» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Přítel všech - přítel nikoho."

Aristoteles

počet přístupů: 2141262

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 4 ::

:: Jak se Staňko zamiloval (druhá část) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Příhody vodníka Staňka

joehot	publikováno: 11.04.2009, 6:06

Závěr třetí a zatím poslední pohádky o vodníku Staňkovi


	Křišťálová hladina jezera odrážela zapadající slunce a vzduch voněl šafránem. Staňko bez pohnutí seděl již několik hodin opřený o majestátní vrbu, když v tom zblízka promluvil jakýsi pomalý, vlídný, hluboký a hlavně nepředstavitelně moudrý hlas, aniž by vodník slyšel kohokoliv přicházet. „Copak tě trápí, zelený mužíčku?“ děl ten hlas. Staňko se udiveně rozhlížel kolem sebe, neviděl však nikoho. „To tě tolik rozesmutnil ten veliký rak, co sídlí v jezeře?“ pokračoval hlas. „Ano,“ odvětil vodník, aniž by věděl komu. Myslel, že to snad sám Větrník, pán vzduchu, si s ním přišel pohovořit. „Když ho totiž neporazím a z vody nevyženu, nedostanu odměny od jezerní paní.“ „Tak, tak,“ pravil hlas. „A proto tu tak smutný sedíš již několik hodin, a tlačíš mě do kořene?“ Staňko sebou leknutím trhl a otočil se. Před sebou pak viděl nekonečně hluboké vlídné a staré oči, jimiž ho pozoroval strom, na kterém doteď seděl. „Ty, ty,“ mumlal vodník polekaně, „ty mluvíš?“ „Je na tom snad něco divného?“ rozesmál se dobrácky strom. „Vždyť ty přeci také mluvíš. To podle tebe normální je, no ne?“ „To ano, ale,“ koktal Staňko roztřeseně s vykulenýma očima teď pozoroval strom, z něhož hlas vycházel. „Jakýpak ale?“ zaburácel strom. „A vůbec, proč si myslíš, že jsi chytřejší než strom, který tu na zemi žije daleko déle než ty? Jsi jako ti lidé, když si o nás myslí, že necítíme žádnou bolest a klidně si ulamují větvičky, nebo do nás vyrývají srdíčka. Fuj!“ „Omlouvám se ti, strome,“ Staňkova hlava klesla dolů na hruď, jak Staňko studem sklopil zrak. To se strom burácivě rozesmál. „Jakýpak strome! Já mám přeci jméno, jako každý jiný.“ A když se Staňko podivil, dodal: „Říkají mi dědek Vrbák, to proto, že už tady žiju spoustu let.“ Staňko přikývl. „Já jsem Staňko.“ „Tak poslyš, Staňko, proč se tedy snažíš vyhnat toho raka z našeho jezírka a po jaké odměně od jezerní paní toužíš?“ zeptal se dědek Vrbák a Staňko mu dovyprávěl celý příběh, ve kterém se pokouší nalézt modré z nebe. „Hm, hm,“ zamyslil se dědek Vrbák. „Tak modré z nebe tě trápí. To je panečku něco,“ řekl. „A co kdybys to s tím rakem zkusil jinak než násilím? Určitě existuje jiný způsob, jak jej přemoci.“ Pak už nepromluvil, jakoby usnul. Staňko se však zařídil podle jeho slov a vydal se si s neposlušným přerostlým rakem promluvit. „Proč obtěžuješ jezerní paní a její družky?“ optal se, když k rakovi došel, přesto od něho stál v dostatečné a bezpečné vzdálenosti. „Obtěžuju?“ podivil se rak. „Chci se s jejími rusalkami spřátelit, ale všechny se mě bojí.“ Rak vypadal smutně, když odpovídal. „Tak proč odtud neodejdeš? Copak není jiné místo, kde bys mohl žít?“ pokračoval Staňko, přičemž se k rakovi přeci jenom trochu přiblížil, protože z něho už strach neměl. Naopak, litoval ho. Rak neměl žádné přátele, a to přeci musí být hrozné! „Odejít?“ odsekl rak, „kam? Všude si o mě pomyslí, že jsem zrůda, všude ze mě budou mít strach a nikdo se s někým takovým nikdy nespřátelí. Navždy musím zůstat sám.“ Vodník se nad takovým pomyšlením otřásl. Teď raka litoval velice moc, a dokonce věděl, jak mu pomoci. Vyběhl z vody, a třikrát, čelem k místu, odkud k jezeru přišel, zakřičel: „Kňák! Kňák! Kňák!“ Během chvíle se tady objevil hejkal, kterého Staňko volal. „Takže už sis rozmyslel, jaké přání ti mohu splnit?“ otázal se vlídně a vodník přikývl. „Potřebuji, abys zmenšil támhle toho raka,“ ukázal prstem směrem, kde rak ve vodě byl, „na normální velikost.“ Kňák přikývl, luskl prsty a odpověděl: „Hotovo. Měj se krásně, Vodníku, a zase za mnou někdy přijď!“ Znovu luskl prsty a zmizel. Staňko vlezl do vody, do míst, měl být velký rak, jenomže ten už skutečně nebyl velkým, ale obyčejným, takovým, jako jsou všichni raci ve Staňkově rybníčku. „Děkuju ti, vodníku,“ řekl rak, když Staňka spatřil a prchl do vod, najít si přátele. Vodník pak spěchal za jezerní paní, aby mu odpověděla na jeho otázku, když splnil její úkol, protože se těšil domů, za svoji Violkou. „Víš vodníku,“ odpovídala mu jezerní paní pohrdlivě. „Neznám odpověď na tvou otázku a můžu ti říct, že neznám nikoho, kdo by ji znal.“ Staňkovi klesly zesmutněním ramena i brada a ona se rozesmála. „Copak by ti to vadilo? Jsi blázen?! Modré z nebe!“ A smála se, až se za břicho popadala. „Au!“ zakřičela, když ji v noze ošklivě píchlo. Když shlédla, aby zjistila co, spatřila, jak je do ní klepetem zaseknutý rak, kterému Staňko pomohl. „Ty jeden!“ zahučela a připravovala se raka kouzlem zničit. „Ne!“ strčil do ní Staňko, popadl raka do kapsy a pelášil, co to dalo, směrem domů. Cestou navštívil hejkala, aby pověděl mu o svém neúspěchu a ještě než šel k sobě domů, zastavil se u kamaráda a souseda, Bobeše. Seděli spolu na hrázi a Staňko vyprávěl, co všechno zažil, když vtom se dal Bobeš do smíchu. „Ty starý blázne,“ poplácával vodníka po zádech. „Ty nevíš, kde hledat modré z nebe?“ Významně na něho pak mrkl a měl se k odchodu. „Zamysli se přeci,“ řekl mu ještě, než skočil pod hladinu svého panství. Nakonec se tedy Staňko vrátil domů. Violiralenka na něho již netrpělivě čekala. A teprve, když ji Staňko po tom celém odloučení spatřil, poznal odpověď na svou otázku. Rozběhl se za ní, popadl ji do náruče a rozzářil se štěstím. „Violko, nesu ti všechno modré z nebe, které jsem slíbil. Mám ho tady,“ šeptal ji do jejího zašpičatělého ouška, jak je víly mají. „Tady, ve svém srdci. Celé ti ho dávám.“ A Violiralenka se usmívala a štastně a láskyplně objímala svého vodníka. „Já bych ani žádné jiné nechtěla, Staňko,“ odvětila. „Vždyť tohle je to nejcennější, které mi můžeš dát a kdykoliv se na ně budu chtít podívat, stačí, abych obrátila pohled vzhůru, anebo na hladinu tvého rybníka!“ A byla svatba. Svatba, které se zúčastnili všichni Staňkovi přátelé. Kuba i se svým otcem mlynářem přinesli jako dar obrovské chutné koláče a sladké buchty, Bobeš i se Stáničkou a synem Hejtmanem darovali Violce šupinku, po jejímž spolknutí bude smět dýchat i pod vodou, čerti Norbert a Pankrác svatebčanům věnovali bezedný pytel s tím, že jednou se jim bude určitě hodit, a přišel i hejkal Kňák, s lahví vynikajícího vína. Tak se Staňko oženil. V jižní části Staňkova rybníku žilo hejno raků, z nichž jeden byl o mnoho víc než ostatní šťastný, že má přátele.


celkové hodnocení autora: 90.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 1		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 17		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

amazonit	11.04.2009, 6:06:28

Nezklamal jsi a zakončil dobře, což vítám. Do pohádky jsi vložil i nějaké to poučení, nejen o tom, že mnohé nosíme v srdci, ale i o tom, že ne vždy lze věci zvládnout silou a mnohdy je lépe využít jiný postup. Zkrátka jsi vytvořil ,,klasickou" pohádku se vším všudy. Jen pozor na chybky a občasné drhnutí slovosledu... -Všude si o mě pomyslí - mně - velice moc - myslím, že tu sílu lítosti by bylo vhodné vyjádřit jiným slovním spojením -popadl raka do kapsy - popadl raka, strčil si ho do kapsy -aby pověděl mu o svém - aby mu pověděl