|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29000 příspěvků, 4550 autorů a 303500 komentářů :: on-line: 4 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (4. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 16.04.2009, 6:36
|
| *** |
| |
|
|
Svatá Corita
Jely jsme téměř nepřetržitě, díky tomu jsme vojáky dostihly za čtyři dny. Kaileen nás neomylně vedla přímo po jejich stopách, což bych dokázala i já, protože ztratit směr, kterým jela armáda čítající několik set mužů, to by i Kaileen nazvala uměním. Utábořily jsme se kousek od nich a čekaly na vhodnou příležitost, ale spíše na nápad, jak alespoň jednoho z nich živého chytit. Plížily jsme se kolem tábora a obhlížely situaci.
„No jasně,“ ozval se mužský hlas nedaleko od nás.
„Příležitost, pojď,“ řekla mi polohlasem Kaileen a už se řítila vpřed.
Viděly jsme, jak se skupinka vojáků schovala v lese a nasávali. Jeden muž se oddělil od ostatních. Myslela jsem, že asi jde něco ulovit, tato přirozená situace mě nenapadla. Stál u keře zády k nám a ulevoval si. Kaileen mi naznačila, abych počkala na místě. Zůstala jsem a sledovala ji. Na chvíli se mi ztratila z dohledu, ale hned se zase objevila. Stála za ním a dobře věděla, že krk není jediné místo, kam se dá přiložit dýka.
„Zdravím tě, vojáku,“ začala svůj monolog. „Mohl bys s tím přestat alespoň v přítomnosti ženy? Neboj se, já nejsem Corita, ale ujišťuji tě, že nejsem o nic lepší než ona. Nenuť mě k takové ohavnosti!“ upozornila ho, když se chtěl bránit.
Zarazil se a nesměle zvedl ruce. Podívala se dolů, pak do zajatcovy tváře, zakroutila hlavou a raději se věnovala úkolu.
„Něco od tebe potřebuji. Vrať se do tábora a vyhledej královnu. Řekni jí, že na východě se objevili Horns, mnoho Horns,“ zdůraznila. „Její území je v nebezpečí, určitě tudy nechtějí jen projet. Viděly jsme je, jak prováděli nějaký svůj rituál. Řekni jí, že jí to vzkazuje Kaileen a Lee. Ona bude vědět, známe se dlouho. Rozuměl jsi mi?“
„Rozuměl,“ přisvědčil.
„Jestli chceš zůstat v celku, spěchej a vyřiď jí můj vzkaz.“
„Ano, řeknu jí to,“ slíbil.
„Určitě, dohlédnu si na tebe,“ pohrozila mu a než se stačil ohlédnout, rychle zmizela.
Voják ani nedokonal potřebu, upravil se a hned se rozběhl do tábora. Sledovaly jsme ho, abychom se ujistily, že královna o nás, a hlavně o Horns, ví.
„Štěstí, že nejsem chlap,“ poznamenala jsem, když se ke mně vrátila.
„Někteří si na tom zbytečně zakládají,“ ušklíbla se. „Stejně mu to nebude nic platné.“
„Jak to myslíš?“
„Dívej se, moc času mu nezbývá. Až najde Coritu a předá jí vzkaz, zemře,“ řekla samozřejmě.
A měla pravdu. Našel královnu, o něčem s ní mluvil, ona se na něj vztekle zadívala. Opět neovládla zlost a voják se skácel. Rozhlédla se kolem, otřela zbraň a vyhlásila poplach. V táboře nastal zmatek, všichni pobíhali sem a tam, pak se začali srocovat, ale na to jsme nečekaly, abychom nepromarnily náskok.
„Dobrá. Rychle zmizíme, jistě nás bude hledat. Teď se budeme pohybovat přímo mezi dvěma nepřáteli. Z jedné strany pojede Corita, z druhé Horns. Musíme za sebou zanechávat slabé stopy, a tak ji k nim dovést,“ upozornila Kaileen.
„Nevíme, kde zrovna jsou,“ namítla jsem.
„To právě musíme zjistit. Pak vymyslíme, jak se jim vyhneme.“
„Ty ještě nemáš žádný plán?“ vyděsila jsem se.
„To bude záležet na tom, kde na sebe narazí. Vždy je cesta, stačí se jen dívat,“ odpověděla lhostejně.
Nebylo to nic příjemného. Vedly jsme královnu za sebou, ale zdálo se, že úmyslně stopy zanechávat nemusíme. Byla rychlejší, než jsme předpokládaly a také chytřejší. Vojáci za námi nejeli jako stádo, ale přikázala jim, aby se roztáhli a udržovali odstup. Vytvořili tím jakousi síť, kterou nás před sebou hnali.
„Zatraceně, co to dělá?“ doufala jsem, že dostanu odpověď, která mě nenapadla.
„Loví.“
„Loví? V tom případě se můžeme schovat a počkat, až je vyžene nebo pobije,“ navrhla jsem.
„Nás, Lee,“ zadívala se na mě Kaileen. „Corita loví nás. Jsme její kořist, trofej. Nedovolí, aby nás Horns dostali dřív než ona.“
„Jak můžeš být tak klidná?“
„Protože jen tak mohu přijít na způsob, jak toho využít.“
Neměly jsme možnost Horns hledat, protože jsme měly dost starostí s tím, aby nás královna nenašla. Bylo jasné, že až potkáme divochy, dva směry útěku budeme mít zastoupeny nepřítelem. Kaileen původně myslela, že bychom jely vedle vojska, čímž bychom si nechaly jednu cestu navíc volnou, ale to se nám nemohlo podařit.
„S tímto jsem nepočítala,“ přiznala. „Musíme změnit směr, dlouho už se neudržíme. Modli se, aby byli Horns dost agresivní. Buď si Corita vybere je nebo nás. Pak uvidíme. Proti oběma najednou bojovat nemůžeme.“
„Co budeme dělat, když si vybere nás?“
„Netuším. Budeme je muset postupně oslabovat,“ pokrčila rameny.
„Jak? Vždyť budou mít určitě v noci hlídky.“
„Těžko, jinak by to tempo nezvládli. Budou muset riskovat a nechat všechny muže odpočinout. Nejsou tak zdatní jako Corita. Kdyby byla sama, jela by za námi i v noci, ale ti chlapi to nevydrží. Zdržují ji.“
„I tak, víš jak dlouho nám to bude trvat? Nemáme čas. Stejně jsme se zdržely až příliš.“
Chvíli přemýšlela. Neměly jsme mnoho času odpočívat a oslabovala nás každá minuta, kdy jsme nespaly.
„Odteď pojedeme přes noc, tím získáme trochu náskok. Najdeme Horns a přivedeme je sem,“ rozhodla.
„Dost odvážný nápad,“ pochybovala jsem. „Jak je sem chceš přivést?“
„Budeme je provokovat. Máme koně, jsme rychlejší než oni.“
„Říkala jsi, že není snadné jim uniknout. Jestli se rozestaví jako vojáci, vytvoří kolem nás kruh, z něhož se nedostaneme. Ještě nemám v úmyslu umřít,“ nesouhlasila jsem.
„Já také ne. Tak chytří snad nejsou, ale to riziko tu samozřejmě je,“ připustila.
„Co bychom dělaly pak?“
„Budeš mě sledovat a uděláš přesně to, co já. Neboj se, už jsem se tak dostala z větších problémů a byla jsem sama. Nikdo mi nekryl záda.“
„Dobrá. Budu ti věřit.“
Vytvořily jsme si náskok, nakonec nám stejně k ničemu nebyl.
„Stůj!“ křikla Kaileen a bleskově zastavila Darta.
Zareagovala jsem pomaleji, musela jsem se k ní vrátit.
„Co se děje?“ znejistěla jsem.
„Poslouchej,“ zamračila se.
„Vlci!“
„Ano, ale mají jen dvě nohy,“ zamračila se.
„Co tím chceš říct?“
„Horns, domlouvají se. Tady na planinách se jim neztratíme, dostali by nás. Musíme zpátky k lesu.“
„Šílíš?!“ vyjela jsem. „Z té strany jede Corita!“
„Tak se rozdělíme a hádej, která z nás přežije,“ zlobila se, že nechci poslechnout, bez varování otočila koně a rozjela se.
Nečekala jsem, jak to dopadne, následovala jsem ji. Vjela kousek do lesa, seskočila, plácla Darta po zadku a nechala ho, aby se vzdálil. Stejně jsem i já poslala pryč Gira.
„Co teď?“ zeptala jsem se.
„Co bys řekla?“
Rozhlédla jsem se kolem a neochotně zaklonila hlavu. Stromy byly dost vysoké. Pevnější větve, které by mě unesly, se nacházely odhadem deset metrů nade mnou, plus dalších pár metrů, aby spodní větve alespoň trochu bránily pronásledovatelům ve výhledu.
„Horns tam nepolezou a když budeme mít štěstí, královna nás taky mine,“ vytušila, nad čím přemýšlím.
„Víc možností asi nemáme, že?“ ujistila jsem se.
Zakroutila hlavou a nebylo třeba dál debatovat. Dřevo mě tlačilo do zadku, byla jsem nervózní a přepadl mě hlad.
„Zvládneme to, dobrá?“ položila mi ruku na ramena.
„Já vím.“
„Teď musíme být zticha. Zkus se uklidnit, nemysli na to, co je pod námi,“ radila. „Počkáme do večera a uvidíme. Za tmy bychom se mohly vytratit. Snad.“
Nedočkaly jsme se. K večeru nezbývalo mnoho času, přesto jsme odpoledne nepřečkaly.
„Pane, zahlédli jsme dva koně!“ volal kdosi.
„Udržujte rozestupy!“ ozval se pod námi silný mužský hlas. „Dobře se kolem sebe dívejte, lučištníci kontrolují prostor nad námi!“ zavelel.
„Lučištníci?!“ vytřeštila Kaileen oči.
„Zatraceně! Co budeme dělat?!“
„Klid,“ slezla zase ke mně. „Třeba budeme mít štěstí. Kdyby si sem sedl nějaký pták, vyplaš ho. Zkusíme je zmást.“
„Museli by být slepí, aby nás neviděli,“ namítla jsem.
„Přesunu se kousek dál, kdyby bylo třeba, odlákám je,“ reagovala.
„Co máš v plánu?“
„Uvidíš. Zůstaň, kde jsi,“ nařídila mi a jako had se přesunula na vedlejší strom.
Nepůsobila sebejistě jako obvykle, zřejmě žádný nápad neměla.
„Pane, tady! Jednu mám!“ zavolal voják, který stál přímo pode mnou.
„Nestřílet!“ zarazil ho vůdce. „Ty!“ vybral náhodného muže. „Hned zajeď pro královnu. A ty,“ otočil se na jiného, „stáhni muže ze severní strany. Buďte opatrní, ta druhá nebude daleko, ať vás nepřekvapí. Počkáme tady na vás. Jeďte!“
Nemínila jsem slézt, pořád byla šance, že Corita bude více chtít Kaileen a bude pronásledovat ji. Třeba pak vymyslíme, jak se z toho dostat. Kaileen na mě mávala, chtěla, abych se přesunula za ní, ale sotva jsem se podívala dolů, byla jsem ráda, že sedím. Zkusila jsem to sice, ale nechtěla jsem ji prozradit.
„Hýbe se, pane!“ upozornil jeden ze strážců.
„Sledujte ji,“ vyslal pár mužů, „ale nikdo nebude střílet! Ne bez přímého rozkazu. Znáte vůli královny, potřebujeme tu druhou, ta maličká nás k ní dovede.“
Musela jsem zastavit a zůstat na místě. Zahlédla jsem, jak Kaileen vztekle praštila pěstí do kmene stromu. Čas se nekonečně vlekl, pořád jsme byly ve stejné situaci a ne a ne nic vymyslet, stálo proti nám mnoho dobře vybavených soupeřů.
Za několik hodin se obloha zatáhla, brzy měla přijít tma a bylo jasné, že pak se na dálku potichu nedomluvíme. Přijel zbytek oddílu ze severu a zanedlouho poté dorazila i královna.
„Kde je?!“ seskočila z koně a jeden z vojáků k ní hned přiběhl, aby zachytil uzdu.
„Tam,“ ukázal vůdce a ona zaklonila hlavu.
„Slez!“ nařídila mi. „Na tobě mi tolik nezáleží, obětuji pár šípů, abych tě dostala dolů.“
Chtěla jsem znát názor Kaileen, ale kdybych se podívala jejím směrem, Corita by ji hned našla.
„Připravit šípy!“ rozkázala, aniž by ze mě spustila oči, a pět lučištníků bez váhání splnilo rozkaz.
Nečekala jsem, až nařídí nátah nebo střelbu, rozhodla jsem jí vyhovět. Vojáky odvolala, až jsem šplhala po holém kmeni a nemohla se jí ztratit z dohledu. Sotva jsem doskočila na zem, seběhlo se ke mně šest mužů a stáli tak blízko, že by jim stačila pouze dýka, aby mi zabránili v jakémkoliv pohybu.
Ustoupili královně. Postavila se přímo přede mě a shlížela ze své výšky se značným uspokojením. Jen kdyby tasila, přerazila by mi nos hlavicí meče. Ale to ona nepotřebovala, znala lidské tělo, dobře věděla, jak se rychle a elegantně zbavit soupeře, aniž by si toho sám všiml.
„Přivítejte novou posilu, chlapci,“ promluvila ke svým lidem a oni se rozesmáli.
Nechala je, ať se pobaví a já znejistím, pak je utišila a znova se věnovala mně.
„Nezapomněla jsem na tebe, malá Lee,“ mírně naklonila hlavu a pohladila mě po tváři, přitom jí pramen černých vlasů sjel po rameni a na vteřinu odpoutal mou pozornost od jejích hlubokých očí. Zlověstně se usmála, jemné prsty mi lehce sjely po krku a ona o krok ustoupila. „Ovšem ty nemáš výsadu jako Kaileen, ty musíš,“ zdůraznila, „projevit úctu své vládkyni.“
Sotva dořekla, někdo do mě zezadu prudce strčil, ale dva chlapi mě stihli zachytit, abych nespadla přímo na královnu.
„I nyní lituješ, že přede mnou klečíš?“ zeptala se. „Minule jsi byla tak roztomile drzá,“ pozvedla obočí a opět se usmála. „Kde jsi k tomu přišla?“ prohlížela si moje zranění z tréninků.
Nechtěla jsem jí povídat o způsobech, jakými mě Kaileen cvičí, nic jí do toho nebylo.
„Odpověz! Mluví s tebou královna!“ zařval jeden z vojáků.
Zřejmě ji neznal, nevěděl, že ona se obejde i bez odpovědi, uměla skvěle číst nejen v boji, ale také ve zraněních. Obešla mě a nešetrně zezadu sáhla na žebra. I když jsem se snažila nedat nic znát, dobře si všimla, že to bolí. Chtěla se na ránu podívat, ale to jsem si nenechala líbit. Mohla jsem se opřít o ty dva, kteří mě drželi, kopla jsem a zřejmě jsem zasáhla Coritu, protože vzápětí se na mě sesypalo nespočet ran.
„Dost! Hlupáci, mrtvá není k ničemu!“ zastavila je. „Pusťte ji!“ přikázala. „Začnu tě učit, malá Lee. Brzy poznáš, že je mnohem lepší poslechnout hned, já nejsem leckdo,“ varovala mě a zaútočila.
Přesně jak to říkala Kaileen, téměř tančila. Věděla, že se nemohu ubránit a užívala si pocit převahy. Pár úderů jsem sice zasadila a většinu jejích ran odrazila, ale ty, které jsem nestačila pokrýt, byly nad moje síly. Za pár minut jsem skončila na zemi. Než jsem se zvedla, přiskočila, chytla mi ruce a jedním kolenem si klekla na moje záda, tím mi zabránila v pohybu a já jsem byla ráda, že mohu alespoň otočit hlavu tak, abych neležela tváří přímo v prachu. Posloužila si a prohlédla si zranění.
„Myslela jsem si to,“ konstatovala, pustila mě a ustoupila, abych mohla vstát. „Rychlý pohyb proti zbrani, dostala se za tebe a přitom ti stihla zasadit úder hlavicí meče, je to tak? Nemusíš odpovídat, poznám práci Kaileen a tento trik jsem ji sama naučila. Vím, že ti dělá potíže mluvit se mnou, zanedlouho však uznáš, že je to výhodnější než mlčení.“
„Mluvila bych, ale není o čem,“ otřela jsem si špínu z tváře.
Vzdorovala jsem a snažila se ji přesvědčit, že se netřesu strachem, nýbrž zlostí, čemuž se ona pochuti zasmála.
„Pořád jen ňafáš jako malé štěně, Kaileen tvou výchovu zřejmě zanedbala. Když mi řekneš, kde je,“ zvážněla, „nejen že tě nechám žít, ale vychovám z tebe velkého psa, ostrého zabijáka!“ přimhouřila oči. „Tak co? Uděláme obchod?“
„Nikdy!“
Čekala jsem ránu za svou drzost, ale její gesto vojáky zadrželo.
„Nejsi moc chytrá,“ promluvila chladně. „Nechápu, jakou cenu pro ni můžeš mít, ale nepochybuji, že je ochotna učinit mnohé, aby tě dostala zpátky. Uvidíme, teď si vyber. Já nebo oni?“
Nepochopila jsem, proč se mám rozhodnout mezi ní a Horns. Snad mě potřebovala, aby chytila Kaileen? Vzápětí jsem zjistila dvě věci – že královna se ptá pouze jednou a žádá okamžitou odpověď, nejpodstatnější ovšem bylo, že „oni“ jsou její vojáci.
„Kdo ji našel?“ zeptala se, když jsem mlčela.
„Já,“ přistoupil jeden z vojáků.
„Vezmi si ji, přestala mě zajímat. Ber to jako odměnu za dobrou práci. Dělej si s ní, co je ti libo,“ mávla rukou, dav jí ustoupil a Corita ladně odešla.
Zatraceně! Kaileen, jestli chceš něco dělat, udělej to hned!
Nemohla jsem utéct. Měla jsem jen dvě možnosti, obrana byla zbytečná. Buď jsem je mohla nechat, aby mi ublížili, nebo jsem se mohla podvolit královně, ale tím bych si nejméně u Kaileen podepsala rozsudek smrti. Možná by byla horší než vojáci. S mým objevitelem jsem sice zápasila, ale začátek souboje jsem prošvihla a bylo jen otázkou času, kdy mě přesila pokoří.
Zvolila jsem třetí možnost. Podařilo se mi ukořistit dýku a rozhodla jsem se udělat jediné, co mohlo zachránit čest bojovníka. Voják se lekl, uskočil a chtěl tasit, zřejmě nepochopil, že jeho se nechystám probodnout. Před očima se mi mihla ruka, sebrala mi dýku, chytila mě a prudce vytáhla nahoru.
„Dokaž, že jsi lepší než ona,“ královna podala zbraň původnímu majiteli.
Zase nepochopil a Corita nečekala. Rychlým pohybem přesně umístila ostří. Pak promluvila k přihlížejícím.
„Za to, že se nechal připravit o zbraň. Kdokoliv z vás takto selže, dopadne stejně,“ prohlásila a zavládlo ticho. „Provaz!“ zavelela a než jsem domyslela, co má v úmyslu, stála za mnou, hlídala mě a čekala, až někdo splní rozkaz.
Ani mě nenapadlo bránit se jí, když mě zachránila, ona však nechtěla riskovat. Plynuly minuty, stály jsme tam, ostatní na nás zírali. Nevím, na co myslela Corita, já jsem měla v hlavě jen jednu myšlenku. Cítila jsem, jak mě spoutala. Omotala provaz kolem zápěstí, dotkla se paže, aby mě nasměrovala a zřejmě čekala, že do mě bude muset strčit, ale ulehčila jsem to oběma a podvolila se.
„Zůstaneme na místě!“ otočila se ještě k vojákům. „Po celé linii budou stát hlídky, za každým pěšákem chci vidět lučištníka. Jezdci se postarají o koně a zbraně,“ rozkázala a vedla mě pryč od skupiny. „Ty,“ oslovila ještě jednoho vojáka, „přines jídlo a pití pro mne i zajatce.“
„Jak si přejete,“ odpověděl a odběhl.
Vybrala místo, kde nebyly stromy moc při sobě, ani tráva nebyla vysoká. Posadila mě, ruce mi neuvolnila. Svlékla dlouhý hnědý plášť, hodila jej naproti na zem a uvelebila se na něm. Brzy přinesli, co žádala, přivedli jejího koně a zase nás nechali samotné.
Najedla se, vyleštila meč i dýku a zkoumavě si mě prohlížela.
„Co je s tebou? Tak zlé to snad nebylo,“ promluvila na mě.
Nechtěla jsem jí dělat radost a ukazovat její oblíbené ňafající štěně. Raději jsem byla potichu. Vstala, štrachala se v sedlových brašnách a cosi kutila v dřevěné misce. Když byla hotova, vzala ještě vodu, hadřík a přesunula se ke mně. Dřepla si, věci položila na zem, uchopila dýku a zaváhala.
„Žádné hlouposti,“ varovala mě.
Bylo mi to jedno. Co horšího by se mi mohlo stát? Děvka nebo zajatec, nebyl v tom rozdíl. Uhnula jsem pohledem a nechala ji, ať si dělá, co chce. Rozřízla i tak potrhané oblečení. Znala jsem byliny a směsy, které dovedly poraněná místa rozdráždit k zbláznění, nemohla mě překvapit. Umanula jsem si, že jí neudělám radost a pokusím se projevy bolesti zadržet, jak dlouho to půjde. Jenže jí to nestačilo, rozehrála koncert, ba přímo symfonii a zmátla mě tak, že jsem nedokázala rozlišit pravdu od lži. V úsudku jsem se mohla spolehnout pouze na instinkt, ale ten mi z nepochopitelného důvodu říkal, že Corita se mnou jedná sice po vlastním způsobu, přesto narovinu.
„Jsou dvě role, které v životě můžeš hrát,“ poučila mě a namočila hadřík, „stát se lovcem jsi odmítla, tedy můžeš být už jen kořistí. Zdá se, že sis na to zvykla, jsi odolná.“
Očistila špínu, odstranila krev a namíchanou směsí pečlivě ošetřila škrábance i podlitiny.
„Nejsi ostrá jako Kaileen, ale máš srdce jako jedna z lidu, za který jsem vedla tolik válek. Nečekala jsem, že budeš ochotná vyměnit život za čest. Kaileen to neudělala, nechala tě tam samotnou proti přesile, já jsem se pro tebe vrátila, dej se ke mně.“
„Nejsem zrádce,“ odmítla jsem.
„To záleží na tom, kdo se dívá. Pro Kaileen budeš zrádce, když se zachráníš a opustíš ji. Pro mne jsi zrádce právě teď, protože straníš nepříteli královny.“
Zvedla se a znova se odebrala ke koni. Přinesla hnědou halenku bez rukávů, položila ji na zem vedle mě a rozvázala mě.
„Hoď to na sebe,“ pobídla mě, „bude ti to asi velké, ale lepší než nic.“
Nečekala jsem, až si to rozmyslí a rychle se oblékla.
„Nechala bych tě, aby ses najedla, ale neznám tě, jsi jiná než Kaileen. Netuším, co od tebe mohu čekat,“ vysvětlila, proč mě znova svazuje, tentokrát však vepředu, aby měla přehled, zda se nepokouším dostat z pout. „Máš žízeň?“ zeptala se, když skončila.
Neodpověděla jsem, sama jsem nevěděla, zda od ní něco chci. Napila se první a znova mi nabídla. Posbírala jsem odvahu a podívala se nepříteli do očí. Najednou mi nepřipadala tak hrozivá, i když pořád vypadala přísně a nesmlouvavě. Přikývla jsem a přestože bych dala hodně za niyté, vzala jsem za vděk i obyčejnou vodou a posléze chlebem. Corita neměla v plánu zahnat můj hlad, jen mě chtěla udržet při smyslech.
„Kdybys snad měla jiné potřeby, ozvi se,“ nabídla, upravila plášť a lehla si.
Potřebu jsem samozřejmě měla a bylo značně potupné… sice jsem se obešla bez pomoci a Corita se taktně otočila zády, přesto jsem v duchu konstatovala, že něco tak nepříjemného člověk zažije málokdy. Štěstí, že mi nesvázala ruce vzadu.
Znova si lehla a odpočívala.
„Proč se nezeptáš?“ protrhla ticho. „Copak nechceš vědět, co s tebou bude?“
„Na vašem plánu to stejně nic nezmění.“
„Ale,“ podivila se, „náznak úcty?“
„Proč myslíte?“
„Posledně jsi se mnou mluvila jako se sobě rovnou. Teď uznáváš autoritu. Děláš rychlé pokroky,“ pokývala hlavou.
„Co ode mě chcete?“
„Od tebe? Zatím nic. Chci Kaileen. Ty určitě taky, nebo se mýlím?“ pozvedla obočí. „Nechceš snad vědět, proč ti nepomohla? Kdyby to bylo naopak, ty bys přišla, o tom nepochybuji. Kdyby nic jiného, zabila bys ji, aby zemřela čistá.“
„Jak si můžete být tak jistá? Neznáte mě,“ namítla jsem. „Možná jsem horší než ona.“
„Určitě ne. Překvapila jsi mě. Čekala jsem, že se budeš bít, dokonce bych pochopila, kdyby ses podvolila, zradila Kaileen a dala se ke mně, ovšem ty jsi našla třetí cestu, jak odejít se ctí. Nerozumím, jak spolu vy dvě můžete vydržet, Kaileen má tak zrádnou povahu.“
„Křivdíte jí.“
„Já jí?!“ rozčílila se. „Ona je Lonshi! Poslední z kmene zákeřných vrahů. Dostanu ji, nedovolím, aby oběti, jež jsem musela strpět, nevedly k vítězství rasy Gosaa.“
„Co oběti, které musela strpět ona?“
„Kaileen zdaleka nezaplatila tak vysokou cenu jako já!“ přestávala se ovládat a vyskočila.
Vojáci se na nás ohlédli, ona přelétla pohledem všechny přítomné a pak mě vyzvala, abych šla s ní. Potřebovala zkontrolovat situaci a dohlédnout na rozestavění stráží.
Polovinu armády přesunula až na okraj lesa, těsně před první stromy. Nechala zažehnout louče a umístila je několik metrů od tábora po celé délce armády, aby osvětlení bylo stejné pro nás i pro soupeře. Kdyby je umístila blíž, viděli by Horns nás, ale ne my je. Druhou polovinu mužů nechala na stejném místě, kde mě našli. Pořád se snažila hlídat Kaileen. Vrátily jsme se na původní stanoviště, najedla se, ale mně poskytla pouze vodu.
„Když Kaileen nepřijde?“ odhodlala jsem se.
„Snesla tě vedle sebe dlouho, nic mě nepřesvědčí, že jí na tobě nezáleží. Ani to, co tě dnes nechala podstoupit. Ona je jako vlk,“ odpověděla a přestože neměla ponětí, čím vším jsme spolu musely projít, přesně pochopila.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 13 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 15 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
