» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Přítel všech - přítel nikoho."

Aristoteles

počet přístupů: 2141219

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 0 ::

:: Bludná planeta (5) ::

dimitrij	publikováno: 01.04.2009, 11:30


	Šmejd z ulice se nehodí Colin byl znovu povýšen. On sám tomu moc nerozuměl, myslel si, že ho povýší až společně s Axelem a to bylo zatím daleko v nedohlednu. Bylo to podivné a znepokojující. Přesto byl Colin na nové místo zvědavý, nedovedl si představit větší luxus, než ve kterém žil a pracoval teď. Trochu ho mrzelo, že bude muset opustit své nové přátele, není dovoleno být v kontaktu s lidmi na nižší pozicí, ale byly to stejně jenom povrchní známosti, nikdo bez koho by se nedokázal obejít. Sbalil si svých pár věcí a šel se rozloučit s Polly. „Nechápu to stejně jako ty. Ani ses tu nestačil pořádně ohřát.“ „Mrzí mě to.“ „Chápu tě. Nedá se nic dělat. Stejně by to jednou přišlo a je lepší, když se to stalo teď, později by to bylo jen těžší. Nemůžu ti stát v cestě.“ „Jsem rád, že to bereš takhle. Ty… Ty seš skvělá holka, Polly. Víš to?“ „Vím. Tak už běž, ať nepřijdeš pozdě.“ Colin pospíchal chodbou a zmítaly jím pocity podobné těm, které zažíval, když vešel do budovy prvně. Od té doby konečně pár věcí pochopil, ale pořád nechápal význam toho všeho. Nešlo mu do hlavy, k čemu vláda potřebuje všechny ty informace, proč musí mít záznamy o všech obyvatelích města, proč špicluje každý metr čtvereční, proč dává do oběhu levné a účinné drogy a další svinstva, všechno to šlo mimo něj. Nechal se do té špíny zatáhnout už strašně dávno, táhlo se to s ním odjakživa. Bylo mu z toho mizerně, ale nic lepšího se nikdy nedalo dělat a odpor by byl marný a zbytečný.. Před Colinem se otevřela brána do další části megalomanského komplexu, vešel dovnitř a rozhlédl se. Nebylo to tu tak honosné, jak by čekal. Vlastně to tu bylo úplně normální, už dávno si zvyknul na drahý luxus. Prošel chodbou a dostal se do malé haly, kde postávaly malé skupinky postaviček. Colin s nimi krátce pohovořil a bylo mu sděleno, že je všechny spojuje jediné - a totiž to, že byli povýšeni předčasně a nečekaně. Krátce po tom, co dorazil Colin, se odněkud vynořila charismatická postavička a předstoupila před skupinu nervózních lidiček. „Vítám vás tady, pánové,“ začal muž svou řeč. „Jsem rád, že jste všichni. Jak jistě víte tak s příchodem nového starosty došlo v naší milované metropoli k řadě změn. Některé bohužel zasáhly i naše pracoviště. A je jenom málo těch, které tyto změny ovlivní více než právě vás.“ Muž klidně hovořil a do místnosti napochodovalo několik příslušníků černého komanda, což je lidový název nově vzniklé, oficiálně nepřiznané, policejní složky. „Bylo rozhodnuto, že lidem, jako jste vy, není radno věřit. Na příkaz samotného pana starosty spratka budeme vzniklou situaci řešit tím nejradikálnějším možným způsobem. Mohu vás ubezpečit, že dnešní malá čistka je pouhou špičkou ledovce. Šmejd z ulice nepotřebujeme.“ Colinovi se zatmělo před očima a svět se smrskl na malou světelnou kouli. Všude bylo hrobové ticho a on se špičkama prstů opatrně dotknul zářící koule. Ocitnul se ve světle, nebylo to příjemný teplý světlo, tohle bylo chladný a neosobní, ale jiný na dohled nebylo. Odněkud se vyloupla mohutná postava. „Kdo jsi?“ zašeptal Colin. „Jsem tvůj soudce, rozhodnu o tvém posmrtném umístění.“ „Jsem po smrti?“ „Už to tak vypadá.“ „Teda, tak to byl fofr.“ Slabí a nemocní Uběhlo několik týdnů a Axel stál na pódiu. Poprvé měl hrát před větším publikem. Svoji kapelu nazval Slabí a nemocní a byla to doslova jeho kapela, složil a napsal text ke všem skladbám, hrál na kytaru a do toho zpíval. Ostatní spoluhráče od začátku používal jako pouhý doprovod. Bylo to jeho divadelní představení. Divadelní představení jedné rozervané a zmatené lidské bytosti. Obrovské reproduktory byly připraveny chrlit Axelovo poselství mezi posluchače, nástroje byly pečlivě naladěné a už se nemohly dočkat chvíle, kdy bude jejich zvuk nemilosrdně týrat ušní bubínky nebohých postav v hledišti. Obecenstvo stálo před pódiem a netrpělivě čekalo na první tóny. Bubeník přišel na své místo a začal monotónně prát do obrovského basového bubnu. Zvukové vlny se šířily sálem a dav ztichnul, byl zklidněn pravidelným zvukem. Trvalo to několik minut, ostatní hráči se mezitím rozmístili ke svým nástrojům, ale lidé v publiku to snad ani nepostřehli. Když Axel uznal za vhodné, dal pokyn dalším hráčům a za neustálého burácení basového bubnu se přidali i ostatní. Spustili všichni najednou, ohlušující rachot se vydral z reproduktorů a posluchači zamrzli, nezmohli se na nic jiného než na tupé zírání s otevřenou pusou. Nástroje vytvořily tlustou akustickou stěnu mezi pódiem a posluchači, budova se chvěla v základech. Do toho všeho zmatku začal Axel vřískat své chmurné verše plné úzkosti a bezmocnosti. Hráli se dlouhé a hlasité kousky. Stopáž žádné skladby nebyla kratší než patnáct minut, v každém kusu bylo několik dlouhých a procítěných sól a vložek, bylo vidět, že posluchači jsou hudbou uneseni, bylo to dobré publikum, vnímavé a trpělivé. Koncert se blížil ke konci, zbývala poslední nejdelší skladba. Axel si připadal jako bůh. Vybrnkával svoje poslední sólo, když lidé v sále začali mizet. Něco je prostě nadneslo a odlétlo pryč. Ti lidé se nechali unést, něco se v nich zlomilo a oni se přestali držet na pevné zemi, obnažili se a nemysleli na budoucnost. Nechali hudbu prostoupit svými těly a zbytek pak nechali na růžové mlze. Ke konci skladby už nezbyl v sále skoro nikdo. Když doznívala poslední nota, pocítil Axel podivnou lehkost, růžová mlha ho také odnesla pryč. Jeho tělo prošlo betonovým stropem a vyletělo ven. Přes dvě stovky lidí ten večer zmizelo. Něco hezkýho definitivně dospělo a zmizelo pryč. Nezbylo než sedět u okna a nostalgicky vzpomínat, nic jinýho už nemá smysl. Čas se zastavil a nelidským tempem běží dál. konec


celkové hodnocení autora: 96.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 2.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 9		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Amater	18.04.2009, 14:59:06

Omlouvám se, ale tohle si nějak nedokážu propojit, ale styl mně zaujal a četlo se to moc pěkně.

amazonit	01.04.2009, 11:30:15

Přiznám, že jsem stále čekala nějaké to vysvětlení. Něco bližšího, nějaké jasné slovo, které by ozřejmilo celý příběh, ale on možná zřejmý je, jen mně nějak uniká mezi prsty, nedržím s ním tempo..., těžko říct. Po závěrečné větě si čtenář může tak trochu pohrát s nápady, vytvořit něco ,,vlastního", nějaký ten výstup podle svého gusta, nedal jsi mu jasné mantinely, do kterých se musí vejít... - do malé haly, kde postávaly malé skupinky- bylo by lépe neopakovat slova -pozor na interpunkci