|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29002 příspěvků, 4550 autorů a 303502 komentářů :: on-line: 5 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (5. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 20.04.2009, 15:13
|
| *** |
| |
|
|
Znamení vlka
Seděly jsme u ohně, Corita jednou přivolala vojáka, aby přinesl dříví, jinak jsme byly samy. Raam ví, proč si přála zůstat stranou dění. Zřejmě našla vhodného generála a věděla, že se o vše podstatné postará. Útok Horns pravděpodobně nečekala. Cítila jsem se zvláštně, stejně jako byla zvláštní celá noc. Byla jsem zvyklá poslouchat noční život zvířat, nyní jsem registrovala vojáky, jejich manévry, střídání stráží, neustále mě hlídala královna a přestože jsem pobývala odzbrojená a svázaná v pasti nepřítele, cítila jsem se bezpečně. Tušila jsem, že pokud Coritu nerozzlobím, nic se mi nestane. Dokonce jsem si byla jistá, že kdyby nás napadli Horns, pustila by mě a vrátila mi meč i dýku, abych mohla bojovat. A já bych bojovala – po jejím boku, protože teď ona mi dávala, co jindy bylo úlohou Kaileen.
Královna mě sledovala, i ona zaujala mou pozornost. Nechala mě, abych si ji prohlédla, i když pro jistotu spočívala dlouhými prsty na jílci meče. Zdálo se, že jej nikdy neodkládá. Ochladilo se, přesto neměla potřebu přehodit si přes ramena něco teplejšího. Její tmavá pokožka téměř splývala s hnědým oblečením, vyvinutá hruď se pokojně vzdouvala dokonce i tehdy, když vítr zahnal dým z ohně přímo na ni a ona jej musela vdechovat.
Přemýšlela jsem, jak tato štíhlá žena může vyvinout tolik síly, mnohem více mě však fascinovalo, že se za těch pár let, co jsem ji znala, téměř nezměnila. Vzhledem k věku čtyřicátnice by asi měla ztrácet hbitost i rychlost, ale připadalo mi, že navzdory tomu, nebo snad právě proto, se zlepšuje. Kaileen proti ní působila stále bezradněji a já, ačkoliv jsem udělala mnohé pokroky a v boji jsem si vedla velmi dobře, jsem proti ní čím dál častěji stála jako dítě. Dlouho a klidně jsem se vydržela dívat do jejích tmavých očí, ani ona neměla potřebu mě zastrašovat. Její obvyklá ostražitost se pro tuto chvíli stala jen jakýmsi zvykem, který se z neznámého důvodu snažila popřít.
Cosi mi připomnělo chvíle v klášteře, kdy jsme se loučily se Soy. Oheň mě fascinoval, ale dnes vytvářel stejné napětí, jaké tenkrát panovalo mezi Kaileen a mladou kněžkou. Raamovy cesty jsou spletité, copak když se Kaileen smířila se Soy, měla bych se já smířit s Coritou? Proč? K tomuto nepřátelství jsem se nachomýtla náhodou, když už, neměly by si podat ruce sokyně? Vždyť mezi mnou a královnou panovala zášť jen proto, že se s Kaileen vzájemně nesnášely. Jednoduše jsem si musela vybrat, na čí straně budu a zvolila jsem, aniž bych brala v potaz právě jejich důvody, které je rozdělovaly. Moje kritéria volby byla úplně jiná.
„Říkala jste, že ze mě uděláte ostrého zabijáka,“ rozhodla jsem se vyzkoušet, jakou má náladu, „ale Kaileen tvrdí, že nikdo nedokáže brát život bez výčitek.“
„Naučím tě, jak se s tím rychle vyrovnat,“ odpověděla očividně potěšena mým zájmem.
„Pak ani vy nejste taková, jak se mezi lidmi říká.“
V očích se jí zlověstně zalesklo. Stačilo pár kroků a stála nade mnou, o jejím postavení se nedalo pochybovat a mně se zatajil dech, když jsem ten okamžik čekala, zda ji moje poslední věta nerozzlobila tolik, že by se mě chtěla zbavit.
„Musím zkontrolovat jednotku, zvedni se, půjdeš se mnou!“ přikázala.
Prošly jsme táborem, občas promluvila s nějakým vojákem, zastavila se také u stanoviště generála a probírali spolu strategii. Jídla i vody měli zatím dost, čerstvé posily vystřídaly muže na stráži, prostor před první linií se zdál bezpečný, nevypadalo to, že by se Horns k něčemu chystali.
„Zahrajeme si hru,“ oslovila mě.
Nedívala se přímo zle ani výsměšně, byla v tom kapka čehosi, nevím. Snad že by mě chtěla zkoušet. Pořád jsem narážela na nové reakce ať už u Kaileen nebo zrovna teď u Cority.
„Zabijte mě hned, stejně o to budete chtít hrát.“
„To nemůžeš vědět,“ odpověděla klidně. „Život ani smrt nejsou to nejdůležitější, oč se dá hrát. Mimoto, zrovna se nudím a kdo jiný než zajatec by měl rozptýlit vládce?“
„Nejsem klaun, abych vás bavila,“ zlobila jsem se.
„To se pozná. Půjdeme teď spolu za hranici,“ tím myslela zažehnuté louče, „a budeme hledat Horns. Která z nás první chytí živého divocha, zvítězí,“ nadšeně se usmívala a strčila do mě, abych šla s ní.
„Jak se mám bránit, když mám svázané ruce?“ namítla jsem.
„Ty si poradíš,“ odrazila mě.
Zastavila se u přední řady vojáků a něco jim potichu nařídila. Nevěřícně se za námi dívali, když jsme opouštěly bezpečný prostor a osvětlené poskakujícími plameny loučí mířily do tmy. Nechtělo se mi tam, snažila jsem se vyprostit, ale pevně mě držela za paži.
„Podívej se za sebe,“ kývla a já jsem uviděla řadu mužů, kteří se posunuli těsně před osvětlení. „Jsou tam kvůli tobě. Když se vrátíš beze mě, zabijí tě.“
„V tom případě se vrátím rovnou.“
„I na to jsem myslela,“ zasmála se škodolibě. „Neboj se, nenechám tě, abys šla hned zpátky. Kdybys mi náhodou utekla, mají horší rozkazy než Horns, věř mi.“
„Věřím,“ přitakala jsem. Musela jsem se bleskově sebrat a sama sebe přesvědčit, že to zvládnu. „Co dostanu, když vyhraju?“
„Netrápí tě, co bude, když prohraješ?“ podivila se.
„Válečník poháněný strachem není nikým, jen kořistí, která se zoufale snaží osvobodit. Já nejsem kořistí ani Kaileen, ani tvojí, královno. Na konci každého boje je odměna, pro níž my hrdinové pozvedáme meč. Chci vědět, jaká bude.“
„Ty zrovna žádný meč nemáš,“ zasmála se, „ale budiž. Prozradím ti pár tajemství o tvojí přítelkyni Kaileen,“ navrhla.
„Stačí se zeptat, odpoví mi. Nabízíš málo, chci víc,“ odporovala jsem.
„Co tedy žádáš?“ zeptala se číhavě a zvláštní bylo, že zčásti i spokojeně.
„K večeři budu mít maso a ty osobně mi jej připravíš. A taky pořádné pití.“
„Přijímám,“ přikývla a podala mi svou dýku.
Toto gesto evidentně neměla původně v plánu. Celá ta hra určitě měla pouze přinutit Kaileen, aby slezla a přišla nám na pomoc, až se do nás Horns pustí, potom by zasáhlo i vojsko a královna by nás měla obě – pokud bychom přežily. Najednou se rozhodla jinak, do této hry Kaileen pozvána nebyla.
Vzala jsem dýku do levé ruky a opřela si ji o předloktí. Královna kráčela sebejistě, beze strachu z toho, co by se nám mohlo stát. Prvních dvacet metrů jsem se ještě cítila celkem bezpečně, jakmile jsem se však ohlédla a poprvé spatřila vzdalující se louče, měla jsem chuť běžet zpátky. Sama s nepřítelem proti ještě horšímu nepříteli, nic moc pocit. Přemýšlela jsem, jak bojovat dýkou proti dvěma sekerám a došla jsem k závěru, že nebudu hrát, ale vystačím si s pouhým přežitím.
Slyšely jsme mnoho zvuků, nedokázala jsem rozlišit, které vydávají zvířata a které Horns. Corita mě pustila a pomalu vytáhla meč. Zastavila se a poslouchala. Sama jsem dál nešla, snažila jsem se zorientovat ve změti zvuků. Najednou se zdálo, že řeč Horns je lehce čitelná. Věděli o nás, přicházeli.
Couvla jsem, královna se ohlédla, zbraň výhrůžně připravenou. I v této chvíli jsem si vzpomněla, za jaké podmínky nás kdysi Iss zachránila v chrámu a dobře jsem věděla, že bohové nezapomínají a obzvlášť Narat si dovede sjednat pořádek. Klekla jsem si a uctila ji, jak náleželo. Možná mi pak dopřeje alespoň rychlou smrt.
„Zabiju tě dřív, než tě dostanou,“ promluvila Corita, když jsem zase vstala. „Očekávám, že to samé uděláš ty pro mne.“
„Spolehni se, královno,“ přikývla jsem a říkala jsem si, jak rychle se některé modlitby plní.
Rozřízla jsem si pouta a čekala na první oběť, od které bych si při troše štěstí mohla vzít druhou zbraň. Kolem se mihl stín.
„Jsou tady,“ vypadlo ze mě.
„Není jich moc, navíc jsou to slabší z nich. Ti, kterým bylo zakázáno účastnit se rituálu,“ zašeptala. „Snad sis nemyslela, že bych se jinak vrhla mezi tu smečku?“
Povzbudilo mě to. Byly jsme potichu, abychom alespoň podle sluchu poznaly pohyb Horns. Zůstala jsem stát, královna udělala pár drobných krůčků a dostala se za mě. Otočena zády ke mně kontrolovala prostor ze strany vojáků. Bylo pravděpodobné, že nás Horns obklíčí a nejspíš také zaútočí zezadu.
Nebyli hloupí, nenapadli nás s řevem, jaký bych od divochů čekala, ale byli úplně tiše. Prozradilo je pouze šustění trávy pod nohama, jen podvědomě jsem zareagovala na pohyb, když na mě zaútočila tma. Ticho protrhlo řinčení čepelí, a to znamenalo, že i Corita už má svou noční oběť. První sekeru jsem zastavila dýkou, jak mě Kaileen učila, ale proti druhé jsem na obranu neměla nic. Vylekal mě můj vlastní výkřik, když jsem rukou zastavila toporo. Nevím, zda jsem byla překvapená více bolestí či pocitem štěstí, že jsem narazila pouze do dřeva, nikoli do ostří sekery. Rozzlobilo mě to. Následovala rychlá otočka proti dalšímu soupeři, přitom stačilo mírně pohnout zápěstím, čepel dýky se oddělila od předloktí a během pohybu hladce projela tělem původně útočícího Hornse. Zřejmě jsem zasáhla právě krk, ale neměla jsem čas to kontrolovat. Znova jsem zastavila sekeru a nakopla soupeře, na víc jsem neměla čas, musela jsem si rychle krýt záda, ruka s dýkou se stejnou dráhou vracela zpátky, krok dozadu a další soupeř byl ze hry. Zatím jsem se držela, ale toto tempo se nedalo udržet dlouho.
Koutkem oka jsem zahlédla, jak se královna skrčila, aby se vyhnula seknutí, a přitom do volné ruky vzala ze země sekeru. Měla velkou šanci na přežití, ani já jsem neměla v plánu padnout. Rozhodla jsem se jí držet. Snažila jsem se u ní stát blízko, kolikrát jsme do sebe zády narazily. Ona se stala mým útokem a já její obranou. Kryla jsem jí záda, aby mohla v klidu bojovat. Tím jsem si zajistila, že mě místo Horns omylem nezasáhne ona. Oproti tomu jsem si ztížila práci s dýkou, protože tak krátká zbraň vyžaduje rychlost a mrštnost, mně však na nějaké manévry nezbylo místo. Do každého úderu jsem musela dát mnoho síly, nemohla jsem si pomoci pohybem těla, ani využít otoček k přemístění, abych neublížila Coritě.
Nespočítala jsem, kolik Horns se na nás sesypalo. Královna byla blízko vítězství, předposledního divocha jen kopla, aby jí dal pokoj a ona mohla naposledy zabít. Skončil na zemi zhruba v mojí úrovni, ale nechala jsem ho být, byl její. Instinktivně se otočila i na mě, ale hned zjistila, že souboj je u konce. Ruku se zbraní nechala klesnout a hlasitě oddechovala.
Chlap využil pár vteřin nepozornosti, zvedl se a skočil po ní. Musela jsem se pořádně natáhnout, abych ho zastavila. Dýku jsem držela oběma rukama a nastavila ji tak, aby se útočník vlastní vahou nabodnul na hrot. Byl těžký, pustila jsem zbraň a nechala ho padnout. Corita se na mě překvapeně podívala, nad jejím pravým ramenem se v dálce objevil srpek měsíce. Ozval se zvířecí zvuk, hlasitý skřek. Corita napřáhla a sekla umírajícího do krku. Sehnula se, vytáhla z něj dýku, vrazila mi ji znova do ruky a strčila do mě, abych se pohnula.
„Utíkej!“ pobídla mě a rozběhla se k táboru.
Netrvalo dlouho než jsem pochopila, proč tak pospíchala. Ten skřek byl znamením pro ostatní Horns, proti nim bychom nevydržely ani půl minuty. Za námi se ozval dusot, neodvážila jsem se pomyslet, kolik kanibalů nás pronásleduje. Blížili se rychle, trochu jsem za Coritou zaostávala, ale běžela jsem ze všech sil. Ohlédla se, já také a uviděla jsem pohybující se tmu. Byli tak blízko, k armádě to taky nebylo daleko, přesto jsme obě pochopily, že to nemůžeme stihnout.
„Střílejte!“ zakřičela královna, ani v této beznadějné situaci v jejím hlase nebylo stopy po strachu nebo sebemenších obavách.
Ke světelné hranici a první řadě vojáků zbývalo asi třicet metrů. Zareagují hned? Dostřelí lučištníci až za nás? Stihneme doběhnout, než nás zasáhnou šípy? Vzpomněla jsem si snad na všechny bohy a zoufale slibovala ani nevím co, aby mě dovedli do bezpečí.
„K zemi!“ uslyšela jsem Coritu a bez rozmýšlení poslechla.
V běhu to působilo jako zordí skok, dopadla jsem kousek od královny a pořezala se o dýku. Svištivý zvuk se smíchal s dusotem Horns, vzápětí jej doplnily výkřiky a sténání.
„Jdeme!“ chytla mě a prudce vytáhla na nohy.
Zakopla jsem, ale podařilo se mi udržet rovnováhu a za pár vteřin doběhnout k vojákům. První řada se stáhla až za louče, tam, kde původně hlídkovali.
„Luk!“ zavelela Corita a zároveň jej vytrhla jednomu muži z rukou, on nečekal a hned jí podával šíp, zkušeně jej nasadila na tětivu, natáhla a vydala další povel. „Garde!“
Vojáci se po ní ohlédli a zopakovali sílu nátahu i úhel střelby podle ní, případně po svých druzích, vzápětí bez dalších rozkazů hned po ní vystřelili. Ozvalo se mnohem více hlasů než předtím, když vojáci mířili naslepo. Dusot ustal, bylo slyšet tlumené vzdechy a potom jen šustění trávy. Horns se stáhovali a zřejmě s sebou brali i padlé druhy, protože hlasy se od nás pomalu vzdalovaly a zanedlouho zavládlo ticho.
„Pokračujte v hlídkách,“ odložila luk a šla ke mně.
Bez vyzvání jsem jí vrátila pořád ještě krvavou dýku. Nečekala jsem, až mě pobídne, zamířila jsem k místu, kde stále hořel oheň, u něhož jsme před pár hodinami seděly. Neřekla nic, šla těsně za mnou. Sedla jsem si na své místo a upila z přídělu vody. Usadila se opět na svůj plášť a čistila zbraně. Zanedlouho ke mně vzhlédla, dokončila údržbu meče a podala mi kus studeného masa, který předtím nedojedla. Také ke mně posunula zbytek bylinkové masti, abych si mohla ošetřit pořezanou ruku. Přiložila do ohně a mlčky mě pozorovala.
„Hluboká rána,“ řekla.
„Na ruce tolik nevadí,“ odpověděla jsem.
Zvedla se a přinesla dlouhý pruh látky jako obvaz. Nepodala mi ho, nastavila jsem tedy ruku a nechala ji, aby ránu zavázala.
„Bojuješ docela dobře, ale jak jsem se na tebe dívala, felčar z tebe zřejmě nebude,“ utrousila při tom.
„Nemůžu umět všechno,“ pokrčila jsem rameny. „Co teď?“ Nechápavě se na mě podívala. „Prohrála jsem přece,“ upřesnila jsem.
„Není vítězky ani poražené, žádná z nás živého divocha nechytla,“ odpověděla.
Přivolala vojáka, něco po něm chtěla. Odběhl, brzy se vrátil s velkým koženým měchem. Královna se napila a podala mi ho.
„Opatrně,“ upozornila mě.
Nejdřív jsem přičichla a ucítila niyté. Byla jsem trochu zmatená, ale Corita mě znova pobídla, tak jsem si pořádně a s chutí lokla. Pálilo to víc než rána na předloktí.
„Slyšela jsem, že máte raději víno,“ vrátila jsem jí měch, když jsem si užila požár v krku.
„Ovšem to náleží vychutnávat z pohárů,“ odpověděla.
„Nesvážete mě?“ podivila jsem se.
„Je to nutné?“
„Ne, já neuteču.“
„Taky mám ten pocit,“ zasmála se a rozhodila rukama. „Není kam. A zabít mě zřejmě nechceš.“
Skrz větve stromů jsem zahlédla měsíc, bezstarostně se nad námi vznášel a slabě svítil. Kolem něj pár hvězd, obloha bez mraků a taky se přestalo ochlazovat, teplota si držela svoji příjemnou tvář. Královna se na mě dívala klidně, vyrovnaně. Vycítila jsem příležitost a snažila se naše vztahy alespoň trochu urovnat.
„Ani jedna z vás přece nemůže sama nést zodpovědnost za celý kmen,“ naznačila jsem.
Královna se smutně zasmála.
„Tak rozhodla Narat, my jsme jen mohly přijmout či odmítnout, pak by stejně přijal někdo jiný.“
„Kaileen je přece poslední Lonshi, můžete ten hon ukončit,“ namítla jsem.
„Ne, není poslední,“ překvapila mě a hned mi to vysvětlila. „Ve vesnici byly dvě děti Lonshi, to jsem se bohužel dozvěděla až mnohem později, náhodou. Kromě Kaileen tam žil mladý chlapec Rony, ona si ho určitě pamatuje.“ Na chvíli se odmlčela, ale protože jsem tušila, že bude chtít pokračovat, neozývala jsem se. „Proč zrovna Kaileen? Proč ona má, co se nedá získat mečem? Přesto jí to nestačí, chce pomstu, přitom já nejsem ta, na které by měla své právo uplatňovat. Lany, její nevlastní sestra, to ona mě do vesnice poslala, nebýt její zrady, nevěděla bych o Kaileen. Lany obětovala vlastního otce a celý zbytek osady jen proto, aby mohla zůstat s Ronym,“ řekla nenávistně. „Snad to bylo dobře. Dovedeš si představit Kaileen jako vzornou manželku Ronyho, zbabělce, který nechal celou osadu zemřít, aby se sám zachránil? Dovedeš si představit, že by hrdá vlčice byla matkou jeho dětí?“ smála se té ironii, protože ať by byl osud jakýkoliv, ani jedna cesta by jí ani Kaileen nemohla vyhovovat víc než to, co nyní měly.
„Obě každý den počítáte, kolik jste již musely obětovat, přesto se konec ani o krok nepřiblížil.“
„Tobě nepřísluší nás soudit!“ skočila po mně, ale hned si to rozmyslela a pustila mě. „Narat zvolila rasu Gosaa za vítěze sporu. Dala mi mocnou armádu a slabého manžela. Kvůli němu mne můj kmen odvrhl a král mne každý den ponižoval a vyčítal mi, že nejsem schopna mu dát potomka. Nejsem potkan, abych se množila s kdekým! Musela jsem podstoupit mnohé, abych tomu zabránila. Nikomu z mého kmene by ten zbabělec nestál ani za pozvednutí meče a přestože mne můj lid odvrhl, nikdy jsem nezapomněla, kým jsem. Pořád jsem Gosaa, nikomu nepřísluší míchat svou podřadnou krev s tou naší, vždy jsme byli čistí a tak to také zůstane.“
Proto jsi jezdila a vybíjela Lonshi, jejich děti i přívržence, aby co nejdříve přišla doba, kdy nebudeš armádu potřebovat a zbavíš se břemene, které na tebe Narat naložila spolu s trůnem. A když se to nepovedlo, sama jsi otrávila krále, aby ses zbavila alespoň něčeho.
„Lany zařídila, aby moje oběti byly zbytečné a já mám pro zrádce pouze jediný rozsudek. Myslím, že Kaileen to vidí stejně. Její smrt pro mne není ničím, je nebezpečná, ale nedokáže mě porazit a po všech těch letech jsem pochopila, že má větší cenu živá, protože tehdy vidím někoho, kdo zaplatil tolik jako já.“
Proto jsi nikdy nezasadila poslední ránu a kolikrát už jsi mohla? Smrt Kaileen nic neřeší, dokud žije Rony a v očích bojovnice má Kaileen větší právo žít.
„Jsme tři téhož názoru, že?“ dovtípila se Corita.
„Ano, jsme tři,“ přikývla jsem, ale spíš za mě přikývla zlost, bolest i touha po pomstě. Stejné pocity, které naplňovaly Kaileen i Coritu a rozdělovaly je, přestože pro ně byly společné, nyní také pro mne. V tu chvíli mě napadlo, jak Kaileen pomoci, aby pro Coritu přestala být psancem. „Se svým životem neobchoduji, ale mám pro tebe nabídku, královno.“
„Mluv,“ vyzvala mě.
„Pro zánik Lonshi nemusíš zabíjet Kaileen, smrt Ronyho přece poslouží stejně. Na západě Lany s Ronym jistě nebudou, na jihu je jen moře, to tenkrát určitě nepřeplavili. Ty jsi původně měla namířeno na sever a nepochybuji, že až pobiješ Horns, otočíš koně a budeš pokračovat v původním záměru. Já a Kaileen jsme se vypravily na východ – když nás necháš jít, ty nebo my na ty krysy narazíme a jedné z nás bude dopřáno vykonat rozsudek a zajistit, že se už nikdy nenarodí žádné dítě Lonshi.“
„Kaileen nedokáže zabít sestru.“
„Já ano.“
Chvíli přemýšlela, dívala se na mě ostražitě, snažila se vyčíst, zda jen taktizuji nebo mluvím pravdu a smýšlím stejně jako ona.
„Nikdo neodhadne, jak se zachová. Dost možná na to doplatíš,“ upozornila mě.
„To je jedno.“
„Jsi vlk,“ pokývala hlavou a podle vlčích zákonů to znamenalo uzavření dohody.
Vlk je zde považován za hrdé zvíře, oddané a čestné nejen ke svým druhům, ale i k soupeřům. Vlka lze těžko oklamat a pokud se to přece někomu podaří, velmi hořce to olituje. Všechny tři jsme svým způsobem splňovaly charakteristické vlčí rysy, proto mi nedalo, abych znova nevyjádřila svůj názor.
„Uznala jsi mne vlkem, pak uznáš, že vlka nevychová krysa. Lonshi nebo Gosaa, měly bychom tvořit smečku, přitom si jdeme po krku. Zvykla jsem si stát mezi tebou a Kaileen, ale volit mezi vámi už nebudu.“
Vstala, vzala mé zbraně a hodila je na zem vedle mě.
„Ber,“ vyzvala mě. „Zítra najdeme Horns a utkáme se.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 14 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 25 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
