|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303504 komentářů :: on-line: 4 ::
|
 |
|
:: 28. kapitola - Skrz dveře ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Adlerberg
 Miky |
publikováno: 21.04.2009, 6:23
|
|
| |
|
|
„Nikdy by mě tohle nenapadlo,“ přemýšlel Jirka nahlas a cpal do batohu svoje pyžamo.
„Myslíš to, že strávíme Vánoce na zámku? Mě taky ne. Ale bude to krásné.“
„Jo, Moniko, to máš pravdu. Jen se bojím, aby se zase něco nestalo.“
„Co myslíš tím ‚něco‘?“ zarazila se Monika v polovině skládání halenky.
„No, může se stát hodně věcí. A Vánoce jsou období, kdy… Lidi si uvědomují, co jim chybí, vracejí se ke vzpomínkám a celkově je to takové… Jiné.“
„Jo, ale to neznamená, že se musí něco stát,“ usmála se Monika a vítězoslavně zapnula zip své tašky. „Ondro, sbalil sis ten kartáček?“ zvolala na druhou stranu do pokoje.
„Jo, ale nejde mi zapnout batoh.“
„Ukaž, pomůžu ti,“ sehnul se Jirka ochotně k bratrovi a s urputným výrazem narval krabičky s léky na alergii do útrob malého zavazadla.
„Jirko? Jaká je ta teta?“
„No,“ nadechl se Jirka. „Moc hodná, však uvidíš.“
„A ona opravdu bydlí na hradě?“
„Ne, Ondro,“ usmála se Monika. „Je to zámek, ne hrad.“
„Uvidíš, bude se ti tam moc líbit, uděláme si prohlídku, jo?“ navrhl optimisticky Jirka a šibalsky na Ondru mrkl.
„Tak co, máte všechno?“ objevila se ve dveřích Lenka. Tvářila se napůl nervózně, ale zároveň měla v obličeji natěšený výraz. „Za chvíli tady bude auto.“
„Takže Martina pro nás opravdu nechala poslat?“
„Jo, je to lepší, než jezdit zdlouhavě vlakem, navíc s tolika věcmi.“
„Myslím, že toho vezeme zbytečně moc, mami.“
„A to hlavní nemáme,“ připomněla Monika.
„Dárky,“ doplnil Jirka sestru.
„O tom jsem s Martinou mluvila. Dárky nejsou to nejdůležitější, hlavně, že spolu strávíme nějaký čas.“
„V kolik přijede to auto?“ odvedl Jirka řeč od dárků.
„Ve čtyři, za čtvrt hodiny. Pojďte už se obout, půjdeme před dům.“
O několik minut později se všichni posadili do nablýskaného stříbrného auta, provoněného vanilkou a skořicí, s tmavými čistými potahy a Michalem sedícím na místě řidiče.
„Tak, máte všechno? Dali jste si věci do kufru, jo?“
„Jo, je to všechno,“ usadila se Lenka na místo spolujezdce a zapnula si bezpečnostní pás.
„Tak oukej, jedeme,“ zařadil Michal a rychlým, ale zároveň příjemným tempem projeli městem až na silnici vedoucí ven z něj, do ploché krajiny, kde v dáli od obzoru stoupaly kulaté vrcholky beskydských hor. Pole a louky kolem byly pokryté několikacentimetrovou vrstvou sněhu, domy kolem silnice na úpatí hor vypadaly jako vystřižené z Ladovské pohádky.
„Opravdu vám nevadí, že u vás budeme?“ ujistila se Lenka několik minut před tím, než vjeli do Orlí Hory.
„Kdyby nám to vadilo, nezveme vás,“ usmál se Michal do zpětného zrcátka. „Za prvé jsme rodina, měli bychom být spolu a za druhé… Martina by teď neměla být sama. Trochu rozptýlení jí udělá jen dobře.“
„Nebyla by sama, má tebe.“
„Podívej, něco ti řeknu. Martina přišla vlastně o všechny, na kterých jí záleželo. Zůstal jsem jen já a vy. Ona vás má moc ráda, to mi věřte. Vždycky si přála mít velkou rodinu.“
„Měli byste si pořídit miminko,“ navrhla Monika. „Slušelo by vám to s ním.“
„To je pravda,“ přidala se Lenka.
„No…“
„Nechejte ho být,“ zastal se rozhozeného Michala Jirka. „Budou mít mimčo, až budou chtít, až přijde ten pravý čas a všechno se urovná.“
„Přesně tohle jsem chtěl říct, díky.“
„Jo, vy chlapi abyste nestáli při sobě,“ osopila se na ně s úsměvem Monika.
„Vždyť vy holky děláte totéž,“ namítl dotčeně Jirka.
„Raději otočme list, tohle by pro vás kluky nedopadlo dobře – ehm, Michale, počkej,“ zarazila se Monika, když objeli náves a mířili na úzkou cestu mezi dva domy.
„Co se děje?“
„Tam nahoru přece vedou schody.“
„“Vždyť jsou jen dva, a navíc nízké.“
„To přes ně jezdíte pokaždé?“
„Ano, je tu jen tato cesta. Jiná vede z vesnice za kopcem, a to bychom si pěkně nadjeli.“
Auto dvakrát poskočilo a mířilo po okraji zasněžené pláně vzhůru ke hřebeni pahorku, z jehož zalesněného okraje trčelo torzo kulaté kamenné věže, kromě pár zdí jediné, co zbylo z domu Vogelových.
Stříbrný vůz projel otevřenou bránou a příjezdovou cestou zamířil kolem bazénku k zámku. Michal zastavil těsně u schodiště, u jehož zábradlí byly nakupené hromady odhrnutého sněhu.
„Jak se otevírá ten kufr?“ otočil se Jirka beznadějně na Michala, když několik okamžiků marně zápolil se složitým otevíracím mechanismem.
„Takhle,“ stiskl Michal jednoduchým pohybem ruky knoflík kdesi pod plechovým výstupkem a kufr se otevřel.
„Hmm…“ zabručel Jirka. „Moniko, vezmi to,“ hodil sestře Ondrův batoh a sám si na sebe pověsil dvě zavazadla, čtvrté vzala Lenka, jakmile vystoupila z auta.
„Pojď,“ chytila svého mladšího syna za ruku a pomalým krokem ho po zledovatělém schodišti vedla nahoru na vydlážděné nádvoří.
„Tady budeme spát?“ rozhlížel se Ondra po veliké budově s mnoha věžičkami a hláskami. „Na zámku se přece nespí, je tam zima a není tam ani koupelna.“
„Ale tohle je jiný zámek, víš?“ otočil se na Ondru s úsměvem Michal. „Tady se bydlí, spí, koupe se… Kouká na televizi a dokonce je tady i počítač. Úplně jako u vás doma. Vlastně až na to, že ten, kdo to tady nezná, se lehce ztratí, ale věřím, že ty máš dobrý orientační smysl, stejně jako Jirka.“
„Hej!“ ozvala se Monika. „Já mám taky dobrý orientační smysl.“
„Ty aby ses neozvala,“ zpražil ji Jirka, načež po něm vrhla vražedný pohled.
„Nechejte toho.“
„Mami, nebuď tak upjatá. Zítra jsou přece Vánoce.“
„Jo, a právě proto byste se neměli hádat.“
„My se přece nehádáme, jen si vyměňujeme názory,“ vysvětloval Jirka, zatímco mamka s Ondrou a Michalem vešli do vstupní haly. „Myslel jsem, že už si na to zvykla,“ otočil se na Moniku. „Ale nejspíš ne.“
„Jdi, ty kecko,“ šťouchla ho Monika do zad a prostrčila dveřmi.
„Já nejsem kec… Ahoj, Martino.“
„Ahoj, moc ráda vás vidím,“ usmála se zářivě. Vypadala jako úplně jiný člověk, než když ji viděli naposledy; obličej naplněný nezvykle optimistickým výrazem a s úsměvem od ucha k uchu.
„My tebe taky,“ objal tetu na uvítanou Jirka. „Jak je ti?“
„Až na ruku popálenou od pečení cukroví je to fajn. A co vy?“
„Taky fajn. Poslouchej, to pokaždé jezdíte dole ve vesnici přes ty dva schody? Mně se to totiž pořád nezdá…“
„Jo, jezdíme,“ zasmála se Martina. „Ty budeš Ondra, že ano? Já jsem Martina,“ sklonila se k Ondrovi. „Doufám, že se ti tady bude líbit.“
„Určitě bude,“ odpověděla za Ondru Lenka; její syn se neschopen slova rozhlížel po hale.
„No, abych vám asi ukázala, kde budete spát, že? Dejte, pomůžu vám s tím,“ vzala do rukou dva batohy a vedla návštěvníky po tmavém dřevěném schodišti nahoru. Na jeho konci zabočila do chodby napravo a zastavila se hned u prvních dveří.
„Tak,“ stiskla kliku a otevřela dveře. „Není to nic moc, ale snad ti to, Jirko, bude stačit.“
„Děláš si srandu?“
„Proč? Chceš jiný pokoj? Máme jich dost.“
„Ne, vždyť tohle… Takový nemáme doma ani obývák. Tady budu vážně spát?“
„Netvař se tak udiveně a zvykni si,“ usmála se Martina a podala mu batoh. „Tak se tady porozhlédni, já zatím ukážu ostatním jejich pokoje.“
Jirka zavřel dveře a s udiveným pohledem upřeným do pokoje se o ně opřel. Místnost byla veliká, postel stojící u levé stěny měla blankytně modrá nebesa, stejnou barvu měly i jemné záclony pověšené po stranách okna naproti dveřím. Celý pokoj byl do výšky asi dvou metrů pokryt tmavě dřevěnými obklady, na nichž visely obrazy znázorňující zámek a některé jeho místnosti.
„Tak jo, šeptl si Jirka sám pro sebe, položil batoh na postel a posadil se vedle něj. Otevřel malou skříňku stojící po levé straně postele a narovnal si tam oblečení, které vytáhnul z batohu. Po chvíli se znovu rozhlédl po místnosti a pohled mu utkvěl na plánku zámku, zarámovaném vedle ostatních obrazů. Na imitaci starého pergamenového papíru byl náčrt jednotlivých místností a pater, a přestože bylo vidět, že autor kreslil jen od ruky, pokoje byly načrtnuté s velikou přesností a správnou polohou. Mimo náčrty byla nakreslena směrová růžice, se světovými stranami označenými písmeny S, J, V, Z. Jirka směřoval pohled na průřez patry; každé křídlo bylo označeno písmenem světové strany a patro navíc číslem. Patro, ve kterém se právě nacházel, mělo označení J1.
„Dále,“ nechal Jirka vejít Moniku, když jemně zaklepala na dveře pokoje.
„Tak co, už ses tady rozhlídl?“
„Jo, celkem jo. Kde máš pokoj ty?“
„Dozadu po chodbě a vpravo; je v něm velké okno do nějakého sálu s freskami, myslela jsem, že se tam zajdeme spolu podívat.“
„Já našel něco zajímavějšího, koukni na tenhle plánek.“
Monika přistoupila k obrazu a zkoumavým pohledem po něm přejela.
„No, a co s ním?“
„Vidíš to označení pater? Nepřipomíná ti to něco?“
„Jé jedna… Čtvrtý pokoj… To bylo na té soše. Jsme na stejném patře, pojď,“ chytila Monika bratra za předloktí a vedla ho z pokoje chodbou až ke čtvrtým dveřím. „To je ono,“ hlesla vítězoslavně a zabrala za mosaznou kliku. Dveře se ani nepohnuly.
„Sakra,“ zaklela Monika.
„Proč mě to jen neudivuje? Ukaž, zkusím to,“ zatlačil Jirka do dveří, které se jemně pohnuly.
„Zkus to znovu.“
Zatlačil znovu a silněji; v klice dveří škublo a Jirka se jak široký tak dlouhý rozplácl na podlaze v pokoji.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 14 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
