» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"To, co vychází ze srdce, nebývá nikdy směšné."

F. Caballero

počet přístupů: 2141219

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 0 ::

:: Dhaulagiri a Mazlivá kočička ::

OH	publikováno: 05.04.2009, 6:51

Děkuji za upozornění na pravopisné chyby.


	...nemohu si pomoci, ale toto město mi již nenabízí fotografii, o kterou bych stál... F prochází historickou částí města, brašnu s fotoaparátem má pověšenou přes rameno. Prohlíží si stará zákoutí, brání se nervozitě a pocitu plytkosti ze stokrát vyfotografovaných pohledů na Staré město, kterých je v každé výloze plno. Opět si začíná vyčítat, že sem jel, místo aby se pokusil projížďkou po volné krajině získat novou inspiraci. ...Jenomže ty, příteli, hledáš zrcadlo, něco, co by ti dalo možnost pohlédnout na sebe samého. Sebe si uvědomit v kontextu tohoto města, pamatuješ si přece dobře, jak jsi fotil ty kořeny stromů v parcích... vznáší námitku Společník a F mu rychle odpovídá: Ale to já vím... Ale snad jsem zde už příliš dlouho, snad jsem tu vše viděl až přespříl... F se na okamžik zastavuje na mostě přes řeku a uvažuje nad snímky té masy vody, která plyne nezávisle na okolním dění a odnáší a někde jinde na svém břehu zase bez zájmu zanechává předměty, kterých se na čas zmocnila. Řeka je ženského rodu a oprávněně. Jak případné, že? pomyslí si a ihned se mu dostává odpovědi: Eliška byla jen žena, ty jsi od ní očekával, že bude... Vím, vím! Dost už vzpomínek... Ale vzpomínka na fotografie řeky v obchodě se suvenýry, jejichž okoukaností by Společník jistě začal brzy a právem argumentovat, ho od záměru fotit zrazuje. Jen zdánlivě stejné... Spíše ale pravým opak... neodpouští si F poslední slovo F schází po starých kamenných schodech na pěšinu podél řeky a rukou přejíždí po starých kamenech, které pamatují časy králů. Próósim tebé, tohodle kamení už máš plné cédé a ještě... ...ale tu podstatu věků v něm obsažených se mi, mám dojem, ještě stále nepodařilo zachytit... Ále... U řeky však zůstane stát jako přikovaný, ustává ve věčném rozhovoru se Společníkem a nehybně pozoruje osamocenou dívku na lavičce, která celá schoulená píše zřejmě textovou zprávu. F přejíždí pohledem po šedivém předjarním okolí bez lidí a téměř s odporem se odvrací od řeky, která mu zde připadá tak silná a současně tak bez zájmu o cokoliv. Představuje si dívku ve svém ateliéru, jak zaujímá tu samou pozici s mobilním telefonem na klíně, s vlasy zastrčenými za uchem, které jí tím trochu odstává. No, to by byla pěkná fotka, to ano, ale...podotýká Společník a F se rozhoduje dívku oslovit. "Dobrý den přeji, slečno, odpusťte mi, že vás takto vyrušuji..." slyší se upjatě říkat, když se dívá do očí té slečny, spíše ještě dítěti, jak vzápětí zjišťuje. "Vy jste nějakej ten úchyl, co jako v parku vraždí ženský a pak je někde zahrabává, jó?" Slyší tu dívku směle odpovídat a i přes její vulgární tón se tomu musí pousmát. Teda čeho se od tebe jeden ještě dočká...slyší F, načež od dívky na lavičce s omluvami a překotnými smírčími gesty odstupuje. "A to jako budu někde na fotkách, jo? To jste si měl vybrat nějakou dvoumetrovou anorektickou a né mě. Mně řikaj doma Záprdek ... Nojó, stopětapade, to neni žádná míra..." říká dívka svým zpěvavým hláskem, když nastupuje k F do auta. Zanedlouho vcházejí do bytu, kde má F svůj ateliér. Dívka suveréně odhazuje na zem svůj školní batoh s plyšovým slonem a rozhlíží se po stěnách s fotografiemi. "A vy se tím živíte, jo?" ptá se, ale F nemá chuť mluvit o své nemocí předčasně ukončené kariéře fotografa a natahuje se pro stojací lampu. Dívka si zatím bez pobízení svléká tričko a podprsenku, kterou z televize okoukaným gestem odhazuje svému plyšovému slonu. Tak té je, příteli, tak třináct, nanejvýš čtrnáct... Slyší F a nevěřícně se dívá na nahou slečnu školních let ve svém bytě, která v radiu ladí stanici s písničkami. Jako opařený usedá na židli, fotoaparát si pokládá na klín a dívku pozoruje. Takhle jsem to nechtěl... pomyslí si, ale to dívka právě se vzhůru vztaženýma rukama cupitá varietním krokem doprostřed místnosti, kde se zastavuje na špičkách. Z radia řve hlasitá hudba, F si rozepíná pouzdro fotoaparátu a slyší svého společníka, který mu varovným tónem řiká: Snad to dítě nechceš takhle fotit ! Ale F je fascinován těmi ňadry, které se před ním chvilku vznášejí, doprovázené tanečními pohyby rukou a posléze semkávají, jak si je dívka s lhostejným výrazem lokty přibližuje k sobě. Propánaboha... myslí si F a připadá si jako na nějaké diskotéce. "Tak si mě foťte, né? Já se vám asi nelíbim, có? No jo, to se nedivim. Záprdek..." říká dívka, v tanci ustává a s rukama v bok se dívá na fotografii modelky, kterou si kdysi F zaplatil. V rádiu písničky střídají Rozhlasové noviny a dívka se napřimuje, aby stále nahá předváděla titulky ve znakové řeči. No, jistá bravurnost se té žabce upřít nedá, na co máš foťák, příteli? A tak F proti své vůli fotí dívčiny do všelijakých obrazců a písmen skládané prsty a máchající paže, zatímco se mu Společník hlasitě směje. Já chtěl fotit její samotu a odloučenost, né tohle. Já nechtěl, aby se svlékala... říká si F, ale to už k němu dívka vymršťuje paži a pochoduje po ni prsty druhé ruky, zatímco doširoka otevřenými ústy artikuluje nějaké jméno, zřejmě začínající na písmeno dé. F slyší z radia o výstupu české výpravy na Dhaulagiri a nejistě se usmívá, že porozuměl. Když asi po dvacáté mačká spoušť svého digitálu, dívka své vystoupení končí a obléká se. "Hodíte mě na ten nádr, jak jste slíbil?" F pozoruje špinavým oknem nádražní budovy, jak dívka nastupuje do vlaku, když se ho opět po dlouhé době zmocňuje zápal, ve kterém nafotil své nejlepší fotografie, nebo si to alespoń myslí, protože nikdy nikde žádné nepublikoval. Uchvácen pozoruje čímsi v omítce čekárny vyškrábaný nápis MAZLIVÁ KOČIČKA a nad ním ještě telefoní číslo, přeškrtané zřejmě jeho pravým vlastníkem. F má v očích slzy, protože konečně po dlouhých týdnech zase nalézá svoji fotografii, která mu pomůže přežít další dny, která zobrazuje jeho vidění života. Života surově a směšně obscéního, života plného nostalgie nad ztraceným mládím a promarněnými šancemi.


celkové hodnocení autora: 98.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 4		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 9		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 24		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	08.04.2009, 19:56:20

Hezké, líbilo... Bylo to takové... Bezprostřední, hlavně co se té dívčiny týče, hlavně, že to náš hrdina "rozchodil"! Třeba se ona slečna alespoň na malou chvíli cítila jako nějaká ta modelka, přestože si říkala, že je tento... Záprdek, či jak jsi to napsal! ;-)))


ze dne 09.04.2009, 13:54:38
OH: Čus, El-Šímo, děnka za a za, bezprostřední, to je super posudek pro mě, bo je to všecko vycuclý z prstu, že jo, pěkný jaro přeju !!!

Ada	08.04.2009, 9:04:14

Ahoj, chybky zmínila už Am a jinak bych neměnila ani slovo... je to velmi pěkná momentka! Hezký den


ze dne 08.04.2009, 9:43:47
OH: Ahojky, Ado, no tak to je uplně ten největší bomba koment od tibjá co jsem dostal , jsem čekal bengál,no díky moc za a za a měu se!

Apolenka	08.04.2009, 8:48:59

Tak ti řeknu, OH, že zraješ jako víno ... úžasné dílko.


ze dne 08.04.2009, 9:42:26
OH: Ahojky, díky, Apolenko, zraju spíš jako utopenec, zdá se mi občas, pěkný jaro přeju, nakonec jsem na něj uvěřil ijá a to co je co říct.

amazonit	05.04.2009, 6:51:23

Dílko je to velmi smutné, možná snad i trochu zapšklé. Nějak se mi do hlavy dostal text písničky - v návratnu nenávratna, jsem stálice matná, vratná, snad pozpátku chodím a ručičky hodin stojí a nejdou vpřed... Tyhle ručičky vpřed jdou, fotograf jasně slyší a vnímá jejich pohyb, který se mu asi zdá jako úprk... Je v tom hodně marnosti, ztráty i bezmoci, ale i touhy a poraženosti. A závan novoty a života v podobě té dívky je hodně kontrastní a násobí onu ,,marnost". -ještě telefoní číslo - telefonní -obscéního - obscénního


ze dne 05.04.2009, 14:58:02
amazonit: ten text už je dávno v zhudebněný


ze dne 05.04.2009, 12:51:34
OH: Ahojky, Am, si teď trochu připadám jako nějakej zdepkovanejmelancholickej magor, uf... NO NENÍ to o mně že jo. Děkuju za publ a komentář a pravopis, moc jsem nepochopil - jestli tě tenhle txt inspiroval, or nějak po-nou-kl ke složení textu písně, týjo, och, jaká to pocta, to je supr a zajímavý, ale typuju, že ji stejně nerozumim. (Mou inspirací byl nejen jakejsi cvok, kterej se ke mně kdysi když jsem šel z praxí na stř škole přidal neb já tyhle typusy přitahuju a řikal mi, že mu stát neplatí, za to co proněho svými myšlenkami dělá a že na protest hodil 15 kg činku z okna 2 patra předním autosklem jakési dámě na nohy a řikal mi že právem, páč on si zaslouž...) Tak ještě jednou díky.