» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Mnohem lepší je žít bez štěstí než bez lásky."

William Shakespeare

počet přístupů: 2141268

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29001 příspěvků, 4550 autorů a 303501 komentářů :: on-line: 4 ::

:: Lidožrout Ánri ::

dimitrij	publikováno: 18.04.2009, 6:19


	„Eda se pořád neukázal,“ informoval Arno svého kolegu Ánriho o krátké pauze na svačinu. „Včera jsem byl u něj, ale nikdo nebyl doma. Už čtyři dny nebyl v práci, nechápu, co to do něj vjelo, vždycky byl tak pilnej a snaživej. Nezažil jsem, že by zaspal nebo jenom přetáhl pauzu a teď tohle, něco se muselo stát, jinak si to nedovedu vysvětlit.“ „Slyšel jsem, že se bude rozvádět. Je možný, že to těžce nese.“ „Oni se Japonci taky rozváděj? Ale přece mohl dát vědět, to přece nejde prostě takhle zmizet. A kdy jsi slyšel o tom rozvodu?“ „Asi před dvěma týdny, ale nevím jestli na tom něco je.“ „Já zase slyšel, že ho někdo začátkem týdne viděl potloukat se kolem barů na Dlouhé ulici, ale to je podle mě blbost. Eda přece nepije. Na podnikovým večírku si nedal ani pivo.“ „No snad nám to vysvětlí sám, až se ukáže v kanceláři.“ „No určitě má, co vysvětlovat.“ „Mimochodem, na Dlouhé je nová restaurace. Nechtěl bys tam tento týden zajít na večeři? Řekněme zítra?“ „Ale klidně. Zeptám se Marty, jestli už nemá na zítra něco v plánu, ale předpokládám, že zítřek máme volnej.“ „No, já myslel, že bychom si vyšli ve dvou. Jenom my dva.“ „Tak to nechápu.“ „Vysvětlím ti to později, až bude víc času. Ona ta restaurace je tak trochu neobvyklá. Podobnou jsem asi před půl rokem navštívil v Paříži.“ „No, jsem zvědavý, co z tebe vyleze Ánri.“ „Asi bychom měli začít pracovat. Blíží se Krieger.“ Později téhož dne. Arno s Ánrim seděli v malé improvizované jídelně a cosi si spolu spiklenecky šeptali. Oběd se skládal z vodové zeleninové polévky, kousku hovězího masa a několika brambor s hnědou omáčkou. Ánri si každý brambor velice pečlivým způsobem osolil, než se ho odvážil pozřít, z masa odřezal podezřelé kousky a polévky se pro jistotu nedotknul vůbec, jenom svůj gurmánský čich občas poškádlil oblakem páry, který stoupal z talíře s horkou tekutinou. „Podobných restaurací je po světě několik. Měl jsem tu čest jednu z nich navštívit, když jsem byl v Paříži. Tyto restaurace jsou určeny pro velice omezený počet strávníků, neexistuje tam ani běžné menu, obvykle se vaří pouze jedno jídlo denně. Přestanu chodit kolem horké kaše,“ řekl Ánri rázně a mohutně nasál vůni polévky, čímž se jeho nozdry majestátně rozšířily. „Vaří se tam z lidského masa.“ „Cože? Proč se mi posmíváš, nemám náladu na hloupé žerty.“ „Nežertuji ani v nejmenším. Zní to divně a nepředpokládal jsem, že to hned pochopíš.“ „Skoro bych věřil, že mluvíš vážně.“ „Mluvím smrtelně vážně. Věř mi, že když jsem o tom poprvé slyšel od svého přítele ve Francii, reagoval jsem stejně jako ty.“ „Dobře, budu s tebou tu hru hrát.“ „Správně, klidně to ber jako hru.“ „Nevím, co říct.“ „Tak zítra v sedm?“ „Budu tam.“ Druhý den začal Ánri svého kolegu lehce iritovat neustálými poznámkami o chuti lidského masa a druhu tohoto stravování vůbec. „Věděl jsi o tom, že bylo vědci dokázáno, že drtivá většina lidská populace má mezi dávnými předky kanibaly?“ „Ánri, začínáš mě srát.“ „Podle jednoho lidožravého indiánského kmene maso z bělochů páchne. Nejlepší je prý maso z asiatů. Trochu rasistické nemyslíš?“ „Tak dobře Ánri, sereš mě,“ řekl Arno naštvaně a dál urputně sečítal sloupec cifer v účetní knize. „Mimochodem, včera se mi povedlo spojit se s Edovou ženou,“ řekl po chvilce. „Teď už vlastně s bývalou ženou vlastně.“ „Takže je to pravda o tom rozvodu?“ „Vypadá to tak. Od rozchodu o něm neslyšela. Jako by se po něm zem slehla. Dneska už je to pátej den, co o se neukázal. Nemělo by se to ohlásit na policii?“ „Možná přijde příští týden.“ „Možná.“ Zbytek pracovního dne proběhl poměrně klasicky. Večer se naše nerozlučná dvojice sešla na Dlouhé ulici. Prohodili spolu několik vět a pak se vydali směrem k nenápadnému podniku. Nebýt drobného nápisu „Indiánské speciality,“ nebylo by vůbec zřejmé, že se jedná o restauraci. Rolety na oknech byly stáhnuty, takže dovnitř nebylo vidět a vůbec to působilo tak nějak tajemně. Ánri vešel dovnitř a Arno ho následoval. Vevnitř panovala tichá a nevlídná atmosféra, bylo tu šero, že by člověk zakop. Málokdo asi chtěl být viděn při konzumaci lidského masa. Naši dva kamarádi se usadili u jednoho z volných stolů. Arno se pokoušel lépe si prohlédnout okolní strávníky, ale za chvíli ho všechno to mžourání a natahování krku přestalo bavit. Ánri seděl a ani nedutal, koukal před sebe, ruce pokojně složené v klíně, jeho nozdry se hrůzostrašně otvíraly a zase zavíraly. Asi za deset minut přinesl číšník dva talíře s malými porcemi masa a brambor. Arno si povšiml, že má na nose černé slepecké brýle. „Je slepý, všichni číšníci v těchhle podnicích jsou slepci,“ pošeptal Ánri. Oba si nějakou dobu prohlíželi talíře a pak se pustili do jídla. Nechutnalo to špatně, Arnovi to připomínalo trochu tužší vepřové. Jedli pomalu a soustředěně. Za pár minut číšník beze slov přinesl dvě sklenice vody a pak zase odešel. „Magořina,“ zašeptal Arno. „Ty pořád nevěříš, že se tu podává lidské maso?“ „Je to divadlo.“ „Nebuď blázen, rozhlédni se kolem sebe.“ „Jenom divadýlko. Ani bych se nedivil, kdyby ten číšník normálně viděl. Jak vlastně věděl, že jsme dva?“ „Slyšel kroky, takoví lidé mají velice vyvinutý sluch.“ „Až budeme platit, tak si ho vyzkouším.“ „Nedělej hlouposti.“ „Co se mně může stát, sežerou mě?“ „Neměl jsem tě sem brát. Bereš všechno na lehkou váhu.“ „Hele, mám nápad, nakoukneme do kuchyně a budeme mít jasno Bude hned za rohem, jde slyšet, jak zrovna porcují čerstvý maso. Slyšíš ty rány? To je sekáček na maso, když jsem byl malej, bydleli jsme vedle řeznictví, podobné zvuky mě každé ráno budily místo budíku. Kolem toho číšníka se potichu proplížíme. Víš co? Až budu odcházet, tak budu trochu dupat a ty tam nakoukneš.“ „Nedělej hovadiny.“ „Bojíš se, že by ses dozvěděl pravdu? Jestli tam nepůjdeš ty, tak se tam půjdu podívat sám, mě je to jedno.“ „Buď potichu, už sem jde číšník. Vytáhni si peníze.“ Oba zaplatili poměrně velkou částku, Arno se pohybem ruky před číšníkovým obličejem přesvědčil o jeho slepotě a pak se vydal směrem, kde tušil kuchyň, Ánri ho však zastavil, chvíli se komickým způsobem přetlačovali a nakonec se ke kuchyni vydal sám Ánri. Arno se sunul směrem k východu, u dveří pak ještě chvíli podupával na místě a když to začalo být trapně podezřelé, vylezl ven. Venku se opřel o zeď a vyčkával, chvíli zaujatě pozoroval ulici se všemi blikajícími neony a reklamními poutači, jsa lehce fascinován tímto pohledem. Připomínalo mu to dobu studií a mládí. Dobu, kdy byl svobodný a volný, žil si ze dne na den. Škola mu šla sama, o holky nouzi neměl a na rum… na ten zbylo vždycky. Hned by vrátil čas o pár let nazpět. Nemusel by se zahazovat s nudnou prací a hlavně s Ánrim a jeho naivní hlavičkou. Už je tam nějak dlouho, pomyslel si Arno. Aby mi ho nesežrali. Dveře se rozrazily, stál v nich Ánri, tvář měl bledou jako stěnu a v obličeji nevěřící výraz. „Tak co? Co jsi objevil?“ „Já ti řeknu, co jsem tam objevil,“ řekl ztěžka. „Nepůjdeme si sednout do nějakého baru?“ „No jasně, sám jsem to chtěl navrhnout,“ odpověděl s nadšením Arno. Dvojice zmizela v nejbližším podniku, kde se usadila u malého stolu. Arno si objednal dvojitý rum s kolou a Ánri gin s tonikem. Byl to příjemný malý podnik, kromě několika běžných hostů tu byl tlustý barman a jeden opilec u baru, který se stěží držel na nohou. „No tak povídej, přeháněj. Co jsi viděl?“ „Připadám si jako totální vůl,“ řekl a zapil to douškem nápoje. „Oni tam na stole porcovali prase. Vobyčejný prase!“ „No a co sem ti říkal?“ „Takhle ze sebe nechat udělat troubu! To bylo to nejdražší vepřový, co jsem kdy měl.“ „Nic si z toho nedělej.“ „Achjo,“ povzdechl si Ánri a smutně koukal do země. Jeho nozdry byly teď jenom úzké štěrbinky. „Nechala mě!“ hulákal opilec u baru. „Ánri, to je Eda!“ „Eda? Kde je?“ „Ten ožrala, koukni,“ řekl Arno a běžel k baru. „Pánové, vy ho znáte?“ ptal se barman. „Je to známej z práce.“ „Asi byste ho měli doprovodit domů. Celej tejden se tu vochomejtá po okolí. U mě je už vod rána. Docela by mě zajímalo, jak mi hodlá všecek ten chlast zaplatit.“ „Já to za něj zatáhnu.“ „No to sem rád, von je zadluženej snad v každým baru v okruhu pěti ulic. Utekla mu žena, víte?“ „Už jsem o tom něco slyšel. Ahoj Edo, poznáváš mě?“ „Kdepak, ten je úplně mimo. Raději ho odvezte domů.“ Arno pomohl Edovi ven a zastavil taxík. Štěstí, že Eda bydlí jenom pár domů od něj. Japonský kolega spokojeně usnul, uvelebil se Arnovi v klíně a něco žvatlal ve svém rodném jazyce. Košili měl vyhrnutou až do půli zad, Arno se koukal na jeho hladkou kůži a přemýšlel, jak by asi chutnal. Nakonec usoudil, že ne příliš odlišně od toho vepřového. Ánri ještě chvíli poseděl v baru a nakonec se vydal domů. Byl zklamaný a cítil se jak úplnej vůl.


celkové hodnocení autora: 96.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 1		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 37		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

amazonit	18.04.2009, 6:19:30

Příběh, který něco připomíná, zavání něčím, co už tu bylo, tedy kdybys to dotáhl k bodu, kdy by to bylo lidské maso a naše dva hrdinové by, v jakémsi otevřeném konci, zmizeli v té restauraci a už je nikdy nikdo neviděl... Mnozí budou zklamaní, že jsi to nedotáhl až sem, ale na druhou stranu je to již použité a očekávané, takže ty jsi to vlastně ukončil překvapivě, i když zcela logicky, co jiného se také dalo čekat..., přesto jsem to nečekala:-)