obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Sen je sůl bez chleba."
Ramón Gómez de la Serna
obr
obr počet přístupů: 2915369 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39501 příspěvků, 5742 autorů a 390372 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Solitér a létající baron ::

 autor Bira publikováno: 13.04.2009, 20:58  
...
 

Šedé klimbající městečko krčí se v útulném dolíku. Jeho obyvatelé se pohupují v nečinném transu, občas je jejich agónie přerušena rušivým prvkem, ale nestává se tak příliš často. Ano, všechny figurky se zahrabávají s neochvějnou důsledností hlouběji a hlouběji do svých klecí a dělají to s potěšením. Válejí se v odpadcích a v budoucích odpadcích, stávají se odpadky, aniž by je napadlo, že se dá třeba žít i jinak. Místo pro rozkvět ducha dávno bylo nahrazeno tukovou tkání, umělou hmotou a ještě umělejšími prožitky. Ale i tady se ještě najde někdo, komu nestačí instantní zelenina, nosní kapky se super novým inhalátorem a vysoce módní obleček pro psíky posázený zářivými flitry, občas rozrazí mlhu někdo, komu se to zdá málo.
,,Co myslíš, není to málo?“ vytáhl Létající baron z kapsy igelitový sáček a zatřepal s ním Solitérovi před nosem. Ten si prohlédl s opovržením semínka havajské růže a přítelův úsměv od ucha k uchu.
,,Pojď vyrazíme si, dlouho jsme nebyli na výletě.“ vesele pohodí hlavou dlouhých vlasů zacuchaných v podivných útvarech trčících do všech stran a při vzpomínce na poslední psychedelické dobrodružství
nápadně pookřeje. Najednou se mu zdá vlastní tělo a myšlenky podezřele lehké. Nevyužít toho by byl hřích. Přidřepne si a pro jistotu si ještě ohmatá kotníky, přitiskne dlaň na asfalt chodníku, aby cítil zem ale nezaznamenává žádnou energii. Mohl si lehnout a celým svým tělem stlačovat zemi, stejně by mlčela. Nevadilo mu to, možná ho to trochu udivilo, ale nic víc.
V cestě stála značka. Létajícímu baronovi se tenkrát změnilo dopravní značení v učiněný zázrak. Rozevlátým krokem přistoupil k tyči nesoucí kolo z červenobílého plechu. Jeho ruce vystřelily nekontrolovaným nadšením vzhůru, prsty se sepnuly kolem přísně chladného kovu. V tu chvíli přestal hoch vnímat okolí. Zmizel Solitér, zmizely okolní domy, zmizel chodník a pryč se vytratil i ten pro život zhoubný a zároveň nutný kontrolní mechanismus, který se nám od počátku života navrtává hloub a hloub do nitra lebek. Baron opravdu dokázal na chvíli zahodit ten cedník, co zadržuje všechny nejčistší touhy našich existencí a činí nás odlišnými od zvířat. Odlepil paty od země a nádhernými pohyby odcházel pryč jasně daným směrem určovaným dutou rourou tyčící se k nebi. Ty pohyby nebyly pohyby lidsky ztracenými, ale patřily zvířeti přesně vědoucímu jak jít.
Netrvalo to příliš dlouho. Vodící linka končila a nebylo možno šplhat dál. V ten moment spadl Baron na zem. Mohla to být opravdu pořádná rána, ani teď ale necítil zemi. Byl sjetý životem. Ten ho omamoval s takovou důkladností, jako to nedokázala doposud žádná droga, kterou vyzkoušel. Zprvu nemohl vzrušením popadnout dech. Když se mu to povedlo, křikl na Solitéra: ,,Hej poutníku, nechápu jak můžeš nemilovat život.“ Solitér ale hleděl do prázdna a jeho si nevšímal.
,,Haló..Na co zase myslíš?“
,,Jestli by někdo neměl zájem o mé uši. Rád bych se jich zbavil. Už mě je nebaví nuceně poskytovat cizím ústům jako záchodové mísy pro jejich slovní výkaly.“
,,Tak sem s nimi. Uší není nikdy dost.“nastavil Baron ruku.
Solitér se jen ušklíbl: ,,Půjdeme na nábřeží?“
,,Jasně, půjdeme na nábřeží a vůbec do všech míst, co nás napadnou a žádnej zákaz vjezdu nás nezastaví.“ odplivl si směrem k značce.
Těmhle dvěma figurkám se podařilo přetrhat alespoň část provazů, jimiž byly ovládány. Získaly relativní volnost. Teď bylo sice tahání shora, které je jinak nepřetržitě ovládalo, omezeno, co s tím, ale nevěděly. Spletitými uličkami zamířily na kraj města k řece.
Baronova chůze připomínala jako obvykle pírko vesele poletující ve větru. Zato Solitér se táhnul pár kroků za ním a jen stěží odlepoval od špinavé země podrážky ještě špinavějších žlutých hadrových kecek.
,,Hele co ti je? Nevypadáš dobře.“ zeptal se ustaraně Baron druhé figurky.
,,Chronický pocit nevolnosti nad vším kolem. Trpím jím už dlouho. Dnes ráno, když mě probudila z vedlejší kuchyně hlasitá diskuse nad zrychlující se spotřebou toaletního papíru v naší domácnosti, ale radikálně zesílil.“
,,Se nedivím, že jsi pořád podrážděný, když tě dokáže nakrknout taková blbost. Přece máš dostatek intelektu, abys mohl brát tyhle výstupy rodičů s nadhledem.“ zakroutil hlavou starší chlapec.
,,Mohl bych ale jen tehdy, kdyby se z nich neskládaly veškeré jejich projevy. Kde pak mám hledat úctu k nim. Možná je právě tohle problém, nikde v okolí nevidím nikoho, kdo by si úctu zasloužil. Všichni hrdinové jsou pro mě na míle vzdálené postavy, co působí tak vybájeně, až si nedokážu představit, že by vůbec mohli existovat. A když tě požádám, abys ukázal někoho ze zdejšího tyjátru, koho si vážíš, tvůj prst nenajde cíl v davu. To je dost skličující, nemyslíš? “ Solitér se trochu rozpovídal, ale jeho krok byl stále stejně skleslý a hlava obtěžkaná černými myšlenkami zůstávala svěšená mezi nahrbenými rameny.
Baron se na chvíli zamyslel. Vyčkal, až ho Solitér dojde. Natočil hlavu, aby zachytil kamarádův pohled upřený k zemi.
,,Cením si tebe, Jáchyme.“ pronesl s veškerou vážností a upřímností.
,,Teď asi čekáte letče, že vás ujistím o tom, že i já si vás vážím.“ Solitér ze srandy Baronovi zavykal, tak jak to často z legrace dělali, ale do smíchu mu vůbec nebylo.
,,Rád bych to udělal, ale nejsem si jist. Vážím si tě, pro to, co jsem spolu prožili, vážím si tvého přátelství, pozornosti, ochoty a pochopení, kterého jsi měl pro mě vždy vrchovatě, ale něco se změnilo, příteli. Dřív jsi byl někdo, ke komu jsem vzhlížel. Tenkrát jsem přišel k nám na školu jako městem nepoznamenaný venkovan a ty ses mě ujal. Choval jsem k tobě bezvýhradný obdiv. Chtěl se ti co nejvíc podobat.
Poznávali jsme svět, šli spolu životem ty vpředu a já vždy dva kroky za tebou. Příliš jsme se chtěli lišit, aniž bychom tušili proč. Smáli jsme se davu a naivně si mysleli, že nejsme jeho součástí. Jisti si svou nadřazeností jsme ohrnovali nosy nad ostatními lidmi a zaháněli splíny falešnými představami o své výjimečnosti. Byl jsem přesvědčen, že všechno to hemžení, které jsme podnikali směřuje k nalezení způsobu jak správně žít, což byla naprostá blbost. Hledání to bezpochyby bylo, ale to, co jsme hledali, ve skutečnosti nebylo nic jiného než kudy utéct před sebou samými.
Než jsem přišel na tuhle školu, hodně mě trápilo že vyčnívám z kolektivu. Snažil jsem se do něj ze všech sil začlenit ale nešlo to, narážel jsem do jeho rámů, které mi byly příliš těsné. Zraňovalo mě to do doby, než jsi přišel ty a naučil mě brát ve světě omezených lidí odlišnost jako přednost. Ty jsi na rámy nedbal a naopak, když se ti naskytla příležitost nějaký rozkopnout, nikdy jsi neváhal.“
Baron pozorně poslouchal a zároveň se viditelně dmul pýchou. Takováhle slova o sobě slyšel rád.
Solitér si toho nevšímal a pokračoval: ,,Hltali jsme dekadentní básníky, lačnili po náročnejch filmech vymykajících se obvyklým normám estetiky, strhovali na sebe pohledy extravagantním oblečením. V jednom období jsem předstíral před sebou i jinými zájem o východní náboženství, nebo jsem celý týden nejedl nic jiného než sterilizovaný hrášek, ty jsi zase předstíral epileptické záchvaty, když jsi se ve škole při hodině nudil, chodil po ulici s růžovým dudlíkem a nahej se opaloval na školní střeše. Těch blbostí bylo nespočet. Byly ale vůbec k něčemu dobrý? Co jsme získali tím věčným provokováním, šokováním, útěky z reality, sebeuspokojováním nad vlastním egem, pohrdáním konvencemi?“
,,Bavili jsme se.“okamžitě bez přemýšlení odvětil Baron.
,,Bavili. To byla ale jen puberta, hloupá tragikomedie, která mi už nestačí.“ řekl Solitér a v jeho hlase bylo znát rozčílení nejspíš z bezmocnosti. To už ale došli na nábřeží. Svalili se na dřevěné molo.
Komíny průmyslové čtvrti čoudily, z nedaleké silnice hučela projíždějící auta. Kachny z řeky dávno zmizely, zmizely i lavičky, kdysi stojící podél břehu. Nejspíš si s nimi někdo zatopil. A zmizela také dětská jiskra v očích jednoho kluka. Potemnělé oči se smutně poohlížely po jiné, ale zatím netušily v čem jí hledat.
Létající Baron se natáhl, nohy spustil dolů přes okraj mola. Zrak upřel k zpod mlhy vykukujícímu slunci. Zašmátral v kapse pruhovaných kalhot od pyžama, vytáhl krabičku cigaret a jahodový lízátko. Natáhl rozevřenou dlaň směrem k Solitérovi , aby mu nabídl něco z právě nalezených pokladů. Ten jen odmítavě zavrtěl hlavou. Baron tedy pokrčil rameny, cigára pohodil vedle sebe, rozbalil lízátko a s požitkem ho začal lízat. Dlouho pak mlčky přemýšleli.
První promluvil Letec: ,,Podle mě jste se dneska prostě špatně vyspal, výsosti.“
Solitér neodpověděl.
,,Moc přemýšlíte… Zanech splínu bratře a vše bude rázem skvělé jako doposud.“ domlouval mu a hned se roztržitě pokusil o názornou demonstraci své rady tím, že vstal zabušil si na hruď jako Tarzan a skočil placáka do špinavé řeky.
Solitér se nad jeho kouskem jen vlažně pousmál a než se stihl kamarád vynořit a vytřít vodu z očí, zvedl se, otočil se zády k řece a odešel hledat jiskry v nové kapitole života.


 celkové hodnocení autora: 86.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 40 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 13.04.2009, 20:57:02 Odpovědět 
   Absurditu mám rád,ale podle mne měly zůstat osoby jaksi mimo, snad i lépe charakterizovány(nečetl jsem předchozí). Psáno s vervou, a dobrými metaforami a správně pokroucenými reáliemi, ale ta škola a názvy chlapci dost text uzemňuje, dva podivíni měli zůstat víc tajemní.
postavy mohli? jednou chybí čárka před ale
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Antonio
(25.11.2019, 23:53)
Albína Alba
(25.11.2019, 01:02)
Amy
(23.11.2019, 22:43)
Avenger
(23.11.2019, 19:38)
obr
obr obr obr
obr
Marnost srdce
Thomas von Rutt
Šestá povídka:V...
Silence Dogood
Odkrytá zahalen...
Sophie Dawson
obr
obr obr obr
obr

Ovulační blues
Ester Lajlá
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr