» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Naděje je sen bdícího."

Aristoteles

počet přístupů: 2141219

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 0 ::

:: 25. kapitola - Budoucnost je nejistá ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Adlerberg

Miky	publikováno: 01.04.2009, 6:51


	Vysokými okny pronikalo do kostelní lodi sluneční světlo. Lidé sedící v lavicích tiše vyčkávali a špitali si své dojmy a obavy, které houstly a formovaly se pod klenutým stropem jako bouřková mračna. „Nechceš vodu?“ otočila se Monika na Martinu sedící po jejím boku v lavici v úplném čele kostela. „Ne, děkuju,“ zamrkala Martina modrýma očima. Přestože už několik nocí nespala, ať už ze strachu o vlastní život nebo ze smutku, který ji sužoval a bodal v každé buňce jejího těla, vypadala upraveně a odvážně. Odolávání tlaku zvenčí, který na ni doléhal ze všech stran, ji vysilovalo jako snad ještě nic – neustále se vzpomínkami a hloupými dotazy lidí vracela k onomu večeru, k pocitu, že ztrácí kus sebe a ona část jejího já jí umírá v náručí. K překvapení všech seděla v přední lavici, vyhrazené příbuzným, také žena středního věku, s vlnitými hnědými vlasy a výraznými rty, které po ní zdědila její dcera Monika. „Vážení přítomní,“ rozlehl se kostelní lodí Michalův hlas. Stál u řečnického pultu vedle záplavy květin, přes které skoro nebyly vidět dvě rakve vyrobené z tmavého dřeva. Oblečen v saku s černou kravatou a upravenými vlasy vypadal na pohled úplně jinak, než si jej Jirka s Monikou pamatovali z jejich prvního setkání. „Než se naposledy rozloučíme s našimi přáteli, příbuznými, sousedy nebo třeba jen lidmi, které někteří z vás znali jen od vidění, dovolte mi, abych krátce shrnul jejich životy, které byly bohaté jak na šťastné chvíle prožité s jejich rodinou, tak na nepříjemné okamžiky, které okořeňují život každého z nás. Honza, jak mu říkali nejbližší, se narodil zde, ve vesnici Orlí Hora v roce 1938 do rodiny, která byla kdysi známá po celém kraji nejen pro svůj majetek, ale hlavně obětavost a ochotu pomáhat druhým lidem, kteří se octli ve špatné životní situaci. Jeho rodiče mu dali to nejcennější, co mohli – dobré vzdělání. Stal se lékařem, což bylo jeho snem už od raného dětství. Od dětství, ve kterém se seznámil s člověkem, který mu stál po boku až do úplného konce. Ano, byla to jeho manželka Marie. Žena, která dodávala manželovi sílu v těžkých dnech, kterých měl díky svému zaměstnání, což byla správa velikého lázeňského komplexu, požehnaně. Stáli si oporou jeden druhému, tak, jak už dnes bývá spíš výjimkou. Někteří z vás si Jana a Marii pamatují také jako členy rady pro obci Orlí Hora, ve které prosazovali zájmy občanů a mnohokrát tak vylepšili život ve vesnici. Jak už je jasné z jejich životních činů a chování, řídili se známým heslem ‚Každý strůjcem svého štěstí.‘, které je, jak je většině z nás známo, rodovým heslem Hykelových. Na sklonku svého života se seznámili s příbuznými, o kterých věděli, ale situace jim nedovolovala žít s nimi obyčejný rodinný život. Je neuvěřitelná škoda, že vztah, který mohl trvat ještě mnoho let, během kterého se mohli dobře poznat a zažít spolu skvělé chvíle, byl náhle tak krutě zpřetrhán. My však můžeme pouze vzpomínat na jejich život a říkat si, že to, co udělali, byla jejich volba. Po tolika letech tvrdé práce, budování kariéry a sebeobětování, dostáli konečně blaženého klidu.“ Michal, s pohledem upřeným k zemi, položil do hory květin růži, kterou celou dobu držel v ruce. Krátce pohlédl na rakve, sešel ze stupínku a postavil se po Martinině boku k okraji první lavice. „Je mi to… moc líto…“ vzlykala hlasitě žena, která k Martině přistoupila jako první. „Mě taky, Helenko. Ale musíme věřit, že… že tam nahoře už je jim lépe.“ „Pojď, mami,“ chytil Michal ženu jemně za ramena a pomalu ji odvedl davem lidí pryč. Po asi čtvrthodině kondolování a pokládání květin k rakvím se dav lidí rozpustil a kostel zůstal prázdný, až na Martinu, Jirku, Moniku a jejich mamku. „No… já… upřímnou soustrast,“ stiskla mamka Martině ruku a koukla jí do upřímných modrých očí. „Děkuju, Lenko. Víš… Promiňte, nevadí, že vám tykám?“ „Ne, to je v pořádku.“ „No… Nikdy jsem si nemyslela, že právě tohle bude důvod, proč se znovu setkáme. Co bych dala za to, aby to byla třeba oslava narozenin.“ „Chápu tě,“ usmála se povzbudivě mamka. „Taky mi umřeli oba rodiče, bylo to… jako by odešel kus mě samotné. Ale neboj, čas všechno spraví.“ Martina hlasitě vzlykla a vrhla se mamce kolem krku. „To bude dobré… Všechno bude dobré,“ pohladila ji mamka po plavých vlasech. „Omlouvám se,“ hlesla Martina, stále zavěšena na krku tmavovlasé ženy. „Za co proboha?“ podivila se mamka. „Že… Že je Jirka s Monikou našli. Je to moje chyba, kdybych byla doma… Nemuselo se to stát. Teď je budou mít před očima celý život.“ „Martino,“ vložil se do rozhovoru Jirka. „To přece není tvoje vina. Není to ničí vina.“ „My se rozhodli přijet,“ dodala Monika. „My tam přišli, byla to naše volba. Mohli jsme sedět doma a nedělat nic. Jejich volba byla… jejich volba byla to skončit, naše volba byla jít tam a najít je. Takže to není ničí vina.“ Jirka se opřel o okraj lavice. Hlavou mu znova probleskl pohled na dědečka, umírajícího mu pod rukama. Lampa se roztříštila na nespočet kousků, které se rozlétly po podlaze jako špatně složená mozaika… ‚Nesmíte ji v tom nechat samotnou.‘ „Děkuju vám všem,“ utřela si Martina uslzené oči. „Tak půjdeme?“ ukázal Jirka ke dveřím. „Jasně,“ vykročila Martina v čele. „Kde je vlastně Ondra? Těšila jsem se na něho.“ „No, nechala jsem ho u kamarádky. Nechtěla… Nechtěla jsem ho sem brát.“ „Jistě, chápu. Snad se s ním brzo seznámím. Nejspíš to bude super kluk.“ „Proč myslíš?“ zeptala se ironicky Monika. „Protože sourozenci si bývají podobní,“ usmála se Martina po dlouhé době zářivým úsměvem. „To se asi o tobě a Radimovi říct nedá, že?“ Jirkovi se přehoupl žaludek. A je to tady – moment, kterého se obával. Věděl, že tahle otázka od mamky přijde, nečekal však, že tak brzo. „Ne, to se o mě a Radimovi říct nedá,“ odpověděl Martina klidně, když vyšli ven z kostela. Pohled jí utkvěl na černé mramorové hrobce, stojící kousek od brány hřbitova. Sošky holubů byly zasněženy závějemi sněhu, stejně jako jména lidí, kterým byla hrobka určena. „To je nádhera,“ zůstala mamka stát s pusou otevřenou, když vešli za bránu zámku. Zpod sněhu vykukovaly sem tam červené plochy střech a zdi, v létě oslnivě bílé, se v poměru ke sněhu zdály zašedlé a zašlé. „Tady… Tady bydlíš?“ „Jo, tady bydlím.“ „Je to jako z pohádky, co?“ otočila se Monika na mamku. „Jo, to je,“ přitakala Martina. „Jen tady chybí král s královnou.“ „Ale kdepak, nechybí. Jsi tady přece ty a Michal,“ opravil ji Jirka s úsměvem. „Michal bydlí dole s Helenkou, svou mamkou.“ „Zatím,“ dodala optimisticky Monika. „Máš pravdu. Budoucnost je příliš nejistá na to, abych říkala, že tady bydlím sama. Koneckonců… Lenko, jak to máte s bydlením?“ „Jak to myslíš?“ „No… Jirka s Monikou mi říkali, že vám Radim dělá problémy s bytem. Prý ho chce prodat a po rozvodu si rozdělit peníze.“ „Jo, říkal to takhle. Ale já se toho bytu nevzdám, kupovali jsme ho, aby po nás dětem něco zůstalo. Nedovolím, aby to všechno zničil jen kvůli chamtivosti.“ „Můžete bydlet tady se mnou,“ vyhrkla náhle Martina. Monika pohlédla s rozzářeným pohledem na Jirku. „Moc si té nabídky vážím. Ale my jsme doma tam, kde bydlíme,“ potřásla mamka hlavou. „Nedokážu si představit, že bychom měli bydlet někde jinde. I přes všechny zlé věci, které se tam staly.“ „Jo,“ přikývla Martina napůl chápavě a napůl zklamaně. „Přesně tohle cítím při pomyšlení, že bych se někam měla stěhovat. Patřím sem, ať se děje cokoliv.“ „Rodiče by z tebe měli radost,“ pohladila mamka Martinu po rameni. „Martino?“ ozval se hluboký mužský hlas. Martina se s leknutím otočila a zůstala civět na muže, stojícího v bráně s rukama založenýma na prsou. „Rád vidím celou svou rodinu pohromadě. A konečně i tebe, sestro.“


celkové hodnocení autora: 99.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 11		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Ada	08.04.2009, 23:58:56

ahoj, hádej, čím začnu? - asi bych vyhodila tu část věty "nebo třeba jen lidmi, kteří je znali jen od vidění" - jednak je tam duplicitní "jen" a druhak by to nikdo ve smuteční řeči nepoužil, maximálně jako "ostatní smuteční hosté" - "špatná životní situace" - spíš svízelná - máš tam 2x "modré oči", jednou bych to asi nechala bez té barvy - a pak mluvíš stále o "mamce", ale pokud to vypráví jakože "neutrální vypravěč", tak by měl spíš uvést její křestní jméno a pak používat to, protože z pozice neutrálního vypravěče je to čí mamka - jeho, Martiny, Jirky + Moniky? Ale jinak jsem byla tak zabraná, že jsem si chyb nevšimla vůbec /ani těch, co našla Am/ Měj se fajn P.S.: To není možné, že už je to 25. kapitola /mimochodem, kolik jich bude? cca/


ze dne 09.04.2009, 8:06:29
Miky: Původně jich mělo být pouze 25. Teď jsem ale přibližně v polovině, takže možná ke čtyřiceti :o) Podle toho, jak se mi bude psát, nápady už moc nejsou, děj je předem stanovený, ale uvidíme :) Děkuji za nalezené chyby :)

First Girl	01.04.2009, 22:48:57

amazonit mi cte myslenky - napsala presne to, co jsem chtela psat ja. Celou dobu si tak klidne ctu, na to, ze je to pohreb takova pohodicka, seznameni... a pak bac "..., sestro". Drsne ty ;)

amazonit	01.04.2009, 6:51:05

Jeden by mohl říct, že tento díl je tak nějak posmutněle ,,pokojný", klidně plynoucí, příliš se v něm neděje, ale závěr to ,,korunoval". Umíš to pěkně načasovat, z onoho klidu tu najednou máme něco, co nechalo zbystřit náš mozek, rozjet závity, zpozornět a ty..., ty to tu ukončíš...:-) -Mě taky, Helenko - mně -to se o mě a Radimovi říct nedá - mně