» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Na lásku není jiný lék než ještě víc lásky."

Ludovico Ariosto

počet přístupů: 2141268

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29001 příspěvků, 4550 autorů a 303501 komentářů :: on-line: 4 ::

:: 27. kapitola - Další mrtvý Hykel? ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Adlerberg

Miky	publikováno: 13.04.2009, 6:23


	„Opravdu tam máme jít?“ otočil se Jirka na Michala, když stáli u naleštěných dveří vedoucích do velkého sálu. „Proč byste nešli?“ „Jsou tam cizí lidi, rodinní přátelé a… my je vůbec neznáme. A oni nás taky ne.“ „Tak to je nejlepší příležitost pro seznámení se,“ pobídl Michal rukou směrem ke dveřím. Jirka s Monikou pomalu vešli a okamžitě se na ně upřely zraky mnoha lidí, sedících kolem malých kulatých stolků po celé ploše sálu. Na bělostných ubrusech bylo připraveno občerstvení a jediné, co dávalo celé místnosti nádech nedávno proběhnutého pohřbu, byl veliký černý závěs pověšený ozdobně kolem erbu nakresleného na zdi v čele místnosti. „Támhle jsou,“ ukázal Jirka na stůl přibližně v polovině sálu, u kterého seděla Martina s Lenkou a ženou, která Martině v kostele kondolovala; Michalovou matkou. „Proč na nás tak divně koukají?“ šeptla Monika, když po kamenné podlaze mířili k ostatním příbuzným. „Vždyť už nás viděli tenkrát v hospodě.“ „Tenkrát to byli obyvatelé vesnice, tohle bude někdo jiný. Jenom se podívej, jak jsou oblečení a nafintění. Asi jsme se dostali do místnosti plné společensky vysoko postavených lidí.“ „Takže spolupracovníci babičky a dědy?“ „Nejspíš jo,“ uvažoval šeptem Jirka. „A zároveň jejich a Martinini přátelé.“ „Už teď se mi to tady nelíbí,“ konstatovala Monika, když došli na kýžené místo. „Cože?“ otočila se na ni Martina, sedící vedle Lenky. „Nic, nic,“ zamluvil to Jirka. „Jen je tady prý dost… lidí.“ „Právě jsem Lence vyprávěla o tom, jak jste tady byli poprvé.“ „Aha…“ nasadil Jirka provinilý výraz. Takže jejich výlet „do zoo“ byl odhalen. „Můžeš nám prosím říct, proč si nás všichni tak prohlížejí?“ procedil Jirka přes koutek úst, aby ho nikdo jiný neslyšel. Zdálo se, že se zbytek přítomných už vrací do přerušené konverzace. „Jsou na vás zvědaví.“ „Jako bychom snad byli v zoo a my opice zavřené v kleci.“ „Jirko,“ zpražila Lenka syna pohledem. „Pardon, ale je to pravda. Myslím, že se tady radši trochu porozhlídnu, abyste měli čas si… popovídat.“ Jirka se otočil na patě a stejnou cestou, jakou před chvílí přišel, sál opustil. Boční komnata s dveřmi v každé ze zdí a nablýskaných brněních na gotických sloupech přímo sálala tichem a klidem, na rozdíl od velkého sálu. Rozhlédl se kolem a zaměřil pohled na dveře před sebou. Martina jim při jedné z návštěv řekla, že je za nimi kaple, která se právě opravuje, ale teď, když měl Jirka příležitost, se rozhodl nakouknout dovnitř sám, nemůže se mu přece nic stát. Zatlačil do velikých dřevěných dveří a s námahou je otevřel; místnost, která se před ním objevila, nejevila známky jakýchkoliv oprav nebo zásahu v nedávné době. Byla to opravdu kaple, jak Martina řekla; vepředu však, k Jirkovu údivu, nebyl oltář, jen obyčejná zeď s gotickým lomeným oknem. Nejzajímavější věc však stála uprostřed místnosti velké jako kostelní loď; byla to socha mladé dívky, stojící v poklidu s pravou rukou mírně vztyčenou a pohledem upřeným v dál. Skulptura byla natolik detailně zpracována, že když Jirka pohlédl do jejího obličeje, přišla mu povědomá a připomněla mu chladný závan větru, který pocítil tenkrát, když do vstupní haly vešel Richard Vogel… „Ten obraz,“ šeptl si sám pro sebe. „To je ta dívka z obrazu.“ Podstavec, na kterém byla socha umístěna, byl zdoben mnoha do kamene vytesanými růžemi a velikými iniciálami PH pod nápisem: Vita enim mortuorum in memoria est posita vivorum „Latina, latina, latina…,“ šeptal si Jirka sám pro sebe, rozezlený z neporozumění nápisu. „Co to tady je?“ objevila se znenadání po jeho levici Monika a se zájmem si prohlížela sochu od podstavce až po vrcholek hlavy. „Kde ses tu vzala?“ „No, přišla jsem dveřmi.“ „Neříkej,“ obrátil Jirka oči v sloup. „Tys odešla ze sálu?“ „Jo, mamka vypadala, že si s Martinou a Michalem rozumí. A ta… jak se jmenuje… Helena, Michalova mamka, ta je moc hodná.“ „To je fajn. A vysvětlí nám někdo, co je to za sochu? Je mi totiž povědomá.“ „Odkud?“ „Jestli mi zrak ještě dobře slouží, obraz téhle holky je ve vstupní hale.“ „Kdy sis toho stihl všimnout?“ podivila se Monika. „Tehdy, když… Když přišel Richard. Rozhlížel jsem se kolem a ta její tvář mi nějak… Zůstala v hlavě.“ „Někoho mi připomíná,“ obcházela Monika kolem sochy a zkoumala ji ze všech stran. „Myslím, že babičku.“ „Ne, babičku ne. Je podobná Martině, vidíš? To vysoké čelo a podobný tvar obličeje…“ „Třeba je to Martina, když byla mladá.“ „No, to se mi moc nezdá. V tom nápise jsou slova ‚vzpomínka‘ a ‚život‘. Tohle nebude Martina. Je to někdy, kdo už je mrtvý.“ „Takže… Další mrtvý Hykel?“ položila Monika řečnickou otázku. „Opravdu se mi tady přestává líbit.“ „Je tu něco napsané,“ ukázal Jirka na písmeno a číslice vyryté v pomníku skoro u podlahy. J1/4 „Jé jedna lomeno čtyři?“ četla Monika. „Co to je?“ „Netuším… Může to být cokoliv.“ „Někdo to tu vyryl později, nepatří to k tomu. Vypadá to skoro, jako když se klíčem ryje po školních lavicích. Ne, já po nich neryju, jen jsem viděla, jak se to dělá,“ obhajovala se Monika, když uviděla bratrův tázavý pohled. „Iniciály PH… Je to příjmení Hykel, ale… Proboha!“ „Co je?“ „Už vím, Moniko. Už vím, kdo o téhle dívce mluvil.“ „Kdo?“ „Děda. Tehdy, když… Mluvil o ní a říkal, ať držíme s Martinou spolu, že se nám nesmí stát to samé, co Petře.“ „Dobře, a ty myslíš…“ „Myslím, že Petra byla sestra Martiny.“ *** „Není ti něco?“ posadila se Monika na postel a sledovala Jirku, jak z okna pozoruje mladý pár táhnoucí na sáních malé dítě zabalené v peřince. „Cože?“ „Jestli ti něco není.“ „Ne, v pohodě. Proč?“ „No, jen tak…“ potřásla Monika hlavou. „Hrozně málo mluvíš, od té doby, co… Od toho pohřbu.“ „Je to moje vina,“ sklopil Jirka oči. „Co to vykládáš? To přece vůbec není pravda.“ „Neměl jsem dovolit, abychom tam kdy jezdili.“ „Chceš říct, že lituješ toho, že jsme je poznali?“ „Lituju toho, že jsme to nechali dojít tak daleko.“ „Ale Jirko, my jsme přece nenechali nic dojít daleko. Nezáleželo na nás…“ „Ale záleželo! Měl jsem dědu donutit, aby to podepsal… Všechno by bylo jednodušší. Byli by naživu.“ „Tak dost, takhle ne. Musíme… Musíme jít dál a nepřemýšlet nad tím, kdo to zavinil. Zavinil to člověk, který stiskl spoušť, ne nikdo z nás. My jsme se je snažili zachránit, a ty to víš!“ „Vím,“ hlesl Jirka a do očí se mu draly slzy. „Jen… Nejde to přijmout během pár dnů. Musím na ně pořád myslet…“ „Já taky,“ vstala Monika a objala bratra; vlasy jí voněly po rozkvetlé letní louce. „Taky na ně pořád myslím. Ale oni by nechtěli, abychom se trápili. „Pokud musíme jít dál… Co bude dál? Budeme dál žít v nejistotě jak kvůli taťkovi, tak kvůli lidem, se kterými žije a bojuje proti vlastní rodině? Musíme něco udělat. Ale už opravdu.“ „Obávám se, že není co dělat,“ zavrtěla Monika hlavou. Dveře na druhém konci pokoje se otevřely a na prahu se objevila Lenka. V obličeji měla výraz nejistoty a v ruce držela telefon. „Mami… Stalo se něco?“ „Volal taťka.“ „Co proboha chtěl?“ „Ondru, na První a Druhý Svátek vánoční.“ „Doufám, že jsi ho patřičně rázným způsobem poslala někam,“ zvedl Jirka obočí ve strachu z mamčiny odpovědi. „Ne.“ „Cože?“ vyjela Monika. „Mami, v normální situaci mi nepřísluší tohle hodnotit… Ale tohle není normální situace. Copak jsi neposlouchala Martinu?“ „ Já nemám právo bránit taťkovi, aby si k sobě Ondru vzal. A co s tím má Martina společného?“ „Vždyť ti všechno řekla… O tom domě… A…“ „To, že je jejich – jestli se tak tomu dá říkat – dům veliký, mi nemusela říkat. To jsem poznala i sama.“ „Jo, to je pravda…“ přikývl Jirka, když pochopil, co Martina řekla a co ne. „Takže… Tam Ondru pustíš?“ „Nemůžu ho nepustit. Nemám na výběr.“ „V tom případě pojedu taky,“ prohlásil Jirka. „Nenechám ho tam jet samotného.“


celkové hodnocení autora: 99.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 11		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Ada	13.04.2009, 23:31:29

ahoj, takže jen nějaké drobnosti: - máš tam 2x krátce po sobě ZOO, nevím, zda by to nechtělo v tom druhém případě nějak opsat jinak /třeba - koukají na nás jako na exotická zvířata apod./ - "..abyste měli čas si popovídat..." - myslí tím matku a Martinu, takže by asi mělo být "měly" - pak překlep: ...někdy, kdo je už je mrtvý" /někdo/ - a taky ta "boční" místnost - asi by bylo lepší "vedlejší místnost", protože pokud by byla jakože na kraji budovy, tak by nemohla mít dveře ve všech zdech /pokud by nevedly nejméň dvoje na nějaký balkón/ No, zmínka o nějakém dalším děvčeti už tam padla víckrát, jestli se nepletu, myslím i v tom díle, jak četla M. knihu R+J... no, to je jedno, hlavně doufám, že brzy objasníš KDO TO TEDA JE a co se jí stalo?! :-) Hezké povelikonocí


ze dne 14.04.2009, 18:45:17
Miky: Děkuji za komentář a nalezené chyby :) kdo to je, se určitě vy čtenáři dozvíte, jen je otázka, jestli to bude brzo :o) Pěkný den ;-)

amazonit	13.04.2009, 6:23:25

Asi málokdo věnoval pozornost oné zmínce o Petře, takže to bude pro většinu asi překvapení, tedy ten nález, ta možnost, že se jedná o Martininu sestru... Ač měla Martina s maminkou sourozenců dlouhý rozhovor, řekla jí asi jen mizivou část všeho... Snad se to nevymstí, možná měla být k matce dvojčat otevřenější... Uvidíme, co sis na nás, respektive na hrdiny svého příběhu, připravil.


ze dne 13.04.2009, 8:41:55
Miky: Děkuji za publikaci a komentář :) Krásné Velikonoce :o)