|
|
|

|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29000 příspěvků, 4550 autorů a 303500 komentářů :: on-line: 4 ::
|
 |
|
:: Homosexuálové jsou jako žlabatky ::
DaNdÝ |
publikováno: 21.04.2009, 7:10
|
Lidé jsou jen větší, komplikavanější žlabatky. Musím jich prostě nasbírat víc, než kdokoliv jiný. A homosexuálové jsou perfektní startovací pole.
Kinsey |
| |
|
|
Na židli v pokojíku seděl chlapec, poklepával si nohou, kterou měl přehozenou přes druhé koleno. Prosklené dveře se otevřely a vkráčel další kluk – Martin. Došel až na metr od sedícího – svého kamaráda, který na něj s ironickým úsměvem vzhlédl.
„Dostal jsem tě,“ řekl Martin a tasil z pod gumy tepláků pistoli. Přiložil ji kamarádovi k čelu a vystřelil.
„A ne-e,“ řekl kamarád.
„Co? Jak to jako?“ spustil Martin paži se zbraní podél těla.
„No, jsem nesmrtelnej. Něco jako highlander nebo tak.“
„To je na hovno, na to ti teda kašlu,“ zafuněl Martin a sedl si na postel. Pistoli hodil pod ní.
Kamarád si na židli ještě chvíli nervózně podupával nohou a pak si klekl naproti Martinovi. „Taak joo, každej máme něco, ty zas budeš moct používat adamantiový drápy, hm?“
Nyní se vychytrale ušklíbl Martin sedící na posteli. „I highlandrovi chvíli trvalo, než to rozdejchal, když ho střelili do hlavy. Takže ty seš teď omráčenej a můj zajatec!“ Jak seděl na posteli, šťouchl chodidlem do kamaráda a ten se převalil na záda. Zůstal ležet na podlaze s jednou paží přehozenou přes vysněnou ránu na čele. „A teď si tě vezmu do laborky a tam už přijdu na to, jak tě zabít! “
Někdy předtím seděli oba kluci na mezi nad statkem, který i se sousedním rybníkem patřil Martinovu otci. Nejdřív si v trávě ještě dost vysoké před druhou letní senosečí vydupali a zváleli úkryt před velociraptory, kteří tam občas lovili. V bezpečí té iontové hradby se střídali na stráži. Předávali si vzduchovku, s kterou ozařovali hejno kachen na rybníce pod mezí. Když se jim lasery podařilo ptáky vyplašit, měli ve svém travním úkrytu před světem konečně klid. Kamarád si zapálil cigaretu a nabídl i Martinovi, který údajně zkoumal, jestli se v okolí nepohybují zmutovaní trollové, ale v podstatě se jen ujišťoval, že je nemůže tady vidět jeho otec.
„Ne nechci…“ odmítl chlapec a schoval dalekohled do torny. „Už nemůžu.“ Kamarád tázavě povytáhl obočí a snažil se z kouře vyfouknout plachetnici. Nebo teda alespoň něco vzdáleně připomínající kroužek. „On taťka… fotr tuhle zjistil nějak, že kouřím, no a… zavřel mě do chlívku.“
Kamarád smíchem vyprskl a foukl startkový obláček Martinovi zblízka do nosu. „Fuj kurva…“ naštval se on. „Ještě se mi z toho dělá šoufl.“ Zvedl se a odešel si sednout na kámen vedle kruhu zválené trávy. „Foukej si to někam do prdele.“
„No sorry, že nechápu, proč ti najednou kouř zvedá kufr, kdy si byl jen zavřenej v chlívku.“
„On mi tam otec hodil pět krabek cigár a řekl mi, že mě nepustí, dokud to všechno nevykouřím.“ Kamarád cvrnkl do poloviční cigarety a ta se v oblouku odrazila od stébla trávy. Pak se postavil za Martina a dlaní se dotkl jeho zad. „A bylo tam i prase?“
Hoch zavrtěl hlavou. „Už je po zabíjačce.“
„No stejně, předem soráč, ale myslím si, že tvůj fotr je trochu magor, když ti tohle udělal.“
„Ne… on to myslel tak jako dobře, jen bejvá moc drsnej kvůli nějakejm věcem. Prej abych nezvlčel.“ Kamarád ho pohladil po zádech. „A co kdybychom teď šli najít to blbý cigáro, než nám zapálíš celou louku?“ změnil téma Martin, kterému ta situace začala být hrozně trapná. „Asi bys taky potřeboval někam zavřít, aby ses špačky naučil típat, vole.“
Kamarád ležel na posteli ruce nad hlavou zatížené dvěma polštáři. Navíc svítila lampička, která jej měla hypnotizovat. Chlapec přistoupil k posteli jako k pitevnímu stolu. Vyhrnul kamarádovo triko až k bradě. Zakroužil mu nad tváří plastovým nožem a pak mu ostřím přejel středem hrudního koše k břichu. „Tak se na tebe podíváme.“
„Na to jen tak nepřijdeš,“ vysmíval se mu zajatec.
„Nezapomínej, že mám ještě svoje drápy…“ Přejel mu nožem po boku až do podpaží. Kamarád sebou škubnul. „Máš pouta!“ napomenul ho Martin
„Tak mě nelechtej.“
„Aha! Tak tobě to zatím přišlo jako lechtání. Tak to budu muset přitvrdit.“ A chlapec zajatci povolil knoflík na kalhotách a popotáhl mu je dolů. Oba mlčeli. Martin odložil nůž na pelest a klekl si na postel. Shrnul kamarádovy kalhoty až ke kolenům. Sklonil se ještě blíž a stáhl mu i slipy. ¨
Temný obrys zastínil slunce vnikající do místnosti dveřmi. A pak se dveře rozrazily.
Stovky rozzuřených tváří napěchovaných na velkém náměstí. Skandují pravicemi k oknům paláce, hřmí hesly v těžko srozumitelném jazyce.
„Bouři celonárodní nevole vyvolaly v Polsku návrhy některých uskupení, začít společenskou diskusi na téma partnerských svazků homosexuálních a lesbických párů. Následovala reakce katolicko-nacionalisté strany, která má v parlamentu většinu a také se opírá o masovou podporu obyvatel. Strana přišla s vizí znovu legislativně zakázat takzvaně nemravné a pobuřující projevy podobných menšin.“
Obraz se přepnul na interview s jedním z účastníků. Pobledlý muž v brýlích s nakrátko střiženými vlasy - úředník z pošty, nebo prodavač eurooken. „Teda já jsem z toho naprosto, naprosto šokovaný,“ překládal hlas mladé moderátorky. „Představa, že tahle individua můžou s mými dětmi chodit do školy, nebo je dokonce učit! A tak jim kazit jejich morálku, těmi svými nemravnostmi a úchylárnami, jako je nošení ženského prádla a podobně. Vždyť to jejich nestoudné chování je zcela neslučitelné s naší národní křesťanskou morálkou. Tak co sakra takoví devianti dělají v naší zemi? Ano, asi bych věděl o nějakých řešeních tohoto problému, ale žádném co by mi ti pokrytečtí rádoby humanisti a zbabělci tam nahoře dovolili. I když pokud jsou Poláci, ne, pokud jsou křesťané, nemůžou na to mít jiný názor.“
Obraz se přepnul naopak na pestrobarevný protestní pochod homosexuálů.
Martinův otec televizi vypnul. „Noo tak na ty růžový prdelky už se koukat nemusíme, což Marťas?“ Syn mlčel. „Ale jak mi jinak pánbíčkáři lezou krkem, tak v tomhle s nima musím souhlasit. Dyť co to je, co se oni dovolávaj nějakejch práv? Dyť takovýhle nepřirozený chování je naprosto proti přírodě. No kde to jsme, abychom podporovali lidi, který takhle vyšilujou?“
„A není to tak,“ ozval se syn, „že to v přírodě vzniklo? Vždyť říkaj, že ti… no oni už se tak narodili…“
Otec se trochu zamračený otočil, ale pak se na synka usmál. „Ty seš najednou nějakej rozumbrada, ale co se jich máš co zastávat? Nás se to přeci netýká, když se holt někdo takhle blbě narodí, tak se s tím musí nějak vypořádat, ale ne to cpát všem ostatním, aby ho snad za to eště oslavovali nebo co.“
„Ty vole… no to ne… to ne!“ Otec se oběma rukama opíral o kuchyňskou linku. K chlapci, který seběhl ze schodů, stál zády. Hoch si třel střídavě klouby prstů, jakoby mu z otcova ledového vzteku omrzly. „Já se úplně klepu… ty vole… to je mrda… to teda je…“
„Tati…“
Otec nedal najevo, že o synkovi ví. Sáhl do horní police a ze zadu vytáhl láhev. Nejdřív si pořádně lokl a pak ji postavil na linku. „Vidíš to, co? Tý flašky jsem se od mamčina pohřbu nedotkl… kvůli tobě, je ti to jasný? A teď ji znovu vytahuju a je to zrovna kvůli tobě. No není to pořádná blbost?!“ zařval a znovu ji naklonil k ústům. V průhledném hrdle zabublalo.
„Tati promiň… tati…“ synek ustoupil o jeden schod nahoru, jakoby se bál, že mu za jeho… hřích, otec rozbije flašku o hlavu. „Byla to jen taková hra…“ špitl.
„Tak hra! Takže prosím tě, už na takový debilní hry zapomeň, jasný? Je ti to jasný Martine?!“
„Jo.“
Prosklené dveře se otevřely a vkráčel Martin. Kamarád seděl na posteli a nohou poklepával, až to vypadalo, že má nějakou křeč. Už v tom ale nebyla žádná hravost. Atmosféra fantazie a radosti se rozplynula.
„Hele já vím, že bych měl radši vypadnout,“ vyhrkl hned kamarád. „Ale mně už všechny autobusy ujely a další jede až zejtra a… možná bych moch brnknout domů, jestli by pro mě…“
„Co blbneš, ty vole!“ uklidnil ho Martin a sedl si vedle něj. „Jsem to fotrovi vysvětlil, že to byla jen taková blbost a nic víc… vždyť to taky nic nebylo.“ Kamarád jen pokýval hlavou, červený stín studu se mu ale z tváří ještě nevymizel. „No co,“ usmál se pak trochu strojeně. „Nejhůř nás tvůj táta zavře do chlívku.“ Rozesmáli se.
Když už oba chlapci spali, dveře se znovu rozrazily, až třískly o zeď. Poplašeně se posadili na posteli. „Tak už se spolu válíte, no dobře teda.“ Otec musel chvíli šmátrat po stěně, než našel vypínač. Opíral se o futra, co držel v levé ruce, ještě bylo schované za nimi.
„Tati?“
„Drž hubu!“ Nyní se jako o hůl opřel o tu věc, co si přinesl. Byla to puška. „Tak zvedat a voba dva hned svlíknout,“ mumlal. Kluci dál seděli vedle sebe a zírali na něj. „Hned!“
Roztřesení ze sebe mlčky svlékli trika a slipy. Otec k nim kráčel. Oba shodně ustupovali, dokud to šlo. Martin se schoval do kouta, jakoby se do jeho stínu chtěl vsáknout. Kamarád vrazil zadkem do nočního stolku. Otec jej chytil za vlasy a přehnul přes postel, jakoby mu chtěl dát pětadvacet rákoskou. Ale v ruce nedržel rákosku, ale brokovnici.
Přiklekl kamarádovi na záda. „Dělej, votevři držku, ty malej buzerante!“ Kamarád se rozbrečel, protože už nebyl nesmrtelným highlanderem. Martin si nehty škrábal klouby až do krve.
Otec se ramenem zapřel do pažby a začal cpát hlaveň kamarádovi do úst. „Tak dělej, ty teplouši, přece si už určitě cucal šulína mýmu synovi, tak teď zkus tohle! To je dělo co, to se ti taky bude líbit, zkurvenej úchyláku.“ Kamarád zoufale vzlykal, hlaveň se mu boulila pod tváří. Bylo slyšet jeho zuby cvakající o kov.
Otec se ohlédl ke koutu. I po jeho tváři tekly slzy. „Asi jsem tě měl nechat kouřit cigára, aby tě nenapadalo hulit jiný věci, co? Tak pojď, ukaž mi, jak to spolu děláte. Nebo mu tu prdel nejdřív volízej, aby ti to tam šlo líp strčit… dělej… Dělej!“
„Ahoj študente! Tak co, šprtáš se?“
„Čau tati, jo mám toho teď docela dost.“
„No jo, nedaj vám chvíli voddech, co? Hele proč ti volám… no kdy asi přijedeš domů? Bych s tebou potřeboval něco důležitýho pořešit, víš.“
„Tenhle měsíc ne, nestíhám. Ale jestli je to fakt naléhavý tak povídej.“
„Marťas, tohle by bylo lepší fakt z vočí do vočí…“ Na druhé straně telefonu bylo ticho. „No dobře tak teda, kde začít no… Ale co se s tím párat, prostě chci, abys věděl, že mně jako nevadí, že seš teplej, teda jako homosexuál, ale znáš mě, víš, jak já tomu říkám.“
„Ano tati, já vím.“ (A proč tomu vlastně nějak říkáš? Pokud máš tedy potřebu být teď mermomocí tolerantní, tak vrchol tolerance bude, až se pojmy jako gay a homosexuál stáhnou do ústraní odbornýho jazyka doktorů. Víš, tati, jistě existuje taky nějaký speciální výraz pro někoho, kdo má rád macaté dívčí prdele, ale kdo má dneska potřebu ho používat?) Ale to si Martin říkal jen v duchu. Neměl už žádnou potřebu, být kdy ke svému otci upřímný.
Otec se u sluchátka nervózně zasmál. „Teda, i když jako máš teď s tím študováním dost práce.“ (Ale tati, nač mi je to študování? Nejlepší lekci si mi stejně poskytl ty.) „Ale já jsem prostě myslel, že by mi vůbec ani nevadilo, kdyby sis jako třeba někoho, víš co, i svýho kluka přived na návštěvu…“
„Díky tati, ale ne, není třeba. Nemám si koho vodit na návštěvu.“ (Nemusíš se bát, že si přivedu domů nějakýho teplouše, buzeranta, nebo růžovou prdelku, nebo jak tomu ještě říkáš. Ty si způsobil, tati, že už nikdy nebudu žít s nikým jiným než sám se sebou. Protože já nechci, aby ještě jednou kvůli mně někdo ublížil někomu, koho mám rád. Ale ty taky kurva… „Tak ahoj za měsíc, tati, snad bude čas, abych přijel.“ (Ty budeš taky sám, tati, to ti zaručuju.) Pak Martin zavěsil.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 16 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 39 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 109 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|