obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny."
Buddha
obr
obr počet přístupů: 2915233 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39285 příspěvků, 5723 autorů a 389278 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Sněm č. 3009 I. ::

 autor Anne Ross publikováno: 20.04.2009, 13:52  
Příběh z fiktivní Říše zvířat, vyprávění kocoura, který se rozhodl promluvit mými ústy - za jeho slova tudíž neručím ;-) Je poněkud delší, takže ho musím rozdělit na dvě části. Snad vám něco dá, i kdyby se to snad mělo projevit účinky ukolébavými.

„Sotva bojovník světla splní svou povinnost a přemění záměr v čin, už se nemusí ničeho obávat: udělal, co měl. Nenechal se ochromit strachem - a i kdyby šíp minul cíl, jemu se dostane další příležitosti, protože nebyl zbabělý.“
Paulo Coelho
 

Seděl jsem na svém obvyklém místě, na okraji sněmovního pole, kam můj věrný přítel před padesáti lety dovalil tenhle zašlý kámen, který se od těch dob stal svědkem všech rozhodujících okamžiků mého života. V prackách jsem držel úplně stejnou rekvizitu jako každý rok, svůj drahý deník určený jen pro sváteční příležitosti. Svůj rituál jsem nikdy nezměnil, nedbal jsem na moudré rady okolí, nepřešel jsem na modernější metodu, protože se mi ani trochu nezamlouvala. Ze všech stran ke mně doléhalo syčení, broukání, rozčilené kdákání a všechny zvuky Říše, formující se ve slova plná pýchy a sebevědomí. Nikdo tady nepochyboval o svých názorech. Já ovšem pochyboval o jejich. Proto jsem zaujímal stále stejné místo, v nejzazším rohu pole, v nejšpinavějším koutě společnosti.
„Ach, jen se podívejme, mistr Škrabal je připraven na svou roční porci novinek,“ uchechtla se jedna z mých letitých sousedek, vedoucí hnutí odporu proti zaostalým jedincům jako jsem byl já, madame Anastázia Maleski, pudlice nejčistší šlechtické krve. „Jestlipak ještě žije náš přítel Moritz, Fricku? Ta jeho odporná jedovatá kusadla mi tak chybí!“ její přítelkyně vybuchly svým vysokým štěkavým smíchem a madame Maleski se rázem stala středem pozornosti celého západního křídla sněmovního prostranství.
Odvrátil jsem se od nich, poznamenán pustými narážkami asi tak jako slon dotčený peříčkem, a nadepsal jsem čistou stránku deníku datem dnešního sněmu. Právě jsem se účastnil shromáždění s pořadovým číslem tři tisíce devět. Byl jsem tu po padesáté, stejné místo, stejný kámen, stejná slova svištící vzduchem, aby zranila mě, obrněného a přece dotknutelného. Něco se ale změnilo. Zanesl jsem pár poznámek o atmosféře, použil jsem všechny smysly, abych ji dokázal popsat co nejúplněji. Když to bylo hotovo, zbývalo jen čekat. Nejprve na Moritze, pak na začátek shromáždění.
Pohlédl jsem vzhůru ke světelnému kotouči, byla to pro mě ta nejspolehlivější cesta i dnes, v době všech těch úžasných neživých vymožeností a technologií, jež omezovaly požadavky na uživatele na minimum. Božský otec mne znepokojil. Značně již pokročil v cestě, ocital se téměř nad mou hlavou, vrchol dne a zahájení sněmu se blížily. A Moritz tu nebyl. Snažil jsem se zachytit specifické zvuky jeho pohybu i vůni jeho těla, ale neuspěl jsem. Nebyl tu žádný člen jeho rodiny. To nebylo dobré znamení.
Sněmovní pole se zaplňovalo, všichni obyvatelé Říše zaujímali svá místa, podle druhu, věku a důležitosti, pole bylo dokonalým odrazem společenského rozvrstvení. Pozoroval jsem jednotlivé skupiny, roztříděné podle druhu a v každém druhu ještě podle hodnosti, pěkný starý kastovní systém, jak jej popisovali mí předchůdci před tisíci lety. Vzdal jsem pátrání po svém příteli v oddělení vyhrazeném pro hmyz a zaměřil se na vlastní druh. Šelmy přicházely většinou jednotlivě, s důstojností a elegancí, které jim závidělo mnoho méně obdarovaných spoluobčanů. Usprostřed jejich zástupců všech velikostí trůnily kočky, seřazené v jednobarevných zástupech, jako by čekaly na poslední soud, projevujíce všechny své typické vlastnosti, jimiž za života pomahály i hřešily. Sněm byl skvělou příležitostí pro někoho, kdo chtěl zmapovat složení obyvatel Říše podle pravdy a podat podrobnou zprávu o vlastnostech každé skupiny. To byl můj úkol, kvůli tomu jsem byl stvořen a kvůli tomu jsem byl odsouzen setrvávat po celý bídný život na okraji této společnosti, bez jediné jiskry zájmu, kterého se dostávalo všem šelmám v hojné míře.
Byl jsem tak spokojený a žárlivost si ke mně nacházela cestu jen zřídka. Měl jsem své místo a byl za ně vděčný. Často jsem měl dokonce pocit, že bylo lepší než postavení jakéhokoli jedince z toho davu, který jsem ze svého čestného místa pozoroval, neméně důstojný a důležitý než mí pokrevní, cizí příbuzní.
Když jsem si prohlédl svou váženou rodinu, přelétl jsem ostatní a zastavil se až na konci prostranství, kam všichni upínali zrak, protože zahájení se přiblížilo a bylo otázkou několika málo minut – rada jen čekala, až bude kompletní.
Každý rok vidět nejvýznamnější členy Říše, přihlížet volbě nových zástupců za ty přestárlé a účastnit se rozhodování o budoucnosti, to byly důvody, proč milióny z nás každoročně podstupovaly mnohdy namáhavou cestu na tohle místo. Jen já tam nebyl kvůli tomu. Říšské záležitosti byly v mém případě vedlejší.
Ještě nikdy jsem v tom však nebyl úplně sám. Cítil jsem se stále více nesvůj, jako by mne neznámá síla nutila podívat se na to jinak, zcela jinak než jak jsem se pokoušel pokaždé, zkrátka protože proto tady jsem, abych na věci nahlížel odlišně a zanechal po své generaci co nejlépe čitelnou stopu. Něco mne nutilo otevřít oči do reality, bylo to varovné znamení.
Začal jsem přemýšlet, přestože jsem právě neoplýval darem skvělé logiky, a nakonec jsem se dostal k několika zásadním zjištěním.
První: tenhle sněm byl jiný, než jak bylo zvykem. Atmosféra se změnila nějakým radikálním způsobem, který jsem zatím nedokázal zachytit. To byla ta druhá věc. Mé schopnosti zaznamenávat nějak oslabily, má slova pozbyla obvyklé barevnosti, živosti a pravdivosti, postřeh se vytrácel z mého vidění. To, co jsem před chvílí napsal o sněmu do deníku, nebyla pravda. Jen jsem kolem ní kroužil, popisoval, co se mi nelíbí, ale nedokázal jsem postihnout podstatu.
Bylo to nepříjemné, ostatně kdo by se mohl radovat z nezdaru v práci, kterou miloval víc než cokoli na své bytosti, ale nebylo to poprvé, mohl jsem to ustát. Má mysl se tím ale nepřestala zabývat. Neustále se ptala proč, neboť to bylo jejím ustáleným zvykem, její podstatou. Jenže na takovou otázku jsme ještě nikdy odpovídat nemuseli. Snad to bylo nad naše síly.
Seděl jsem, pozoroval, jak poslední členové rady přicházejí a zdraví se s předsedou, jejich pozdravy se mi zdály poněkud obřadnější než ty z mých vzpomínek, jako by si byli o něco bližší. Zeptal jsem se své mysli, čím by to mohlo být, a najednou to bylo jasné. Byli jsme málo informovaní. Tady se odehrávalo něco většího, než jsme mohli věrně popsat, něco mimo naše chápání. A nejpřirozenější věcí spojující druhy a jedince byl společný plán.
Všechny mé smysly se napnuly v plném rozsahu, má mysl byla otevřená a připravená absorbovat každý vjem do hloubky, jak to bylo správné. Analýza přijde potom. Teď je nejdůležitější nasbírat co nejvíce materiálu, co nejvíce důkazů o existenci téhle společnosti, o jejích činech a chybách, které ji přivedly ke konci, jen pro případ, že by to někdy mohlo někomu pomoci. To byl ten důvod, proč jsem to dělal. Nic jiného jsem nemohl, i když v osud jsem již dávno nevěřil.
Na samé hranici transu, míle od reality, světelné roky od svého slabého kočičího těla, které mi pouze umožňovalo být tady, jsem dosáhl klidu. Má mysl si v něm libovala. V takovém stavu přinášela nejlepší výsledky a nabízela mi jen ty nejlepší kousky z bohatství Říše slov.
Když už jsem se zdráhal příliš dlouho, síla mne ovládla a začala mým tělem pohybovat místo mysli. Bylo to v pořádku. Během svého pozorování a objevování, oč tu dnes běží, jsem téměř zapomněl na Moritze.
Zavěsil jsem deník na šňůrku za ta léta doslova vrostlou do holé kůže, zbavené srsti a odřené mou řeholí, seskočil z kamene a v mžiku splynul s davem, neviditelný svými vlastnostmi, které nikoho nezajímaly. Až na jednoho, o jehož život jsem se právě začal strachovat jako nikdy předtím.
Klestil jsem si cestu mezi těly i pod nimi, přeskakoval přírodní překážky na prostranství a děkoval svému bohu, že v mém těle zachoval alespoň trochu té staré pružnosti a ladnosti, které mi podle mínění většiny chyběly a jejichž absence byla častou příčinou jejich posměšků. Jednou jsem zavrávoral a svezl se trochu na stranu, takže se část mého těla dotkla jednoho ze skupinky všestranně nadaných makaků. Obludný smích a nevybíravý pokřik mi ani trochu neubral na jistotě, pokračoval jsem dál nejvyšším tempem, jakého jsem byl schopen. Za ta léta našeho přátelství jsem si troufl počítat s tím, že Moritzův pach bez problémů zachytím i na několik set metrů. Proto jsem křižoval prostranství a slídil v porostu na okrajích, abych zachytil alespoň malou stopu, která by mi pomohla. Stačila sebemenší známka jeho pachu a můj úspěch by byl zaručen.
Minuty ubíhaly a zatímco jsem byl stále v pohybu, rada hovořila v tichosti, vedla nějaké tajné jednání, jen mezi členy, a přesto se tvářili obezřetně, jako by měli strach z každého slova, které náhodou pronikne k citlivým senzorům někoho z přihlížejících. Mé špatné pocity nabíraly na intenzitě, sílící proud řeky otazníků, nejistoty a neblahého tušení, který mohla zastavit pouze přehrada v podobě informací, po kterých jsem s každým skokem prahl víc a víc.
V jednom místě, na opačném okraji sněmoviště než byl můj drahý kámen, mne udeřil tak silný závan strachu a zla, že bych to pochopil, i kdyby se má mysl ještě nevrátila z toho druhého kraje mimo Říši. Ona však byla zpátky na sněmovišti, připravená a nebojácná. To jsem věděl jen já, pro ostatní by to bylo k smíchu.
Najednou jsem věděl všechno. Vrhl jsem krátký pohled k pódiu, kde se rada stále neveřejně domlouvala, a postřehl jsem, že několik jejích členů zmizelo. Možná sem dnes ani nepřišli, protože měli na práci něco důležitějšího. Ať už tam nahoře probíhala diskuse na jakékoli téma, Moritz byl v ohrožení. Netuším proč, ale věděl jsem, že ty dvě věci, Moritzova nepřítomnost a ztenčelý počet členů rady spolu velmi úzce souvisí. Zastavil jsem se a naslouchal.
Po chvíli jsem si byl jistý. Nebyl jsem sám, kdo někoho postrádal. Zmatek vládl hned v několika zvířecích skupinách, zvláštní bylo, že to byli právě zástupci těch nejslabších druhů v Říši. Nebo nepohodlných.
Znovu jsem se otočil k pódiu a vybavoval si, kdo z nich se nedostavil. Výsledkem byla sestava o několika málo jedincích, kteří však patřili k těm nejsilnějším, nejlepším a obdařeným těmi nejvýhodnějšími a nejobdivovanějšími schopnostmi v celé Říši. Byli to vyvolení, synové vyvolených, kteří byli předurčeni k vedení společnosti.
Byl jsem jen pár desítek metrů od okraje otevřeného prostranství, ohlédl jsem se a spatřil skupinu vzrostlých stromů, prorostlých navzájem, takže vytvářely dokonalou ochranu a potenciální skrýš pro mé tělo. Přiblížil jsem se k nim a začal se plížit, neboť jsem neměl nejmenší tušení, co za tou hradbou očekávat. Vplazil jsem se do podrostu a objevil malou skulinku pod hustou korunou, v místě, kde se větve skoro dotýkaly země a kde byl kmen nejsilnější. Přilnul jsem tělem k tomu stromu a ten otvor byl dost velký na to, abych viděl každý detail z toho, co se odehrávalo na druhé straně, a zároveň při troše štěstí nebyl zpozorován, dokud se sám nerozhodnu vystoupit z úkrytu a zahájit obranu. Teď jsem věděl, že to bude nutné, a neváhal jsem, jestli to udělám. Cítil jsem utrpení celou svou dokořán otevřenou myslí a ve vzduchu bylo tolik živočišného šílenství, až se mi ježily chlupy a drápy se křečovitě zachytávaly o měkký podklad pode mnou.
Byl čas, abych nahlédl a přesvědčil se.
„Pokud tady dosud každý měl volnou ruku ve své neschopnosti a nic se nestalo, pokud nikdo z nich nebyl potrestán, pak se mnou přichází změna. Přišel čas vzít věci do vlastních rukou a zaútočit proti nesmyslným pravomocem rady,“ syčení, ze kterého mrazilo i na takovou vzdálenost, vždyť jeho původce byl usazen na druhém konci mýtiny, na vyvýšenině, aby posílil svou autoritu, a muselo to být hodně daleko, protože můj zrak nedokázal zaostřit na jeho rysy a někam ho zařadit.
Posunul jsem se ještě víc do otvoru, potřeboval jsem lepší rozhled a snad to ani nebylo nebezpečné, protože všichni byli soustředěni kolem vyvýšeniny v horní části mýtiny, co nejdál od všech pozorných uší na sněmovišti. Všichni znamenalo hovořícího vůdce, několik jeho pomocníků, kteří ho obklopovali v posvátné úctě, se sklopenými hlavami, a nakonec těch několik nepatrných obětí pod pahorkem, které proti tomu nahoře vypadaly jako bezmocná stébla čelící náporu vichřice.
Znovu jsem se zeptal své mysli, kdo to tam může být, kdo může hovořit jako tyran bez zábran a získat dobrovolné příznivce. Nebyl jsem od něj tak daleko a má mysl odpověděla: gorilí samec.
Kdo pak můžou být ti ubožáci pod ním, pokračoval jsem a skřípal zuby, když jsem ucítil záchvěv zřejmé odpovědi: Moritz, Dolsy, Marissa a jim podobní. Divím se, že nedostali i tebe.
Samozřejmě. Měl jsem tam být s ním, ať šlo o cokoli.
Jenže dnes jsem se na sněm vydal jinou cestou než každý rok. Možná mě čekali na špatném stanovišti. Cítil jsem, že mé pysky se vyhrnuly a zuby vycenily v plné kráse. Měl jsem strach, ale nenávist k těm, co stáli na pahorku, jasně převážila.
Jestli jsem se chtěl dozvědět víc, někam pokročit, musel jsem se dostat mnohem těsněji k centru dění. Známé pravidlo, snažil jsem se je dodržovat, abych svou práci vykonával dobře, ale tohle bylo něco jiného.
Celé roky jsem nebyl tak napjatý a probuzený k reálnému životu jako tam na okraji mýtiny, když jsem přihlížel mučení svého nejlepšího přítele, aniž bych viděl jeho tvář a věděl, co se s ním děje. Cítil jsem to v kostech a má mysl jen přitakávala.
Dlouho jsi čekal, chlapče. Zatím jsi jen sbíral síly, teď musíš bojovat. Bojovat za svobodu nás všech, protože ty jediný znáš pravdu a můžeš přesvědčit ostatní, aby se přidali na naši stranu.
Nestávalo se často, že bych se vysmál vlastní mysli, ale musel jsem.
K outsiderům se nikdo nepřidával. V žádném světě. Ani v mých příbězích, protože jsem nebyl zvyklý lhát. Občas jsem věci zkresloval, ale to patřilo k mé přirozenosti, dokonce si myslím, že jinak to ani nešlo. Každý subjektivní popis atmosféry, situace nebo jednání znamenal odchylku od reality, ale současně jedinou možnost, jak zachovat minulost živou a barevnou, i když možná v trochu jiných odstínech, takovým způsobem, aby se k ní jednou alespoň někdo byl ochotný vrátit a pokračovat v mém řemesle.
V mně známé části Říše nebyl nikdo, kdo by dělal to samé. Pohlédl jsem na deník zavěšený na svém krku, starý a ubohý oproti všem krásám života a přírody, ale stále důležitý. Korunní svědek. Vyslechněte jeho výpověď nebo zavřete oči a běžte dál svou správnou cestou. Jenže jak si můžete být tak jistí, že je správná, když ji nevidíte?
Kdykoli můžete šlápnout vedle. Ale já nesmím. Tenhle deník a vůbec všechny mé záznamy, bezpečně uložené v mé noře vzdálené den cesty od sněmovního prostranství. Nemůžu se vracet. To jsem věděl stejně jako jsem kolem sebe viděl spoustu dalších věcí a věděl, že je vidím správně, ale teď to bylo k ničemu. Jestli se nerozhodnu správně, i léta strávená věčným pozorováním a cestováním mysli budou k ničemu. Všechny správné myšlenky, i kdyby trvalo celá staletí je objevit, budou navždy ztraceny, pokud nenajdu cestu, jak je uchovat nebo jak je předat dál.
Nebyl tu nikdo, kdo by mohl posloužit jako prostředník, nikdo mladý a otevřený pravdě. Za mnou byl jen dav, řídící se svým zavedeným systémem činnosti nebo nečinnosti, poslušný radě, ale svobodný. Přede mnou byla skupina, malá, ale vybavená neobyčejnými schopnostmi a silou, a ta chtěla zničit a smazat ze světa i tohle poslední správné a fungující pravidlo.
Myšlenky proplouvaly mou myslí, slabě blikající světélka v nekonečném moři naděje překryté bolestí, zkušeností, stářím. Mé tělo se zatím pohybovalo, posouvalo se směrem k pahorku, souvislou řadou vzrostlých stromů, tak, aby nezachrastila ani větvička a aby k nim vánek nepřinesl můj pach, který by okamžitě rozeznali.
Bylo to nebezpečné. Moritz však byl ve větším ohrožení a já nevěděl, co přesně to znamenalo. Tahle skutečnost roztáčela neviditelné soukolí zlosti a nesouhlasu hluboko uvnitř mé bytosti na nejvyšší obrátky.
Nevědomost jsem nemohl snášet dlouho. A krutá pravda pro mě byla nevyčíslitelně cennější než každá sladká lež a předstírání. Ty do mé bytosti nepatřily, nebyly součástí mého těla ani duše ani mysli. Zabíjely mé srdce.
Jakmile jsem byl pahorku tak blízko, že jsem mohl slyšet každé slovo vůdce i ostatních a vidět rysy svých příbuzných, známých a přátel, zastavil jsem, lehl si přitisknut k ještě silnějšímu kmeni, kmeni ušlechtilé letité borovice, a vůně její pryskyřice mne omračovala a uváděla do stavu podobného vytržení. Díky své obětavé matce a chůvě, díky přírodě a jejím zákonům, jsem teď byl skryt přímo dokonale. Mýtina se přede mnou rozprostírala jako stále zelené jeviště s těmi nejkrásnějšími kulisami a já byl otevřen každému detailu toho odporného představení, jehož předehra byla právě za námi.
Vůdce zvláštní skupiny, vyčleněné z rady, stále promlouval k ostatním, hlavně ke svým obětem, a smysl jeho slov byl pořád stejný. Chystal revoluci a právě tady, na mýtině, chtěl zbudovat její planoucí jádro. Dostatečně daleko, dokud nechce být rušen, a dost blízko pro všechny účastníky sněmu, aby se o jeho činu dozvěděli včas a zařídili se podle něj. Až zjistí, že ze společnosti odstranil nekonečné rozpory způsobené nestejným rozdělením schopností mezi obyvatele Říše, budou mu líbat nohy. Ta představa mi znovu zvedla pysky.
Otočil jsem hlavu se sídlem svých nejsilnějích smyslů a byl jsem velmi překvapen, když jsem za sebou objevil otvor vedoucí přímo na sněmoviště. Byl jsem tak blízko radě, že jsem mohl slyšet i její tajnou debatu, i když to teď nebylo mým cílem. Oficiální zasedání sněmu tedy ještě nezačalo. Museli k tomu mít vážný důvod, neboť to znamenalo zdržet všechny obyvatele Říše na prostranství nejméně dva dny. Pokud se připočítal i čas strávený jejich cestováním mezi domovem a sněmovištěm – jistě nebudou nadšení z takového narušení osobních plánů.
Kvůli čemu jsi přišel? zeptala se má mysl, mé podstaty spolu opět soupeřily. Vůně borovice nade mnou a kolem mne, kouzelná atmosféra mýtiny, mýtina coby dějiště zvláštního vykonstruovaného procesu, zpoždění zasedání – to vše byly podněty pro to, abych okamžitě vklouzl do své vášně a popsal své pocity. Cítil jsem, že bylo důležité vnímat a zapamatovat si co nejvíc, na záznam nebyl čas.
Podíval jsem se na mýtinu, do porostu pod pahorkem, a než jsem stihl vyhledat Moritze, upoutalo mne něco jiného. Do porostu pod pahorkem bylo špatné vyjádření. Žádný tam nebyl. Všechna tráva, živá půda plodící květiny, všechno zmizelo – bylo vypáleno. Pod pahorkem se rozprostírala jen velká černá skvrna zuhelnatělých organických látek a do té hmoty byly v pořádném rozestupu zabodnuty ostré kůly, z některých po stranách trčely stopu dlouhé bodce, jejichž účel se mi vyjasnil během následujících minut.
Vůdce stále ještě řečnil, a když jsem se nechal unášet na vlnách jeho hlasu, začal mi připadat velmi povědomý. Nebyl to jen tak nějaký gorilí samec.
Byl to syn jedné z nejstarších členek rady, k níž všichni chovali nejhlubší úctu a já patřil mezi ty, kteří se s ní znali osobně. Nemohl jsem tomu uvěřit. Dorotea Hansenová byla žena na svém místě, její návrhy a rozhodnutí patřily mezi nejpromyšlenější, nejmoudřejší a hlavně byly za všech okolností prospěšné pro většinu z nás. Tohle nebyl její nápad.
Ještě jednou jsem si prohlédl mučicí prostranství, kůly s bodci a všechny oběti včetně Moritze, které, jak jsme správně uhodli, patřily k nejméně oblíbeným jedincům ve společnosti, byly něčím zvláštní, vybočovaly z davu průměrných a nadprůměrných a jejich nedokonalosti a nevyvinuté vlastnosti byly nejčastějším předmětem všeobecného bouřlivého pozdvižení. Všiml jsem si, že jeden z vůdcových pomocníků se oddělil od ostatních a tiše, se sklopenou hlavou schází z pahorku. Byl to medvěd, velmi mladý a nezkušený, ale úkol, který mu byl svěřen, byl zřejmě velmi důležitý a on se měl cítit poctěn, neboť na pahorku zůstal další medvědí samec a ten se za ním díval s pýchou a lesklýma očima, místo aby nechal pohled zabořený do země pod sebou jako jeho spolupracovníci.
Má touha zaznamenat vznik nového uspořádání, nástup nadvlády dokonalých nad neschopnými a chybujícími, vlády těch nejlepších se všemi božskými schopnostmi nad těmi, kdo se rozhodli zvolit si svůj cíl, ještě než se vydali na cestu, protože zjistili, že život pro ně ještě stále není tak dlouhý a dobře přizpůsobený, aby mohli zvládnout všechno, co chtějí – všechno to bylo tak nesmyslné a přece možné, že jsem prahl po tom zanést své dojmy alespoň do deníku, aby ty události příští generace viděly pod tím stejným správným úhlem jako já, pokud vůbec nějaké budou. Ale ano, já tomu věřil, věřil jsem, že ti opravdu nejsilnější přežijí a v tom souboji se ukáže, kde leží skutečná síla. Síla nás všech, nedokonalých, ale na dobré cestě.
Myslím, že já jsem tam byl, stejně jako Moritz, Dolsy nebo mnoho dalších zástupců slabších druhů. Škála našich schopností možná nebyla tak široká, ale dělali jsme jen to, co po nás příroda chtěla, pro co nás vybavila. A dělali jsme to s láskou, která nás držela při životě.
S těmito myšlenkami pevně usazenými v mysli jsem odvázal svůj starý deník ze šňůrky a znovu obhlédl okolí borovice, která představovala skvělý úkryt a její kořenový systém musel být také velmi bohatý. Pomohla mně, může pomoci i mým vzpomínkám. Tohle místo se mi zdálo dost dobré, abych mu svěřil ochranu deníku. Byla to jediná věc, co jsem právě měl, a protože do svého domova se možná nikdy nevrátím, bylo mimořádně důležité ji uchovat. Pokud všechna ta slova ukrytá daleko od sněmoviště, v mé odolné podzemní skrýši, byla dávno odsouzena k zániku spolu se starým režimem v Říši, musel jsem uchovat alespoň zlomek své práce, svého života, zlomek sebe.
Dál jsem neváhal. Vyhlédl jsem si ten nejlepší kousek bohaté půdy nad kořeny a začal hrabat. Dokázal jsem být celkem tichý, ale touha oslabila mé smysly a já si neuvědomil, jak hlasité zvuky musí doléhat na mýtinu, k uším vůdce. Hrabal jsem jako zběsilý, jako v nesmyslném závodě o život, protože právě tím jsem teď procházel, bojoval jsem o záchranu posledních zbytků sebe, než mé tělo bude nadobro zničeno, proměněno v popel nebo padne v oběť jiné promyšlené metodě tvora, který si od svých předků nevzal ani kousíček dobra a moudrosti. Gorilí samec byl silnější, statnější a obratnější než já. Já měl také své přednosti, ale sebevědomí mi nic neříkalo, v mém životě nehrálo ani tu nejnicotnější vedlejší roli. Věděl jsem o něm, používal jsem slova, která je popisovala, ale nikdy jsem je nevyužil, ba ani nepomyslel na to, že bych je někdy zahrnul mezi své vlastnosti.
Já byl na jiné cestě a tam mi nemohlo pomoci. Odporovalo mé přirozenosti, neboť mým úkolem na tomto světě bylo držet se pravdy a za žádnou cenu se nestat prodejným nebo úplatným. Pravda neznala žádnou alternativu.
Přirozeností gorilího samce bylo zveličovat své schopnosti a tuto vlastnost zneužívat k ovládání ostatních. Přirozená autorita snad pocházela z genové výbavy jeho matky, ale někde v řetězci muselo dojít k chybě. Části nukleových kyselin prostě nezapadly na správné místo.
Bylo tohle to, co naše jediná, všemocná matka chtěla? Cíleně nás zničila nebo se jí ten proces jen vymkl z rukou?
Vsadila mu do hlavy myšlenky, které svou silou mohly vymýtit všechno živé, co se pohybovalo po Říši.
Ale ano. Všechno do sebe zapadá, potvrdila má mysl a její tón byl více než nesmlouvavý. Kdybychom se začali přetvařovat sami před sebou, byl by to konec, rychlejší a nedůstojnější, než jsme si zasloužili.
Když jáma byla tak hluboká, že bych do ní docela dobře mohl spadnout a zůstat tam uvězněný, přestal jsem a zaposlouchal se do šumu sněmoviště a mýtiny. Všechny zvuky se překrývaly, takže bylo nad mé síly přesně oddělit hovor z mýtiny od zmatených útržků slov a vět vanoucích ze sněmovního prostranství. Mohl jsem se jen zaměřit na nejsilnější hlasy, které ty debaty vedly.
„Pozvedněte své vševědoucí oči a dobře se dívejte. Tento okamžik se zapíše do dějin. Je konec společné vládě a rozhodování, konec rady starších a všeobecných sněmů, je konec nadvlády nehodných! Teď přišla naše příležitost ukázat své schopnosti. Dokážeme cokoli, co budeme chtít. Byli jsme vyvoleni, abychom využívali svého umění, jsme předurčeni k vládě! Přišel čas odstranit špatné zákony a zvyky a nastolit jediný správný řád. Přišel čas…“ syčení přešlo v hlasité kázání a nakonec v řev, vůdce projevil své schopnosti a podle ticha, které následovalo a táhlo se ještě dlouho poté, jsem usoudil, že jimi ohromil všechny přítomné. Ovládl je a nahnal jim strach, nic víc. Nebylo to poprvé. Jenže ti všichni vzadu na sněmovním prostranství neměli ani ponětí o naší historii, nikdy se nezabývali odkazem svých předků, a proto jim teď hrozila zkáza, jen ta a nic víc, nic jiného je už nečekalo.
Možná pro to mohli něco udělat, ale cítil jsem, že je pozdě. Bylo pozdě.
Nejen pro ně, také pro mne.
Rozhovor s mou myslí a rozumem trval příliš dlouho. Pak jsem zaslechl kroky, těžké a dunivé, až se půda pode mnou otřásala a má jáma se zasypávala.
Popadl jsem deník, mé zuby přitom poničily jeho hladký povrch, upustil jsem svou paměť dolů pod zem a znovu se pustil do hrabání, tentokrát s mnohem větší vervou, a mé drápy praskaly, pracky se rozdíraly a krvácely, až přede mnou vyrostla hliněná hrobka vyšší než já, sahající až do prvního patra větví staré borovice, nevzhledná šedá hmota potřísněná mou krví.
Kroky byly těsně za mnou, když jsem konečně povolil a mé tělo se zhroutilo na stranu. Nezbylo v něm moc síly, ale ničeho jsem nelitoval. Má mysl si svou odolnost zachovala a deník byl natolik v bezpečí, že jsem měl nějakou šanci odpoutat pozornost od toho záhadného místa, se vší tou vůní pryskyřice, minulosti a rozhledem na všechny strany, měl jsem nepatrnou šanci zachovat tu mizivou část ze své paměti.
A pak, když do otvoru z mýtiny vstrčil hlavu můj nájemný vrah vyslaný svým gorilím vůdcem, cítil jsem, jako by se můj duch nad to všechno povznesl, oprostil se od zátěže a bolesti těla a dostal se nade mne, mezi větve borovice. Něco se začalo dít, ale nevěnoval jsem tomu pozornost, dokud se to neprojevilo naplno.
Měřil jsem vzdálenosti, mezi mnou a nepřítelem, mezi ním a skupinou společníků na mýtině, mezi mnou a vůdcem. Zvětřili mne a té stopy se nevzdají. Důležité bylo nepřestat si uvědomovat sílu své mysli, která neslábla, ať už se skrývala v jakkoli zničeném těle. Zaměřil jsem se na to a cítil, jak můj nepřítel váhá. Byl to on, otec mladého neznalého medvěda, vyslaného zahájit mučení obětí, kdo si pro mě přišel. Toho vyjukaného tvora s lesklýma očima a zježenou srstí bylo nutné učit krutosti od samého začátku. Stejnou výchovu měl zřejmě i ten starý.
Ano, byl starý, přestože byl také stále silný. Díval se na mne, jako bych nebyl nic jiného než speciální druh kořisti, za kterou jej čeká odměna. Nebyl jsem, dokud se to nestalo, dokud se má duše neodpoutala; pak se jeho chování změnilo, začal se chovat jako by k němu pronikla část mé schopnosti odplout daleko od reality a tam hledat správná slova pro pravdu. Na kratičký okamžik v jeho očích zasvitlo jakési poznání, ale pak se postavil na zadní a z hrdla se mu vydral odporný řev. Nechápal jsem. Můj boj s ním by byl předem prohraný, vždyť on nemusel bojovat ani trochu, jestli mě chtěl dostat živého, jestli mu jeho vůdce přikázal donést mé tělo celé a co nejméně porušené.
Jenže pak jsem to ucítil sám, závratný proud energie, jejíž ohnisko se z mého těla posunulo nahoru, mezi větve borovice. Vzhlédl jsem k němu a v místě prosvíceném zlatými paprsky jsem kromě drobných prachových částic mohl spatřit ještě jiné, které zářily víc než prach a jen o trochu méně než paprsky božského otce. Bylo to to nejlepší z mé duše, to nejlepší, co jsem do svých slov nikdy nemohl dát, protože bych zemřel. Vydat ze sebe jádro své duše, zlaté a zářící svou ryzí krásou, znamenalo zemřít. Nevydat je a paběrkovat z toho, co zbývalo kolem něj, znamenalo trpět tak dlouho, dokud nenastřádám dost na to, abych mohl být osvobozen.
Má naděje a mlhavá vidina vlastního cíle se toho dne téměř proměnila ve víru na zázraky. Má mysl neměla konkrétní vysvětlení pro to, co se tam odehrálo, proto to raději přešla mlčením. Ale teď již nemohu dál mlčet. Myslím, že mám poslední příležitost podat události přesně tak, jak je tenkrát viděly mé smysly. Má jediná víra, naděje a současně můj cíl totiž spočívá ve smyslu mé práce – snad jednou přijde někdo, kdo bude potřebovat pomoc jako já ji potřeboval v každém okamžiku svého života, a ten najde má slova, prohlédne jejich pravdu a ta slova splynou s jeho duší v podobě stejných částeček zlata, jaké jsem viděl toho dne, poprvé a naposledy.
Nebyl jsem sebevědomý, ale měl jsem svůj cíl. Ty dvě věci si byly tolik vzdálené, že si to nikdo nedovede představit, i kdybych byl tisíckrát lepším průvodcem po světě, než jsem teď. Můj cíl obsahoval smysl mého života a bylo to jediné, na čem záleželo. Žádná potřeba sebeprosazení. Jen přežitek moderní doby. Já věděl, že to zlato tam někde je, a věděl jsem to celý život, od začátku až do konce, ale nikdy potom, od toho dne, kdy jsem je uviděl ve větvích pryskyřičné borovice, jsem se necítil tak dobře a smysluplně. Tohle byla jediná sláva, které jsem mohl dosáhnout, a byl jsem za ni tak vděčný jako sebevědomý člověk za všechny poklady světa.
V tu chvíli, kdy to můj duch učinil, jsem jasně chápal, že toho dne nebudu nikoho přesvědčovat o svých kvalitách. I když jsem pak dosáhl svého vrcholu, nedávalo mi to žádné svolení ani svobodu. Budu tu až do konce, se všemi svými smysly, a budu dělat jen to, co mělo smysl – absorbovat, ať se kolem bude dít cokoli.
Protože mé vyjadřování značně ochabovalo, snažil jsem se získat ještě víc vjemů, víc informací, abych mohl podat dobrou zprávu.
Starý medvěd stál na zadních, kožich se mu v jasném světle leskl četnými známkami stáří, a zářící koule se začala pohybovat směrem dolů, k hromadě hmoty, pod níž byl pohřben deník. Metr nad mou hlavou koule začala zrychlovat a v poslední vteřině se přímo řítila doprostřed vysokého hliněného klobouku, který byl chabou ochranou mé pozůstalosti, ale bylo to všechno, na co jsem se zmohl.
Když se můj duch dotkl tmavé hmoty, pocítil jsem opojnou úlevu. Koule energie, zlato mé bytosti zformované do viditelné podoby, se řítila skrz provizorní útočiště deníku, zaryla se hluboko po zem a zanechala po sobě jen široký tunel v nadzemní části toho bezejmenného útvaru. To však stačilo na to, aby se má stavba zhroutila, poroučela se k zemi rychlostí oné koule a obdarovala mne i medvěda chladivou sprčkou hlíny. Můj duch spolu se vším svým zlatem a životní energií byly pryč. Počkali jsme, až se prach usadí, a pak jsme uviděli konečný výsledek toho, co se stále zdráhám nazvat zázrakem a přitom stěží nacházím jiné slovo.
Prostě se to stalo. Já si myslím, že víc než zázrak to byl obyčejný přírodní úkaz. Prosté vyrovnávání energie, záležitost přírody.
To byl výsledek mého mozkového procesu, můj nepřítel však nebyl stejného názoru. Jeho chlupy se zježily, přední pracky s dutým zvukem klesly na zem a do očí mu vystřelil zvláštní výraz, směs údivu, paniky a vzteku. Ve svém rozladění si zřejmě neuvědomil, že jeho nepřítelem je tvor bez duše, nebezpečný asi jako pouhá medvědí kostra, bez všech svých zbraní, těžkého masa a silné ochranné vrstvy srsti, a dal se na útěk, tak zběsilý a nemotorný, že se všichni na mýtině museli smát, alespoň uvnitř.
Souboj mezi vůdcovým vyslancem a jeho ubohou obětí skončil dříve než začal, ale já už neměl důvod držet se zpátky. Neměl jsem co ztratit, všechno, co jsem potřeboval a co mi právem patřilo, bylo bezpečně uloženo pod pryskyřičnou borovicí.
Setřásl jsem ze sebe pozůstatek útoku svého ducha, nános hlíny a vonícího jehličí, které dráždilo mou kůži pod starou narezlou srstí, narovnal jsem se podle své důstojnosti a nejlepšího svědomí a vyšel na mýtinu.
Vůdce hleděl mým směrem, dokonce ani jeho potupení společníci se již nenamáhali držet hlavy skloněné ani předstírat, že to dělají. Mladý medvěd stál u prvního z mučících kůlů, strnulý uprostřed pohybu. Byl vyrušen, dříve než stihl zahájit svůj zrůdný úkol. V polovině cesty mezi borovicemi a pahorkem jsem se ještě jednou zastavil a vyhledal očima Moritze. Byl tam, zatím jen uvázaný u třetího kůlu v katově pořadí. Nechápal jsem. Mělo cenu mučit nižší živočichy, ale jak mohli hrát takové divadlo i s ním, když spadal do úplně opačné kategorie než všichni kolem? Můj přítel nebyl velký, silný ani hezký. Tyhle vlastnosti se hodnotily. Když jste byli z dosti vznešeného rodu, stačila vám jedna z nich. Můj přítel patřil mezi nejnepatrnější tvory v Říši, ale vyznačoval se schopností, o jaké se ostatním nesnilo. Nikdo o tom ale nevěděl, nikdo se o to nezajímal, a proto jsem tu byl já, abych to napravil, dokud alespoň pro Moritze nebylo tak pozdě.
Předpokládal jsem, že budu muset nejprve zastavit toho mladého medvěda, v jehož prackách ležela smrt mého přítele a ostatních obětí vůdcovy revoluční skupiny, jenže ten zbabělec přímo visel svýma krutýma očima na otci, díval se, jak se domlouvá s gorilím samcem, jak blekotá o tom, co viděl pod borovicemi, a přitom se třese víc než všechny vůdcovy slabé oběti dohromady. Nemohl jsem si pomoct, opět jsem nevědomky cenil zuby v radostném úšklebku. Kdykoli jsem někde viděl spravedlnost, měl jsem mnohonásobně větší radost než z vlastního úspěchu v pozorování. Napadlo mne, že pokud snad přežiju, do smrti budu čerpat z tohoto bohatého pramene moudrosti a slov, který se teď tvořil v mé mysli. Jestli se ke mně ovšem můj duch vrátí.
Počkal jsem, až vůdce posílí svého služebníka několika bojovnými slovy a výrazy vlastní síly – tohle bylo jejich sebevědomí – a pak jsem pokračoval v cestě před pahorek, kde jsem se posadil s klidným výrazem ve tváři a vyčkával.
Když se vůdce vzpamatoval z náhlého vzrušení z toho zázraku, promluvil ke mně a z jeho hlasu sálala vynucená autorita, na kterou byl zvyklý.
„Vítám tě na shromáždění, příteli. Už jsem se nemohl dočkat, až mi předvedeš, co umíš,“ pronesl oblíbeným výsměšným tónem, nedbaje, že mluví s tvorem dvojnásobně starším než byl on sám.
„Už jsi viděl schopnost mého přítele?“ otázal jsem se, abych ho alespoň trochu připravil na to, co přijde, a zachoval pravidla hry.
„Nemám zapotřebí ověřovat něco, co neexistuje,“ podíval se po svých společnících a ti se ze zdvořilosti upjatě usmívali. „Ty si ale pospěš, ještě máš šanci. U tebe si nejsem zas tak jistý.“ Jeho strategie pro mne byla dostatečně výmluvná, abych pochopil, že svými silnými slovy pouze kryje vlastní nejistotu a strach. Že by můj duch přeci jen udělal dobrou věc a prospěl i něčemu jinému než mému deníku? Doufal jsem, že ten druhý v pořadí bude Moritz.
Díval jsem se na gorilího samce, přemýšlel o jeho vlídné matce a o svém příteli a najednou mne popadla touha pomodlit se, i kdyby to mělo být naposledy v tomto bídném a přeci naplněném životě. Pozvedl jsem hlavu k božskému otci a má mysl pronášela slova úcty a díků, zatímco můj pohled putoval po korunách stromů stojících nad pahorkem a nějaká třetí část – duch to jistě nebyl – mé bytosti promýšlela plán na vysvobození vůdcových obětí pomocí schopností, které mi nikdy nebyly vlastní.
„Prokaž nám, že i ty oplýváš silou, kterou my, členové poradního sboru svého osudem určeného vůdce, můžeme kdykoli před zraky ostatních dokázati a díky které můžeme učinit všechny slabší tvory Říše poslušnými a pokornými našemu vůdci, tvoru nejsilnějšímu a nejpovolanějšímu ze všech, nositeli a šiřiteli nového řádu Říše zvířat,“ odrecitoval statný holohlavý sup po vůdcově pravici a pak ustoupil o krok dozadu, předával mi slovo.
Nadechl jsem se, abych posbíral všechno své rozutíkané soustředění a přiměl tu část mysli, která zůstala s mým duchem a deníkem dole pod borovicí, aby změnila předmět svého zájmu. Když se mi to podařilo, mírně jsem vycenil přední zuby, což ještě zvýšilo můj osobní pocit jistoty. Byl jsem připraven.


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.3 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 8 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 39 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 14.01.2010, 17:34:08 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma ze dne 14.01.2010, 17:27:47

   Pokračování je hned výše... Jdu se na něj vrhnout, kdyby něco, buď jsem byl zdolán počtem písmenek a slov, nebo se i mně těchto slov nedostalo! :-DDD
 Šíma 14.01.2010, 17:27:47 Odpovědět 
   Zdravím! ;-)

Nu což, když jde o reklamu, i šíma se občas chytne! Hihi...

Vypadá to zajímavě (už z Perexu), osobně bych kočkám také příliš nevěřil, protože kočky jsou osobnosti sobě vlastní a nepodlézají se jako psi a když ano, jen ony vědí proč (to samé platí i pro kocoury)... Budu psát své dojmy tak, jak mne při čtení napadnou... :-D

a) mé dojmy:

- odstavce, odstavce a zase odstavce, trochu jsem se vyděsil při pohledu na dlouhý a souvislý text, nech také své čtenáře trochu odpočinout a vlož mezi bloky (části textu – které setřídíš třeba podle myšlenky, děje, či dialogů – jde-li o část popisnou, nebo dialogovou) třeba i mezery (volné řádky, nebo můžeš použít html tag: [TAB], který ti vždy pěkně odsadí začátek každého nového odstavce a textík bude přehlednější) ;-)

- hezky se to čte, vypadá to fakt zajímavě! Ale vše má své „ale“... Není textík trochu těžšího kalibru? Jsem zvědavý, co z toho vzejde. Chudák kocour, ale určitě bude inteligentnější než mnoho jeho spolusněmovníků (či jak to nazvat). Nedostatek informací! Stejně jako Tví hrdinové, také ani čtenáři netuší, vo co tady jde! Ale třeba je to i dobře! Že by spiknutí? Zajímavý pohled do světa zvířat, normálně se zvířata starají jen o přežití a zajímá je jen to, zda toho druhého mohou sníst, nebo zda ten druhý může sníst je (podle toho, jak vysoko jsou v potravním řetězci).

- na něco jsem si při čtení vzpomněl... Kde to bylo? V té bajce o chlapci, kterého vychovají vlci a všechna zvířata v džungli zde musí dodržovat určitý zákon? Maugli... Miluji příběhy se zvířátky a o zvířátkách! Posledně jsem několikrát četl „Dalekou cestu za domovem“, kde hráli hlavní roli králíci, ale nechyběly tam ani jiná zvířata (šelmy kočkovité a psovité, ptáci, či hraboši). Líbí se mi, když jsou do příběhu vpleteny i hluboké „zvířecí“ moudrosti a příběhy, a kdy samotné postavy jednají podle toho, k jakému druhu patří... ;-)

- text vyznívá dost „psychologicky“. Jo, vypadá to na takový pohled do kocouří duši, který se nechce zprotivit svým povinnostem (kronikáře), ale zároveň cítí ve svém okolí nějakou tu čertovinu. Líbí se mi jeho chování, ale kdo ví, co se stane, když bude ty své vousy strkat tam, kam nemá? Revoluce! Jo, to jdou všechny servítky stranou, snad se dozvím, proč... Ten kočičák chce snad spáchat sebevraždu? Nemá šanci!

- nějak mi tam nepasují ony „vědecké poučky“, například o „nukleové kyselině“, zvířátkám je to určitě fuk, nehledě na to, že o tom nemají ani páru, nejde v tomto případě o poněkud velké vybočení z pojetí a formy vlastního textu (jako bajky)?

- konec vypadá jako takové „zvířeci fantasy“! ;-) Osobně také věřím, že jsou i zvířata inteligentní a myslí (mají schopnost myslet více), než si mnozí lidé myslí, tedy že jsou inteligentnější, než se na první pohled zdají a neřídí se jen instinkty (alespoň zvířata obdařená větší mozkovou kapacitou). Z komára asi bude těžko filosof, zatímco Tvůj kočičák by jím klidně mohl být... Když bytost ztratí svou duši, nezemře? Zůstane jen tělo... Kdo toto tělo řídí? Netuším...

- textík není špatně napsaný, ale může odradit svou délkou a určitou „těžkopádností“, přestože jsem takřka vše viděl před svýma očima (jako živý sen)... Není to lehké čtení, ale klobouk dolů, bude pokračování? Alespoň pro šímu? :-DDD

b) práce šotků překlepníčků:

- Vyslechněte jeho výpověď nebo zavřete oči a běžte dál svou správnou cestou. -- zdrhla čárka před „nebo“

- Všechny správné myšlenky, i kdyby trvalo celá staletí je objevit, budou navždy ztraceny, pokud nenajdu cestu, jak je uchovat nebo jak je předat dál. -- občas používáš dost dlouhá souvětí a občas Ti také vypadne z textu nějaká ta čárka – zde znovu před slůvkem: „nebo“ (jsou tam dvě slovesa za sebou, která nejsou od sebe oddělena)

- dlouhá souvětí... No... Někdy až příliš, jeden si málem říká: Kdepak to má konec? Není také špatné rozlišit dialogy od popisů (viz nový odstavec). Mnohdy je řečnění hrdinů dost dlouhé a pak se jeden diví, proč tu končí ta přímá řeč a kde že má vlastně začátek? Ale možná je to tím, že už pomalu také vidím jako netopýr! ;-)))

c) hodnocení?

Tak a je to! Jak hodnotit? Přestože je textík hodně „těžký“ a možná ne každý jej dočte, není špatně napsaný. Bylo by dobré, kdyby vyšlo i pokračování, pokud se tak už nestalo. Když nedáš k publikaci i ten zbytek, nebude mít tato část smysl. Čtenář sice už něco ví o oné revoluci, ale neví o důvodech, proč k ní má dojít. Také netuší, jaký druh nespokojenosti vyústil až k tomuto sledu událostí. Také se zdá, že Tví hrdinové mimo své zvířecí schopnosti a dovednosti (dané jim matkou přírodou), mají v sobě ještě jiné schopnosti (ty „nadpřirozené“), kvůli kterým si někteří myslí, že jsou „vyvolení“ a „předurčení“ k tomu, aby vládli všem ostatním! Kdopak se jim asi postaví? Samotný kocour na to určitě nebude stačit... Určitou zvědavost jsi ve mně vyvolala. Fandím tomu kocourovi, ale patrně se bude muset stát něco hodně překvapivého, aby náš kočičí hrdina zvrátil běh událostí. Jsem napnutý a těším se na pokračování, tedy pokud přijde! ;-)

Konec. Zadrhly se mi panty... Už ani nevím, co jsem napsal na začátku! Uf! Domluvil jsem... Dopsal... Šmitec! Přeber si to a vyber si z toho, co se Ti bude hodit...
 ze dne 14.01.2010, 17:51:12  
   Anne Ross: Uf, tak teď to mám, co? :D Vážně netuším, co si z toho vyberu, neboť proud Tvých slov mi jaksi ještě znejasnil možnou odpověď na otázku "Co si o sobě máš vlastně myslet, Anne?" :O A to je zlé... Opravdu si velmi vážím toho, kolik času i sil jsi mi obětoval, ovšem nejsem si jistá, jestli to vůbec bylo správné, dělat si reklamu, to mi mohlo být hned jasné, kdo se nalepí jako první (a taky poslední :D Moc se omlouvám, to není myšleno ve zlém ;)
Takže děkuju mockrát, pokračování samozřejmě existuje, je to spíš tak, že bláznivá Anne by své texty nejraději nedělila vůbec, kdyby to šlo... no a tak tento kus rozdělila pouze do dvou částí :() Mám trochu pocit, žes příběhu porozuměl jinak než ostatní, no nic - můžeš se radovat, jsi výjimečný :))
Díky, dals mi co jsem si zasloužila (aneb zbraň proti zbrani, salva slov proti... :)
 Allainila 07.09.2009, 19:59:15 Odpovědět 
   Příznám se, že mě osobně v perexu navnadilo i samotné slovo "kocour", jsem totiž velký kočkomil. ;)
Kromě koček ale také zbožňuji hrdiny, kteří si zachovají svou odvahu a odhodlání, ať stojí proti čemukoliv. Stejně tak vzhlížím k bohatému a vzletnému jazyku.
Jsem docela ráda, že jsi příběh zasadila do fiktivní zvířecí říše/Říše, protože s lidskými postavami by to bylo možná až trochu silné... nevím, jak to pořádně vyjádřit.
To, že Vůdcem je gorilí samec mi přijde příznačné, chtě nechtě ho vidím jako symboliku panovačnosti lidského druhu. (To protože gorily k nám mají docela blízko). Myslím, že tato postava mezi ostatními personifikovanými charaktery dokonce vyčnívá.
Tleskám a marně hledám tlačítko s lepčí známkou než 1. :)
 Guardianes 20.04.2009, 22:09:51 Odpovědět 
   Velice zajímavé a skvěle napsáno, to se musí nechat. Již perex mne přitáhl ke čtení, tedy spíše zmínka o P.Coelhovi, neb je mým oblíbeným autorem. A nezklamal jsem se v očekávání nečeho hlubšího, lacinosti vzdáleného. Téměř každá věta, brána sama o sobě, nesla s sebou cosi až vznešeně vyjádřeného, o to více celek na mne zapůsobil...bez nadsázky.
Pro mne výborné čtení a text "čistý", jak se tu nevidí každý den.
 ze dne 22.04.2009, 20:14:16  
   Anne Ross: Děkuji mnohokrát, Tvůj komentář mi vyrazil dech ;-) a povzbudil k dalšímu psaní. Snad se i díky Tobě konečně přestanu flákat.
Přeju krásné tvůrčí jaro i léto.
 Ekyelka 20.04.2009, 13:51:36 Odpovědět 
   Zdravím.
Zajímavé vyprávění. Košaté a přebohaté, naplněné vnitřní sílou a tolika emocemi, žejen stěží se bráním trpkému úsměvu vědoucího, který si je vědom kvanta energie, spotřebovaného při zachycení myšlenek do slov.
Svým způsobem zvláštní příběh na hranici reality, okouzlující i znepokojivý.
 ze dne 20.04.2009, 20:12:41  
   Anne Ross: Moc děkuji. Hlavně za porozumění. Vědoucí úsměv dobře znám, ale tohle je poprvé, co se mi jej podařilo u někoho vyvolat. Je to důvod, proč čteme jen některé autory, naši nejoblíbenější jsou vždycky Ti, se kterými se nám podaří navázat rovnocenný dialog. Tohle cítívám s Coelhem. Jen doufám, že Ty nebudeš jediná, kdo mi porozumí...
Ještě jednou moc díky za publikaci. Hezký den ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
Petronela Patricellí
(9.7.2019, 20:54)
Marfy
(7.7.2019, 22:14)
obr
obr obr obr
obr
EXPIRACE - Fáze...
Danny Jé
PENTAGRAM POP
Janir Killman
Seznamy
Marek Bouchal
obr
obr obr obr
obr

Vítkův další den
Berenika
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr