domě.
Luboš si svlékl bundu, pověsil jí na hřebík vedle vchodových dveří, připravil zahradní gril do rohu verandy, přinesl dřevěné uhlí a upravil lavice blíž k sobě. Potom odešel dovnitř pro naložené maso.
„Pověs prosím ven to mokrý oblečení!“ Houkla na Luboše, který sotva vešel do velké místnosti, z otevřených dveří do koupelny.
Luboš se rozhlédl. Sebral její, deštěm nasáklé svršky, a odešel zas na verandu. Začal ledabyle rozvěšovat kusy oblečení na prádelní šňůru nataženou mezi dvěma dřevěnými sloupy na verandě. Usmál se, když věšel spodní prádlo. Jako malej. Zavrtěl hlavou sám nad sebou, ale blbě si nepřipadal. Chvíli koukal jak prší, potom se otočil a znovu šel dovnitř pro maso.
Společné letní večery byly fajn. Všichni si popovídali, zpívali, bavili se. Přes léto se viděli často, v zimě sporadicky. Každý měl dost svých starostí, ale v létě bylo všechno takové milejší, příjemnější, mnohé se líp řešilo.
Jana se zvedla z lavičky a seběhla k malé ohradě, ve které stál nový přírůstek. Opřela se o ohradu a pozorovala jí. Už nepršelo, ale všude bylo mokro a louže. Kobylce se leskla mokrá srst ve slabém světle z verandy. Doléhal k nim hovor přátel. Jakoby z dálky. Tiše jí hleděla do očí a přemýšlela.
„Co je?“ Zeptal se jí Luboš a stoupl si za ní. Objal jí. Nedokázal si představit, že by jí tu neměl. Byla svá, byla paličatá, ale na druhou stranu samostatná a praktická. Nikdy mu nic nevyčítala a on by si nikdy nedovolil vyčítat něco jí. Když se jim něco nelíbilo, prostě si to řekli, stejně jako když se jim něco líbilo. Na vyčítání nebyl čas, a hlavně to oběma přišlo jako zbytečný luxus těch, co nevědí, jak spolu vyjít.
„Nic.“ Usmála se unaveně a otočila se na něj. Objala ho pevně kolem krku. Tohle byly chvíle, kdy by byla nejradši, aby se svět zastavil. Uvědomovala si, že ho prostě potřebuje. Měla chvilky, kdy potřebovala obejmout, kdy to uvědomění si, že někoho má, kdo pro ní žije a pro koho žije ona, bylo takovým kopancem dopředu. Který občas potřebovala. Když byla unavená, nebo mrzutá, nebo když jí přepadla nálada pod psa. Věděla, že stačí jedno jediné obětí a bude se cítit zase dobře.
Luboš měl rád ten pocit, že se u něj cítí dobře. Pohladil jí po vlasech a pevněji sevřel obětí. Znal jí dost na to, aby věděl, že tohle je teď to, co potřebuje, co jí stačí. Tenhle pocit byl k nezaplacení. Přátelství. Ale nebylo to nikdy tak, že by se nehádali, nebo neměli problémy. Jen je možná brali a řešili jinak. Znali podstatu sami sebe, a dokázali si utřídit, co je to podstatné.
„Ondra řikal, že už pojedou. Jsou taky utahaný. Pojď spát“ Odtáhl jí jemně od ohrady, aniž by to postřehla. Chytil ji za ruku a šli zpět k ostatním. Tuhle únavu měla ráda. Věděla, že udělala kus práce.
„Zítra je neděle…“ Koukla na Luboše. „Táta jede domů.“
„Vím. Počítám s tím.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 14 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
