|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303504 komentářů :: on-line: 4 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (6. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 27.04.2009, 17:01
|
| *** |
| |
|
|
Střet
„Vstávej!“ strčila do mě Corita pouze o trochu šetrněji, než to ze začátku dělávala Kaileen. „Chápu, k čemu Kaileen potřebuješ. Kdyby tě po nocích nechránila, jistě by tě dávno něco sežralo. Tu máš,“ podala mi kousek sýra a krajíc chleba. „Pospěš si, za chvíli vyrážíme.“
„Kam?“ zeptala jsem se a zakousla se.
„Hledat Horns,“ odpověděla chladně, vůbec byla jiná než předchozího dne. „Jsou zalezlí, ale nebudou daleko.“
„Co Kaileen?“ napadlo mě.
„Co je s ní?“
„Necháš tu část vojáků, aby ji hlídali? Není to riziko?“
„Bylo by, ale pojedeme všichni, potřebuji každého muže. Neobětuji polovinu armády kvůli jedné Lonshi.“
„Až odrazíme divochy, co já?“
„O tom snad rozhoduješ sama, ne?“ odsekla.
„Takže nejsem zajatec?“
„Pokud jím chceš být, mohu ti vyhovět,“ začínala se zlobit.
Raději jsem pokračovala ve snídani. Corita odešla a přidala se k hloučku vojáků, mezi nimiž stál také generál. Statný chlapík, klidně by mohl být kovářem a ani by se při práci nezpotil. Ačkoliv mírně prošedivělé vlasy a drsná tvář prozrazovaly pokročilý věk, čišela z něj síla a chuť do života. U oddílu měl očividně dobré postavení, vojáci se k němu chovali téměř se stejným respektem jako ke královně.
Muži dokončovali přípravy, začínali se formovat. Jezdci nasedli a vyjeli na kraj lesa. Vedle každého stál pěšák, zbytek pěchoty zaujal místa v druhé vlně, až na konec se postavili lukostřelci.
„Nezastavíme, dokud je nenajdeme,“ slyšela jsem královnu, když jsem docházela ke skupině. „Kdybychom se s nimi nestřetli do soumraku, nikdo nebude odpočívat, počítejte s útokem.“
„Jdeme na to?“ oslovila jsem přítomné a postavila se vedle Cority.
Vrhli nenávistný pohled na mne a tázavý na ni. Ona se také zatvářila všelijak.
„Vraťte se ke svým oddílům, rozkazy znáte,“ lehkým pokynutím ruky je poslala pryč. „Oni ti nevěří, lehko bys mohla přijít k úrazu, tak se raději drž při mně,“ doporučila mi.
„Mám hrát oddaného pěšáka?!“ namíchla mě.
Odcházející muži se otočili, obzvlášť generál zpozorněl.
„V pořádku,“ uklidnila je, „takové malé štěně zvládnu sama. Nebo o tom snad někdo z vás pochybuje?“
Zavrtěli hlavami a nechali nás.
„A teď k tobě, malá Lee,“ otočila se znovu na mě. „Mohla jsem tě zabít nebo spoutat a nechat Horns, aby si posloužili, a to není právě příjemné.“
„Vím, viděla jsem, jak zaživa ořezali chlapa až na kosti.“
„Pak víš, že příležitost bojovat a postarat se o sebe je to největší, čeho se ti nyní může dostat. Nejsme přátelé, pouze oceňuji, že jste mne na Horns upozornily. A ještě něco, bohové neodpouští nesplněné sliby, proto až se rozdělíme, pojedete na východ a najdete-li Lany a Ronyho, ty splníš svou povinnost, když Kaileen zaváhá,“ řekla sebejistě s jakousi zvláštní přísností, přesně jak bych přisuzovala pravé vládkyni.
Odebrala se ke svému koni, nečekala námitky ani jiný komentář, stejně nebylo nic, co bych na to mohla říct. Byla jsem jí v patách a přemýšlela jsem, jak může pěšák doplnit jezdce.
Jako správný vůdce se postavila do čela armády. Byly jsme úplně ve předu, samy, první řada vojáků byla až za námi. Sice jen kousek, přesto jsem se cítila nesvá. Opět vytvořili rojnici, my jsme se pohybovaly v severnější třetině linie, protože pokud by Horns postupovali v původní trase a pokusili se dostat dál do vnitrozemí, byly bychom první, na koho by narazili. Z jejich pohledu by to bylo rozumnější než se probíjet přímo středem armády. Pokud by se nám chtěli vyhnout, zbývalo jim pouze stáhnout se na východ buď do hor nebo vyzkoušet některou ze dvou cest, o nichž se nedávno zmínila i Kaileen.
„Jak to vypadá za námi?“ zeptala se královna jednoho z vojáků po několika hodinách cesty.
„Nic,“ odpověděl poté, co mu druh signálem podal zprávu.
„Zdá se, že i krysa dokáže vychovat vlčici,“ oslovila mě Corita. „Příroda je mocná čarodějka, že, Lee?“ Všimla si, že jsem ji nepochopila, na reakci tedy nečekala a pokračovala. „Kdepak máš Kaileen? Tolik jsi ji hájila a ona opět selhala. Nezasáhla předtím a není tu ani teď. Nechá tě jít na smrt samotnou.“
„Vlk nikdy není sám,“ odpověděla jsem, ale přitom mě rozzlobilo, že uhodla, co se mi honí hlavou.
„Čím to, že v tvém hlase postrádám přesvědčení? Už se ani nesnažíš předstírat. Tolik tě ten souboj trápí, když tu nebude nikdo, kdo by ti kryl záda? Můžeš odejít a mí lučištníci ti to ihned ulehčí.“
„Cože?“
„Ou, nezmínila jsem se?“ zatvářila se provinile. „Když se ocitneš za námi, střelci se o tebe postarají.“
„Nebaví mě hrát tvoje hry!“ zlobila jsem se.
„Můžeš odejít, nikdo tě nedrží. Pořád je tu možnost, že si tě během bitvy nikdo nevšimne,“ radila výsměšně.
„Já z boje neutíkám!“
„Není moudré zvyšovat na mne hlas,“ upozornila mě, „nezkoušej mou trpělivost.“
„Ty pokoušíš tu moji! Přestaň na Kaileen útočit, ona přijde, jen je dost chytrá na to, aby se nechala zabít nějakým horlivým poskokem dřív, než ti přiloží meč k hrdlu.“
„Silná slova,“ se značným sebezapřením překonala zlost, „vsaďme se tedy.“
„Nemám chuť.“
„Nevěříš jí? To se jí bude líbit, až se s tím pochválíš,“ vysmívala se.
„Přijde. Dostane se přes všechny tvé muže a přijde.“
„Tím jsem si jista, takovou bitvu si Kaileen nenechá ujít, miluje krev a dnes jí poteče hodně,“ usmála se téměř jako hladová šelma před skokem.
„Vidíš, sama jsi uznala, že přijde.“
„Však jsem se také chtěla vsadit o tu druhou část tvého výroku. Pochybuji, že se Kaileen dostane k tomu, aby mne ohrozila. A měla by sis uvědomit, že během tohoto střetu zřejmě nebude mít čas tě chránit. Možná ani chuť,“ dodala rádoby tiše s jasným záměrem.
„Stále soudíš podle původu, nikoliv podle činů.“
„Ale, copak ti to v klášteře provedly? Ta mladá kněžka má takový vliv, že i bojovníci se věnují rozjímání? To se mi nelíbí. Až pojedu zpátky, zastavím se tam a dohlédnu si na ni.“
„Soy nechej být, nic ti neudělala.“
„Odkdy máš právo rozkazovat královně!“ rozzlobila se.
„To byla pouze rada. Dobře víš, že nejvyšší kněžku chrání nejen Raam, ale také Narat a ty ani s jedním z nich nemáš právě přátelské vztahy. Pokud ti to za to stojí, nikdo ti nemůže bránit.“
„Jestli tak napomínáš i Kaileen, nedivím se, že dosud nepřišla,“ utrousila.
Už to tu bylo zase, ale nerozčilovala jsem se, mávla jsem nad tím rukou a mlčky jsme pokračovaly v cestě.
„Jsou to ale čiperové, viď?“ ozvala se Corita, když jsme před sebou konečně zahlédly Horns a pozvednutím ruky zastavila vojáky za námi. „Podívej, jaký kus cesty urazili za jedinou noc. Představ si, že se ještě stihli najíst a svolat ostatní. Jsou připravení, čekají na nás odpočatí. Oh, sleduj ten dlouhý pás,“ kochala se početností soupeřů a prstem pomalu přejela zleva doprava, aby poukázala na množství nepřátel, „to znamená výzvu, chtějí se utkat, jinak by se schovali.“
„Ty si to snad užíváš! Vždyť to bude peklo!“
„Ano, bude,“ přikývla smutně. „Nikdy nezapomeneš, co dnes zažiješ.“
„Pokud přežiju,“ upozornila jsem.
„Přežiješ,“ řekla s jistotou, konečně odvrátila zrak od hordy a zadívala se na mě.
Měla jsem pocit, jako bych mluvila s Iss, nikoliv s Coritou. Věřila jsem jí. Vlastně ne, věděla jsem, že má pravdu.
„Napijeme se a vyrazíme, nemá smysl to déle odkládat,“ přerušila okamžik, během kterého mi hlavou proběhla šílená myšlenka.
„Kaileen nezaplatila tolik jako ty,“ promluvila jsem na ni. „Mohu-li volit mezi vírou a věděním, jsem vždy pro to první, protože dokud věřím, je mnoho cest, z nichž mohu vybírat.“
„Co ty o tom víš?“ zpozorněla a moc se jí nelíbilo, že jsem na to narazila.
„Vím, proč Narat nemůže vystát Iss a skláním se před tvou odvahou a sebezapřením, kterých bylo třeba, když ses rozhodovala, zda využiješ nabídku barbarské bohyně a staneš se vítězstvím Gosaa. Tys tenkrát nenechala Kaileen odejít náhodou, že ne?“
„Jsi vnímavá, poznala jsi hodně. Narat mi dala nabídku, avšak neřekla, co se stane, když Kaileen nechám jít. Sama jsem se rozhodla to zjistit.“
„Takže ti musela říct, co se stane, když ji zabiješ jako ostatní děti Lonshi. Postavila před tebe výzvu a tys ji přijala. Narat je vůbec velmi zvláštní povahy. Nejprve pomůže tobě k vítězství, pak ale stejně zachrání Kaileen a žene vás proti sobě. Něco nám uniklo,“ zamyslela jsem se.
„Neuniklo,“ zavrtěla hlavou, „jen neznáme všechno. Narat dobře ví, co dělá, ovšem věci se trochu zkomplikovaly. Ať byl její záměr jakýkoliv, tys v jejím plánu původně nebyla.“
„Myslím, že už se mnou počítá a řekla bych, že to není nezajímavá změna.“
„Nezdá se ti, že mnoho mluvíš?“
„Kaileen s tím taky trochu lezu na nervy,“ přiznala jsem.
„Trochu? Mít tě u sebe déle, přivážu tě ke stromu a rychle ujedu. A ještě něco,“ zvážněla, „před Kaileen jsme stále nepřátelé, upozorňuji tě, že ji zabiji, když budu muset, tak si na ni dohlédni.“
„Rozumím,“ přikývla jsem.
„Napij se a vyrazíme,“ podala mi vodu.
„Dej mi ještě chvilku,“ požádala jsem, když jsem zahnala žízeň.
„Nač?“ zpozorněla, ale vzápětí ji napadlo, co chci udělat. „Ach tak, posluž si. Proč to zase děláš? Narat málokdy přichází, minule se také neobjevila.“
„Nepřišla, protože jsem ji nevolala. Pouze jsem ji požádala o ochranu.“
„A kdybys chtěla, dokázala bys ji přivolat?“ s napětím čekala na odpověď.
„Ano, dokázala.“
„Klidně pokračuj,“ pokynula.
Poklekla jsem a než jsem v duchu stačila říct, co jsem říct chtěla, uslyšela jsem zvláštní táhlé bouchnutí doprovázené cinkáním kovu. Corita stále seděla na hřbetě hnědáka, ale když jsem se ohlédla, všichni muži, na které jsem viděla, klečeli.
„I oni budou bojovat,“ zadívala se na mě královna a já jsem jen přikývla.
Netrvalo to dlouho, přesto když jsme uctili bohyni a Corita gestem dovolila vojákům vstát, zahlédla jsem, jak se Horns dali do pohybu. Byla ještě trocha času, ale střet se rychle blížil.
„Směňme, co nám oběma bude prospěšné,“ navrhla jsem. „Řeknu ti, jak přivolat Narat nebo kteréhokoliv jiného boha, když mne přestaneš považovat za nepřítele.“
„Co žádáš pro Kaileen?“ přimhouřila oči.
„Nic, mně nepřísluší uzavírat mezi vámi mír. Nyní jednáš pouze se mnou. Moje tajemství za tvou přízeň.“
„Platí! Mluv,“ řekla tvrdě a podala mi ruku.
Její stisk byl pevný, dívala se na mě přísně, jako by mě chtěla varovat – nezkoušej toto křehké příměří porušit! Prozradila jsem jí slova, která jsem před časem předala také Atanovi a Isabeau, aby v případě potřeby mohli přivolat Tirda.
„Mám pocit, jako bych uzavřela smír s Kaileen, a to se mi moc nelíbí,“ naznačila Corita.
„Můžeš Kaileen nazývat krysou, ale stále pro tebe zůstane vlkem. Proto má výsadu, jakou nikdo v této zemi nikdy mít nebude a kdyby ona spočívala na tvém místě, byla by stejnou královnou a ty stejně smýšlejícím a ctěným psancem. Co vás spojuje, vás také rozděluje a cokoliv bude třeba udělat, Lany za to zaplatí.“
Neřekla na to nic, pomalu se rozjela. Přeběhla jsem na levou stranu koně, protože tam to Corita měla přes ruku, odtud jsem jí mohla být nejvíce platná. Pořád jsme pochodovaly na hrotu, vojáci se přesouvali z jižní strany a roztáhli se víc na sever, až utvořili půlkruh, do něhož Horns sevřeli. Královna na okamžik zastavila armádu a přikázala lučištníkům zůstat na místě. Byli jsme nepřátelům už tak blízko, že jsme mohli lehce rozpoznat jejich zanedbané tváře.
„Sekej, nedívej se kolem sebe, nesmíš zastavit,“ upozornila mě Corita.
„Díky za radu.“
Velmi lehce kývla hlavou, odpověděla jsem jí stejně a jediné, co v tu chvíli zůstalo nevyřešeno, byla bitva s Horns.
„Na ně!“ kopla koně a všichni jsme se rozběhli probudit smrt.
„Narat, stůj při nás!“ proběhlo mi hlavou, když jsem ucítila pach Horns a vzápětí vykryla první ránu.
Corita vlétla mezi divochy, jako by byla nesmrtelná. Držela jsem se jí a svého strachu, jako se za pár okamžiků krev držela mě. Lučištníci mířili do středních řad divochů, aby nám dali příležitost odrazit první nápor. Museli jsme je od nich udržet co nejdéle, aby nám byli něco platní. Brzy se však zdálo, že nám střelci spíš škodí. Ne každý zasažený byl ochromen či přímo mrtev, i ze země kolem sebe sekali a když nic jiného, snažili se nás chytit za nohy, bránit v pohybu a udržet, dokud vojáci neutržili smrtelná zranění.
Kam jsem se otočila, byla jsem pokřtěna krví soupeřů či spojenců. Prosakovala oblečením, lepila se na vlasy, řasy, hyzdila obličej a pronikala mezi rty. Hrůza mě nenechala zastavit. Kryla jsem levou zadní nohu královnina koně, tam nedosáhla a byla nejzranitelnější. Věděla jsem, že čím déle ji udržím v sedle, tím větší šance, že se odtud dostanu celá. Musela jsem dávat pozor na pohyb hnědáka a přitom balancovat mezi mrtvými lidmi i zvířaty. Nestihla jsem se včas otočit, ale bylo to dobře. Jeden z Horns využil toho, že se Corita přemístila a sekl. Stačila jsem do něj jen strčit, ale stačilo to. Ostří sekery jí sjelo po noze, nebylo to vážné zranění. Vykřikla a naslepo se ohnala. Nezasáhla, pomohl nám až jeden z vojáků.
Netrvalo dlouho a dopadly jsme jako ostatní. Nemohly jsme zabránit hbitému nepříteli, který se dostal těsně ke koni a přeťal mu přední nohu. Vyděsil se, spadl, královna uvízla pod ním. Nemohla jsem jí pomoci, snažila jsem se od ní udržet Horns co nejdál. Kůň se chtěl zvednout, muselo to příšerně bolet. Zoufale zvuky, které vydával, přehlušily řev bitvy.
„Kaileen! Narat!“
Musela jsem se zbavit alespoň něčeho, musela, nemohla jsem vnímat všechno najednou. Zapomněla jsem na vojáky i divochy kolem a dívala se, jak můj meč proťal srst hnědáka a alespoň někdo v tomto pekle přestal trpět. Těm kanibalům jsem však utrpení přála, zasloužili si to. Nestačilo jim vojáky ranit a pokračovat soubojem s dalším soupeřem, jako jsme to dělali my. Byli tak zuřiví, krutí a nenasytní, každému muži, který padl, útočili na hlavu a mlátili tak dlouho, dokud… Bylo mi zle, nechtěla jsem pokračovat.
„Sekej, nesmíš zastavit!“
Ohlédla jsem se po Coritě, zčásti se vyprostila z pod těla koně, ale ne dost, aby dokázala úspěšně bojovat. Přeskočila jsem k ní, zahodila meč a pomohla jí vstát. Kulhala, ale držela se, hned se zapojila do bitvy a poskytla mi příležitost opět se chopit zbraně. Všimla jsem si, že schytala několik nepříjemných ran, ale raději by padla než přiznala, že už nemůže.
Byla jsem vyčerpaná, jenže na královnu jsem se nemohla spolehnout, ona dokonce potřebovala ochranu. Připadlo mi, že se nechce pohnout od koně. Ostatní vojáci začínali mít navrch, pomalu tlačili Horns dál od nás a probojovávali se do zadních řad soupeře.
„Musíš tam být!“ uslyšela jsem za sebou, nakopla jsem divocha a otočila se.
Corita ležela na zemi, těžce dýchala. Nad ní Kaileen vytahovala meč z Hornse a pak natáhla volnou ruku ke královně.
„Kaileen!“
„Pomoz mi, musíme ji dostat do přední linie!“ křičela na mě.
Corita sotva chodila, v obličeji přes veškerou snahu byla znát bolest. Kaileen ji táhla a snažila se protlačit směrem, kde se pohybovalo nejvíce vojáků, já jsem jim kryla záda. Podařilo se nám dostat vladařku více než do středu pole, když bitva končila. Vojáci zabíjeli pár posledních nepřátel, o našem vítězství nebylo pochyb.
„Královno!“ přiběhl generál.
„Nech nás, brzy za vámi přijdu,“ poslala ho pryč.
„Jsme vyrovnány,“ promluvila Kaileen na Coritu a odsunula si z čela pramen krvavých vlasů.
Přestože jsme nebyly v nebezpečí, meč měla pořád připravený. Znala královnu jinak než já, věděla, jak dokáže být zákeřná. Narozdíl ode mě jí nevěřila, i když jako bojovnici ji svým způsobem ctila.
„Zatím jsme vyrovnány,“ potvrdila panovnice, ale stálo ji to hodně úsilí.
Chytla se za břicho, rozkašlala se a ztratila rovnováhu.
„Ne!“ surově mě odstrčila Kaileen, když jsem ji chtěla zachytit. „Běž od ní!“
„Potřebuje doktora!“
„Ty jím nejsi! Nech ji, její lidé se o ni postarají.“
„O to přece nejde,“ vrátila jsem jí předchozí ránu.
„Uvědom si, že nejsi ve stavu, aby ses mi ubránila,“ pohrozila Kaileen Coritě a kousek poodešla.
Dorazila jsem i tak zničený plášť královny a ovázala alespoň nejhorší zranění. Kaileen se to nelíbilo, ale byla zticha.
„Některé jizvy asi nezmizí,“ upozornila jsem ji.
„To je dobře,“ zkusila se usmát. „Sice to není jako tvé zranění od zorního drápu, přesto mi Narat po tolika bitvách konečně dopřála alespoň něco,“ prohodila Corita. „Vezmi si ten zbytek,“ podala mi svůj plášť, „nic moc, ale ošetříte si alespoň některé rány.“
„Díky.“
„Jdi,“ jemně mě od sebe odstrčila, „a nech ji věřit, že odcházíte, protože mi pomohla.“
„Jak jinak,“ potvrdila jsem. „Buď zdráva, královno, a pokud narazíš na Lany a Ronyho, vyřiď jim mé pozdravy. Bude-li to naopak, můj meč povede tvá ruka.“
„Ať při vás Narat stojí.“
Krátce jsme si podaly ruce, aby si toho Kaileen nevšimla.
„No konečně,“ podívala se znechuceně, „doufám, že nechystáte žádné dojemné loučení.“
„Přestaň,“ neměla jsem na to náladu, co nejrychleji jsem chtěla opustit toto krví nasáklé místo.
„Ona není přítel,“ zastavila mě a zle se na mě podívala, „není a nikdy nebude. Když si to začneš myslet,“ stisk na paži zesílil, „zabiju tě.“
Vytrhla jsem se jí, ale nic jsem nenamítla, nemohla tušit, co bylo mezi mnou a Coritou. Věděla jsem, že se bojí, aby zase nezůstala sama.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 6 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.2 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 13 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 28 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
