» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Důvěra a láska musí chodit pospolu."

B. Němcová

počet přístupů: 2141265

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29000 příspěvků, 4550 autorů a 303500 komentářů :: on-line: 4 ::

:: Společenstvo Elementálů:Poslední tažení 32-34 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Společenstvo Elementálů 4

MC_Kejml	publikováno: 15.04.2009, 11:41

Mr. Kdosi se podařilo dostat "do formy", ale zprávy, které Společenstvu přinesl, nebyly pozitivní. Sám Hyperion je skutečně v Praze a jde si pro jednoho z nich...


	XXXII Otevřel jsem oči. Nejspíš už bylo ráno, soudě podle ostrých slunečních paprsků, pronikajících skrz skleněné stěny Nového Smíchova, která tvořila jak strop, tak i zdi u vchodů. Když jsme se s Michalem přestali bavit, asi jsem neskutečně rychle odpadl. Celý ten den mě zmohl. Ne, že by bylo se něčemu divit, ale sám jsem takhle rychlé uspání nečekal. A už vůbec jsem netušil, že první tvář, kterou ten den spatřím, bude Jirkova. „Hm, Bistro u dvou přátel, jo?“ pronesl elementalista, sedící na podhlavníku gauče přede mnou, nohy spuštěné na sedadlo. Michal nikde. Bylo načase vstát. Protřel jsem si oči, posadil se a doufal, že ranní nevybuzenost ze mě rychle spadne. On ten tvrdý stav, kdy po ránu povnímáte co nejvíc negativ není zrovna zdravý pro zbytek dne. A to, že zrovna Michal chyběl, bylo... Sakra špatné. „Jo, no... Místo Exilu,“ vydal jsem ze sebe. „Jednoho dne. Neviděls Michala?“ Pečlivě upravený Jirka pokrčil rameny a zálibně si prohlížel tabuli bistra. „No ne, neviděl,“ zamumlal. „Hej, a to jako postavíte, nebo co?“ „No, určitě,“ uchechtl jsem se a chystal se hledat kamaráda, „obzvlášť, když nejsou lidi a asi ani nebudou.“ Nečekal jsem, že budu po ránu takový skeptik. K večeru se chovám jako ženská a ráno jako člen Diogenova klubu fanoušků. Vyšel jsem před prodejnu a prohlížel si okolí. „Tak pro elementalisty only,“ pronesl Jirka, přešel ke mně a opřel se o stěnu výklenku. Zdálo se, že je všechno v pořádku. Elementalisté, zřejmě ukočírovaní svými trenéry, buď svačili ve vrchních patrech, hlídkovali nebo se poflakovali okolo. Proč ne. Jen jsem musel najít toho Michala – vylovil jsem z kapsy mobil a zavolal mu. „To jo,“ vydechl jsem a čekal, až se oznamovací tón změní v lidský hlas. „Kolik je?“ zeptal jsem se Jirky a na hodiny na mobilu úplně zapomněl. „Jedenáct,“ na to elementalista. „Sis dal načas,“ uchechtl se a ramenem opřený o kovovou vzpruhu sledoval dění okolo. Můj zlozvyk pozdě vstávat zřejmě přetrval i tady. „To by tě mohlo zajmat,“ pronesl přemýšlivým tónem, „bratr-“ „Haló?“ ozvalo se v mobilu. „No hej, to sem já... Kde seš?“ „S ostatníma elementalistama nahoře u Maca,“ zněla odpověď. „Proč?“ „Ne, jen tak hledám...,“ prohlásil jsem a koutkem oka pozoroval Jirku, jak naštvaně dává oči v sloup nad mou ignorancí. „Tak okej. Uvidíme se.“ Takže Michal svačí ve druhým patře... Skočím za ním, jakmile to půjde. Hyperion ještě nezaútočil, ale ani tak bych to nepokoušel. „No?“ vložil jsem mobil zpátky do kapsy. „Co si říkal?“ „Mh. No, bratr dělá s Mr. Kdosi, a mám dobrý zprávy,“ usmál se Jirka. „Mistr bude už brzo v pohodě.“ „Fakt, jo,“ podivil jsem se s radostí v hlase, „tak to je pecka... A jak to ví?“ „Tak jako říkal to,“ pokrčil rameny parťák. „Mistr má sice pořád ty svoje kecy, ale bratr říkal, že to prej pude.“ „No tak to je super,“ vydechl jsem a pomyslel, o co bude náš úkol, jestli to vyjde, snazší. Pořád jsem ve slovním spojení “boj“ a “Mr. Kdosi“ viděl náš poslední střet s Firaerosem, jak náš patron, nebýt Jakubovy nešťastné střely, skoro sám porazil našeho tehdejšího ohnivého nepřítele. „Du za Michalem,“ kývl jsem na Jirku, „a taky něco sežrat. Deš se mnou?“ Elementalista přikývl. „Jop.“ Vydali jsme se tedy za Michalem do patra s fastfoody sehnat kus žvance. Vyhládlo mi a jak už jsem řekl, před Hyperionem bylo dobré se držet po skupinkách. Nikdo nevěděl, kdy a kde může udeřit znova. Zato až bude Mr. Kdosi na nohou, nebude třeba bát se čehokoli. Spojené síly Společenstva a jeho stvořitele budou znamenat pro Hyperionovy klony útrum, ať už plánoval cokoli. „Jaká byla noc?“ zeptal jsem se. „Řek bych, že v poho,“ odvětil Jirka, „jaks vodešel, tak pak za chvíli šel i zbytek.“ „No, já to myslel, jako že...“ „Jo, tak,“ přikývl společník. „No ne. Žádnej útok se evidentně nekonal.“ To byla jednoznačně dobrá zpráva. „Heh, jasný... Nevíš, jak je na tom teďka vůbec armáda? Jako kolik nás je, a tak?“ „To bys ses měl spíš zeptat Marka,“ uchechtl se Jirka, „já sem se v tom eště nijak takhle nehrabal...“ „Oukej,“ na to já. „A svoje lidi sis už nějak... Pošéfil?“ „Jo, dali sme se dohromady,“ zasmál se elementalista, „sem jim řek nějaký věci, co maj dělat... A řek bych, že dobrý.“ „No a co voni? Nejsou nějaký námitky, nebo tak?“ „Ty vole, námitky,“ zakroutil hlavou Jirka. „Tak jako nikdo tady nechce bejt. Jeden Hyperionův klon vydá tak na tři borce vode mě a to si vem, že maj temnej element.“ „No právě.“ „Co?“ „Hyperion je celej černej a střílí fialový cosi, tak bych čekal, že to bude temnej elementalista,“ ukázal jsem rukou, „neni divu, že to vašim zas tak nejde. Nebo tys proti němu už ňák skóroval?“ Jirka ohrnul ret. „No to ne...“ „Tak já nevim, no,“ zašklebil jsem se, když mi došla situace Jirky a jeho následovníků. „Je zbytečný, abyste se drželi místo bitvu–“ „Hej, hej,“ uklidnil mě Jirka, když viděl, jak jsem to vzal vážně, „já se vo svoje lidi dokážu postarat, proboha.“ Uznal jsem, že jsem svému parťákovi trochu “lezl do zelí“, tak jsem s potměšilým úsměvem pokrčil rameny – a to už jsem viděl u stolu vedle fastfoodu Panda sedícího Michala. „Hej hej,“ pozdravil jsem kamaráda, „dobrý ráno,“ dodal jsem a plácl ho po rameni. „Nazdar,“ odpověděl, zatímco jsme se s Jirkou usadili. Můj společník mhouřil oči po procházejících elementalistkách a zamyšleně u toho vystrkoval jazyk. Jirka. „Tak co?“ zeptal se Michal. „Něco novýho?“ „Ne... Nebo jako nic, co by za to stálo,“ uchechtl jsem se. „Hele, to sem přemejšlel, nevemem Jirku na trip?“ „Cože?“ zvedl temný elementalista obočí. „Vy ste se dali na–“ „Ale ne drogu,“ dodal otráveně Michal, „takovej vejlet.“ Zdá se, že naťuknutím plánované prázdninové výpravy jsem si k na smrt pomýšlejícímu Michalovi dovolil dost. „No jasně, prostě taková výprava někam k rybníku, nebo někam.“ „No, hele, nechci ti kazit výhledy, ale, uh,“ zašklebil se Jirka, „teď máme trochu jiný problémy.“ „Tak ty vole, já se to tu snažim podpořit, a vy takhle. To bych si měl vymejšlet, že všichni na konci umřem nebo co?“ „No tak na konci jo,“ na to Michal. Opět jsme sklouzli k pitomému tématu. Neměl jsem náladu tam trávit s parťáky ještě o něco déle. „Tak vám přeju příjemný utopení v pesimismu,“ dodal jsem a šel se projít po ochozu, ze kterého bylo jasně vidět do pater pode mnou a kudy jsem včera skoro propadl. Jak jsem tak šel, nestačil jsem se sám sobě divit. Včera mě přepadaly takové hrozné myšlenky na to, co se má Společenstvu stát a nestát, odešel jsem od Mr. Kdosi, když nás strašil ( no, možná ne ), a vůbec byl tak... polámaný. Hned druhý dnešní rozhovor jsem začal tématem více než optimistickým, naší prázdninovou výpravou, která nás s Michalem napadla nedlouho potom, co skončila mise na Velké Ohradě. A teď jsem se dokonce přistihl, jak koukám po Jirkových elementalistkách společně s ním! To jsou věci, asi jsem na baterky. No. Necítil jsem se na to, že bych se do někoho v téhle vypjaté době zrovna pouštěl, ale jak jsem tak viděl, Jirka měl skutečně dobrý mančaft. Kroky mě jaksi samy nesly za cílem. „Hej, kámo!“ Vzpamatoval jsem se a otočil se. Pochodoval ke mně Marek. Dal jsem oči v sloup a přemýšlel, co to bude tentokrát. „Tak jak se máme, co, kámo?“ „Jo, jako de to,“ na to já. „Nejsem furt ňák moc nadšenej včera z toho Mistra...“ „No jo, tak... To se dalo čekat, ne?“ „Jak, čekat?“ „Masínko s nim bojuje a pak do něj napálí meteor.“ Marek vykulil oči a rozhodil ruce. „Co se ti na tom zdá divnýho, kámo?“ „No tak fyzická stránka a ta psychická není to samý,“ pokusil jsem se fakticky odpovědět na Markovu reakci. „Tak až tě zmlátíme, kámo, uvidíme, jak na tom budeš s tou psychikou,“ na to Marek a plácnul mě po rameni. Taky jsem ho chtěl plácnout, ale můj plácanec by se mu asi moc nelíbil. „Jak je na tom armáda?“ zeptal jsem se na elementalistovo oblíbené téma, „máš jí nějak zpracovanou?“ „No jak – já?“ nechápal parťák. „Máte jí už mít ohlídanou vy.“ „Fakt jo,“ dodal jsem pochybovačně, „žádný vysílačky jsem nedostal, a větrní elementalisti asi půjdou ke komu?“ „Když už jsme u vysílaček,“ řekl Marek a sáhl do jedné z kapes na svých kalhotech, „tohle sem ti chtěl dát.“ Elementalista mi podal jeden z komunikátorů. „Sem je včera všechny rozdal a tys jedinej jí eště neměl.“ Jestli někdo dokázal můj ranní optimismus rozdrtit, byla to tahle svině, převlečená za kamaráda. Vtom se na druhém konci patra, přímo tam, kudy přiletěl černý Mr. Kdosi, objevil Hyperion. Proletěl, schoulený v ostnaté kouli, obrovskou rychlostí prostorem za obchodem a s mocným dusnutím přistál na podlaze. K mému podivu to ale nebyl tradiční klon, “pouze“ z černého kovu a ostří, ale byl to ten Hyperion, kterého jsem viděl v dimenzi, vyvolané Michalovým kamenem. Bylo jasné, že tenhle bude něco víc. Přišel nečekaně. Před chvílí bych ani náhodou netušil, že se objeví zrovna teď... Zdálo se mi to celé tak nepřirozené, copak nějaká stráž nepostřehla, že se k nám blíží nepřítel? Jak se to mohlo stát? Marek se podivil a sebral mi přístroj z ruky. „Tady instruktor Marek, všichni se připravte k boji. Ústup všech hlídek a elementalisti na svá místa!“ Potom mi vrátil vysílačku do ztuhlé dlaně a vytáhl katany. „Začíná šou, kámo. Hejbej se.“ XXXIII A je to tady. Hyperion útočí tvrdě, neočekávaně a nelítostně, tak jako vždy. Jak jsem tak viděl Marka, běžícího přes ochoz přímo proti Hyperionovi, a kmitající elementalisty v patrech pode mnou, došlo mi, že se někdo musí postarat o obranu hypermarketu – sám jsem nevěděl, jestli já, spolu s Jirkou, Michalem a Markem budeme dostatečnou silou, která by se mohla tomuto novému Hyperionovu ztělesnění postavit, ale rozhodně jsem si nikoho nemohl dovolit z týmu odebrat. Jediní, které jsem ještě dnes neviděl a teoreticky se mohli nacházet ve spodních patrech, byli buď potlučený Aleš nebo... Kuba. Sakra. Pak tam byl ještě Pepa, ale ten měl údajně sám dost práce s Mr. Kdosi a od formátů typu Kapitán jsem nemohl čekat solidní opozici démonické přesile. Ne že bych armádě nevěřil, ale bez členů Společenstva ve vedení by to byla jen otázka času, kdy by Hyperioni rozbili jediný slušný potenciál, se kterým můžeme odporovat. Je to zlé... Ale riskovat musím. „Tady Kamil. Kubo, běž se svejma lidma ke vchodu u skateshopu – a Aleši, jdi k hlavním dveřím!“ S bušícím srdcem při dalším pohledu na ruch pod sebou a černý postrach, příchozí přes skleněnou stěnu jsem doufal, že se ze dvou elementalistů ozve alespoň jeden. „Jo, du tam.“ „Kdo to?“ „Jo... Aleš.“ „Tady Kuba, ke vchodu u banky, nebo...?“ „No... Asi, prostě tam, kdes byl minule.“ „Hm, jdu tam.“ Myslel jsem, že se stal zázrak. Tak aspoň že to. Nezbývá nám než zdržovat tak dlouho, dokud se alespoň ten Mr. Kdosi nedostane do formy – pokud vůbec... Na druhou stranu to, že se kluci tak rychle ujmuli své úlohy, mě zase trochu nakoplo. Takže se jde na věc. Zatímco Marek už se blížil ke svému cíli, zhmotněnému z vlastní dimenze, ke mně přiběhl Jirka, připravený k akci. „Co je, kurva, zase tohle?“ ušklíbl se a ukázal na Hyperiona. Když jsem se na elementalistu podíval, jeho výraz byl někde mezi naštvaným a nejistým. „Nevím, ale,“ vytasil jsem meč, „přijdem na to brzo.“ Ohlédl jsem se a hledal Michala. Ten se už s odhodlaným výrazem, ne nepodobným tomu Jirkovu, blížil k nám. Jirka vytáhl Hyperion a všichni tři jsme se rozeběhli k novému protivníkovi. Já a Michal jsme sice věděli, co je zač, ale o to víc jsme se báli toho, co by asi dokázal napáchat v reálném světě. A hned jsme to viděli. Na skupinu několika studentů, která se poblíž připravovala k útoku, vypálil Hyperion jakýsi černý mrak, který partu odhodil mezi židle a stoly u jednoho z fastfoodů opodál. Navzdory nebezpečí jsme ale museli vyrazit vstříc našemu protivníkovi. Věděli jsme sice, že tohle nebude lehký boj, ale jiná cesta prostě nebyla. Jako první se vrhl na Hyperiona Marek. Doufal jsem, že bývalý vůdce armády elementalistů démona nejenže zdrží, ale bude mu i schopným protivníkem – rozestoupili jsme se do “vidličky“ a vrhli se na nepřítele. Hyperion, zápasící s naším parťákem, mu zasazoval tvrdé, rychlé rány, které elementalista jen obtížně vykrýval a rychle se tak musel dát na ústup. Jakmile ovšem Markovi začalo téct do bot, vyslali jsme na démona svá kouzla – ode mně přišla ledová koule a od Michala magické výboje. Ty se k našemu údivu ale jen neškodně rozprskly o protivníkovu kostru. Zdá se, že stejně jako jeho kloni je i on sám proti magii elementu imunní. To je špatné... Vtom mi začalo vibrovat cosi u pasu. Byla to vysílačka, a někdo do ní mluvil... „Tady Kuba. Nikdo tady neútočí, žádnej nepřítel! Před Andělem je prázdno...“ Vtom přiskočil k Hyperionovi Jirka a zasadil mu výpad svým stejnojmenným mečem. Ozval se náraz o démonovu kostru a skřípnutí, jako když zavrzají dveře. Meč prosvištěl “srdcem“ a třesknul o démonovu pánev. To mi dalo určitou dávku sebedůvěry a tak jsem se vyřítil na protivníka – s cílem ho pošramotit aspoň tak, jako Jirka. Hyperion, který v ten moment spustil Marka z očí, se zuřivě ohnal proti Jirkovi, který mu jen stěží uhnul – a z druhé paže po parťákovi vypustil obrovský proud tmavě fialové energie. Bylo jasné, že takové kouzlo, pocházející z čirého temného elementu by zabilo kohokoli jiného – ne tak Jirku, který měl tu výhodu, že s Hyperionem sdílel živel. Zářivá látka jím jen vrazila do blízkého pylonu, podpírajícího strop, až z něj opadla omítka a elementalista se sesul k zemi. Vůbec to nevypadalo dobře. Potřebovali jsme nutně posilu – a já věděl, odkud ji vzít. Když Marek viděl, jak Jirka dopadl, sebral všechnu svoji mladickou sílu a s pomocí Michala, zkoušejícího různá kouzla, začal pohůnka pekel bít hlava nehlava. To mi dalo to okno, které jsem potřeboval. Nechal jsem Hyperiona Hyperionem a chopil se vysílačky. „Pořád žádnej nepřítel?“ „Tady Kuba... Ne, nikdo.“ „Nikdo tu neni,“ odpověděl mi drsný hlas, ve kterém jsem už rozpoznal Aleše. Něco tady nebylo v pořádku. „Fajn, nechte tam jen ňákou hlídku a se všema silama běžte do druhýho patra. Potřebujem pomoc!“ Odpovědi jsem tak nějak přeslechl s vědomím, že budou kladné a dal se do boje. Přiskočil jsem k démonovi a začal na něj útočit mečem. Zřejmě proto, že pro Hyperiona byl horší nepřítel Marek, než já, protivník mi nevěnoval žádnou pozornost a já mu tak s chladnýma rukama a srdcem až v krku zasadil několik ran, které lehce posekaly jeho kostru. O několik metrů Michal dál útočil svou přírodní magií, zatímco si Marek umně držel protivníka od těla. Na chvíli jsem doufal, že nepřítele pokoříme, obzvlášť když jsem viděl blížící se členy Společenstva spolu s elementalisty z armády, kteří proudili z eskalátorů, schodišť a obchodů okolo. Ta chvíle ale nemohla trvat dlouho. Hyperion rychle rozeznal, že bychom mu společně dali na frak, a přehodnotil taktiku. Když se mu podařilo odrazit mě a Marka, vymrštil své paže do stran a z těla vystřelil sprchu tmavých žihadel, jejichž efekt jsme pocítili už několikrát. Vědomi si bezprostředního nebezpečí jsme vzali nohy na ramena, ale tohle nebylo to poslední, čím se nás Hyperion chystal překvapit – zrovna v tom momentu, kdy by mezi zápasníky vtrhl Jakub, Aleš a další, vyvolal démon jakousi světle modrou průhlednou zeď. Byli jsme v pasti a kdybych to měl k něčemu přirovnat, řekl bych koloseum. Uprostřed modrých stěn jsme zbyli jen já, Marek a Hyperion – a veškerá okolní pomoc od nás zůstala odříznutá. Skrz magicky skleněnou zábranu se naše posily mohly jen dívat, jak se jejich spolubojovníci uvnitř honí s Hyperionem podobně, jako kočka pronásleduje myš. Možná si skutečně Hyperion nepřišel ani pro Mr. Kdosi, ani pro Michala. Byla to konečná pro jednoho z nás dvou. XXXIV Ohromený dav, nahromaděný před ringem, sledoval elementalisty uvnitř stěn, jak se pokouší ubránit se Hyperionově ničivé moci – ale to bylo tak všechno, co mohli dělat. Nebyly tu žádné klony, které by kohokoliv mohly ohrozit. Jediný nepřítel, který tu teď stál, byl Hyperion, pocházející z Michalovy dimenze. Většina přítomných se na nic nezmohla, nicméně první, kdo se dal dohromady, byl Aleš. Ujmul se své kosy a začal bušit do bariéry ze všech sil. Nejdřív na to všichni jen tak nějak neutrálně koukali, ale jakmile si uvědomili, čeho se ohnivý velitel snaží docílit, opřeli se do stěny vším, co měli. Magie i zbraně doléhaly na Hyperionovu zeď, ale s pramalým účinkem. Černý démon věděl, co dělá, a jeho živel byl mocný. Uvnitř ringu zatím prohrávající elementalisté z posledních sil vzdorovali svému nepříteli, ale oni sami dva se mu svou silou nemohli v žádném případě vyrovnat. Je pravda, že jak Marek, tak i Kamil toho měli za sebou hodně – mnoho bojů, mnoho vítězství i porážek, ale Hyperion byl něco úplně jiného. Svou mocí pohltil Prahu a dalo by se říct, že bojovali proti něčemu, co by se dalo nazvat polobohem. Oni sami neměli mnoho šancí, leda že by se stal zázrak. Bylo záhadou, proč Alešova kosa, která už toho tolik poničila, na modré bariéře nenechala ani škrábnutí. Ani Jakubova sekera, ani Jirkův Hyperion, zbraně tak silné a nebezpečné, ji nepoškodily. A Mr. Kdosi tu nebyl. Společenstvo pro něj v tuto chvíli neexistovalo, přestože by jistě zvrátil průběh této bitvy na svou stranu. Společenstvo buď mohlo přijít o své dva největší velitele – nebo si s hrozbou muselo poradit samo. A to se zdálo nemožné. Michal, vzdálený od bariéry, se stejně jako ostatní snažil přijít na to, jak se dostat dovnitř a pomoci svým přátelům. Dokonce i zkoušel použít magii svého živlu, ale to bylo k ničemu. Ať už se pokusil o cokoli, jeho výsledky se nelišily od výsledků ostatních elementalistů. Nebylo nic, čím by mohli prorazit Hyperionovu stěnu. Nebyl tu nikdo, kdo by to dovedl. A přitom kdyby tam Kamil s Markem zůstali, všichni vědí, jak by to dopadlo... Ovšem byla tu ještě jedna cesta. Byla možnost, jak porazit Hyperiona, a pomoct tak dvěma členům Společenstva. Na druhou stranu to znamenalo, že co se mělo stát, se také skutečně stane. Elementalista země si to srovnal v hlavě a věděl, co má udělat. Dal se do kroku a rozběhl se k bariéře – tam, kde stáli Jakub a Jirka, snažící se prorazit neprostupný štít. Pátý člen Společenstva se zrovna nervózně otáčel a vystresovaně sledoval souboj Marka a Kamila s Hyperionem, zatímco Jakub bez ustání sekal do bariéry svou dvoubřitou zbraní. Nevypadalo to, že se chystá se vzdát. „Hej!“ ozvalo se za dvojicí. Jirka se vyděšeně otočil s Hyperionem před sebou, jako by čekal, že za ním přijde další z černých démonů. Místo toho před ním stál Michal. Jakub ještě chvíli bil sekerou o obal, když vtom si všiml, že jeho parťák je otočený dozadu a nic nedělá. To mu přišlo podezřelé, tak se ohlédl a stejně jako Jirka podezřele sledoval Michala. „Je tu někde Aleš?“ zeptal se elementalista země. „Uh... No, je tu na druhý straně, proč?“ na to Jirka. „Vydržte tu,“ odvětil Michal a oběhl zeď. Za chvíli se vrátil i s Alešem. Ani jeden ze tří elementalistů nechápal, o co tady jde. Naopak se nervózně ohlíželi na zápasníky v ringu. „Lidi,“ pronesl Michal nahlas, až se trojice otočila, „chci po vás jedno:“ Jirka začal nervózně škubat obličejem, jako by tušil, co přijde. „Jirko, ty víš o bistru, že jo?“ „Co – no jako jo, ale–„ „Oukej. Chci, abyste ho pomohli založit, až bude po všem.“ „Jaký bistro?“ nechápal Kuba. Aleš jen bezmocně sledoval, co se bude dít. „Ty vole, co chceš dělat–“ řekl naštvaně Jirka. To už ale Michal vytahoval z vrchu své hole křišťál. Bylo jasné, k čemu se odhodlá. „Kurva!“ vykřikl Jirka, „chyťte ho! Sejměte ho někdo!!“ a skočil po Michalovi. Elementalista ovšem dopadl už na prázdnou zem, když bílé světlo pohltilo nosiče kamene. Bylo pozdě.


celkové hodnocení autora: 93.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 8		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 12		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	15.04.2009, 20:23:35

Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma* ze dne 15.04.2009, 15:45:49* Jinak je to opravdu napínavé a docela čtivé! ;-))) Jsem zvědavý jako slepice, doufám, že další část vyjde co nejdříve, pane! P.S. Tolik můj dodatek, chybky jsem nehledal a vytýkat textu není dohromady ani co a také se do žádné "pitvy" nechystám! Hihi...

Matylda Kratinová	15.04.2009, 17:40:44

Napínavý jak kšandy, cítím, že tu brzy něco rupne. A můj stůl už je skoro ohlodaný, což vypovídá o všem, co jsem chtěla sdělit =-)


ze dne 15.04.2009, 22:33:34
MC_Kejml: Než se dobereme ke konci, ze stolu nezbyde ani to u. Dík za zastávku!

Šíma	15.04.2009, 15:45:49

Ze začátku to vypadalo jako takové "klamné" ticho před bouří a pak přišel na scénu samotný Hyperion a spadla klec. Zatím to vypadá všelijak, jen ne dobře pro naše hrdiny. Marně přemýšlím, kam se poděl Mr. Kdosi a proč Michal šlohnul z hole ten bílý kámen a zmizel bůh ví kde, že by šel bojovat s Hyperionem "z druhé strany"? A sám se přitom obětoval, nebo jde o něco jiného? Hm, že by byl Michal dalším "zrádcem"? Uvidí se! A jak to dopadne si netroufám "kalkulovat" a nechám se překvapit... Zmatek nad zmatek, copak asi dělá Hyperionova armáda? Bude další část tou poslední? Jednička! ;-)


ze dne 15.04.2009, 22:33:10
MC_Kejml: No Michal sehraje zajímavou roli hned v dalším díle :) Dík za zastávku!

m2m	15.04.2009, 11:41:26

Ahoj. Jsem hroznej redaktor, viď? Neva, neřeš, vezmeme to hopem k dalšímu dílu: × občas někde zachyběla čárka × na jednom místě máš po první závorce a před druhou mezeru, ty se tam nedělají (asi nedokončená oprava) × „Jak je na tom armáda?“ zeptal jsem se na elementalistovo oblíbené téma, „máš jí nějak zpracovanou?“ = "Jak je na tom armáda? máš ji nějak zpracovanou?" - chybku už sám určitě vidíš Co se příběhu týče, netřeba slov, zase ses vrátil do skvělé formy vyprávění akčního příběhu. Jenom mi padlo na jazyk jedno slovo: proč? Proč zaútočil až tak pozdě? Proč nezaútočil rovnou prve, nebo aspoň teď v noci, když musel vědět, že všichni budou vyčerpaní. P.S. Tuším, kam příběh dospěje, doufám, že mě nezklameš, protože konec by to byl skvělý!


ze dne 16.04.2009, 11:57:20
m2m: No jo, vidíš, to s tím Hyperionem... ·.)


ze dne 15.04.2009, 14:39:41
MC_Kejml: Zdar, no, nenadělám nic, podle aktivity na profilu si to evidentně nevymýšlíš a ani bych si nic takového nemyslel. Dík za vyjmenování chyb. Hyperion je ve svých cestách, stejně jako Bůh, nevypočitatelný :) Ale logicky se to rozhodně zdůvodnit DÁ. Už to tu padlo. PS: Víš, jak to dopadlo u trojky! :)