obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Polibek je krásný vynález přírody, jak zastavit řeč, když už jsou slova zbytečná."
Ingrid Bergmanová
obr
obr počet přístupů: 2915321 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39437 příspěvků, 5735 autorů a 389996 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Spoutané meče (1. kapitola) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Spoutané meče
 autor Kaileen publikováno: 29.03.2009, 7:51  
Druhá šance pro ty, co přežily pouto.
 

Dart

Kaileen se probudila, protáhla se a s téměř dětským úšklebkem znechuceně zamžourala proti oknu, kterým do klášterní cely dopadalo pár raních paprsků. Otočila se na mě, poškrábala se na hlavě a zahleděla se kamsi do rohu místnosti, jako by přemýšlela, zda má vstávat.

„Jak ses vyspala?“ opatrně jsem zkoušela její náladu.
„Asi jako ty,“ odpověděla a jejím hnědým očím zřejmě neušlo, že se mi z postele také moc nechce. „Ne dost na cestu, která nás čeká,“ upřesnila.

Posadila se, chvíli si pohrávala s blonďatými vlasy, mezi nimiž místy probleskovaly rezavé pramínky a dívala se na mě, jako by mi mlčky vyčítala, do čeho jsem ji zase navezla. Dnes jsem ji vnímala jinak, snad po předchozích událostech, těžko říct. Napadlo mě mnoho věcí, v nichž je odlišná od ostatních lidí a měla jsem zvláštní pocit, že právě to nám v budoucnu zkříží plány a snad se i dozvím něco nového o její minulosti.

Rychle jsme se opláchly a sešly dolů do jídelny. Byla prázdná, na kraji dlouhého masivního stolu byla přichystána ošatka s chlebem a sýrem, vedle džbán a dvě číše. Trochu nás to zarazilo, podívaly jsme se na sebe, ale vzaly jsme za vděk i tak skromným pokrmem.

„Hm, dnes se moc nepředaly,“ zatvářila se Kaileen kysele, když jsme si sedaly.

Pravda, byly jsme zvyklé na větší pohostinnost jeptišek, ale aspoň něco. Jen co se najíme, opustíme zdi kláštera a zase se budeme muset živit pouze tím, co si samy opatříme.

„Co to je?!“ vyprskla Kaileen, když jsem jí nalévala víno.
„Co by to bylo? Víno.“
„Opravdu? Ochutnej,“ podala mi svůj zpola ještě prázdný pohár.
„Tak ani to ne,“ přiznala jsem zklamání, „obyčejná voda. Co to s nimi je? Člověk by řekl, že nám přichystají lepší jídlo, když budeme pomáhat nejvyšší kněžce. Dokud jsme na ni útočily, pily jsme víno a jedly maso. Teď, když jsme uzavřely příměří, podarují nás chlebem a vodou.“
„Pořád říkám, že po dobrém se člověk nikam nedostane,“ utrousila a strčila do pusy kousek sýra. „Najíme se a vyjedeme, tady už stejně nemáme co pohledávat. Postel tvrdá, jídlo chudé, k pití jen odstátá voda, venku je aspoň čerstvá.“
„Moje řeč,“ přisvědčila jsem. „A je tam maso.“
„Sice ještě živé, ale to se dá rychle změnit,“ dodala Kaileen a očividně přemýšlela, co by si nejraději opekla.

Sotva jsme vyšly na nádvoří, potkaly jsme Soy, dnes pro změnu v sytě zeleném rouše.
„Copak se pořád převlékají?“ sklonila se ke mně Kaileen.
„Vím já? Nejsem jeptiška a ani to nechci zjišťovat. Tvař se jako vždycky, nerada bych ji urazila, když nám tolik pomohla.“
Kaileen jen přikývla a dál to nerozebírala.
„Konečně vzhůru? Vy si umíte pospat,“ culila se kněžka. „Je od vás milé, že se snažíte tvářit jako obvykle, avšak mohu vás ujistit, že vaše rozčarování mi neušlo. Vím, toto roucho příliš neladí k mým tmavým vlasům ani modrým očím, ovšem já jsem nejvyšší kněžka, nemohu dbát více na zevnějšek než na své poslání. Pro mne není den stejný jako pro vás. Každý má jiný význam, tomu tedy podřizuji i svůj vzhled. Tolik na vysvětlenou,“ překvapila nás. „Chystáte se konečně na cestu?“
„Ano,“ ujala jsem se slova, „je nejvyšší čas vyrazit.“
„A dát si trochu masa, chápu,“ smála se Soy. „Dnes jste jedly a pily to, co obvykle bývá mojí snídaní. Ale o tom později, budete-li o to stát. Nyní vás žádám, jeďte už, můj bratr čeká. Můžete mu věřit jako mně, ten jediný vás nezradí. A, Kaileen, nenechej se mýlit, je mnohem starší než já, starší než ty. Jmenuje se Redd.“
„Beru na vědomí. Jak ho poznám?“
„On pozná vás. Takových jako ty moc není, jsi jedna z posledních.“
Kaileen zatla zuby a mlčky přikývla.
„Odpusť,“ omlouvala se Soy, „nemyslela jsem to zle.“
„Vím,“ odpověděla zvláštním, snad až bolestným tónem.

Stály jsme na nádvoří kláštera mezi holými kamennými zdmi, ve vzduchu se vznášelo něco, co chtělo být vyřčeno, ale zároveň také utajeno. Kaileen a Soy se na sebe dívaly a já jsem si připadala jako páté kolo u vozu. Smířila jsem se s tím, že to něco pro mne zřejmě zůstane tajemstvím a odešla jsem do zahrady pro koně. Žlutý keř už stihl okousat a vrhnul se na nižší větve košatého stromu. Stál vedle lavičky, ocasem odháněl dotěrné mouchy a klidně přežvykoval. Odvázala jsem ho a vedla za sebou na nádvoří. Šel neochotně, zřejmě mu zde zachutnalo a tušil, že se pochoutek bude muset na delší dobu vzdát.

Procházeli jsme právě brankou, která oddělovala zahradu od zbytku kláštera, když se mi naskytl pohled, o němž jsem hned věděla, že se jen tak opakovat nebude. Slova jsem neslyšela, ale gesto, které Kaileen použila, bylo více než výmluvné. Podala Soy ruku a ona, přestože s bojovníky nikdy neměla nic společného, ji po našem způsobu přijala. Nejvíce mě překvapilo, že Kaileen nechala mladičkou kněžku, aby se jí dotýkala. Položila jí ruku na paži a něco jí krátce pověděla, načež se Kaileen mírně usmála a vděčně přikývla. Nechtěla jsem vypadat jako špeh, proto jsem vrátka za sebou zavřela poněkud hlučněji. Soy ještě něco zašveholila a rychle odběhla. Stačila se vrátit, než jsme vyrazily.

„Vyskoč,“ pobídla mě Kaileen, „minule jsi ho chtěla vést, tak bys měla sedět vepředu, ne?“
„Jak chceš,“ nasedla jsem a podala jí ruku, abych jí pomohla do sedla.
„Ani se nerozloučíte?“ volala dobíhající Soy a v ruce držela nějakou menší nádobu.
„Vždyť ještě nikam nejedeme,“ namítla jsem.
„To je pro vás,“ podávala nám, co přinesla, „po cestě jistě budete mít žízeň, alespoň se nebudete muset tolik zdržovat.“
„Díky,“ přijala Kaileen.
„Otevřu vám bránu,“ oznámila Soy a cupitala před nás. „Málem bych zapomněla,“ zastavila nás ještě, „tady ten list předejte Reddovi a kdybyste snad měly potíže, než k němu dorazíte, měl by vás ochránit,“ podávala mi psaní.
„Měj se dobře, Soy. Vyřídíme to a zase tě navštívíme,“ loučila jsem se.
„Budu se těšit. Ať je vám Narat nakloněna,“ popřála nám a otevřela bránu.
Musely jsme se sklonit, abychom mohly projet a opustit bezpečné zdi kláštera. Odteď už opět musíme být ve střehu a postarat se o sebe.

Sjížděly jsme dolů z kopce, drobné kamínky křupaly koni pod kopyty. Byl docela hezký den, trochu chladněji než obvykle, ale aspoň nefoukalo. Opět jsem se kochala krajinou pod sebou. Klášter stál vysoko, byl vidět z dálky, a proto každý, kdo se dostal až sem, měl výborný rozhled po okolí. Pro mnohé zde nebylo nic k vidění, pro královnu určitě ne, protože odtud nemohla pozorovat žádná strategická místa, to by musela až do nejvyšší věže kláštera, ovšem já jsem se ráda dívala na mozaiku polí lemovanou lesem, na roztroušené chatrče chudých vesnic, na ty titěrné skvrny, kterými se stali rolníci obdělávající půdu, případně projíždějící obchodníci.

„Co kdybychom se zastavily v nějakém hostinci a trochu to oslavily?“ navrhla jsem.
„To můžeme, ale ještě předtím bych to ráda oslavila po svém,“ odpověděla Kaileen.
„Jak?“
„Chci si opatřit koně.“
„Opatřit značí ukrást?“ dovtípila jsem se.
„Přesně tak.“

Seděla jsem vepředu, ale i tak jsem cítila Kaileenin úsměv. Byla zase ve své kůži a těšila se na nová dobrodružství. Druhé zvíře jsme potřebovaly, jet na jednom koni ve dvou bylo značně nepohodlné. Zase tak blízko jsme si být nechtěly. Kaileen vzpomínala, kde jsou nejbližší stáje nebo alespoň ohrady. Doufala jsem, že ji nenapadne sebrat koně přímo královně.

Musely jsme se vydat na východ, zamířily jsme tam tedy rovnou, abychom zbytečně nezajížděly. Kaileen se smířila s myšlenkou, že koně si opatří cestou a možná to nějaký den potrvá. Buď měla výbornou paměť nebo štěstí. Na konci druhé vesnice jsme narazily na osamocené dřevěné stavení, u něhož byla velká ohrada a v ní, co Kaileen hledala. Měla jsem pocit, že už jsem tu byla, poznávala jsem to tady, ale nebyla jsem si vědoma, že bychom sem někdy zavítaly.

„Neměly bychom počkat na večer?“ ujišťovala jsem se, když si Kaileen prohlížela koně a vybírala, kterého si zanedlouho osedlá.
„Proč?“
„Až bude tma.“
„To není tak zábavné.“
„Možná bychom do té doby sehnaly sedlo.“
„Na co?“ konečně odtrhla pohled od stáda a otočila se zpátky ke mně. „Není potřeba. Sleduj,“ mrkla.

Odplížila se k ohradě a protáhla se dovnitř. Přece tu musí být někdo, kdo ty koně hlídá. Že by je zde nechali jen tak, to se mi nezdálo. Pozorovala jsem, co se bude dít. Kaileen se s ledovým klidem procházela mezi zvířaty, občas pohladila koně, které právě míjela, přesto mi připadalo, že míří přímo ke svému vyvolenému. Poplácala ho a něco mu povídala. Byl klidný, zdálo se spíš, že se mu to líbí, když nakláněl hlavu do její dlaně. Takovou jsem ji neznala a vůbec poprvé jsem viděla někoho, kdo se jí při prvním kontaktu nebál, byť to nebyl člověk.

„Hej, ty tam! Nech ty koně a vypadni!“ křičel přibíhající majitel.

A je to tady, jako bych to neříkala. Vždyť mi to bylo hned jasné. Jsem zvědavá, co bude dělat. Kůň zařehtal, zatřásl hlavou a odfrknul. Vychrtlý chlapík s orlím nosem už je téměř doběhl. Kaileen zkontrolovala situaci, možná přemýšlela, zda nemá tasit, ale nakonec se rozhodla jinak. Vyšvihla se na hřbet vraníka, chytila se hřívy a pobídla jej. Kličkovali mezi zmateným stádem, pak nabrali rychlost a přeskočili ohradu.
„Na co čekáš? Pojeď!“ volala na mě vesele, když mě míjeli.
Naskočila jsem do sedla a uháněla za nimi.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 5 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 15 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 85 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Amater 23.04.2009, 14:40:02 Odpovědět 
   Tak jsem dala na tvoji radu jdu na první díl. Líbí se mi. hned nás to vtáhne do děje. Možná bych trochu ne přilíš dala zmínku/popis/ o klášteru. Hezky se to čte, příběh se pěkně rozvijí.
protože nerada soudím češtinu, nevím jestli je v pořádku nebo ne.
Jediné, co se mi nezdá, promiń jsem v tom trochu rejpal je kůň a to jak seděly. Nevím jestli jezdíš nebo jestli jsi někdy s někým jela, ale kůň je silnější vzadu než vepředu. proto by měla osoba sedět za ní, zvlášť když jede delší dobu. kůň se méně unaví, ale ve předu je to zas víc pro efekt.
Celkově se mi to velmi líbilo. Teď čtu, že jsou ještě předtím díly. netušila jsem to. Najdu ty první a uvidím
 ze dne 23.04.2009, 14:52:54  
   Kaileen: Předtím je ještě kotel dílů :-) Na těch úplně prvních je dost vidět nevypsanost, jak jsem zbytečně spěchala, no však uvidíš sama, jestli se na to vrhneš.

Poznámka o koni - máš pravdu, ale kdyby Lee seděla vzadu a vedla koně, prd by viděla, protože Kaileen je o hlavu vyšší. Ale souhlasím s tím, že tento moment je trochu krkolomný.
 Ina 08.04.2009, 9:00:22 Odpovědět 
   Přitažlivé téma, dobře zpracované, nenucené dialogy...
Je to čtivé, hezké.
Slunečný den!
 ze dne 08.04.2009, 10:35:30  
   Kaileen: Jé, děkuju - přitažlivé téma, to mi ještě nikdo nenapsal :-)
 Apolenka 04.04.2009, 0:29:18 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Guardianes ze dne 29.03.2009, 13:47:40

   Přesvědčil jsi mě. Děkuji.
 ze dne 04.04.2009, 18:42:20  
   Kaileen: Já taky :-) pokud se tedy ke čtení odhodláš, občas nějaký ten komentík neuškodí.
 Marťa 29.03.2009, 20:37:07 Odpovědět 
   Musím souhlasit s Guardianesem, Apolenka přijde o mnoho, pokud si to nepřečte. A tvůj pohled na dílo je jiný, než náš. :-)

Co dodat? po dlouhé době kratší část. Ne, že by mi ty delší vadily ;) Nevím, co bych více měla dodat, jsem ráda, že je Kaileen zpět a těším se na další pokračování.
 Guardianes 29.03.2009, 13:52:22 Odpovědět 
   Tak tím pokračováním jsi mne velmi potěšila. Přiznám se, že by mne mrzelo, kdybych se nedověděl, jak to dopadne s Coritou a jak skončí pouť Kaileen a Lee, nejen ta zeměpisná.
Také jsem rád, že Kaileen zůstala "svou", alespoň co se týká krádeže koně. Bylo jasné, že to pro ní bude hračka, ale už by mi asi chybělo, kdyby si trochu nezařádila...:-)
 ze dne 29.03.2009, 14:08:07  
   Kaileen: Tvůj komentář mě potěšil, ale neodpustím si napsat, že ještě radši jsem za to, co jsi napsal Apolence. A neboj se, Kaileen bude zase řádit :-) to už by nebylo ono, kdybych ji úplně měnila - něco ano, něco ne, však se dočteš :-)
 Guardianes 29.03.2009, 13:47:40 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Apolenka ze dne 29.03.2009, 11:10:09

   Dovolím si také přidat několik slov.
Kaileen je autorkou, já čtenářem, což znamená velký rozdíl v náhledu na příběh. Jistě by novým čtenářům-kám mohla nastínit, oč šlo v předešlých dílech, vlastně sériích. Ale po přečtení všech kapitol Ti mohu s klidem a bez nadsázky říci, že přijdeš o mnohé, snad o to nejpodstatnější, z mého pohledu, když si je nepřečteš. Ovšem když si je přečteš, nejen že to přežiješ, ale vytvoříš si k hrdinkám pouto...:-)))
 Apolenka 29.03.2009, 11:10:09 Odpovědět 
   Nahlédla jsem a už jsem zůstala ... ráda bych četla toto dílko pravidelně a tak mám prosbu - uveď, Kaileen, pro své nové čtenáře v příštím perexu stručný obsah předešlé řady. Budu se těšit.
 ze dne 29.03.2009, 13:08:08  
   Kaileen: Ony ty řady byly už dvě, tak popřemýšlím, jak to nejlépe shrnout, aby se to dalo pochopit. Dobrá připomínka, díky.
 amazonit 29.03.2009, 7:51:19 Odpovědět 
   Nakonec tedy pokračování, zdá se, že v Kaileen stále zůstává něco, co se nehodlá řídit pravidly, mezi než patří i nekrást..., ale to se jí snad ,,nevrátí" v podobě nějakého trestu, zkoušky...
Pokaždé přemýšlím, co napsat, abych se neopakovala, abych nepsala, že je to dobře napsané, dobře se to čte...


-pár raních paprsků - ranních

-Procházeli jsme právě brankou - klášteře nebyl muž:-) - procházely
 ze dne 30.03.2009, 6:48:58  
   amazonit: Aha, já si toho koně nevšimla...:-)
 ze dne 29.03.2009, 13:06:17  
   Kaileen: Dík za tu bleskovku. V klášteře nebyl muž, myslela jsem, že když šla s koněm, mělo by tam být I, tak třeba příště :-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
Wiktoria
(7.10.2019, 15:00)
obr
obr obr obr
obr
Zakázaná láska ...
Petra Vávrová
Lidský defekt
NiDiosNiAmo
Oči
Envel
obr
obr obr obr
obr

Další dubnové dopoledne
Lord Mordvig
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr