|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29003 příspěvků, 4550 autorů a 303503 komentářů :: on-line: 5 ::
|
 |
|
:: We are the greatest II., kap. 22 ::
We are the greatest II., kapitola 22 - Poslední Soud
Moji milí čtenáři,
Opět se k vám hlásím s novou kapitolkou WATG, dnes navazující na 19. A 20. kapitolu. Jsem ráda, že mé odmlčení nebylo dlouhé, naopak trvalo jen měsíc, než jsem tento kus příběhu upravila, poslala na korekturu a doopravila. Nejprve malé připomenutí zmíněných příběhů.
19. kapitola: Jana se v jiné realitě dostane do problémů se svým otcem, jelikož se (zbytečně) zaváže neporušitelným slibem. Otec ji zabije, protože pro něj Jana ztrácí hodnotu, a tak se ocitne v nádherné místnosti, která se mění podle jejich představ, a narazí tam na mladíka. Ten se jí představí jako Kay, jemuž je 267 let a má neomezenou moc. Povídají si a Jana opět ukazuje své drzé já, ačkoliv ví, že je na neznámém místě a téměř mrtvá. Potom jí Kay prozradí, že se mu nelíbí způsob, jakým řád zachází se svými žáky, a uspí ji se slovy, že jim nakonec ráda pomůže.
20. kapitola: Mluví o rozhovoru jednoho ze členů (Ivory) se samotným mistrem, což se nestává příliš často. Ze situace vyplyne, že mistr nebyl obeznámen s plánem poslat Janu do jiné reality, ale nakonec souhlasí, ačkoliv je tento způsob cestování přísně zakázán. Když jejich rozhovor skončí, v mistrově pracovně se náhle zhmotní cizí člověk a zabije ho. Časově se ocitáme ve chvíli, kdy si jde Elita pro Janu, kterou Retger musí po den dřív přenést do jiné reality a sám se tak dostane v nevýchodné situaci.
Mé dík patří amazonit, která věří v mé schopnosti, Charlotte Cole, která provedla korekturu a donutila mě to celý překopat, a všem mým věrným čtenářům, kterých je sice hrstka, ale jednou… ;-)
Enjoy my story, darlings :-) |
| |
|
|
We are the greatest II., kap. 22 Poslední Soud
Energie opouštěla bezvládné tělo, vnímal tu nesnesitelnou otupující bolest ještě po své smrti, ačkoliv svému tělu už nevládl. Jeho vědomí se propadalo do černoty, navždy ztraceno v temnotě. I on uvěřil, že tohle je trest za život, který vedl. Zatracení a bolest doprovázející ho i na věčnosti. Žádné světlo na konci tunelu, žádné setkání s již mrtvými přáteli, jen nekonečná nicota a přetrvávající strach.
Ticho bylo ohlušující. Neslyšel ho, jen vnímal, a až teď si uvědomil důležitost instinktu v lidském životě. Sám často jednal intuitivně, ale práce mistra vyžadovala přesnost a rychlost a to mu instinkt nezaručoval. Ale tady platily zcela odlišné zákony.
Ticho prolomila líbezná hudba linoucí se z jeho nitra. Pomalu ho zbavovala strachu a nejistoty, i bolest postupně odeznívala, dokud se znovu nezhmotnil. Ačkoliv měl zavřené oči, poznal své tělo vzpouzející se jakémukoliv pohybu. Stále před sebou viděl čerň, ale vzápětí ho oslepila bílá záře, jež ho donutila zakrýt si oči dlaněmi. Překvapilo ho, jak namáhavé bylo tento jednoduchý pohyb vykonat.
Když si na světlo konečně zvykl, napadlo ho, že je na onom světě. Možná proto se bránil otevřít očí, ale vůle byla silnější a přiměla ho smířit se se skutečností.
Zamrkal. Ucítil pod sebou chlad kovu. Seděl na ocelové židli, a jakmile svěsil obě ruce a položil je na opěradla, pouta mu je uvěznila. Marně se s nimi snažil pohnout, ale ke svému údivu ho strach už opustil. Malou bílou místnost si prohlédl, až když se otevřely těžké olovněné dveře a dovnitř vkráčel mladý muž, v němž poznal svého vraha.
„Jsem mrtvý,“ hlesl mistr s jistotou. Pohlédl do rozbouřených očí, kterým chvíli vládla červená a chvíli oranžová nebo žlutá.
„Téměř,“ odpověděl mu mladík, dveře se za ním se skřípotem zavřely a on k němu přistoupil blíž.
„Kde to jsme?“
„Na tuto otázku si odpovíš nejlíp sám, Davide,“ oslovil ho konečně jménem. A David odpověď doopravdy znal.
Vždy se z prostých důvodů smrti bál. Nezajímalo ho, kdy nebo jak zemře, nebo jestli stihne vše, co si stačil vytyčit za své životní cíle, ale děsila ho nejistota. Celý svůj život se s ní potýkal, nevěděl, jestli v řádu doopravdy bojoval se zlem, nebo jím byl sám, a představoval si právě takové nenápadné místo, na němž se stane vězněm a bude muset obhajovat některé své zločiny před vyššími silami, dokud nad ním nebude vynesen rozsudek.
„Jsi mým Poslem smrti?“ zeptal se, ale jeho vzpomínky se ubíraly hlouběji do minulosti.
„Ne, nejsem Poslem, ale tvým Soudcem,“ odpověděl mladík. „Jmenuji se Kay.“
David sklouzl pohledem k bílým dlaždicím a sledoval je, jako by se před ním odehrávala dokola jedna a ta samá scéna. Bylo mu jasné, že tak snadno nezakryje, co se mu honilo hlavou, proto své úvahy rovnou přeměnil ve slova.
„Zabil jsi mě. Zlomil jsi mi vaz a já nevím proč.“
„Na to si také brzy odpovíš sám,“ povzbudil ho přívětivě.
„Vždycky jsem se tohohle momentu bál,“ přiznal David svůj strach, aniž by od bílé podlahy odtrhl oči. „Zajímalo mě, jakou podstatu mají vyšší síly, jestli tu byli dávno před námi, nebo…“
Kay pochopil, kam tím David mířil. Byl zvědavý stejně jako každý jiný člověk a jemu nedělalo problémy na otázku odpovědět. „Býval jsem obyčejným člověkem a narodil jsem se v Anglii, už to bude 267 let. Když jsem zemřel, stal se ze mě Soudce. Nejsem si jist, jestli jsem tě svou odpovědí uspokojil, ale ani já nevím vše. Vím jen, že tě sžírá svědomí,“ zašeptal, ale neznělo to vyčítavě. Naopak se tvářil soucitně, protože sám uvažoval, proč si zrovna mistr zvolil takový způsob posledního Soudu. Kdyby se jen přiměl, mohl by prostředí jedinou myšlenkou změnit, ba dokonce by se mohl vrátit mezi živé, kdyby měl silnější vůli. Tohle byla totiž jediná věc, kterou Soudce nemohl ovlivnit, jen se přizpůsoboval představám zesnulých a tím se stával jejich sluhou, ačkoliv si to zatím uvědomilo jen několik málo vyvolených. Těm patřilo to privilegium stát se jedním ze Soudců s téměř neomezenou mocí.
Jeho privilegium.
„Možná bych ti mohl nejprve připomenout, co se dělo několik let předtím, než jsem tě zabil. Pak jistě pochopíš, proč jsem byl nucen zasáhnout a povolat tě sem.“ Zkoumal ho pohledem. Vždy ho totiž zajímalo, jak se lidé tvářili, když sváděli vnitřní boj. Nezáleželo na tom, jakou smrtí zemřeli, jestli měli čistý štít či nikoliv. Až tady si uvědomoval jejich odlišnost, někteří na životě lpěli, jiní se se smrtí dokázali smířit a byli vděční za poskytnutí poslední zpovědi ulevující jejich svědomí.
Podle očekávání znovu sklopil oči, dokonce je zavřel, aby unikl obrazům odehrávajícím se v bílých dlaždicích. Jenže se jim nedalo uniknout, uzavřel je nevědomky ve své hlavě a musel se nejprve vnitřně vypořádat s tím, co ho tížilo.
„Vím, co se dělo,“ promluvil tiše skoro sám k sobě. Tón jeho hlasu zněl ironicky a napovídal, že se mu nelíbila momentální podřízenost. V řádu znamenal mistrův rozkaz nepsaný zákon, jehož neuposlechnutí se tvrdě trestalo. „Tohle místo mě fascinuje, vlastně jsem si ho představoval úplně stejně… Jen se tu necítím příliš dobře. Nemohl byste mi alespoň odpoutat ruce?“
„To bohužel nemohu, promiň. Jsem tu od toho, abych si vyslechl vše, co řekneš, každé tvé slovo. Přesto bych byl rád, kdybychom na sebe neútočili a raději víc mluvili.“
„Zbývá mi snad něco jiného? Jistě nemáte čas jen na mě.“
„Ale ano, mám, vlastně mám přesně tolik času, kolik budeš potřebovat. Nelam si s tím hlavu, jsi přece mrtvý.“
„Děkuji za připomenutí, málem bych zapomněl,“ ušklíbl se jízlivě a srdce se mu divoce roztepalo. Příjemně ho překvapil adrenalin postupně se uvolňující do jeho krve a povzbudilo ho to. Usmál se i Kay, pobaven náhlým obratem situace.
„Dobře. Položil jsi mi otázku a já ti na ni ještě neodpověděl. Zajímá tě, proč jsem tě zabil. Chápu, že ti přijde nespravedlivé moje zasáhnutí, ale ve skrytu duše tomu rozumíš. Jako zkušený muž jsi byl mou návštěvou překvapen, ale zkus si vzpomenout na svůj život a nech na povrch vyplout všechny vzpomínky, které by tě mohly osvobodit. Povídej mi o nich a nakonec uvidíš, že si odpovíš sám. Až na to přijdeš, můžeš se mě zeptat na jednu otázku, na kterou bych ti normálně neodpověděl, a já ti povím pravdu. Nejprve se ale zahleď do své minulosti.“
Rozčiloval ho Kayův klid. Stál před ním tak nenuceně, ruce mu visely podél těla, a přesto vůbec nevypadal strnule. Oči mu neustále měnily barvu a výraz, který se mu usadil v obličeji, byl tak uvolněný a navzdory odporu k jeho vrahovi sympatický.
„Pamatujete si ještě svůj život?“ vzhlédl k němu prosebně. Mistr nevěděl, jak má s výpovědí začít, v hlavě se mu mísilo nesčetně bolestných i hezkých vzpomínek.
„Samozřejmě, že si ho pamatuji, Davide, jinak bych tu teď nestál.“
„Nechcete mi o něm nejprve něco málo říct? Třeba… by mi to všechno šlo pak snáz.“
Nemohl odmítnout a vlastně ani nechtěl. Průběh Soudu si každý určoval sám podle sebe a Kaye alespoň mile překvapilo, že se někdo zajímal i o něj.
„Rád ti o sobě něco povím, jen mi řekni, co tě zajímá.“
David zaváhal. „Asi… Jaký jste byl člověk…“
Kay na okamžik zavřel oči, aby v černotě mohly vzpomínky snáz proplouvat. Udivilo ho, jak dlouho to už neudělal. „Byl jsem zvědavý,“ řekl první věc, co mu vytanula na mysli. Na jazyku ho pálilo nesčetně věcí, o které by se chtěl podělit, a konečně se k tomu naskytla ta správná příležitost.
„Je zvláštní, jak se za tu dobu změnil svět, ale některé věci zůstaly stejné. Můj život se velice podobal tomu tvému. Také mě vzali do výcviku, mojí specialitou byla manipulace s lidmi. Jenže jsem moc nevynikal v boji, proto jsem se stal informátorem, pro mě ideální pozice a zvědavost se na tom do jisté míry podepsala.
Nikdy jsem neměl opravdovou rodinu. Moje matka zemřela na syfilis a můj otec se upil k smrti. Nevím, po kom jsem zdědil své nadání, ale po nich určitě ne. A sourozence jsem také neměl. V tu dobu pro nás existovala přísná pravidla, která jsme museli pod trestem smrti dodržovat, proto jsem neměl ani přátele – bylo to zakázáno a já zásady celkem dodržoval.“
Pousmál se a Davidovi neuniklo, že se jeho oči zavlnily jako neklidná hladina oceánu. Na okamžik měl dokonce pocit, že se v nich rozhořelo, ale vzápětí opět zežloutly a tak zůstaly až do konce vyprávění. Pochopil, co ho tak rozrušilo – minulost se prolínala se současností jako mlhavý sen.
„Jen jsem znal jednu dívku… Nikdy jsme spolu pořádně nemluvili, protože by to bylo příliš nebezpečné, pro oba. Můj důvod už znáš, zákon byl zákon, ale bál jsem se o ni. V 18. století existovalo nesčetně způsobů, jak někoho mučit, mnohem horších než v současnosti. Lidé se v tom doslova vyžívali, nešlo jen o získávání informací, znamenalo to způsob zábavy, který je mi do dnešních dnů zahalen. Ale měl jsem i trochu pochopení – ve společnosti se pohybovali blbci postrádající zdravý rozum a nejspíš neměli na práci nic lepšího.
Chtěl jsem mluvit o té dívce. Vlastně není moc co říct, ani jsem neznal její jméno a ona nejspíš nevěděla, že existuji, ale často jsem se potuloval kolem hostince, kde pracovala. Párkrát jsem si tam dal pivo a jednou nebo dvakrát se mi poštěstilo a obsloužila mě právě ona. Když jsem konečně překonal svůj strach a rozhodl se, že ji oslovím, zatkli mě. Byla to jen záminka, abych se nevzpouzel únosu využitím svých aktivních schopností, protože tenkrát bylo prozrazení našeho nadání nemyslitelné.
Ani mě nepřekvapilo zjištění, že mou vraždu zinscenoval samotný mistr. Moji kolegové, o kterých jsem si myslel, že alespoň oni by mohli být pomyslní přátelé, mě mučili a hráli se mnou nesmyslnou hru. Teprve když zjistili, že ze mě nic nedostanou, mě zabili.
Vlastně můj život nebyl vůbec zajímavý, přesto ta chvilka stála za to. Věřím, že ty mi toho řekneš mnohem víc.“
S výpovědí skončil, ale v hlavě mu doznívaly ozvěny minulosti. Neucelené střípky plné nejrůznějších pocitů, o které se nedokázal podělit. I kdyby chtěl, slovy by je nevyjádřil. Nelitoval toho, jakou míval povahu, protože nebýt jí, dávno by se jeho duše ztratila v zapomnění. Díky své představivosti dokázal, co jen málo jedinců; pochopil, že poslední Soud je jen odrazem snění, neboť přesně tak si jej představoval ve svých nejvnitřnějších představách. Zákonitě muselo platit, že ho mohl kdykoliv pouhou myšlenkou změnit k obrazu svému a donutit tak svého Soudce, aby mu poskytl svobodu.
A privilegium stát se jedním z nich.
David se musel přinutit, aby ze sebe vůbec nějaký zvuk vydal. Vyschlo mu v krku, čelo se mu orosilo a spaloval ho neexistující žár. Těžce se mu dýchalo a netušil, kam jeho vyprávění povede.
„Ve světě, kde tolik lidí touží po moci, není lehké najít tu správnou cestu,“ začal mluvit, jeho hlas zněl ale dutě. O to těžší bylo zformulovat výpověď tak, aby dávala nějaký smysl a měla řád.
„Když jsem jako malej kluk nastoupil do výcviku, věděl jsem, že přesně po tom jsem toužil – dobrodružství, který mi nikdo jiný nemohl umožnit. Moje mladší sestra nevěděla, kam jsem po nocích utíkal, protože sama žádný viditelný schopnosti neměla. Měl jsem ji rád a bylo mi jí tak trochu líto, proto jsem jí všechno vysvětlil. Jenže tím jsem se dopustil ohromný chyby a nikdy jsem si ji neodpustil. Ne snad, že by to nepochopila, naopak, byla totiž hrozně chytrá, ale samozřejmě se to dostalo k nesprávným lidem a ti se nestarali, koho vyslýchali. Zajímala je jen poloha naší základny, kterou jim samozřejmě prozradila.
Když jsem se dozvěděl o její smrti, zhroutil se mi celej svět, ale uvědomil jsem si něco moc dúležitýho. Mým hnacím motorem se stalo chránit nevinný lidi, co neměli takový štěstí a jejich tělo nevykazovalo známky zvýšené energie. Stejně tak nevinný jako moje sestra.
Nemohl jsem zůstat s rodinou, všude jsem ji viděl a nesmírně si to vyčítal. Byl už jsem o trochu starší, když jsem od ní odešel. Oddal jsem se práci v řádu a brzo se stal dokonce členem. Po několika letech tvrdé práce mi vedení nabídlo pozici mistra a já jsem ji samozřejmě přijal, konečně se mi vyplnilo to, po čem jsem toužil, moje poslání…“
Z koutku oka mu stekla slza. I kdyby měl volné ruce, nesetřel by ji, vůbec mu nešlo o to zakrýt moment své slabosti, naopak to znamenalo vysvobození z apatie. Tělem se mu rozlila horkost a před očima měl kvůli nostalgickým vzpomínkám mlhavo.
„Jsem dobrý člověk, byl jsem dobrým mistrem, ale v posledních měsících mi opratě moci zatemnily mysl a já si to neuvědomoval. Uchyloval jsem se k metodám, které jsem dříve neschvaloval a odsuzoval, snažil jsem se předvídat tahy nepřátel a napodoboval je, schvaloval jsem plány, které mnohým lidem zničily život. Nezajímalo mě, kolik lidí při akcích ztratíme, hlavní pro mě bylo zničení nepřítele. A to všechno pod záminkou vyššího dobra. Přitom jsem byl celou tu dobu sobec a líbilo se mi mít poslední slovo. Obětoval jsem nevinného člověka, abych urychlil akci, namísto toho jsem měl ale postupovat rozvážněji. Kdybych se tím řídil, mohl jsem žít.“
Nastalo dlouhé ticho a ani jeden z nich neměl potřebu ho přerušovat. Kay věděl, s čím se právě potýkal. Slova sama odezněla a zanechala za sebou uvolněnější atmosféru, v níž se oba cítili mnohem lépe. I David si tento fakt uvědomil, poněvadž se pouta sama uvolnila a právě to byl důkaz, že se oprostil od svých hříchů. Pro něj to znamenalo pomyslný konec jeho Soudu.
„Mohl bych se tedy na něco zeptat?“ pozvedl konečně obličej a vzdorovitě se podíval přímo do hlubokých očí, náhle klidných a vyrovnaných.
„Jistě, Davide, slíbil jsem ti to. Zeptej se mě, na co chceš.“
„Co se stalo s Janou?“ vyhrkl bez rozmýšlení. Musel to vědět. Teď, když pochopil své povrchní jednání, upřímně ho to zajímalo. Měl dost času si to rozmyslet, mohl se zeptat na svou sestru, jestli se s ní setkal… Ale to už bylo pryč. Jana byla současnost a záležela na ní budoucnost mnoha lidí. Jeho lidí, jimž se snažil udržovat půdu pod nohama, aby mohli bojovat.
„Její osud je v mých rukou.“ Odpověď zněla vyhýbavě a příliš všeobecně.
„Byla snad tady?“
„To je velmi složitá otázka,“ povzdechl si Kay a zase mluvil pravdu. „Jana měla sehrát velice důležitou roli v osudu řádu, ale vaším porušením závazných pravidel se dostala do situace, v níž ji zastřelili. Nyní záleží jen na mně, co s ní udělám.“
„To znamená, že jí můžete vrátit život?“ nechápal, protože byl přesvědčený o tom, že kdo jednou zemřel, neexistoval způsob, jak ho přivést opět k životu.
„Chápu tvé rozhořčení, sám si musím dobře promyslet, k jakému řešení se uchýlím. Má velikou naději, neboť zemřela v alternativním světě, ale… Je to velice složitý proces.“
„Chtěl bych ho alespoň na okamžik pochopit,“ vyslovil své přání nahlas. „Pokud je vaše moc skutečně neomezená, můžete zařídit, abych si nic z toho, co mi prozradíte, nepamatoval.“
„Na tom nezáleží, jsi přece mrtvý…“ ospravedlnil své rozhodnutí podělit se o kus pravdy se zesnulým. Přesvědčily ho však oči, zdály se náhle tak zranitelné a prosebně na něj vzhlížely. Chtěl mu vyplnit poslední přání, proto se rozhodl mu to alespoň nastínit.
„Jde o to, že reality jsou pouze odrazem jednoho světa, takového, z něhož ti zůstanou vzpomínky až do doby, než přijdeš sem, proto jsi mi teď vyprávěl jeden konkrétní příběh. I já znám tvůj život, jsem schopen ti o něm detailně vyprávět, ale vždy do něj vložím kus svého subjektivního cítění a nikdy nebudu vědět, jestli by se ti nezamlouval víc nějaký jiný životní příběh. Právě od toho tu jsou alternativní reality; odrážejí naše snění a vytvářejí další a další pomyslné světy. Existuje jen hrstka lidí, kteří se v těchto snech mohou zhmotnit a skutečně v nich přebývat, ale potřebují k tomu artefakt, jenž je bránou do těchto světů, neboť v sobě dokážou zadržet neomezené množství energie, z nichž se reality vytvářejí.
A právě Jana je jednou z nich. Vzhledem k porušení pravidel se doopravdy zhmotnila ve světě, který byl jejím představám o ideálním životě nejblíže. Takže pokud zemřela v něm, neznamená to, že musí zákonitě zemřít ve skutečnosti. De facto jen snila.
Je to až směšné domnívat se, že se někdo zmocní vlády nad světem rozšířením svého vlivu v jiných realitách. Sám jsi teď pochopil absurditu téhle představy. Jediný způsob smrtelníků, jak se alespoň na okamžik k těmto alternativám přiblížit, je spánek a sny. Sny jsou odrazem našich představ nebo obav a právě sny tvoří reality. Ocitnout se v nich je nebezpečné, neboť se stáváme otroky svých přání. Proto je zakázané mezi nimi takzvaně cestovat.“
„Pokud to takhle doopravdy funguje a vy máte tu moc vrátit jí život, zaslouží si ho.“
„Zaslouží, s tím souhlasím, ale nejprve musím vše důkladně zvážit. Nerad zasahuji do dění na zemi, obzvlášť když to není v popisu mé práce. Ale občas musím i já učinit výjimku, aby se svět nezhroutil. Mrzí mě, že jsi byl zrovna ty tou výjimkou.“
„Smířil jsem se s tím. Je načase, aby se řádu ujal zase někdo jiný. Mám ale ještě jednu otázku…“
„Ne, je mi líto, ale to ti teď říct nemohu. Tohle není součást posmrtného života, tohle byl jen tvůj poslední Soud, a co tě čeká potom, na to už budeš muset přijít sám. Jsi volný, Davide. Rád jsem tě poznal,“ ukončil Kay jejich shledání. David nereagoval, vyrovnával se se svým já, a proto si ani nevšiml letmého úsměvu, který mu věnoval. Pak se rozplynul, ale ani on nezůstal v místnosti dlouho sám. Vzápětí totiž pozbyl vědomí a odebral se na věčnost.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 7 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 17 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 34 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
