|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303504 komentářů :: on-line: 5 ::
|
 |
|
:: Trnitá cesta IV-Rozklad ::
 honzoch |
publikováno: 03.05.2009, 14:27
|
| Po nezdařeném pokosu o Zuzčino vysvobození už zbojníkům nezbývá mnoho možností a samotný vztah mezi Lidkou Pleškovou a Kristiánem Kerkesim se pomalu hroutí. Čtvrtý díl spěje do závěru a kámen nezůstane na kameni |
| |
|
|
10) Rozklad
„Asi je jenom vymknutý,“ sděloval Bellák Siheľskému, zkoumaje kovářův namodralý kotník. Mikula si překryl zranění nohavicí a trpce se usmál.
„Časem otok ustoupí,“ klidnil ho Peter Bellák a upřel zrak k místu, odkud sem ostře zazníval Lidčin hlas. Udiveně pohlédl na kováře: „Proč se hádají?“
„Zeptej se jich,“ opětoval, nechtě, aby se o Kristiánově úletu dověděl ještě někdo další. Bellák pokrčil rameny a posadil se k ostatním. Teď teprve si všiml, že na něj Cyril, Václav a Marek dělají vzteklé posuňky a hned pochopil proč. Všichni měli uši nastražené jako staré zvědavé baby, jen aby něco zaslechli. Sotva mohli, neboť Lidčin vzteklý jekot nebyl k poslouchání a Kristián zase mluvil moc tiše.
K ostatním se ti dva přidali až po chvilce, oba zrudlí, ona pláčem a vztekem, on studem.
„Copak se stalo?“ zajímal se Václav, vida, jak se k sobě milenci posadili zády.
„Ale nic,“ odsekla Lidka a zničehonic se obořila na Kristiána, „jen jim to pověz.“
Zbystřili a zvedli zrak od ohně. Mladík skutečně promluvil.
„Rozhodl jsem se, že se vydám do barončiných rukou. Hned,“ neochotně ze sebe vypravil.
Děvče překvapeně pootevřelo ústa, rozrušeno a překvapeno na nejvyšší míru. Čekalo, že se jim svěří jako jí samotné, ale místo toho přišlo něco nového, naprosto šokujícího. Přála si, ať to vyřkne už dávno, ale zároveň ve skrytu duše, v tom skrytu duše, kterému byla Zuzka ukradená, doufala, že se to nikdy nestane. Netušila, jak reagovat, tak moc ji jeho rozhodnutí vyvedlo z míry. Proč se s tím, proboha, nesvěřil jí samotné jako první?
Vzápětí si uvědomila proč. Sama by mu to rozmluvila. Ale když to nyní vyslovil přede všemi zbojníky, nebylo možné to vzít zpátky.
S pláčem ho objala, spíš smutná, než potěšená.
„Půjdu s tebou. Vždycky a všude,“ řekla mu.
„Ale co tě to napadá! Baronka chce jen mě a Zuzku pak určitě propustí!“ pokusil se jí její nápad rozmluvit, i když tušil, že nebude úspěšný. Sevřela ho ještě pevněji: „Bez tebe bych se vrhla do Váhu.“
„Nechcete si to ještě rozmyslet?“ ozval se po chvíli Václav. „Co když baronka slibu nedostojí?“
„Ale dostojí,“ ihned odvětil Kristián a vstal, „odejdeme ještě dnes.“
Pomohl Lidce na nohy a ohlédl se ke vchodu do jeskyně. Děvče se z té rány stále nedokázalo vzpamatovat. Kéž by to nikdy nevyslovil!
Nastalo zvláštní loučení, čím nečekanější, tím podivnější. Jen Siheľský přesně věděl, jaké pohnutky dohnaly nešťastný pár tak daleko, a nemínil se s nimi chlubit. Václav je spíše litovat a i když se to snažil nedávat najevo, radši by byl, aby s nimi zůstali, i za cenu obětování Zuzany.
A tak se po dlouhých měsících rozloučili s těmi, u kterých našli útočiště před baronkou, a u kterých prožili tolik krásných dní.
Marek Vrábík dokonce posmrkoval a nic ho nepotěšilo, když mu Kristián daroval svou pistoli, poslední památku na svůj šlechtický život. Tisíc pistolí by chlapec vyměnil, aby usměvavá krásná Lidka a odvážný mladík zůstali. Cyril, který nepřijímal mladého Kerkesiho do tlupy rád, neboť pranic nevěřil jeho modré krvi, také neskrýval smutek.
Ti dva se rozplynuli mezi stromy jako přízrak.
Poslední pětice, který zbyla z kdysi všemocné loupežnické bandy, v poslední naději hleděla do míst, kde se ztrácely jejich stopy. Ale ti dva se už nevrátili.
„Banda se rozpadá,“ promluvil ponuře Cyril a přihodil do ohně, „naše síla je pryč.“
„Vezmu od příbuzných rodinu a vyrazím do Polska,“ jako by omluvně oznámil Siheľský. Ještě nevstřebali tu poslední ránu a už tu byla nová. Nesnažili se ho příliš přesvědčit, věděli, že se zbojničením je konec, že brzy bude každý z nich muset řešit, jakou cestou se vydá a jaké nové břímě vezme na svá bedra.
Marek Vrábík se přistihl, že myslí na domov a že je jeho touha silnější, než kdy předtím. Zemřel Miška, odešla Lidka a k tomu Balašova milost. Může se beztrestně vrátit! Už jen sbíral odvahu, aby jim to oznámil.
Konec bandy se blížil.
11) Jasné večery a trapná probuzení
Přišlo jaro. Probouzející se příroda oděla v radosti nad svým vzkříšením stromy do zeleně a prozářila Pováží svými divukrásnými květy.
A jako nejkrásnější květ, květ nejpestřejších barev, vyrašil vztah Lidky a Kristiána, navzdory černému mraku Zuzčina zajetí, který mu stále zakrýval slunce.
Snadno se večer plni odvahy rozhodli vykonat svou oběť, aby je ranní svítání zbavilo veškerého odhodlání, a podlehli svodům toho nádherného května.
Lidka ani nevěděla, zda je šťastná, v hrůze si totiž uvědomovala, že není o nic lepší než Kristián a že ji vlastně milencovo dřívější sobectví přišlo vhod.
A tak si vychutnávali každý nový den, jako by žádná Zuzka ani baronka neexistovaly a všechno ostatní byl jen škaredý sen. Od krásy jarního zmrtvýchvstání se zrak odvracel těžko a třebaže věděli, jak kritická je situace, neodhodlali k činům. Skrývali se v lesích i na sousedním panství, sami dva a ruku v ruce. Zdálky pohlíželi na povodní zdivočelý Váh, loudaje se snad po všech cestách, kromě té jediné, která vedla do Olšice.
Jeho zdobily černé vousy, ji zase vlečka tmavých vlasů, nedbale splývajících na košili. Lidé si je snadno mohli splést s cikánskými hudebníky a kejklíři, kteří se s jarem vyrojili na cestách, a hrávali nejsladší melodie.
Bylo ráno a sluneční paprsky je vyhnaly ze seníku k potoku. Sedl si do trávy a pozoroval, jak se Lidka omývá v ledové vodě.
„Byl by obrovský hřích, vydat tenhle krásný dar přírody baronce, aby jej zadupala,“ myslil si pokaždé, když se věnoval těm plným tvarům a bezmezně je obdivoval. K její tváři vzhlížel jako k pravoslavné ikoně a byl štěstím bez sebe, když mu pohledy s něhou v očích vracela.
Po koupeli vyšli dál, zanechal jí u cesty, že něco uloví. Vždy, když se od ní byť jen na chvilku odloučil, vrátily se výčitky, stále silnější a silnější. Vždyť už plynul čtvrtý měsíc.
„Ještě dva pro Cyrila a budeme hotovi,“ sděloval Bellák, když s lítostí rozděloval poslední drobné, ještě z bohatýrských časů Staňka Cervenky. Měšec, již dříve poloprázdný, se lítostivě smrskl. Členové bandy na sebe tiše pohlédli, v očích jediné, rozpačitost.
„Těšíš se domů?“ optal se smutně Cyril Marka. Chlapec se slámově žlutými vlasy mlčky pokrčil rameny.
„Já bych se taky těšil,“ dodal a zkoumavě přelétl pohledem po tvářích Václava Pleška a Petera Belláka. Věděli, kam míří, znaveni skrýváním se a ustavičným strachem, a věděli také, že oni se domů vrátit nemohou a nesmí, protože je tam čeká trest.
Loučili se se smíchem a aby zakryli smutek, ještě si urostlého chlapce, či spíše již mladíka, dobírali: „A dej si pozor, ať z tebe Balaša hned neudělá hajného nebo hajduka!“
Sotva tušili, že v žertu mířili přímo do černého. Kdyby jim osud dopřál po pár letech ještě jedno shledání, nepotkali by jej již v ošoupaném kožichu a roztrhané haleně, ale v červené uniformě…
Ulovený ušák se opékal nad ohněm, Kristián hleděl zamyšleně do plamenů. Lidka, dosud něco kutící opodál, zaujala místo vedle něj.
„Možná už je hotový,“ oznámil a objal ji.
„Radši ho ještě otoč,“ odvětila a svázala si vlasy do uzle.
„Nech si je rozpuštěné, je to mnohem hezčí,“ mínil. Stáhl maso z ohně a spokojeně pokýval hlavou na znamení, že už je hotovo.
Rozhostilo se chvilkové ticho, jen listy ševelily a třepotaly se ve větříku.
„Víš, Kristiáne,“ pravila tiše, jako by je nechtěla rušit, „zítra půjdu za baronkou. Nezasloužíme si tohle nádherné jaro, dokud nebude Zuzka na svobodě!“
Říkalo se jí to těžce a ještě obtížněji hledala jednotlivá slova, ale vyslovovala je s rozhodností. Málem se spálil od horkého masa, jak moc ho její tón překvapil.
„Myslíš vážně, že zítra půjdeš… “
„Myslím,“ odsekla a přitiskla hlavu k jeho hrudi, „já už to nemůžu vydržet. Jsme strašně bezcitní.“
„Nejsme,“ honem opáčil a začal ji hladit.
„Ale jsme,“ dala mu prst na ústa, „sedíme tu, užíváme si, Zuzka trčí v nějaké tmavé díře a proklíná nás.“
Propukli v tichou výměnu názorů, který skončila Lidčiným vítězstvím. Přemáhala vlastní sobectví a opakovala známé argumenty, až jej zcela umlčela, či snad zmlkl sám, doufaje, že ráno nepříjemná povinnost pomine společně se září hvězd a Lidku přemluví.
Ta mu věnovala další naštvaný pohled. Už dávno si všimla jeho zoufalého nedostatku iniciativy a na prohřešek s Rosinou se jen tak zapomenout nedalo. V duchu mu vyčítala nezodpovědnost, neschopnost a naprostou nepraktičnost. Otázka, zda ho má pořád ještě ráda, na ni dotírala ze všech stran a skrývala se v každém jeho pohybu.
„Dobrá, zítra ráno,“ neochotně špitl po večeři a začal z ní stahovat košili. Chvilku se slabě bránila, ale když jí znovu odpřísáhl, že souhlasí, ráda uvěřila a dala se mu všanc. Snadno povolila, neboť v jeho náruči se na trampoty života zapomínalo tak lehce jako nikde jinde na světe. Lehce podlehli něžnostem, ona v touze si ty poslední okamžiky před zkázou náležitě vychutnat, on v uklidňujícím přesvědčení, že ráno zůstane vše při starém, a oba v nepříjemné předtuše, že noc bude krátká.
„Vavro, posloucháš mě vůbec?“ vztekala se Rosina, přešlapujíce kolem něj v záři svící.
Brezničan zachoval zamračenou tvář a předstíral, že cosi píše. Škrábal brkem po papíře tak zuřivě, až jej samou snahou zlomil na dvě části.
„Pořád chceš, abychom spolu utekli?“ zamručel, aniž by zvedl zrak.
„Chci! A co nejrychleji!“
„Copak se tu nemáme dobře?“ opáčil a odložil své psaní. „Chceš opustit tak dobrou službu a radši žebrat?“
„Už tu nemůžu vydržet, představ si, jaké to je, když tě všichni mají za děvku! Všichni mi ubližují!“
„Kdo ti, prosím tě, ubližuje?“ nechápavě zavrtěl hlavou.
„Když tu zůstanu ještě chvíli, tak mě Žofie umlátí k smrti! A Szendrei na mě kouká jako vlk, určitě mě znásilní!“
Brezničana, sice unaveného a přiopilého, ale zato nikdy zvlášť citlivého, její slova viditelně pobavila. Tohle bylo moc i na něj a proto se jí provokativně rozesmál do očí: „Tak znásilní Ján Szendrei? No né, nedělej, že by se ti to nelíbilo! Ty si umíš užít s každým, ha, ha! Kam bych chodil, mám se to tu dobře. Szendrei, cha, cha… to ti nesežeru!“
„Tak já odejdu sama,“ zavřeštěla, až to bodlo do uší, „jsi pěkný hajzl a tohle tě bude mrzet! Chcípni tu!“
Překvapenému Vavřincovi její citový výbuch podlomil kolena, takový zmatek v hlavě nepamatoval už dlouho.
„Rosinko, holubičko,“ zakňučel, „kam bys chodila! Nemůžeš sama, jsi něžná, křehká jako květinka!“
„Já ti ukážu, jak jsem něžné a křehká!“ pokračovala hysterka a aby dodala svým slovům patřičnou váhu, odkopla židli ke dveřím. Konvici i kalamář před ní duchapřítomně zachránil a uklidňoval ji, jak mohl. Když konečně našel odvahu zvednout i převrženou židli a vrátil ji na původní místo, do očí mu jako kyselina vnikla pronikavá zář předmětu, který Róza vytáhla z kapsáře.
Zakryl si je a teprve po chvíli nalezl odvahu, vrátit zrak směrem k ní. Třpytivý náhrdelník velké ceny se pohupoval sem a tam a odrážel plameny svící.
„Kde jsi to vzala?“ otázal se ochraptěle, hypnotizuje mistrovský kus.
„A budu mít zlata, kolik budu chtít,“ odsekla místo odpovědi.
„Od Reicherta?“
„S tím prasetem nechci mít nic společného! Bude to jen mezi námi dvěma, Vavro!“
„Ptal jsem se, odkaď je,“ netrpělivě zavrčel a přistoupil k ní.
„Z barončiny klenotnice! Véghová si hraje na chudou, ale už dlouho nebude! Oškubeme ji do posledního zlaťáčku!“ spiklenecky mu šeptalo snědé děvče, po hněvu již ani památky. „Ale musíš spolupracovat.“
„Co jsi udělala se strážci?“ pokračoval ohromeně ve svém polohlasném výslechu. „Ty šperky hlídali moji muži a ti nikoho nepustí.“
„Hlupáčku,“ s úšklebkem ho politovala a názorně ukázala podvazky, „trošku jsem ji zpestřila službu, byli v sedmém nebi! Div ducha nevypustili, jak funěli. Chudáčci!“
Chvilku mu trvalo pochopit to všechno, co se mu snažila vysvětlit. Zprvu se rozlítil a chtěl ji okamžitě hnát před baronku, tu kurvu, tu zlodějku, ovšem po čase mu kolečka v hlavě zapadla do sebe a už myslel jen na klenoty a na Rosinu.
„Chceš je ukrást všechny?“ ochraptěle se ozval.
„Ty navrchu tam necháme,“ zněla mu okamžitá odpověď, „třeba na to přijde, až budeme za horami!“
„Na to bych nespoléhal,“ varoval ji, načež byl nucen uznat, že se mu to celé začíná zatraceně líbit.
„Nejsi troškařka,“ křivě se zazubil, „a to je na tobě nejlepší… “
„A zdrhneme do Prešpurku a budeme si žít jako páni!“ zavýskla a přitiskla ho k sobě. Její obětí opětoval s rozpaky, vysílený rychlými změnami jejích ustavičných nálad. Ale dotýkat se jejího těla a jeho klenotů zbavovalo i velitele hajduků všech rozpaků.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 9 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 13 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
