|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 4 ::
|
 |
|
:: 26. kapitola - Dvacet šest let ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Adlerberg
 Miky |
publikováno: 06.04.2009, 11:44
|
|
| |
|
|
„Tati?“ šeptla Monika, která ze sebe jako první dokázala vypustit kloudné slovo. Radim se rozhlédl po všech stojících naproti němu a v obličeji se mu objevil výraz neskutečné arogance.
„Co tady chceš?“ postoupila Martina o krok dopředu a zaujala nevinný postoj, s rukama volně svěšenýma podél těla a hlavou vztyčenou ke svému bratrovi, stojícímu několik metrů od ní.
„Co tady chci? Co já tady chci? Můžeš hádat.“
„Odejdi, nemáme si co říct,“ odsekla rázně Martina a pokynula hlavou směrem z parku.
„Odejdu, až budu chtít.“
„Ne, Radime, odejdeš teď, a to proto, že ti to říkám.“
„Drahá sestřičko…“
„Radime, NE!“ vztyčila Martina výhružně ukazováček a přistoupila k bratrovi ještě blíž. Rty se jí třásly rozčílením a vypadalo to, že nemá daleko k zhroucení se. „Odejdi nebo to skončí špatně. Pro nás všechny.“
„Ale… Snad si zase nechceš hrát se sirkami?“
Jako blesk z čistého nebe se Martinina ruka vyšvihla do vzduchu a otiskla se na Radimovu tvář.
„Vypadni odsud.“
„Co si vlastně…“
„Vypadni!“
„Martino, pojďme dovnitř,“ navrhl Jirka.
„Zavři hubu,“ odsekl taťka a vrhl po Jirkovi vražedný pohled.
„Takhle s ním mluvit nebudeš,“ upozornila bratra rázně Martina. „Běž pryč, nejsi tady vítán.“
Otočila se na patě a spolu s ostatními vyšla kolem bazénku ke schodišti.
„To tě ani nezajímá, proč jsem přišel?“ zvolal za nimi Radim.
Martina se s potlačovanou zuřivostí v obličeji otočila zpět na bratra.
„Máš pravdu, nezajímá. A i kdyby mě to zajímalo, co to změní na tom, že s tebou nechci mluvit?“
„Lidé často dělají věci, které nechtějí. Taky na to přijdeš. Protože tady, tady, kde stojíme, je kus něčeho, co patří i mně. A já se svých věcí jen tak nevzdávám.“
„Nepatří ti tady vůbec nic.“
„No ne – že by se všemocná Martina pletla? Ano, plete se.“
„Odešel jsi. Opustil jsi nás, využil situace, která byla, a odešel tam, kde jsi mohl být se svými kamarády. To nebylo hrdinské, to bylo sobecké. A teď, zrovna dneska, máš tu odvahu tady přijít a nárokovat si nějaké právo? Před svou manželkou a dětmi? Opustil jsi je stejně, jako tehdy nás, a odešel jsi ke stejným lidem.“
„Odešel jsem, protože jsi vrah, Martino, uvědom si to!“
„Odešel jsi před svou vlastní zbabělostí a špatným svědomím, copak nechápeš, proč se to všechno stalo? Kvůli tobě! Ty jsi málem zradil svou rodinu, chybělo ti k tomu tak málo… Já neměla na vybranou.“
„Martino, co tady dělá?“ ozval se za Martininými zády Michal, měřící si zlostným pohledem Radima.
„To nevím, ale určitě je na odchodu. Protože tady nemá co dělat.“
„Přišel jsem pro to, co mi patří.“
„Tím myslíš co, frajere?“ vyjel po Radimovi Michal. „Otoč se na patě a vystřel odsud, máme na starosti důležitější věci, než jsi ty.“
„Co si vlastně myslíš? Tady ti ni nepatří, vůbec nic. A to, že spíš s mojí sestrou, z tebe ještě nedělá…“
„Tak dost,“ chytil Michal Radima za límec bundy. Při Radimově výšce v porovnání s tím, jak urostlé postavy byl Michal, to vypadalo celkem komicky. „Teď vypadni a už se nevracej.“
„V tom mi nemůžeš bránit,“ upravil si Radim bundu a povýšeně přejel pohledem po švagrovi.
„Řekl jsem, vypadni!“
Radim ještě několika zlostnými pohledy obdaroval všechny přítomné a pomalu se vypotácel z brány, za níž zmizel na cestě dolů do vesnice.
„Já… Omlouvám se,“ otočil se Michal na mamku.
„Možná byste mi místo omlouvání se mohli vysvětlit, co se tady děje.“
„Lenko, pojďme prosím dovnitř,“ chytila Martina mamku kolem ramen a vedla ji k zámku.
„Co tady proboha chtěl?“ otočila se Monika na bratra.
„To je úplně jasné, chce svůj podíl na dědictví… Moment, něco mě napadlo,“ zastavil se Jirka a nechal Michala, Martinu a mamku aby pokračovali v cestě k zámku.
„Co?“
„Pojď,“ chytil Jirka sestru za předloktí a vedl ji k bráně, za kterou před chvílí zmizel jejich otec.
„Co to děláme?“
„Dělej, než si všimnou, že jsme pryč.“
„Hele, mě už je celkem zima.“
„Mě taky, ale tohle je přednější. Musíme rychle dolů, chci vědět, s kým tady je, jestli ho někdo poslal.“
„Je to právě teď vhodné? Nahoře se sešli všichni, co byli na pohřbu, měli bychom tam být taky.“
„Nikdo si toho na tu chvíli nevšimne, je tam dost lidí.“
„No nevím, mamka se po nás bude koukat.“
„Mamka bude s otevřenou pusou zírat na Martinu, až jí řekne to, co ví. Tedy pokud jí to řekne a nebude jen mlžit,“ dodal Jirka.
„Pojď tudy,“ ukázala Monika na dům, stojící u schodů vedoucích z návsi nahoru. „Obejdeme ho zezadu, mezi těmi domy je mezera.“
„A pak že mají holky špatný orientační smysl.“
„To víš, výjimka potvrzuje pravidlo,“ usmála se Monika, zatímco vykukovala zpoza rohu domu na liduprázdnou náves. Liduprázdnou až na…
„Vždyť tohle je…“ zůstal Jirka koukat s otevřenou pusou.
„Jo, to je ona,“ pozorovala Monika buclatou ženu stojící u velikého černého auta.
„Ne, Moniko, já nemyslel tu ženskou.“
„A co teda?“
„To auto,“ hlesl Jirka a žaludek se mu převrátil vzhůru nohama. „To je to auto, které mě srazilo.“
„Martina už nám přece řekla, že to byl Richard.“
„Já vím, ale je to… Je to zvláštní pocit, vidět to auto zase na vlastní oči. Asi jsem mu byl hrozně blízko, tehdy, když k Vogelovým přišla Martina.“
„Tys tam to auto viděl?“
„Ne, ale byli jsme s Martinou zavření v té hospodářské budově za domem. Nejspíš tam to auto bylo, mohl jsem na to přijít mnohem dřív, kdybych rozsvítil.“
„Aha… No, na tom už teď ale nezáleží. Hlavní je, že jsi v pořádku.“
„Podívej…“ zvedla Monika pohled na auto, do kterého nastoupili taťka i Renea. „Vidíš to?“
„Co myslíš?“
„Seděl tam i Richard, na místě řidiče.“
„Mám chuť zavolat policii, Moniko, přestože Martina říkala to, co říkala. Jsou tady všichni tři, stihli bychom to.“
„Já vím, Jirko, to ten tvůj smysl pro spravedlnost. Ale musíme chvíli přemýšlet nad následky, které by to mělo. Tam nahoře teď právě Martina vypráví mamce, co všechno se stalo, takže to bude vědět i ona. Zavoláním policie bychom ohrozili i jí… Tím pádem i Ondru.“
„Máš pravdu, jen prostě…“
„Chápu tě, taky mám ten pocit. Běhá nám tady vrah a… Nikdo s tím nic nedělá.“
„Nejspíš nám nezbývá než věřit, že Martina ví, co dělá,“ vzdychl Jirka a napřímil se, když auto objelo náves a zmizelo mezi domy na cestě vedoucí z vesnice.
„Kde jste byli? Všude jsme vás hledali,“ vyhrkl Michal, jakmile Jirka s Monikou dorazili zpět na zámek.
„Byli jsme se projít, nějak… Nějak toho na nás bylo moc,“ zalhal Jirka a snažil se koukat Michalovi do očí.
„Dobře. Nerad bych totiž, abyste provedli nějakou hloupost.“
„Neboj, my nikdy,“ ujistila Michala Monika a odložila bundu s šálou na koženou sedačku.
„Všichni jsou ve velkém sále,“ ukázal Michal po chvíli na dveře do boční komnaty, „tak až budete chtít, přijďte tam, budou rádi, že vás uvidí.“
„Mamka je tam taky?“
„Jasně, povídají si s Martinou. Snaží se jí to všechno nějak vysvětlit.“
„Tak to bude na dlouho. Já to postupně vstřebávám už několik měsíců.“
„To jo… My už to vstřebáváme asi dvacet šest let.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 10 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
