» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Když chce osud někoho zničit, udělá z něho hlupáka."

Publilius Syrus

počet přístupů: 2141290

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303504 komentářů :: on-line: 5 ::

:: 29. kapitola - Všechno je špatně ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Adlerberg

Miky	publikováno: 27.04.2009, 16:51


	„V pohodě?“ pomohla Monika bratrovi na nohy. Prach, kterým byla pokryta dřevěná podlaha, vířil vzduchem a usedal na oblečení dvojčat. „Jo, dobrý. Proč je tady takový binec?“ „To nevím, ale prach tady neutírali pěkně dlouho,“ komentovala místnost Monika a nahlas zakašlala. „Hlavně ať to nevidí mamka, s tou její vášní pro uklízení by to nejspíš nerozchodila.“ „Je to jako můj pokoj,“ rozhlížel se Jirka kolem a mnul si ruku, kterou si narazil o podlahu. „Postel nalevo, stůl pod oknem,“ přešel pomalu na druhou stranu místnosti a zvedl ze stolu tenkou knihu. „Romeo a Julie?“ „Tohle není normální Romeo a Julie,“ namítla Monika. „Tu knihu znám, jen z novějšího vydání, je to zjednodušený příběh pro menší děti. Myslím, že jí máme i někde doma.“ „Vážně? Ani o tom nevím.“ „Ty jsi na romantiku nikdy nebyl, tak se nediv.“ „Jirko? Moniko?“ „Martina,“ vypískla Monika, vytlačila bratra pokojem ze dveří a ty za sebou přivřela. „Ano?“ „Pojďte prosím dolů,“ zavolala Martina kdesi od hlavního schodiště. „Jdeme s Lenkou a Ondrou ven, projít se po okolí. Půjdete s námi, nebo zůstanete tady s Michalem a Helenkou? Jsou v obývacím sále.“ „My… Zůstaneme tady,“ usmála se nevinně Monika. „Teda, jestli vám to nevadí.“ „Ne, v pohodě. Za chvíli budeme zpátky.“ Martina s Lenkou a Ondrou postupně vyšli ze dveří a zanechali po sobě jen stopu chladného vzduchu, který se dovnitř doslova vetřel škvírou ve dveřích. „Ach jo,“ hlesl Jirka a posadil se na schod pokrytý tmavě rudým kobercem. „Copak?“ „Všechno je to špatně, úplně všechno…“ „Co tím myslíš?“ potřásla Monika nechápavě hlavou a posadila se o schod níže. „Takhle to přece nemá být. Nemáme tady sedět a… Dobývat se do nějakého pokoje… Máme tady být všichni, s dědečkem, babičkou, taťkou… Sedět dole, bavit se spolu, smát se… Myslet na to, že zítra jsou Vánoce, svátky, které strávíme spolu… Místo toho je to úplně jinak. Taťka je s rodinou, která nám zabila prarodiče. A víš, co je na tom nejhorší? To, že on to věděl… Nebránil své rodiče, možná že byl jeden z těch chlapů v černém a my to ani nevíme… Koukal se na to, jak mu jeho – jestli se mu tak dá říkat – kamarád zabil rodiče.“ „Neměli bychom se tím trápit, to on si vybral cestu, kterou půjde,“ snažila se Monika bratra utěšit, když viděla, že se mu na povrch derou slzy. „A koho se zeptal, jestli si může vybrat? Vždyť jen rozhodnutí, že vezme ten požár na sebe, aby mohl s Richardem a Reneou být v tom domově, způsobilo tolik špatného… Nebýt toho, byli by rodiče spolu, děda s babičkou živí, Martina opravdu šťastná a… a…“ „…a co ještě?“ „A její sestra by byla naživu.“ „Jirko,“ chytila ho Monika za ruku, „to nemůžeš vědět. Třeba to ani nebyla sestra Martiny a taťky…“ „Kdo jiný by to byl? Podívej se na ní,“ ukázal Jirka volnou rukou na portrét na protější stěně haly, „bylo to dítě… Ten obraz ukazuje stejně starou dívku jako ta socha… Musela to být jejich sestra. A jmenovala se Petra. Vím to.“ „Možná bychom měli nechat minulost minulostí a hledět kupředu.“ „My ale musíme znát pravdu o minulosti… Jinak nemůžeme pochopit přítomnost a bránit se v budoucnosti, chápeš? Už z toho principu, že se jedná o našeho otce, bychom měli vědět všechno.“ „Musíme počkat, až bude Martina připravená, řekne nám to. Nesmíme na ní spěchat, prošla si něčím hrozným a ještě dlouho potrvá, než se z toho dostane.“ „Ale my nemůžeme čekat, Moniko. Každou hodinu, každou minutu Richard se svou sestrou a našim drahým otcem vymýšlejí, jak by dostali celý tenhle majetek a k tomu ty lázně… A vidíš, že pro získání toho všeho udělají cokoliv. Události uplynulých dní jsou toho důkazem.“ „Pojď,“ vstala Monika, „radši najdeme kuchyň a koukneme, jestli není třeba něco připravit. „Mám lepší nápad,“ postavil se Jirka také a sešel schodiště. „Jaký?“ zeptala se s náznakem obav Monika. „Je tady přece Michal. Zeptáme se jeho.“ „Jirko, nedělej to… Oni se za chvíli vrátí a Michal poví Martině, že ses vyptával.“ „Ale já to přeci neskrývám, že chci znát pravdu. Jednoduše se ho zeptám, buď odpoví, nebo ne.“ „Není to dobrý nápad.“ „Kdyby lidi v životě uskutečňovali jen dobré nápady, byla by tady hrozná nuda, nemyslíš?“ zvedl Jirka obočí, bez čekání na sestřinu odpověď otevřel dveře a vešel dovnitř. Na pohovce uprostřed místnosti seděla Helenka, Michalova matka, a soustředěně sledovala svého syna, jak zasazuje do podstavce živý vánoční strom. „Dobrý den,“ pozdravil Jirka s úsměvem Helenu. „Jak se máte?“ „Ahoj, v mezích možností, co vy? A kde je Monika?“ „Tady,“ vstoupila do místnosti, „dobrý den. Máme se tak nějak podobně.“ „Jo,“ přitakal Jirka, „podobně… Nechceš pomoct, Michale?“ „Ne, v pohodě,“ postavil s námahou strom a rukou si projel vlasy. „Už to mám, snad nespadne jako minulý rok.“ „Takže opravdu nepotřebuješ s ničím pomoct?“ nabídl se znovu Jirka. „No, mohli bychom ten strom nazdobit, ale myslím, že počkáme na ostatní, až se vrátí, ne?“ „Jo, určitě, Ondru to baví,“ přikývla Monika a nejistě přešlápla na místě. „Proč se neposadíte? Víte, byli bychom rádi, kdybyste se tady chovali jako doma.“ „Nejde to tak lehce… A navíc, dost špatně se tady dá chovat jako doma, když se můžu každou chvíli s trochou nepozornosti ztratit, stačí špatně odbočit.“ „To jo, taky si pamatuju na to, když jsem tady býval poprvé… Byl jsem unesený tou velikostí a rozlehlostí… Jako z pohádky. Teď už mi to ani nepřijde. Bývat tady vlastně od dětství udělá hodně.“ „Znáte se s Martinou tak dlouho?“ „Chodili spolu už do školky,“ upila Helena čaj ze šálku, do kterého při první návštěvě uvařila Martina čaj i Jirkovi a Monice. „To je hezké,“ zasnila se Monika. „Takže už jsi jí znal, když se to stalo?“ zeptal se znenadání Jirka. Monika sklopila pohled do země a Helena pomalu položila šálek na stůl před sebe. „Když se stalo co?“ přimhouřil Michal oči. „Ten… Ten požár.“ „Musíme se o tom bavit zrovna teď?“ „Rád bych věděl všechno, co se tady stalo. Protože vím, že nám Martina neřekla všechno.“ „A napadlo tě třeba, že pro to má důvod?“ „Já…“ „Před pár dny jí člověk, kterého nejvíc nenávidí, zabil oba rodiče. Držela svou matku v náručí, když umírala, a ona s tím nemohla nic dělat…“ „Všiml sis, kdo… Kdo držel v náručí jejího otce? Kdo se ho snažil zachránit, i když marně? Nezvládl jsem to a nenávidím se kvůli tomu. Zdávají se mi sny, jak… Jak leží na zemi a já nemůžu udělat nic, než jen tisknout tu bundu… Měl jsem na rukou jeho krev, Michale. Měl jsem ji na prstech a za nehty a na oblečení, byla všude…“ Jirka si rukama nervózně uhlazoval mikinu. Stál přesně na místě, na které teď vzpomínal ve spojitosti s nejhorším zážitkem jeho života. „Ty jsi jen stál a koukal,“ vyhrkl Jirka, otočil se na patě, vyběhl z místnosti a zmizel ve vstupní hale.


celkové hodnocení autora: 99.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 12		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Ada	27.04.2009, 23:40:59

ahoj, jsi hodný, že jsi nás nenapínal dlouho a doufám, že v tomto trendu budeš pokračovat :-) - párkrát Ti uteklo dlouhé "í" - podívej se na NI, na NI spěchat, JI znal... vše by mělo být krátce - jak popisuješ, že by měli trávit Vánoce spolu, máš tam 2x krátce po sobě "spolu" - to první by šlo asi nahradit - "sedět dole, povídat si, smát se..." - pak jsem si musela číst 3x tu větu - "Bývat tady vlastně od dětství udělá hodně" - máš v tom úseku "býval, byl, bývat", takže určitě něco nahradit, co třeba: "To jo, taky si pamatuju na dobu prvních návštěv… Byl jsem unesený tou velikostí a rozlehlostí… Jako z pohádky. Teď už mi to ani nepřijde. Znát to tady vlastně od dětství udělá hodně." - "rád bych věděl všechno, Martina nám neřekla všechno" - asi lépe druhé nahradit " Rád bych věděl všechno a jsem si jistý, že nám Martina něco tají." Nebo "Chci znát celou pravdu a vím, že nám Martina neřekla všechno." - ta věta s místem je opravdu trochu krkolomná - co třeba : "Uvědomil si, že stojí přesně na místě, které už navždy zůstane spojeno s nejhorším zážitkem jeho života." Pěkné, vážně... Ať se Ti daří! /Doufám, že škola a holky moc nestrádaly :-) /


ze dne 28.04.2009, 18:17:21
Miky: Děkuju :) Škole to nevadí a holky? Napíšu si omluvenku :-)) Hezký den.

amazonit	27.04.2009, 16:51:23

Tak další díl nás příliš neposunul, mnoho nového sourozenci nenašli, sice se dostali do místnosti, ale byli vyrušeni, škoda, ale možná tam ani nebylo co najít... Jen mě překvapilo, proč se divili, že je tam nepořádek, když vlastně počítali s tím, že do místnosti nikdo nechodí... Opět jsi přerušil příběh v napínavém momentě, v tom, kdy cítíme, že se něco dozvíme, kdy čekáme, že to bude zásadní informace. Jo, jo, umíš čtenáře udržet ve zvědavosti. -vytlačila bratra pokojem ze dveří - ona ho mohla vytlačit ze dveří, z pokoje spíš jen tlačit -Tu knihu znám, jen z novějšího vydání - asi bych nedala čárku -Stál přesně na místě, na které teď vzpomínal ve spojitosti s nejhorším zážitkem jeho života - možná by bylo lépe vynechat ,,na"


ze dne 28.04.2009, 18:15:39
Miky: Děkuji pěkně :)