|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (2. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 04.04.2009, 6:31
|
O čem pojednávaly předchozí série? Vypravěčem je Lee, dívka, která přišla z našeho světa do mýtického světa bohů, mocných králů a silných válečníků, aby se naučila meč nejen držet, ale hlavně s ním bojovat. Učitelkou se jí stala krvelačná Kaileen. Nejen Lee se učí, i Kaileen se mění. Časem se mezi nimi vytvoří přátelství, které prochází různými zkouškami a nakonec jej Kaileen naruší dohodou s Kharem (ďábel), od něhož požaduje, aby jí pomohl porazit úhlavní sokyni - královnu Coritu.
Co je víc? Přátelství s Lee nebo mnohaletá nenávist ke Coritě? To musí obě hlavní hrdinky dokázat u Soudu před nejvyšším bohem Raamem, jeho třemi potomky a jeho bratrem Kharem. Důležitou postavou je také mladá kněžka Soy, která poskytuje hrdinkám nejen cenné rady, ale stane se jejich přítelkyní, jistotou ve světě, kde člověk nikdy neví, zda se ještě ráno probudí. |
| |
|
|
První noc venku, první potíže
Jely jsme dlouho přes les i po palouku. V další části lesa jsme konečně zastavily.
„No není to krása?“ radovala se Kaileen udýchaně. „Ten kůň je zázrak. Dobře jsem si vybrala,“ chválila sebe i koně a při tom ho hladila po šíji.
„Měly bychom najít nějakou osadu,“ navrhla jsem. „Potřebuješ alespoň postroj, vždyť ho nemůžeš ani nikde nechat, aby neutekl.“
„Neuteče, je spokojený. Viděla jsi, jak tu ohradu přeskočil? Je rád svobodný a jistě bude věrný.“
„Stmívá se, měly bychom něco ulovit, jinak budeme hlady,“ změnila jsem téma.
„Dobrý nápad. Půjdeš ty nebo já?“
„Běž ty,“ vybrala jsem si, „pohlídám koně.“
Seskočila a ztratila se mi kdesi mezi stromy. Uvázala jsem svého koně, rozdělala oheň a čekala, až se Kaileen vrátí s večeří. Vraník si stoupl vedle mého hnědáka a svorně okusovali okolní hustý porost.
Prohlížela jsem si nový přírůstek. Měl dobrácké oči, dá-li se to o koni říct, vypadal trochu podvyživeně, ale nezdálo se, že by ho kromě toho něco trápilo. Než se Kaileen vrátila, stihla jsem se postarat o jejich srst.
„Nezahálíš, to je dobře,“ ozvala se Kaileen.
„Dnes ti to trvalo. Co jsi přinesla?“
„Jen zajíce,“ zamračila se. „Divné, nepotkala jsem téměř žádná zvířata.“
„Myslíš na Khara?“ napadlo mě.
„Hm,“ zakroutila hlavou, „druhý den po soudu? Ne, bude v tom něco jiného. Rozhodně se ale budeme ve spaní střídat.“
„Souhlasím. Taky mám zvláštní potřebu se ránu znova probudit.“
„Tím se netrap, po tom touží většina lidí,“ smála se.
Připravila úlovek a zatímco se maso opékalo, natáhla jsem se do trávy. Chtěla jsem si užít ten nedokonalý večer, kdy nesvítí hvězdy, místo nich se po nebi prohání modrošedé mraky a co chvíle překryjí i měsíc, po těle lezou mrňaví broučci nebo se místy zakousne popletený mravenec. Oheň klidně hořel, koně klidně stáli, Kaileen klidně seděla a hlídala pečínku. Já jsem si klidně ležela, protože když Kaileen položila meč vedle sebe, znamenalo to, že se mohu cítit v bezpečí. Místy jsem se musela ohnat po dotěrném hmyzu, ale i za ten jsem byla vděčná.
Blízko nás skřehotal pták, na chvíli ho přerušilo přelétající hejno divokých hus, ale jinak bylo ticho.
„Na co jsi myslela?“ zeptala se najednou Kaileen. „Tam dole,“ otočila se na mě, „na cos myslela?“
„Proč se mi za tebou nechce,“ odpověděla jsem upřímně. „Věděla jsem, co mám dělat, ale nebyla jsem o tom přesvědčená.“
Otočila se zpátky k ohni, sundala maso a zkusila, jak je opečené. Pak ho zase dala nad plameny.
„Až potom, mezi nimi…“ nevěděla jsem, jak říct, že jsem jí vděčná, že mi dala ochutnat tolik bolesti a krutosti, které jsem kvůli vlastním prožitkům nedokázala páchat. „Díky.“
„Pořád slušná?“ pootočila se. „Chápu.“
„A ty?“ využila jsem jejího rozpoložení. „Na co jsi myslela ty?“
„Zda jsem schopna odpustit, když jsem to po tobě sama žádala.“
„A jsi?“ zvedla jsem se.
„Ne.“
Sundala maso a oběma nám kus odtrhla. Během večeře jsem dostala žízeň. Smířila jsem se s odstátou vodou, kterou jsme v klášteře dostaly na snídani, protože cestou jsme si nenabraly čerstvou, ne příliš nadšeně jsem tedy sáhla po daru od Soy a napila se. Myslela jsem, že mi shoří krk. Nekontrolovatelné kašlání protrhlo ticho. Kaileen přiskočila a bouchla mě do zad. Odstrčila jsem ji, protože to jsem rozhodně nepotřebovala.
„Co ti je?“ starala se, byla zmatená.
„Nejen bohové, i kněžky dovedou být velmi zlomyslné,“ dostala jsem ze sebe a pomalu se uklidnila.
„Proč myslíš?“
„Zkus,“ podala jsem jí pití, „prý abychom se nezdržovaly, když budeme mít žízeň.“
„Niyté!“ rozsvítily se jí oči, když přičichla. „Tys myslela, že je to jen voda a pořádně sis přihnula, viď? Tak už se nedivím,“ smála se.
„Příště tě nechám, aby sis taky pořádně lokla, ony tě ty srandičky přejdou,“ zlobila jsem se.
„Nevyhrožuj, na to nemáš povahu,“ mávla rukou a napila se. „To je síííla,“ zamžourala, „dlouho nám vydrží.“
Snědla jsem ještě jednu zaječí packu a obrala kousek žeber. Kaileen si spokojeně hověla u ohně, ležela na boku, jednou rukou si podpírala hlavu, druhou svírala čutoru s tekutým pokladem.
„Tobě dnes vyhládlo,“ dobírala si mě.
„Ty naděláš, jeden malý zajíc. Vždyť ti ještě zbylo. Ale ty vypadáš, že sis to přivlastnila,“ kývla jsem k alkoholu.
„Na,“ natáhla se a podala mi niyté, „nenapadlo mě, že si ještě dáš. Pij opatrně, víš, co to s tebou udělalo minule.“
Přihnula jsem si jen mírně, živě jsem si pamatovala, jak mi bylo posledně špatně. Kaileen se zatvářila otráveně, když jsem jí čutoru vracela, musela se opět hodně natáhnout.
„Nechceš si lehnout vedle mě?“ navrhla, když jsem ji požádala, aby mi ohnivou vodu podala znova.
Což o to, taky jsem nad tím uvažovala, svět se se mnou pomalu začínal houpat, oheň rovněž křepčil jinak, než jsem byla zvyklá, ale stejně bych brzy musela zase vstávat.
„Hned jsem zpátky,“ naznačila jsem, že si potřebuji odskočit.
„Nechoď daleko, kdo ví, co se tu zas děje,“ upozornila mě.
„Neboj.“
Zatvářila se kysele, napila se a překulila se na záda.
Les mi opravdu připadal nějak jiný a nebylo to jen tím, že se se mnou točil. Takové divné ticho tu vládlo, neměla jsem z toho dobrý pocit. Raději jsem se co nejrychleji vrátila ke Kaileen. Sice už nám oběma niyté lezlo do hlavy, ale kdyby se něco dělo, spolu jsme měly mnohem větší šanci na záchranu.
„Spíš?“ lehla jsem si kousek od ní.
„Ne, hlídám,“ zaculila se a pozvedla ruku s niyté. „Dej si.“
„S takovou nám to moc dlouho nevydrží,“ poznamenala jsem a lokla si.
„No co, koupíme další.“
„Za co? Vždyť nic nemáme?“
„Stačí tasit meč a každý rád vymění pár kapek niyté za svůj život. To neznáš? Tedy, učíš se dost pomalu.“
„Nemůžeme každou noc bačovat, to bychom nikam nedojely,“ přešla jsem její kousavou poznámku.
„Bačovat?“ zamrkala, evidentně už jí dělalo námahu jakkoliv se hýbat.
„Tak jsme říkali tomu, co teď děláme my.“
„Vždyť nic neděláme. Co mě se týká, do rána se ani nehnu,“ drmolila.
„No právě, ráno nás zase bude bolet hlava, zpomalíme a cesta se výrazně prodlouží,“ snažila jsem se jí to vysvětlit.
„Na, dej si,“ cpala mi zase čutoru, „hodně sneseš, než dáš pokoj.“
„Ticho!“
„Co zas?“ byla nevrlá.
„Počkej, poslouchej,“ upozornila jsem a ona opravdu zmlkla a zaposlouchala se.
Nocí se nesl mužský křik. Podle tónu velmi zoufalý, plný bolesti a beznaděje. Muselo mu být hodně ublíženo, přesto k nám jeho hlas doléhal jen slabě, jakoby z velké dálky. Ne, že bychom vystřízlivěly, ale mozek se částečně vzpamatoval a nejméně Kaileen začala opět přemýšlet jako bojovník.
„To nevypadá dobře, zatracená sebranka!“ nadávala.
„Co se děje?“ znejistěla jsem.
„Snad nic, doufám, že se jim vyhneme. Nebudu tě zatím strašit, ale meč měj stále u sebe. Kamkoliv pojedeme, drž se při koni. Odteď se nerozdělíme ani při lovu.“
Evidentně se o tom víc nechtěla bavit. Osedlala mého koně, já jsem zatím musela sbalit věci a připevnit je k sedlu. Nechat jsem směla jen to nejnutnější, tedy nic, protože když na to přišlo, spávaly jsme jen na holé zemi bez kožešiny, hřál nás pouze oheň.
„Odkdy se vyhýbáš soubojům?“ napadlo mě.
„Doufej, opravdu doufej, že k takovému boji nebudeš přinucena,“ odpověděla. „Myslím, že na to ještě nemáš.“
„Co?! Chceš říct, že jsem slaboch?! Každý, kdo to bude tvrdit, ucítí čepel mého meče! Ty bys to měla vědět nejlíp.“
„Meč si schovej pro nepřátele, mně nevyhrožuj,“ řekla podrážděně.
„Každý druhý je náš nepřítel. Stačí, když tě vidí a … Rozsekám je všechny.“
„Nepřeháněj,“ skočila mi do řeči.
„Jak jinak se to všechno mám naučit?“
„Znáš dost, když u toho začneš občas i přemýšlet, budeš mnohem lepší než doteď.“
„Chci poznat, cos tenkrát cítila ty, na to jsem myslela v propasti. Jaké to bylo zabíjet jen tak, bez výčitek? Jaká byla moc, o které mluvil Khar?“
„Myslíš, že se dá zabíjet bez výčitek?“ pronesla pohoršeně.
„A ne snad?“
„Ani Corita nezabíjí bez výčitek, to nikdo z nás nedokáže,“ otočila se zády k ohni i ke mně.
Napadlo mě, že jsem to možná trochu přehnala. Asi niyté. Zavřela jsem oči a snažila se usnout, ale to téměř dokonalé ticho mi vadilo. Zdálo se, že Kaileen spí. Opatrně jsem si půjčila její meč, vytáhla jej z pochvy a prohlížela si zbraň. Snad jsem taky trochu doufala, že najdu odpověď, kterou mi Kaileen nedala.
„Nikdy nesahej na můj meč!“ zasyčela, sebrala mi ho a až do rána jej držela v ruce.
Noc jsme přečkaly bez potíží a hned za svítání mě Kaileen budila, abychom se vydaly dál. Projížděly jsme krajem pomalu, ostražitě sledovala okolí. Cestou jsme se několikrát musely vyhýbat královským vojákům, kteří verbovali nové muže do svých řad. Dokonce došlo i na hledání nového generála.
„Tak Corita to s dobýváním nového území myslí vážně,“ zamyslela se Kaileen.
„Při našem štěstí by mohla mít stejnou cestu jako my,“ nastínila jsem.
„Zastavíme se v nejbližší hospodě a uvidíme,“ rozhodla Kaileen.
V krčmě jsme se dozvěděly, že královna snad také stanovila správce země, který zde po dobu její nepřítomnosti bude udržovat řád a má mít k dispozici druhou, menší armádu, ale kam má namířeno, to nikdo nevěděl.
„Zajímavé,“ zamyslela se Kaileen.
Až dost, řekla jsem si pro sebe, ale královnu jsem tím rozhodně nemyslela. Já jsem lovila, starala se o oheň i večeři. Mezitím, co jsem se dřela, Kaileen učila vraníka různé triky. Za tři dny se v ní něco hnulo, všechno dělala sama a volný čas opět trávila s ním. Neměla jsem slov. To nebyla ta stará Kaileen. Nechápala jsem to a několik dní jsem ji jen sledovala a zvykala si na novou situaci. Vypadalo to, že má toho koně raději než mě. Dokonce mu dala jméno. Dart.
„I ty bys měla pojmenovat svého koně. Už s tebou leccos prožil. Nebo je ti lhostejný?“ překvapila mě.
„Co to do tebe vjelo? Nikdy jsi takové sklony neměla a najednou tě to zvíře zajímá víc než Corita nebo já? A zastáváš se i mého koně? Vždyť se k němu chovám slušně, tak co ti vadí?“
„Neříkej mu zvíře! Je to Dart,“ rozohnila se.
„Nikdy jsi koním jména nedávala, já sice také ne, ale alespoň jsem ho nechtěla sežrat a chránila jsem ho i před tebou.“
„Za to jsem nemohla,“ namítla.
„A kdo za to mohl? Meč i ruka, která jej vedla, byla tvoje. Ty, která jsi povraždila stovky, možná tisíce lidí, mnohdy bezdůvodně, mi tady budeš kázat?“
Nasedla na Darta a chtěla odjet.
„Kam zase jedeš?!“
„Brzy se vrátím. Neboj se, neujedeme ti. Do tmy jsme zpátky,“ odpověděla uraženě.
„Jídlo mám sehnat já nebo to snad stihneš ty?“
Neodpověděla, i když mě musela slyšet. Co se to s ní děje? Snad se nebudeme hádat kvůli koním? Navíc bych čekala, že se bude bránit, alespoň křičet, když už nesáhla po násilí, kterým většinu našich sporů rychle vyřešila, ale nic. To není normální. Začínala jsem se o ni bát.
„No řekni, je to normální? Taky ji znáš jinak, viď?“ pohladila jsem hnědáka.
Co to dělám? Že by bylo šílenství nakažlivé? Mluvila jsem se svým koněm. Nejdřív si s ním začnu povídat, pak mu dám jméno, abych se necítila jako blbec a nakonec se s ním budu dělit i o jídlo a vodu. Tak to ne. Alespoň jedna z nás by měla myslet jasně, musím se vzpamatovat.
Večeři jsem ulovila já, nechtěla jsem se spoléhat jen na Kaileen. Dobře jsem udělala, jinak bychom byly hlady. Vzala si jen malý kousek, očividně se necítila dobře.
„Vždyť jsem to tak nemyslela,“ omlouvala jsem se. „Jen jsem chtěla říct, že se chováš jinak než obvykle. Já nevím. Vždycky, když máš přátelské sklony, je za tím něco jiného a obvykle to bývá zlé a nebezpečné.“
„Ty z něj máš strach?“ podívala se bezelstně.
„Ne, z toho co se v tobě děje.“
„Nemusíš se mě bát. Copak nevíš, jak to mezi námi je?“ zeptala se konejšivě, což mě dost vytočilo.
„Už si tím nejsem jistá. Přijde mi, že ten kůň, Dart,“ opravila jsem se, „má všeho více než já. Kolikrát jsi mi za posledních pár dní řekla jménem? Nevíš, co? Já už si taky stěží na své jméno vzpomenu, zato o Dartovi slyším pořád.“
„Ty žárlíš?“ dovtípila se.
„Na něj? Na koně?“
„Neříkej mu tak.“
„Přestaň s tím. Je to jen zvíře, Kaileen.“
„Jen zvíře?!“ vybuchla. „Mnohokrát ti to zvíře zachránilo život. A kolik námahy ti ušetřilo? Nebýt jich, nebyly bychom teď ani tady.“
„Alespoň bych se s tebou zase nemusela hádat,“ dloubla jsem klacíkem do hořícího polena.
„Ještě řekni, že to není pravda.“
„A zachránilo tě to zvíře také před Kharem?“
„To sem teď nepleť,“ zavrtěla hlavou a divoce gestikulovala.
„Jak nepleť? Ty motáš všechno dohromady. Kdyby to řekl Dart, odkývala bys mu to. Možná by ses mu dokonce omluvila.“
„Omluvila? Za prvé – to nedělám, za druhé – nemám, za co bych se omlouvala.“
„Hm, to je potom jiná. Jdu spát,“ kapitulovala jsem.
„Počkej, za co se mám omlouvat?“ nedalo jí to.
„Dej mi pokoj.“
Už mi lezla na nervy. Nebyla s ní žádná řeč. Cokoli jsem řekla, bylo špatně. Pravdu měla jen ona a ten zatracený kůň. Otočila jsem se zády k ní a snažila se usnout.
„Nesahej na mě a nech mě spát,“ odstrčila jsem ji, když stále dotírala a chtěla to řešit.
Jestli mě bude ještě provokovat, sáhnu po zbrani já a ta stará dobrá bezcitná Kaileen bude brzy zpět. K tomu ale nedošlo, dala si říct a nechala mě být. Částečně mě to i mrzelo, naše šarvátky mi scházely.
„Co Giro? Nebo třeba Ywar?“ povídala si s mým koněm.
Ona to opravdu myslí vážně? To mu snad navrhuje jména a čeká, že si to zvíře samo nějaké vybere? Zbláznila se, jiné vysvětlení nepřicházelo v úvahu. Kůň třásl hlavou, takže to chvílemi vypadalo, že jí snad rozumí.
„Dart a Giro, to zní dobře. Ještě musíme přesvědčit Lee, ale to nějak zvládneme, neboj se,“ hladila hnědáka.
„Co to zase meleš?“ vpadla jsem do její duchaplné činnosti.
„Už jsi vzhůru? Tvůj kůň si vybral jméno, odteď to není pouhé zvíře, je to Giro. Hezké, ne?“
„Je ti dobře?“ nevěřila jsem vlastním uším.
„Báječně, ty vypadáš poněkud přešle. Nejsi nemocná?“ zeptala se s neskrývanými obavami.
„Už mě ta tvoje péče štve. Mně nic není, ty ses změnila. Jak dlouho ještě pojedeme do Taggu?“
„Dlouho. Nejdřív se musíme dostat na hranice a pak projet celým východním územím. Počítám asi dva tři měsíce. Proč se ptáš?“
„Jen abych věděla, kdy tě to šílenství přejde,“ odpověděla jsem a začala se balit.
„Jak to myslíš?“ ustoupila, aby mi nezavazela.
„Už se vůbec nerozčiluješ, nekontroluješ mě, nevyhrožuješ, dokonce se mazlíš s koňmi a dáváš jim jména. A staráš se o mě, což jsi odjakživa odmítala,“ vychrlila jsem.
„To ti snad vadí? Vždyť jsi to celou dobu chtěla,“ následovala mě ke koni.
„Tak už to nechci. Lezeš mi s tím na nervy,“ přivázala jsem kožešinu k sedlu.
„Tobě se člověk nezavděčí, že ne?“
„Mně?“ naštvala mě. „Snad tobě. Tys byla vždycky náladová a jen tak tě něco neuspokojilo. Pořád jsi mi ukazovala, o kolik jsem horší než ty. Dneska už jsem dokonce horší než ti koně.“
„Tak o to ti jde?“
„Jde mi o to, aby ses vzpamatovala. Takto bys až doteď nepřežila…“
„A ty také ne, je mi to jasné,“ vpadla mi do řeči.
„To jsem neřekla.“
„Ale chtěla jsi. Kdyby ses nebála…“
„Čeho?“
„Mě,“ odpověděla sebejistě.
„Tebe? Jen se na sebe podívej, Iss je zákeřnější než ty.“
„Na tvém místě bych nedráždila ji ani mě,“ přimhouřila oči.
„Proč? Ona to pochopí a tobě je to jedno.“
„Tak to ne! Tak se mnou mluvit nebudeš.“
„Budu s tebou mluvit, jak budu chtít. Stejně mě neposloucháš. Možná, kdybych byla kůň…“
Nedala mi příležitost doříct větu. Zahlédla jsem rychlý pohyb, který jsem sice vykryla, ale každá akce má reakci a ta momentálně vedla ke krátkému souboji. Vrátila se stará Kaileen a trochu jsme si zatrénovaly. Sice jsem přišla k několika nepříjemným ranám, přesto mě to spíše potěšilo.
„Vidím, že jinak se s tebou vyjít nedá. Dobrá. Odteď už s tebou nebudu jednat jako se sobě rovnou. Sice jsi mi zachránila život, ale já tobě také. Nemysli si, že máš nějaké výsady,“ zlobila se.
„No konečně, už jsem myslela, že ses nadobro změnila,“ dovolila jsem si poznámku, když stála těsně za mnou.
Oproti ní jsem ovšem byla v dost nevýhodné pozici. Nejen, že jsem se ocitla vkleče a k obraně nemohla použít ani ruce, ale její koleno mě tlačilo do zad a jasně bylo znát, kdo má zrovna navrch.
„Nehraj si se mnou,“ zasyčela.
„Dobrá, dobrá. Můžeš mě pustit, pochopila jsem to. Už to nejsou koně, je to Dart a Giro. Rozumím.“
„To jsem ráda,“ pustila mě.
Že by teď byla horší než na začátku? Nemohla jsem se v ní vyznat, obě jsme přišly na spoustu věcí tam dole, v propasti, ale ani jedna jsme nevěděly, co s tím. Zvláštní. Poslední události evidentně změnily všechny. Každá z nás začala uvažovat jinak. Corita byla chytřejší, Kaileen se částečně uklidnila a já jsem nasála atmosféru krutosti a zla, což mě vyděsilo a uvědomila jsem si, že taková být nechci, protože pak by se změnilo všechno, co jsem tu měla ráda.
„Chybělo ti to?“ zeptala se s úsměvem a mně došlo, že mě v tom jenom nechávala trochu vyžhavit, aby věděla, v čem jsem jiná a co zůstalo stejné.
„Abych pravdu řekla - ano, chybělo. Ale pár ran sis mohla ušetřit,“ oprašovala jsem se.
„Mohla,“ pokrčila rameny, „ale ty to sneseš a mě to baví.“
„Sama bych to neřekla líp,“ uznala jsem a znova mě dostalo, jak se Kaileen náramně baví.
„Tak vidíš. Nám není souzeno řečnit, my se domluvíme bojem,“ mrkla, rozhodila rukama a jako obvykle měla zase pravdu - pokud jsem chtěla vrátit starou Kaileen, musela se vrátit i stará Lee a zrovna Kaileen velmi dobře věděla, jak to zařídit.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 6 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.2 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 25 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
