obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád."
Elbert Hubbard
obr
obr počet přístupů: 2915229 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39281 příspěvků, 5723 autorů a 389257 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Otisky našich kroků ::

 autor Dáda publikováno: 16.04.2009, 20:25  
Fantasy povídka-utopie
 

Patrikovi vítr provál vlasy a tím nemilosrdně odhalil jizvu táhnoucí se od jeho levého ucha po hraně čelisti téměř k bradě. Automaticky zdvihl ruku k obličeji ve snaze poranění zakrýt, přestože nábřeží bylo na dohled úplně prázdné. Byla sobota sedm ráno. Občas sem zabloudí, většinou právě v podobnou méně obvyklou hodinu.

Zastavil se a dlouze se zadíval ze shora do vody.
Bude už to brzy rok, co se Eva utopila. Na hladině řeky se vytvořilo obrovské kolo a nad ní se černá, špinavá voda navždy tiše zavřela. Nemohl přece vědět, že ani neumí plavat.
"Ale já jsem jí přece navíc ani nestrčil. Šli, lépe řečeno potáceli jsme se na okraji mostu a smáli se tomu. Chtěl jsem jí jenom trochu vylekat, tak jsem na ní zezadu sáhl", rozpomínal se na to stále znovu.
"Avšak byla prý příliš daleko od břehu na to, aby spadla sama", říkali tehdy.
"A vůbec, jestli to není jedno, nutil jsem jí snad, aby tam lezla? Hned jsem přece volal o pomoc."

Rána na jeho tváři byla hluboká, tehdy minimálně dva měsíce hnisala a mokvala a navzdory včasnému šití byla, se po čase začala znovu rozlézat. Bylo to peklo, než se zahojila. Ještě i teď je jizva někdy citlivá. Zůstala tmavá a výrazná. Nemizí.
Jaké utrpení je pohled do zrcadlové plochy. Zadíváte se do výlohy se starožitným nábytkem a skrze sklo na vás vlastní tvář křičí a odsuzuje. Na pohrdáních cizích si zvyknete.
Rána nemizí.
"A dělám pro to něco?", obrátil se Patrik sám k sobě s touto sebezpytnou otázkou. Nic ho nenapadalo.
"Co však udělat, vykonat co by pomohlo, je snad nemožné na něco takového přijít", povzdychl si bezradně.

Odvrátil svůj pohled od plynule tekoucí vody v říčním korytu, výsměšně vystavující na odiv svou sílu a věčnost naproti pomíjivosti našich ubohých životů.
Loudal se dál a měl na sebe vztek za svou nepochopitelnou masochistickou pohnutku sem zase zajít.

Kainova znamení, ušklíbl se pro sebe . Kolik nás asi je, co je nosíme? Někdo má menší, skryté, někdo jiný výrazné.
A co Ábelové? Ty už stejně nikdo nevzkřísí a my jsme navždy zatraceni, přemítal s pohledem zarytým do země.

Večer zašel Patrik sám do vzdálenějšího baru. Sedl si přímo k pultu. Popíjel a snažil se zahnat pošetilé, protivně sebelítostné myšlenky.
Čas pokročil a hlavou mu táhly komplikované, nikam nevedoucí úvahy a "úžasné", heroické nápady.
Vedle něho se z ničeho nic vyskytl nějaký už od pohledu problémový typ. "Nazdar řezníku", hlasitě zahlaholil na pozdrav. "Objednej mi rundu!", houkl a nalepil se na něj. Měl na hlavě kšiltovku zaraženou do očí a rolák až k bradě. Patrik mu něco objednal a sebral se k odchodu. Osamělý pijan byl zjevně zklamaný.
Patrik vyšel ven. Motala se mu hlava po kořalce.
Naproti němu po chodníku se belhala nuzná babička v odřeném kabátě se starým, opelichaným psíkem.
Pokynul jí na pozdrav a když ji míjel, vstrčil jí do dlaně pětistovku.
Stařenka na něho zbožně zírala jako na zjevení, "Děkuji Ti chlapče...pánbu ti požehnej".
Něco nesrozumitelného zamumlal a šel dál.
Když už přicházel k domovu, projela mu jizvou ostrá bolest.
Při pohledu do zrcadla žádnou změnu nezpozoroval. Šel si lehnout a brzy usnul.
Ráno ho probudil teplý, mokrý jazyk Bobiny. Bobina byla fenka jezevčíka. Přejížděla mu tlapkou drsně po zraněné tváři, ale obvyklé zatrnutí necítil. Zalila ho vlna vzrušení.
Jemně odstrčil psa a vběhl do koupelny. Zadíval se na svůj odraz a zazdálo se mu, že jizva už není tak viditelná. Nebyla snad menší, ale vypadala, jakoby trochu ustoupila z obličeje blíž k vlasovému porostu.
Možná to však byla jen jeho představa vyvolaná zbožným přáním, vírou ke které se tak dlouho upínal.
Ale každopádně to byl po dlouhé době příjemný pocit.
Získal tak dobrou náladu, že se domluvil na večer s dávnými přáteli, mezi nimiž už dávno nebyl.
Když pak mířil podvečerním městem na smluvené místo do "jejich" malé útulné vinárny, v autobuse si sedl naproti němu muž s oběma tvářemi zbrázděnými hlubokými rýhami. Patrik se otřásl.

Kdysi spatřil na ulici mladého muže s tak znetvořeným, jakoby zpečeným obličejem, že šlo jen ztěží rozeznat jeho jednotlivé části. Přepadla ho tehdy doslova fyzická hrůza. Ani se radši neodvažoval o životě toho člověka přemýšlet.

Dva z jeho přátel byli "čistí". Tedy úplně čistý nebyl určitě nikdo, ale jen u těch "méně vinných" nebyly známky provinění tak zjevné. Jejich "čistý štít " v něm vzbuzoval určitý pocit hanby, zároveň ho to však motivovalo k určité snaze být lepším.

"Nikoho jsem nezabil!", naklonil se k němu jeho spolucestující a sykl mu do tváře odpověď na nevyřčenou otázku. Patrik si náhle uvědomil, že na toho muže civí už delší dobu než je běžné a zastyděl se.
Mohlo to být tak, jak muž řekl, nemusel nikoho fyzicky napadnout.
Patrik si vzpomínal, že kdysi pracoval s člověkem, který se sice nezachoval násilně v klasickém slova smyslu, avšak dopustil se podlosti, po které ho stihla "nepříjemná nehoda". Krátce poté, co bezohledně bez jakýchkoliv výčitek opustil svou družku s jejich novorozeným dítětem, se mu na nose, jako znamení lži a klamu vytvořila veliká hnusná "neštovice".
Patrik beze slova přikývl a po zbytek cesty se díval z okna.

"Konečně...!", známí ho přivítali s jásotem. Neptali se proč přišel až teď, nevyptávali se na nic. Sdíleli své osudy spolu už mnoho let.
Byl to příjemný večer. Pro Patrika po dost dlouhé době. Jeho příteli Robertovi, sedícímu po jeho pravici, při každém pozvednutí sklenice k ústům sjel stříbrný náramkový řetízek po jeho levé ruce do půli jejího předloktí. Jeho pravá ruka, totiž její zatažený, narůžovělý pahýl měl položen na desce stolu před sebou. O celé předloktí přišel před několika lety. Část ruky mu uhnila, potom co si jí namočil v nějakém hodně nečistém obchodu.
Vypadalo to, že sněť už začíná postihovat i jeho druhou ruku, zatím mu jen chyběl jeden článek malíku. Mnoho o životě nepřemýšlel a o budoucnosti už vůbec ne.
Vedlo se mu teď vcelku dobře a snažil se, aby to tak ještě aspoň nějakou dobu vydrželo.
Patrikův život však, stejně jako životy většiny ostatních ve všem podléhal jeho stigmatu, vypálenému cejchu.
"Vy, kdož jste bez viny, hoďte kamenem...", kolikrát jen si musel opakovat toto mnohoznačné boží přikázání a lačně a bezmocně se ho chytal jako tonoucí záchranného kruhu, aby přežil? Jako korouhví točil touto dvousečnou zbraní nad hlavou s odvahou kaskadéra avšak bez jeho mrštnosti, tak jako on tak i statisíce dalších.
Mnozí tu odvahu však neměli a sami si zvolili. Odsouzenci, soudci i kati zároveň. Potrestat se sám je jediná možnost, jak se vyhnout potupě trestu.

Domů dorazil plný různých dojmů a později než jindy.
Přestože byl poměrně unavený, nemohl usnout. Celé dlouhé minuty a hodiny se převracel a cítil podivné napětí.
Patrik začal snít o tom, jak se jeho život žačíná postupně měnit. Pootevřel dvířka své fantazii a na okamžik zadoufal, že bude mít jednou zase tvář bez poskvrny, jako obraz duše, která prošla dlouhým očistným procesem. Ale jak daleko na té očistné pouti zajít?
Přijímat, co přijde a snažit se z toho vyjít co nejčestněji, to nestačí. Má však sám vyhledávat situace, ve kterých by mohl prokázat svou dobrosrdečnost a obětavost?
Vzápětí tyto myšlenky opustil, mohl by tak ve svém jednání příliš snadno sklouznout do účelovosti.

Od toho posledního setkání se svými přáteli začal stýkat zase pravidelně, každou druhou neděli.
Robert o svůj malík nakonec opravdu přišel a možnosti ztráty dalších prstů se snažil předejít tím, že přestal s divnými podvodnými obchody a začal se živit "poctivě" jako obchodník s realitami.
David, jejich další společný přítel, který onehdy vyhodil svého psa z okna šestého patra, protože celou noc štěkal a on nemohl spát, si vzal z Roberta příklad a dal se také na "pokání".
Davidovi tehdy vyrostla na hlavě boule ve velikosti pštrosího vejce a nyní se s ní potýkal tak, že si do svého domku nastěhoval z místního útulku pět psů. Když se někdy rozštěkají, a to je většinou tehdy, když začne jeden. To pak "jedou" celou noc a David to řeší tím, že si vezme špunty do uší a přes hlavu si dá polštář. A i jinak prý se o své psy dobře stará.
Ostatním začalo po čase připadat, že jeho "pštrosí vejce" na hlavě se svou velikostí přiblížilo spíše vejci slepičímu.
Patrik si řekl, že nebude dál zkoušet, co stačí nebo nestačí na "dobrý skutek", ani ho nenapadalo nic smysluplného, co by mohl zlepšit, či změnit, impuls musí určitě přijít zvenčí.
Nechával čas volně plynout. Vnímal a prožíval každý okamžik a přijímal každý den s tím, co sebou přinášel. Snažil se sám sobě naslouchat a nacházet význam toho, co se kolem děje.
Uplynula spousta lepších i horších dní a Patrik své "stigma" přestával vnímat jako vykřičník a hanebný cejch ve své tváři. Prostě už k němu ten zjizvený pruh kůže neoddělitelně patřil. Stal se jakousi jeho součástí, aniž by se jím vůbec zabýval jako se člověk obyčejně nesoustředí na určitou část svého těla.

Jeden nedělní večer čekal na své přátele v jejich oblíbené vinárničce. Byl tu tentokrát o něco dříve, měl odpoledne cestu kolem a nechtěl jet domů a večer se sem znovu vracet. Tak se chvíli prošel a pak si sedl dovnitř, měli se tu sejít za necelou hodinu.
Sedl si na bar a všiml si mladší ženy, sedící poblíž, která zřejmě taky na někoho čekala, co chvíli se podívala na hodinky.
Usmál se na ni. Vyzařovala z ní pohoda a přirozená inteligence. Vyměnili si několik pohledů a po chvíli se dali nezávazně do řeči.
Když jeho "mužské oči" zabloudily na zlomek vteřiny k její hrudi, povšiml si umně maskované make-upem a masivním dřevěným lakovým šperkem, přesto však viditelné tenké rýhy vystupující z výstřihu nad pravým prsem. Zranění prozrazující lehčí nebo přinejmenším lehkomyslné devče. Nevěděl proč, ale cítil, že takové chování patří pravděpodobně do jiné, mnohem dřívější etapy jejího života.
Okamžitě směr jeho pohledu odhadla. Zčervenala do barvy rajského jablíčka, zvedla ruku ke svému pravému spánku a uhladila si trochu nervózně své kaštanové kadeře.
Zalitoval, že ji ranil a z jakési solidarity si promnul "své" místo na levé tváři.
Zatvářila se nechápavě a on chápal ještě méně. Natočil se k ní beze slova svou levou stranou. Mírně se k němu naklonila. Ani teď se v jejím výrazu nezračilo nic, z čeho by se dalo cokoli usuzovat.
Roztáhl rty do širokého úsměvu a pokračovali v hovoru. Stále to v něm však hlodalo a po chvíli nevydržel, omluvil se a odskočil si.
Zíral na sebe po mnoha dnech takhle podrobně, do zrcadla nad umyvadlem. nic na své tváři neviděl, jizva byla snad opravdu pryč. Nezmohl se na žádnou reakci. Teprve s nosem přilepeným na skle odhalil přímo na hraně levé čelisti sotva znatelnou, úzkou jizvičku. V tu chvíli dovnitř vstoupil starší, korpuletní muž v brýlích. Zakroutil hlavou a sjel Patrika pobaveným pohledem.


 celkové hodnocení autora: 94.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 52 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 m2m 25.08.2011, 0:38:18 Odpovědět 
   Zdravím!

Já osobně jsem teda naprosto odlišnej typ a příběhy tohohle ražení mě odrazují z několika důvodů.
Jedním z nich je určitě prvoplánový atak na etiku. Text jasně dává najevo, co je správné, a co nikoliv. Nedává čtenáři možnost utvořit si vlastní názor.
Vlastně bych to nazval poučným příběhem.
Není to špatně, to rozhodně ne, mě jen tyhle příběhy prostě odrazují tím, že autor je v tu chvíli nositelem pravdy, resp. si to myslí, a předává ji čtenáři.
Je v tu chvíli tak netolerantní, že vlastně přestává být spisovatelem, a začíná být učitelem.

V lidských dějinách naštěstí právě tyhle příběhy hrají tak důležitou roli, že můj názor je naprosto nedůležitý a v konfrontaci vypadá jako ten špatný. Zaplaťpánbu za to.



K Ekyelčinýmu komentáři nemám výhrad. Podle mě říká všechno pravdivě. Textu něco chybí, něco mu přebývá.
Najít rovnováhu je práce autora, redaktor by mohl říct svůj subjektivní názor, co a jak udělat jinak (já to tak u svých komentářů dělám), ale už jsem se setkal právě s tím názorem, že takhle vlastně vnucujeme autorům svoji vůli. Takže Ekyelčin komentář ber spíš jako takovou dobrou obecnou radu, na které se dá postavit sakra silnej základ.


Osobně tak jen dodám, že pasáže, které mě osobně nebavily, protože jsou "nevyužité", jsou převážně ty pasáže jednající o polepšení sebe sama; "neuhlazené" jsou pak ty flashbacky do minulosti a "neutřepané" vnímám závěrečnou pasáž o setkání s dívkou a zmiznutou jizvou.

Jak to udělat líp, to nevím. Já osobně se snažím dělat to tak, že "poučení" schovám do nějaké epičnosti. Tvůj příběh je totiž veskrze lyrický a příběh v něm nehraje moc velkou roli. Pač tu hlavní roli hraje to poučení.
Epičnost příběhu zajistíš tím, že do textu vkroutíš nějaké rámcové zasazení, dokonce pomáhá i lokace, a hlavně pomáhá detailnost prostředí a jeho změny v průběhu času. A ty průběhy můžou bejt maličké. Nenápadné.

Abych to zbytečně neprodlužoval, tak jen řeknu, že autor na to přijde zkoušením nového a nového postupu, jak vést příběhovou linku. Osobně bych zdetailnil, ale zároveň uvolnil popisy. Neuvolněný popis je třeba "fenka jezevčíka". Objevuje se náhle a zase ihned mizí. Je tedy vlastně zbytečný, ale protože je to důležitej popis pro upřesnění faktoru v příběhu, je nutno jej do příběhu vložit zvolna.

* Ráno ho probudil teplý, mokrý jazyk Bobiny. Bobina byla fenka jezevčíka. Přejížděla mu tlapkou drsně po zraněné tváři...
= Ráno ho probudil teplý, mokrý jazyk Bobiny. Fenka jezevčíka mu drsně přejížděla...

Třeba. Nebo tak nějak.



No, ale jinak souhlasím s tím, že i přes klišovitost a prvoplán není příběh vyloženě špatnej, řadil bych ho taky tak nějak k jemnému průměru kolem známky dva a půl.
Je třeba jen promáknout formu a opravit ty chyby.
Protože chyby jsou Tvojí vizitkou a za každý text by měl být člověk schopný dát ruku do ohně.

Když totiž člověk nakonec jednou pošle text do nakladatelství, čte to první nakladatel a když vidí spousty chyb, text vrací. I bez udání pořádného důvodu. Přeceňovat funkci korektorů, jak to dole dělá Kittanya, není zrovna moudré. Korektoři dělají vlastně za pár korun a takovýhle text by ani neopravovali :)


Držím tedy pěsti při dalším psaní. Dalším a dalším psaním se totiž člověk sám naučí dostatečný základ, jak vést tu linku, a když bude sám k sobě dost kritický, naučí se i tu poslední Ekyelčinu větu :)
 Kittanya 23.08.2011, 20:43:56 Odpovědět 
   S Ekyelčinými komentáři většinou hrubě nesouhlasím, ale dnes ji dám za pravdu. Mrzí mě však, že když už si dala práci s takovým komentářem, nenapsala nic konkrétního. Ono tvrdit, že texty jsou "nevyužité" a "neuhlazené" nebo "neutřepané" a blíže neurčit přesně které čáasti textu je trošku kontraproduktivní. Já jako čtenářka bych si z toho nic neuměla vzít. Pardon, Ekyelko.
Já se zkusím trochu blíže vyjádřit a také spíš budu mluvit o svém subjektivním dojmu, ze kterého si vem, co potřebuješ.
Mně se naopak líbily detailní popisy, jako např. "Zadíváte se do výlohy se starožitným nábytkem...", "Pootevřel dvířka své fantazii..." apod. Pozor na opakující se slova - určitý pocit, určitá snaha. Je to tam jednou, ale o to víc jsem si toho všimla. Také se mi líbí krátké spádové věty. Díky nim jsem neměla pocit zdlouhavého čtení. Ocejchovat lidi za jejich skutky je pěkný nápad a zatím neokopírovaný. Ale pořád jsem čekala nějakou zápletku, akci, spád. (To je to Ekyelčino: "některé motivy v příběhu šlo využít lépe, jiné se naopak zbytečně rozvíjely a jen odváděly pozornost od hlavní linie, aniž by ji příliš rozvíjely." A nakonec mě zklamala Patrikova jizva. Podezřele rychle zmizla. Co se týče korekce textů, na to jsou korektoři, to mě osobně nijak nezajímá. Pokud je text pro oko čitelný, mozek se fěnuje fantazii.
 ze dne 25.08.2011, 0:40:48  
   m2m: Ono totiž, Kittanyo, udělat komentář tak, aby si nehrál na superbožský, totiž jedinou pravdou napsaný, není žádná sranda. Ekyelka má přístup obecnější, kdy dává všanc čtenáři možnost se zlepšovat sám podle sebe.

Třeba já jsem opačný redaktor, komentář mám narvaný subjektivníma žvástama a potom to vypadá, že můj názor je jediný pravdivý. Protože dávám čtenáři příklad, jak bych to vedl já.
A často je to mylně chápáno jako ten superbožský komentář.
Má-li autor nějaké dotazy, vždy se může v odpovědi na komentář přímo zeptat. Řada lidí se ptá do vzkazníku, lepší se mi to zdá veřejně zde v komentářích :)
 ze dne 23.08.2011, 21:38:34  
   Ekyelka: Komentář je určený autorovi, ne čtenářům. Pokud má autor dotaz, vznese ho a já se snažím vysvětlit podrobněji.
O hlubší rozbor může kterýkoliv autor požádat jak osobním vzkazem (a to každého komentujícího čtenáře, nejen redaktora), tak třeba ve fóru Komentátoři, kde se jeho textu navíc většinou ujme hned několik různých čtenářů. Chce to komunikovat v rámci této komunity a nečekat, že mu redaktor všechno naservíruje až pod nos.
Psaní je především o sebevzdělávání. O hledání a nacházení. Ne o čekání, až z pisálka někdo jiný udělá spisovatele.
 Ekyelka 16.04.2009, 20:24:53 Odpovědět 
   Zdravím.
Jak to napsat, aby to neznělo příliš... odsuzujícím dojmem? Zkrátka: následující řádky jsou mým názorem a náhledem na text -. žádným direktivem ani příkazem. Je na tobě, co si z nich vezmeš.
Text je po stylistické stránce místy ještě nedotažený. Občas chybí určení subjektu a čtenář si musí zpětně domýšlet, koho se promluva týká, občas je popisný v místech, kde nemusí, a naopak. Zřejmě ještě nejsi zvyklá dotahovat psané slovo do detailů, hrát si s písmenky. (Nebo je to jen můj dojem, pramenící z vlastních zkušeností).
Stejný pocit jsem měla i během čtení - některé motivy v příběhu šlo využít lépe, jiné se naopak zbytečně rozvíjely a jen odváděly pozornost od hlavní linie, aniž by ji příliš rozvíjely. Chtělo by si to ještě trochu pohrát, jak s textem, tak s příběhem. Uhladit ho, utřepat - detaily jsou hodně mocným spojencem, ale o to zákeřnějším vroubkem, když neladí. Pak si čtenář říká "něco tomu chybělo" a není až tak spokojený, naplněný etc.
Pozor také na chyby, pár se jich vyskytlo jak v textu, tak v psaní přímé řeči. Po této stránce by měl být každý zveřejňovaný text bez debaty dokonalý. Pokud není, je třeba se příště soustředit i na formální stránku textu.
Poznámka k perexu: "fantasy" je ustálený název žánru, s nímž tento text nemá nic společného. Utopie ano, povídka ano, byť s částečně otevřeným koncem, nicméně s fantasy žánrem toto nemá nic společného. :) Takže příště - neboť čtenáři se řídí i textem v perexu - pokud si nejsi jista, spíš nezařazovat přímo do žánru.
Celkově to není ani průměrný, ani špatný text. Má potenciál, jen ještě nevyužitý. Chce to dál psát, nebát se víc pohrávat si s textem, s myšlenkami - zkoumat, jak se dají napsat, případně nenapsat a zachytit třeba mezi řádky.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
Petronela Patricellí
(9.7.2019, 20:54)
Marfy
(7.7.2019, 22:14)
obr
obr obr obr
obr
Útěk
Werika
Jak prodat svou...
Apinby
Lepší svět?
ShNel
obr
obr obr obr
obr

Drahá mi jseš
nevimjakou
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr