obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud má dva způsoby jak nás drtit - odmítáním našich přání a jejich plněním."
Henri Fréderic Amiel
obr
obr počet přístupů: 2915544 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39810 příspěvků, 5772 autorů a 391771 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Společenstvo Elementálů:Poslední tažení 29-31 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Společenstvo Elementálů 4
 autor MC_Kejml publikováno: 06.04.2009, 12:39  
Karty jsou na stole a Mr. Kdosi je poražen. Také je odhaleno, že armádu elementalistů tajně trénoval Marek. Jak si s tím našinci poradí?
 

XXIX


Seděl jsem zrovna u jednoho z fastfoodů a s Kapitánem, spolu s několika dalšími “pouličními vůdci“ vodních elementalistů probíral náš bojový plán, když mi v pravé kapse zazvonil mobil. Volal Pepa. Okamžitě jsem zamáčkl zelené tlačítko, abych se dozvěděl něco víc. Na hovor od něj jsem skutečně čekal jak na smilování.
„Co je? Něco novýho?“
„Přesně tak,“ ozval se Pepa, „myslím, že bys sem měl jít.“
Orosilo se mi čelo. „No a... Co mám čekat? Je to zlý?“ zeptal jsem se paranoidně. Tři velitelé, sedící okolo na mě vrhli překvapený pohled.
„Mistr promluvil,“ prohlásil Pepa. „A myslím, že ty jsi jeden z prvních, se kterýma by si chtěl něco říct.“
„Jo, tak to...,“ zamyslel jsem se, „a co Aleš? Žije?“
„Je v pořádku,“ zněla odpověď. „Před chvíli odešel.“
Taky mi nemohl říct dřív, hehe. No tak hlavně, že je další člen Společenstva na nohou, to je nejdůležitější...
A co se Mr. Kdosi týče, srdce mi pumpovalo na plné obrátky.
„Sorry, že vás musím opustit, pánové,“ rozloučil jsem se s Kapitánem, velitelem Frostbite, a dvěma dalšími vůdci zbývajících přítomných skupin Glacius a Astoria. Nějak to odkývali a zanedlouho se dali do řeči.

Bylo pozdě. Skoro bych řekl, že tak po desáté hodině, ale tady nikdo čas nepočítal. Jo, jednou jsme museli jít spát, ale všichni byli ještě tak rozrušení z útoku Hyperionů natolik, že myšlenka na odpočinek je prostě ani nenapadla.
Pádil jsem si to dolů po dlouhých schodech z druhého patra, které těsně minul meteor. Nemohl jsem se dočkat, co se od našeho mentora dozvím a už jen ten fakt, že přežil, mi dodával jakous takous novou chuť do života.
Cestou do garáží jsem potkal Jakuba, opřeného poblíž pánských záchodků. Zase něco kouřil.
„Hej,“ zvolal jsem. „Pepa říkal, že se Mr. Kdosi zas dal dohromady, du za ním, deš taky?“
„Fakt jo,“ podivil se Jakub a nervózně se rozhlédl. „No, asi ne...“
„Proč zas?“
„No, nějak se mi tam nechce,“ odklepl popel z cigarety, „tak mi to pak nějak řekněte... Ještě musím vyřešit něco s lidma z armády... A tak...“
Kubovi se napnuly šlachy na krku a beze slova odešel. Vypadal sice líp než předtím, ale choval se stejně podivně...
No co. Stejně jsem byl hlavně nadšený z toho Mr. Kdosi, tak honem za ním. Nemohl jsem se dočkat, až ho zase uvidím.

Doběhl jsem do rozbořených garáží a tam už společně s Pepou stáli i ostatní členové Společenstva. Všechny zajímalo, co se jim chystá tvůrce říct. Všechny kromě Kuby.
Byl to neskutečně epický moment. Poprvé v tomhle konfliktu proti přesile Hyperionů jsem si myslel, že máme šanci zvítězit. Horší už bylo to, že samotný Mr. Kdosi nevypadal nijak, že se k nám brzo chystá přidat...
„Sem tu,“ prohlásil jsem, „koukám, že Mr. Kdosi je...“
„Naživu,“ na to Pepa. „Ale ne v moc dobrém stavu.“
„Aleši, co ty?“ poptal jsem se parťáka, stojícího opodál, povídajícího si s Jirkou. „Hej! Jak seš na tom?“ V koutku oka jsem viděl, jak Mr. Kdosi něco říká potichu Pepovi.
Obrněný válečník se otočil. „Jo, tak nějak v pohodě...,“ pokrčil rameny. „Ale bylo to... No, heh...“
„Limit jak debil,“ uchechtl se Jirka. „Se divím, žes ses celej nezlámal.“
„Element,“ poprvé jsem slyšel Mr. Kdosi, „je nepředvídatelná substance. Skutečně můžeme být rádi, že se nic nestalo.“
„Wou,“ dodal překvapeně Jirka a když zaslechl našeho mentora promluvit, dal se tak nějak do pozoru, stejně jako celý zbytek Společenstva.
„Tak... Kdo nám chybí?“ zeptal se Mr. Kdosi, stále přikrčený u zdi garáží. „Nevidím tu Jakuba a Marka.“
A jak to dořekl, do garáží se klidným krokem přenesl poslední člen Společenstva, který kdy byl vybrán. Záloha za Kamila, mstitel své slečny a zachráněný od Hyperionu – Marek.

„Zase pozdě,“ zasmál se Jirka. S Michalem jsme se na sebe podívali a usmáli se při vzpomínce na Marka z 9.A.
„No jo, tak nemůžu bejt všude rychle jako vy,“ dodal Marek sarkasticky, „a hele... Mistr. Zdravim vás.“
„Marku, vole,“ usmál jsem se a přistoupil ke svému parťákovi. Chtěl jsem mu poděkovat za to, že tak pěkně zorganizoval armádu, aby měl Mr. Kdosi aspoň z něčeho radost. Věděl jsem sice, že v případě Marka si stoprocentně naběhnu, ale to nevadilo. „Co sem to slyšel od pana Kapitána?“
Marek předstíral, jak je zmatený. „No... Co?“
„Přece jaks pořád trénoval armádu a tak všechno... Řiká to tady většina lidí, jaks to všechno dal dohromady. To byla skvělá věc a já ti děkuju.“
„Počkej, kámo,“ začal mi Marek mávat prstem před obličejem, „co to kecáš?“
„Vždyť sem tě viděl, jak když mi to Kapitán říkal, jaks ses nasral–“
Marek zbělal jako stěna. „Ježiš no a tak co, kámo! Někdo za ten rok jed, jinej trénoval elementalisty!“
Sice jsem čekal, že vyrukuje s něčím podobným, ale s fóry z sedmé třídy jsem skutečně nepočítal. Marek rozdrtil před Společenstvem a Mr. Kdosi moji soudnost na prach.
„Skutečně rád slyším, že se ti podařilo zorganizovat armádu elementalistů, Marku,“ opět pronesl Mr. Kdosi. „To je obdivuhodný výkon.“
Marek pokrčil rameny. Poslat do řiti i Mr. Kdosi si už skutečně netroufal.

„Chybí Kuba,“ zaslechl jsem Michala. „Mám pro něj skočit? Třeba má vyplýho mobila.“
„Kašli na to,“ zakroutil jsem hlavou, „potkal sem ho.“
„No? A?“ čekal Michal, jak to dopadlo.
„Prej si musí eště něco zařídit s armádou, zas se chová divně,“ zněla moje odpověď. „Nevim, nechápu.“
„Chápej to tak, že na nás kašle,“ odpověděl mi kamarád. „Už od začátku je takovej divnej, jako by na něčem byl.“
S elementalistou jsme se na sebe podívali a hned zase pohledy odvrátili. Co kdyby. A u Jakuba to kdyby rozhodně možné bylo.
„Jakub tedy nepřijde?“ řekl Mr. Kdosi svým hlubokým, a teď i raněným hlasem.
Zakroutil jsem hlavou. „Nejspíš ne. Je nám to líto.“
„To je velká škoda,“ prohlásila andělská bytost, „zrovna s ním jsem si chtěl promluvit a pomoct mu. Teď to potřebuje.“
Každému bylo jasné, o čem tvůrce Společenstva mluví. Kubovo zvláštní chování a jeho závislost z něj v poslední době udělaly nestabilního člověka.

Všichni mlčeli a čekali, co se nám Mr. Kdosi chystá říct. Pokud někdo mohl vrhnout světlo na problematiku s Hyperiony, byl to on.
„Společenstvo,“ povzdychl si, „nejspíš vás zajímá, proč se to všechno stalo.“
Parta beze slova přikývla.
„Vidíte, jaké jsou důsledky Hyperionovy moci. Je zpět a ovládá opět mnoho svých sil, a ani to, že přišel o svůj meč, nic nezměnilo. Byla to jen jeho poslední část, která na našem světě před několika lety držela jeho živel. Ale Hyperion se vrátil za velmi podivných okolností a za několik minut měl opět celou Prahu pod svou kontrolou,“ konstatoval Mr. Kdosi fakta neskutečně klidným hlasem, jako by diktoval počasí do rádia. Přesto to vyznělo tak nemožně – za několik minut...
„Pamatujete si, Společenstvo, jak Teror, ve vašem prvním boji, s pomocí meče nechal zmizet obyvatele hlavního města? To byla jen první část, a vám se podařilo jeho elementalisty porazit dřív, než Teror uskutečnil část druhou... Kterou byla transformace obyvatel v Hyperiony.“
Nervózně jsem se otočil na Společenstvo, které začalo tak nějak mumlat. Slyšel jsem různé věty, jako třeba “že je to v prdeli“, “jak to dát zase do pořádku“, nebo “jak se to stalo“. To ale mohla vědět jen jediná osoba.
„Ano. Hyperion se zvedl z prachu a opět se chopil vlády nad Prahou. Nepotřeboval čas, nepotřeboval nic. Vyžadoval jen jednu jedinou věc, která mu omylem byla po těch letech svěřena. Člověk se nikdy nenapraví...,“ řekl Mr. Kdosi enigmaticky.
„Což byla?“ usmál se kupodivu Jirka.
Mr. Kdosi zvedl zahalenou tvář a chystal se promluvit, nicméně větu radši spolkl. „... Nemůžeme o tom mluvit, když tu nejsou všichni členové Společenstva. Bylo by to vůči Jakubovi, který chybí, nesprávné.“
„Takže Kuba v tom má prsty?“ prohlásil jsem.
Náš mentor jen umlkl a zakroutil hlavou. „Nic takového jsem neřekl a čekám, že mě necháte domluvit.“

Nechal jsem tedy všeho, jak mi řekl a dál byl zvědav, co nám Mr. Kdosi řekne dál. „Tak... Stejně jako před třemi lety musí být Hyperion poražen. Otázka je, jestli už není příliš pozdě.“
Všichni, včetně mě, už tak nějak pochopili, že Mr. Kdosi se do řeči neskáče, i když v ní dělá mezery, do kterých by se naše otázky a připomínky hravě vešly. Trpělivě jsme poslouchali ticho, které bílá bytost vyvolala, jako kouř, šířící se ze zhašeného ohně.
„Síly Hyperionu zesílily, Společenstvo, vidíme jeho ztělesnění všude okolo nás. To, s čím bojujeme, to je Hyperion sám.“
Tak kluci měli přeci jen na Andělu pravdu. Byl to Hyperion. Pohlédl jsem na Michala, který se tvářil stejně udiveně jako tak, že to čekal.
„Ani já, když jsem viděl, co se stalo, a jak přišel na náš svět,“ ukázal na sebe Mr. Kdosi, „jsem ho nedokázal porazit. Naopak, tím, který prohrál, jsem byl já. Jeho moc ovládla, stejně tak jako kdysi Martina, i mě.“
To nám bylo jasné – bojovali jsme s černým Mr. Kdosi a nějakým zázrakem ho vysvobodili. Dodnes netuším, jak.
„Přál bych si, aby vám bylo jasné jedno,“ povzdychl si náš tvůrce. „Hyperion není jako žádný jiný elementalista, kterého jste kdy potkali. Hyperion ani elementalista není. Možná také vypadá a chová se jako elementál, bytost tvořená pouze živlem, animovaná za nějakým účelem. Ne.
Jeho moc je tady s námi už delší dobu. Kdysi dávno byl člověkem – ale teď je něco mnohem víc.“
Začalo mě mrazit. A to tak, že jsem svým otřesem skoro srazil Michala na zem.
„Dnes je výsledkem největšího lidského pokusu vůbec,“ zakroutil hlavou Mr. Kdosi. „Největší úspěch, vzato teoreticky, největší tragédie v praxi...
Jablko nepadá daleko od stromu. Stejně jako to, co vyšlo z Firaerose, byl další Hyperionovec...“
Smetana nám ale říkal, že všichni Hyperioni, vytvoření na Velké Ohradě, byli zničeni. Nebo ne?!
„Jeho svět vypadá jako vnitřek otrávené mysli, a vy jste ho sami viděli. Je to tak?“

Konečně nám Mr. Kdosi přenechal slovo. Pod náporem informací se všichni drali prosadit něco z toho, co zažili, jen aby – aby si snad pomohli navzájem, nebo se předváděli – to nevím.
„Černá mlha!“ zaslechl jsem Jirku.
„Klony,“ prohlásil Pepa.
„Temnej element,“ dodal Aleš.
„Tmavej svět,“ přisadil si Michal.
„Jeho meče,“ uchechtl se Marek.
„Jeho vzhled...,“ doplnil jsem partu. Všechno to pasovalo dohromady. Náš svět byl ode dneška Hyperionova dimenze.
„Přesně tak,“ přikývl Mr. Kdosi. „Navštívili jste jeho prostor – víte, jak vypadá...“
„To víme my,“ ukázal jsem na sebe a zase se dal do přerušování vypravěče, „ale vy možná víte, co by mohl podniknout Hyperion dál.“
„Jeho chování se nedá předpovědět,“ zněla odpověď, „ale ještě předtím, než začne realizovat své plány, je tu ještě jedna věc, kterou musí udělat. Možná dluh z minulosti, možná vidina velkého soupeře a konkurence.“
Napětí.
„Přijde si pro jednoho z nás.“


















XXX


„A pro koho?“ neudržel se Jirka. Tady to už nebylo o etice, tady šlo o život.
„Nevím,“ zakroutil hlavou Mr. Kdosi. „Zamíří mezi nás brzy, možná dřív, než si myslíme. Vidí tu velkou překážku, která ho už jednou porazila. A to je, myslím, skoro každý z nás.“
Přesně tak. Já jsem zabil Terora. Aleš porazil Firaerose. Pepa s Jirkou osvobodili Marka. Michal osvobodil Terezu. A Mr. Kdosi stvořil Společenstvo...“
„Řekl bych ale,“ prohlásil Mr. Kdosi lehce ironickým tónem, když viděl, jak jsme šokovaní, „že míří za mnou. Dostali jste mě na svoji stranu a mimo vás jsem pro něj největší nebezpečí. Jsem, jak vy to říkáte... Mr. Kdosi.“
Takové řeči jsem od něj nečekal. „Co teda teď můžeme dělat my?“ na to já.
„Společenstvu nezbývá než čekat a až to přijde, zachránit, co může,“ pronesl Mr. Kdosi. „Jsou věci, které se změnit nedají.“
„No dobrá,“ řekl po delší době Pepa, „a co si myslíte o naší momentální pozici?“
Nedivil jsem se tomu, že Jirkův bratr změnil téma, když viděl, kam se konverzace nese. Nejenže celý osud party byl zahalený samými špatnými zprávami, ale bylo nám dokázáno, že Hyperion skutečně není jen nějaký obyčejný nepřítel. Ve spojení s laboratoří na Velké Ohradě to také nedávalo smysl, jak by mohl Hyperion přežít a proč by potřeboval tak dlouhou dobu, aby...
Pořád. Otázky. Doprdele.
„–dobře, ale nemohu vám ji pomoci bránit, obávám se, že jsem moc slabý po Alešově limitu–“
Co je vůbec Hyperion zač? Je to něco jako Bůh? Že ovládá i tu mlhu okolo, zvláštní černotu, ze které může vylézt cokoli?
Vidí nám do hlavy? Ovládá i elektroniku, když nás byl schopen vystopovat podle mobilních spojení?
Co můžeme dělat, když už si neví rady ani Mr. Kdosi? Nejenže ohrožujeme sami sebe, ale zároveň i životy členů armády elementalistů, kteří do toho jdou s námi. A bojovat proti takhle nejednoznačnému nepříteli nebude vůbec lehké.
„–Smíchov je sice stále pevností, ale Alešův meteor ji značně poškodil–“
PESIMISMUS!!

„Tak fajn,“ prohlásil jsem nahlas. Parta, stejně jako Mr. Kdosi, se na mě otočila. „Nevim, proč je Kuba za tajnýho, nebo proč se vás nemůžeme ptát na podstatný věci, abysme vám neskákali do řeči,“ řekl jsem naštvaně, „ale já udělám všechno pro to, aby se ta svině Hyperion dostala z našeho světa. Zničili sme pár jeho klonů, uděláme to znova! Teď sme všichni spolu a máme větší sílu než kdy předtím!“
Okolí mlčelo. „Teďs to vymyslel, kámo,“ ozval se Marek.
Na jeho debilní připomínky jsem neměl čas, stejně jako na beznaděj, kterou nám tu snad vůbec poprvé Mr. Kdosi předkládal. Vyrazil jsem ven a skoro jsem zakopl o Jakuba, sedícího před vyraženým vchodem. Seděl tam a obličej měl v dlaních.
„Co ty tady?“ zeptal jsem se útočně.
„Nic, jen poslouchám,“ pronesl a začal se drápat po sutinách zpátky do přízemí. Neříkal jsem už vůbec nic. To, co mi chybělo, bylo ještě se dohadovat s Jakubem. Přelezl jsem za ním a mířil jsem do prodejny nábytku, abych si někam lehnul a hodil všechno za hlavu... Nejsem v tom přece sám, nebo jo...?






























XXXI


Ležel jsem v jednom z obchodů na luxusní gaučové soupravě, která byla prodávána za nekřesťanskou cenu. V hlavě mi pořád proudily myšlenky na to, co říkal Mr. Kdosi. Hledal jsem v nich něco, co by nám pomohlo, ve skutečnosti nám ale nesdělil nic dobrého. Z celého mého zářivého těšení se na to, co nám náš “velký mentor a šéf“ poví, zbyly jen cáry. Byl tu Mr. Kdosi, hurá... A teď nám kvůli Alešově meteoru ani nepomůže.
No dobře, bez Aleše bychom už možná byli mrtví, ale... Prostě to je tak. Nechápal jsem to, Hyperion tak zesílil a my proti nimu nejsme nic ani s Mr. Kdosi na naší straně. Čím větší nadšení, tím horší zklamání.

Zavřel jsem oči, podložil si hlavu zvláštním propletencem paží a polštáře a snažil se usnout. Nešlo to, byl jsem pořád rozhozený a navíc Hyperion prý může zaútočit kdykoli. Ty vole, do čeho jsem se to...
Takhle to nemělo dopadnout.

Myslím, že jsem si vzpomněl.

Společenstvo bylo při nějakém boji smrtelně ohrožené, rozpadalo se. To na sto procent. Nevím už proč, kdy, nebo z jakého důvodu.
Někdo nám přišel na pomoc. Lukáš, Marek, Mr. Kdosi, Aleš, děda, Pepa... Kdo to tenkrát byl?
Zase si to nepamatuju celé. Vzpomínka, nebo myšlenka, cokoli to bylo, utíkala z mojí hlavy vždycky, když jsem na ni pomyslel, jako bych ji naslepo honil po pomyslných “mozkových halách“.
Pamatuju si ale to, že něco na té celé věci prostě nesedělo. Přesně tak, jako teď.

„Tady seš,“ zaslechl jsem před sebou. Vzpamatoval jsem se a s mžitkami před očima před sebou spatřil Michala. Předtím mě okupoval jakýsi polospánek, kde jsem nevěděl, jestli se mi to zdá, nebo už je to reál. Sice nebyl, ale v tu chvíli vypadalo všechno tak skutečně...
„Hej, co tu chceš,“ vydal jsem ze sebe tak trochu z legrace, tak trochu mimoděk, „sem spal...“
„Nevim, hledal sem místo, kam si lehnu a vidím prodejnu s dvěma gaučema,“ na to Michal, „jdu k jedný pohovce a vidím, že seš v ní ty.“
Elementalista si lehl naproti mně na druhé lůžko. Zahleděl se do stropu a já si řekl, že s ním asi stejně řeč nebude. Pokusil jsem se vrátit k předchozí polospací činnosti, ale Michal tomu zamezil.
„Marek je dement, z toho si nic nedělej,“ prohlásil a připomněl mi tak lehce pitomou situaci, která se odehrála před chvílí. Vůdce Společenstva, dokonalý člověk, ztratil soudnost a nahlas vykřikl! A byl i naštvaný a dal to najevo! Co bude dál?
„Nevim... Asi jo,“ na to já. „Ale prostě nehodlám poslouchat kecy Mr. Kdosi o tom, jak to tady prohráváme a že dostaneme na prdel.“
„Neměli bysme,“ zamyslel se Michal. Bylo mi jasné, že se mě snaží opět “nahodit“. „Odrazili jsme tenhle útok, určitě to uděláme znova,“ dodal upřímným hlasem bez známky ironie.
„Jo, možná,“ zachmuřil jsem se, „ale nevíme, co má Hyperion eště v rukávu za esa... Tim chci říct, že teďka na nás vytasil Mr. Kdosi – tak co příště, viď.“
„Pochybuju, že něco vážnýho,“ na to Michal. „Má jen ty svoje klony... A ty jsme porazili.“
„Ale má jich hafo. Ani nevíme, jestli je má všude po světě, nebo jen tady v Práglu.“
Pesimismus tedy zaplavil i mě. Veškeré doufání v pomoc odjinud byly tytam, i když tu opět byla ta myšlenka, jestli by nám vůbec mohl kdokoli jiný kromě nás samých nějak píchnout...
Jasně že ne. Ale vždycky, když jsme byli se Společenstvem v problémech, tak jsem věřil, že existuje ještě nějaká jiná naděje, jak se z toho všeho dostat. Nějaká třetí osoba, nečekaná pomoc, když bychom to nejmíň čekali. Něco, co by nás nakoplo a dostalo zpátky do formy.
To tu nebylo. Byli jsme v dimenzi Hyperionu, a tam nic takového neexistuje.

„Ale tak to máš stejně jedno, sem by se dostat stejně nemohli,“ pokrčil rameny Michal, „nebo za jak dlouho myslíš, že bys ses dostal pěšky třeba z Brna nebo z Ostravy sem?“
„Za pár dnů, řek bych.“
„To je času dost, ne?“ dodal optimisticky Michal. „Do tý doby něco vymyslíme a třeba i Mr. Kdosi se dá do kupy.“
„S tim mě neser... Skoro už nás ani nepodporuje. Ještě nám moh říct, že Hyperion je nesmrtelnej a jen si s náma hraje.“
„To by nám ho sem neposlal, abysme dostali takovou posilu,“ na to Michal. „Na něco během těch pár dnů přijdem, zaútočit se svejma pražákama už si nedovolí.“
„Jo, no... To by bylo super,“ řekl jsem a uznal, že Michal může mít pravdu. Hyperiony z Andělu jsme porazili, některé i zničili, a ještě k tomu sundali Mr. Kdosi. Na nás toho bude potřeba o dost víc. „No a možná, že i bude,“ dodal jsem a poprvé se za dlouhou dobu usmál. To, že by ještě byla cesta to zvrátit, se mi začínalo zamlouvat.
„Tak vidíš,“ dodal elementalista. „Nějak to dáme.“
Posilněn aspoň trochou optimismu jsem se dal do přemýšlení. Hlava se rozjasnila a souvislosti mezi věcmi se proplétaly a zase se spojovaly.

Vždycky, když jsem byl se Společenstvem, buď to byla nejhlubší beznaděj, nebo bezmezná radost. Euforie a dysforie. Nadšení a úpadek.
Skvělá byla třeba doba, když jsem byl s Markétou. Když jsem před školou poprvé viděl, že Společenstvo fakt přežilo první setkání s Hyperionem. Jak parta držela pohromadě, navzdory rozdílům, které v jednotlivých akteréch byly. Že se nerozutekli, nezačli sólovat. Že se se mnou bavili i po těch letech.
Na druhé straně byly chvíle jako ztráta Tomáše. Martina. Když nás Lukáš nechal a já si uvědomil, že partu možná strhnul s sebou. Že jsem něco jako vůdce nefalšovaně podělal a když si toho všimne někdo jiný, rozmázne partu o stěnu jako pomeranč. O to hůř, když proti nám šel a zpovídal nás, dusil naše charaktery a přesvědčení.
Ale ta chvíle, na kterou jsem si vzpomněl, mi tam nesedla. Jako by mezi dva pocity někdo uměle našrouboval třetí.

Snažil jsem se přijít na to, co měly znamenat dnešní události. Začal jsem u boje “v hlavě“ Mr. Kdosi, kam jsme se dostali pomocí jakýchsi Michalových speciálních sil. Líbilo se mi, jak jsme tam měli každý okolo sebe jakousi auru, nějakým způsobem odpovídající našemu elementu – nebo tomu, v čem jsme byli oblečení? Nevím. Ale bylo to skutečně moc pěkné a spolu s rozšiřováním a smršťováním při boji to bylo něco extra. Něco, na co se nezapomíná.
Hyperionovo ztělesnění, se kterým jsme se tam utkali, nebylo jen tak ledajaké. Vypadalo jako nějaká další vývojová fáze těch klonů, se kterýma jsme celou dobu bojovali. Avšak v reálném světě jsem tohoto Hyperiona nikdy neviděl.
Spustil jsem tam limit elementu a i přes mojí snahu si se mnou naprosto bezelstně Hyperion poradil. Prostě máchnul rukou a odhodil mě, jako bych byl kus papíru. A potom, když už jsem měl namále, se černý démon rozsvítil.
Přesně tak, rozsvítil. Nevěděl jsem vůbec, co to mělo znamenat, ale z místa v jeho těle, kde měl jakési zvláštní “srdce“, začalo zářit bílé světlo. A to bylo poslední, co jsem viděl, protože onen svět se začal rozpadat a já sám, raněný, jsem neměl čas ani vůli na to přemýšlet nad tím, co se okolo děje.
A pak jsem se zas objevil v garážích, okolo mě už “zdravý“ Mr. Kdosi, Aleš a Michal. A zrovna ten by o tom něco mohl vědět, protože tam se mnou přece bojoval.

„Hej, to,“ zamyslel jsem se, „ty víš něco vo tom, jak sme byli v hlavě Mr. Kdosi, a jak najednou Hyperion začal svítit?“
„Jak, svítit?“ nerozuměl mi Michal.
„No prostě... Udělal sem limita, Hyper mě sejmul, a naposledy sem viděl, jak mu svítí srdce, nebo něco...“
„Jo tohle,“ řekl Michal. „Hm. Tak to sem osvobodil Mr. Kdosi.“
!?!?
„Cože?“ podivil jsem se.
„Jo, no, když ti nevyšel limit a obecně to s tebou nevypadalo dobře, tak sem zkusil takovou poslední šanci, jak porazit Hypera,“ prohlásil Michal trochu nešťastně, „a sám nechápu, jak to mohlo vyjít...“
„Ty vole a cos udělal?!“ pořád jsem nechápal.
„Prostě jsem použil křišťál,“ uchechtl se Michal. „Vzal jsem ho a udělal něco, co by se dalo počítat jako můj limit, akorát že jsem nebyl nijak ovlivněnej zraněníma ani ničim jiným. A když to na Hyperiona zafungovalo, asi jsi viděl, jak se celá ta dimenze rozsvítila.“
„Jo, to bylo asi vono,“ na to já. „A to bylo všechno?“
„No Hyper to neunes a rozpad se, celej svět zbělal a Mr. Kdosi byl zase náš. Ten ring kolem něj zhasnul a pak jsme se objevili tady.“
„Takže počkej, jestli to chápu správně,“ řekl jsem nevěřícně, „ty můžeš za to, že je Mr. Kdosi zase s náma?“
Michal přikývl. „Asi jo.“
Posadil jsem se a protřel si obličej. Michal osvobodil Mr. Kdosi.

„To si děláš pr...“ Zbytek slova jsem spolknul. Bylo to k neuvěření. Jako jo, Mr. Kdosi je teď sice ještě na maděru kvůli Alešově meteoru, ale takový kousek...
Michal vypadal tak nějak zamyšleně. Asi nepotřeboval moji chválu, nebo moji vděčnost. Zato já jako bych nabral vzduch do plic a dimenzi pesimismu rozptýlil jedním velkým vydechnutím.
Tak jsem začal konat, dokud není pozdě. Vyběhl jsem z nábytku a zamířil si to přímo do obchodu s elektronikou. A za chvíli jsem se vrátil s neonovou deskou, barvou a lihovýma fixama.
„Co to je?“ zamračil se Michal.
Abych řekl pravdu, kdybych se k tomuhle odhodlal jindy, třeba po ránu, když jsem byl bdělý a tak nějak čerstvě nabíral a vyhodnocoval informace, připadal bych si jako bezpohlavník před sexem. Teď jsem se cítil, jako bych tvořil něco velkého.
„Deme dělat bistro,“ na to já.

Čekal jsem cokoli. Skepsi. Debilní výraz. Nechápavost. Jediné, v co jsem ale doufal, bylo, že přes ten rok někdo parťákovi nevykecal naše společné nápady z hlavy.
Zasmál jsem se a začal tvrdým štětcem psát.
„BISTRO
U DVOU PŘÁTEL“

A vedle toho lihovkou naškrábal svůj podpis. Vypadalo to všelijak, ale bylo to vidět. Nebylo pochyby o tom, že kdybych pole zapojil pod proud, nápis by vynikl.
S Americkým úsměvem jsem přisunul pole k Michalovi, který jen tak nevěřícně pozoroval, co jsem to celou dobu dělal. Americký úsměv proto, že během tvorby ze mě vyprchal všechen ten sentiment a estrogeny, které mě nakoply k tomu, abych začal realizovat tenhle nepsaný plán. Musel jsem tedy zůstat aspoň trochu nad věcí.
Michal se jen tak usmál a vedle mého podpisu vytvořil i ten svůj zelenou lihovkou.
Nevěděl jsem co říct. Tohle už něco znamenalo.
Michal zašpuntoval fixu a poslal ji po stole. „Hyperion si jde pro mě,“ pronesl.

To mě ihned vytrhlo z euforie. Nerozuměl jsem tomu, co kamarád říkal.
„Cože? Proč pro tebe?“
„Je to proto, že křišťál je nejlepší zbraň proti Hyperionu,“ zamyslel se Michal. „Teďka, když ví, jak rychle se rozpad Hyperion ve svý vlastní duši...“
„Pochybuju. Nevíme, pro koho si jde, každej člen Společenstva ho už tady zaskočil.“
„Hm. Hlavně Kuba, kterej tady doteďka nic neudělal... Já si myslim, že je to tak. Pro Hyperiona jsem já nejschopnější protivník. Teďka proti němu nepůjde ani Mr. Kdosi.“
„Nechápu, kdes to vzal, že jde po tobě,“ na to já, „stalo se něco, nebo-“
„Viděl jsem to v tý vizi před rokem,“ řekl Michal, „když umřela Tereza, viděl sem sebe. Myslel jsem si, že se fakt nic nestane, když jsme zničili laboratoř a Firaerose, ale ne... Hyper je znova tady, a... Jak říká Mr. Kdosi, jde si pro jednoho z nás.“
„Kurva,“ pronesl jsem. Neměl jsem na to kamaráda podpořit, všechny důkazy mluvily proti němu. Michal mlčel.
„Uvidíš, že to ještě dopadne nějak dobře,“ usmál jsem se, „vždyť jsi v tý vizi zmizel. A třeba to jen znamenalo, že někdy za sedumdesát let umřeš. Nehrotil bych to.“
„Důležitý hlavně je,“ pronesl parťák, „abys dal dohromady bistro. Pamatuju si, že Jirka tam chtěl dělat s náma, tak budete jako že vy dva–“
„Ty vole, dost!“ prohlásil jsem naštvaně. „Neexistuje nic jako bistro u dvou přátel bez nás dvou, nebude to vono – zkoušíš na mě nějaký filmový loučení, nebo co?!“
„Prostě ho postav,“ zakroutil hlavou Michal. „Celý Společenstvo, Exil, a tyhlety věci... Nevim jak, ale i když jsem v Exilu nikdy nebyl, tak mě to prostě vzalo. Začal jsem vás všechny chápat,“ usmál se.
„Stop,“ zastavil jsem parťáka. „Nevím, kdo ti tohleto napovídal, ale bistro my dva postavíme. A ne, že ne.“
„No, uvidíme,“ rozhodl se Michal odstoupit od tématu.
Nevím, co tím Michal sledoval, něco takového nemůže být možné. Jediné, co mi zbývá, je bránit ho, až Hyperion dorazí. Teď mi pomohl víc, než kdokoli jiný.


 celkové hodnocení autora: 93.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 08.04.2009, 21:33:30 Odpovědět 
   Pokud je poražen i ten "nejsilnější bojovník", který učil své "nástupce", kdo jiný se postaví bezpráví a útlaku? (tohle mě napadlo) V tomto případě jsou žáci již "lepší" než-li učitel, jenže boj s Hyperionem, to nebude asi žádná legrace, protože určitě vsadí vše na jednu kartu! Kolik elementalistů musí ještě zemřít, aby se znovu ustálila ona "křehká rovnováha", pokud vůbec... Jsem zvědavý, co bude příště, protože možná naši hrdinové vyhráli další bitvu, ale výsledek celé války je ještě nejasný... Jo, jo. Omlouvám se za pozdní přečtení (byl jsem zvědavý jak hrom), ale okolnosti mi to nedovolovaly a za chvíli zase zmizím... ;-))) Jednička?
 Matylda Kratinová 06.04.2009, 17:46:22 Odpovědět 
   Kulomet otázek - ratatatata! Není nad zdánlivý klid, kdy to bublá pod povrchem..., kdy to asi bouchne?
Do příště ohryzávám stůl napětím, co z toho vyleze, měj se =-)
 m2m 06.04.2009, 12:39:37 Odpovědět 
   Ahoj.

Je to hrůza, co? Trvá to Chemikovi dlouhou a pak Ti nezanechá ani pořádnej komentář.

Mně osobně přišly některé pasáže jako příliš ukecané přímou řečí, ale to je taky jen můj dojem. A dnešní dílko prostě sype a jede, nastoluje nové otázky a některé zčásti odpovídá.
Spokojenost.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Portrét hraběnk...
Doll
(Revoluční rok)...
Rebekka
Knoflík
Armani
obr
obr obr obr
obr

Štěstíčko v pyžamu
Radher
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr