obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Když osud otvírá jednu bránu, druhou zároveň zavírá."
Victor Hugo
obr
obr počet přístupů: 2915584 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39864 příspěvků, 5778 autorů a 391993 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Kapitola 1- Noční píseň ::

 autor Kateřina Šmídová publikováno: 20.04.2009, 13:33  
Jde o první kapitolu příběhu , ve kterém se jedná o propojení reálných citů v jednadvacátém století a fantasy prvků, které dodávají kapku tajemného rázu.
 

Úvod

Prokletí, mocné tajemství života, nikdy nebude svět takový, jaký býval. Zasněným pohledem se zaměřila na noční oblohu. V dálce jsou slyšet zvuky noci. Stáli tam sami, ale oba věděli, že nic už pro ně není stejné. Temně modré oči k ní promlouvaly. Věděla na co myslí, věděla, co cítí, už mu konečně dokázala plnou silou svého nitra porozumět, porozumět jeho strachu. Zhluboka se nadechla letního čerstvého vzduchu. Její bledá dlaň pokrytá srstí se k němu přikláněla, pohladila jeho jemnou tvář. Cítila se uvolněná, připravená na to, co jí čeká…Bolest jí oslabila nohy.
„Ukrutně jasná noc!“ vykřikla a klesla na zem.
„Nastal čas.“ Zašeptal hlubokým hlasem s jemným nádechem. Její nitro se rozdělovalo. Do očí se jí vrhly slzy, měla pocit, že umírá. Trpkost, kůže se jí napjala a vykřikla do noci…

Noc byla temná, kapky deště chladili jeho tvář, v náručí měl svůj život pokrytý sněhobílou srstí…

1. Kapitola: Noční píseň

Nikdy nebyla příznivkyní školních aktivit, nikdy si nedokázala vzpomenout, proč se vůbec akce ve stylu maturitního plesu konaly, byla to jen společenská přetvářka, čtyři roky utrpení na jedné škole, pomluvy, boje a jen málo z toho, co ji přineslo přátelství s některými z nich. Vždy si připadala, že její myšlenky mají úplně jiné pochody než jak je u zbytku jejich spolužáků nebo známých v jejím věku. Její svět ji přišel uzavřený pro druhé, jako by se ztrácela v jiné dimenzi, v jiné realitě, kde jí lidi nevnímají. Byla ponurá, pokaždé když se procházela dlouhou úzkou uličkou na chodbách ve škole, přišlo jí, jako by procházela davem duchů.
Teď ji čekala událost pro jiné ta nejlepší z celého jejich života, ale jí to naopak iritovalo, jakým způsobem se musí chovat, aby její starostlivý otec nezahájil vyloženě inkvizici s psychology a neútočil na její mysl, jestli v ní není něco v nepořádku. Svázala si její černé vlasy do culíku a koukala do zrcadla nepřítomným výrazem, modré oči vyzařovaly samotu. Úsměv nedokázala na tváři vykouzlit už pár let…stejné rysy, stejně úzké rty, koutky na tváři, stejně dlouhé černé řasy, byla jí tak podobná, tak stejné tváře, jako kopie obrazů. Vyzařovala samotu a bolest, pohřební motiv byl v její přízni.
Nenáviděla se tak moc, že si vždy nasazovala místo brýlí barevné čočky, aby zakryla původní barvu očí. Tak často se stávala z ní hnědooká černovláska s bledou pletí a pochmurným výrazem ve tváři, silná černá kontura na očích, už si nevzpomíná na den, kdy naposledy zavlály ve větru její původně plavé vlasy a na svět se usmívaly oči modré jako mořská hladina. Tohle byla ona, její zevnějšek vyzařoval její myšlení, její postoj k životu.
Sestoupala po schodech a obrátila na otce, jeho tvář během let zchátrala o dvojnásobek, jeho ruka byla pořád stále tak hřejivá, nerada ho trápila, ale nedokázala víc sebezapření. S každým pohlazením po jeho dříve nazrzlých vlasů jí připadalo, že se mu vlasy ztrácí. Pod oči se mu rýsovaly kruhy stáří, vrásky při jeho úsměvu dávali najevo, jak moc je unavený životem.
„ Tati!?“ řekla a podala mu nůž, aby mohl rozkrojit meloun.
„Ano, zlato?“
„Potřebovala bych nějaké peníze na plesové šaty.“ Umučená tvář se rozesmála a jeho smích byl jako letní slunce na nebi.
„ Samozřejmě doufám, že koupíš ty nejhezčí, co budou, na tvé úzké postavičce budou určitě každé krásné, ale nejvíc by ti slušely rubínové, tvoje máma tu barvu milovala a vždy v ní vypadala jako vykvetlá růže.“ Otočil se a z kožené hnědé peněženky vytáhnul pár tisícovek a vložil jí je do dlaně, jako by jí dával úsměv na tvář, ve tváři měl radostný výraz, ale cítila z jeho duše divný strach, jako by si jí kupoval, ale možná byla spíš paranoidní.
„ Přemýšlela jsem spíš o klasice…třeba černé a tak.“ Povzdechla si. „ Ale pro tebe cokoliv.“ Tím na celý den dokázala ze sebe udělat normální holku, a ne cvoka z blázince, holku, která má tužby a přání, která chce být jedna z nich, z těch půvabných panenek, které tolik pokrývají jejich svět. Malé sukničky, veselé pohledy, přehazování světlých vlasů jako z pravých seriálů, každá chtěla být ta jedinečná, přitom všechny byli jako kopie.

Rychlým krokem běžela na své oblíbené místo, hluboko do lesa, mezi tiché stromy, lehla na měkký mech a prohlížela si nebe. Mraky za mraky, slunce ji hřálo do tváří. Tady se jí srdce přestalo třást, tady mohla v klidu vzpomínat, aniž by musela trpět. Otec se jí vzdálil a ona si připadala tak sama, jako stromy v lese. Máma milovala rubínovou barvu, jenomže jí dělal především krásnou to, jaká byla. Veselá, vtipná a hravá, její blond kadeře se jí zaplétaly mezi ruky, když zvedala malou Andreu do výšek a ukazovala ji nebe. Je to deset let, deset dlouhých let co matka umřela díky nějakému debilovi, který seděl připitý za volantem, kdyby taky neumřel, určitě by ho zabila, aby jí pomstila. Táta se s tím nikdy nesrovnal, že jeho Ela už není a že tu zbyla jen její malá princezna, jak máma říkala Andreje, když byla malá. Říkali jí, že čas rány zahojí, že její srdce to za pár let nepozná, ale čím víc čas utíkal, tím víc její tvář bledla vždy, když se musela podívat do zrcadla, tátovi mladá léta padly jako oběť za výchovu jedné tvrdohlavé holky. Po její smrti se uzavřela do sebe, nekomunikovala s vnějším světem a přes veškerou snahu milujícího otce už nikdy nebyla stejná.
Byla jí tak podobná, čím víc její podoba byla jako tvář její mámy, tím víc otec trpěl. Ani slůvkem by jí neublížil, ale stejně se cítila vina, za to jaká je. Když jí v patnácti příbuzní řekly, že má matčin úsměv, přestala se smát. Simon ji vodil po všech doktorech, které kdy poznal, až skončila na psychiatrii. Tam ji řekly, že se musí začít žít, jinak ji budou muset nechat mezi cvoky a tím pro ni začal její životní boj. Každý úsměv ji bolel, každé její slovo bylo přemáhané, snažila se žít, anebo to jen hrála, že žije.
Spolužáci o ní vykládali, že to má v hlavě úplně pomotané, druzí, že ji unesli mimozemšťané a jen pár se s ní sblížilo a snažilo se jí chápat, ale i oni z ní měli jakou si hrůzu, nepochopitelný odstup od neznámého. Divný pocit, který dokázali maskovat za masku kamarádství. Julie se vždy snažila Ali (jak ji mezi přáteli říkali), zařadit mezi své přátele, chodit s ní do kina, na párty, ale vždy pak stejně musela odtrhnout, protože by si sama nic neužila vedle nejsklíčenější osoby z celé Lhoty. Tom byl už od začátku střední školy do Andreji zamilovaný až po uši a tak to v jeho srdci zůstalo dodnes, byl jediný, kdo jí nosil úkoly, když byla nemocná a jediný, kdo ji doopravdy dokázal rozesmát, ale Andrea v něm nic víc jak přítele neviděla, Tom to přikládal k tomu, že stále ještě není vyrovnaná se svým životem. A nakonec Daniela, její sestřenka, ta která ji držela za ruku na pohřbu, ta která ji chodívala do pokoje s jídlem, když odmítala jídlo.
Tři kamarádi, tři jediní, kdo s ní dokázali vydržet a ještě tu byl její otec, kterému způsobila bolesti až dost. Najednou se o její tvář opřel silný vítr, cítila chlad na rtech a srdce se jí začalo chvět, jako ztřeštěné. Posadila se a opřela si hlavu o kolena, schoulila se do klubíčka a koukala mezi stromy, jak se jejich listí točí v rytmu větru.

Jako každý den zapadla do lavice vedle Julie, která do ní drbla.
„ No představ si o víkendu pořádá pařbu Filip, tam musíme být poslední akce před maturiťákem, už máš vybrané šaty? Jestli ne, tak zítra jedu na nákupy, vezmu tě sebou…“ Koukala se do jejich zelených očí, její vlasy byli od přírody havraní barvy, a neokázala skrýt slovanskou postavu, asi i proto měla Julii ráda, nebála se o ni opřít.
„ Ne šaty nemám, pojedu ráda, ale na tu akci se mi nechce…“ Řekla a zabořila oči na tabuli, kde pan učitel Novák projednával prvky s protonovými čísly.
„Už je to tu zase, proč ne? Minule ses nedokázala uvolnit, tentokrát to bude jiné, krom toho tam bude Sam a víš, jak moc chci, aby šel na ples semnou. Ty se máš, s tebou stoprocentně půjde Tom, ale mě necháš na ocet, potřebuji tě tam.“ Řekla bez nadechnutí jako totální odzbrojení všech Andreiných námitek.
„ Tak dobře…“ Andrea neměla náladu tuhle ukecanou holku, přesvědčovat, že ani tentokrát ji nedokážou zabavit, proto raději vykouzlila umělý úsměv, který spíš vypadal jako zkřivený pošklebek a dál se věnovala hodině pana Nováka.
„ Tak tohle byla totálně největší nuda, nikdy bych nemohl studovat nic ohledně chemie.“ Přiklonil se Tom k Julii a očkem mrkl na Andreu. „ Tak co, jak dopadl děják, mě za dvě, levou zadní, jdete k Filipovi? Zeptal se Tom, v hlase měl ale napjatý tón.
„ Za jedna, musím se dohrabat ke dvojce, jinak si u maturity nebudu jistá…“ Snažila se vyloudit úsměv, ale byla sklíčená z toho, že slíbila Julii, že půjde na akci, na které ji čekalo jen smutné stání vedle duchů jejího života.
„ Jasně, že půjdeme …“ Odpověděla Julie i za Andreu a pohodila hřívou, jako by se jí ptal nelogickým způsobem.
„Už jste viděli Michalův nový účes? Vypadá jako kříženec berana s opicí.“ Andrea vyprskla smíchy a praštila rukou do Tomáše, div skoro nevyletěl z jeho pozice sedu na lavici, ale ten se jen smál. Jen on uměl říct nějakou pitominu, která alespoň na minutu dodala optimismus do její duše.
Doma jako vždy strávila u knížek, chvilku zírala s okna, byl krásný den, slunce zářilo, bylo jí děsné horko. Myšlenkami ji prolétaly nápady na šaty, ale všechno se jí rýsovalo v tmavých barvách. Zaklapla knížku s modrým nadpisem zářící v zlatavé kontuře, když uslyšela zvuky kroků k jejímu podkrovnímu pokoji.
„ Zlato, je tak krásný den, nechceš jít ven?“ Zeptal se jí starostlivě Simon, kterému se pranic nelíbilo její věčné vysedávání v přítmí jejího pokoje. Dívala se do jeho nadějné tváře a řekla:
„ Přemýšlela jsem, že bych se šla projít do lesa.“ Přikývla tátovi a utíkala mu z náruče, když za ní usedal na její postel. Vždy si v jeho náruči připadala, že je jeho starostí, ale ona nechtěla být tou překážkou v normálním bytí jejího otce. Bylo jednoduší utéct před realitou do samotného lesa, kde kromě zvířat by jí nemohlo nic překvapit.
Procházela jasnou loukou, až došla k prvnímu stromu, byl to vysoký strom, jeho kořeny se projímaly zemí, jako tisíce šlahounů, jako by pevně byly spjaty, neodlučitelní. Kolikrát ji již napadalo, jestli je to tak stejné i v lásce, dokážou lidi spolu vytvořit tak pevné vztahy jako kořeny stromů se zemí, nebo nastávají vždy výlomy. Její táta věřil jen v lásku k Ele, ale i to přelomil život, tak jak pak tedy mají lidi žít. Došla k nejtmavší části lesa a opřela se o silný dub, cítila, jak v ní proudí klid uvnitř těla, a s klidem povzdechla, najednou se jí opřel vítr do vlasů, jako by jí něco našeptával, jako by tu byl jen pro ni. Najednou jako by slyšela její jméno, prudce otočila hlavou, ale všude dokola byla jen tichá místa.
„Asi blázním…“ řekla a otočila se směrem k pěšině domů. Tyhle procházky samotné pro ni znamenali odreagováním, nad ničím nemyslet, nic neřešit, bylo to jako by její srdce nemělo city, jako by celý svět byl jeden tmavý a ponurý les. Nezajímal o ni okolí, pocity lidí, které potkávala, když vcházela sama do lesa, celá v černém jako čarodějnice, které se blíží pravidelný obřad. Výmysly a pomluvy se točily kolem lidí, jejich vlastnosti jim nedával jinou možnost, museli si vymýšlet příběhy, tragické, čarovné a ž morbidní příběhy o lidech, kteří nezapadali do jejich kolonek správného bytí.

Další den se začaly stahovat mraky, obloha potemněla jak pod smutečním pláštěm.
„ Holky nikde se netoulejte, dneska to vypadá na pořádnou bouřku.“ Simon strkal holkám klíčky od auta a v duchu to dělal s velkým sebezapřením, koukal své dceři do očí, aby věděla, že má strach.
„ Budeme opatrní, nebojte, pane Veselý.“ Slyšela Juliin hlas a běžela za ní, než doběhla k autu, Julie už měla nastartované. Andrea své příjmení nesnášela, pro ni to bylo jako by si z ní někdo utahoval, „Veselá“ to nikdy nedokázala být, i když ten přívlastek nemohla nikdy změnit. Jeli pomalu, když Julie říkala, že budou opatrní, myslela to smrtelně vážně, nebyla z těch, kteří by moc vyváděli nebo porušovali nepsaná pravidla. Těžce správná, hodná a bezpodmínečně oblíbená, tak by člověk mohl popsat Julii.
„ V Olomouci jsou nejlepší nákupní střediska, tam si určitě šaty vybereme jedna radost, Hanka tam vybrala sametově modré, ale jako zrzka v nich bude strašně nápadná, což ona ráda, snad už od první třídy, to já spíš přemýšlím o žluté, ta by docela šla ne?“ Mlela Julie s obličejem upřeným na cestu. Jenomže Andrea neslyšela, jediné co vnímala, byla píseň v rádiu. Mužský hlas pronášel slova jako báseň. Hrubost tónu se jí vrývala do srdce.
„ Kdo to je?“ Zeptala se Andrea učarovaná jeho hlasem.
„ Ty je ještě neznáš, to jsou Limp Bizkit a jejich nejhezčí song Behind blue eyes. Tak, co říkáš na tu barvu?“ „Ano, určitě ti bude slušet.“ řekla Ali bez zamyšlení, jen aby měla klid na svou hudbu.
No one knows what its like,to be mistreated, to be defeated , Behind blue eyes!!
Nikdo neví jaké to je, být týraný, být přemožen. Za modrýma očima!!
Procházely obchodem, Julie s nadšením a Andrea jak duše bez těla. Zatímco Julie už prozkoušela nejméně troje šaty se sluneční barvou, Andrea se toulala po chodbě a nic se jí nechtělo. Rukou přejížděla látky, jako ve snu až došla k velkému zrcadlu, naproti němu se otáčela jako princezna malá blondýnka v rubínových šatech, zastavil se jí dech, vzpomínky vyplanuly jako nechtěná záplava a její srdce se stáhlo do svíjející pozice, vzpomněla si na mámu, na dobu, kdy i ona se otáčela u zrcadel, když šli společně jako správné holky nakupovat, udělalo se jí zle až mdlo. Odtrhla pohled směrem k usmívající se brunetce u pultu, pohrávala si v ruce s telefonem a po očku se poohlížela po černovlasém klukovi, který stál poctivě u kabinky, kde se převlékala jeho holka. Viděla, jak si propůjčuje pohledy s brunetkou. Měla chuť mu vrazit pěstí, ale rebelsky se jen pousmála, na každého dojde.
Hodina plynula za hodinou, až to s ní Julie vzdala na dobro. „ Tak jak myslíš, když se ti tu nic nelíbí, vyzkoušíme to jindy, do plesu času…pojedeme, co říkáš?“ Andrea jen kývla jako odpověď a nasedala do auta, ještě víc zhnusená, než jindy, jediné co jí dělalo radost, bylo, že už jedou pryč, že míjí pomalou jízdou veškerá nákupní střediska hemžící se lidmi jako mravenci. Ples není pro ni, všechny ty šaty zářily barvami a odhalovaly svůdné partie, ale Andrea je nechtěla, neměla zájem se promenádovat jako princezna, necítila se princeznou.
„ Tak co vybraly jste?“ Zeptal se s očekáváním Simon.
„ Ne tati, ale určitě něco do té doby vyberu.“ Říkala Andrea sametovým hlasem, aby nedostal podezření, že jediný důvod proč nedrží šaty v ruce je, že žádné ani nechce. Poznala tátovi reakce, a proto ho ještě uchlácholila otázkou, zdali může na akci k Filipovi. Jiný táta by měl tisíce připomínek jak je na tyhle akce mladá, jak by měla studovat atd.… ale ten její jen radostně kýval. Sledovala, jak sedí na gauči a zaujatě pozoruje fotbal, chtěla by, aby si našel ženu, aby byl šťastný, ale v tom všem mu překážela ona, cítila se vina.

Dům zářil barvami a hudba duněla po celém okolí. Parkoviště bylo narvaný a u vchodu banda lidí s pivem v ruce, i když byl Filip fajn kluk, tak tyhle pařby na Andrein vkus přeháněl. Sochu před jeho domem objímala dívka v kozačkách, která se nevkusně lepila na kluka s bradkou, olizovali se jako v děsně nechutném filmu. Sledovala, jak se jejich těla proplétaly, a přemýšlela, zdali dnešní hormony necloumají jen v sexuálních oblastech. Dokázala si představit, že tu samou holku potká za pár let jako alkoholičku samoživitelku.
„ To je lidu, dívej, támhle stojí Sam!“ Křičela přes dav Julie a rychle utíkala za ním. Samuel byl vysoký a docela i statný na svůj věk, asi proto vedle něj Julie alespoň nevypadala příliš veliká, ale jeho obličej vyzařoval milé rysy. Nikdy proti ní nic nevyslovil, i když se jí vyhýbal obloukem, z jeho pohledů vycítila, že by jakékoliv slovo prohozené s ní ho mohl diskriminovat jako spolužáka. Najednou jako vždy stála sama v davu, popíjela minerálku, kterou si uzmula ze stolku a koukala na to množství tváří, na holky uchichtané v upnutých oblečkách a na kluky na půl opité a nadržené jako vždy, všude chaos a hluk. Její pohled zůstal stát až na klukovi, který na ní koukal jako by spadl z višně. Jeho pohled ji propaloval, okamžitě sjela pohledem své černé tričko a černé džíny, ale byly bez poskvrny, vlasy měla pevně stažené v copu, takže ani rozcuchaná nebyla, nedokázala si vysvětlit, proč na ní tak strašně civí.
„ Na koho tak koukáš?“ Ozval se jí za zády Tom. Andrea se otočila za hlasem, a když se očima vrátila zpět, byl už pryč.
„ Na nikoho…“ řekla a dopila minerálku.
„ Dojdu ti pro druhou, chceš?“ Andrea přikývla, rozhodně se jí nechtělo probíjet davem jenom kvůli vodě, ale ani blízká přítomnost Tomáše nebyla nejlepší, když jí za zády dýchal na krk a při slovech „chceš…“ byl až příliš blízko její tváře, tak, že mohla cítit jeho dech na svých rtech, i když jeho přítomnost, byla jako přítomnost ochránce, jeho přílišná naléhavost by jí vadila.
„Stojíš tu jako kůl v plotě!“ zakřičel na ní z boku hluboký hlas. Najednou stál vedle ní, tak blízko, že si ho mohla lépe prohlídnout, byl to ten kluk, co jí tak pozoroval, údivem na něho ani nepromluvila, jeho oči byly tmavě modré a propichovaly ji skrz na skrz. Jeho pohled ji projel od hlavy až k patě a pak ze sebe dostal větu:
„ Neumíš mluvit?“
„ umím“ pípla. Pořádně si ho prohlédla, byl vysoký a silný, byl i asi o dost starší, jeho vlasy byly černé jako uhlí a jeho hlas ji děsil, i když jeho úsměv byl tak něžný. Myslela si, že bude jako ostatní, nedá mu najevo zájem a on se zdejchne.
„ Dost nemluvná, ne?“ Řekl a podal jí minerálku.
Andrea si odfrkla: „ Mně ji donese kamarád.“ Nechtěla se paktovat s někým, koho vidí poprvé a je hrubý jak starý dlaždič.
„ Myslíš toho pidižvíka, co se teď venku pere s jedním klukem venku o míč? Toho blonďáka?“ řekl a vrazil jí vodu do ruky. Ucítila jeho kůži, byla tak horká, až ji ten dotyk pálil po celém těle. Zprudka trhla hlavou a koukala mu do obličeje. Pousmál se, i když si spíš myslela, že to byl pošklebek. Andrea se chtěla otočit a odejít, ale on ji chytnul za paži.
„ Snad se za něj o ten míč nejdeš porvat.“ Zeptal se hrubě. Vytrhla mu ruku, celá vztekem zčervenala.
„ Co tobě je do toho…“ řekla a utekla za Julii, utíkala davem za někým, kdo ji před ním uchrání, ale jak se chtěla prorvat ke kámošce do bezpečí, jednomu klukovi spadl kelímek s pivem, a Andreji uklouzla noha, chvilku vrávorala jako by předváděla krasobruslení na vodě s vrcholem těžkého pádu na zadek. Celé obecenstvo popadlo smích, řvaly jako opice, které právě viděly největší zábavu na světě. Její pocit se dal přiměřit pocitu cvičeného zvířete v cirkuse, výsměch, podlé výkřik a její zrudlé tváře demolovali atmosféru do nedýchatelného davu.
„Něco k smíchu?“ Zařval hluboký hlas přes ohlušující smích a nastalo ticho. Odhodil kluka, který stál vedle ní a podal jí ruku. Uražená vstala sama. Dívala se na vyděšené pohledy kamarádů, v dálce zahlédla Tomáše, jak se na ni dívá. Do tváře ji padnul ruměnec, připadala si tak trapně, otočila se na temnou tvář kluka, který na ni vyloudil úsměv. Vrhly se jí slzy do očí, což pro ni byla úplná kapitulace, nedokázala zareagovat, udělat něco, aby veškerou pozornost přesunula jinam, dokázala jen utéct, tam kam jí srdce táhlo…do bezpečí.
Utíkala, co jí jen nohy stačily, utíkala před lidmi a stále viděla, jak se jí smály, jak se jí smál i on, který to vlastně způsobil. Dostala se na pěšinu k lesu, zastavila se a zpomalila. Popadala dech, ale stejně stále mihotala nohu přes nohu, až se dostala ke svému oblíbenému dubu. Sedla si a brečela jako děcko, děcko, kterému vzali jeho oblíbenou hračku. Její život jí připadal stále tak zbytečný.
Najednou se zvednul vítr a zahřměl hrom, mraky se stahovaly, nevnímala okolí, její pláč přetrvali přes studený vítr nesoucí se lesem jako varování před bouřkou. Místo slz ji po tváři kapaly kapky vody. Zavřela oči a pozvedla tvář k nebi, jako by chtěla zvlažit bolest. Přes ticho, se probíjely hromy. Blesk ji donutil otevřít oči a prozářil na moment les, který se blýsknul jako z nejtemnějších hororů. Slyšela známou melodii, lesem se vznášela v rytmu větru. Vstala a pomalu se zaposlouchávala. V hlavě jí něco říkalo, že to není nejnormálnější projev bouřky, chtěla utéct, ale muzika ji lákala, jako sirény lákaly své námořníky. Její nohy šly za hudbou. No one knows what its like!!
To byla přece ta melodie z rádia, honilo se jí v hlavě a stále pokračovala směrem za hudbou, krok za krokem se vznášela po mokrém mechu, vlasy se jí točily ve větru, rukou stáhla gumičky a rozpustila je, nabídla je jako pramínky pro déšť, který jí smáčel tvář, padal na její tělo, chladil její mysl stejně jako části jejího těla. Hudbu promíjely blesky, srdce ji zprudka bušilo jako o závod, začal ji popadat strach, adrenalin se jí vlil do žil. Zastavila se. Melodie přestala hrát…všude byla tma, ticho, jen hromy probíjely si cestu lesem.
„Sama v lese? To není moudré…“ Zahřměl hluboký hlas, až trhla hlavou. Před její tváří se zpoza stromů objevil mužský stín, blížil se k ní. Ustoupila krok dozadu, dech se jí strachem zrychloval, stín se zvětšoval, byl veliký jako skála pohybující se ve tmě. Blesk se prohnal tmou a na malou chvilku ji osvětlil jeho tvář. Byl to on. Jeho oči teď byly daleko tmavší, spíš až černé. Blížil se k ní rychlým krokem, měla utéct, ale nohy jí stály jako přimrzlé k zemi, něco ji nutilo stát a postavit se mu tváří tvář…
Byl u ní, tak blízko, že cítila teplo jeho kůže, na sobě měl protrhané džínsy, teprve teď si všimla, že je bez trička, na vypracované hrudi mu zářily kapky vody, které proplouvaly záplavou malých černých chloupků. Díval se jí zpříma do tváře. Do tváře, která ji prozrazovala, její tělo vydávalo jasné náznaky, náznaky nejen ubohého strachu, ale i napětí, které v ní proplouvalo, když se mu dívala na jeho mužnou hruď. Pootevřela rty, že se zeptá, co chce, co tu dělá, proč ji sleduje, otázek plná mysl, ale slova se ji ztratila, jazyk zdřevěněl.
Srdce se jí chvělo stejně jako tělo, nevěděla, jestli zimou nebo strachem. Natáhl ruku a odhodil ji vlasy z ramenou, hnula sebou a ustoupila o krok do zadu, působil na ní pud sebezáchovy, ale čím víc, chtěla utéct, tím víc se mu dívala do hlubin jeho očí a utápěla se v nich. Přikovaná semknula ruce v pěst a skousla rty na povel strachu. Cítila se jako omámená nějakou drogou, říkala si, že to musí být sen, sen, z kterého se probudí. Jeho rysy zjemněly, cítila, že teď se něco stane, ale nevědomí pro ni bylo rizikem, netušila, co, ale věděla, že tenhle moment, je pro ni něčím zvláštní.
„ Prosím…“ Dostala ze sebe slabým hláskem, jako by prosila o život, snad jak ještě nikdy. Přiblížil se k ní teď tak, aby jeho rudé prokrvené rty byly jen milimetry daleko od její tváře.
„ O co prosíš?“ Dostal ze sebe hlasem tak silným a chraptivým z vzrušení, až se jí zachvěly rty. Cítil to z ní, cítil její strach, který se v ní lomil v elektrické napětí, její chvění zimou, její promočené rty, její jasmínovou vůni jak mu prostupuje tělem a opírá se mu do slabin.
Bála se ho, ale zároveň z něj vycházelo něco, co ji učarovávalo, lomily se v ní pocity strachu, rozum napovídal, uteč, srdce bušilo slova „čekej“. Připadalo ji věčnost jeho blízkost, jeho pohledy ji bolely, do vlasů se jí opíral chladný vítr, ale jeho teplo jí prostupovalo a hřálo ji jako letní slunce. Hrom porušil jejich ticho, odvaha v jejím nitru vyhrála svůj boj s bází, rozum najednou dostal víc síly.
„ Nech mě jít!“ zakřičela lesem a do očí se jí vlil bojovný výraz. Pevně se přitiskla k jeho tělu, aby dala najevo, jak moc je ochotná se s ním prát.
Cítil pach lidí, na moment odvrátil tvář, chtěl něco říct, pohnul rty, ale nedostalo se mu slova z hrdla, díval se na její rty, jak je pevně svírá a oněměl. Její vlasy vlály a on měl chuť je vzít do dlaní. Pohladit její bledou tvář, ochutnat její vlhké rty a cítit její vůni, vůni její blízkosti.
Jeho dlaň se zarazila na jejích vlasech, chtěla se vysmyknout, ale nedokázala to. Najednou uslyšela hlasy, hlasy, které znala…
„ Ali!! Andreo!! Ozvi se!!“ Křičely, odtrhla zrak směrem k hlasům jen na vteřinu, otočila se zpátky, ale on už tam nebyl, stála tam sama, promočená a promrzlá, když jí našly. Tomáš vyváděl a snažil se jí zahřát. Julie ji strašně nadávala, že je nezodpovědná a že by se jí něco mohlo stát. Ale ono jako by byla ve snu. Koukala do dálky mezi stromy.
„Andreo!“ Zakřičela Daniela z plna hrdla a objala svoji milovanou sestřenku.
Z dobré vzdálenosti čichal její vůni, oči měl najednou hluboce modré jako předtím a díval se, jak jí objímají jako jejich nejcennější poklad, rychlým skokem mizel v dáli bez povšimnutí…
I když se klepala zimou, srdce propalovalo její hruď, snažila se na moment zachytit ten smíšený pocit rizika se vzrušením, ale ten jí utíkal z dosahu.
„Byl to jen sen.“ Vyslovila tichým hlasem a upřeně sledovala světla blesků.


 celkové hodnocení autora: 60.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 27 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Peter Stumpf 01.06.2011, 21:08:02 Odpovědět 
   Ta kostrbatost na tom vadí asi nejvíc, společně s ohranou EMO-romantikou. Na druhou stranu některé obraty působí hodně pěkně. Celkově to je, bohužel, až příliš nevyrovnané.
 Ekyelka 20.04.2009, 13:31:56 Odpovědět 
   Zdravím.
Pominu-li nádech kopírování, resp. citelné inspirace Twilightem a jemu podobnými romantickými románky, je to celkem čtivé. Jistě, má to spusty chyb - gramatických, styl vyprávění je ještě překotný z nepozornosti, ne účelově s cílem odlišit autorský styl vedení příběhu. Časté opakování informací je chvílemi ubíjející - čtenář nemá zase tak krátkou paměť - atmosféra se už ale začíná v náznacích objevovat.
Zpomal; na můj vkus se ženeš zbytečně rychle kupředu, překotnost je v takové míře až na škodu. Věnuj více času práci s textem a korekturám, i to pomůže. Rozdělit text do odstavců, pohrát si s členěním textu tak, aby se nadávkovala atmosféra i napětí citlivěji.
Celkem zábavná oddechovka (pro cynika jako já). Věřím, že spoustě čtenářů se bude líbit.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Iriska
(1.7.2020, 12:30)
Tala
(25.6.2020, 10:23)
crook
(24.6.2020, 21:22)
Dany
(21.6.2020, 15:45)
obr
obr obr obr
obr
Na výspě civili...
Kondrakar
Jak jsme byli n...
Chci jen něco sdělit
Přesvědčení do ...
Lara
obr
obr obr obr
obr

Vězeň
Mathew
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr