|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29002 příspěvků, 4550 autorů a 303502 komentářů :: on-line: 5 ::
|
 |
|
:: A smočila v louži své ocelové drápky 2 ::
 Šíma |
publikováno: 22.04.2009, 14:26
|
| Tak a je tady pokračování, snad bude alespoň stejně dobré, jako jeho předchozí část. O čem byl minulý díl? O jednom vědci a kočkoženě, o podivném vztahu, který neměl budoucnost, protože on byl člověk a ona? Ona byla zbraň... Šotkům zdar! ;-) |
| |
|
|
Je to už dvanáct hodin, co jsem se ji vydal hledat. Nikdy nezapomenu na poslední chvíle, které jsme spolu strávili a ona mi vrněla na klíně. Ještě nyní cítím doteky jejího laškovného ocasu, kterým jako kočka mrskala sem a tam. Jenže... Od té doby uplynulo již šest měsíců a něco se změnilo. A já... Já dostal za úkol ji najít a kontaktovat. Nebyl jsem sám, v širokém okruhu bylo několik desítek mužů, ale byli dost daleko na to, aby mě to znervózňovalo. Stál jsem uprostřed malé lesní mýtiny a naslouchal zpěvu ptáků. Slunce na obloze ozařovalo koruny stromů nad mou hlavou a posílalo ke mně své sešikmené paprsky. Cítil jsem se jako v pohádce. Znovu jsem jí byl nablízku. Jen ona a já. Problém byl v tom, že jsem ji nemohl najít...
„Tady Hadí oko, slyšíte mě? Našel jste náš cíl? Opakuji! Je cíl nalezen?“ uslyšel jsem ve vysílačce.
Očima jsem bloudil okolo sebe a prohledával křoviska termokamerou. Tady dole pod širokými korunami stromů bylo příjemné šero, jen kdyby ta protivná vlhkost nedosahovala takřka sto procent. Ono nacházet se uprostřed amazonského pralesa není žádná legrace. Kus od mých nohou se tiše sunul jakýsi pestrobarevný had. Nehýbal jsem se. Na čele mi rašily kapky potu. Vítr ševelil v listoví staletých velikánů a po liánách pnoucích se okolo jejich kmenů padaly k zemi kapky vody. Kde jsi, má lásko?
„Hadí oko volá Pátrače... Skupina je připravena, našel jste ji?“
Od té doby, co jsme spolu strávili poslední chvíle uplynul už nějaký čas. Můj zatím poslední projekt se vydal do pralesa, aby zde dosáhl určitého stupně vyspělosti. Problém byl v tom, že se má kočička nemusela ničemu učit a brzy překonala všechna očekávání. Jenže, nikdo netušil, co se může zrodit v té malé a krásné hlavičce. Do žen nevidíme, což potom do hlavy kočkoženy? Po několika týdnech se začali ztrácet lidé. Nejprve si všichni mysleli, že za to mohou zdejší šelmy, jenže... Všichni místní predátoři v jejím perimetru zmizeli. Byla zde jen ona a její vraždící krása. Takže se to zase zvrtlo? Napadlo mne...
„Pátrači, jste v pořádku? Čas běží, je cíl ve vaší blízkosti?“ naléhal na mne hlas velitele akce.
Stále jsem se nehýbal. Připadal jsem si jako solný sloup, jako Lotova žena, která se ohlédla za Sodomou a zkameněla. Nebo to byla Gomora? Hrajeme si na bohy a ona je toho důkazem. A já? Co jsem já? Padlý anděl, který ztratil svou lásku? Jsem jen šílený vědátor? Novodobý Frankenstein? Kdesi za mými zády zapraskalo několik větviček. Ptáci přestali zpívat a slunce se na okamžik schovalo za mraky.
„Jsi to ty?“ zeptal jsem se.
Neodpověděla. Mohl to být kdokoliv, od člověka až po divoké zvíře. A já... Já se bál otočit. Už teď jsi mrtvý! Křičelo na mne mé druhé já. Otoč se, idiote! Nemohl jsem se pohnout. Co když je to nějaká místní šelma? Co když to není ona? V ruce jsem svíral poloautomatickou zbraň s optickým zaměřovačem, jako by šlo o nějakou dětskou hračku. Připadal jsem si jako dítě, bezbranné dítě, které ani netuší, co vlastně činí.
„Otoč se!“ uslyšel jsem ji. „Takže jsem přeci jenom zbraň?“
„Ano...“ vysoukal jsem ze sebe. „Ano, já...“
„Jsi pořád stejný...“ řekla mi a sedla si tak, že vypadala jako nějaká sfinga. Když jsem se konečně otočil, spatřil jsem ji v celé její nádheře. Opravdu byla kočka. Její kůže se třpytila na slunci, svaly a šlachy se jí napínaly vzrušením a co více, tiše předla. „Zhubl jsi...“
„Přišel jsem pro tebe!“ polkl jsem suše.
„Nepovedla jsem se?“ zeptala se mne a já hned věděl, na čem jsem. Je inteligentní a nikdo z lidí se jí nevyrovná. Pálí jí to. Dokáže skvěle dedukovat, má výbornou intuici a soudnost, prostě je vynikajícím strojem na zabíjení. A ještě něco, je... Byla mou tajnou láskou. „Co se stalo?“
„Kolik lidí jsi zabila?“ položil jsem jí jednoduchou otázku a čapl si jen kousek od ní. Sedla si vedle mně jako spořádaná a způsobná kočka a zamyslela se. Takřka zapomněla příst. Víte přeci, jak vrní kočky? Dodnes netuším, jak to vlastně dělají... Nad hlavou nám přeletěl vrtulník.
„Tady Hadí oko, kontaktoval jste cíl?“ uslyšel jsem v interkomu.
„Zabijete mě?“ zeptala se. Stále se nehýbala, jen její ocas švihal každou chvíli na jinou stranu.
„Proč jsi to udělala?“
„Jsem zbraň, nebo ne?“ zamračila se a dala se do olizování své pravé přední tlapy. „Proč jinak byste mě... Jsem živá? Nejsem stroj?“
„Ne, jsi živá, jsi... Kočkožena!“
„Ještě pořád mě miluješ?“ zeptala se a přestala si čistit srst. „Pořád na tebe myslím...“
„Já...“ začal jsem. Co bych jí měl říct? Že jsem pro ní přišel, abych ji předal jiným? Že musí zemřít, protože se nepovedla? Copak nemá také duši? Ty vygumované mozky v Pentagonu myslí jen na peníze a převahu nad ostatními. Vše ostatní je jim ukradené.
„Tady Hadí oko, tohle je poslední výzva, Pátrači!“ ozvalo se mi ve sluchátku. „Víme o tom, že je s vámi... Máte pět minut, pak týmy vyrazí k vám...“
„Proč?“ zeptal jsem se a pohladil ji po hlavě. Stále předla. Bylo vidět, že ji těší má přítomnost.
„Jaký je v tom rozdíl?“ vyslovila svou otázku, jako bychom byli někde na pláži u moře a měli dostatek času. „Jaký je rozdíl v tom, zda budeme zabíjet ve válce, nebo v míru? Není zabíjení špatné?“
„Co se stalo?“ naléhal jsem. Vrtulník nad našimi hlavami znovu přeletěl a za okamžik se objevil zase. Připadalo mi, že je nějakou dotěrnou vosou a ne pouhým strojem. Seděli jsem ve stínu a z nebe na nás nemohli vidět. Ptáci se dali do nesmělého štěbetání a kus od nás se táhl dlouhý pás velkých lesních mravenců. Nevšímali si nás, jako bychom tu nebyli. „Co se stalo, miláčku?“
„Když s tebou půjdu, zemřu...“ začala. „Když odejdu... Nikdy mě tu nenajdete...“
„Přišla jsi jen kvůli mně? Přišla ses rozloučit?“ nechápal jsem. Kdesi zapraštěl kus suché větve. Na okamžik se ohlédla. Pak se její krásné modré oči zahleděly do mých a já pochopil. Viděl jsem ji, jak pláče. Zbraň, která pláče, dokázali by to ti generálové pochopit?
„Musíš jít!“ řekl jsem jí. „Za chvíli tu budou! Tam v pralese jsi v bezpečí... Řeknu... Žes mi utekla!“
„Uvidíme se ještě?“ zeptala se mě smutně. „Nebyla to má chyba!“
„A ti civilisté, které jsi zabila? Všude byla krev a roztrhaná těla... Prostě děs!“ řekl jsem a čekal na její odpověď. „Já vím... Byli to povětšinou pytláci a možná si to zasloužili, ale stejně, přeci nejsi jako oni?“
„Už přicházejí tví muži...“ usmála se a pohladila mě po tváři svou vypolštářovanou tlapkou. Na okamžik jsem ucítil dotek jejích smrtících drápků. „Nedostanou mě...“
„Staneš se legendou!“ řekl jsem jí a naposledy má ruka spočinula na její hebké srsti. Uplynulo několik vteřin a ona byla pryč. Možná opravdu navždy, možná se ještě uvidíme, kdo ví?
„Kde je?“ zeptal se mě velitel zásahu. Okolo stálo asi dvacet po zuby ozbrojených mužů v maskáčích. Tiše vyčkávali.
„Není tady...“ řekl jsem. „Na okamžik jsme se setkali, ale... Ona už není člověkem...“
„Nerozumím,“ zamyslel se velitel a chvíli se polohlasně dohadoval bezdrátovým spojením se svým velitelstvím. „Co se tu stalo?“
„Stala se šelmou... Její člověčí... Ztratili jsme ji! Navždy... Tady jsme skončili!“ řekl jsem a vstal za pomoci jednoho z mužů. Na okamžik jako by se mi zdálo, že ji vidím mezi větvemi stromů. Ale možná to byl jen sladký sen. Má zbraň se proměnila a já již nebyl jejím bohem.
„Odcházíme! Balíme to!“ křikl velitel na své muže a já se vydal spolu s nimi na místo vyzvednutí. A ona? Celou dobu nás sledovala, ale žádný z mužů, kteří mě doprovázeli ji neviděl. Jen já jsem tušil, že nás potají obchází a zarývá do hlíny s listím a kamením své ocelové drápky. A co bude dál? Dál už to není naše věc...
Konec (?)
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 9 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 27 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 43 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
