|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29000 příspěvků, 4550 autorů a 303500 komentářů :: on-line: 4 ::
|
 |
|
:: Trnitá cesta IV-Za bílou zdí ::
 honzoch |
publikováno: 20.04.2009, 14:08
|
| Kamenský se Zuzanou jsou už tři měsíce drženi v arestu a přišel čas pokusit se je zachránit silou. Jak dopadne riskantní výprava do Olšice, za zdi barončina kaštělu? |
| |
|
|
9) Za bílou zdí
Přišeřilo se a přituhlo. Stíny se prodloužily a večerní les zalila narudlá záře, zlověstně protahující všechny stíny. Zbojníci dílem seděli, dílem stáli u doutnajícího ohniště a jejich zaryté mlčení rušil jen Cyril svým vyřezáváním. I on po chvíli vzhlédl, aby spatřil vracejícího se Kristiána a jemu patách Lidku. Loučili se těžko, alespoň soudě podle neveselých výrazů a Lidčina pofňukávání.
Když přišel čas a mdlé slunko pospíšilo k hradbě stromů, stále se drželi za ruce, neschopni slova.
„Hodně štěstí,“ nakonec se smutně usmála, vidouc, že není času nazbyt, „vrátíš se, viď?“
Po půl kroku se k ní obrátil zpět a políbil ji.
„Vrátím se a Zuzka se mnou,“ ujistil dívku. Siheľský si odkašlal.
„Půjdeme?“ doprovodil netrpělivý dotaz pohledem v půlnoční stranu.
„Vždyť už jdu,“ odbyl jej Kristián a otočil se znovu k Lidce, „kdybych se nevrátil, neměj o mně obavy! Běž za Váh, co nejdál můžeš!“
Přikývla, neboť se neodvážila přiznat, že v takovém případě by sice běžela, ale nikoliv za váh, ale přímo k bílým zdem olšického kaštělu.
Odešli s posledním světlem dne, s posledním oslepujícím paprskem. Zemanský synek Kristián Kerkesi a bývalý olšický kovář Mikula Siheľský. S nimi Cyril a Václav, měli je krýt. Zbojníkům zůstala jen nervozita a očekávání.
„Už je skoro tma! Kam jdeš, Jene?“ divil se Martin Schiller, když na potemnělém nádvoří málem vrazil do pandurského kapitána. Szendrei se viditelně polekal, snad vytržen z nejhlubších myšlenek. Lehce se ohlédl přes rameno a něco neurčitě zabručel.
Panu malíři to stačilo, chápavě přikývl. V životě s naučil, že některé věci je nejlepší nevědět a nechat, ať se vyřeší samy. A vypadat vlezle není v módě v žádné společnosti.
Ján Szendrei houkl na hajduky, ať mu otevřou bránu, a vypuštěn do noci, vykročil důvěrně známou cestou. Pár světélek v dáli vábilo jeho zrak a zhmotňovalo ve tmě jeho cíl, Olšici. Jedna z těch zářivých bludiček je jistě Ilonina, myslil si, slyše jen šplouchání sněhové břečky v rytmu vlastních kroků. Zastavil se nedaleko od místa, kde za příkopem a zbořenou palisádou tušil její domek a sebekriticky zauvažoval nad vlastním počínáním.
Co jí chceš říci? Což už není o všem rozhodnuto?
Noc přinesla na svých křídlech chladný větřík, který snadno profoukl rozhalenou uniformu a popohnal ho dál.
Ján si dal pozor, aby nespadl do hlubokého příkopu, a jako zloděj se přikradl k přístřešku se dřívím. Podle něj postupoval až k oknu, prozářenému světlem svící. Se zatajeným dechem nakoukl dovnitř.
Sotva se rozkoukal, už vraštil čelo.
Ilonina matka cosi kutí na stole, ale kde je dcera? Tam! Už ji vidí! A jak jasně! Sedí v rohu, a vedle ní-Ondrej Javor! Cukrují jako holubičky. Sevřel ruku v pěst a sesul se pod okno. Co dál?
Mlčky pohlédl na potemnělou náves, za níž se černal obrys kostela. Mráz mu zalehl za nehty. Promnul si ruce. K sakru, je tak zoufale osamělý! Ondrej triumfuje na celé čáře.
„Kapitán je na číhané, což?!“ uslyšel povědomý hlas, tichý, ale náhlý a zlověstný jako zásah blesku.
Trhnul sebou jako nikdy a obrátil zrak k temné postavě, které se k němu neslyšně připlížila.
Žigmund Balaša!
Kristián se zadýchaně vyhoupl na okenní římsu a kvapně za sebou vytáhl i provaz, po kterém vyšplhal. Siheľský si pořádně oddechl, první část práce byla za nimi, nedobytnou bílou zeď, byť s obtížemi, překonali.
„Je to tu jako zakleté,“ mínil Kristián, prohlížeje se nábytek, zakrytý zaprášenými plachtami a nevlídné holé stěny, ze kterých dýchal ledový chlad. Nebylo pochyb, po Kamenském se dosud nenašel nový nájemce. Kovář přikývl a přistoupil ke dveřím.
„Vězně jistě drží v podzemí, snad stačí najít nějaké schody…“ zašeptal. Kristián se nervózně zasmál, jak to z jeho úst zní jednoduše a následoval jej. Nevědomky přitom zavadil zbraní o jednu z plachet a ta s hrozivým šustěním sklouzla na podlahu. Vylekaný Siheľský nevrle mrkl po společníkovi, ten mu poslal zpět omluvný posunek.
Kovář se zatajeným pootevřel dveře. Z chodby sem pronikl úzký kužel světla a prozářil vířící prach.
„Jdeme,“ zašeptal Siheľský. Kristián se pokusil ignoroval divoce bušící srdce a prošel za kovářem na chodbu, prosvětlenou loučemi a končící velkými dveřmi s přilehlým schodištěm, klesajícím do hlubin. Snadno si domyslili, že tam v temnotách čeká jejich cíl, nevábný žalář. Musejí jít dál. Ještě, než však došli na samý konec chodby, se po jejich boku se lehce pootevřely nějaké dveře. Tak lehce a tak neslyšně, aby neznámý poznal, s kým má tu čest, ale k jeho smůle právě tak nápadně, aby ihned dostal od kováře jednu po hlavě.
Brezničan se svalil k zemi jako podťatý a Mikula s Kristiánem ho jako jeden muž protlačili dveřmi zpět a přibouchli je za sebou. Jaké však bylo jejich překvapení, když přímo na posteli v rohu seděla Rosina, a k tomu v rouše Evině!
Přirozeně, že otevřela smyslná ústa ke strašnému křiku, ale to už je překryla Kristiánova dlaň. Zatímco kovář svazoval bezvědomého Brezničana, Kristián zápasil s Rózou. Byl to zápas věru nezvyklý, ale o to těžší.
Když ji opatřoval pevným provazem, sotva se mohl vyhnout kontaktu s tím dokonalým, pružným, kočičím tělem, které hřálo jako kamna. Ani po tom, co ležela svázaná jako snop, neměl Kristián klid, v myšlenkách byl pořád u ní. Ne u Lidky, ne u Zuzky, ale u Rosiny, a pouhá mysl už mu nestačila. Hleděl na ni jako u vytržení, v pokušení vzít si to, co mu Lidka od sestřina uvěznění nemilosrdně odpírala. Taková překrásná bytost! Byl hotov přikročit k činu.
Mikula pochopil a prudce mu strčil do ramene.
„Tak jdeme, Zuzka čeká,“ popohnal jej ke dveřím. Kristián vzal klíč a Rosinu s Brezničanem zamkl.
Balaša došel uvolněně k oknu, stoupl si na špičky a bez rozpaků nahlédl do místnosti: „Proč nejdete dovnitř, pane kapitáne?“
„Pane,“ polohlasně se ohradil Szendrei, „chtěl jsem! Ale když jsem viděl Ondreje… “
„Už nic neříkejte, raději poslouchejte! Líbí se vám Lidka Plešková?“ optal se jako by nic. Ján stále mírně zaskočen, netušil, co má s touto trapnou situací společného Lidka. Měl se na pozoru.
„Líbí se vám?“ naléhal pan Balaša. Szendrei tentokrát nejistě přikývl: „Líbí, samozřejmě, komu by se nelíbila...“
„A chtěl byste ji za ženu?“
Ján Szendrei otevřel ústa do kořán a pohlédl zpříma na Balašu: „Za ženu?“
„No nedělejte hloupého, kapitáne! Jednou vám to nabízím, může to být také naposledy!“
„Pane, nemůžete mi nabízet její ruku, když ji sám nemáte.“
„Zatraceně, kapitáne, budu vám to asi muset vysvětlit! Ale pojďme trochu dál, na malou procházku! Nerad bych, abychom rušili tyhle zamilované holoubky!“ ironicky se šklebil. Szendrei jeho humor neopětoval, suše a chladně souhlasil: „Prosím. Jak si přejete.“
Vykročili mezi stromy.
Balaša pravil: „Upřímně, já nevěřím, že nevíte více o zbojnících! Dokonce bych vsadil krk, že byste Lidku mohl přivléct hned, jak byste chtěl!“
„Chcete mne vydírat, pane Balašo?“
„To bych samozřejmě mohl,“ uchechtl se, „ale nechci.“
„Tak proč mi to všechno říkáte?!“
„Kdyby se vám náhodou probudil v hlavě rozum a přivedl byste mi Lidku, pak by můj návrh byl docela uskutečnitelný, nemyslíte?“
„A připadá mi, že jsem ještě úplně nepochopil, jaký z toho budu mít prospěch,“ ihned opáčil Szendrei.
„Zatraceně, kapitáne! Přece nemáte v hlavě nasráno! Jakmile přivedete Lidku, bude všechno uskutečnitelné! Já si užiji a až mne omrzí, nějak to udělám, aby si vás musela vzít!“
„A dál, pane?“ optal se Ján, nemile překvapen a uveden do největších rozpaků.
„Co dál? Vy budete spokojen, budete mít po svém boku ženu svých snů! Ostatně je už na vaší šikovnosti, aby se nedozvěděla, že jste ji zradil vy!“
Šlechtic se pokoušel vyzývavým pohledem uspíšit Szendreiovu odpověď.
„A Zuzana? A Kamenský?“
Balaša se rozesmál, což pandurskému kapitánovi zjevně iritovalo. „Pro mě za mě, můžete mít ženských kolik chcete! Klidně i tu z vězení, jestli si přejete!“
Szendrei se mračil, zastavil se uprostřed cesty a zkoprněle vykoktal: „Nechám si to projít hlavou…“
„Tak ji zvažujte rychle,“ důrazně ho upozornil Balaša, „příště, příště už bych si nemusel být tak laskavý!“
Kapitán stál jako solný sloup a hleděl za Balašou, který se mu brzy ztratil ve tmě. Čvachtání jeho kroků záhy splynulo s mrtvým tichem noci. Szendreiovi přicházelo na mysl vše, jen ne to, jak se rozhodnout.
Nemohl zapřít, že ho nápad zaujal. V duchu už vedle sebe viděl krásnou Lidku. Jenže celý tenhle sen, nutno říci dosti líbivý, ztrácel na přitažlivosti už jen kvůli cestě plné špinavostí a zrady, která k němu vedla. Szendrei se rozhořčeně vydal zpět. Pohrával si s myšlenkou Balašovi kývnout. Rvala se v něm liská morálka a touha po Lidce. Ale byla to vůbec touha po Lidce? Vždyť nebyl zamilován jako Kristián, chtěl si spíše jen užít, chtěl tělo, právě tak jako Balaša.
Zneškodnit dva hajduky, podřimující u mříže, nedalo Kristiánovi se Siheľským žádnou práci. Svalili se jako dvě padavčata, ani nehlesli.
O to víc naše hrdiny překvapilo, když nalezli žalář přeplněný a upřelo se na ně tucet rozespalých párů očí, ale žádný nepatřil Zuzaně ani Kamenskému.
Mladík s kovářem chvilku překvapeně zírali na tu podivnou směsku zubožených lidí, chřestící řetězy, nevědouce, co počít. A to už k mřížím přiběhla nějaká žena s velkým bříškem, jediná nezakovaná, a začala úpěnlivě prosit o záchranu. Ostatní vězni se přidali a Kristián s kovářem se je zoufale snažili utišit.
„Odsoudili nás za paličství!“ žaloval nějaký mužík. „Popraví nás!“
„Smilujte se,“ naříkal slepec, „my přeci nejsme žádní vyvrhelové!“
Kristián a kovář příliš dobře pochopili, jak se věci mají a že tihle nebožáci mají s pálením pramálo společného. Probudily se v nich sympatie nad nevinnými, ale také dobře věděli, že čas běží rychle a oni sem nepřišli kvůli těmto nešťastníkům.
„Tak probůh, dělejte něco!“ div ne na kolenou prosila těhotná zlatovláska. Když už nic jiného, tak právě její andělský vzhled a úpěnlivý nářek pohnul s jejich nerozhodnou myslí.
Siheľský sebral hajdukům svazek klíčů a odemkl mříž. Kristián nejprve nesouhlasně zamručel, pak se jej snažil zastavit, ale kovář byl jako hluchý. Žena se na Mikulu okamžitě pověsila a byli by tak učinili ty ostatní, nebýt okovů. Siheľský jí něžně domluvil a rozhlédl se po vězních.
Čeká ho perná, ale ne neproveditelná práce! Vytáhl velké kladivo a zamyšleně si je potěžkal, vida, že jeho největší nepřátelé, čas a hluk, už kují pikle.
Prudce se obrátil ke Kristiánovi se zlatovláskou: „Běžte nahoru a hlídejte! Zkusím je zachránit!“
Zlatovláska poslechla okamžitě. Mladík v sobě udusil tisíc -ale-, aby ne, vidina Zuzčina vysvobození byla ta tam, stejně jako návrat Lidčiny přízně. Když pak vystoupal po schodišti zpět do přízemí, s údivem zjistil, že z něj obrovské zklamání vysálo skoro všechnu morální sílu a že se ani při nejlepší vůli není schopen přinutit, aby čekal, jak dopadne Siheľský. Marnost nad marnost. Čím déle si to opakoval, tím jasnější a silnější byla nedávná vzpomínka. Zdolala ho.
„Hlídej,“ nařídil své společnici, „já jdu zkontrolovat hlavní vchod!“
Přirozeně, že nezamířil k žádnému hlavnímu vchodu, nýbrž přímo k zamčené Rosině. Klíč od její komnaty a pravděpodobně i klína ho nesnesitelně studil i pálil v kapse. Bez rozmyslu jej nacpal do zámku a vtrhl dovnitř. Zabouchl za sebou a spatřil, co hledal. Ležela klidně na posteli, hned vedle nehybného Brezničana.
Žuchl s bezvědomým chlapem o zem a přilehl si k ní. Přivinula se jako kočička, vyzývavě a neobyčejně smyslně. Úplně zapomněl na uplakanou Lidku i na ubohé světlovlasé dítě v žaláři, jejichž podoby se vedle téhle božsky urostlé, snědé Venuše zcela rozplývaly. Vyňal roubík, aby ji mohl do sytosti líbat, a vnutil jí svoji vůli. Nebylo to ani potřeba, přijala bez odporu, ba dokonce naprosto ochotně a odevzdaně. Objala ho nohama a on jí za odměnu povolil pouta. Splynuli v dokonalé harmonii, jako by byli milenci každou noc.
Ještě nikdy neletěl čas kolem Siheľského tak šíleným tempem. Lekal se při každém zvuku a přesto neúnavně a s umem sobě vlastním osvobozoval jednoho ubožáka za druhým. Přirozeně tím způsoboval veliký rámus a věděl, že je jen otázkou času, kdy bude odhalen. Srdce mu bylo jako o závod a občas letmo pátral po možné únikové cestě. Když ho chytí živého, sotva jej mine oprátka! Přesto bušil do pout jako šílený a nepřestal, dokud i poslední kulhavý mrzák nebyl svoboden od řetězů.
Netušil, kolik času strávil shrben a s kladivem v ruce nad jejich oteklými údy, ale věděl, že musí hned pryč, ať už se Zuzkou nebo bez ní. Panští musí být hluší, problesklo mu hlavou.
Unaveně si otřel zpocené čelo a jediný pohled mu stačil, aby postřehl další nebezpečí. Co když ti prchající ubožáci zburcují svým dupotem celý zámek?
Vytasil pistoli a namířil ji přímo na dav, který se právě chystal proklouznout po schodišti.
„Půjdete se mnou, všichni,“ rozkázal jim schváceně, „hlavně ne žádnou paniku! Jestli někdo neuposlechne, budu střílet!“
Přišlo mu jich líto, ale neměl na výběr.
A tak se zakrátko plížil chodbou kaštělu ten nejpodivnější průvod, jaký kdy měla tu čest spatřit. Zničený kovář s nervy i rozumem v koncích a překvapivě klidná zlatovláska s velkým bříškem vedli za sebou skupinu přírodou i lidmi poznamenaných ubožáků, ověšených uvolněnými řetězy a ani nedutajících. Byl to zároveň výjev nervy drásající, ale i výjev krásný, příklad lidské morálky a nezdolné vůle. Hle, jak jdou, jak vyvolení za Abrahámem! Dovedl je až k oknu a tam vrátil osud do jejich vlastních rukou. S hrůzou pozoroval, jak se jeden po druhém spouští z římsy, jako po neviditelném provaze, který jim nabídl sám Bůh. Jeden z nich uklouzl a zůstal nehybně ležet tam dole, ostatní si ho nevšímali a rozutekli se do tmy. Siheľský v pokoji osaměl se zlatovláskou a jejím slepým mužem.
„Nechci přijít o dítě,“ naříkala ta žena a tiskla slepci ruku.
Mikula, na kterého její rozhodnost a odvaha mocně zapůsobily, odvětil: „Nepřijdeš o ně, jen pojď!“
Vzal ji kolem pasu a co možná nejopatrněji vyzdvihl na římsu. Zoufale pomrkávala laníma očima a nešťastně je přivřela, když ztratila půdu pod nohama. Jen chvilku balancoval statečný kovář nad zemí, jen chvilku mu trvalo, než ji bez nehody položil na zem. Snést slepce byla oproti tomu hračka. Chtěli mu děkovat, ale hnal je pryč.
Záhy uposlechli a nechali toho dobrosrdečného obra jeho neznámému úkolu. Mikula se s námahou vyšplhal zpět a teprve nyní si vzpomněl na Kristiána. Už bez sebemenší ostražitosti vyběhl na chodbu a dobře věděl, kterou kliku stisknout. Pohled, který se mu naskytl, ho přes veškerá neblahá očekávání naprosto uzemnil, vyvolal v něm strašlivé zklamání, smutek a vztek. Tiše doufal, že Kristián přece jen neodolal pokušení, ovšem pohled na propletený pár, lesknoucí se potem, mluvil za vše.
On se dře, překonává nelidské překážky, zatímco tenhle ničema vyměnil svou povinnost za náruč té děvky?
Přikročil k nim a uhodil Kristiána po hlavě.
Mladík i děvče otočili hlavy jeho směrem a strnuli v hrůze. Kovářův pohled je proměnil v kámen. A když po chvilce ty dvě krásné sfingy opět ožily, měl se Siheľský co ohánět. Chtěl Rosinu zneškodnit, čímž ovšem pobídl Kristiána, aby se vrhl na něj samotného. Upadli k zemi a do uší se jim nesnesitelně zabodl její pronikavý křik. Vyrazila z komnaty jako střela, co naplat, že úplně nahá. Pokud vetřelci dosud jako zázrakem nikoho neprobrali, nyní už byl celý kaštěl na nohou. Těžce oddychujíce, ale svorně, natlačili všechen nábytek ke dveřím a vrhli se k oknu.
První skákal Kristián, upadl hned vedle nehybného uprchlíka a s námahou se zvedl na nohy. Chtěl muži pomoci, ale nebylo jak.
Odněkud zazněl výstřel, ovšem Kristiána nezasáhl. Jen pobídl kováře, aby se přenesl přes římsu a zhoupl se do černé hlubiny. Let byl krátký a dopad tvrdý. Pokusil se zvednout, ale kotník ho neposlechl, vysílaje do zbytku těla zoufale bolestivé signály.
„Jsi v pořádku?“ okamžitě k němu přiběhl Kristián.
„Já jo, ale moje noha ne,“ zaskučel. Cítil, jak ho druh táhne z cestičky do houštin. Zpoza rohu zazněl dupot nohou a výkřiky. Oba se skrčili v hustém, kůži drásajícím trní, v zoufalé naději, že je pronásledovatelé nespatří. Muži v uniformách dorazili vzápětí, ovšem natolik chaoticky a rozespale, že je ani nenapadlo drát se trním. Ti iniciativnější se začali dobývat do okna, odkud před chvíli uprchlíci vyskočili, ostatní dezorientovaně pobíhali po okolí.
Do toho se přiřítily rozlícená baronka se Žofií, které ten ruch rovněž probral ze spánku.
Ti, co se drali do okna, sice již dosáhli svého cíle, ale shledali se tam jen s vlastními druhy, kteří mezitím vyrazili dveře.
Kristián s Mikulou se nenápadně posouvali směrem vzad, po břiše a co možná nejnenápadněji. V jedné chvíli už mysleli, že jsou ztraceni. To když přímo vedle nich zakopl jeden z hajduků o okraj škarpy a natáhl se jak dlouhý, tak široký. Hned se však zvedl a v přemíře snahy málem narazil do blízkého stromu. A bylo ještě hůř, někdo přinesl louče.
Od lesa zazněly dva výstřely, jistě od Václava a Cyrila, snad měly odvrátily pozornost panských. A skutečně, většina pronásledovatelů okamžitě vyrazila k okraji lesa. Kristián s Mikulou na sebe pohlédli.
„Můžeš běžet?“
„Pokusím se,“ hekl kovář, „když tak běž sám.“
Posunuli se ještě o kousek, na dno škarpy, kde je překvapila ledová voda. Jejich oblečení ji nasáklo jako houba a zuby jim drkotaly zimou.
„Vyrážíme?“ sykl Kristián a ukázal směrem do bezpečí lesa. Kovář ho místo odpovědi stáhl zpět a zoufale se přitiskl k zemi. Mladík pochopil.
Kus od nich si vykročoval párek hajduků, které zjevně střelba vůbec nevzrušila. Mířili přímo k nim.
„Poslyš, Beno,“ pravil jeden, „vraťme se do kaštelu!“
„Máme přeci hledat,“ opáčil druhý.
„A kdo to sleduje?! Brezničan těžko, leží jako mrtvola. Vraťme se.“
„Konečně dobrý nápad! Tak pojďme! Stejně je nechytí! Omluv mne ještě!“
„Já taky…, i ty máš dnes dobré nápady!“
Hajduci si stoupli přímo nad ně a pohyb jejich rukou k poklopci nenechal Kristiána s kovářem na pochybách, že budou nevědomky poznamenáni. Žlutý vodopádek zazurčel, hajduci si prozpěvovali. Když vykonali svou potřebu, vykročili bohorovně pryč. O takové suverenitě se mohlo uprchlíkům jenom zdát. Ale moč byla alespoň teplá a konečně dostali prostor k útěku. Osvobodili se z ledového zajetí škarpy a nikým nepozorováni se mrazivou nocí vraceli směrem, kde cítili pomoc.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 10 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
