obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je jako Opera. Člověk se tam nudí, ale vrací se tam."
Gustav Flaubert
obr
obr počet přístupů: 2915267 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39354 příspěvků, 5725 autorů a 389644 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Co Čech to chatař aneb chalupáři "po naš ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky od domácího krbu
 autor Vlaďka publikováno: 07.09.2006, 19:25  
Další do série Povídky od domácího krbu. Tentokrát o peripetiích se sháněním chaty pro "klid a odpočinek". Doteď jsme se nezastavili. :o)
 

Jsme s manželem „děvucha a synek z dědiny“, zvyklí na barák, zahradu, lesy a svatý klid předměstí Ostravy. O čistém vzduchu nemluvím. Chemička zleva, elektrárna zprava a desítky dýmících šachet v okolí. Praha má sto věží a Ostrava sto komínů. Celé své dětství jsem zřetelně viděla, co dýchám. V zimě, když napadl čerstvý sníh, zůstal bílý asi jeden den. Ten další už ho pokrývala šedá vrstva popílku. Takže když se po revoluci začaly zavírat šachty a všichni nadávali, že přijdou o práci, já jsem si s potěšením užívala překvapivého objevu, že sníh může být čistý a běloskvoucí i čtrnáct dní v kuse. Taky jsem si mohla koupit bílou bundu, která se poprvé v životě neproměnila v mastnými sazemi kropenatou onuci. Dnes jsem příjemně překvapená, jak fasády krásných historických domů v centru vyměnily jednotnou špinavou šedou za pastelově žlutou, zelenou a růžovou, kolik voňavé zeleně je všude kolem a jak krásným městem teď Ostrava je.

Když se nám narodily děti, přestěhovali jsme se z domu rodičů a prarodičů do bytu v téže „dědině“, takže lesy a svatý klid zůstaly zachovány, ovšem barák a zahrada ne. Začali jsme jezdit na výlety po vlastech českých, hradech, zámcích, propastech, folkových festivalech a zoologických zahradách. To jsme spolu s dětmi praktikovali asi 10 let. Časem jsme začali uvažovat o chalupě, abychom mohli z bytu vypadnout na víkend do lůna přírody. Velmi brzy totiž pod vesnicí povede dálnice. Sice to mnohokrát vypadalo, že toto „štěstí“ nám bude odepřeno, ale nebude. Užijeme hluku i výfukových zplodin až nemilo. Něčím nám tu komínovou produkci šachet a koksáren přece musí vynahradit, abychom neměli absťák. Začali jsme tedy vybírat vysněné místo pro chalupu.

Beskydsko jsme zavrhli pro přílišnou blízkost k městu a tedy i přelidněnost (navíc manžel cítil tak nepochopitelnou averzi vůči těmto horám, že se to nedalo vysvětlit jinak než tím, že kdysi v předchozím životě ho tam jako zbojníka Ondráše popravili nebo byl shozen co nehodný hradní sluha z hukvaldských hradeb do propasti).
Zvolili jsme tedy Jeseníky, které byly autem hodinu cesty od nás. Já jsem neměla vůči těmto horám žádné nelibé pocity, jak by se mohlo vzhledem ke středověkým procesům ve Velkých Losinách zdát. Zřejmě jsem nebyla v minulosti čarodějnice, ale pokorná a spořádaná žena. Zato teď si to vynahrazuji a v době, kdy mi už upálení nehrozí, zbaběle organizuji Slety čarodějnic. Málo platné, moje pravá podstata se prostě musí aspoň jednou ročně projevit v plné kráse. Se zmalovaným obličejem, bradavicí na tváři, začerněným zubem a vlasy jako výkřik Tiny Turner, se konečně cítím sama sebou. Lítám na koštěti a rozdávám dobrým lidem „čarodějné bejlí“. Tu aby déle postál, tu aby vydržel a případně k těm nesympatickým, co nemají pochopení pro recesi, pronáším kletby, jako třeba:
„Nechť vám do týdne a měsíce úplňku chcípne kráva a manželka vám nedá.“ Tady vidíte, co jsem to za „charakter“.

Ale zpět k chalupě. Po rozhodnutí kde, jsme rozhodovali co. Znáte ty staré podhorské chalupy s malými kastovými okny, které lemují truhlíky begonií, se šedesátky zdmi a půdami, na kterých kdysi lidé skladovali seno? Člověk z nich cítí jistotu a člověčinu a tradici. Takovou chalupu jsme hledali. Selské stavení, třeba klidně zarostlé, ale s atmosférou a trámovými stropy. Hledali jsme dlouho a urputně a ideál jsme nenašli (Vlastně našli a několikrát, ale zapomněla jsem podotknout, že jsme měli i určitý finanční limit, který byl velmi pod úrovní ceny takovéto chalupy).
Navíc jsme do té doby netušili, kolik lidí už ztratilo jakoukoliv soudnost. Za ruinu, kterou držel pohromadě jenom dobře rozrostlý mech chtěli miliony a za papundeklovou chatičku bez pozemku taktéž.

Došli jsme k poznání, že lidé prodávají nemovitost většinou když někdo zemře. V některých domech jsme jednali s velmi aktivními dospělými potomky, kterým zemřel starý tatínek a kteří do té doby ani netušili, že jejich nemohoucím rodičům v polorozpadlém domě už pět let neteče voda. Ale jakmile se ale jednalo o prodej, čili o penízky, byly to ty nejstarostlivější děti na světě. Domov důchodců pro maminku měla ta dítka jistě už zajištěný. Opravdu panoptikum lidských charakterů.

Jednou jsme odmítli dobře zachovalý domek za rozumnou cenu, protože byl přímo proti kostelu a hřbitovu a vyzvánění umíráčku, klekání a svolávání na mši během dne bylo trochu rušivé. (Nechtěla jsem se opalovat na zahradě a mít výhled na truchlící pozůstalé nesoucí rakev. To by nebylo to pravé ořechové pro relax. A to ani kdyby pivo bylo ze sedmého schodu, vychlazené akorát).

Další kapitola sama pro sebe jsou realitní agentury.
Jednou jsme se jeli podívat na chalupu vzdálenou 80 km od našeho bydliště, abychom na místě zjistili, že je již tři měsíce prodaná a noví majitelé se ji ani v nejmenším nemíní zbavit. Zdálo se, že na nás poštvou svého dobře živeného vlčáka, pokud okamžitě nezmizíme. Nečekali jsme na povel:
„Bruno, trhej!“ a zmizeli jsme dobrovolně. Avšak inzerát na webových stránkách ještě další dva měsíce ne, takže je možné, že nakonec se ta slintající obluda nějaké lidské oběti dočkala.

Jindy jsme ujeli asi stejnou vzdálenost kvůli inzerátu:
„ Prodám chalupu, po rekonstrukci, nová střecha“, abychom zjistili, že tam správně mělo být:
„Prodám chalupu, nutná rekonstrukce a nová střecha“.
„Vona sekretářka se asi při zapisování na web spletla“, sdělil nám sebevědomý realitní agent, kterého jsme obratem kontaktovali, s názorem, že otrhaný promočený papundekl a rozpadlý, navlhlý barák v zátopové oblasti se jen těžko dá považovat za zrekonstruovaný dům). No nic osmdesát kilásků tam, osmdesát zpátky, čas, benzín…kdo by to počítal. Doufám, chlape, že když večer doma uslyšíš manželku, říkat: „Dnes můžeš“, tak si ve skutečnosti přeslechl předložku - ne.

Toto jsme prováděli asi půl roku, fyzicky navštívili asi třicet domků, domů, chatiček, chat, chalup, ruin a trosek a stovky jsme jich prozkoumali na internetových stránkách a pořád nic. Už jsme přestali doufat, že něco seženeme. Ale vzhledem k tomu, že štěstí přeje připraveným, narazila jsem při každodenní prohlídce internetových chatových přírůstků na nový objev. Nebylo to sice selské stavení, ale zděná chata, nebyla na samotě, ale v chatové oblasti, nebyla na rovině, ale ve svahu, ale na fotkách vypadala moc pěkně a cenově až neskutečně výhodná (při našich zkušenostech jsme se už počítali za odborníky na ceny realit). Až jsme si říkali:
„Čert ví, co je v tom za háček. Aby to nebylo s duchy. Nebudu shánět vymítače.“

Okamžitě jsem zvedla telefon a volala do realitky. Ano, byla jsem první! Bez váhání jsem domluvila prohlídku na úterý a natěšená jako Schumacher na nové ferrari jsem volala tu šťastnou novinu manželovi.
„Miláčku, mám perfektní chatu, v úterý se jedeme podívat, koukni na ni na internet“.
Poté co tak učinil, opět si uvědomil, že lepší družku pro život si opravdu vybrat nemohl (no jo, dám mu to přečíst a když bude něco namítat, smažu to).

Nevydrželi jsme napětí chvíle a zajeli se ni podívat už v neděli a bez makléřky. Jeseníky jsou opravdu moc krásné a zvláštně drsné. Vzduch je tam ostřejší, turistů podstatně méně než na jiných horách a civilizace nepatrná. Méně zrekonstruovaných domů, méně přeplácaných staveb ve stylu podnikatelského baroka, méně drahých aut a při otázce :
„Můžu zaplatit kartou?“, se na vás dívají, jako byste promluvila svahilsky. (To v lepším případě. V tom horším se pustí do hurónského smíchu a zaskočí jim rohlík)

Šplhali jsme se s naší oktávkou do kopce, minuli koupaliště, které – jak jsme později zjistili a jak manžel vždycky podotkl – mělo teplotu vody tak na dva centimetry (pánové pochopí) a blížili se k chatám. Ta naše ležela nejvýše a byla přímo pod lesem, takže jsme mohli z pozemku rovnou na houby. Chata vypadala nově a sympaticky. Byla oddělena od ostatních objektů živým plotem ze smrčků a všude panoval klid a mír. Jediným zvukem byl zpěv ptáků a šumění lesa. Usedli jsme na velmi pěkné venkovní posezení, začali se kochat tichem a zhluboka vdechovali ostrý jesenický vzduch. Užívali jsme si výhled do rozlehlé kopcovité krajiny a na městečko pod námi. Nádhera. (Trošku vadilo, že dominanta kostela se bije s dominantou sila na obilí, ale stačilo se na lavičce posunout vlevo a zůstal pouze kostel.)

Najednou jsme si všimli pohybující se ženské postavy za živým plotem. Větvička smrku vytvořila mezírku a skrze ni, koukalo oko.
„Dobrý den“. Jako slušně vychovaní lidé jsme pozdravili.
Žádná odezva, jen oko zmizelo. Zanedlouho se od lesa vynořila postava starší paní, která nás srdečně vítala, jako ztracené děti:
„Dobrý den, to jste vy? Tak dlouho už jste tu nebyli.“ A pokračovala palbou otázek.
Po nějaké době nám došlo, že paní si nás plete se zatím stávajícími majiteli (věková skupina odpovídala, ale rozdíl blondýna - bruneta a vlasatý – bez vlasů , jak jsme později zjistili, byl opravdu markantní. No, ale paní bylo přes sedmdesát, takže měla na drobné omyly nárok).
Když si svůj omyl uvědomila, začala klást cílené otázky, vedoucí ke zjištění, zda naše děti nejsou uřvaní nezvedení fakani, zda nemáme ve zvyku pořádat alkoholové a drogové orgie, zda my a naši přátelé nekrademe a nebyli jsme ve vězení. Ujistili jsme ji, že naše dospívající dcery mají jiné starosti než za vřískotu mlátit jiná dítka lopatičkou do hlavy (patlat si na pusu make- up je celkem tichá činnost) a chatu chceme koupit proto, abychom měli od podobných věcí svatý klid. Nebudeme tady mít ani televizi a večery míníme trávit tichým koukáním do ohně, maximálně občas za zpěvu trampských písní. Paní si zjevně oddechla.
Tak to bychom měli. Naši sousedi jsou starší lidé, kteří rámus dělat nebudou. Navíc bydlí na chatě od jara do podzimu, takže dohlídnou přes týden i na tu naši, zda je v pořádku. V zimě se prý vždycky stěhují dolů pod kopec, do domu pro seniory, kde mají byteček dva plus jedna. Na stáří ideální kombinace.

V úterý jsme si prohlédli, už i s paní makléřkou, interiér. Naprosto nově zrekonstruovaná zděná chata, stropní trámy z borového dřeva, podlaha ze smrkových fošen, všechno vonící novotou a lesem. Úžasné. Sklep nebo garáž, záleží, jak si to pojmenujete, v přízemí obývák s kuchyňkou a pecí, malá koupelna s WC a schodiště do podkroví, kde jsme našli dvě malé ložnice celé ve dřevě. Ideální. Cena minimálně o třicet procent nižší, než jakou měla chata skutečně hodnotu. Snažili jsme se zjistit, kde je zakopaný pes (nebo mrtvola na pozemku), ale nepovedlo se. Že dálnice se tam stavět nebude, jsme si ověřili předem.
„Oni na tom nepotřebují vydělávat. Prý jim stačí, když si za ty peníze koupí auto.“
Tato dáma nebyla příliš fundovaná. Na otázku, jak je chata stará, odpověděla:
„No, je nová.“
„To je zvláštní, nám se zdá, že tak dvacet let už má.“
„Jo, tak nějak to bude“. Opáčila realitní „profesionálka.“
Moc jsme se toho nedozvěděli, ale nakonec i přes některé nevýhody (svah – dá se částečně vybrat, chatová oblast – je neděle, je tu klid, takže asi pohoda) jsme se rozhodli pro koupi (s vědomím, že tahle chata se už zítra dá prodat podstatně dráž, v případě, že bychom opravdu vykopali zpod smrčků mrtvolu neznámého německého vojáka z druhé světové a ten nás chodil v noci strašit).
Následná schůzka v realitce nás utvrdila v tom, že ta slečna majitelům prostě jen hloupě poradila. Odhadní cena byla podstatně vyšší (a adekvátní), ale „odbornice“ jim vysvětlila, že za tu cenu to neprodají. Skoro nám jich bylo líto. První zájemci a hned kupci. Kdo ví, kolik by za to jinak mohli dostat.

Hned o prvním víkendu jsme se seznámili i s manželem oné naší sousedky, panem Bočkem. Pan Boček hrál rád a dobře na klarinet, ze dřeva uměl kde co a všechny chaty kolem, včetně té naší, mu vděčily za stále krásný vzhled a dřevěné obklady.
„Tak vy jste z Palabovic?“
„Ano, pane Boček, to jsme.“
„Tam jsem měl kamaráda, hrál jsem s ním kdysi závodně volejbal. Karel Jarovec se jmenoval.“
„Cože?“ opáčila jsem šokovaně „To je můj taťka“
„Váš taťka?!!!“
Následoval vřelý telefonní rozhovor, po kterém pan Boček i můj otec zjistili, že jsme si lépe nemohli vybrat, že staré roky tak budou oba trávit na chatě, při družném rozhovoru a hře na kytaru a klarinet a možná si občas přes živý plot i zahrají volejbal.
(pokud endoprotézy dovolí)

A poté, co jsme zjistili, že sousedka z druhé strany s námi chodila na gymnázium a dnes na něm vyučuje angličtinu, jsme se už nedivili ničemu.

A tak si buďte jistí, že když pojedete do zapadlé vesničky Učuhaki v Bolívii, ležící v nadmořské výšce čtyři tisíce dvě stě šedesát metrů, mezi domorodce, kteří nikdy neviděli evropana, potkáte tam Rudlu Pokorných, svého nejlepšího kamaráda z dětství, který se ve dvanácti s rodiči odstěhoval do jiného města a kterého jste od té doby neviděli. Protože „Svět je malý a o náhody v něm není nouze.“


 celkové hodnocení autora: 98.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 7 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 14 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 22 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 25.08.2007, 20:22:16 Odpovědět 
   Hezké! Myslím, že jsem už o té chatce (chatě) něco od Tebe četl! Takže tohle je začátek (doufám, že ne konce)... ;-) Svět je malý a život tropí hlouposti, co ještě k tomu dodat? Zase jsem se nenudil, ale bavil jsem se... ;-)
 sirraell 23.08.2007, 10:07:43 Odpovědět 
   Souhlasim, ze zivot je nejlepsi inspiraci, ne kazdy to ovsem dokaze tak mistrne vyobrazit jako ty. Tvuj humor vzdy vykouzli na tvari usmev, ktery zustane v srdicku jeste nejakou chvili. Tve povidky, at uz smutne nebo vesele, jsou nezne a nostalgicke a vzdy mi pripomenou, proc jsem si jeste nezmenila obcanstvi. Povidky od tebe jsou jako vylety domu...
 ze dne 23.08.2007, 10:11:57  
   Vlaďka: To je pro mě pocta...
 Luciena 20.09.2006, 16:32:47 Odpovědět 
   Moc pěkná povídka, hezky se mi četla, líbí se mi takový způsob psaní.
 Milan Březina 11.09.2006, 10:49:35 Odpovědět 
   Bavil jsem se. Víc k tomu asi není co dodat, protože tvoje příběhy mou kritiku nepotřebují.

Děkuji, známkuji...

BTW: Kdy nás pozveš na špekáčky? ;-)
 ze dne 11.09.2006, 11:52:11  
   Vlaďka: Jedeme tam o víkendu, tak dorazte :O) Naložím kuřecí stehna a krkovičku :o)
 amazonit 08.09.2006, 11:36:09 Odpovědět 
   má to šmrnc, vtip ..co vytknout? nic:o))
 ze dne 08.09.2006, 11:41:09  
   Vlaďka: Děkuji :o)))
 Dark Night 07.09.2006, 23:06:45 Odpovědět 
   Oceňuji spád děje a pěkné obrazy, dobře charakterizované postavy, žádná nuda. 1
 ze dne 08.09.2006, 10:01:46  
   Vlaďka: Taky děkuji. Život píše ty nejzajímavější "story". Člověk ani nemusí vymýšlet:O)
 Anquetil 07.09.2006, 20:12:08 Odpovědět 
   Tvůj příběh je pro mne zajímavý hned dvojnásob, když jsem sám zcela nedávno prošel podobnými peripetiemi. Po smrti maminky padl na moje bedra prodej jejího domku. A nebylo vyhnutí, než ho prodat, když všichni máme hluboko do kapsy a nikdo by nemohl vyplatit ostatní sourozence. Stařičký domek z kotovic byl odhadnut sotva na půl milionu a já svěřil jeho prodej do rukou zkušených makléřů z renomované realitní kanceláře, která je u nás No.1. Měsíc jsem byl přítomen brilantní hře prodejce a nestačil zírat, s jakým mistrným umem makléř vyzdvihuje klady a potlačuje negativa domu. Prohlídky domku se zúčastnily desítky zájemců z celé republiky. Dům je už prodán o 2 miliony dráž, než činil odhad soudního znalce. A kupcem je člověk, jehož jsem znal už od dětství - bydlí jen pár desítek metrů od našeho domku... Svět je opravdu malý. :o)
 ze dne 08.09.2006, 10:01:08  
   Vlaďka: Tos měl štěstí. Ta naše slečna byla zástupkyní zřejmě téže realitky (považuji ji za největší u nás) a naštěstí pro nás, byla úplně mimo. Díky za čas věnovaný mému dílku a hodnocení :o)
 duddits 07.09.2006, 19:25:06 Odpovědět 
   Ano, svět je skutečně malý… ne tak však moje radost z tohoto díla. Na začátku mi připomnělo moje oblíbené Na samotě u lesa a v pokračování mě mile a nenásilně pobavilo…

P.S.: Dva centimetry? Brr… tak do toho bych nevlez :-)
 ze dne 08.09.2006, 9:59:23  
   Vlaďka: :o))) "Uvezu to , pane Lorenc?" "Ne". "A teď? "Teď jo"....."A takhle on tady už postavil tři domy" ....Díky za názor i hodnocení.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Vraždasebe
Ema Májová
Pohled z okna
Lulu
Střípky příběhů...
Jackie Decker
obr
obr obr obr
obr

Koloseum
Chimera
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr