|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29002 příspěvků, 4550 autorů a 303502 komentářů :: on-line: 5 ::
|
 |
|
:: Společenstvo Elementálů:Poslední tažení 35-37 ::
| To, co se zdá být skutečným Hyperionem, se právě objevilo v pevnosti na Novém Smíchově a Kamil s Markem byli zajmuti jeho kouzlem. Jaký je osud Michala, který zmizel z celé bojové scény a co to znamená pro partu? |
| |
|
|
XXXV
Michal se objevil v černé Hyperionově dimenzi, v jeho duši. Okolní svět se podobal tomu, který viděli společně s Kamilem, když se pokoušeli osvobodit Mr. Kdosi, jedinou vyjímkou byly dvě nové aury, které plnily dvě čtvrtiny tohoto tajemného prostoru – jedna na východě a druhá na západě.
Ta po Michalově levé ruce zaujímala jasný světlemodrý odstín, který už jednou viděl – symbolizoval Kamilův ledový element. Pravá aura měla barvu hnědou, a jediný další, kdo byl zahrnutý v boji s Hyperionem, byl Marek, tudíž musela patřit jemu.
A třetí se objevila právě teď – zelená Michalova záře zasadila klín mezi dvě už existující barvy, zmenšující tak Hyperionovu “černou duši“ o dobrou třetinu.
Byl čas pomoci přátelům.
Před zemním elementalistou se objevil Hyperion – přesně takový, jaký na Společenstvo právě útočil v reálném světě.
Nebylo před ním úniku, ale to ani Michal neplánoval. Vrhl se rovnou do akce.
Roztočil hůl a za jeho zády mu vylétlo nad hlavu několik fialových výbojů, které okamžitě zamířily na Hyperiona. Okolo druhé ruky měl omotaný svůj drahokam, který jako by vyzařoval nejsilnější, nejtmavší část Michalovy aury a sbíral ji do sebe zase zpátky.
Černý démon semknul ramena a z těla vypálil po magických střelách chuchvalec jehlicí – výboje byly roztrhány na kusy a Hyperion se rozeběhl na Michala.
Elementalista věděl, že dřív nebo později k útoku zblízka dojde, tak nechal mysl konečně propustit svůj zamýšlený krok – a z holé země na Hyperiona vystřelily obrovské, tvrdé, ostnaté kořeny. Nejenže démonovi zapletly nohy, ale také ho strhly na zem.
Michal vydechl jako po kilometrovém závodu. Tohle bylo náročné kouzlo, a navzdory tomu, že byl Michal v pusté dimenzi, ve které nebylo nic, co by symbolizovalo element země, zabralo!
Hyperion se vznesl z travnaté pasti v ležící poloze a začal se točit. Z jeho těla začaly létat kulaté čepele, podobné zbrani šakramu.
Jakmile Michal spatřil těžko viditelné čepele díky tomu, že se spolu s jejich stvořitelem nacházely v soukolí aur členů Společenstva, provedl parakotoul do strany – a dvě ostnatá kola minuly elementalistu jen o několik centimetrů.
A když bezprostřední hrozba pominula, Michal zkontroloval stav svého aurického kamene. Teď? No, ještě ne.
Kamilovy a Markovy aury zesílily. V reálném světě se musí dít něco velmi zvláštního.
Je čas ještě víc přídat.
Elementalista vypustil ze spojených dlaní proud světlé tyrkysové energie přímo na Hyperiona.
Ten to ovšem tak nějak čekal a rozeběhl se přímo proti němu, točící svými pažemi jako dvěma cirkulárkami. I když proud, který vypustil Michal, vypadal velmi silně a zřejmě by komukoli jinému značně pocuchal fasádu, černý démon si jím prorážel cestu jako nůž máslem za hřmotných, trhavých zvuků. A už byl skoro u Michala – tohle tedy nevyšlo.
Byl čas na boj zblízka a to také nebylo něco, v čem by Michal nevynikal. Jestli se mu někdy hodilo to, co se za ty léta naučil jak se Společenstvem tak i v bojových uměních, bylo to právě teď.
Ještě než k němu Hyperion doběhl, Michal odhodil svojí těžkou tógu a byl připravený se pustit do démona holýma rukama – přesně tak, jak název karate toto umění nazýval. Michalova aura se vtom změnila v tmavě rudou – ohnivý element, který měl elementalista po Tereze, se právě projevil.
Černý nepřítel se pustil do elementalisty svými meči, ale Michal si rozzuřené monstrum nepustil k tělu a na jeho těžké, tvrdé útoky odpovídal více menšími, ale koordinovanějšími údery. Takhle se tam bili – Michalovy a Hyperionovy aury se blýskaly a měnily jak pominuté, zatímco záře od členů Společenstva sílily. Za chvíli se dimenze změnila v odstíny modré a hnědé, s dvěma malými sférami, svítící hustou černou a červenou barvou. Situace v reálném světě se rychle měnila.
Konečně se od sebe dvě zápasící persony odtrhly. Michal se jakýmsi přemetem o Hyperionovu kostru, zaujímající klíční kost, odrazil a přistál několik metrů před ním. Byl naprosto vyřízený bojem. Přestože čekal, že Hyperionovy ostny mu nebudou vadit, opak byl pravdou.
I přes svoje značné umění najít a zasáhnout zranitelná místa byl člen Společenstva od krve. Hyperion nebyl protivník, proti kterému by byl boj holýma rukama lehký, ba jen zvládnutelný. Je pravda, že mu zasadil několik ran, které by obyčejného člověka složily, ale tohle bylo něco víc.
Vždyť toto byl Hyperion, bytost z černého kovu a ostří. Ztělesnění moci, proti které Společenstvo bojovalo několik let.
Navzdory prohranému boji konvenčními prostředky právě nastal čas použít něco jiného. Trumf, na jehož použití Michal čekal celý tenhle zdržovací boj. Něco stejně silného jako limit elementu.
Elementalista země odmotal ze své ruky křišťál, a zatímco do něj sbíral poslední zbytky své aury, až byl sám zahalen jen v odstínech modré a hnědé, chytil ho do obou dlaní a zamířil s ním na Hyperiona. Obrovská moc nahromaděná v drahokamu právě vyrazila na nepřítele.
To ale nebylo všechno. Jakmile Hyperion spatřil, k čemu se Michal odhodlal, všeho nechal a jako vlna se ladně přenesl dozadu. Zvláštně seskládal části své kostry a provedl něco, s čím se Společenstvo ještě nikdy nesetkalo. Vzduchem se nesl kovový, nelidský, skřípající hlas.
„ZÁNIK.“
Dimenze, ve které právě zápasili Hyperion a Michal, ztratila svou barvu. Modré a hnědé odstíny, symbolizující zápasící členy Společenstva, se dvěma novým silám nemohly vyrovnat a jako brouci se slezly do rohu.
Celý tento svět se náhle ponořil do zvláštního mixu bílé a černé. Dvě stěny, symbolizující svou barvou útoky obou zápasníků, se srazily uprostřed pomyslného bojiště mezi Hyperionem a Michalem a začaly se přetlačovat. Bylo jasné, že takové síly, jaké se zde setkaly, nedokázal vytvořit žádný elementalista. Tohle už nebyl jen souboj dvou aktérů, bylo to něco mnohem víc.
A přesto, ačkoli byly síly vyrovnané, začala bílá zeď ztrácet na barvě. Nebylo to tím, že by snad Michal ztrácel pozornost, nebo slábl, naopak Hyperion se začal zvláštně měnit, růst, bylo vidět, že se stalo něco špatného.
Jak by mohl Hyperion takhle zesílit, řekl si Michal. Zdálo se to skoro nemožné. Jak se to mohlo stát?
Neexistovala odpověď. Nebyla.
Černá plocha začala plnit tu, kterou vyvolal Michal. Nic z toho nedávalo smysl, vždyť ještě včera byl Hyperion zranitelný mocí Michalova kamene, a dnes se jí úspěšně postavil?
Vtom démonova síla nabrala momentum a jedním tahem zničila všechno, co jí stálo v cestě. Tohle byl konec.
XXXVI
Souboj s Hyperionem se začal obracet v náš prospěch. Nejenže už démon přestával být tím tvrdým, nepřekonatelným protivníkem, ale občas se i zastavil. Jako by na něco čekal, nebo nad něčím příliš dlouho přemýšlel, zasekával se uprostřed pohybu a bezvládně visel ve vzduchu. To nám s Markem pokaždé dalo dost času a příležitostí černého nepřítele poranit.
Průsvitná modrá zeď, kterou démon vyvolal, pod venkovním náporem elementalistů pomalu, ale jistě povolovala – stejně jako Hyperionova celková převaha. I když se to zdálo před několika minutami nemožné, právě se z poloboha stál rovný protivník, který s každým zásahem víc a víc slábnul.
A zase se zastavil.
A znova jsme ho zasáhli.
Marek jednou ze svých katan probodl jeho prsní kost a já urazil několik rohů na jeho helmě.
Opět se posunul. Začal se hýbat. Ale tentokrát se složil k zemi a ze svých zad vystřelil několik černých jehlic.
Vyhnuli jsme se jeho útoku – něco podobného pro nás už ani nebylo překvapením, Hyperion stále používal ty stejné triky a magii. Jako by mu docházely pomyslné baterky.
Nechápal jsem, proč byl najednou tak vysílený. Co za tím bylo, nebo z jakého důvodu už se nezmohl ani na jediný protiútok, bylo mimo mě.
A vtom – jako bych to zakřikl – nabral druhý dech. Nejenže celý ring začal ostřelovat další sérií svých černých, kovových žihadel, proti nimž se musel Marek schoval pod mojí namodralou bariéru, ale Hyperion začal dokonce i růst. Tohle nebyl znak toho, že bychom vyhrávali.
„Co teď?“
„Nevim, kámo. Ale až dostřílí, vyrazíme.“
„Oukej.“
Černý démon nejenže dostřílel, ale i přestal růst. Proti Hyperionovi se totiž postavil ještě silnější protivník než my dva dohromady.
Modrá zeď byla rozseknuta vedví bílým plamenným mečem a doprostřed ringu se vřítil Mr. Kdosi. Bílý bojovník strhl Hyperiona stranou a vyletěl s ním ven z Nového Smíchova, prorážející zbytky skleněné venkovní stěny.
My všichni, co jsme stáli na patře, jsme se okamžitě nahrnuli k ochozu a sledovali boj dvou bytostí. Nejenže měl Mr. Kdosi proti oslabenému Hyperionovi navrch, ale netrvalo ani minutu a černý démon nám zmizel z očí.
Bílý bojovník, vznášející se před hypermarketem s mečem v ruce byl známkou nesporné síly a převahy – toto byla ta morální podpora, kterou tady všichni potřebovali, nemluvě o tom, jak rychle vyřídil Hyperiona. Konečně dorazila významná posila, se kterou se okamžitě měnila situace.
Mr. Kdosi se zotavil právě včas, aby dopomohl Společenstvu k vítězství.
Zářící anděl na pozadí města, osvíceného sluncem v pravé poledne, do mé mysli vryl nesmazatelný obraz. Pokud by armáda elementalistů potřebovala svojí vlajku, erb, nebo znak, věděl bych o dobrém návrhu.
„Hurá!“ vykřikl jsem tak nějak spontánně, „sláva Společenstvu... A Armádě! Sláva tvůrci Společenstva!“ A ukázal jsem na Mr. Kdosi.
Za mnou začal radostně hulákat dav elementalistů a já si dal pyšně ruce v bok. Je tady, konečně.
Stále jsem sledoval Mr. Kdosi, vznášejícího se ve vzduchu a věděl jsem, že mu nebudu moci nikdy poděkovat víc.
Nejenže vystřihl svůj příchod jak z nějakého filmu, ale zabil hned dvě mouchy jednou ranou. Zachránil mně a Markovi život, a ani ne v minutě dal Hyperionovi na frak.
Mr. Kdosi je borec.
A pak že si pro někoho Hyperion přijde. Tvůrce party žije, já taky – a to je fajn. Žádné, že se zbaví jednoho z nás, jak jsem si čera myslel při rozhovoru s Michalem.
...?
Michal.
Nikoho ze Společenstva jsem ještě neviděl. Honem. Musím to překontrolovat.
Stále v dobré, vítězné náladě, teď ovšem podrytou nejistotou z možné smrti přátel, jsem si začal klestit cestu davem a do toho volal jména členů Společenstva.
Konečně jsem se dostal z “kotle“ ven.
Jakub s lukem v ruce postával u schodů a Pepa je zrovna scházel nahoru. Rohlížel jsem se dál a spatřil jsem Jirku a Aleše, jak se baví u stěny po mé levé ruce.
Jediní, které jsem zatím ještě nezahlédl, byli Marek a Michal, rozhodl jsem se tedy zamířit za dvojicí hovořících kluků a zeptat se jich.
Jak jsem tak šel, začala mě zvláštně svírat ruka nejistoty, spolu s prázdným pocitem ledového žaludku.
Marek... Ten snad nějak boj přežil, když se v době zásahu Mr. Kdosi krčil za mnou, ale Michal...?
Co když?
„Hej, kluci,“ oslovil jsem dvojici, „nevíte, kde jsou Marek s Michalem?“
Aleš se na mě sice otočil, ale nic neříkal a beze slova odešel pryč. Jirka, když viděl, jak jeho parťák odchází, tak se zašklebil a otočil na mě.
„Marek, no,“ povzdychl si Jirka, „je, no, tam,“ ukázal na otrhanou postavu, sedící na lavičce opodál s nosem a ústy v dlaních.
„A Michal?“ Začal na mě dorážet strašný pocit.
Jirka se zamyšleně rozhlédl. „No, Michal...“
Elementalista sáhl do kapsy a vylovil z ní jakýsi kámen na řetězu. „Tohle je všechno, co po něm zbylo,“ dodal a podal mi jakýsi svítící drahokam.
„Zmizel, a Hyperion ho asi ňák zničil... Nevim, co dodat.“
Znovu mi hlavou proběhla ona myšlenka, ale mnohem jasněji a já si tentokrát vzpomněl na něco jiného. Vzpomněl jsem si, že nic z toho – žádný rozpad Společenstva – se nemusel stát. Je to nemožné. Ani Lukáš, ani Aleš, Pepa, ani Mr. Kdosi a už vůbec ne děda mi tehdy nepomohli. Vždyť jak by mohli?
XXXVII
Říká se, že člověk by měl žít v přítomnosti. Minulost je jako černá díra, která když vás do sebe skutečně vtáhne, zdeformuje vás a nikdy nejste znovu takoví, jako předtím.
Lidský neúspěch, smůla, prohra, nebo neštěstí je dobré jen k tomu, aby se z ní člověk poučil. Nesmí si ji nechat na sebe připoutat, jinak ho stáhne s sebou do jámy minulosti. Pro někoho je život možný jedině v této minutě – a nikdy jindy. Současnost, koneckonců, je všechno, na čem vlastně záleží, nebo ne?
Někdo se propadlišti jménem minulost vyhýbá jako čert kříži a žije jen v oné minutě. Ale řekl bych, že když někdo nemyslí na to, co se stalo předtím, protože je s tím vyrovnaný, že je to také v pořádku.
Ale co když to nejde?
Michal... Je pryč. Proč ho černý démon odnesl? Kde končí lidé, jako Markéta, Petr, Tereza, nebo on? Co se s nimi děje? Nepamatuji si, že bych kdy viděl zbytky jejich elementu. Možná jednou u Petra, ale co když...
Mám pocit, že se pořád opakuji. Tohle by se nemělo dít.
„Některé věci se nedají vysvětlit,“ pronesl Mr. Kdosi, „lidé přicházejí a odcházejí.“
„Měl nějakou šanci?“
„Už od té doby, co viděl to, co ho čeká,“ zamyslel se mentor Společenstva, „ji nemohl mít. Hyperion dokončil své dílo.“
„No... Já sám jsem neměl žádnou takovou tu vizi, když se to stalo,“ na to já. „Je to dobrý? Asi jo, co?“
„Hyperion konče Michalem prozatím dokončil svou serii ničení, jak už jsem řekl. Už nemá žádný cíl v řadách Společenstva.“
„Jak mi můžete pomoct? Je to celý... Nemožný. Jako by to nebyl ani reál...“
„Neměl bych o tom tak mluvit, ale pokud tě to potěší, věz, že Michal udělal co mohl, aby vám pomohl. Kdyby to neudělal, Marek a ty byste byli mrtví. A možná by už nebyla žádná cesta zpět.“
„Ona ňáká vůbec je?“
„Záleží na tom, jestli si myslíte, že je.“
„Proč nás opouštěj lidi jako Michal? Je to kvůli ňákýmu řádu, nebo co?“
„To, že za tento konflikt zaplatilo životem tolik tvých přátel, je pouze vina Hyperionova. Možná, že i má...“
„Vaše, jo?“
Mr. Kdosi si povzdychl. „I já byl jednou člověkem, stejně jako Hyperion, ale když to přišlo, dostal jsem ještě jeden úkol. A řekl bych, že víš, jaký.“
„Stvořit Společenstvo?“
„Zastavit Hyperion...“
Nic jsem neříkal.
„Celá tato válka nám všem zabrala už několik let – a kdo by byl býval tehdy věděl, že nakonec dojde až k něčemu takovému? Věděl bys, ještě jako žák základní školy, že tvojí známí, a tvoji nepřátelé–“
„Ne, to fakt ne... Kdo byl tehdy vlastně můj skutečnej “nepřítel“? Ani nevim.“
„Zato Hyperion to věděl, a proto se stalo to, co vidíme dnes. A i když nad tím dnes můžeme přemýšlet, nebo diskutovat, jak dlouho chceme, na řešení zřejmě nepřijde ani jeden z nás.“
Mám pocit, jako bych tohle už všechno jednou dělal. Jako by se to pořád opakovalo, jako zaseklá páska.
Boj s černým nepřítelem. Vězení ve vlastní pevnosti. Tajemství prázdných ulic.
Sním? Pokud ano, téhle noční můry mám už dost. Kdybych se tak mohl probudit.
„Vím o skvělým řešení,“ prohlásil jsem. „Hyperion po nás šel už několikrát,“ vstal jsem ze země, „a potkal svýho přemožitele. Je čas mu to vrátit.“
„Co se chystáš provést?“
„Oplatit Hyperionovi to, co udělal on nám.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 13 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
