» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Svolného osud vede, vzpurného vleče."

Seneca

počet přístupů: 2141219

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 0 ::

:: ...O brouku Pytlíkovi... ::

Mathew	publikováno: 30.03.2009, 13:16

Esej o tom, co je uvedeno v názvu a snad i o něčem více.


	O filmech, brouku Pytlíkovi, o náboženství a o talentu či intuici aneb Óda na vědu Dobře si pamatuji, že když jsem byl mladší, běžel v České televizi seriál o Ferdovi(Ve skutečnosti byl vlastně seriál natočen podle slavné /alespoň u nás/ knihy Ondřeje Sekory). Ferda byl mravenec, jenž se živil prácemi všeho druhu. Doslova. Kromě líbezné beruščí dívenky, byl seriál také o jeho příteli, brouku Pytlíkovi, který nemá s Tolkienovým Bilbem nic společného. Pytlík byl také „všeuměl“ podobně jako Ferda, narodil se totiž a vyrostl v biografu. Jeho role v seriálu spočívala v dokreslování humorného stylu vyprávění a v možnosti vůbec vytvářet většinu humorných prvků. Tak dostal Pytlík roli klauna, který je v jistém smyslu k pláči, ale přece jen se jedná o pořad pro děti, takže vše má slušivý kabátek. Brouk Pytlík tedy vždy „všechno ví a všechno zná“, jak se často chvástá, ale když dojde na věc, skutek utek a tak nejčastěji končí jeho eskapády boulemi a ponížením. Jako v každé správné pohádce, skrývá se i zde poučení a jasná a svérázná symbolika nenechává děti na pochybách, co je dobro a co zlo. Respektive, jakým příkladem by se měly řídit a jakým zase ne. Dnes jsme se s přítelkyní vrátili z kina a mě napadlo, jaké by to asi bylo, kdybych měl hodně peněz a žil bych tak, že bych v podstatě všechen svůj čas trávil v kině koukáním na filmy. Má to něco do sebe, vidět film v kině. Člověk v biografu podléhá zcela zvláštnímu kouzlu a podle mého názoru, mají filmy spatřené v kině oproti těm podomácku shlédnutým nezaměnitelnou atmosféru. A tak jsem došel právě k Pytlíkovi, který mi byl alegorií pro některé myšlenky. Dospěl jsem k tomu, že by to byl jistě zábavně strávený čas(pokud bych chodil na dobré filmy), ale těžko by mě takový život mohl vzdělat. Každý film je ve své podstatě názor. Je to vyjádření názoru nějakou vůdčí myšlenkou, jež se stává hlavní dějovou linkou. Proto brouk Pytlík nemohl ve skutečnosti nic umět a nic znát. Neměl nic, co by prověřil svou zkušeností, nic co by mohl považovat za pravdu či za skutečnost. A zde je dobré položit si otázku: jak je ale tedy vůbec možné se vzdělat? Vždyť pokud je film jen názor a seriál je názor a kniha je názor, pokud je každá zporstředkovaná informace názor, jak se mohu poučit? Jak mohu třeba jen doufat, že to, co se dozvím bude použitelné v praxi? Existuje milník, který odděluje názory od pravdy(jak moc je to možné a co je vlastně pravda, tím se budeme zabývat dále). Tímto milníkem je věda. Nebo, chcete-li, to co vědu z velké části stvořilo: kritické myšlení. Věda je obecně považována za vědu, jen užívá-li principu opakovatelnosti experimentu. Vůbec, než to rozvedu, chtěl bych podotknout, že já sám nejsem právoplatný vědec, neboť nemám diplom ani titul, ani nic podobného, ale právě toto podle mne dokresluje obecně mylný pohled na chápání vědy jako vědy. Většina lidí, se kterými se setkávám, si myslí, že věda je něco velice složitého, na co je potřeba „mít buňky“. Typický obraz vědce je též jasný (pominu-li brýle), musí být již starší, sečtělý nebo naopak trochu bláznivý a v kontrastu k tomu skeptik a nejlépe ateista. Slovo skeptik bych nejraději podtrhnul, protože v kombinaci se slovy „vědec“ a „ateista“ vytváří zavádějící obraz představitele vědy, a to natolik zavádějící, že může být širokou věřejností obecně přijat bez velkých obtíží a chtě nechtě nabývá toto slůvko pejorativní význam. Ostatně domnívám se, že zhruba padesát procent čtenářů si vůbec není vědomo toho, že Skepticismus vychází z řecké filosofické školy, a že skeptik je vlastně člověk, jenž pochybuje(u pravých skeptiků je zřejmé, že to dělají záměrně, že volí pochybnost na základě jistých poznatků a jejich zobecnění, které jim přináší víru či doměnku - nikoli vědění -, že k takovéto víře samotné existuje důvod), dalo by se říci, že jsem k opaku skeptický. Právě uvědomění si tohoto pejorativu ve spojení s vědeckým skepticismem si evidentně povšimnul jistý Marcello Truzzi, který mluví o pseudoskepticismu, který je vlastně spíše negativismem a odmítavým postojem(já osobně bych se nebál užít slova póza), než skutečným kritickým myšlením. To je jeden z důvodů rozporuplného příjimání vědy veřejností. Další je pak ve spojení vědy jako symbolu s něčím nepřirozeným. Dokazuje to například příběh o Frankeisteinovi(jak je nepřirozené zabývat se výzkumem vzniku života, nebo životem vůbec), příběhy o virových nákazách(je mnoho děl, které mají za základ dějové linky vědou vytvořený nebezpečný virus, tedy – jak je nebezpečné zkoumat bakterie, viry a podobnou verbeš) a v neposlední řadě příběhy o genetických výzkumech(jak... no to je snad jasné). Nemusí to být jen tématem samotným, jak bystře upozorňuje S. J. Gould v eseji „O lidské podstatě jednoho netvora“, kde se vcelku podrobně zaobírá degresivní změnou románu o Frankensteinovi k filmu o bezduché loutce, a to především přičiněním stříbrného plátna a počátků masové zábavy. Jde o to, že snad všechny národy světa si prošly érou náboženské ideologie, či jak to říct, kdy Bůh nebo Bohové byli naši stvořitelé a co se týkalo jejich bytí, resp. jejich stránek bytí, o kterých nechtěli, aby lidé věděli, to bylo přísné tabu. Jak napsal pan Kundera, představovat si boha, jak kálí je prostě tabu(on vlastně mluvil spíš o podstatě náboženství a zbožštění jako o kýči, ale tabu je v kýči implicitně obsaženo). Takové tabu, potažmo takový Bůh požaduje po svých ovečkách nekritické myšlení. Nepotřebuje šťouraly, kteří chtějí všechno prověřit, o všem pochybují a všemu chtějí přijít na kloub. Jinak řečeno, náboženství jako instituce nepotřebuje vědce. Náboženství není nepřátelské, ani nebrání výrobě automatických praček a dalekohledů, to co brání je jeho vlastní existence. Problém spočívá v nevyřčených následcích vědeckých objevů a z kritického myšlení, jež věda nutně vytváří. Jinými slovy náboženství má strach ze skepse. Jakýkoliv druh náboženství, i ten neoficiální je založen na iracionální víře, na závislosti věřících na daném náboženství. I ty náboženské koncepce, které slibují svobodu a v konečném důsledku nepotřebnost Boha jako cíl své doktríny, jej(Boha) užívají jako nutné cesty, přičemž vždy uvádějí recept na jedinou možnost jak dosáhnout daného stavu...možná, za určitých podmínek. Nechci náboženství na tomto místě hanit, mnoho náboženských doktrín obsahuje často mnoho morálních zásad a imeprativů, které vytvářely hodnoty, jež jsou dodnes hodnotami navýsost ceněnými. Například příkaz o „nezabití“ se v hostorii religionistiky vyskytuje frekventovaně a celkově altruismus je hlavní doktrínou mnoha náboženských formací. To, že tyto zásady nejsou dodržovány už je druhá věc a křivdili bychom náboženství, kdybychom z toho vinili je samotné. Jisté však je, že náboženství používá diametrálně odlišné metody přístupu k daným myšlenkám, než věda. Proto tvrdím, že náboženství a věda nejsou v rozporu samy o sobě, ale jejich přístupy a prostředky si zásadně protiřečí. Náboženství je založeno na víře – což znamená nekritické myšlení, věda právě naopak na kritické myšlení spoléhá. Mimochodem je zajímavé si povšimnout jakéhosi druhu přežitku zbožštění, bázně a uctívání ve formě velkého písmena, které se užívá pro boha alespoň ve spojení se západním náboženstvím. Bůh se vždy píše s velkým písmenem na začátku, což je odkaz na jeho absolutní moc, nedosáhnutelnost. Je to vyjádření jeho velikosti, je to jméno pro nevysvětlitelné. Je to ten konkrétní jeden Bůh, ne jeden z mnoha bohů. Tato forma vyjádřování podstaty božství evidentně degraduje celé slovo „bůh“ jako pojem. Vždyť všichni ostatní (staří pohanští) bohové se stali něčím míň. To co původně existovalo pod pojmem bůh se vytratilo a místo nové definice nebylo dosazeno nic víc, než velké písmeno. Tím dostal jeden bůh absolutní převahu nad všemi ostatními bohy, ať mu byli jakkoli podobní, ať byli jakkoli dobří, či prospěšní lidstvu, ať byli jakkoli mocní, najednou všichni ostatní bohové ztratili moc, stali se bohy s malým „b“, najednou existoval jen jeden bůh, všem těmto malým bohům nadřazený – Bůh s velkým „B“. To, že celá společnost vyrůstala z živné půdy náboženství předznamenává jistý nekriticky zaujatý postoj k vědě jako k něčemu nepřirozenému. Tak se utvořil dojem, že věda vždy sahala, kam neměla. Věda je příliš spojena s čímsi neživým – s racionálnem a s logikou – s tím, co funguje jako stroj. Pokud se věda střetne na plátně s láskou, láska většinou vítězí, proč? „Protože nemůžete uvažovat v šroubkách a kolečkách“ nebo „Neptejte se, pokud se zeptáte, pak nevíte co je láska. To je přece jasné.“, „Nemůžete se řídit logikou, stal by se z vás stroj.“, atd. Celá takováto názorová dvojakost(věda – možný užitek, stejně jako možná zkáza) a hlavně důsledné dodržení logických postupů, které má za následek odlidštění člověka, má ovšem širší základnu. Například každý inteligentní člověk, který přemýšlí o životě jako o čemsi konzistentním s realitou, o čemsi konkrétním, se nemůže vyhnout otázce intuice, či instinku. Jak taková intuice zapadá do vědeckého způsobu myšlení, jak zapadá intuice do posloupností logických vyvození? Budete se divit, ale zapadá. Dovolím si říci, že každý skutečně dobrý vědec musí užívat svou intuici a pokud ji nepoužívá, měl by se to naučit. Intuice má patinu tajemna, vyššího zásahu, osudu, tajemné schránky kolektivního vědomí, ze kterého čerpáme, nebo popřípadě lidského nevědomí, ze kterého čerpáme. Existuje tendence považovat intuici za něco nadpřirozeného, za jakýsi šestý smysl, za vnímání, které snad ani není smyslové. Možná. Já se domnívám, že je to hluboce(možná i geneticky) zakořeněný zvyk, rutinní chování, resp. vnímání, jehož naučenosti si nejsme vědomi a tak nám přijde neznámé či nadpřirozené, v nejlepším případě instinktivní. Jsou lidé, kteří například říkají: „Přišel jsem tam a tam ...a tam jsem potkal člověka, kterého jsem měl potkat, řekl mi to a to, a to jsem právě ptřeboval slyšet. Jak je to možné? To musí být osud.“, nebo „Právě jsem na někoho myslel, a on mi ve vteřině zavolal.“, nebo něco podobného. Nechci zdaleka popírat existenci takovýchto jevů a situaci a v žádném případě nechci popírat existenci či užitečnost intuice, jen si nemyslím, že je třeba tomuto fenoménu připisovat více, než mu náleží. Spíš bych řekl, že se řídíme čímsi, co možná sami nejsme schopni vnímat(ostatně naše vnímání je dost omezené, jako důkaz snad postačí varietní kouzelník) a uvědomovat si některé vlastní schopnosti recepce, a naše mysl vnímá a zpracovává tyto informace implicitně obsažené v přírodě. „Chaos by se měl vyučovat, psal May. Nastal čas uznat, že standartní vzdělání ve vědcích vytváří mylný dojem. Jakkoli komplikovaná může být lineární matematika..., podle Maye byla pro vědce, co se týče našeho převážně lineárního světa, nevyhnutelně zavádějící. 'Takto rozvinutá matematická intuice je studentovi špatným vybavením, má-li být konfrontován s bizarním chováním, kterým se vyznačují i ty nejjednodušší z diskrétních nelineárních systémů', píše.“* Nebo ze stejné knihy o několik stran dál, opět James Gleick cituje, tentokráte matematika Benoita Mandelbrota: „S intuicí se člověk nerodí. Svou intuici jsem vycvičil, aby jako samozřejmost přijímala tvary, které nejprve odmítala jako absurdní, a domnívám se, že totéž může udělat každý.“ Já se domnívám taktéž. Mám obdobnou zkušenost. Pracuji jako relativně úspěšný tanečník v jednom brněnském divadle a kdykoli se lidé mému tanci obdivují, říkají. „To je krása...takový talent...“, podobné fráze se objevují v různých obměnách a velmi často obsahují slůvko „talent“. Toto magické slovo funguje podobně jako intuice. Jedná se o dar od Boha, o dispozici bez příčiny, popřípadě ještě tak s příčinou, jíž nemůžeme poznat, o vyšší účel. Jsem si dobře vědom toho, že existují jisté predispozice, u kterých jsem si ale jist, že jsou dány geneticky a také že jsou získané. Budete se možná divit, ale jako malý jsem nosil třmeny, jelikož jsem měl problémy s kyčelními klouby, které mi dodnes způsobují vtočení nohou, které není na první pohled viditelné, ale pro tanečníka není jistě výhodou. Začínal jsme s latinskoamerickými tanci(filmy o nich jsou vysoce zkreslující, i když je pravda že svět latinskoamerických tanců je poněkud uhozený)a moje partnerka, se kterou jsme vydrželi tančit necelých deset let a dodnes je mou dobrou přítelkyní, by vám zase mohla vyprávět, jak jsem na začátku necítil rytmus. Když jsem začal bylo mi asi sedm let a předtím jsem chtěl dělat kung-fu a být jako Bruce Lee, a sen se mi málem splnil, jenomže po půl roce nám zavřeli trenéry za pašování nějaké, mi dodnes neznámé, látky(bylo to těsně po revoluci a mimo vědomosti o bojovém umění do ČR zřejmě vozili i hašiš, nebo něco podobného). Matka mě přihlásila do tanečních společně se sestrou, abych něco dělal. Paradoxně já u toho zůstal, sestra nikoli, i když tanec dodnes velmi miluje. Co chci říct tímto mini CV je, že jsem na počátku neměl ani chuť, ani předpoklady a přesto jsem se stal v tomto oboru relativně úspěšným, alespoň co se Evropy týče a to, co mi pomáhalo v tom, tohoto stavu dosánhout rozhodně nebyl talent, ale rutinní tréninky a fixace na přátelé, kteří mě u tohoto koníčku drželi, když jsem měl chuť s tím praštit. Rozhodující bylo i to, že jsem s tím nakonec praštil a po půl roce jsem zjistil, že mi tancování chybí. Tehdy jsem se ovšem podstatně zamyslel nad valnou částí svého života a za chvíli jsem se k tanci vrátil, vlastně hned jak se naskytla první příležitost. Dělal jsem jiný druh tance, spoustu jsem se toho musel učit znovu, ale rozhodující bylo, že tentokrát jsem věděl, proč to dělám, proč to dělat chci a co mám na tom všem tak rád. A bylo to poznat. Tehdy jsem pochopil, že kromě dřiny, cílevědomosti, rutiny a učení obsahuje možnost úspěchu důležitý faktor, a to ochotu a potažmo touhu něčemu skutečně do hloubky porozumět. Pak se onen talent, či intuice, onen rutinou získaný návyk obohatí o vědomou složku činnosti. To je dle mého názoru také onen prvek, jež umožňuje lidem, aby učili jiné lidi, je to předpoklad, že něčemu opravdu hluboce rozumí a chtějí rozumět ještě více. Bez tohoto prvku můžete být v čemkoli dobří, ale nemůžete bez něj o té dané činnosti předávat skutečně prospěšné informace. Nemyslím si, že by intuice byla nějaká nadpřirozená nebo nevysvětlitelná schopnost, či dokonce dar shůry(v jistém smyslu, co by pak nebylo?). Názory lidí, kteří museli změnit své osobní nebo profesní přesvědčení na základě nově získaných poznatků, názory lidí, kteří byli ve svých oborech úspěšní, jejich myšlenky a především mé vlastní zkušenosti mě vedou k domněnce, že intuice je získaný návyk, jehož struktury a funkce si sami nejsme vědomi. Takový pohled na intuici, nejen že nám dává možnost pracovat na ní, zdokonalovat ji, popřípadě jí získávat, naproti tomu abychom seděli doma a brečeli, jak se nám nedaří a jsme netalentovaní. Ale také nám poskytuje nový pohled na konzistenci inutice, resp. talentu a vědy. V tom případě je pochopitelné, že i vědec, má li být dobrý(otázkou může být, co je zde měřítko, řekněme tedy, že v rámci tohoto eseje bude znamenat být dobrý: hluboce rozumět svému oboru a dál se o něj zajímat, stejně jako o informace a jevy s ním související, přičemž taková činnost musí přinášet nejen osobní, ale i objektivní - společný propěch), musí tuto intuici využívat, nikoli navzdory logice a diskurzu, ale v souladu s těmito principy myšlení. Právě tímto bych chtěl zbavit vědu těch nepříjemných předsudků „bezcitného souhrnu myšlenek“. A teď se vlastně teprve dostáváme k podstatě celého eseje: Co je to věda a čím se liší vědecká informace od nevědecké, popř. pseudovědecké? Myslím si, že informace, o které zde hovořím jako o pseudovědecké je nejvíce nebezpečná, neboť se „tváří chytře“, ale je to snůška nepodložených tvrzení, bez známky jakékoli zřetelné(natož nezřetelné) korelace se skutečností. Takovéto informace jsou pak zavádějící. U nevědecké informace není způsobený zmatek tak velký, jelikož pravděpodonost, že takovouto informaci bude někdo považovat za exaktní, je nevelká. Tedy, ačkoli přiznávám, že se mnou nemusí mnoho lidí souhlasit, já považuji vědu za souhrn informací a prostředků, pokoušejících se podat co nejexaktnější interpretaci reality na základě dostupných prostředků, pokud možno s ověřitelným a tedy opakovatelným a časoprostorově nezávislým experimentem. Věda sama o sobě také je prostředkem, což je další důvod k tomu, proč není třeba ji považovat za dobrou, když se něco povede a za zlou, když se něco nepovede. Stejně tak nelze považovat vědu za příčinu lidských chyb ani úspěchů. Věda je neutrální k těmto variantám lidského snažení. Pokud je nějaký vynález zneužit, jsou za to zodpovědni příslušní lidé, nikoli věda. Pokud je nějaký vynález použit prospěšně, opět jsou za to zodpovědni příslušní lidé. Nelze mluvit jen o hmotných věcech. Největší škodu v historii často napáchaly zmanipulované interpretace mnohdy vědeckých nebo smysluplných myšlenek, či nadějných hypotéz do nejasných a prospěchářských ideologií. Výborně tuto problematiku vystihuje Blaise Pascal, když říká: Protože tedy lidé nebyli s to prosadit, aby to, co je spravedlivé, bylo i silné, prosadili, aby spravedlivé bylo to, co je silné.* Co je pro mne na vědě podstatné je právě logické a diskurzivní myšlení – to takzvané racionální myšlení, které je strohé, bez fantazie a bez života. Jsem několik let u divadla, miluji fantastické příběhy, přírodu, magii, představivost a hudbu. A nic mi nepřináší větší potěšení a nic neobsahuje tolik fantazie jako příroda. Stejná příroda, která se dá nakreslit obrazem, popsat hudbou, vykrášlit slovy, vysochat z hlíny, ta samá příroda je rozebratelná na atomy, vyjádřitelná v číslech, vnímatelná v elektromagnetických vlnách. Ten stejný zmatený a protichůdný princip života, o jehož abusrditě a bohatosti točíme filmy, píšeme knihy a skládáme básně a symfonie, ten samý princip, jež nám den co den učarovává svou mnohotvárností, je spočitatelný frakrálově, lze jej stejně symbolicky jako štětcem popsat také Gaussovou křivkou, či totpologickými tvary, Lorenzovými atraktory, Mandelbrotovými množinami, teoriemi relativity. Vždyť kdo by neznal vtip o relativitě, jež nám přijde jako ze života: že není mít nos v prdeli, jako mít nos v prdeli. A to je jen ta část, kterou známe. Komu se kdy zdálo o jedenácti rozměrech? Mnohé matematiky a fyziky budí ze sna při modelování M-teorie*. O co je úžasnější obraz Mony Lisy, než myšlenka vyplývající z teorie relativity – že světlo nestárne? O co je lepší Labutí jezero v podání ruského národního baletu, než nekonečný rej atomárních a subatomárních těles, jež umožňují aby povrch vody odrážel slunce? O co ničivější je nejkatastrofičtější scénář, který lidská mysl dokáže vytfořit oproti nepředstavitelným silám uvnitř černé díry? Pokud si myslíte, že námi vnímatelná a použitelná příroda je dokonalá a člověka a jeho výtvory považujete za vrchol stvoření, pak se zamyslete nad strukturou vesmíru; Proč lze matematiku aplikovat snad na vše co existuje, není to fascinující „shoda náhod“? Pokud se vám zdá, že člověk dokáže vymyslet úžasné vynálezy, které šetří lidskou práci a čas, pak jste nezažili opojení s rozložení prvočísel v řádu přirozených čísel, nebo úsporu, jakou poskytuje algorytmická stlačitelnost. To, co mám na mysli výborně postihují také tyto dva citáty: Matematický výtvor, stejně jako obraz nebo báseň, musí být krásný; myšlenky, podobně jako barvy nebo slova, musí tvořit harmonický celek. Krása je prvotním hlediskem: pro ošklivou matematiku není ve světě místo...Definovat matematickou krásu může být nesnadné, to ovšem platí pro krásu každého druhu. Pro nejednoho člověka je asi těžké vyjádřit, co rozumí pod pojmem krásná báseň, to mu ale nebrání, aby takovou báseň při čtení rozpoznal.** Matematika se popravdě řečeno nepyšní jen pravdivostí, ale také svrchovanou krásou – krásou chladnou a strohou, jakou nalézáme u soch; krásou, jež se neodvolává k žádné slabé stránce naší přirozenosti; krásou bez zbytečného pozlátka, které je běžné v hudbě či malířství – a přesto vznešeně čisotu a stroze dokonalou, takovou, jíž se pyšní jen největší umělecká díla.*** Zde je možno spatřit, že věda není oddělená od umění ani od běžného života či od krásy, a že zdaleka není tak strohá, bezbarvá a nudná, jak se na první pohled může zdát. Lidská mysl ostatně nedokáže vytvoři nic, co neexistuje, pracuje synteticky a analyticky. Odvozuje, spracovává, sjednocuje oddělené a kategorizuje spojené. Taková je lidská povaha. Vidíme zlomek skutečnosti a na základě toho se snažíme prohlašovat, že rozumíme světu. Proto v mých očích není skeptik nevěřícím Tomášem. Skeptik je výraz, jež se stal pejorativním, protože lidé radějí poslouchají lži jež jim umožňují pohodlný život, než skutečnost, která z nich dělá nicotné formy náhodného(a abych se vrátil opět k biografu, budu parafrázovat Dr. Manhattana ze snímku Watchmen) a „zbytečně přeceňovaného fenoménu“ života. Aniž si to uvědomujeme, jsme v podstatě všichni brouci Pytlíci. Skutečnost kterou smyslově poznáváme je vzhledem k realitě asi v takovém postavení jako film promítající se na plátně vzhledem k realitě, kterou smyslově vnímáme. Proto je logické myšlení jednou z cest, která umožňuje nahlédnout za oponu tohoto běžně vnímaného světa, kriticky objektivní diskurzivní a logické myšlení nám dovolí spatřit neviditelné****. Přesto si myslím, že brouky Pytlíky nemusíme zůstat navždy. Kombinací logického myšlení a pěstování inutice tam, kde není vypěstovaná, selským rozumem, jenž nepostrádá cit, ano ten patetický „rozum a cit“ je to, co může změnit každý jednotlivý život. Vědecký přístup je pro mne zatím jeden z nejlepších příkladů jak vést co nejsvědomitější, nejpoctivější a nejkrásnější život, jakého jsem schopen. Na závěr bych rád uvedl v jiný kontext, než jaký obvykle mívá, myšlenku, že člověk který chce všechno změřit nedokáže ve skutečnosti tvořit nebo milovat. Myslím si, že relativita nám dává jasně najevo, že vše je měřitelné, ať už jsme schopni měřit intuitivně, pravítkem, nebo barometrem, měříme. Měříme i když nechceme, jen některé výsledky nechceme vidět. Dost mne překvpailo, když jsem zjistil, že podobnou věc věděli již staří římané před dvěmi tisíci lety: „Tak prchá každý sám sobě, a jak už to bývá, utéci není s to; je se sebou nerad, je mrzut, neboť je churav a příčiny nezná. Kdyby ji viděl a znal, pak by opustil všecko a podstatu světa by hleděl pochopit napřed...”******* Proto si myslím, že člověk, který se nebojí změřit vše, včetně lásky, je člověk, který se nebojí zabývat se věcmi do hloubky. Člověk, který je schopen zabývat se věcmi do hloubky, to nedělá, aby ničil, ale protože touží hluboce porozumět. Pro mne je to člověk, který právě tímto přístupem tvoří a miluje, a pokud se nebojí odhalit, že láska není láskou, svoboda není svobodou, a elektřina není na magnetismu nezávislá(např.), pak je to člověk, který se nebojí skutečnosti, jakkoli je nepříjemná, nic víc. Ti co měří jen to, co se jim hodí, jsou pokrytci. Podle mého názoru se upřímný a milující člověk nebojí přemýšlet o tom, o čem by neměl nebo o tom, co ho děsí. A v podstatě tento ne-strach z něj dělá upřímného a milujícího člověka. ________________________________________________________________ * James Gleick: Chaos tamtéž * Jedná se o podmínku, kdy výsledek experimentu neovlivní např., jestli je rok 1956, nebo 2006, stejně jako ho neovlivní, jestli je prováděn v Panamě, v Paříži, nebo deset metrů vlevo, resp. všechny tyto náležitosti jsou brány v potaz a pokud zůstává experiment takto časově a prostorově neovlivněn, dá se předpokládat, že dokazuje obecně platný princip. ** J. Derrida: Síla zákona - mystický základ autority * Brian Greene: Struktura Vesmíru; J. D. Barrow: Nové teorie všeho ** G.H.Hardy; Obrana matematikova *** Bertrand Russell; Mystika a Logika **** Touto formulací se odvolávám na podtitul knihy Keitha Delvina: Jazyk matematiky – Jak zviditelnit neviditelné ******* Titus Lucretius Caro(cca 100 až 50 př. Kr.): O přírodě


celkové hodnocení autora: 98.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: [ - ]		tisk příspěvku

počet komentářů: 20		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 51		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Dawnie	21.07.2011, 14:56:55

Souhlasím i nesouhlasím. Vyjádřila bych se i obsažněji, ale něco už zde zaznělo v diskuzi pod mým komentářem, takže už to nechám být. Co se týče chyb, tak zcela určitě "verbež" - cizí slovo. No a pak závorky. Četlo se to dobře, zamyslela jsem se, nicméně se to těžko hodnotí, takže pro jednou známkování vynechám :)

Black Cherie	05.05.2009, 8:03:58

Musím říct, že některé názory jsou velmi radikální. Už proto, že zobecňuješ nezobecnitelné. Jinak celkem zajímavé počtení, se kterým místy souhlasím a místy nesouhlasím. Prostě klasika. Předně - nastuduj si, jak se píší závorky. Mezi předchozím slovem a začátkem závorky se dělá mezera, stejně tak konec závorky - mezera - slovo. Hledíme-li na text jako na stať, doporučuji používat seznam literatury dle platných standardů: příjmení a jméno autora (autorů), název publikace, sestavovatel (editor, redaktor) v případě, že dílo nemá autora, pořadí vydání, místo vydání, nakladatel, rok vydání, počet stran (někdy se neuvádí), ISBN. Tím se dostávám k tomu, že v díle používáš citace z pramenů, které na konci neuvádíš.

Ina	18.04.2009, 10:10:21

Můj šálek čaje... Pohodový víkend!

Tykadlo	02.04.2009, 19:28:59

Odpověď na příspěvek od uživatele: Tykadlo* ze dne 01.04.2009, 15:36:21* Zdravím a velmi děkuji za "dovysvětlení", protože jsem se popravdě po přečtení této eseje cítila velmi zvláštně. Nejen proto, že jsem se zamyslela nad spoustou věcí ze "své víry", ale spíše proto, že mi přišla velmi odmítavá vůči čemukoliv jinému než je věda a toho jsem se dost lekla... Nicméně po tvé rozsáhlé odpovědi jsou skoro všechny mé atomy zpět na svém místě, takže děkuji a těším se na tvá další dílka... :o)

Šíma	02.04.2009, 0:32:39

Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma* ze dne 01.04.2009, 16:48:52* Jejda, tak tomu se říká pech, ale nezoufej, jaro je tady a proto budeš mít (snad) síly habaděj! Měj se hezky a dobrou noc! Držím palečky, ať si vzpomeneš na vše, protože nejsi sám, koho to na SASPI vytrestalo. Od jisté doby si píšu delší vzkazy (a reakce) mimo webový prohlížeč a ukládám si to, protože jeden nikdy neví... :-( (hm, pěkně pesimistický smajlík, proto na Tě raději "mrkám") Brou, pane! ;-)

Šíma	01.04.2009, 16:48:52

Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma* ze dne 30.03.2009, 22:36:44* Zdravím, pane! ;-) No... Ano! Za onu „nevědomost“ se dá lehce „ukrýt“ a možná tak kdekdo činí... Patrně půjde tento pojem (nebo skutečnost) dost zneužít. Takže musí jít asi o „nevědomost“ 100 procentní, protože jinak přicházejí pochyby a otázky a možná také nějaké to svědomí (co když šlo udělat něco jinak?)... Ohledně poměřování věcí (bez metru, nebo pravítka)... Zapomněl jsem na to, že od dětství neustále něco ve své mysli (hlavě) měříme. Třeba už jako děti: „Dojdu tam? Není to daleko? Je to větší, nebo menší než já?“ Dospělí poměřují a měří nejen určité situace a skutečnosti malinko jinak a dívají se na věci realističtěji: „Je to auto dost daleko? Jak rychle asi jede? Stihnu to, nebo ne? Sakra, takové auto bych si taky chtěl koupit, kdybych na to měl...“, nebo: „Ta zatracená fronta je ale dlouhá a ten čas tak letí... Já toho kadeřníka asi fakt nestihnu...“ Jo, souhlasím! Při některých věcech je nutné myslet v různých rovinách a neupínat se pouze na jednu z nich. Jak asi přemýšlejí vědci (při svých pokusech a bádáních) a jak obyčejní lidé? „Dal jsem tam toho dost, nebo ne? Co když to bouchne? Co když to nebouchne? Co když se to celé podělá? Co když pro příště nedostaneme grant?“ Dělám si legraci, ano, ale když jsem se nad tím poměřováním pozastavil, musel jsem se z toho vypsat. Ono to dělají také určitě i zvířata: „Je větší než já? Sežere mě, nebo sežeru já jeho?“ Jasně, děje se to pořád a činí tak všechny „myslící“ bytosti (včetně lidí). Říkám si: „Jak můžu diskutovat o něčem, co znám jen povrchně a nemám o tom dostatečné znalosti, natož ani neznám jejich zdroje (informační zdroje)?“ ;-))) Také souhlasím s tím, že lidé mohou v něco věřit „racionálně“, nebo „slepě“. Stačí se jen podívat do naší (lidské) historie a kolik nepravostí bylo díky „slepé víry“ spácháno! Jen války se vždy vedly za toho, či onoho Boha a „víru“. Co všechno provedla nevinným lidem Inkvizice? Kolik "čarodějů a čarodějnic" bylo mučeno a upáleno? (i když tam si myslím byli patrně také jiné pohnutky – hmotné statky a majetky obětí). Napadá mě, jestli lidé věří v Boha (ať už v jakékoliv podobě), zda tak činí vírou „slepou“, nebo „racionální“, přestože asi každý tuší, že existují věci mezi nebem a zemí, které nikdo z nás vysvětlit nedovede. Co náboženství, to jiný bůh: Buddha, Kristus, Alláh... Je zajímavé, že islámské náboženství bere Ježíše jako jednoho ze svých proroků a jak se obě náboženství od sebe liší (přestože mají tu a tam něco společného – pojetí Boha, dodržování určitých pravidel, apod.). Osobně jsem Korán nečetl (jen tu a tam něco četl o této knize a jejím obsahu) a kdysi, když jsem byl mladší, jsem prošel Bibli a několikrát se k ní později vrátil. A s moderní dobou je tu patrně ještě jeden bůh: věda. Kde se asi zastaví lidský pokrok a potřeba víry? Někdo říká, že jsou všechna náboženství jen molochy, kteří přežili sebe sama... :-( Přijde nová víra? Nové náboženství? Když jsme u toho, četl jsem zajímavou knížku od pana Vladimíra Krále (RNDr.,CSc.) - „Život – náhoda nebo záměr?“ (Knižní Klub). Zabývá se v ní nejen pojetím víry, náboženství a vědy, ale také vzájemným „skloubením“ těchto pojmů (sám autor nevylučuje možnost, že by mohl být vědec věřícím člověkem a tvrdí, že věda v mnoha věcech jen potvrzuje existenci stvoření a stvořitele, přestože je Bůh pro nás neviditelný, ale můžeme vidět „dílo jeho rukou“). Nakonec, nikoho ve své knize nepřesvědčuje, jen podává své myšlenky, hypotézy a „důkazy“. Také proti sobě staví Evoluci a Stvoření a dává oběma směrům šanci vyjádřit se a obhájit svou existenci... Sám si také nejsem jistý v jaké „pojetí“ Boha vlastně věřím, ale přestože jsem křtěný katolík, nepokládám Bibli za „naprosto neomylnou“ a „jedinou správnou knihu“... Osobně se mi zdá, že ačkoliv není víra sama o sobě špatná, ve špatném pojetí a chápání může nadělat více škody, než užitku. Nakonec je to podobné i se samotnou vědou a jejími výdobytky. Ono asi mnozí z nás běžně někdy „nevěříme svým očím“ a nemusí jít zrovna o stres, nebo šok z určitého stavu, prožitku, nebo zkušenosti. Mnohdy je to třeba z prosté neznalosti věci (a skutečností). Kdysi apoštolové nevěřili ve vzkříšení (nejde zde jen a pouze o jakousi alegorii?), dokud neuviděli Ježíše zdravého a živého, odtud ono přirovnání: nevěřící Tomáš. Osobně moc ve „vzkříšení“ nevěřím... Stalo se ze života jednoho muže a jeho smýšlení „velké a tisícileté“ náboženství, protože v té době nebylo jiné víry, která by mohla vyvést své ovečky z morální a duševní „skepse a jistého druhu deprese“? Osobně věřím, že Ježíš musel kdysi chodit po tomto světě a promlouvat k lidem, protože se jeho „učení a poselství“ dochovalo již po několik tisíciletí až do dnešní doby. Otázkou je, kolik z nám předkládaných skutečností „bylo přikrášleno“ v rámci prosazení a udržení víry (a náboženství) a kolik toho bylo (ve stejném duchu) lidem skryto v rámci jakéhosi ozdravení pojetí a chápání víry... A potom, že se neříká, že účel světí prostředky. O Ježíšovi (Ježíši ??? v zápalu boje se slovíčky už ani nevím, jak jeho jméno skloňovat) a jeho fiktivním životě (nikdo přeci přesně neví, co za svůj život všechno prožil, s kým se stýkal a jak promlouval – víme jen to, co je v „Novém zákoně“ a více informací se snad uchováno v tzv. "zakázaných evangeliích", které tehdejší rodící se církev zavrhla) vypráví kniha s názvem: „Člověk, který se stal Bohem“ (napsal - Gerald Messadié – vyšlo v Mladé frontě). Jsou v ní lidsky popsány osudy muže, který se stal nedobrovolně „bohem“ a ačkoliv jde o „historickou fikci“, opírá se o doposud známá fakta nejen ze života tehdejší společnosti, ale také pracuje s tehdejší topografií a místopisem. Hezky je zde popsáno jak kdysi lidé (nejen v Judei) žili, jak mysleli a v co věřili a jaké měli starosti a životní trápení. Někteří říkali, že vykupitel tu již byl, jiní zase naopak, že teprve přijde, nebo že je jím právě Ježíš. Kniha popisuje vznik nového náboženství a vtáhnutí jednotlivých osob do „centra dění“ a „samotného víru událostí“, kdy již nebylo cesty zpět. Také Ježíš byl podle autora obyčejným člověkem se svými pocity (radostí, smutkem, ale i strachem). Zda čtenáři uvěří, zda byl skutečně „božím synem“, nebo jej z něj udělali druzí, to už nechává autor na nich, přestože je autor sám věřícím katolíkem. Jde tady také o jistý druh víry? Ono jde hezky zneužít i samotnou víru a nadiktovat lidem, v co by měli věřit (aby se slepě vydali jedním směrem, aniž by hledali jakékoliv pochybnosti), protože jim to životní poměry například nedovolily a neměli nic, než víru v lepší život... Přemýšlel jsem o tom, zda-li by šlo najít Boha ve vědě, nebo zda se pro nás stala samotná věda určitým vyjádřením boha. Věda je pro některé všemocná, ale my (jako lidstvo) se neustále učíme a stále poznáváme něco nového. Zaujala mě Tvá poznámka o muži, který před dvěma tisíci lety „přednášel o atomech“ (nebo snad o zákonitostech tohoto mikrosvěta?) a to v době, kdy lidé ještě neměli elektronové mikroskopy (či jak se jim vůbec říká). Kdo ví, zda vlastnili vůbec i nějaké jednoduché dalekohledy. A když jsem u přístrojů a nástrojů, odkud se berou všechny myšlenky, nápady a vynálezy? Někdo si sedne, zamyslí se a vynalezne fůru věci (např. Pan Edison), či snad sedí pod stromem a na hlavu mu spadne jablko a v tu ránu má v hlavě myšlenky zabývající se vzájemným přitahováním (dvou) těles... Nebyl jím právě I. Newton, komu spadlo jablko na hlavu? Je to zvláštní, jak dlouho žili lidé v určitém „vývojovém stádiu“ (třeba celý středověk), než přišla na řadu ona „vědeckotechnická revoluce“ a pak už jeden nápad stíhal druhý. Co se stalo? Vyvíjí se lidstvo v nějakých (určitých) skocích? Z opic se staly myslící bytosti. Po čase se lidé naučili rozdělávat oheň, opracovávat kamení... Pak železo... Jeskyně vyměnili za chatrče, chrámy a domy... Postavili si pyramidy, velké zdi a další divy starověku. Kde se to v nich vzalo? Odkud se bere ona „touha“, možná i posedlost něco dokázat a překonat sebe sama? Kde se bere ona zvědavost a schopnost učit se? Máme to v „genech“? Dneska stavíme velké přehrady, atomové elektrárny, mrakodrapy, lodě, letadla a co bude zítra? Vydáme se do Vesmíru? Abychom konečně přišli na to, jak to s tím Vesmírem je? Prozkoumáme Sluneční soustavu? Poletíme někam dál? Kdy lidé ukojí svou nenasytnou touhu po něčem novém? Kdy najdou poslední odpověď na svou poslední otázku? Kdybychom věděli všechno, nebylo by po čem pátrat a co objevovat. Tohle mě fascinuje! Ona lidská zvídavost a nenasytnost po informacích. Když jsi psal o brouku Pytlíkovi, řekl jsem si, že ta pohádková postavička tak nějak ustrnula ve svém vývoji, protože si myslela, že díky filmům už nepotřebuje nic vědět, protože už všechno ví! Není to hezká ukázka omylu? My lidé v dnešní době určitě ještě všechno nevíme. Co by se stalo, kdyby tomu tak nebylo? Ustrnuli bychom ve svém vývoji, kdybychom najednou věděli vše (z čeho je Vesmír - ne že bychom už mnohé nevěděli, jak všechno funguje, odkud se všechna hmota vzala a jak a kdy se „nastartoval čas“ a jak to všechno skončí...). Asi by to byl pěkný děs! Byli bychom rovní bohu? Dokázali bychom hýbat Zemí? Kdo toto řekl: „Dejte mi pevný bod a já pohnu zeměkoulí!“? Osobně mě věda i trochu dost děsí, protože ji jde také dost snadno zneužít. Kdo má peníze a moc (kontakty), může cokoliv. Nakonec zneužít jde vše (i psané slovo). Samotné slovo bylo také často zneužíváno (v podobě projevů, nebo knih). Stačí se jen podívat do první poloviny minulého století (viz 1. a 2. světová válka). Lidé se nechali zfanatizovat falešnými idejemi, které po celé století ovládaly tento svět – fašismus a socialismus). Masy lidí se zde nechaly totálně „zblbnout“ a jen prostě „uvěřily“ něčemu, co se zdálo být „lepší budoucností“? Může naděje a falešná víra udělat s lidmi podobné věci? Asi ano, jinak by se to nestalo. Jen mě mrazí, jak dokáží jedinci ovládnout svým charismatem davy – v dobrém i zlém (Hitler, Lenin, Gándhí a další). Stačí, když se zamyslím nad fotbalovými fanoušky, stačí jeden člověk, který očividně vyjádří svůj hněv nad prohraným zápasem v ulicích města, jediné slovo – nadávka a vzápětí se k němu přidají podobně smýšlející lidé. Asi je to jako lavina... Zdá se, že jako lidé jsme dost nevypočitatelní. Řídíme se nejen pudy a reflexy, ale také i city a pocity. Nejsme dokonalí, ale snad jako jediní tvorové zabíjíme pro potěšení (z radosti z lovu, ale na druhé straně, copak si kočka nehraje s myší, než ji zakousne)? Tak nevím... Jsme lidé, které stvořil Bůh nakonec (po zvířatech), nebo jsme lidé jako posledním vývojovým článkem jakési Evoluce? Jsme z opice, nebo jsme byli stvořeni? A co naše kultura, věda a historie? Mají zvířata kulturu a vědu? Zvířatům je atomová bomba, nebo atomová elektrárna k ničemu. Nepotřebují létat na Měsíc, na Mars, nebo hledat cizí světy, či se snad pídit po původu svého vzniku. Zdá se, že být člověkem je pro nás požehnáním i prokletím... A pořád se po něčem pídíme a na něco ptáme! Proč? Abych nezapomněl, kdysi jsem narazil na jednu publikaci (Zázračné skutečnosti – Viktor Farkas – Knižní klub), která si pohrává se světem mezi „nebem a zemí“, kde není nic takové, jaké se to zdá. Ano, je to jedna kniha z mnohých podobných, která se zaobírá paranormálními jevy. Ale mne osobně zaujala, nakonec, kdo by se nezačetl do příběhů o „zdivočelých vlacích, lodích, nebo automobilech“? O vyloženě lokálních deštích, nebo proudech vody ze stěny, kde vůbec nebylo vodovodní potrubí? O tajemných mužích v černém, nebo samovolném vznícení osob, či spojení lidí na dálku (myšlenkově). Všechny popsané příběhy se prý zakládají na pravdě a jsou také patřičně podloženy, jenže, kdo ví? Někdy to člověka dost děsí a to jsem původně reagoval jen na Tvou práci o lidech a jejich vztahu ke vědě a náboženství. Jenže... Všichni žijeme ve světě, kde náhoda nemusí být jen obyčejnou náhodou (stačí se jen ohlédnout za myšlenkami, či vynálezy slavných mužů, či žen)... Omlouvám se. Možná jsem malinko odbočil, ale patrně je naše mysl už k tomu přizpůsobena, aby stále porovnávala (věci, skutečnosti a třeba i zážitky) a činí tak v běžném životě neustále. Patří to k lidské a zvířecí přirozenosti? Inteligenci? I zvířata jsou inteligentní (mají určitou schopnost se učit, pamatují si (mají pamatováka) a také se určitým způsobem rozhodují), ale nepotřebují žádné náboženství, ani víru, natož Boha. Zvířata prostě žijí a příliš neplánují (snad jen tolik, kolik jim dovoluje jejich přirozenost – pudy, nebo získané reflexy a zkušenosti) a nepoužívají výdobytky techniky (snad mimo žrádlo pro domácí mazlíčky, klece a záchody vyrobené jen a pouze pro ně), i když to vše jim koupili lidé... Avšak pouze (my) lidé potřebujeme něco víc, co nás přesahuje. Je to zvláštní! Kdo ví, co budou lidé (nebo lidstvo) vědět za stovky let (pokud lidstvo přežije a nezanikne díky nějaké té katastrofě – stačí další kometa v nesprávný čas a na nesprávném místě) a lidstvo skončí podobně, jako skončili dinosauři. Co mám pořád s těmi dinosaury? No, snažím se představit, jaké by to bylo, kdyby byl šíma ještěrem, žil v docela jiném světě, uměl třeba docela jiný jazyk a věřil v bůh ví co... Hihi! Ale zpátky k tématu apokalypsy... A jací jsme byli? Kdo se o nás bude učit v budoucnu? Bohu to bude možná jedno, nebo zemře společně s lidstvem, protože už nebude nikdo, kdo by v Něj věřil. A spolu s lidstvem zanikne také jeho věda! No, to jsem tomu dal, i když... O konci Světa se píše v nejedné „svaté knize“, stačí zmínit Bibli, apod. Porád nás někdo straší, že náš svět přestane existovat, že se zahubíme buď to ve válce, nebo díky technickému pokroku a našemu přístupu k matičce Zemi (i samotné pírodě). A když jsem u toho, může Bůh skutečně zemřít? Je osobou, nebo nehmatatelnou silou? Pokud je skutečně všude a ve všem, pak je i v nás samotných. Možná se převtělil do hmoty a času celého Vesmíru, aby si uvědomil skrze tento prožitek nejen svou vlastní existenci, ale i pocity... Jenže, proč bychom se potom ptali na to, zda-li skutečně existuje? Pokud bychom to skutečně nevěděli? Proč by někdo chtěl, abychom v něj věřili, aniž bychom jej kdy viděli, slyšeli, nebo si na něj sáhli? To jsem tomu zase dal... Já myslím, že to stačí... Je celý tento text „vůbec k věci“, nebo jen zabírá místo a znovu se (nedej bože) opakuju? Už jsem toho napsal dost a nerad bych Tě obíral o Tvůj drahocenný čas! A určitě jsem zase někam odbočil díky své nehorázné ukecanosti!!!!!!!! Ano, šíma se zase ztratil ve svém vlastním textu, myšlenkách a tématu... ;-))) Hezký den. P.S. A hlavně: KAŽDÝ VIDÍ RŮZNÉ VĚCI JINAK, třeba když se dívají na nějaký předmět a jeden řekne, že je bílý, jiný že je šedý... A někdo říká, že je šíma tlučhuba a já dotyčnému musím dát za pravdu. Takže, kde jsme to skončili? U víry? Vědy? Boha? Lidském umu a představivosti? :-DDD Drž se, příteli a děkuji za hezkou úvahu (nebo stať) a možnost zamyslet se. Pokud budeš chtít, klidně zareaguj a příště se snad pokusím být „stručnější“ a „více k věci“.


ze dne 02.04.2009, 0:11:45
Mathew: Všechno, co jsem ti napsal smazal neúprosně webový prohlížeč.(A že toho bylo - o d Newtona, přes Hitlera až k panu Farkasovi). Vzhledem k tomu, že jsem to psal asi hodinu je po půlnoci, půjdu si lehnout a snad někdy seberu sílu ti napsat, znova vše, co jsem již napsal. ;o) P.S.: Ježíši i Ježíšovi, takže jsi Oukej. =o)

Tykadlo	01.04.2009, 15:36:21

Tento komentář byl měl být reakcí na komentář Mathewa, který tím reaguje na Šímu, a mimo jiné se zmiňuje o víře, která se zakládá na každodenní zkušenosti. Jenže podle mě je nakonec taková víra každá, protože věřící člověk hledí na realitu očima víry čili v ní vidí fragmenty, které mu pouze prokazují jeho víru. A takový člověk nutně nemusí realitu překrucovat nebo ignorovat, ale prostě ji nahlížet z jiného úhlu. Resp. heslo: "Kdo uvěří, uvidí" se vyskytlo v tvé předchozí tvorbě a já ho přesně takhle pochopila...


ze dne 02.04.2009, 0:11:07
Mathew: Omluva, to patřilo Šímovi, už vím, co se stalo -> uklikl jsem se =o))))


ze dne 02.04.2009, 0:09:33
Mathew: Všechno, co jsem ti napsal smazal neúprosně webový prohlížeč.(A že toho bylo - o d Newtona, přes Hitlera až k panu Farkasovi). Vzhledem k tomu, že jsem to psal asi hodinu je po půlnoci, půjdu si lehnout a snad někdy seberu sílu ti napsat, znova vše, co jsem již napsal. ;o) P.S.: Ježíši i Ježíšovi, takže jsi Oukej.


ze dne 01.04.2009, 23:07:37
Mathew: Díky za zastavení. Vypadá to jednoduše a je to složité, přičemž konečný, nebo alespoň v blízké budoucnosti dohledatelný výsledek může být v jádru opět jednoduchý, jednodušší, než jsem si představoval. Tedy, co se týče "Credendo vides", je to záměrně použité heslo pro účely vyjádření určité dramatické situace. Ale hlavně nejpodstatnější skutečností pro rozřešení tohoto zdánlivého rozporu je určitý druh vývoje (mohu-li to tak říct) mých představ o světě a celkové zasazení jednotlivých dílčích informací do kontextu celé mé filosofie, která se tak musí nutně také vyvíjet. Film v díle, o kterém píšeš (Bůh schizofrenik) jsem skutečně viděl někdy v sedmnácti letech a tento snímek opravdu existuje. Když mi bylo sedmnáct, osmnáct, byl jsem nucen přehodnotit valnou část svého pohledu na svět a toto krédo bylo velmi příznačné pro to, jak jsem se tehdy cítil a co jsem vyznával. Nejde o to, že bych dnes popíral tuto formuli a to co, je v ní skryto, ale pochopil jsem, že když se začne člověk něčím podrobně zajímat, brzy zjistí, že "věc" má další rozměry, které nebyl schopen díky své povrchní zkušenosti s ní odhalit. K tomu, jak je toto heslo použito v díle Bůh schizofrenik: John Cole používá slogan evidentně zcela záměrně, aby vyvolal otázku. V podstatě chce, aby doktor začal filosofovat, protože si myslí, že filosofie je základ "bytí člověkem", tedy že touha dozvídat se více o světě a o sobě je to, co dělá z člověka člověka a tímto názorem vlastně vyjadřuje myšlenky autora, jehož v díle zastupuje. Nenacházím vžádný rozpor v tomto eseji a v povídce Bůh schizofrenik, alespoň žádný, jež by se týkal hlavního sdělení. A další věc, tos uhodila hřebíček na hlavičku: Ano, v podstatě jde ve všech případech o víru. Takové tvrzení si samozřejmě zaslouží delší rozpravu, ale předpokládejme na chvíli, že tomu tak je, ostatně v tomto se evidentně shodneme. O co mi zde jde a proč se zabývám tím, čím se zabývám, když to na základě mého předešlého díla vypadá, že nezastávám tak jednostranný názor? Vlastně bych rád lidi upozornil na nebezpečí víry bez důvodu, nebo víry ze zvyku, nebo jak to říct. I proto nese esej poditul Óda na vědu, snažím se poukázat na kritické, logické, diskurzivní a racionální myšlení, jako na způsob jak efektivně chápat realitu. Mnoho východních náboženství, a především mohu mluvit o budhismu, například chápe a hlavně chápalo mnoho věcí, které věda dokáže vysvětlit teprve nyní. Tedy nelze mluvit o tom, že věda je LEPŠÍ způsob názoru či víry v tom smyslu, že by přinesla nejrychlejší, nejuspokojivější a nejdokonalejší vysvětlení. Myslím si ale, že je nejlepší v tom smyslu, že je nejčestnější - nejpoctivější. O tom mluvím, kdžy říkám, že si mnoho lidí myslí, že je věda nudná. Je zdlouhavé dokazovat něco, v co je možné naučit se prostě věřit, ale je to poctivé. Věda si vyvinula vlastní pravdila pro to, aby se zbavila dezinformace a omylů z lehkomyslnosti a lenosti. A tento složitý aparát se vyvinul v dnešní taxonomickou a definiční systematiku, která je nepostradatelná a vědci se jí řídí, ačkoliv se jim to nehodí(nedělají to evidedntně tak docela pro sebe). Tedy ve výsledku, "Credendo vides" je stále platné. A také je platné, co je zde napsáno (výše, níže?), že i víra má důvod. Tedy jsme o rozměr hloub, jak jsem psal na začátku tohoto komentáře. Doufám, že je pochopitelné, co jsem chtěl říct a doufám, že i já jsem pochopil, cos chtěla říct ty a netlacháme zde naprázdno, jak je obvyklé.;o)

Šíma	31.03.2009, 16:19:54

Odpověď na příspěvek od uživatele: Viktor* ze dne 31.03.2009, 10:20:21* "Verbež" je docela hezké slůvko, stejně tak "pakáž", ale to první se mi líbí více! ;-))) "Je to ale verbež!" zlobil se děda na bandu kluků, kteří mu házeli do zahrady kamení. "Banda jedna zatracená, pakáž nezbedná..." Super sluvka! :-DDD

Viktor	31.03.2009, 10:20:21

"Verbež" taky nedokážu lingvisticky zdůvodnit - jen si to slovo "pamatuju" - jinak se jedná(zřejmě)o zverbovanou skupinu lidí - sebranka, pakáž(ta se taky nepíše "pakáš"... :o)


ze dne 02.04.2009, 0:15:04
Mathew: ...na tom něco je. Pěkný argument, řekl bych. =o) Budu si to pamatovat.

Šíma	30.03.2009, 22:36:44

Zdravím! Po několikerém přečtení Tvé statě jsem si dovolil dát dohromady (jaksi zhmotnit) své myšlenky, protože se mi Tvá teorie „brouka Pytlíka“, který všechno zná, všechno viděl a všechno umí (avšak jen čistě teoreticky) velice líbí. Jako dítě jsem rád sledoval dobrodružství Ferdy Mravence a také dnes se rád podívám na nějakou tu kreslenou pohádku... ale k věci! Celý Vesmír (sakum-pikum) prý vznikl ze dvou obecně uznávaných příčin: a) stvořením (Bohem) a velkým třeskem (Evolucí?). Jak to bylo doopravdy to asi nikdo netuší, protože jsme byli tou dobou všichni na houbách! Můžeme se jen dohadovat, jak to tehdy bylo, přestože zde máme jeden velmi slibný obor v lidské činnosti a tím je bádání a zkoumání (obecně řečeno: vědu). Může věda vyvrátit existenci Boha? Je Bůh jen výmyslem lidí? Je pravdou, jak jsme se tomu kdysi jako děti učili ve školách, že člověk vznikl z opice díky práce, která byla hlavní složkou při polidštění tohoto primáta? Co když to nebyla práce, ale touha po vědění, neznámu a nových výzvách? Pokud k nám na Zemi rovnou nepřišli (nepřistáli) „mimozemšťané“ a ty opice prostě a jednoduše nenaklonovali (a nyní nás potajmu pozorují a usmívají se pod vousy). Co je víra? Víra je určitý stav mysli, nebo vědomí, nebo snad ne? Víra je spoléhání se na určitý fakt, nebo skutečnost. Víra může být zdravá, nebo slepá. Můžeme věřit v sebe, v Boha, nebo cokoliv jiného. I vědci věří, že se jim ten, či onen pokus podaří... Můžou vědci věřit v Boha? Popírá věda jeho existenci? Jedno víme určitě, nikdo nemůže s určitostí říci, že Bůh je, nebo není! Nedá se popsat, nedá se změřit, zvážit, nebo prozkoumat, či prověřit. Kdy se lidé (vědci) dozvěděli o existenci atomů? Dnes máme k dispozici mikroskopy, kterými můžeme nahlédnout až do onoho miniaturního světa elektronů a protonů, které obíhají okolo samotného jádra atomu. Dokonce se lidstvu podařilo zkrotit a využít sílu, která drží tyto atomy pohromadě. Tato síla je tak silná, že v případě jejího zneužití dokážeme bořit města a zabíjet nejen lidské životy. Věřili kdysi lidé, že existuje ještě jiný svět, než je ten náš? Hmatatelný a viditelný? Určitě o něm neměli ani páru! Jak přišli vědci na to, že v tomto našem světe není však takové, jak se to na první pohled zdá? Když se pokusíme zamyslet nad vývojem lidské civilizace (kde jsme byli kdysi a kde jsme teď), pak jsme za těch několik „tisíc let“ urazili pěknou cestu. Namísto ve studených jeskyních žijeme v pohodlných domech a používáme stroje a přístroje, před kterými by měli lidé z jeskyní posvátnou úctu. Zrodili se bohové jen proto, že se lidé báli přírodních jevů a úkazů? Nebo je to všechno jinak? Víra se prý získává skrze určitý duchovní prožitek. Víra je jednou věci a náboženství druhou a nositel náboženství a ochraňovatel víry další. Můžeme věřit v něco, na co si sáhnout nemůžeme, natož to vidět na vlastní oči? Proč někteří věří v Boha a jiní ne? Věda je vůbec „zajímavým oborem“ v lidské činnosti, protože se zabývá něčím, co ještě není všeobecně známé a pohybuje se jen a pouze v teoretické oblasti. Ale kdyby nebylo vědeckých objevů a hloubavých lidí, kteří nejsou spokojení nad současným stavem věcí a pořád si musí klást různé otázky (mnohdy hodně vtíravé), kde bychom teď byli? Věda je pro lidstvo prokletím i požehnáním zároveň. Být vědcem určitě není nic snadného, třeba i potrhlým (což je hezký mýtus o lidech, kteří propadli své vášni po poznání). Je náboženství jen skomírajícím dinosaurem před vyhynutím, protože jej věda pomalu, ale jistě poráží? Můžeme vědět, z čeho se skládá Vesmír, naše Země, nebo my samotní. Můžeme vědět, na jakém principu funguje vše, nač naše oči pohlédnou, ale jedno vědět nemůžeme: existuje Bůh? Bůh číslo Jedna? Nebo jich je víc? Možná je tato otázka naprosto irelevantní, protože každé větší náboženství má svého vlastního boha. Pokud se všichni podíleli na vzniku a udržování Vesmíru, pak to muselo být hodně zajímavé (stačí se jen podívat, jak spolu komunikují lidé v Parlamentu, nebo Senátu)... Celý Vesmír je v neustálém pohybu (ten velký i ten malý). A ačkoliv se i my zdáme být bytostmi, které drží pohromadě, jednotlivé buňky našeho těla jsou v neustálém pohybu. Stejně tak, jak neustále kmitají a obíhají ještě nižší částečky, ze kterých jsou tyto buňky postaveny. Existuje ještě něco menšího, než-li atom? A když už jsme u hmoty, která se neustále prohání viditelným Vesmírem, kam byste zařadili myšlenku? Co je myšlenka? Nápad, který nosíme všichni v hlavě... Obrovské množství nápadů, které se rodí a umírají zároveň? Co je to lidské myšlení? Kdyby nebylo myšlení, nebyly by otázky a nebyla by ani věda, umění, ani filosofie. Věděl to onen brouk Pytlík, který všechno zná a ví (myšleno alegoricky). Dětem je věda ukradená, stačí když mají své hračky a milující rodiče, prarodiče a ostatní osoby kolem sebe. A také něco do bříška a suché pleny. Co stačí lidem, kteří dospěli a trápí je mnoho nevyřčených otázek? Otázek, na které neznají odpovědi a možná je nikdy nedostanou? Věda je jediná cesta, jak z toho ven? Proč brát lidem víru? Náboženství? Proč brát lidem Boha? Je výmyslem? Co když opravdu není? Alespoň ne v tom smyslu, o jakém se všude hovoří a o jakém se píše. Není viditelný, ale je postřehnutelný ve všem! Třeba v onom pohybu všech atomů a molekul ve Vesmíru. Ve vědění a umu! Jak je možné, že se „rodí“ děti? Zvířata? Rostliny? Že každá buňka ví, co z ní bude? Srdce, mozek, plíce, nebo oči? Jak ví železo, že je železem? Strom, že je stromem a kámen kamenem? Jak je možné, že dokážeme v duchu mluvit sami se sebou? Že můžeme myslet, učit se a klást si ty správné otázky? Kdo nás řídí? Pudy? Hormony? Intuice? Šestý smysl? Nebo všechno dohromady? Ať už Vesmír vznikl díky Evoluce (v co mnoho nevěřím), nebo díky božímu zásahu (už vás někdy napadla otázka, odkud se vzal Bůh?), musel být jeho vývoj určitým způsobem řízen, přes všechen ten zmatek a chaos. Musel to být pěkný ohňostroj, když se Vesmír zrodil. Možná je dobře, že jsme tehdy ještě „nebyli na světě“, stačí se podívat, co způsobila jediná „náhoda“ s dinosaury! Kdyby tehdy nedopadla na Zemi kometa (nebo velký asteroid), možná bychom nyní byli dinosaury a naše města, věda, umění i náboženství by vypadaly úplně jinak. Existuje život díky náhodě? Jsou všechny „nehody“ jen náhody, které se udály v nepravý čas na nepravém místě? Jsou všechny vědecké objevy jen náhody, které kladně (v pozitivním směru i smyslu) popostrčily lidský vývoj na Zemi? Evoluce říká, že vše vzniklo náhodou. Náboženství zase, že bylo vše stvořeno, ale co když je celý Vesmír jen uchováván v onom pomyslném „hrnku“ čehosi většího, co se vymyká lidské představivosti a chápání? Na co nemáme metr? Váhu, nebo zkumavku? Třeba by si z toho i onen Brouk pytlík sedl na zadek, nebo by jej rovnou trefil šlak. Proto je nevědomost sladká a hříchu nečiní. Vše, co se podílelo na vývoji lidstva se na něm podepsalo (kladně i záporně). Víra ani náboženství nepomohly odvrátit války, utrpení, bídu a nemoci. Naopak věda pomohla lidem v léčení nemocných a usnadnila lidem život (pominu-li fakt, že lidé dokáží stejně dobře tvořit, jako ničit) a mají to ve své přirozenosti (děti tak rády ničí své vlastní hračky a později se třeba dají rády a s nadšením do stavění ze stavebnice). Některé aspekty v našem životě se nedají změřit, nebo zvážit. Víme sice, jak vypadá kilogram masa, kolik je litr vody, nebo jak rychle letí sluneční paprsek od Slunce k Zemi, ale nedovedeme jednu věc. Popřít skutečnost, že musíme v něco věřit (třeba jen v úspěšný vývoj lidstva – tedy že se navzájem nepovraždíme a dosáhneme určitého stupně vývoje) a že potřebujeme nad sebou mít něco, o co se můžeme opřít. Proto ve Světě existuje tolik náboženství a je tolik bohů a bohyní. Věda nemůže lidem zakázat věřit, milovat, snít, ale může v lidech podnítit touhu po vědění a po neznámu! Tolik můj názor na danou věc, pane! A omlouvám se za to rozkecání, ale protože se můj komentík po prvním přečtení zdál spíše „posměšným“ rozhodl jsem se své myšlenky dát do poněkud „stravitelnější“ podoby... Hezký večer!


ze dne 01.04.2009, 10:58:00
Mathew: To je moc pěkná reakce. Jestli jsi ochoten dál debatovat, rád bych se vyjádřil k některým připomínkám. Nejvíc ve mně uvízl samozřejmě konec. Hlavně: "Proto je nevědomost sladká a hříchu nečiní." Takových výroků se bojím. Ne proto, že by byly špatné, já souhlasím. Ale je snadné se tím obhajovat. Proto je nutno pochopit správně původní myšlenku, tedy že tato nevědomost musí být sama o sobě nevědomá a nemá tedy ani ponětí, že by mohla vědět. To je ona sladkost. Jakmile člověk spatří střípek mozaiky a ignoruje ho, nelze to již nazvat sladkou nevědomostí, nýbrž právě ignorantsvím. A to že něco nelze změřit, s tím prostě nesouhlasím. Nejde samozřejmě o měření s metrem, to je snad jasné. Ale skrze poměřování člověk (a možná nejen on) definuje sám sebe v přírodě a také tím definuje a kategorizuje ostatní věci. Například: Most je prohnutý vzdálený asi třicet metrů, větší než já, má takovou a takovou barvu...., že nám toto vše proběhne hlavou si ani nauvědomujeme, možná to ani nejde přes nějakou vědomou část mozku, ale nutně se to děje. Díky tomu vím, že jsem větší než hrnek, než tento stůl, menší než dům, atd. atd. a tím si vytvářím obraz sebe sama v přírodě. I proto je rozdíl mezi vírou "slepou" a "prospěšnou". Říkáš, že každý musí něčemu věřit. Ano, ale nejčastěji v našem životě se jedná o víru tzv. racionální. Není to ani víra v tom smyslu slova, jak to používal například Ježíš. Je to jistý druh odhadu na základě zkušeností. Pokud se denně setkávám s tím, že všechny předměty na planetě Zemi jsou přitahovány k jejímu středu, pokud na ně nepůsobí jiná síla, pak očekávám, že tomu tak bude i zítra. Tato víra se však nezakládá na vzdušných zámcích, ale na koždodenní zkušenosti. Existují samozřejmě věci, které jsou nám z praktických důvodů skryty. Kdybychom například viděli věci až na subatomární úrovni a slyšeli nepoměrně širší zvukové spektrum, atd. potřebovali bychom nepoměrně výkonnější aparát na zpracování těchto údajů, nebo ho možná nedokážeme využívat. Jisté je, že existují jevy, které nedokážeme vyložit na základě každodenních zkušeností. "Je pak těžké tomu uvěřit." Například, že něco může chovat zároveň jako hmota i jako energie (světlo), je zcela cizí naši zkušenosti, nebo si představ osmirozměrnou krychli. Normální člověk to prostě nedokáže, pokud tomu nevěnuje určité úsilí. A nemusí tomu vcěřit, ale pokud pro to existují logické důkazy, lze ho přesvědčit argumenty. Byli již (a jistě jsou) teologové a filosofové, kteří se pokoušeli Boha vyvrátit, nebo prokázat, ať už jako entitu či jako pojem. Nikomu se to ale příliš nepovedlo, protože už onen sám pojem je nejasný a v první řadě by se museli všichni shodnout na definici Boha, tedy co nebo kdo Bůh je a pak by mohli debatovat o tom, zda existuje jako to čím má být. Takto se jeden baví o koze a druhý o voze, protože má o Bohu jinou představu. Mimochodem ještě k víře - zmíněný Titus Lucretius Caro (Carus) byl epikúrejec a jeho rozsáhlé pojednání O přírodě v básni se mnohokrát zmiňuje o existenci atomů. Uvádí v knize mnoho argumentů, proč by měly takové částice existovat spíše než panteon starých římských bohů a přesto je z textu evidentní, že málokdo tomu tehdy věřil. Některé argumenty jsou v dnešní době směšné, ale některé jsou fascinující, protože dokazují, jak již tehdy byli lidé schopni pomocí ligky odhalit neviditelné. Toto je alespoň pro mne zázrak. Takový člověk předběhl svou dobu o 2000 let. Byl sám, nebo jeden z mála, kdo byl schopen věřit něčemu, co ostatní považovali za absurdní a měl pro to argumenty. Proč ale, pokud byly argumenty tak jasné, proč je tolik lidí ignorovalo? To je velmi zajímavá otázka. Už musím jít, kdyř tak se vrátím.

Šíma	30.03.2009, 21:26:15

Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma* ze dne 30.03.2009, 16:01:29* Ahoj, četl jsem ještě jednou, zadumal se... zamyslel se... Dobré je to! ;-)

Šíma	30.03.2009, 16:01:29

"...všichni jsme brouci Pytlíci..." ;-))) Jeden se nestačí divit, kam jsme se to až dostali, od "Ferdy mravence" k víře a pojetí Boha přes vědu a umění zpátky k Ferdovi a jeho kamarádovi brouku Pytlíkovi, který všechno ví a všechno zná... Jenomže, opak je pravdou! Jenomže když se jeden zamyslí, možná něco na tom pravdy je, protože my jako lidé stále tápeme a hledáme odpovědi na otázky typu: "Odkud jsme přišli, kam jdeme?", "Proč tu jsme?", "Stvořil nás někdo?", apod. A přestože si dnes možná myslíme, že o tomto Světě a o Vesmíru již mnoho známe, možná víme leda tak (pip)! Přečetl jsem si toto dílko se zájmem a zvědavostí mi vlastní. Nikde jsem se nezadrhl a délka mi nevadila. Nakonec jsem rád, žes tu zase něco svého dal a neodbyl jsi svou autorskou stránku pobývání na tomto serveru. Já Ti nemíním do ničeho mluvit, snad jen, že nesouhlasím se vším, co je zde napsáno. A pokud se můžu zmínit o textu, padly mi do oka chybějící mezery před závorkami, ale to je jen takový detail. Takže líbilo a ačkoliv jde o docela vážný text k zamyšlení, místy jsem se musel malinko usmívat! ;-)

Viktor	30.03.2009, 15:11:58

... pojednání vskutku rozsáhlé, ovšem poněkud roztěkané... hlavní linka se tu a tam ztrácí pod nánosem odboček, přirovnání a citátů... ale vem to nešť... co mi však chybí velice je zřetelný závěr, který by text opodstatňoval... pár nesystematických poznámeček k jednotlivým výrokům, které mne zaujaly: "film= názor" - s tím nelze plošně souhlasit; zkus např.Full Metal Jacket od Kubricka "verbeš" - pokud se nejedná o zverbovanou veš, pak "verbeŽ" "bůh požaduje nekritické myšlení" - nesouhlas, bůh nepožaduje myšlení vůbec, bůh požaduje víru náboženství(víru) je nutno důsledně oddělovat od jeho institucí, kterými jsou církve( zatímco první pojem je fyzicky neškodný, za druhým jsou miliony obětí) nezmiňuješ "ideologizaci vědy" - tzn.náhrazování náboženství vědou - to je škoda "člověk, který se nebojí změřit vše, včetně lásky" - je zřejmě stejně odvážný jako pomatený jinak je věc sepsána čtivě, nemusel jsem se jí bůhvíjak prokousávat, u mě dobrý - ale neznámkuju, protože neznámkuju... :o)


ze dne 30.03.2009, 18:16:45
Mathew: Tak zprvu. Hned jsem se díval do pravidel a tam se verbeš/ž nenachází vůbec, tak uvidíme, co přinese další studium. Zmíněný Kubrickův film jsem neviděl, ale pokud to není dokument, nejsem si moc jistý jak by se to dalo udělat, aby to nebyl nakonec zase jenom názor, úhel pohledu či stanovisko, jakkoli neutrální. Co se týče Boha a nekritického myšlení, celá věta zní: "Takové tabu, potažmo takový Bůh požaduje po svých ovečkách nekritické myšlení." A i tato věta se váže na předchozí text, kde se mluví o tabu ve spojení s kýčem a Bohem jako koncepcí. Tedy významově, jde o to, že pokud má někdo věřit něčemu, co obsahuje tabu, musí myslet nekriticky, jinak by byl schopen a hlavně ochoten toto tabu svrhnout. Tímto činem by porušil víru a myslel by kriticky, logický vývod je výše. Říct, že nepotřebuje myšlení vůbec, není na místě, kdo by pak náboženství udržoval při životě? Samozřejmě si uvědomuji, že církev není náboženství. Také zdůraňuji, že nechci náboženství hanit. Uvědomuji si rozdíl, ale nejde mi zde o konkrétní události, které způsobila ta a ta církev, církev je na náboženství závislá. I kdyby pro náboženství existovala jakákoli jiná správní jednotka, než církev, mělo by to obdobné důsledky, protože náboženství jako ideologie má svého vlastního ducha a specifické podmínky jeho existence a jedním z nejdůležitějších je právě víra. Proto si nemyslím, že náboženství není fyzicky neškodné, v konečném důsledku ovliňuje miliony lidí a pokud se někdo nechá zmanipulovat, děje se to prostřednictvím nekritického myšlení, které náboženství pro svůj chod a priori předpokládá, to že nějaká církev slízne smetanu, je druhá věc. Nakonec mi nezbývá, než ti poděkovat, žes to přečetl celé a poskytnul mi konstruktivní poznámky. Díky.