obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Teorie lásky je božská, její praxe ďábelská."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2915493 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39732 příspěvků, 5764 autorů a 391435 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Ómalóra-2 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Dračí krev - Ómalöra
 autor Annún publikováno: 11.04.2009, 5:43  
A máme tu pokračování příběhu. Minule skrblický elf Ilfirin prodal svou chráněnku za pytel zlata půlelfovi Rindonovi. A dnes se podíváme jak se naší elfce Mëllindě vede a co se jí přihodí.
 

II. - Pekelné manželství.


Po necelých osmi dnech zdlouhavé jízdy dorazil v podvečer vůz pána Rindona a jeho nastávající do Werdenu. Lidé je přivítali a velmi se podivili, když zjistili, že si jejich dobrodinec ze své obchodní cesty s sebou přivezl i krásnou elfí ženu, které se v dohledné době měla stát jeho paní. Budoucí paní Werdenu se vesničanům již od prvního pohledu zamlouvala, a tak jim všichni vřele blahopřáli. Rindon zavedl Mëllindu do jejího prozatímního pokoje, kde měla přebývat do svatebního dne. Vůdce panství Werdenu se zdál být milý a laskavý hostitel a nešetřil pozorností. Večer pro ně byla přichystaná bohatá večeře a dokonce jim přišel na loutnu zahrát místí bard. Po večeři se elfka odebrala lehnout si do své komnaty, protože po úmorné cestě byla poněkud znavená.
Druhý den ráno po snídani vzal Rindon Mëllindu na obhlídku svého, ne zrovna malého panství. Ukázal jí celou vesnici Werden, v jejímž středu pyšně stála šlechticova trochu omšelá kamenná tvrz. Provedl elfku vsí a naznačil jí, kde kdo vykonává jaké řemeslo, pak Mëllindu doprovodil do okrasné zahrady za svým domem a také do zeleninové a bylinkové zahrádky, která se nalézala za domky na protější straně rynku u ovocného sadu. Též jí naznačil, kde se nachází sýpky, zásobárny a chladírny, v niž bylo uloženo veškeré obilí, maso, ovoce a další potraviny a věci potřebné k přežití v zimním období. Vyjeli si spolu na projížďku a Mëllinda zjistila, jak velké území jejímu nastávajícímu patří. Jako budoucí správkyně a jeho manželka musela mít přehled, kolik má stád dobytka, kolik koní, množství polí, luk a lesů. No prostě nebyl to chudý ženich v tom měl nevlastní strýc Ilfirin naprostou pravdu. Dokonce Mëllinda začala uvažovat o tom, že by tohohle půlelfa mohla mít i ráda, protože se choval velmi příjemně, takže si říkala, že sňatek s ním by nemusel být zas až tak hrozná věc. První den po jejich příjezdu věnovali prohlídce panství a vesnice Werden a druhý den se začaly chystat přípravy na panskou svatbu. Pouhé dva týdny stačily na vyřízení všechno potřebného. Na ušití šatů, uspořádání hostiny a obřadu. Svatební hosté se sjeli z mnoha okolních panství a dokonce přišla gratulace i od samotného krále Desmonda II. a královny Ellisi. Svatba to byla vskutku velkolepá, přesně taková, jak se sluší a patří na šlechtice. Hudba, bohatě prostřené stoly, nejlepší víno, bujarý tanec, hlaholivý zpěv a rozjařená nálada. Člověk by mohl říci: „Krásný začátek šťastného manželství.“ Ale taktéž něčeho, co by se později dalo jen stěží nazvat životem v rajské zahradě plné lásky.

* * * * * *

Ano, ano. Krásný začátek šťastně dohodnutého manželství, jenže ouha. Není vše tak, jak by se mohlo na první pohled jevit. Kde vládne přetvářka a skrytá zloba, nemůže přebývat štěstí a láska. A Mëllinda na to přišla velmi záhy.
Velká změna se dostavila hned poté, co z Werdenského panství odjel poslední svatební host. Milý a laskavý pán Rindon, který se takhle alespoň poslední pár dnů projevoval, prošel přeměnou o tři sta šedesát stupňů. Stejně jako když se bílý den přehoupne v černočernou noc a světlo pohltí neproniknutelná tma. Pryč byl přívětivý hlas a vybrané chování. Ztratil se usměv z mužovy tváře a nahradil ho zamračený pohled plný nenávisti. Mëllinda neměla nejmenší ponětí, co u něho tuto proměnu způsobilo, ale vůbec se jí to nelíbilo. Veškerá něha z něho vyprchala a místo ní zůstala jen hrubost a krutost. Z Rindona se stal trýznitel a zlý člověk, jenž se své nevinné ženě mstil za dávné křivdy, které způsobila bytost ze stejného rodu, z něhož pocházela i ona. Neustále se na ni utrhoval, nazýval ji hanlivými a posměšnými slovy. Tohle nebylo řádné manželství, ale spíš nevolnictví. I když snad ani otrok by nemuset trpět to, co musela překousnout elfka. Nezbývalo jí nic jiného, než zatnou zuby, obrnit se pevnou vůlí a čelit svému krutému otrokáři. A věřte, že to rozhodně nebylo nic příjemného. Protože téměř každý večer ji Rindon doslova odvlekl do ložnice, kde s ní nehezky smýknul o postel a dožadoval se svých manželských práv dost hrubým způsobem. Jakmile chtěla odporovat, či něco namítnout, uhodil ji. Křičel na ni urážky i během jejich milostného aktu. Když skončil s ukojením svého chtíče, odstrčil ji od sebe a překulil se na svou stranu postele. Musela mu být neustále po ruce a po vůli, kdykoliv a kdekoliv si vzpomněl. Ať to bylo v seníku, na louce, v psinci, ve skladišti, v zahradě, prostě kdekoliv si zamanul. Mëllinda si připadala pošpiněná a ponížená, ale nedávala své pohanění na povrchu znát. Někdy měla sto chutí se rozbrečet nad svým neštěstím, ale věděla, že nesmí. Snažila se vydržet veškeré nepěknosti, které si na ni vymyslel, s hrdě zdviženou hlavou a s povznesenou elegancí, která patřila k jejímu lidu. Když si jí Rindon nevšímal, věnovala se úkonům, jež se točily kolem hospodářství a snažila se pomáhat všude tam, kde by její rada či pomoc byla něco platná. Rindon ji pořád sledoval a někdy ji hanlivými slovy urážel i před vesničany a pokud nepřišla hned, když si ji k sobě zavolal, došel si pro ni a hrubě ji odtáhl pryč. Někdy za šaty či za ruku a jindy ji nešetrně uchopil za krk a vlasy a odvlekl ji. Jen co byli z dohledu zkoumavých zraků vesničanů, tak Rindon Mëllindu zbil anebo ji hrubě donutil k souloži, aby si tak vybil svůj vztek.
Lidé si špitali a nad pánovým chováním jen nevěřícně kroutili hlavou, protože nějak nedokázali pochopit, proč je na tu krásnou, hodnou, dobrosrdečnou elfí ženu tak zlý, ale nikdo nahlas nic neřekl.
Mëllinda též hledala důvod jeho zloby na ni, až jednou, při dalším jeho výbuchu zlosti, na to přišla. Štvalo ho totiž, že byl míšenec. Byl rozzlobený na všechny elfy, protože jeho otec pocházel ze vznešeného národa, pobláznil jeho matku, jež se do něho nesmírně zamilovala, on ji svedl, nějaký čas s ní žil, ale pak odešel a již se nikdy nevrátil. Jenže tehdy již Rindonova matka nosila pod srdce dítě, které o několik měsíců později porodila, jako nemanželského syna. Onen elf té ženě zlomil srdce a ona zato začala nesnášet všechny elfské bytosti. Vychovala svého syna v přesvědčení, že elfové jsou proradná stvoření, kterým se nedá věřit a zaslouží si být potrestáni. Po celý svůj život v Rindonovi jeho matka živila nenávist k elfům jako takovým a on si teď si svou zášť vybíjel na Mëllindě. Celých trpkých dvacet let jí jen trápil, bil, ponižoval a ukájel své zvrhlé choutky, až se stalo to, co se muselo při jeho horlivé snaze stát. Mëllinda otěhotněla.

* * * * * *


O dvacet let později.

Den byl krásný, slunce jasně zářilo na azurově modré obloze, vítr něžně povíval a vzduch voněl různorodými vůněmi květeny i pachy vesnice. Koně ržáli v ohradě za stájemi, z chlévů se ozývalo bučení, mečení a chrochtání. Slepice pobíhaly po velkém rynku jako splašené, zobaly drobky a červíky, motaly se pod nohama vesničanů a kdákaly jako o život. Psi zavření v psinci vrčeli, štěkali, kňučeli a přetahovali se o kosti od řezníka a kočky je pozorovaly líně rozvalené na doškových střechách malých domků, které obklopovaly skoro ze všech stran rozlehly rynek.
Z dílny starého koželuha se ozývalo ohnivé lamentování, protože některý z mladých tovaryšů zase něco zkazil. Od kovárny se neslo pravidelné, hlasité bušení do kovadliny a u tkalce se dalo zaslechnout monotónní klapání tkalcovského stavu. V pekárně se kouřilo z komína a šířila se odtud lahodná vůně čerstvě upečeného chleba a dalšího pečiva.
Vzduchem se linula veselá píseň, kterou zpívaly ženy stojící u několika velkých necek s valchami a praly prádlo. Jedna z mladších dívek byla na chvíli odlouděna mladším chlapcem a společně schovali se za starou stodolu, kde si vyměnili milenecké políbení a pak se zas se zardělou tváří vrátila ke své práci. Několik žen sedělo na lavicích před kamennou budovou, která byla největší a nejvyšší z celé osady a škubaly husy, jež měly být upečeny k obědu.
Děti pobíhaly sem a tam. Některé malé dívky si hrály s látkovými panenkami, hoši si cvrnkali s kuličkami, roztáčeli káči a jiné děti se se smíchem honily a dělaly neplechu. Většina mužů, až na několik výjimek, obdělávalo pole a starali se o úrodu, lov a zásoby dříví. No, byla vám to taková příjemná vesnická idylka.

Plavovlasá žena ve svisle proužkovaných, modrobílých šatech přecházela od zeleninové zahrady směrem k hlavnímu domu, který se majestátně tyčil nad všemi ostatními domky. Kráčela vznešenou, ladnou chůzí jako královna a plavé vlasy stočené do elegantního vrkoče se jí leskly zlatými odlesky a odhalovaly tak půvabné špičaté uši. Pomalu šla, na ruce měla zavěšený košík s bylinkami a nějakou zeleninou a prohlížela si okolí. Na tváři jí pohrával něžný, skoro spokojený úsměv. Pozorovala skupinku malých dětí, jak se honí po otevřeném prostranství a pokřikují na sebe. Houf různě starých capartů s ohlušujícím rykem zamířil k ní, těsně ji minul a utíkal dál. Za hloučkem spěchala i malá, sotva šestileté holčička a z plných plic volala.
„Ricu, Ricu, počkej na mě! Já chci jít s vámi.“
Jenže jak se snažila dohnat děti mizející mezi chalupami, přehlídla kamínek čouhající z cesty, zakopla a jak dlouhá tak široká se rozplácnula přímo před ženou v pruhovaných šatech a začala natahovat moldánky.
Plavovláska se sklonila odložila košík na zem, opatrně vzala děvčátko v podpaží a postavila ji na nohy.
„Ale no tak, taková krásná a statečná holčička, jako ty, přece nebude plakat.“ Utěšovala ji laskavě, rukou lehce oklepala její zaprášené šatečky a ze záhybů své sukně vytáhla bělostný kapesníček. Utřela dívence slzičky z líčka a vtiskla jí kapesníček do ručky.
„Vysmrkej se a už neplač.“
Děvčátko se na ni podívalo velkýma očima a špitlo.
„To nemůžu, ten kapesník je váš.“
Žena se zvonivě usmála.
„Teď už je tvůj, máš ho ode mne na památku.“
„Vážně?“ vykulila na ni kukadla.
Plavovláska souhlasně přikývla. Děvčátko se rozzářilo a slzičky rázem zmizely.
„Děkuji, mylady.“ poděkovala holčička.
„Nemáš zač. A teď utíkej za kamarády.“
Nemusela děvčátko ani moc pobízet. Holčička si jen poskočila a utíkala za ostatními dětmi, aby se pochlubila, že dostala kapesníček přímo od paní Mëllindy. Elfka si při pohledu na odbíhající dívenku zasněně povzdychla, zdvihla košík odložený na zemi, narovnala se a promnula si rukou mírně unavená záda. Pak si pohladila vystouplé bříško a pokračovala v pomalé chůzi směrem k tvrzi. Když tu jí cestu zastoupil mladý muž a vyseknul hlubokou uctivou úklonu.
„Dobré ráno a krásný den vinšuji, má paní."
„Já tobě též, Oldwine," usmála se na mladíka vřele elfka.
„Jak se vám daří, má paní?" zeptal se s upřímným zájmem.
„Děkuji za optání. Je mi dobře, velmi dobře. Cítím se báječně a mé dítko taktéž," a pohladila si mírně vypouklé bříško uschované pod šaty. Ano, její požehnaný stav už na ní začal být patrný. Již něco málo přes pět měsíců nosila pod srdcem nový život. Což byl ohromně krásný pocit, který v ní vyvolával ještě větší úctu k životu, než cítila dřív. Zároveň to byla jediná radost v jejím zdejším životě.
„Tak to jsem rád. Musím říct, že vám to v požehnaném stavu velice sluší. Doslova záříte, má paní."
Mladíkova slova ji potěšila, i když ve srovnání s ní to bylo ještě nedospělé lidské mladě, neboť ho znala téměř od jeho narození, ale jako člověk už byl plnoletý, neboť už mu bylo nedávno jedenadvacet.
„Jsi moc milý, Oldwine. Jak se vede tvé matce?" Otázala se účastně Mëllinda.
„Už se zotavila z těžké nemoci a zdraví jí opět dobře slouží."
„To mě těší. Och," povzdechla si elfka náhle.
„Není vám nic, paní Mëllindo?" zeptal se starostlivě mládenec.
„Ne, ne, jen to maličké o sobě dává vědět," odvětila a znovu konejšivě polaskala své břicho.
„Jaké to je, když ve vás roste dítě?" otázal se zvědavě Oldwin.
„Abych pravdu řekla, je to opravdu zvláštní."
„A jak se teď to malé projevuje, už kope?"
Mëllinda se musela usmát nad jeho zvídavostí. „Ještě nekope, na to je příliš brzo. No, zatím cítím spíš takové šimrání, bublání a chvění." Odpověděla mu na jeho otázku.
Oldwin sklopil oči a lehce se zarděl.
„Má paní, vím, že je to ode mě velká opovážlivost, ale směl bych mít k vám zvláštní prosbu?"
„A to jakou?" otázala se elfka.
Pozvednul zrak a upřel své nevinné, hnědé oči na ženu před sebou.
„No...já...víte," koktal nesouvisle a pak ze sebe vyrazil. „Směl bych se dotknout vašeho bříška?" zeptal se nesměle, protože to byla dost nevhodná otázka.
Mëllinda se něžně usmála nad jeho prosbou.
„Nu, proč ne. Podej mi ruku," vyzvala ho a uchopila jeho hubenou paži. „Zrovna se hýbe," přiložila si jeho dlaň na břicho zahalené lněnou látkou vycházkových šatů.
Mladík údivem vypoulil oči.
„To je to dítě?" otázal se překvapeně. Plavovláska přikývla. „Je to takové podivné, jako byste měla problémy se zažíváním," poznamenal nesměle Oldwin.
Ozval se Mëllindin srdečný, perlivý smích. „Ano, i k tomu by se to dalo přirovnat."
„Umíte se tak krásně smát," složil jí poklonu mládenec.
„Děkuji, Oldwine."
„Řekněte mi, paní, je to takové pokaždé, když žena čeká dítě?"
„To nevím, mladíku, já jsem v očekávání poprvé."
„Och, promiňte, má paní, já vás nechtěl nijak urazit, jen jsem si myslel, že když patříte k elfům, tak…“ odmlčel se.
„Tak jsem toho už víc zažila?" dořekla za něho.
„Ano."
„To tě bohužel zklamu. Nemám v tomto ohledu žádné zkušenosti. Možná by ses na to měl zeptat své matky anebo nějaké porodní báby, ta by ti na tuto otázku mohla snáz odpovědět než já."
Oldwin sklonil oči. „Omlouvám se za své nevhodné a opovážlivé otázky, má paní."
„To nic, Oldwine, jsi ještě příliš mladý a zvědavý, časem vyzraješ a pak už tě takovéto otázky zajímat nebudou."
„Má paní?"
„Ano?"
„Těšíte se na to maličké?"
„Ano, velmi moc."
„Doufám, že vaše dítko bude stejně spanilé jako vy, má paní."
Stále měl ruku na jejím břiše, když se mile zasmál a Mëllinda věděla čemu, protože její dítě opět zabublalo uvnitř jejího těla a ona se také zasmála.
„Myslím, že to bude dívka, protože tvůj kompliment se jí moc líbil."
„To v žádném případě!" zahřímal mocný mužský hlas.
Elfka i Oldwin se podívali za tím hlasem. Než se mladík nadál, přiřítil se rozběsněný mohutný rudovlasý muž a schodil jeho dlaň z ženina břicha.
„Koukej sundat ty ušmudlaný pracky z mé ženy, usmrkanče," vypálil naštvaně na překvapeného mládence. V ten samý okamžik popadl Oldwina pod krkem, nadzvedl ho do vzduchu, až se mu nohy třepaly kousek nad zemí.
„Rindone, pusť ho!"
Ale muž si jejího naléhavého hlasu nevšímal a propaloval mladého muže zlostným pohledem.
„Jak se opovažuješ dotýkat se mého majetku," zařval zrzoun a třásl s Oldwinem.
Mladík se na nic nezmohl, jen překvapeně lapal po dechu. „Co si osobě myslíš, ty vesnický zmetku. Ona je má žena. Nikdo jiný kromě mě na ní ani nešáhne, rozumíš?" vrčel rozzuřeně.
„Rindone, přestaň," ale její námitka nebyla nic platná, spíš tím přilila jen olej do ohně.
„Nezastávej se ho, ty elfí čubko," okřiknul ji Rindon a pak mladíkovi uštědřil pořádnou ránu pěstí. Bylo slyšet jen křupnutí, to jak se mladíkovi zlomila nosní přepážka a Oldwinovi začala z nosu téct krev. Zrzoun ho pustil a mladík dopadl po zadku na prašnou zem.
„Ještě jednou se jí někdy dotkneš, ty lůzo, zabiju tě," zasyčel Rindon.
Popadl elfku nešetrně za ruku, až jí upadl v leknutí košík se zeleninou, a táhl ji za sebou do kamenného domu, do své tvrze.

Tenhle rozruch upoutal pozornost všech kolem pracujících žen i mužů a dětí. Všichni vzhlédli od rozdělané činnosti, nebo vykoukli z domků, aby se podívali, co se to na rynku děje. Spatřili svého pána Rindona, jak se přihnal ke své půvabné choti, která se nenuceně bavila a smála s jedním mládencem. Vůdce zdejší vsi byl rozezlen k nepříčetnosti, řval, až se zdi domů otřásaly ozvěnou jeho mocného hlasu a jeho hulákání muselo být slyšet snad až za osadou. Pak mladíka uzemnil ranou pěstí a nehezky uchopil svou ženu za ruku a vlekl ji do jejich skromného sídla. Oldwin se válel v prachu s rozbitým nosem a vedle něj ležel košík, který upustila paní Mëllinda a veškerý jeho obsah se rozsypal po zemi. Těhotná žena klopýtala za svým rozzuřeným mužem a spolu s ním zmizela za těžkými, okovanými, dubovými dveřmi tvrze.

Rindon ji vedl celým domem a zastavil se až u nich v ložnici, kde s ní ve vzteku smýknul o podlahu. Mëllinda jen ucítila sílu gravitace a s žuchnutím dopadla na tvrdou dřevěnou podlahu místy pokrytou kožešinovými koberci.
„Co si o sobě myslíš, ty ušatá zrůdo. Už mě štveš, ty zatracená elfko!"
„Tak sis mě neměl brát. Já o tebe nestála," odsekla Mëllinda klidně a vrhla po něm popuzený pohled.
„Mlč!“ osopil se rozčíleně vládce tvrze. „Co si to tam předváděla s tím vesnickým floutkem?" jeho hlas zněl, jako když se při bouři ozve hrom.
„Nic."
„Co s ním máš za pletky?!“
„Nic.“
„Nelži! Vždyť jsem viděl, že tě osahával." Zavřeštěl zrzek.
„Jen měl položenou svou ruku na mém břiše."
„ALE JAK TO?!" zaječel Rindon vztekle.
Mëllinda stále seděla na zemi, kam s ní hodil, a snažila se mluvit s naprosto vyrovnaným klidem, což jejího muže také přivádělo k šílenství.
„Požádal mě, zda se mě může dotknout. Byl jen zvědavý, vždyť je to ještě lidské mládě."
„A tys mu to dovolila. Co bude příště? Necháš ho, aby se ti dostal pod sukni? Nebo se to už stalo? Bůh ví, zda vůbec je ten bastard, kterého nosíš, můj. Nepodílel se na něm čirou náhodou Oldwin?" Podezíravě na ni zíral a v koutku úst mu škubal zlostný tik.
„NE. Co si to o mně myslíš?"
„Nic dobrého, ty běhno."
„To, že naše manželství nebylo uzavřeno z lásky a tohle dítě také z lásky na svět nepřijde, ještě neznamená, že bych porušila svůj slib věrnosti, jenž jsem ti dala při svatbě. Nikdy bych tě nepodvedla. Nemiluji tě, Rindone, ale manželství je pro mě posvátný svazek. Rozumíš?" Odvětila mu Mëllinda s hrdě zdviženou hlavou a naprosto nevzrušeným hlasem.
„Nesnáším tu tvou elfskou hrdost a namyšlenost. Prý se elfové nedají zlomit, protože mají pevnou vůli a vznešenou duši, ale já to dokážu. Dřív nebo později."
„Jak? Tím, že mě budeš neustále mlátit, řvát na mě, urážet mě a ponižovat přede všemi?" otázala se Mëllinda.
„Třeba." Hrozivě se zasmál a vrhl na ni zlobný pohled. „Nevěřím ti, protože elfům se nedá věřit. Jsi jen elfská běhna, která jde s každým. Nestojím o toho bastarda. SLYŠÍŠ?! Nepodstrčíš mi cizího fakana. Já ho živit nebudu, protože si nejsem jist, že je můj." Ječel na ni jako smyslů zbavený.
„Jak můžeš takhle mluvit o dítěti, které si zplodil?"
„Jednoduše." Přistoupil k ní blíž a chytil ji bolestivě za vlasy, až jí vstoupily slzy do očí a zvedl ji na nohy. „Jsi proradná jako všichni elfové a stejná jako můj otec. Ten taky mou matku zneužil, odešel a nechal ji samotnou s dítětem na cestě. Ale mě, Mëllindo, nikdo zneužívat a dělat ze mě blbce nebude. Nemůžu zničit všechny elfy, ale mohu znepříjemnit život alespoň jedné z nich a pomstít se na ní, za všechno."
„Jsi blázen, Rindone. Šílenec!" Vzlykla Mëllinda.
Pustil její vlasy a hodil ji na postel. Ona hned vstala a vzpřímeně se před ním postavila, protože měla svou hrdost.
„Zbavíš se toho děcka!“ okřiknul ji Rindon
„Ne, to v žádném případě neudělám.“ Zvýšila hlas nyní i Mëllinda.
„UDĚLÁŠ TO! Není to prosba, jasný, ale příkaz!“
„Ne,“ odporovala dál.
„Půjdeš za andělíčkářkou a řekneš jí, ať tě zbaví toho zkaženého plodu ve tvém lůně.“
„Nikdy.“ Prohlásila rezolutně. „Nezabiji nevinné nenarozené dítě. Klidně se postav na hlavu, Rindone, ale já to neudělám.“
„Ty elfská potvoro, já o toho bastarda nestojím. Necháš si ho vzít!“
„Ne.“
Rindon byl vzteky bez sebe, napřáhl se a utnul jí facku, až Mëllindě tou ranou rozsekl spodní ret. Elfka pod silou úderu zakolísala a chytila se rukama pelesti postele, aby neupadla na zem.
„Ty jsi můj majetek, já jsem tvůj pán a přikazuji ti to!“ řval na ni, až byl jeho hlas slyšet po celém domě.

Nikdo ze sloužících tu hádku prostě přeslechnout nemohl. Dá se říci, že tyto manželské šarvátky pána Rindona a paní Mëllindy byly skoro na denním pořádku. Neustále se hádali, tedy ona většinou mluvila tiše, málokdy zvýšila hlas, za to on řval, hulákal, ječel jako na lesy, nadával a často ji i bil. Nejednou služebnictvo vidělo svou krásnou elfí paní s modřinami, podlitinami a monokly, které díky jejímu elfskému původu rychle mizely. Ale i tak to bylo velmi zajímavé manželství a nikdo nechápal, proč se ti dva vlastně vzali, když se nesnáší a láska mezi nimi nebyla snad ani ve svatební den. Protože nikdo z vesničanů nevěděl o pravém záměru svého pána, tak jeho kruté počínání nechápali a nejspíš by ho neschvalovali, ani tehdy kdyby ho znali.

„NIKDY. Slyšíš, nikdy nebudeš můj pán, manžel ano, bohužel, ale pán nikdy.“ To bylo poprvé, kdy Mëllinda zvýšila svůj jindy tichý zpěvavý hlas do jekotu.
„To se uvidí. Koupil jsem tě, vzal jsem si tě, jsi má žena, vlastním tě. Já si s tebou mohu dělat, co se mi zlíbí, rozumíš? Budeš poslouchat.“ Zaječel Rindon navztekaně.
Mëllinda vzdorovitě pozvednula hlavu, i když jí tvář stále ještě hořela od jeho posledního políčku a v jejích očích mohl zahlédnout plamínky opovržení.
„Nenávidím tvůj vzdor, elfice, ale já tě odnaučím stavět se mi na odpor.“ Halekal na ni zrzek.
Pak ji popadl, začal s ní třást a nakonec ji od sebe velkou silou odmrštil a hodil ji na dubovou komodu. Mëllinda jen bolestivě zavzlykala a vyjekla, protože se dost ošklivě uhodila o ostrý roh nábytku přímo do vystouplého břicha a bolest jí projela celým tělem. Chytila se za břicho a zhroutila se na zem.
„DÍTĚ!“ popotáhla nešťastně. „Mé dítě.“
„Dobře ti tak,“ houknul na ni spokojeně Rindon se zlostným pohledem a odešel z jejich ložnice.
Sotva zmizel, objevila se v pokoji služebná s útlocitným pohledem. Když si všimla ženy kroutící se v bolestných křečích na podlaze, hned k ní přispěchala.
„Má paní, co je vám?“ otázalo se starostlivě děvče elfky krčící se na zemi.
„Rosino, pomoz mi, já krvácím. Přiveď léčitele, HNED!“ Vzlykala Mëllinda a rukama si svírala břicho, ve kterém jí nesmírně bolestivě cukalo.
Služka na nic nečekala a v mžiku vyběhla z pokoje pro pomoc.

Léčitel přišel během několika minut, ale jeho zákrok byl marný, Mëllinda o své nenarozené dítě přišla.
Když odcházel, setkal se ve vchodové hale s pánem Rindonem.
„Tak co se stalo? Jak je mé ženě?“ otázal se, ale v hlase neměl nejmenší náznak upřímného zájmu.
„Je mi to líto, pane, ale dítě je mrtvé.“
„Na to jsem se neptal,“ zavrčel Rindon jako vzteklý pes. „Nějaké podřadný parchant je mi ukradený,“ pronesl pohrdlivě, „zajímá mě jen má choť.“
Léčitele jeho reakce na ztrátu dítěte zarazila. Od normálního člověka by se čekalo, že bude nešťastný a zdrcený, když zjistí, že jeho žena potratila, ale u vůdce vesnice se zdálo, že má z této zprávy snad dokonce škodolibou radost.
„Ta je v pořádku, ale utrpěla velkou ztrátu krve a citový šok. Musí odpočívat a nejméně dva týdny ležet.“
„Nu, dobrá,“ povzdechl si odměřeně, jako by mu to vadilo. „Já na to dohlídnu. Děkuji za ochotu, mistře léčiteli, a tady je něco za námahu,“ odvětil a dal mu do dlaně několik mincí.
„ Přijdu se na ni zítra podívat,“ řekl léčitel, vzal si mince a odešel zpět do svého malého domku na konci náměstíčka.
Zpráva o tragické události, jež se přihodila elfí paní, se rychle rozšířila po celé usedlosti a každý svou hodnou paní litoval a přál jí brzké zotavení z toho hrozného zážitku.

* * * * * *


Ráno druhého vešel Rindon do své ložnice. Mëllinda ležela na boku přikrytá dekou a hleděla do pootevřeného okna a vzpomínala na časy, kdy byla ještě mladá naivní elfí holčička, která neměla nejmenší potuchu o zle a krutosti, jež může jedna bytost působit druhé. Nyní to už věděla moc dobře, neboť to zažívala na vlastní kůži každou chvíli. Nedělala si zbytečné naděje, že by se to mohlo změnit. Mezi ní a jejím chotěm nikdy vzájemná láska a úcta nebyla, není a nebude. Povzdechla si a popotáhla, pak zaslechla, jak se otevřely dveře, a do pokoje někdo vstoupil. Nepodívala se na příchozího, protože už jen podle těžkých kroků poznala, že je to Rindon.
„Jak pak se daří mé milované ženě?" Otázal se půlelf s afektovaně strojeným zájmem.
„Nedělej, že ti záleží na tom, jak se cítím. Nikdy tě to nezajímá." Odvětila mrazivě Mëllinda.
„To se převelice pleteš, můj majetek mě hodně zajímá."
„Nejsem tvůj majetek," zasyčela tiše.
„Ale jsi, jenže na to stále zapomínáš."
Zrzavý muž přistoupil k posteli, posadil se na postranici a položil jí ruku na rameno. Ona cukla a setřásla jeho dlaň dolu.
„Nesahej na mě, Rindone." Pronesla s odporem v hlase.
„Nebuď tak zlá na svého milujícího manžela.“
Ozval se smutný a jízlivý smích.
„Milující, to určitě. Táhni ke skřetům do horoucích pekel, ty mizerný bastarde." Zavrčela skoro neelfsky Mëllinda.
„Já jsem si dobře vědom svého původu, krásko, nemusíš mi to neustále připomínat." Zašklebil se nevesele Rindon.
„Nech mě na pokoji."
„Proč? Aby jsi mohla truchlit pro toho nenarozeného parchanta? TO TEDY NE! Moc rád ti udělám dalšího. Pro jednoho zatraceného zmetka se svět nezboří." Řekl opovržlivě Rindon.
„Povedlo se ti připravit mě o dítě. Jsi spokojen sám se sebou?" Vyjekla nešťastně Mëllinda.
„Ne, nejsem a hlavně nejsem spokojený s tebou. Stále jsi mi nedala to, po čem tak toužím. Syna a dědice."
„Mohl si ho mít, už za čtyři měsíce, ale zabil si ho."
„Bůh ví, co by z tebe vyšlo. Příště to bude syn, můj syn, o to už se postarám. Hned jak se dostatečně zotavíš, budeme na této záležitosti pracovat."
„Jsi krutý a bezcitný ničema."
„To mi zní jako rajská hudba. Jo, upozorňuji tě, víckrát přede mnou neříkej, že dítě, které čekáš, je dívka. O dceru nestojím." Upozornil ji a zvednul se z postele.
„Nemůžeš mít něco, čím tě bůh nepožehná."
„Tak se hodně modli, aby ti příště dopřál syna, protože bude-li naše příští dítě dcera, prodám ji bez mrknutí oka anebo ji na místě zabiju, " ušklíbnul se záludně. „Věř mi, Mëllindo, že jsem schopný všechno."
„Jsi nelítostný parchant."
„Děkuji za kompliment." Zasmál se chraplavě zrzek.
„Tcs…“ odfrkla si Mëllinda.
„Ta tvoje elfská namyšlenost mě vytáčí, ale to ti říkám, já to z tebe klidně vytluču, když to bude třeba. Budeš mě poslouchat jako věrný pes, ctít mě, vážit si mě a prokazovat mi pokoru."
Mëllinda mu na to nic neodpověděla.
„SLYŠÍŠ?! Jednoho dne tě přinutím vzdát mi úctu a říkat mi pane."
„Ani Tanron ve svých odporných kobkách by mě nedonutil nazývat ho mým pánem, tak si nemysli, že ty to dokážeš."
„Ó, ty mizerná elfská čubko, však uvidíme. Teď tě bít nebudu, neměl bych z toho ten správný požitek. Mám na tvé zkrocení nezměrné množství času. Nikdy nebudeš svobodná, alespoň ne dřív, dokud budu dýchat."
Pak se otočil na podpatku a vypochodoval z ložnice celý nasupený. Teď, když odešel, dala Mëllinda průchod svým slzám a zoufalství. Tohle nebylo manželství, ale učiněné peklo na zemi. I očistec či vězení v Blackgerských kobkách by bylo pro ni procházka růžovou zahradou. Rindon se choval hůř než černokněžný vládce skřetů a stínových lidí, ale tohle mu říct do očí nemohla. Tím by přiznala, že nad ní vyhrál, ale ona se jen tak nevzdá. Ona je elf a elfové nikdy nikomu nedobrovolně patřit nebudou. Může mít její tělo, může jí ji tu držet třeba do skonání světa, ale nic víc. Její mysl, duše ani srdce mu nikdy oddány nebudou. Ležela, plakala a v duchu si přála být volná a svobodná jako pták a uletět odtud. Moci se bez dozoru projít po lese, po louce, vykoupat se v řece či se projet na koni. Jenže nic z toho jí dovoleno nebylo. Rindon ji neustále z ústraní sledoval a bez jeho svolení a doprovodu nesměla osadu opustit. Nemiloval ji, a přesto ztropil žárlivou scénu pokaždé, když se k ní přiblížil jiný muž než on. Zač jí bozi trestají? Vždyť se jim nikdy nezprotivila, nerouhala se a stejně ji takhle nutí trpět. Nebylo fér, co udělal její opatrovník, když ji v domnění dobrého zabezpečení prodal Rindonovi jako nevěstu. Ona o tu poctu nestála, netoužila být něčí žena, něčí majetek. Snila o lásce, o elfím muži s dobrým srdcem, o krásném manželství a o životě mezi svými lidmi. A co z toho měla? Nic, vůbec nic. Ilfirin, její nepravý strýc a opatrovník, který se jí ujal po tragické smrti jejích hodných a milujících rodičů, jednoduše rozhodl za ni. Domluvil se v hostinci s prvním bohatým mužem a bylo mu jedno, že je to jen půlelf. Měl peníze, po kterých Ilfirin toužil, a tak uzavřel ochod. Svou schovanku prodal za pytel zlaťáků a tím ji uvrhnul do téhle pekelné zkázy. Co by dala za to žít mezi elfy. Ne, že by lidé ve vsi Werden byli zlí, to ne. Měli ji rádi a byli k ní milí a laskaví stejně tak, jako se ona chovala k nim. Život zde se dal přežít, ale v manželství to bylo hrozné. Žádné ženě by takového muže, jako měla ona, nepřála. Musela vytrvat, nevzdat se a doufat, že se to třeba jednou změní.


 celkové hodnocení autora: 94.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 10 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 26 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dani 03.10.2010, 17:50:11 Odpovědět 
   Opravdu krásné vyprávění. Je mi Mëllindy líto a doufám, že Rindona nic hezkého nečeká. Mëllindě přeju, aby se štěstí na ní usmálo. Jdu číst dál. Za jedna.
 Kondrakar 31.01.2010, 15:46:24 Odpovědět 
   No, maucta. Takovýhle zvrat osudu. Chudák holka, tohle jí fakt nezávidim. Osud někdy bývá pěkně zlomyslný, když si zahrává s lidmi (elfy). Ten její manžel by zasloužil.
Líbilo se mi to, zvláště ta vesnická idylka.
 ze dne 31.01.2010, 15:52:42  
   Annún: Děkuji Kondrakare,
ano tn mizea by si zasloužil pořádně za vyučenou. Však říká se, že boží mlýny melou pomalu ale jistě a na každého jednou dojde, tak to bude i s tím hulvátem.
 Tracy Harper 11.04.2009, 10:46:55 Odpovědět 
   Už jsem si říkala, kdy bude pokračování :) Mëllindě teda opravdu nezávidím, ale věřím, že to nakonec dobře dopadne :) Jinak napsané je to dobře :)
 ze dne 13.04.2009, 22:09:55  
   Annún: Děkuji ti Trancy,
dlouhý díl chvíli to trvá, než se zkoriguje, aby to vypadalo tak jak má. Ne, Mëllindě opravdu není co závidět, spíš ji člověk musí litovat, ale i na ní někde v budoucnu čeká trocha toho štěstí. :-))
 Šíma 11.04.2009, 10:35:39 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma ze dne 11.04.2009, 10:34:27

   P.S. Omlouvám se za překlepy, ale mí šotci četli Tvůj textík spolu se mnou, snad si z toho neřáda nevezmou příklad!
 Šíma 11.04.2009, 10:34:27 Odpovědět 
   No, tak tohle jsem nečekal... Naše elfka má velký problém a určitě si nezaslouží takový život s tím sobeckým tyranem. Proč si ji vůbec bral a dával za ní peníze? Nenávidí elfy a chce alespoň jednoho pokořit? On, napůl člověk a napůl elf, třeba elfy nenávidí právě proto... Hezky silný příběh, držím jí palec a jsem zvědavý, co bude příště! ;-)
 ze dne 13.04.2009, 22:07:16  
   Annún: Díky Šímo,
pravda, naše elfka si tak oškivé zacházení nezaslouží, ale příběh je příběh. Odhadl jsi to správně Rindon si vzal Mëllindu z pomsty a proto ji týrá. Chudák děvče si s ním ještě užije těžké chvilky, než přijde určité vysvobození.
 amazonit 11.04.2009, 5:43:22 Odpovědět 
   Jak tak čtu, tak jsi elfku uvrhla do pravého pekla. Můžeme jen doufat, že ji z něho v dalších dílech dostaneš, že na ni čeká něco pěkného, i když u tebe by jeden předpokládal, že opět dojdeme ke šťastnému konci.
Dílko máš opět pěkné v popisech míst, dějů a velmi živé v dialozích, zkrátka umíš psát poutavě...
 ze dne 13.04.2009, 22:02:57  
   Annún: Děkuji Amazonit.
Ano, začátek tohoto příběhu je poněkud pekelný a s elfkou je bohužel poněkud špatně zacházeno, ale do děje to patří a je to nedílná součást vyprávění. Však slibuji, že konec bude možná dobrý, ale teď ještě několik dílů peklo potrvá.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
endlessness
(3.4.2020, 01:58)
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
obr
obr obr obr
obr
KUKUŘICE
Tilda
Letní den
Alenka1993
VIII
Marek Dunovský
obr
obr obr obr
obr

KRÁLOVNA SILNIC
DERALTE
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr