|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303504 komentářů :: on-line: 5 ::
|
 |
|
:: Tiar'lator – Velký lov (Kapitola 12) ::
V minulé, jedenácté, kapitole jsme se setkali s další novou postavou (nájemným vrahem), která zatím stojí mimo samotný příběh; své uplatnění bude mít později. Stali jsme se svědky Partesovy noční můry spalující jeho mysl, Salininých úvah a neúspěšné snaze Vědoucích (Tiar‘latorů) o nahlédnutí do budoucnosti. Rozhovor dvou z nich nám prozradil, že pokud Salina uspěje, jeden z Tiar‘latorů odejde vstříc Vyššímu poznání a Salina nahradí jeho místo.
Dvanáctá kapitola se zaměřila na Salinu; poodhalí se nám její myšlenkové pochody. Rovněž se setkáme s předposlední novou postavou a závěr kapitoly bude ve znamení zásadních informací, které ovlivní Salinin pohled na svět Tiar’latorů.
Znovu děkuji Nancy, která je mi obrovskou inspirací a podporou, bez ní by to nebylo ono… =)
Přeji příjemné čtení. |
| |
|
|
Kapitola dvanáctá
„Je obtížné důvěřovat – byť i sám sobě.“
Znovu padla na kolena, nahrbila záda a vyčerpaně sklonila hlavu; ruce jí sklouzly podél těla a jako bez života visely těsně nad zemí.
Připadalo jí, jako by ve svém těle byla úplným cizincem. Neměla žádnou moc ani nad jednou jedinou nepatrnou buňkou. Nedokázala ji donutit, aby udělala přesně to, co ona chtěla. Vlastně, když se to tak vzalo, pojem chtěla byl zvolen špatně. Ona nechtěla, spíš se dalo říct, že si uvědomovala, co by měla chtít. S unikající životní energii jako by mizela její svobodná vůle a pomalu ale jistě začala přicházet apatie. Na ničem přece nezáleželo, nic nebylo potřebné. Mohlo se dít cokoli, ale ji by to neovlivnilo… nezasáhlo…
Bylo tak těžké dýchat. Uvědomila si to, když se jí začalo nedostávat vzduchu a ona se celou bytostí upnula na to, aby do svých žil vehnala novou dávku kyslíku. Neposlušné tělo se však vzepřelo její kontrole – naprosto ignorovalo jakoukoli snahu o zvednutí hrudního koše.
V hlavě ucítila nezvyklé množství prostoru. Bylo to zvláštní. Ani svoje vlastní myšlenky nedokázala ovládnout. Chaoticky létaly z jedné strany na druhou a žily si svým vlastním životem. Salině připadalo zábavné je pozorovat.
Jakmile se upnula na dění ve své hlavě, což bylo rozhodně lepší, než s hrůzou počítat každou vteřinu, která ji dělila od udušení, Salinino tělo se uvolnilo a plíce do sebe automaticky nabraly vzduch. Zaregistrovala to jen okrajově, dál se totiž zabývala zkoumáním svých myšlenek, ve kterých byly skryty i emoce… Viděla v nich všechno – svoji minulost, přítomnost, ale i nejrůznější úvahy, kterými se snad nikdy nezabývala.
Před očima se jí objevil jeden z prvních pocitů – hluboká, dokonalá vyrovnanost tak typická pro Thoraty. I ona ji kdysi cítila. Dřív, než se ocitla tady. Když ještě měla naprosto jasně vytyčené životní cíle – to, co chtěla nebo měla dokázat.
Pak přišla nervozita. Plíživý had putující po jejím těle od prstů na nohou až po konečky vlasů. Rozechvělý tlukot srdce netrpělivě vyhlížející následující vteřiny i plachý náznak úsměvu hrající na jinak ztuhlé tváři.
Překvapení - obrovské kladivo, které s odzbrojující silou udeří přímo do ničím nechráněné hrudi. Chvíli se andělsky usmívá a pak znovu nečekaně udeří.
Radost. Radost…
Salininy rty se samovolně roztáhly do šťastného úsměvu.
Radost. To jediné slovo se jí před očima opakovalo stále dokola. A cítila se přitom opravdu dobře. Na zlomek vteřiny z ní spadly všechny starosti, načež pochopila proč. Když pomyslela na radost, viděla před očima Karthí. Ta dvě slova znamenala jedno a to samé. Karthí – radost. Radost – Karthí. Byla to synonyma.
V ten okamžik nevěřila, že by Bílý plamen v jejím těle dokázal udělat něco, čím by jí ublížil. Ani zrada nepřicházela v úvahu. Jednoduše to nebylo pravděpodobné, nebylo to možné. Jak jen o ní mohla pochybovat?
Pokud jí Karthí věnovala semínko, které z ní teď nějakým záhadným způsobem vysávalo život, rozhodně to nebylo proto, aby jí ublížila. Naopak byl to krok ze zoufalství – poslední možnost, jak mohla Salině pomoci.
Důvěra. Zvláštní emoce, kterou bylo tak těžké vyvolat a ještě těžší udržet byť jen na kratičký okamžik. Bytostná potřeba někomu do rukou svěřit všechno a ještě mnohem víc. Možnost zahodit všechny masky a vyjevit se v přímém slunečním světle přesně tak, aby vynikly veškeré chyby a selhání. Beztrestné odhození zábran a studu.
Najednou zatoužila zahodit všechny zábrany, které ji spoutávaly a nutily její mysl k naprosté poddanosti. Chtěla být svobodná.
Semínko na Salinině dlani se zachvělo a zelenkavé výhonky se konečně odpoutaly od její bezkrevné kůže. Okamžitě pocítila chladivou vlnu úlevy rozlévající se celým jejím nitrem. Z ruky, kterou stále měla podél těla, jí semínko vypadlo a skutálelo se k nehmotnému čemusi, co se dalo nazvat zemí a vypadalo to jako prazvláštní fosforeskující hnědo-zlatavá mlha.
Ke svému překvapení v sobě nalezla dostatek sil, aby pozvedla už prázdnou dlaň a natočila ji tak, aby na ni dobře viděla. Před očima se Salině skoro zatmělo, jakmile spatřila hluboké rány na vnitřní straně ruky, kde bylo semínko přisáté. Ne že by se bála krve nebo by se jí z ní dělalo špatně, ale byl to jednoduše zvláštní pohled. Najednou nevěřícně zamrkala. Poškozená tkáň se začala spojovat, a jakmile bylo zranění jen povrchové, kůže na okrajích se začala natahovat a během vteřiny se spojila a přikryla tak poraněná místa.
Dlouho otáčela již zcela zdravou rukou a nedokázala uvěřit tomu, co právě spatřila; mohla to považovat za zázrak. O to větší bylo Salinino překvapení, když k jejím uším dolehlo tiché šustění nárokující si okamžitou pozornost. Rozhlédla se, aby zjistila, odkud zvuk přichází, ale zdálo se, že se ozývá ze všech stran najednou. Znělo to jako tisíc včeliček, plížení lva na lovu a letmý polibek hadí pokožky s hlínou.
Sklopila oči, když se mlha před ní rozechvěla, a údivem je široce rozevřela. Cosi protnulo mlžnou hladinu, ale neusávalo to v růstu. V několika vteřinách už se to podivné cosi podobalo mladému jednoročnímu stromku.
Úžasné, vydechla Salina ohromeně a instinktivně se odplazila kousek stranou.
A strom rostl a rostl a rostl…
Skrz rolety k němu proniklo jasné polední slunce a udeřilo jej do očí. Přivřel je a spokojeně se zavrtěl v pohodlném křesle. Sedělo se mu tím příjemněji, že už měl všechnu práci hotovou a alespoň na okamžik mohl popřemýšlet o svém životě. O tom, co dokázal, jaká rozhodnutí musel učinit, aby lidem kolem sebe dokázal zachránit život, a proč toho jednoho, zásadního rozhodnutí nikdy nelitoval, ač z jistého úhlu pohledu bylo bezesporu špatné.
Byl lékařem. Už v mládí věděl, že chce, aby jeho životním posláním, bylo pomáhat lidem. A po mnoha letech studií a značném úsilí se mu to skutečně povedlo. Samozřejmě svou roli sehrály i rodinní známí a přátelé. Už jeho otec pracoval jako lékař, takže nebylo těžké najít nějakého dobrotivce, který by se přimluvil tam a zaručil támhle.
Pohledem zběžně proletěl svoji kancelář, ve které strávil posledních dvacet let života. Už dávno si ji zařídil tak, aby se mu v ní dobře pracovalo a aby jej dobře reprezentovala. Obrovská okna poskytující nádherný výhled do přilehlé nemocniční zahrady, stěny natřené uklidňující modrou barvou a naproti dveřím, tak aby měl dobrý přehled, obrovský pohodlný stůl se dvěma křesílky pro případné návštěvy – to vše vytvářelo příjemnou, sluncem prosluněnou, atmosféru plnou pohody.
Nic z tohohle všeho nezískal jen díky svému úsilí. Vážené postavení ředitele a nejschopnějšího lékaře zdejší nemocnice, obrovský příjem a proslulost mu přineslo něco úplně jiného. Jedno jediné rozhodnutí, které změnilo celý jeho život.
Kdyby řekl, že se tehdy upsal ďáblu, nebyl by daleko od pravdy. Ti zvláštní muži přišli, když mu bylo sotva osmnáct, a slíbili mu všechno, co si přál mít, čeho toužil dosáhnout. Na oplátku žádali jeho život. Tehdy nad tím moc nerozmýšlel a přikývnul na podivnou nabídku. Všechno za život, respektive za poslední období jeho lidského života. Ač mnohokrát přemýšlel, proč si vybrali právě jeho, k čemu by jim mohl být prospěšný, racionální odpovědi se nikdy nedobral a oni se už znovu neobjevili, aby se jich mohl zeptat.
A teď tu seděl a až příliš dobře si uvědomoval, že právě dnes je ten den, kterého se začal až v mnohem pozdějším věku obávat. Okamžik, kdy bude mít všechno, a oni přijdou a připraví jej o to nejdůležitější.
Věděl, že se nemýlí, a měl naprostou pravdu. Přišli. Stejně jako když přišli minule i teď najednou stáli v pootevřených dveřích a mlčky jej pozorovali.
Ostře vydechl a chvíli bojoval s nevolností, která se rozlévala jeho tělem, a hrůzou. Pak se zvednul z křesla a pomalým, rozvážným krokem se jim vydal vstříc.
„Tak jdeme…“ zamumlal odevzdaně.
Omráčeně hleděla na obrovský strom před sebou tyčící se vysoko do světélkujícího světa, který svým vzhledem dokonale vystihoval její šťastnou náladu. Fascinovaly ji rozložité větve a zelenkavé listí poklidně povlávající, jako kdyby právě foukal slabý vánek.
Zhluboka se nadechla, do plic nasála čerstvý, právě zrozený vzduch a zeširoka se usmála. Teď byla ta iluze dokonalosti skutečně dokonalá.
Konečně si dodala odvahy a pokusila se vstát. Podařilo se jí to až překvapivě snadno. Jako kdyby se před chvilkou nic nedělo, jako by se z Salininých žil nikdy neztratila ani kapka drahocenné krve střežící její životní sílu.
Na zlomek vteřiny naplno pocítila trpkou chuť zklamání. Tak moc toužila, aby se o své znovunalezené štěstí mohla podělit s Karthí. Chtěla s ní mluvit, naplno si užívat její povzbudivou přítomnost. Jenže ona tu nebyla.
Nepříjemný pocit odezněl, když si připomenula, že Karthí žije v jejím těle. Jistěže tu byla s ní. Nebyl žádný důvod si zoufat.
Salině se pomalu, ale jistě vracely síly a s nimi i dobrá nálada.
Je tu tak nádherně.
Její pozornost si znovu vyžádaly podivné zvuky, jen daleko intenzivnější a hlasitější, ale tentokrát už je dokázala zařadit. Tiše se zasmála. Vypadalo to, že kolem začínají růst další stromy.
Bylo to fascinující.
A to ještě netušila, že v dalších minutách se na celý les snese hustá sněhová pokrývka – každý jednotlivý strom rozkvetl a až po konečky svých živoucích větví se obklopil bělostnými kvítky. To, co předtím existovalo jen za rudou clonou pod Salininými víčky, nyní viděla, i když měla otevřené oči. Viděla život.
Ani se nenadála a stromy kolem ní byly pokryty obrovskými červenými jablky. Iracionálně pocítila neukojitelnou touhu jedno z nich držet v rukou. Stoupla si na špičky a co nejvíce natáhla ruku. Ale i ty nejnižší větve byly z jejího dosahu. Nedokázala se udělat vyšší, než byla, ale chybělo jen pár zanedbatelných centimetrů. Namáhavě vydechla a natáhla se ještě dál. Už jen kousek. Kousíček. Dál už ale nedosáhla, ať se snažila sebevíc. Přesto však ruku nespouštěla, jako by doufala, že jí jablko samo spadne do nastavené dlaně.
Stalo se mnohem víc než to. Jeden z lákavých, červených plodů sebou začal škubat a netrvalo dlouho, už nespoután svým stvořitelem se vznášel ve vzduchu.
„To je… neuvěřitelné…“ vydechla Salina.
V šoku spustila ruku a bezděčně ustoupila. Jablko okamžitě spadlo na zem. V Salinině nitru zazněl tlumený, sympatický smích. Nemusela dlouho přemýšlet, aby zjistila, komu patří.
No tak! Proč jsi dala tu ruku dolů? Zrovna jsem si to začala užívat…
Co prosím? zeptala se jí Salina nechápavě.
Tak to udělej znovu a uvidíš.
Co mám udělat?
Myslí se jí rozezněl další smích a ruka se Salině sama od sebe zvedla do vzduchu.
Tohle.
Že by si Karthí také všimla toho divného, jistě zmutovaného, jablka? V tom případě to ale znamenalo, že se jí to nezdálo, což si předtím, nepříliš úspěšně, pokoušela namluvit.
Znovu ji ovládla touha držet jeden z plodů. Natáhla se na špičky a chtivě se zahleděla do koruny stromu. Rozhodla se zaměřit na jedno konkrétní červené místo, a jakmile to učinila, jablko se samo od sebe sneslo na její napřaženou dlaň.
Tohle že dělám já?
Samozřejmě, kdo jiný? odpověděla Karthí.
Třeba má pravdu, pomyslela si Salina.
Jistěže mám, zasmál se Bílý plamen. A teď mi řekni, proč jsi to jablko chtěla?
Já nevím. Jen tak? zkusila Salina.
Tomu přece sama nevěříš!
Já…
No tak, zamysli se.
Naprosto iracionálně mě přitahuje. Chtěla bych vědět, jaké to je se ho dotknout. Chtěla bych ho- zasekla se.
Ano? pobídla ji Karthí.
Neodpověděla. Místo toho se do jablka s chutí zakousla.
No vidíš, pochválila ji.
Její slova vnímala jen okrajově. Pocity, které se Salině začaly divoce šířit tělem, jakmile spolknuté sousto začalo putovat jejím tělem, se jen stěží dalo popsat slovy. Na jazyku neucítila obvyklou chuť jablka, ale něco jiného, milionkrát silnějšího a lahodnějšího. Tělem se jí prohnala smršť nově poznaných emocí a překvapená Salina slastně a zároveň bolestně vydechla.
Před očima se jí objevil obrázek tří mužů. Vzhledově spolu neměli téměř nic společného, přesto ale bylo už na první pohled jasné, že patří k sobě. Zvědavě si je prohlížela. Připadali jí tak moc povědomí. Jako by je znala…
Uvědomovala si svoji přítomnost, což bylo poměrně zvláštní. Nikdy předtím se jí to nestalo. Byla si však naprosto jistá, že se nenachází přímo ve vidění, ale spíše jej sleduje jako nezúčastněný divák, který nemá šanci zasáhnout do toho, co se stane.
Ten první, který jim stál v čele, měl obličej skloněný, oči zavřené a ve tváři naprosto vyrovnaný výraz. Nejvíc Salinu upoutaly jeho široce rozpažené ruce. Nad dlaněmi, směřujícími vzhůru, se mu vznášely podivné obláčky. Na levé straně to byl pravděpodobně nějaký prach, kdežto nad pravou dlaní se mu pohupovalo cosi jako zmenšené Slunce. Z obou prapodivných věcí stoupaly prazvláštní mlhy – černá a bílá –, aby se s neodvolatelnou silou o pár centimetrů výše spojily v jednu jedinou a vzájemně se propletly v divokém, vášnivém tanci.
Za zády mu postávali další dva muži. Ten za jeho levým ramenem vypadal dosti napjatě. Pravou ruku pevně svíral v pěst a zakrýval si s ní oči, jako by stál přímo proti slunci. Druhou ruku měl volně svěšenou podél těla dlaní k zemi. Ačkoli byl zcela nehybný, z dlaně mu vycházela černá mlha, která se, jakmile se dotkla země, rozplynula.
Poslední z nich na Salinu působil mnohem příjemněji. Jeho velice uvolněný postoj v ní vyvolával iracionální pocit důvěry. I tak ale tušila, že tento muž není o nic méně nebezpečný, než ti předchozí dva. Ruce měl přímo před obličejem vytočené dlaněmi vzhůru, jako kdyby do nich chtěl zachytit ranní rosu a vzápětí se napít. Zlehka do nich foukal a při tom dotyku vznikalo čisté bílé světlo, které se začalo šířit do prostoru před ním. Byl to zvláštní pohled, Salině připadal neskutečně uklidňující.
Ačkoli věděla, že obvykle nosívali kápě přehozené přes hlavu, stažené hluboko do obličeje, teď je měli bůhvíproč odhalené. Viděla jejich obličeje a uvědomovala si, že se děje něco divného. Zatímco způsob držení jejich těl zůstával stejný, každé tři vteřiny se změnila jedna z tváří a nahradila ji jiná.
Náhle Tiar’lator stojící vepředu, který udržoval rovnováhu mezi dobrou a zlou podstatou Poznání, pozvedl zrak a i přestože si Salina myslela, že ona sama není součástí této vize, pohlédl jí zpříma do očí. Síla jeho pohledu zmrazila všechny její vnitřnosti a na okamžik zcela zastavila čas. Pak pohnul rukama a jedním prudkým pohybem jimi tleskl. Obě síly se spojily, následoval obrovský, uši trhající výbuch a Salinino vidění se zcela rozplynulo.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 18 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
