obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Chceš realizovat své sny? Probuď se!"
Joseph Rudyard Kipling
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39393 příspěvků, 5729 autorů a 389829 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Sněm č. 3009 II. ::

 autor Anne Ross publikováno: 29.04.2009, 20:26  
Druhá část příběhu z Říše zvířat, pojaté poněkud jinak. Předem upozorňuji, že Frickovo jednání může každý chápat po svém a to ne vždy pozitivně. Jsem si toho vědoma a budu ráda za Vaše názory, jen si ještě dovolím poznamenat, že ten příběh se tak odehrál a já ho jen zapsala. Jestli se vám to nelíbí, obraťte se na Stephena Kinga, aby vám vysvětlil teorii o zkaměnělinách ;-) Berte tuhle takovou, jaká je, a nebojte se ji pěkně zkritizovat.
Přeji vám zážitek, příjemnost nezaručuji.
 

Cítil jsem, jak se můj duch ještě více vzdaluje a dává tělu neomezený prostor pro výjev síly a pružnosti. To tělo pro mne neznamenalo nic, a proto jsem byl v bezpečí, ať se stane cokoli, neboť zásoby mé energie byly uloženy na místě nedosažitelném pro vůdce i pro všechny ostatní, kdo nevlastnili správný klíč. Tím klíčem byla má mysl.
Přesunul jsem svou mysl do přední části hlavy, byl to uvědomělý pohyb, známý a jistý léty praxe. Má mysl se přiblížila stavu podobnému transu. Byla také bezpečná.
Pak už před pahorkem stálo pouze tělo a to tělo se napjalo jako nebeský luk a se silou podobné síle božského otce vystřelilo do vzduchu.
Přistálo přímo před gorilím samcem a okamžitě se zase odrazilo, otáčelo se ve vzduchu, rotovalo a napínalo se tou neznámou silou a můj duch to všechno pozoroval ze své výšky. Tak se stalo, že jsem najednou měl hned několik různých úhlů pohledu a ty se spojovaly, prolínaly se navzájem a obohacovaly mé vidění, přesně tak, jak by si to každý opravdový pozorovatel přál, aby jeho vidění obsáhlo co největší spektrum barev a tvarů, energií a aby bylo tím nejostřejším viděním, jaké božský otec kdy komu daroval. Nebylo to mé vidění, někdy to bylo vidění božského otce a někdy zase vidění celého tvorstva, ale nikdy nepatřilo pouze mně. A v tom bylo jeho kouzlo.
To tělo svištělo vzduchem, zvířata dole na mýtině přestala i dýchat a ztuhla úžasem, protože ta energie je zasáhla také.
Možná to všechno vzniklo a začalo tam pod borovicí, to nevím, ale jsem si jistý, že v tu chvíli na mýtině ani nikde na sněmovišti nebylo lepšího pozorovatele než byly mé sloučené podstaty osvícené a požehnané božským otcem, vznášející se vysoko nad vším všedním a povrchním, nad vším, co viděly každé zvířecí oči, které toho dne neosleply tou nesmírnou energií.
Neptejte se, kde jsem byl v tu chvíli, kdy mé tělo létalo v nebeských výšinách, nehmotné a odolné gravitaci, pružné, ohebné a ladné, jak nikdy nemohlo ze své přirozenosti být. Já byl vždy jen pozorovatelem a to bylo zatraceně sedavé zaměstnání.
Sedavé zaměstnání, zopakovala má mysl a mou bytost zaplavil všeobecně euforický pocit, který tělo pozvedl ještě výše nad koruny stromů, výše k branám věčnosti. Na kratičký okamžik jsem téměř cítil jejich dotek, ten nejkrásnější pocit v celém vesmíru, jaký mohl pozorovatel mého formátu kdy zažít. Vlastně bych ani neřekl, že měl právo jej prožít, okusit něco tak vznešeného a posilujícího.
Sedavé zaměstnání. A tohle byla jediná možnost, jak to dokázat, jak svou vnitřní silou zachránit život svého jediného přítele. Přítele, který vlastnil jediný ocelový klíč k mému srdci. A někdo mi vyšel vstříc, odněkud zeshora, snad. Nebo možná z úplně jiného světa.
Způsobil však, že jsem se docela přestal kontrolovat, ztratil nadvládu nad tím, co ke mně patřilo, duch, mysl a tělo, byly si tak vzdálené a já byl bezstarostný, já měl jen to své vidění. Přesto to za to stálo. Dostal jsem odměnu, dřív než jsem stihl vykonat cokoli zásadního.
Popadl jsem část svého sebeovládání, šňůrku, spoj vedoucí k tělu, a přinutil jsem je rozhodným pohybem, jako bych tahal za oprátku, změnit směr. Poslechlo, na chvíli zůstalo viset stovky metrů nad zemí a pak se začalo spouštět dolů, rychlostí, kterou nabralo během cesty nahoru, navíc násobenou jeho vahou, tu totiž změnou směru opět nabylo a hned využilo. Mé tělo se řítilo dolů, zpátky na mýtinu, a mé vidění teď bylo rozpolcené, část toho obrazu jsem stále viděl z výšky, zbytek se přesunul do hmotných očí mého těla.
Úkol byl splněn a věděli to všichni, kdo se dívali. Já také.
Pár metrů nad vrcholky stromů jsem tělo přinutil trochu zpomalit, aby hmotné oči mohly zmapovat situaci na mýtině. Všichni ke mně vzhlíželi ve vytržení, některé z obětí vyrvaly své končetiny ze sevření provazů a mávaly nebo tleskaly, všechno živé na mýtině jevilo zájem o mé schopnosti, všechno až na vůdce.
Nerozmýšlel jsem se dlouho. Nevěděl jsem přesně, co udělám, dokud jsem nebyl ve vzduchu jen kousek nad hlavou gorilího samce, který ke mně byl otočený zády. Možná byl velmi silný a dokázal ovládat davy, ale v jeho obří hlavě nebylo místo pro rozum, moudrost ani chytrost. Neměl ponětí, co ta slova znamenají, a přesto si nárokoval místo nejvyššího vládce, vůdce a rádce společnosti, protože – i když on to asi také nevěděl – tyhle všechny funkce musel zastávat, pokud chtěl být úspěšný ve své zaslepenosti. Jenže nikdo z Říše nechtěl být veden někým, kdo viděl jen sám sebe.
Mé tělo zpomalilo, ale zároveň nabralo na obrátkách. Předvedl jsem ještě několik kousků pro své pozorné obecenstvo, jehož členové si povětšinou až tady na mýtině všimli mé existence, ale to mne nijak neomezovalo v tom, co jsem chtěl udělat, nepotřeboval jsem věrné fanoušky, jen podporu, a tím, že jsem je všechny viděl, jak radostně přijali mou energii, věděl jsem, že s nimi to dokážu.
Gorilí samec se uprostřed pahorku začal otáčet do stran, znepokojený výrazy svých společníků. Bylo pozdě. Oni už vzhlíželi k někomu jinému.
Jakmile mé tělo dokončilo poslední salto, snesl jsem se co nejníž, odrazil se ze vzduchu jako z pevné podložky a přistál na vůdcových zádech. Náraz byl tak silný, že vyvedl z rovnováhy i jeho těžké a silné tělo, které však bylo jen pouhou schránkou pro nic, jen obrovská hromada buněk s genetickou informací, bez náplně.
Když má mysl znovu potkala tuhle myšlenku, vzpomněl jsem si na jeho matku a s ní i na sněm, který ještě nezačal. Musel jsem být špatně informovaný. Protože jsem cítil vůdcovo rozčilení pod svými rozhodnými prackami, které svíraly jeho tlustou kůži a zarývaly do ní drápy, aby se dostali co nejblíž nervovému systému, odvážil jsem se ještě na chvilku oddálit provedení plánu a ohlédnout se na stranu, kde za řadou pryskyřičných borovic a ostatních kouzelných stromů leželo sněmoviště.
Božský otec upíral své paprsky do mé šíje, přestože měl již dávno pokročit ve své cestě dále na západ. Zdálo se mi, jako by osvětloval celou tu nadpřirozenou scénu, jíž byl zčásti strůjcem. Jako by chtěl upozornit všechny přihlížející, kam přesně se dívat, pokud si z mýtiny chtěli odnést co nejvíc.
Prohlédl jsem skrz větve svaté borovice a uvědomil si, že na sněmovišti panuje chaos. Rada nezasedala, už spolu ani nediskutovali. Někteří z nich seskakovali z pódia a běželi se podívat, co se děje na mýtině. Ostatní účastníci sněmu, kteří věděli, že něco není v pořádku už od rána, se k nim přidávali, takže vzápětí proudili na mýtinu ze všech stran. Jako by se sněm přesunul z prostorného prostranství na malou mýtinku, kde najednou chtěli být všichni, co nejblíž vůdci, co nejblíž mně a mé energii. Dodalo mi to ten druhý druh síly, jistou podporu a naději, že nejsem sám.
Ještě jednou jsem se podíval ke kůlům a uviděl, že několik bývalých vůdcových pomocníků se přesunulo k nim, začali svýma obratnýma rukama rozvazovat oběti, které neměly dost síly nebo tělo uzpůsobené k tomu, aby se osvobodily samy. Viděl jsem také, že jako poslední se k nim přidal i sup řečník a svým ostrým zobanem rval provazy, až se z vypálené země prášilo.
V čele rady pak ze strany od mé svaté borovice dorazila Dorotea Hansenová, matka vůdčího gorilího samce, který svou zaslepeností narušil konání sněmu a málem připravil o život několik desítek nevinných tvorů, kteří nevyhovovali jeho představě dokonale obratné společnosti plné silných jedinců bez chyb.
Byli tu všichni, kdo tu měli být, a já mohl začít. Možná tohle nebyl boj proti zaslepenosti jednoho pomateného gorilího samce, možná to byl boj za všechny obyvatele Říše zvířat. Snad jsem mohl alespoň jednou ve svém životě plném svého poslání, svého předurčení, pomoci úplně všem, bez výjimky, nezávisle na tom, jestli chtěli nebo ne. Udělám to a nikdy nebudu litovat.
Má mysl mi předhodila něco jako návrh jiného systému, úplně protikladného k tomu, který prosazoval vůdce pode mnou. Co kdyby si všichni obyvatelé mohli shromáždit své schopnosti do jedné velké nádoby, kam by každý mohl přihodit svůj díl, jakkoli velký, a z toho bohatství by pak čerpal každý podle své potřeby, bez pocitu studu nebo nepravosti? Bylo však třeba položit základ takového kotle, možná silou vlastního příkladu. A protože každá myšlenka, která se měla ujmout, potřebovala po svém boku někoho, kdo bude okolí zbavovat jejích zarytých odpůrců …
Gorilí samec se pode mnou vzepjal v záchvatu zuřivosti, zaklonil se a já se všemi zuby spravedlnosti a pravdy zakousl do jeho krku, až se kus té odporné kůže uvolnil, takže jsem mohl postupovat hlouběji, a používal jsem přitom všechny zuby i drápy toho pozměněného těla, které jsem nepoznával, ale začínal s ním být postupně spokojen. Bylo vybaveno pro boj v silovém poli a zdálo se mi být dost pevnou a odolnou schránkou pro křehké zlato mého ducha ukrytého pod borovicí stejně jako pro mou drahou mysl, která mým slovům dodávala logiku.
Cítil jsem podporu davu pod sebou a ta sílila, jak se stále více a více z nich dozvídalo, oč tu jde, a přidávalo se na mou stranu.
Rval jsem jeho kůži i maso, roztáhl jsem své tělo po celé ploše jeho zad a všechny mé drápy drásaly a trhaly, až byla záda vůdce pokryta krví a on jen řval a lapal po dechu, neboť se dusil vztekem a házel svým tělem na všechny strany, čímž jen zesiloval svou bolest a utrpení.
Když gorilí samec přepadl na přední pracky a už se ani nepokoušel mi odporovat, božský otec se mi svými všemocnými prsty opřel do zad a povolil napětí mých nohou, aby mi naznačil, že už to stačilo, a já mu dal za pravdu. Ustal jsem ve všem drásání a odpoutal se od jeho těla jediným skokem.
Jakmile jsem dopadl na pahorek před jeho obří zhroucené tělo, proměnil jsem se zpátky. Mé tělo mi opět patřilo, bylo to tělo Fricka Škrabala, které ukrývalo nevídané věci, bez významu pro ty, kteří se nechtěli na věci dívat zpříma, svým srdcem. To tělo nebylo vybaveno žádnými zvláštními schopnostmi ani fyzickou odolností jako tělo, které poranilo vůdce natolik, že byl nucen shrbit záda své autority a pokleknout před svými oběťmi. Ano, přesně tohle se stalo, na to přísahám při svém božském otci.
Shromáždění za mnou ztichlo, takže bylo slyšet zrychlený dech každého z nás, všechna ta těla za mnou by mohla vydat spoustu skvělých přísad do našeho společného kotle …
Napomenul jsem svou mysl a ona ztichla také. Chvíli jsme všichni stáli a jen čekali na vůdcovu odpověď. Musel trpět hůře než kdykoli ve svém předchozím životě, bylo vidět, že neznal bolest, neznal její podstatu a metody, jak se s ní sblížit a zmírnit tak její působení. Byl zvyklý na přirozenou autoritu. Zřejmě důsledek výchovy jeho matky.
Nějaký impuls v mysli mne přiměl otočit se za sebe a tam jsem uviděl ji, stála pod pahorkem a její stín zakrýval celou mou postavu. Ona jediná se dívala vpřed, přímo do synových očí, které se teď začaly plnit zlostí a touhou po pomstě.
Zajímalo by mne, jak chce pomstít svou nedokonalost, pomyslel jsem si. Má mysl mi opět patřila, patřila do mého těla, takže nám chyběl už jen náš pohřbený duch, který chránil deník.
Nebezpečí sice bylo zažehnáno, ale ještě mi zbývalo udělat něco velmi důležitého, abych dokončil svůj plán. Týkalo se to Moritze.
Ohlédl jsem se za sebe a uviděl jsem ho v plné kráse, jen kousek od Dorotey Hansenové. Došlo mi, že on pochopil ještě víc než má všední podstata a podle výrazu jeho mírného pokorného obličeje jsem usoudil, že je mi vděčný.
Pokýval jsem hlavou, krátce a jen pro něj, otočil se zpět k vůdci, z jehož tlamy začínaly vytékat krvavé sliny a jehož záda se s každým nádechem vyhrbila bolestí do hrozivě ostrého oblouku.
„Dokážeme tě zbavit utrpení, příteli,“ oslovil jsem jej zprvu mírně, čekaje na jeho reakci. Stále jsem pochyboval, že by k jeho nápravě mohlo stačit tak málo. „Stačí jen, když přiznáš, že svou bolest nedokážeš zmírnit ani ovládnout. Tuhle schopnost prostě nemáš.“
Svržený vůdce zaťal zuby ve stejné pomstychtivé grimase, jaká se formovala v jeho temných očích, a odfrkl si, zhnusený, ale také poražený.
„Možná to byl tvůj božský otec, kdo chtěl, abychom tě tímto způsobem naučili pravdě. Myslím, že si to budeš dlouho pamatovat.“ Naznačil jsem lhostejnost, když dlouho nejevil ochotu k odpovědi, a začal se k němu natáčet zády. Chtěl jsem, aby věděl, že má trpělivost není bezedná, že takovým jako on nedávám druhé šance, a zafungovalo to.
„Neumím to,“ zavrčel přes zuby potřísněné směsí krve a slin. Ta dvě slova pro něj představovala více námahy než překonávání všech bolestí. To se mi líbilo. Dokázal to a zasloužil svou část odměny. I on si z dnešního nepodařeného sněmu musí něco odnést.
Obrátil jsem se na svého přítele a pokynul mu rukou, jejíž drápy jako by se od mého útoku opět zmenšily a nabyly své staré podoby. Stopy krve na nich byly již také nepatrné.
Moritz se začal prodírat směrem k pahorku, s jeho nevelkým tělem to mohlo být nebezpečné, ale ostatní mu brzy začali uvolňovat cestu a dívali se na něj s podivem, který postupně přecházel v úctu.
„My všichni máme v téhle říši nějaké poslání. Můj přítel umí léčit rány a ulevovat od bolesti, ale dosud neměl mnoho příležitostí své umění uplatnit. Nikdo mu totiž nevěřil, všichni se od něj odvraceli. S mým přispěním se přesto zdokonalil natolik, že teď může pomoci svému dávnému nepříteli,“ sdělil jsem shromážděným, aby všichni chápali, co sledují.
Vyskočil jsem zpátky na pahorek, abych Moritzovi pomohl. Byl šťastný a nadšený, že konečně může začít dělat svou práci a být naplněný jako já. Dal mi stručné pokyny a já odběhl do lesa za pahorkem, abych našel co největší zelené listy, které by našemu dokonalému gorilákovi posloužili jako obklady na zasloužené rány.
Vrátil jsem se za pár minut, s tlamou plnou býložravé potravy, která dráždila mé chuťové buňky a připomínala mi můj zoufalý, prázdný žaludek, který toužil po čemkoli sytém, i kdyby to mělo patřit do vegetariánského jídelníčku. Byl jsem zvyklý vydržet bez potravy dlouhé dny, neboť mým hlavním denním chodem byla slova, která se formovala v příběhy a zvířecí osudy, a ta byla také to nejlepší, co jsem znal. Jenže teď, jako tělo bez duše, jsem měl velké problémy udržet svůj fyzický hlad v mezích.
Moritz si zatím vylezl na hřbet Dokonalého a já mu začal podávat chladivé listy, aby je jeden po druhém natřel svým roky pěstovaným léčivým olejem, který se mu uvolňoval z kusadel, jen když k tomu jeho mysl dala pokyn.
Žádný jed, jen hojivý balzám.
Obdivoval jsem, jak dokázal zůstat tak silný, že byl schopen přimět své tělo, aby na úkor jeho samého produkovalo kašičku tvořenou směsí bylinek, kterými se z toho důvodu od jisté doby neustále krmil, a jeho trávicími enzymy, které měly podivuhodnou moc likvidovat bakterie v ráně a zabraňovat tak infekci. Celý ten proces byl velmi náročný a bral mu síly. Přesto to udělal. I pro Dokonalého.
Trvalo to nějakou dobu, než Moritz se svýma krátkýma nohama docestoval ze země až na jeho krk a všechny rány pečlivě pokladl natřenými listy, ale když to konečně bylo hotové, Dokonalý se napřímil, rozšířenými nozdrami nabral vzduch a zařval, ještě silněji než při mém útoku.
Všichni na mýtině strnuli, někteří jen tím zvukem, jiní celí strachy bez sebe. Já pořád stál na pahorku vedle jeho obřího těla a čekal na svého přítele. Objevil se mezi zbytky chlupů na jeho špinavém černém boku a já k němu natáhl packu, abych urychlil jeho cestu dolů z pahorku. Když jsme scházeli dolů, povšiml jsem si, že je velmi vyčerpaný. Seděl skleslý a smutný, ošetření Dokonalého z něj vysálo balzám až do posledního zbytku.
Nenapadlo mne, že bych se od něj měl držet dál, a tak jsem neodhadl vzdálenost mezi námi a ním, podcenil jsem ho a dal jsem mu zbytečnou příležitost zaútočit z velmi výhodné pozice. Udělal to. V tu chvíli jsem se setkal s očima jeho matky a vyčetl z nich, že ona to věděla.
Dokonalý se rozmáchl svou tlapou dvakrát větší než má hlava a mnohokrát větší než celé Moritzovo tělo a já stačil jen trochu uhnout, takže jeho tlapa nezasáhla svůj cíl na určeném místě a smýkla mnou na stranu. Udržel jsem se na nohou, na takový brzdný pohyb jsem byl ze své kočičí přirozenosti zvyklý, ale Moritzovo lehoučké tělo vylétlo z mé pracky a přistálo vedle mne. Nemohl jsem se pohnout, abych na ně nešlápl, a nade mnou se stále tyčila postava Dokonalého, který za krátkou dobu stihl nabrat neuvěřitelné množství sil. Koutkem oka jsem zahlédl rychlý pohyb, Moritz sebral své zbytky sil a skočil, aby si zachránil život.
Můj hřbet se nahrbil, srst se ježila a já skočil do neznáma.
Mé vědomí se přerušilo a na chvíli úplně selhalo. Ležel jsem někde na zemi, blízko Dorotey Hansenové, a znovu přestal vnímat své tělo. Teď jsem měl k dispozici pouze mysl a i její vnímání bylo ochuzené. Kdyby se rozhodl zaútočit potřetí, neměl bych nejmenší šanci se ubránit.
Pak už jsem slyšel jen další zvuky boje, ale na mé tělo žádná rána nedopadla. V té vřavě se najednou něco dotklo mého ucha, jemné chloupky šimraly, jako by mne chtěly probudit …
„Moritzi!“ zašeptal jsem, abych na nás neupozornil, ale byl jsem vzrušený, že je v pořádku, a tak jsem ho nechal, aby se usadil na mém vlhkém nose, a oba jsme odpočívali, unavení po tom všem, se zavřenýma očima.
Probral nás něčí hluboký, vědoucí hlas, který se snažil přehlušit zvuky z pahorku.
„Igore Hansene, vzpamatuj se! Okamžitě přestaň, pokud se nechceš utkat se mnou!“ Jeho matka stála blízko nás a ze záchvěvů země jsme rozpoznali, že se její mohutné vznešené tělo třese. Myslela to vážně. Pokud nic jiného nepomohlo, byla tohle poslední možnost, jak ho zastavit.
Její hlas otřásl celým shromážděním, toho dne však neexistovalo nic, co by otřáslo jejím synem a donutilo ho přemýšlet nad svými činy.
Začal jsem se pomalu sbírat na nohy, hledal jsem rovnováhu těla i mysli, stále omámené a roztěkané nezvyklým a dlouhotrvajícím napětím. Když jsme zase stáli, Moritz stále usazený na mém nose – nabíral síly, první pohled k pahorku nás vyděsil, až se pode mnou podlomily nohy.
Igor zaútočil na radu a byl úspěšný. Dostal dva z jejích členů, jen dva, protože jeho matka zasáhla včas. Stále s ním bojovala a nikdo na mýtině se neodvážil pohnout. Mé oči se poprvé za ten den zalily horkými slzami, neboť jsem uviděl, kdo nakonec Dokonalému padl za oběť. Členové rady stáli zkamenělí na úpatí pahorku, dvě desítky párů očí upřeny na dvě mrtvá těla pohozená kus od místa, kde teď obě gorily bojovaly. Vybral si zástupce hmyzu a malých šelem. Naši příbuzní. Doplatili na můj zásah místo třiceti jiných, předem vybraných obětí z říše slabých.
Moritz sklonil hlavu se svými léčivými kusadly a byl zticha, protože na jiný projev smutku se nezmohl. Já musel zastavit ten náhlý příval slz, protože hrozilo, že by se v nich můj přítel utopil. Další zbytečnou ztrátu bych v ten den nepřežil.
Po tom všem, co se stalo během několika málo hodin, jsem se cítil jako beznadějný trosečník, který těsně před cílem své cesty narazí na nepřekonatelný skalní masiv. Byl to masiv kruté bolesti a ztráty, který omývaly vody nespravedlnosti a lži. To byly jediné pocity, které panovaly v Říši zvířat. Já na tom nemohl nic změnit, i když jsem tak moc chtěl, že bych pro tu věc zemřel. Zemřít pro pravdu by byla ta největší čest, ale té se mi těžko dostane. Svět není tak milosrdný. Ne ten náš.
Se všemi negativními pocity se dostavil ještě jeden. Byl nepřekonatelný a nejvíc bolestný, předčil i ztrátu členů rady. Zradil jsem svého božského otce. Byl jsem zbytečný.
V tom zmatku jsem téměř úplně propadl pocitu méněcennosti. Skoro jsem začal věřit, že systém vlády dokonalých, který navrhl Igor, je správný a že jsem ho měl nechat, aby tu myšlenku uskutečnil. Že je dokonce lepší než můj systém společného kotle se schopnostmi.
Ale nebyla to pravda. Teď to vím. A protože sebevědomí pro mne nic neznamenalo, měl jsem v tom vlastně výhodu. Nevzdal jsem se.
Dorotea se právě snažila odvléct svého syna do lesa za pahorkem, do bezpečné vzdálenosti od shromáždění, když se v páse borovic začalo něco dít. Nejdřív jsem tomu nevěnoval zvláštní pozornost, neboť nic už mne nemohlo zachránit z mé zbytečnosti, ale když jsem si uvědomil, že ten rozruch vychází zpod mé svaté borovice, zbystřil jsem své přepjaté smysly, naslouchal, díval se a jen očekával, co přijde. I kdyby tam pod borovicemi nastával konec světa, nehnul bych se z místa. Některé události byly beztak předem určeny jinými silami, nemohli jsme je ovlivnit ani odvrátit. Dál jsem dělil svůj pohled mezi to místo pod borovicemi a zápasící gorily.
Jiné síly, o nichž jsem tak často přemýšlel a stejně často vám o nich vyprávěl, se přihlásily o slovo a strhly veškerou pozornost shromáždění do místa, kam jsem uložil deník. Neochotně jsem se otočil s ostatními, abych Moritze o něco neochudil, a náhle mé tělo prostoupilo povědomé chvění.
Energie. Zlato. Božský otec … šeptala má mysl.
Představení ještě neskončilo. To hlavní mělo teprve přijít.
Chvění sílilo a zmocňovalo se mého těla, má mysl se přesunula do přední části hlavy, připravená na přechod do toho druhého stavu, za hranici reality, a poslední skutečná věc, kterou jsem vnímal naplno a nezkresleně, byl Moritzův pohyb a lechtání chloupků, než seskočil z mého čumáku a usadil se na zemi.
Mezi větvemi svaté borovice se objevila zlatá koule, zářící silněji a možná i více barvami spektra kolem zlaté a ty barvy v ní vířily a přelévaly se jako v průhledném obalu na štěstí. Štěstí bylo mým duchem, ale nemířilo ke mně. Ještě ne.
Koule nabírala na rychlosti stejně jako mé tělo během té cesty ke svrhnutí řádu dokonalosti, stejně tak se i zastavila v mrtvém bodě a pak obloukem začala padat na mýtinu, směrem k pahorku. Já jen stál, nabitý energií a rozechvělý z návratu svého ducha, bezmocný k tomu, co se stane v příští vteřině. Vůle božského otce vždy došla naplnění. Dojde i teď, co na tom, jak moc jsem jí v tom pomohl.
Nastal okamžik, kdy se mé tělo začalo rozšiřovat, jako by chtělo pojmout více vzduchu, více pocitů, více života. Vzhlédl jsem a uviděl, že stejně tak se chová můj duch. Vlastně bylo docela nemožné, aby tohle byl jen můj duch. Bylo v tom něco víc. Zázračná moc, jakou neměl nikdo z nás. Nikdo na mýtině, nikdo v Říši zvířat. A přesto byl všude, kdekoli, kam jsem přišel, byl se mnou.
Koule se rozšiřovala a snažila se pojmout co nejvíce hmoty. Stala se obrovskou vzduchovou bublinou s roztroušenými částečkami zlata uvnitř a pomalu dosedala na dno mýtiny.
Shromáždění byli spojeni jediným společným pocitem a tím byl úžas. Tvořili jednu velkou žasnoucí rodinu a měli k sobě blíž než na jakémkoli běžném sněmu. To však ještě netušili, co se stane pak – rodina měla být rozdělena, očištěna.
Věděl jsem, že se to nějak bude týkat nás všech, ale netroufl jsem si ani odhadnout, jak to bude probíhat.
Sám jsem byl zvědavý, co můj duch provede, než se vrátí do svého těla. Má mysl byla zvědavá, abych byl přesný.
Boj Dokonalého s jeho odvážnou matkou byl příchodem koule přerušen. Oba stáli vedle sebe a vzhlíželi k nebi s ostatními. Byli prvními, kdo museli projít zkouškou. Byli středem pozornosti již dost dlouho, ale ještě na chvíli jím zůstanou. Jen na malou chviličku, dokud pravda nezaujme své místo a všechno ostatní nebude potlačeno a vymýceno.
Dokonalý chtěl vymýtit nedokonalé, teď podstata pravdy vymýtí všechno nepravé, co bylo na mýtině i v jejím dosahu. Pokud ten proces měl být účinný, muselo se začít od jádra nepravosti.
Koule se začala pohybovat nejdříve v horních částech a pak pohyb postupoval dolů, rozčlenila se na mnoho oddílů a v každém z nich zůstala alespoň jedna velká částečka zlata. Všechno bylo připraveno na zahájení procesu, který byl skutečným smyslem a účelem sněmu číslo tři tisíce devět.
První část koule se oddělila, následována mohutným výronem energie směřujícím na všechny strany, ten nejsilnější proud ke mně. Malá bublina vzlétla k okraji lesa a vyhledala Dokonalého, jeho matku minula, takže se od svého syna ani nemusela vzdálit, a konečně nastal ten slavnostní okamžit v dějinách Říše zvířat, kdy nepatrná část ducha pohltila tělo Dokonalého, aby navždy zbavila svět působení jeho zkažené bytosti. Všichni zatajili dech v očekávání.
Pak se bublina smrskla na poloviční velikost a já znovu ucítil silné pnutí. Cítil jsem a viděl jsem, i když jsem byl daleko od toho místa, jak se zlaté částečky rozžhavily na pekelnou teplotu a následně explodovaly uvnitř bubliny. Celý výbuch se obešel bez následků pro okolí, obsah bubliny však shořel, do poslední buňky, do poslední molekuly vzduchu.
Dorotea Hansenová se ještě dlouho dívala do země, kde zmizel její syn, beze stopy, bez jediného pozůstatku v podobě popela, v tváři výraz poznamenaný neskrývanou úlevou, a mezitím se ostatní části koule rozdělily a začaly kroužit po mýtině, vyhledávaly všechna centra zla, špatnosti a lži, jejichž vina byla snadno prokazatelná, a systematicky je ničily, postup se neměnil. Zahlédl jsem také svou drahou pudlí sousedku madame Maleski, jak s nevěřícným výrazem ve svém spanilém obličeji splývá s okolní hmotou, a říkal jsem si, že i ona v sobě jednou najde onu zázračnou částečku, kterou ji obdarovala má mysl, a objeví podstatu svého bytí.
Všechno se opakovalo tak dlouho, až shromáždění na mýtině značně prořídlo a zbyly jen dvě skupiny – nerozhodní, kteří nebyli jasně přikloněni ani ke světlu ani ke tmě, a nadějní, jejichž srdce byla teplá a živelná, připravená bojovat podobně jako mé.
Chvíli po tom, co očištění skončilo, se zlatá koule vrátila v plné síle, se všemi zlatými částečkami a světlem, a znovu vstoupila do mého těla. Má bytost tonula v záplavě pozitivní energie, srdce radostně pumpovalo do těla více krve než bylo nutné, mysl se rozprostírala v hlavě, už se nesoustředila do žádného jejího kouta a byla tak jasná a otevřená, že jsem si o tom dříve mohl nechat jen snít, a pak konečně můj duch, obrozený a posílený bojem za pravdu, vznešený a plný zlata.
Vrátil jsem se do reality, abych se porozhlédl kolem sebe a zjistil, jaké škody můj duch napáchal. Setkal jsem se s Moritzovým pohledem a v jeho očích přibylo mnoho úcty a obdivu, které ke mně choval již dříve. Dnešní sněm posílí naše přátelství. Usmál jsem se na něj a cítil se šťastný.
Ani jsme nepostřehli, že během očišťování se obloha nad námi zatáhla, přestože odpoledne bylo ještě velmi mladé. Teď paprsky božského otce protrhly hradbu mraků a ozářily nejprve mne a Moritze, opět jsme byli středem, z něhož všechno pocházelo a k němuž se všechno upínalo.
Ještě něco se stalo pod svatou borovicí. Protože můj deník již nepotřeboval úkryt, ba právě naopak, půda se nad ním otevřela, síla jej vyzvedla z ochranného podhoubí jako klenot a poslala jej po světelné dráze ke mně. Přistál na mých rukou a já si jej chvíli prohlížel a váhal, co s ním. Šňůrka na mém krku byla přetržená a v tlamě jsem ho neustále nosit nemohl.
Božský otec mi dal odpověď, dříve než jsem se zeptal.
Zvířata, která prošla očištěním, se znovu rozdělila, na dvě skupiny podle druhu.
Většina z nich zůstala na svých místech, hleděli na mne, ale nejevili velký zájem. Ten zbytek se začal pohybovat. Mým směrem.
Nanejvýš dvě desítky jedinců, zástupců rozličných druhů z celé říše, od malých po velké, ale všichni byli tělem spíše slabí než silní. Čím blíže mi byli, tím větší síla jako by je ke mně přitahovala a oni zrychlovali a chovali se jako kovové bytosti tažené magnetickou silou, zesílenou rostoucím množstvím elektrického proudu. Ten magnet jsem nebyl já, byl to můj zlatý duch, který mne hřál v prsou a prostupoval můj deník, každé mé slovo z tisíců, jež kdy padly na papír, jež skanuly přímo z mého srdce jako kapky božské rosy z nebe.
Shromáždili se kolem mne a byli tak dychtiví, až to jiskřilo, a Moritz musel pobíhat kolem nich, aby je uklidnil a abychom jim včas sdělili, co jsme chtěli, než se na mne vrhnou a ušlapou mne i mého přítele.

Zvládli jsme to. Dnes od toho dne uplynulo několik dlouhých, šťastných let, každý jejich den byl plný života a přinesl nová poznání, nová slova.
Co bylo s těmi ostatními, kteří ke mně tenkrát na mýtině nepřišli, přesně nevím. Nemyslím si, že by byli přímo odsouzeni k záhubě, ale jejich cesta k pravdě musela být jen o něco obtížnější a klikatější. Věřím však, že někteří z nich nakonec poznali svůj cíl a kráčí k němu a že snad našli i podporu v některém ze svých zbylých příbuzných. Možná že i mnozí z těch ostatních, kteří prohráli v prvotním soudu mého ducha, došli jistému poznání, ne však v tomto světě. Našli si jiná místa, doufám, že to byla místa, kam ve skutečnosti patřili, a jejich vlastnosti se vlily do jiných znovuzrozených těl, připraveny konat dobro, bez překážek v podobě vlastní tmy. To jsou jen mé domněnky. S největší pravděpodobností se prostě rozptýlili po Říši zvířat a nikdo o nich neví, kromě božského otce. Pořád doufám, že i oni jsou na správné cestě, bez mé pomoci.
Od té chvíle na mýtině trávím čas se svou skupinou žijící ve světle, učím je svým zkušenostem, starým jistotám, učím je objevovat nové věci, otevírat se světu a používat všechny své smysly pro vnímání krásy, zla a všeho, co s nimi souvisí, a můj věrný Moritz je mým pomocníkem. Učíme je uctívat vše, co bylo napsáno před námi, a vzhlížet k tomu, co bude po nás, s nadějí, ale bez iluzí.
Je nám tu spolu dobře, moc dobře. Zlaté částečky uzrávají v každém z nich, množí se také v mém duchu a naplňují naše okolí tím starým posvátným chvěním, bez nějž by již nikdo z nás nedokázal žít.
Můj příběh byl dlouhý a těžký, má cesta k vyrovnanosti a naplnění také, zato teď jsem svobodný. Kdybych to vše neprožil celou svou bytostí, o čem bych pak vyprávěl? Kdybych neprošel obdobími krutých zkoušek, potácení se v neznámu a neurčitu, obdobími nejistoty a příkoří, z nichž nebylo úniku, jak bych potom našel svou moudrost? Jak bych si mohl jen na kratičkou chvíli vydechnout a pomyslet si, že jsem splnil své poslání, úkol božského otce, že jsem naplnil svou přirozenost a svým vlastním nezlomným úsilím došel ke štěstí?
Nebyl bych ničím, kdyby se to nestalo. Neměl bych stoprocentně pevnou oporu v podobě svých pravd o sobě, o ostatních, o životě a všech jeho podobách.
Byl bych jen zárodek jedné zlaté částečky ztracené ve špinavém větru, na špatné cestě, mezi špatnými tvory, která vždy nakonec utone a zadusí se v bahně pod těmi nedokonalými a sebevědomými. Přesně tak bych dopadl.
Ještě něco se stalo po událostech na mýtině.
Dorotea Hansenová byla první bytostí, která prošla sítem mého ducha. Byla největší posilou mé skupiny, neboť její síla již na začátku výrazně převyšovala zásoby ostatních. Byla mi rovnocennou partnerkou, nejprve jen při výuce ostatních, ale pak se naprosto přirozeně stala mou nejlepší přítelkyní.
Náš vztah stále roste a ještě umocňuje mé štěstí tady, v komunitě pravdy, která je budoucností Říše zvířat. V posledních měsících naše přátelství přerostlo v silnou náklonnost, kterou bych snad již mohl nazvat svou druhou láskou, první láskou od té doby, kdy jsem se zamiloval do světa snů, které se dají popsat slovy. Dora pro mne představuje samu moudrost v nekonečně svůdné kombinaci s ladností svého silného těla a silou svého vnitřního bohatství.
Její krása nabývá takových hodnot, až začínám mít strach, že jednou pro ni můj duch přestane být dost dobrý a zajímavý. Ze všech sil se snažím stále pracovat na své hromádce zlata, aby i ona měla pořád co objevovat a zkoumat. Zdá se, že zatím jsem úspěšný.
Včera jsem poprvé pocítil, co to znamená milovat tělo. Měsíce jsme kroužili kolem žhavé kaše své lásky a včera mi dovolila, abych se navečer uložil přímo k ní. Pravda, noc byla chladná a mohla to být jen přirozená starost o dobro přítele, ale když mne nechala svinout své bídné tělo na její teplou hruď a pak mne objala, velmi jemně, hřejivě …
Včera jsem si o naší lásce nechal jen zdát, ale dnes již nebudu nic skrývat. Je na čase potvrdit, že revoluce na mýtině nebyla zbytečná stejně jako já nebyl zbytečný. Dnes večer zjistíme, jestli tahle vývojová linie není slepá. Dnes večer zjistíme, jaká opravdu je budoucnost Říše zvířat.


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.3 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 10 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 30 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 14.01.2010, 21:03:54 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma ze dne 14.01.2010, 18:32:30

   Já si ty dva dílky dám k oblíbeným, když se tak na ně dívám, něco mne na nich zaujalo! ;-)))
 Šíma 14.01.2010, 18:32:30 Odpovědět 
   A je tu i druhá část! Jde se na ní... ;-)

Tvůj kočičák se opravdu nezdá. Kdysi jsem četl o mniších vyznávajících Budhismus, kteří prý dovedli i létat (levitovat nad zemí, aniž by je cokoliv vyneslo do výše). Zatím Tvůj příběh vypadá jako zvířecí fantasy (více, než-li bajka). Líbí se mi ono rozdvojení těla a duše a onen pohled z více stran. Třeba by se hodil i mnoha lidem, kteří žijí mezi námi, možná by se začali chovat k druhým jinak. Jsem zvědavý, copak náš kocour udělá se svými „nepřáteli“...

Opakování slov. Určitě je v tomto případě důležité, ale někdy leze trochu při čtení „na nervy“... Jeden se nad tím pozastaví a zamyslí, namísto aby pokračoval ve čtení. Jedeme dál... Mysl, duch a tělo? Pokud se zvířata chovají, jednají a myslí jako lidé, pak by tyto „parametry“ existence měly platit i pro ně... Ona prý ještě existuje i duše. A duch a duše nejsou (prý) totožné, ale to mě zase jen napadlo. Zajímavě si zahráváš s existenci a psychologií a také filosofickými otázkami existence života. Třeba se i zvířata „modlí“ ke svému bohu (v přeneseném smyslu slova)...

Některé popisy vyznívají dost šroubovitě, například když kočičákovo tělo letí nejdříve nahoru a pak zase padá dolů... Sto metrů? To musel být fičák! ;-) Pokud se budeme stále pohybovat v rovině bajky a „fantasy“, pak je možné vše! Myslím, co do uvěřitelnosti příběhu. V říši fantazii nemusí vše podléhat logice a zákonům přírody (nebo i Vesmíru)... Neodporuješ si trochu (jako vyprávěč), když píšeš o tom, že byl gorilí samec naprostý tupec a neměl rozum, chytrost a moudrost? Něco z toho mít musel, jinak by nemohl zosnovat toto spiknutí, čili revoluci, ať už šlo o cokoliv (ve smyslu ovládnutí zvířecí říše). Jinak by to určitě nedokázal...

-- které však bylo jen pouhou schránkou pro nic, jen obrovská hromada buněk s genetickou informací, bez náplně. ??? -- znovu hodně „odborných slov“, které se do tohoto žánru moc nehodí, ale nikde není psáno, abys to nemohla použít, jen to vypadá poněkud „zvláštně“, ve scifku by to třeba sedělo jako dětská prdelka na hrníčku, ale v příběhu o zvířatech, která žijí ve své zvířecí říši? Nu což, možná také vlastní technologii, o které jsi nám zatím nic neprozradila... ;-) Co ví kočičák o nervovém systému? Silové pole? Takže jsi žánrově přeskočila i do scifi? Proč ne? Kdysi jsem viděl třeba „Slepičí úlet“. Tento film byl možná také žánrově pěknou směsicí. Ještě jsem neviděl slepici vůdkyni, nebo slípku vynálezkyni, která by rozuměla nejen fyzice, ale i mechanice... Proč tedy ne kocoura, který je něčím víc, než se zdá, snad i díky onomu „nebeskému otci“, který se na to všechno už nemohl dívat! ;-)

Příběh by mohl mít klidně i lidské hrdiny, nebo hrdiny docela nepozemské a fungoval by stejně. Jaké je jeho poselství? Dokáže jedinec ovládnou celou společnost? Celou říši, nebo svět? Sám pro sebe? Pro vlastní potěšení? Pro potěšení z moci? Dokáže jediný hrdina zvrátit chod dějin? Překazit zloduchovi jeho plány? Možná v těchto a podobných příbězích ano, kdy dobro vítězí nad zlem... Jenže, ještě jsem nedočetl a kdo ví, jak to celé dopadne? Třeba náš kočičí hrdina zemře! Daruje svůj život na oltář všech, aby zachránil ostatní před nesvobodou a utrpením... Jedeme dál!

Přestože si dokážu vše živě představit, trochu mě při čtení brzdí onen „filosofický nadhled“, kterým náš hrdina popisuje samotné události. Je v nich příliš mnoho informací a textík dostává docela jiný nádech. Není to lehké čtení, možná je text malinko překombinovaný. Ale je mi jasné, že to muselo dát práci, jej dát dohromady (slepit, čili sepsat)... ;-)

Konec dobrý – všechno dobré! Nebýt nebeského otce (ať už šlo o jakoukoliv sílu), náš hrdina by určitě nezvítězil. První část se mi líbila více. Chyběl mi úhel pohled ze strany ostatních hrdinů, kteří se podíleli na svržení samozvaného (gorilího) vůdce. Ono osvícení všech zvířecích bytostí se mi zdá trochu „idealistické“. Avšak v dalším vývoji jejich společnosti snad přijdou na to, co je pro ně nejlepší. Při čtení jsem myslel na to, do jakého „žánru“ bych tento textík mohl zařadit, ale protože nemám patent na rozum a nemíním nic škatulkovat, nechám to být!

Když spojím oba díly najednou, není to zase tak špatné čtení, přestože se pro někoho může zdát že se zde hodně jedná o určitou filosofii (odkud a kam kráčíme a proč vlastně), s někdy až příliš „vědeckými“ pohledy a popisy, které se k tomuto textu moc nehodí, pokud se chceš pohybovat v rovině bajky, nebo určitého druhu fantasy (využití kouzel a božské moci). Ale tady patrně záleží na úhlu pohledu a názoru každého čtenáře...

Jedna mínus. ;-)

P.S. Znovu bych si dovolil uvést svou poznámku o zpřehlednění textů (ať už jde o odstavce, nebo v textu utopenou přímou řeč), ale to jen na okraj!
 Allainila 07.09.2009, 20:26:19 Odpovědět 
   Nemám slov, ale vážně!
Báječný, dokonalý, brilantní - všechno je slabé.
Jdu se se svými pokusy někam zahrabat... né, vtip, na to mám psaní až moc ráda. ;)
Tady vidíte, že kočky není radno podceňovat.
 ze dne 07.09.2009, 20:46:34  
   Anne Ross: Děkuji moc :-) To abych se začala zhoršovat za účelem motivace ostatních autorů, ne? Já myslela, že je to naopak ;-)
 Guardianes 03.05.2009, 23:45:28 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Guardianes ze dne 03.05.2009, 21:45:41

   Děkuji za odpověď.
Známku jsem dal, nic menšího než jednička zde není, takže jsem nemusel ani na chvíli přemýšlet.
Pokud si myslíš, že na psaní nemáš, pak si s Tebou dovolím nesouhlasit. Nejsem odborník, tím méně profesionál, vyjadřuji svůj názor.
A k tomu čtení příspěvků, to je zde trochu problém. Mnohé odradí délka textu bez ohledu na to, má-li jim co říci, což je samozřejmě škoda. Saspi je literární server a ne každý chápe, že to znamená také číst dílka ostatních. Delší texty nebo dílka na pokračování jsou tak trochu mínusovým faktorem. Určitě to není moc fér, spousta autorů zde prezentuje svůj um, ale jiné už nečte. Stačí, když nehlédneš do fóra, některé diskuse se týkají i tohoto.
Popřeji Ti tedy alespoň občasné vypnutí sebekritických obvodů a mnohou další inspiraci k psaní.
 Guardianes 03.05.2009, 21:45:41 Odpovědět 
   Zcela souhlasím s komentářem Ekyelky. Minule jsem napsal, že se na Saspi tak dobré texty nevidí často (tím nechci jiné autory jakkoliv hanět), ale teď mi nezbývá než se opravit. Takto skvěle zpracované "dílko" jsem tady ještě nečetl. Ve Tvém podání to vypadá, že psaní je hračka, text se i přes složitá souvětí čte v podstatě sám a "sype" se do hlavy jedna radost.
Nádherný dojem ze čtení, nemám co jiného dodat.
 ze dne 03.05.2009, 22:13:30  
   Anne Ross: Můj Bože. Tohle je právě smysl umění. Bez čtenáře jako by autor neexistoval. Nedokážu na tenhle komentář odpovědět, Každopádně Ti moc děkuji. Před pár minutami jsem nejmíň po tisící nahlas zopakovala, že na to nemám. Už s tím všem lezu na nervy, ale dost mě to trápí. Jsem perfekcionistka, takže nikdy nebudu úplně spokojená a už vůbec se sama nepochválím, ale každé vlídné slovo mě žene dál.
Dlouho jsem váhala, jestli sem tenhle text dát, protože mě tu skoro nikdo nečte (kromě redaktora :-). Ale teď jsem ráda. Asi si budu muset dělat větší reklamu.
Měj se májově.
P.S.: Promiň, že se tak ptám, ale dávals mi známku? V uvítání se mi objevilo NOVÁ ZNÁMKA, ale tady u příspěvku nic. Díky.
 Ekyelka 29.04.2009, 20:25:30 Odpovědět 
   Zdravím.

Vysoká úroveň textu byla dodržena - vpravdě nadšení, elán a energie ho ještě zvedla. Přímo excitovaný stav, podobný euforii - tiše závidím, zapisování muselo být přímo ďábelským mixem emocí a energie. :)
 ze dne 30.04.2009, 23:07:25  
   Ekyelka: Na kritičnost se i přes bolavá záda pohybuji příliš vysoko v povětří. :) Snad časem i když... nejspíš ne. :) Některé texty prostě jsou dobré. Aspoň mi to říká spousta lidí. ;)
 ze dne 30.04.2009, 19:53:42  
   Anne Ross: Děkuji.
Nějaká kritika by nebyla? ;-)
Tak snad příště. Krásný první májový víkend.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Vůně
Marbal Škutin
Pro Jasmina
DaBone
Bolesti
M. Daněk
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr