obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Na lásku není jiný lék než ještě víc lásky."
Ludovico Ariosto
obr
obr počet přístupů: 2915145 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39115 příspěvků, 5705 autorů a 388235 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: 3. Písneň ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Holka od koní
 autor montana publikováno: 18.04.2009, 0:33  
 

V noci foukalo. Jana se vzbudila, otevřela oči a zaposlouchala se do šumění větru ve větvích velkých borovic za domem. Oblačnost se roztrhala. Na deku dopadalo jemné světlo měsíce, krásný stříbřitý třpyt uklidňujícího slabého svitu. Otočila se opatrně na posteli a koukala na Luboše. Klidně oddechoval. Pomalu se přesunula ke kraji postele, aby ho nevzbudila, stáhla ze sebe lehkou letní deku a potichu, aby nerušila jeho zasloužený odpočinek, odešla do kuchyně. Po velké místnosti se rozlévalo to nádherné světlo, které působilo tak tajemně. Venku divoce fičelo, ale noc přitom působila tak klidně.
Posadila se na kuchyňskou linku. Její nejoblíbenější místo v kuchyni. Když snídala doma, většinou to bylo právě na lince. Tiše se rozhlížela po místnosti a ujídala zbytek žvýkacích bonbonů z misky na okně. Nechtělo se jí spát. Bylo horko. Uvnitř bylo vše tak klidné, nehybné. Z kohoutku kápla kapka vody do dřezu. Ticho. Jana se znovu zaposlouchala do slábnoucího větru. Svezla se z linky na prkennou podlahu, která tiše vrzla. Ani si toho nevšimla, byla na tenhle zvuk už dávno zvyklá a věděla, že do jejich domu prostě patří. Kdyby nevrzla, všimla by si toho. Bosá vyšla na verandu a nechala se ovívat svěžím, chladným vánkem. Lehla si do houpací sítě pevně uvázané mezi dvěma krajními dřevěnými sloupy a koukala do tmavého lesa, kterým prosvítaly pruhy bílého měsíčního světla a lámaly se o větve stromů a mizely v nízkém borůvčí. Milovala to tu. Připadala si jako malá. Připadalo jí, že takové štěstí není normální, že zákonitě musí přijít něco, co ho ukončí, něco, z čeho bude nešťastná, mít starosti… ale už pár let nic takového nepřišlo. Nebo ano, ale dokázali se s tím včas poprat. A nebo věděli, že to nejcennější, co mají, jsou oni sami, mají sebe navzájem, a to se ničím narušovat nedá. Nechtěli to připustit ani jeden, a proto se to nikdy nestalo.
Mžourala očima do šera noci. Nedokázala si představit, že by měla žít někde jinde, nebo nějak jinak. Tady byla doma. Hlavně si nedokázala představit, že by neměla Luboše. Vážila si ho a dávala mu to najevo kdykoli a jakkoli mohla. Dávala mu to najevo svou láskou, drobnou i velkou pozorností, ale především svobodou. Nebyla z těch, co by nad manželem potřebovaly mít stálý dozor. Hlavně věděla, že takové dozory stejně nemají smysl a většinou mají účinek právě opačný. A věděla, že chlap potřebuje kus svobody, aby byl stále chlapem. Věřila mu, stejně jako on věřil jí. Nikdy jí nezklamal, nebyl žádný důvod k obavám.
Probudilo ji zaržání koně. Slunce ještě nebylo ani vidět, ale svítalo. Prozradilo to světlé nebe nad střechou stodoly. Janě bylo zima. Přejela si dlaněmi po chladných ramenou a zívla. Naskočila jí husí kůže. Ještě bylo šero. Vylezla ze sítě, přešla po studené prkenné verandě a bosky seběhla dva schůdky do trávy na dvoře. Nádherně se třpytila ranní rosou, která příjemně zábla do chodidel. Došla ranním tichem až na hráz malého rybníčka. Prošla pod břízami, které skláněly větve až nad hladinu a skoro se jí dotýkaly. Shodila ze sebe lehkou bílou košilku, ve které spala a pomalu slezla do teplé vody. Zdála se teplejší než přes den. Měla ráda, jak vlnky šplouchaly do ticha a tříštily se o sebe, o břehy porostlé trávou, nebo o kamennou hráz. Ptáci zpívali čím dál hlasitěji, veseleji. Vítali neúnavně další přicházející letní den. První paprsky slunce se odrazily od skotačivé vodní hladiny. Jana vylezla na břeh, chvatně sebrala košilku, která se válela v trávě a spěchala domů.
Osušila se a rozpustila si vlasy, které měla stažené, aby si je při koupání nenamočila. Konečky ale nikdy neuchránila, chladně ji polechtaly na zádech. Najednou se jí po těle rozlilo příjemné teplo, které cítila všude. Odložila košilku na opěradlo židle u jídelního stolu.
Otevřela okno ve velké obytné místnosti, aby dovnitř pustila trochu toho nádherně svěžího vánku, a tiše, aby nerušila tu klidnou atmosféru nedělního rána, odešla zpět do ložnice. Pomaličku se natáhla do postele vedle Luboše a přitulila se k němu. Rozespale zamručel a objal její studená ramena.
„Tys byla venku.“ Tiše pronesl svým typicky ranním chraplavým hlasem a pootevřel tmavé oči jen na malé škvírky. Mžoural proti ostrému rannímu slunci, které dopadalo oknem na kraj postele.
Usmála se a kývla, s hlavou zabořenou v měkkém polštáři. Pevně ho objala, zavřela oči a blaženě vzdychla. Přejel jí rukou po zádech až ke krku, na hřbetu dlaně ho zastudily mokré konečky jejích dlouhých vlasů.
„Ty ses koupala!“ Zvedl hlavu. „Ty jedna!“ Vymanil se z jejího objetí a přitiskl jí ruku do polštáře vedle tmavých rozcuchaných vlasů. Smála se. Tenhle smích ho neuvěřitelně těšil a provokoval zároveň. Cítil, jak mu neklidně bije srdce, jak mu začíná proudit krev v žilách, a nese sebou tlukot srdce do všech částí těla. To nenechavé chvění.
Byla divoká, někdy těžko pochopitelná, věděl, že ač jemu oddaná, vzdávat se nedokáže, a že bez boje se nevzdá nikdy. Takovou měla povahu. Povahu bojovnice, která má svou hrdost. Bojovnice za sebe samotnou, a to se mu líbilo.
Jana odvrátila hlavu, ale stále se smála. Jen nedokázala udržet soustředěný vážný pohled tomuhle neodolatelnému výrazu v jeho očích. Chtělo se jí smát a křičet najednou. Štěstím a vzrušením. Přivřela oči a nechala se políbit. Byl to spíš takový letmý dotek jeho rtů, než polibek. To vyprovokovalo zase ji. Prohnula se v zádech, aby se mu přiblížila, toužila cítit jeho horké tělo na svém, jeho vůni, jeho rty, ale on ji pevně tiskl do měkkých matrací a úspěšně jí uhýbal. Spokojeně se usmíval. Jeho rozespalost byla rázem tatam, svaly měl napjaté a kochal se pohledem na tu rozcuchanou divošku, která se mu vzpínala v rukou. Někdy přemýšlel, jestli, a jak dlouho by jí takhle dokázal odolat. Nikdy to nezkusil. Nebo možná zkusit ani nechtěl. A nebo možná zkusil, ale odolat nedokázal. Tyhle okamžiky pro něj byly zvlášť krásné, nechápal, jak někdo může místo právě těchto nádherných chvil sedět s pivem u televize nebo rozmrzele dělat unaveného.
Milovala ty chvíle, kdy cítila, že je jeho. Že mu právem patří, že kdyby bojoval, vybojoval by si ji. Cítila to chvění, cítila jeho touhu. Nechápala, jak některé v takovýchhle okamžicích může bolet hlava nebo raději luští křížovky.
Luboš si Janě sedl obkročmo na bříško. Nepustil ji, i když věděl, že by chtěla. Věděl ale taky, že kdyby ji pustil, zkrátil by tyhle chvíle blaženého pocitu vítězství a očekávání. Ne, nechtěl ji jen tak pustit, nemohl se nabažit její nedočkavosti, toho hravého jiskření jejích vlhkých očí, které stále jemně přivírala. Víčka se jí roztomile chvěla. Nemohl přestat poslouchat, jak zhluboka dýchá, jak prudce oddychuje, jak jí srdce zběsile bije. Tohle byly jediné chvíle, kdy vypadala tak bezbranně něžně, tak odevzdaně, skoro nesměle.
Ta holka od rány, která vždy zastane práce za několik lidí, která zvládne spoustu neočekávaných situací řešit s tak ledovým bravurním klidem. Ta, co se jí leckterý chlap bojí, protože ona se nebojí. Ta upřímná, která kolikrát od plic řekne, co má na srdci, která se nebojí vyjádřit a stát si za vlastním názorem. Ta paličatá rozlítaná divoška, kterou se nikomu nepodaří zkrotit... ta tu teď před ním leží v opojení vlahého letního rána, v opojení vášně. Ne, nikdy by tyhle chvíle za nic na světě nevyměnil. Ač věděl, že to, co je spojuje, co z nich dělá pár nestojí ani nepadá právě na těchto jedinečných chvílích, znamenaly pro něj tolik, že by si bez nich teď nedokázal představit žít.
Oddávala se svým pocitům. Pro ni nikdy neexistovalo slovíčko nejde. To ji naučil táta. Neexistuje nejde. Ale tohle bylo to jediné, co nešlo. Nešlo mu odolat. Nechtěla. Naopak, chtěla mu podlehnout. Vždycky. Ale stejně bojovala. Bojovala ne s nadějí na vítězství, ale s nadějí na prohru. Na sladkou prohru.
Snažila se uvolnit jeho pevné sevření. Marně. Tuhle bolest, tohle jeho sevření, nemohla nevstřebávat všemi svými smysly. Každý jeho dotek, ať jemný nebo drsný, ji povznášel někam vysoko, daleko. Někam, kde vnímala jen své a jeho tělo, jejich společné pocity. Svět jakoby zmizel.
Lubošovi proběhlo celým tělem jemné chvění. Často se nedokázal v takové chvíli ovládat, nedokázal být v klidu. A nechtěl být. Její provokace byly dobře mířené, věděla, čemu neodolá, věděla, jak se přehoupnout přes tak tenkou hranici sebeovládání k něčemu, co by se dalo přirovnat k pudu. Co už nešlo vzít jentak zpět. A on věděl, jak moc po něm touží, toužil také. A toužil rád. Uvědomoval si, přestože si toho v těchhle chvílích uvědomoval hodně málo, že to je na tom to nejkrásnější. Touha. To napjaté čekání, které se rozlévalo po celém těle a nenechávalo jediný sval uvolněný.
Místností se vznášelo hravé ráno. Pootevřeným oknem sem doléhal zpěv probuzených odpočatých ptáků, zlatavé sluneční paprsky tančily po dřevěném nábytku, procházely se po lehce zaprášených policích s knihami a skotačily po zmuchlané dece odhozené na kraji postele. Tiše se svezla na dřevěnou podlahu. Všimlo si toho jen slunce, které zaskotačilo v jejích záhybech a zůstalo se líně válet na bílém prostěradle. Vzduch svěže voněl rosou, která pomalu mizela ze stébel trávy a rozplývala se v lehkém vánku. Ráno provonělo jehličí borovic. Těžká vůně květin se ještě držela u prochladlé země, čekala, až ji slunce vyzve k dlouhým tanečním kreacím v opojném nedělním dni. Větve stromů šuměly jemně, jakoby se bály nastalého rána, jakoby chtěly co nejdéle udržet v polospánku ten klid probuzeného odpočinkového dne. Někde daleko zaštěkal pes. Větřík si hrál se záclonou a přemlouval ji ke společnému tanci nad starou dřevěnou deskou bytelného pracovního stolu. Vlnila se v jeho objetí, jakoby mu chtěla odporovat.
Jana se Lubošovi zahleděla do očí. Chvíli na sebe bez hnutí koukali. Cukla hbitě rukou. Nepovolil. Usmál se. Zavrtěla se v bocích mezi jeho nohama a bezradně zasténala. Bezradně odevzdaně. Povolila ruce a zas je napjala. Věděla, že se snaží zbytečně, ale chtěla bojovat. Neuměla se vzdát, jen tak se dát.
Luboš svíral její zápěstí pevně. Přitiskl se k ní a zabořil obličej do jejích rozcuchaných vlasů u krku. Líbal jí na šíji. Nastavila mu ji s odvrácenou tváří, oči přivřené, víčka se jí chvěla. V krku jí vyschlo. Polkla naprázdno, srdce cítila až v hlavě, krev v ní vřela, cítila, jak jí proudí žilami, dech se jí krátil. Něžně se jí dotýkal svými rty, miloval její štíhlý krk, její ďolíčky u klíčních kostí. Svezl se níž a užíval si vůni její horké kůže. Sevřela ruce v pěsti. Napjala svaly, z hrdla se jí vydral krátký sten zastřený hlasitým vzdechem. Povolila pěsti, natáhla prsty a znovu povolila veškeré svaly. Uvolnil její boky. Pokrčila pomalu kolena a objala ho nohama kolem pasu.
Luboš povolil sevření, přejel jí dlaněmi něžně po hebkých unavených rukou, které nechala chvilku volně ležet na polštáři. Chvíli se soustředila na svíravou bolest v zápěstích, protáhla je, pokrčila ztuhlé lokty a prsty vpletla do zcuchaných vlasů. Povolila sevření nohou, nechala Lubošovi volný prostor, pohrávala si jakoby mimoděk s pramínky svých vlasů, dýchala zhluboka. Věděl, že tohle není nezájem, na to ji moc dobře znal. Dobře věděl, že tohle je nabírání dalších sil. Snažil se využít okamžiky oslabení protějšku, sevřel její ňadra a líbal jí středem hrudníku až k pupíku. Vstřebával vůni každé části jejího těla, každý, právě probuzený pocit, rozvíjel každou myšlenku… vlastně, jedinou myšlenku. Hladil ji jemně, jak si zasluhovala horkost jejího těla, jejích pevných boků. Tak jemně a opatrně, jakoby se bál, že se na dotek rozplyne, jakoby se bál, že každým dotekem ubere část jejího vřelého citu, její nezkrocené duše, její nekonečné touhy a nekončící vášně.
Zvedla líně ruce a položila mu teplé dlaně na zpocená ramena. Její doteky mu dělaly dobře, nebála se jeho těla, hladila ho po ramenou, po krku, čechrala mu vlasy. Cítila jeho horký dech ve slabinách. Uvolněná kolena se jí zachvěla, svaly začaly zase fungovat. Zhluboka vdechovala svěží vzduch, který sem proudil oknem skrz slabou bílou záclonu. Luboš pevně přitiskl dlaň na její bříško nad svou hlavou. Tenhle jeho dotek nebyl nejistý, nebál se, věděl, že nezmizí. Pomalu přejel středem jejího hrudníku až na krk a zase zpět. Jana soustředěně napjala svaly, zvedla paty z matrace, ve slabinách cítila brnivé chvění, to chvění které když cítila, nechtěla, aby někdy skončilo. Vychutnávala si ho. Zarývala mu prsty do ramen, tiskla ho k sobě blíž. Zaklonila hlavu, snažila se otočit na bok, bránit se jeho dotekům, jeho dráždivým polibkům, jeho dechu. Nepovolil sevření jejích boků, zaujímal pozici mezi jejíma nohama a nehodlal se jí vzdát při prvním jejím slabém pokusu. Hrál si s ní a těšil sám sebe podmaněnou výhrou.
Jana zarývala prsty do matrace a snažila se vymanit z jeho sevření, o kterém věděla, že nepovolí, naopak. Že bude stále pevnější, živočišnější. Opřel se dlaněmi vedle jejích útlých boků a vzepřel se na nich nad ní, roztouženou, zprudka oddechující. Nad tou krásou, překypující životem, energií.
Usmál se, když po něm natáhla ruce a snažila se ho k sobě přimknout co nejtěsněji. Nenechal se. Až když povolila, sám se vrhl vstříc jejím rtům. Líbal ji vášnivě, prudce. Hladila ho po těle, všude, kam dosáhla, občas od něj odvrátila obličej, symbolicky. Dala najevo svou vzpurnost, svou paličatost. Milovala ty chvíle, kdy si jí podmaňoval. Kdy se mu musela podřizovat. Cítila jeho doteky všude, vnímala zřetelně jeho dlaně, jeho prsty. Po lopatkách jí přeběhl mráz, nebo spíš lehké chvění, které se ztrácelo v uspokojujících pocitech naplnění. Na hrudi cítila brnění, připadalo jí, že musí dýchat stále víc, rozšířit plíce, nebo se udusí. Prohnula páteř aby si urvala kousek prostoru pro hluboký nádech. Znovu a znovu zarývala prsty do jeho ramen a paty do matrace, znovu a znovu, rytmicky, stejně, jak on dýchal. Cítila jeho tvář těsně u té své, sálalo z ní teplo. Nedokázala věřit ničemu jinému, než že nikdy nepřestane, že tohle nikdy neskončí. Nechtěla se vzdát těch slastných pocitů mísících se duší. Nevnímala už nic, nevnímala, že zas pevně svírá její zápěstí a tiskne je svou vahou k matraci. Soustředila se jen na jeho oddechování, na jeho pohyby, na jeho tělo, které bylo vlhké slaným potem. Zavřela oči, aby lépe vnímala to všechno, to hromadění divokých emocí, citů a vášní, umocněné nevnímanou bolestí. Sténala mu do ucha, snažila se ovládat, snažila se tiše, ale až takovým sebeovládáním neoplývala.
Miloval její funění do ucha, když slyšel její slabý oddaný hlásek, vyčerpaný vášní. Byla jeho, i když svá. Dokázala mu dát všechno, dokázala mu dát sebe. Tiskl se k její hrudi, oddechoval prudce, odpočíval.
Jana ho hladila po vlasech a ramenou, objímala ho. Neotevřel oči. Chtěl, aby mu co nejdéle vydržel v mysli pohled na ní, roztouženou, vyčerpanou, vzpouzející se.
Vzduch provoněly květy šeříků. Zpěv ptáků přicházel jakoby z větší výšky, přesto silněji, radostněji. Svěží letní den už úplně otevřel oči, úplně se probudil, začínal žít, začínal se radovat. V místnosti zabzučela moucha a vylétla oknem ven. Na parapet dopadlo pár suchých jehliček z borovice, které shodil vítr, povalující se v korunách stromů. Venku zařehtal kůň a odfrkl si. Cvrčci otevřeli své květinové zpěvníky a spustili úchvatné melodie. S postupujícím dnem čím dál víc voněla kůra stromů, starých borovic.
Jana se probrala s dalším zařehtáním koně. Mžourala očima na vlnící se záclonu. Zaposlouchala se do ptačího švitoření. Zavrtěla se. Luboš spokojeně zamručel. Svezl se z jejího hrudníku do měkkého polštáře.
„Dobré ráno, zlato.“ Usmála se na něj, políbila ho jemně na rty a pohladila ve vlasech.
Věnoval jí jeden ze svých spokojených úsměvů a zase zavřel oči. Nehodlal se nechat jen tak probudit, vzdát se toho krásného snění.
Jana vstala, sebrala ze země deku a přehodila mu ji přes boky. Promnula si zápěstí a usmívala se. Odešla z ložnice.
Luboš si ještě užíval líného polospánku. Poslouchal to ticho v místnosti, které rušilo neúnavné žití venku za oknem. Otočil se na posteli a poslouchal. Soustředil uši na pár známých tónů. Zpívala falešně a falešně si i pobrukovala. Ale broukala si jejich oblíbenou písničku. Zvedl koutky ve spokojený úsměv a zabořil obličej hlouběji do polštáře. Byla tak živá, jen vstala, vyběhla ven a něco dělala. Lubošovi se nechtělo, ale tohle miloval. Věděl, že tyhle falešné, tahle písnička je tou nejkrásnější. Byla jim už tak známá, a přitom vždy originální a jedinečná. Slyšel jí z venku, tiše, ztrácela se v omamném zpěvu ptáků, ale on jí slyšel, a věděl, co znamená. Štěstí.


 celkové hodnocení autora: 97.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 39 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Sakora 20.07.2009, 13:54:30 Odpovědět 
   Tak dlouhý, jemný, pocitový popis milostného aktu, ... příjemné počtení.
 ze dne 20.07.2009, 15:40:44  
   montana: Děkuji:)
 sirraell 18.04.2009, 0:32:22 Odpovědět 
   neni nad milovani po ranu... krasne, nezne a nevulgarne napsano, moc se mi tento dil libil, za 1
 ze dne 18.04.2009, 23:35:19  
   montana: Díky moc:)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Kleo37
(25.4.2019, 11:35)
Adel1518
(22.4.2019, 14:53)
Cindy Michelle
(15.4.2019, 13:19)
Banhoff
(13.4.2019, 11:10)
obr
obr obr obr
obr
La sabéve galí ...
Limpidité
Příliš divoká z...
Iserbius
Brána
An!tta
obr
obr obr obr
obr

Zuzana
Elwig
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr