obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slunce tak neupřímně tvoří klam dokonalého světa."
NelaS
obr
obr počet přístupů: 2915820 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39761 příspěvků, 5830 autorů a 393159 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Díl 2 ::

 autor Z.K.Blovská publikováno: 28.04.2009, 7:01  
Jak nato po žensku 2
 

2:
„Mirečku! Necháš mě sem letět. Vůbec mě neposloucháš když na tebe mluvím.Co v té hlavě máš?“Rozrazila dveře stará paní v gumákách.Stoletý baloňák neurčité barvy, fuňící , mezi každým slovem hluboký nádech. Oči plné děsu.
„Zmizela půlka města? Hoří?“ ptal se klidně lékař.
„Já lítám, vařím, peču, smažím, abys měl všechno sebou. Jablíčka leštím, chystám a chystám, div se v tom fofru nepředběhnu.Pot ze mne stříká v gejzírech a ty si tu svačinu klidně zapomeneš doma.To jsi doktor že nevíš jak je důležitá pravidelná strava.No chápete to Bětuško?“ Otočila se na sestru, která ji pozdravila shovívavě jen úsměvem.
„V tom co máš na sobě,bych být tebou po městě neběhal,polednice je krasavice. Svůdná! Mohli by tě zavřít. V lepším případě vyvézt na kraj města a zakázat pohyb,děsíš okolí.“ Konstatoval znechuceně, pozoroval svou starostlivou matku.
„Myslíš vůbec na sebe? Jestli vůbec myslíš! Ty jsi na to dočista zapomněl,viď? Plakal jsi,měl jsi hlad! Na to se nedá zapomenout!“
„Bylo mi sedm.Víš kolik je mi teď.“ Zakroutil nevěřícně hlavou.
„Mohlo by to špatně dopadnout!“ Pronesla starostlivě stařenka, přitom začala postupně vyndávat části svačinky mezi sterilizované nástroje. V doktorovi začal stoupat adrenalin.Pohled na svou tak starostlivou matku. Na tu se opravdu zapomenout nedá,jen na to pomyslel už zuřil.
„Bětuško,vyhoďte ji.Mohl bych některý z těch nástrojů nechtěně použít.!“ To už řval.
„Jsi hulvát.“
„Čarodějnice,okamžitě zmiz.!V těch gumákách mi sem už nelez!“
„Paní Fuxová,máme plnou čekárnu,pan doktor taky čeká nového lékaře.“ Snažila se pomoct sestra
„Matka má vždycky přednost!“ dupla stará paní a rázně dodala „to už mi říkáš rok! Doktor! Pchá! To určitě!“
„Přestaň kolem sebe rozhazovat slova jako hnůj,mám práci!“
„Ten pan doktor dnes opravdu přijede, a pan doktor bude mít konečně dost času.“
„můj syn nemá nikdy čas, i když ho má! Kdo to je?“
„Nevím?“
„To ti mám jako věřit? Máš s ním léčit a ty o něm nic nevíš?“
„Jdi pryč! Hned! Mám práci. Netýká se tě to.“
„Tak to se teda pleteš! Na koho asi tak budeš hnusnej, když to bude nějakej lajdák nebo darebák?“
„Ty to nevíš?“
„Pan doktor je hodnej.“ Snažila se vstoupit Bětka do hovoru.
„Hodnej znamená vůl! To už by jsi měla vědět děvče!“
„Pane doktore, já….“ Zrůžovělá tvář sestry, snažila se vše uvést na pravou míru.
„Neposlouchejte jí, prostě jí vyhoďte.Mám práci a už nechci slyšet ani slovo.
„Cítím peklo na zemi!“ Bědovala stará dáma,vyprovázená sestrou až ke dveřím.
„Žádná novinka.To už s tebou mám.“Pronesl za ní s ledovým klidem,přisunul se ke stolu.Kývl hlavou na stále ještě rozpačitou sestřičku.Byl už zase sám sebou.Zlověstná ironie zvítězila nad vztekem.
„Co takhle zkusit někoho léčit? Jestli se vám nechce,vyhoďte je taky.“ Dodal ironicky z blaženě milým úsměvem.




3.
,,Ploč V autě?“divila se malá Evička
,,Jo proč v autě?Chci s tebou!“
,,Žíkala si stromečky domečky,titičky:Mamí!“
,,No,zlobím se.Zase nás klidně necháš v autě.Zkazila jsi nám prázdniny.“komentoval Adam situaci ovšem oči neodtrhl od displeje hry a stále mačkal tlačítka. Zhluboka se nadechla
,,Vydržte broučkové minutku. Hned po tom začnou ty nejkrásnější prázdniny,jako v pohádce.“ Dodala už méně nadšeně.
,,Nemám rád pohádky!“ Ozval se Adam a vzpurně drtil prstíky klávesy.
,,Mám laději tu pelníkovou,jo.“usmála se dívenka na matku
,,Tak vidíš, tam právě jedeme.“Adam zakoulel očima a Evičce se rozlil po tváři blažený úsměv.
,,Dokud se nevrátím nevylízat z auta,ať Vás něco nezajede.“výchovný tón zvedl oči obou dětí k matce.Přesto Adam přejel okamžitě celé okolí pohledem.
,,Tady?No mami,široko daleko nic ani kolo!“
,,Mlčet a sedět,všechno bude.“
,,I perníková?“
,,Jasně.Hodný,rozuměli jste?“ Odpověď na děti příznačná.Pokyvovali hlavami všemi směry,ovšem ze souhlasem to zřejmě nemělo nic společného.Vzdala to,asi tedy souhlasí. Vydala se tedy k budově honosně označené jako středisko.Ještě jednou se otočila.Oba caparti seděli na svých místech.,,Snad to opravdu vydrží.“ Povzdechla si pro sebe.Velmi dobře věděla,že dvě minuty jsou pro děti půl století,pohyb je nutnost. Kéž by jen devastovali auto zevnitř. Jen vešla už se Eva pohybovala jako kamzík. Zepředu do zadu a oči jak trnky vyvalené z oken.Adam se nenechal rušit
,,kočka!!!“ zaječela tak nahlas až nadskočil.zvedl líně oči k sestře. Šermovala prstíky oči navrch hlavy.Vzhlédl po směru jejich rukou.
,,Vážně kočka.“pronesl, v tom samém okamžiku otevřel dveře.
,,Musíme počkat!“ zachytila Evička bratra za rukáv a drmolila dál.,,nalevo opravonebo pojede auta na tebe a na mě!“ odstrčil jí ruku a vystoupil
,,Nic tu nejezdí.“ Křikl zvesela,živé zvíře to bylo něco.
,,Máme počkat v autíčku!“snažila se Evička a ústa se jí zkroutila do veliké skoby.Bála se . Jenže to zvířátko bylo opravdu vzrušující. Nebyla to televize ani vyprávění maminky. Nikdy živou kočku nedržela.Tohle bylo jiné. Vyrazila za bratrem. Ten už byl jen pár kroků od kotěte.
,,Adame vem ji,chci ji pochovat.“ Natahovala ručičky.
,,Hm´m´.“zabručel těsně krok od zvířete
,,Vezmeme si ji do perníkové.“ Dodala a sledovala koťátko a bratra.Najednou se lekla a ztuhla.Podívala se pod nohy a pochopila.Jedna noha i z botou zmizela v hluboké kaluži a voda se dosud vlnila.Provinile zvedla zrak, kočička byla zase o kus dál.
,,Plašíš ji ty blbí mrně,nehejhej se!“
,,nejsem mrně! Dupla nohou ve vodě až kotě odlítlo o metr.
,,Takhle jí ale nechytím buď potichu a nehejhej se nebo uteče.“
,,Chci taky koťátko!“
,,Evo! Necákej a nehýbej se.To se nebude mamince líbit! Jsi mokrá a kočka nám uteče.“
,,tak jí chyť!“ odfrkla,na tváři už zase měla místu pusinky velikou skobu.


,,Není to tak hrozné pane doktore,vaše matka dokonale pročistila čekárnu.zřejmě to bude tím jak je milá.“
,,Nebuďte jedovatá vždyť to myslí hezky.“pronesl melancholicky ,,stejně už si na ni zvykly,lepší už to tedy rozhodně nebude.“
,,Taky nemyslím,nechci být nějak vlezlá ale kdy se tu ten nový doktor objeví?“
,,Během dne.staví se jen pro klíče,nastoupí v pondělí a já si po letech užiju dovolené.“ Pronesl blaženě a zasnil se
,,Kolik mu je?“ nedala se sestra
,,Vážně nevím a je mi to hlavně jedno. Je toho moc,hlavně tu už nebudu sám.“
,,To ano,taky budete mít doma veselo,maminka se může starat hned o dva.“
,,Pochybuju, je to jen doktor.taky nevěřím že ho máti vůbec kdy vezme na milost,už teď ho nenávidí. Ještě štěstí že je to obecní dvojdomek. Dva vchody, dvorky i zahrady jsou samostatně. Už teď ho lituju!“
,,Proč?“
,,Proč asi,kdo se jí nelíbí nebo se k tomu dopracuje,po pár minutách každý,podotýkám každý,lituje i toho že se narodil.“
Bětuška se od srdce zasmála a vpustila pacienta dovnitř.,,tak pojďte paní Procházková,tak jste se konečně dočkala,tak honem povězte panu doktorovi co vás trápí dnes.“ Přešla postupně do ironického tónu,postrkujíc starou paní vpřed.Dopoledne utíkalo nezvykle poklidně.Pacientů neubývalo,jako každý jiný den byla tato činnost bez konce. Dřív snad středisková obec se stala městečkem.Jedna z nejdůležitějších osob místní lékař,zahrnutý do léčení lidí zvířat či věcí,není nikdy o nic ošizen.Místní dění a klepy má v malíčku většinou i proti své vůli.Právě když se snažil řezníkovi Zuzance na jejím koťátku názorně předvést jak jí ošetří rozražená kolena se ozvalo zaklepání. Věc zcela nezvyklá. Ordinace byla svatyní. Dokud sestra, jedna či druhá nevyšla, a nevyzvala pacienta nikdo si nedovolil ani promluvit. Nejen že, se klepání ozvalo znovu,což zastavilo převazování levé tlapky bránícího se kotěte,ale dveřev se rázně rozletěli.
,,Dobrý den.“ Ozval se sametový hlas z úst Merklín Monroe. Hezká a drzá,no to je kombinace.Proletělo mu hlavou.Nahlas však zůstal sám sebou. Direktivní hlas zahřměl: ,,Neumíte číst?“ zeptal se, čekal že jeho hlas dal jasně najevo že má opustit místnost.
,,Jistě.“ Pronesla klidně ,,Nejsem pacient,jdu vyzvednout klíče. Poslal mě sem starosta,ovšem teď si nejsem jistá,že jsem ve správné ordinaci.Předpokládala jsem že obsah odpovídá názvu.“ Vypálila ze sebe stále sametem v hlase,jen ohníčky v očích zajiskřili zlověstně.
,,Bětuško podejte tady dámě klíče. Zřejmě se stará o ubytování pana doktora. Jo a vysvětlete jí laskavě ať se o lékařskou práci a praxi nestará,jelikož si myslím že by některá specifika u ošetření dítěte zřejmě nepochopila.“ Sestra v rychlém tempu činila co bylo třeba Ovšem neznámá už nevypadala jako anděl. Blesky jí šlehali z očí
,,Sestři,řekněte prosím panu doktorovi,že ošetřit dítěti koleno dovedu a to i bez toho aniž bych si to nejprve musela trénovat na kočce. Jen by mne snad trochu zajímalo jestli tenhle mastičkář amatér ví co je diplom.“ Doktorovi se jen rozšířili zorničky a z klidem v hlase promluvil.
,,Klíče už máte madam, běžte ubytujte lékaře, a mne laskavě nechte pracovat! Kolegu pozdravujte a ať se zastaví.“
,,Jó tak to se nezastaví.“zaznělo mnohem rázněji místností.Oči všech přítomných se obrátili zpět k návštěvnici.
,,Nový lékař zde,jsem já. S určitostí vím , že jakoukoli diskusi s vámi, považuji za bezpředmětnou. Jsem totiž skutečný lékař. Již chápu proč starosta tak spěchal.“ Tuhnul pod přívalem slov a myslí mu běželo: jen neječ hochu - no a pak že jsem to nevěděl.
,,Otevřelo se peklo! Napřed matka a potom tohle!“ Po krátké pauze promluvil téměř v šoku,bezmyšlenkovitě pokračujíc s ošetřováním dítěte.Úspěšně mu nalil notnou dávku desinfekce do krvavých ran. Za řevu dítěte hlasem ještě silnějším se lékařka vrhla do obrany.
,,jsem doktorka a to velmi dobrá! Jen jsem netušila že můj noví kolega bude zakomplexovaný ranhojič.Přesto jsem tolerantní a chudák mě nemůže urazit.“
,,A co jste studovala doktorko? Horečku omladic v Salemu?“
,,Nechte si ty lichotky vy samolibej…no nejlíp bude když se uvidíme až v pondělí,jelikož mám pocit,že vám jaksi dělá evidentní problém činit dvě věci najednou,tedy pracovat a mluvit..Odcházím. A vy! Se pokuste tou vaší péčí to dítě nezabít! Je to můj budoucí pacient.“ Věnovala mu úsměv jako za žurnálu,vyvrcholením bylo prásknutí dveřmi.V ordinaci nastalo hrobové ticho.
,,Bětuško řekněte že to byl jen sen!“ sestra jen nejistě mrkla
,,Řekla bych že jí chybělo jen koště.Pane doktore! Varuju Vás! Do její ordinace dáte Aničku,tohle si opravdu nezasloužím.“
,,Máte kliku,jste služebně starší a já si beru zbytek života dovolenou.“Rozpačitě pronesl než se mu v mysli znova vynořil obraz kolegyně v sukních.Byla víc než hezká! Škoda jen že jí z úst sršel oheň a z očí lítaly blesky.Kdyby ječela ještě chvíli třeba by začala plivat žáby.Pravá čarodějnice. No a pak že nejsou.Najednou mu obličej zalil blažený výraz. Ta představa ho nesmírně potěšila.
,,No to bude mít maminka radost!“ Ulevil si na hlas.
,,Spíš bych řekla že ji satan vyslyšel! Teď tam budete mít dvě,pane doktore.“
,,Bětuško,mamince se to opravdu nebude líbit!“ usmíval se
,,komu by se líbil někdo, kdo je horší,než on sám.“
,,Teď jste se trefila,ještě by jste mohla cinknout starostovi,myslím,že nám dluží vysvětlení či spíš jakési podrobnosti o tom novém lékaři!“Sestřičce Bětušce se rozlil po tvářích okouzlující úsměv,vrhla se k telefonu.
,,Pane doktore,předpokládám že chceme podrobnosti ty nejpodrobnější?“
,,Jak jinak.“ Dodal lékař,opřel se,zavřel oči a jen poslouchal nekonečné štěbetání sestry z několika dobrovolníky které vytáčela o překot.Ženská zvědavost v kombinaci z pracovním pokynem byla jedna z neoblíbenějších činností. Malá přestávka na telefon se přeci jen protáhla. Mimika a oči plné údivu . Komentář zcela duchaplný- vážně?fakt? nekecej?neříkej?no ne? No jo ? slova se sypala geometrickou řadou vzhůru.Když začínal ztrácet trpělivost sluchátko dopadlo z rachotem do vidlice.
,,Tak tomu by jste nevěřil.“ Pronesla důležitě Bětuška. Začala postupně chrlit načerpané podrobnosti, které načerpala. Nejen, že okamžitě oznámila,co je paní doktorka zač,ale uvedla věk pětatřiceti let na, které rozhodně nevypadala. Postupně se mu před očima objevila její tvář,úsměv a velmi příjemně tvarované tělo! Jeho představy pomalu docházeli vrcholu,když přišlo to nehorší. Čerstvě rozvedená,dvě děti,velmi dobrá lékařka.No jasně, bodejť by nebyla rozvedená, semetrika jedna, a ti dva mrňouskové, no tak to teda bude ještě veselo! Proč krásná žena, velmi průbojná opustí místo a post kde je uznávaná a odejde do té poslední díry na světě.Tři ulice a za poslední chalupou je nebe podepřené vidlemi. Rozvedená!to je ono,velké zklamání ji dohnalo až sem.Nebo že by na lovu?No jo,výlov v cizích vodách. Oslnit a polapit,zničit dalšího.No nazdar ta tady teda zčeří hladinu.Vamp na vsi,copak se s tím dá spolupracovat?Před očima se mu objevila aréna býci a krev.Tak nějak to dopadne.Už to seznámení nevěstilo nic dobrého.Vzhledem anděl,křehká,něžná a poddajná,pár mlhavých vteřin-než promluvila.Tornádo. Ničivě krásná.
,,Jestli tam není nic akutního,tak tu smečku pro dnešek rozeženem.“
,,Věřím že nápor zesílí až při pondělku.“
,,Máte strach z bouřky co?“
,,Matka není z nejtaktnějších.“
,,Optimismus šéfe,tuhle dračici hned tak něco neskolí.“
,,Tolik mne jejich zbližování netíží. Jen bych rád někam složil hlavu,bude li kam.Nějak ty šarvátky v noci špatně doháním. Hra z noži dnes byla dlouhá.“
,,No tak přece,a to jsem doufala že to vidíte v růžovějších barvách.!“
,,No tak Bětko,vedle mojí matky,když chce,přestane existovat všechno,dokonce i barvy.“
,,Třeba Vás překvapí, a zkrotne.“
,,Která?“
,,Vaší matku,no doktore? Na co myslíte.“
,,Na Armagedon!“
,,Třeba se zkamarádí,nebo to dopadne úplně jinak než si myslíte.“
,,Rád bych se mýlil,přesto má přání jsou obvykle nevyslyšena.A co se týče ženských toto téma jsem definitivně uzavřel už dávno.Kudlanky to jsou,všechny.“
,,Když si to myslíte.“ Zkusila Bětka a přesto si neodpustila svou oblíbenou větu. ,,Odříkaného chleba největší talíř.“
,,Běžte domů a užívejte vnoučat.pondělí je tu hned.“
,,Jo to znám. Pětkrát k vám jen tak někdo hopsne a jsme zase tady.“ Ještě chvíli mluvila,už jí vlastně vůbec neposlouchal.Představa ukřičených dětí,cizí ženy a stále mluvící matky ho víc než děsila.Ovšem představa dlouhé doby po kterou tam budou samy,byla ještě ukrutnější.
Výpomoc si takto nepředstavoval,vysněná představa kolegy se rozplývala do ztracena,stejně jako bohulibé nicnedělání volných chvil,které měl.Bude hůř! Pokud by jí práci trochu znepříjemnil,napadlo ho,třeba by zmizela ještě dřív než jí vyhodí.Začal se mu v hlavě rodit plán,který ani nemusel nijak zdokonalovat.Stačí trochu maminku nasměrovat,povzbudit personál a na vše ostatní si stačí sama. To už věděl za své zkušenosti.Akce vosí hnízdo byla na světě.Tak to by šlo. Zkonstatoval u sebe nepatrný pocit úlevy.Mít plán to je ta pravá povzbudivá představa.

Adam opět popošel. Kotě stále unikalo.Dráždilo ho to, čím dál víc.Hrnul se dál. Žádný pořádný lovec se nikdy nevzdá.Evička ťapala za ním,do pasu promočená. Kaluž je kaluž taky dobrá hra. V očích jim jiskřilo ani Adam na tom z čistotou nebyl o moc lépe.Byli skoro u cíle.Kotě se krčilo u krajnice,prskalo kdykoli se chlapec se sehnul blíž.
,,Je divná.“ Konstatoval chlapec
,,Možná jí je zima,že se tak krčí.“ Uvažovala Eva.Kočka prskala dál a srst se jí ježila.
,,Nabídl jsem jí domov u nás!“ vztekal se Adam
,,Třeba se raduje.“
,,je pitomá jako ty je to a bolestivě. Svůj boj vyhrávalo. Prchalo ač ho děti stále pronásledovali mezi kalužemi. Poslední pokus uzavřel Adam. Pád do snad té nejhlubší kaluže zaplněné notnou dávkou bahna. Tvoreček unikal, podobaje se teď spíše kryse. Evě už jen tekly slzy.
Měla o Adama strach. Šlapala kaluží k němu, v jedné ruce panenku Johanu hlavou dolů, druhou podala bratrovi.
,,Mám mokré botičky, bolí mě bebínka.‘‘
,,Nekňuč, raději mi pomoz!‘‘ sápal se po sestře a kapala z něj voda.
,,Asi to koťátko neví, že u nás mohlo bydlet.‘‘
,,Je divoká.‘‘
,,Není, jenom vylekaná, byl jsi na ni hnusnej.‘‘
,,Blbá kočka!“
„Malinká je chudinka, ty bebínka bolej, moc bolej.“
„protože je v nich voda, mě to taky bolí.“
„Mě víc!“ klepla hlavou panence o zem
„Asi se vrátíme, mamince se to nebude líbit.“
„Sedneme si do auta, na nic nepřijde!“ Prohlédl se, pokrčil rameny a vyrazil k autu.
„Myslíš?“ krotila hlavou Eva a táhla Johanu za sebou zase jen za nohu. Hlava klapala o dlažbu. Adam ještě jednou zkontroloval sebe i sestru.Nenašel pražádnou závadu které by si maminka mohla všimnout.
Byli skoro u auta, když uslyšeli typický zvuk matčiných kroků. Neotáčeli se. Dobře vymyšlený plán jim nevyšel. Když maminka promluvila věděli oba, že je zle. Určitě nemá dobrou náladu.
„Co to má znamenat!“ Zahřměl jim nad hlavou její hlas
„To jsme neměli asi dělat.“ Šeptala Eva Adamovi a krčila ramena. „trochu se zlobí.“
„Adame, Evo! Co to má znamenat?“ ozvalo se znova z matčiných úst.
„Ta kočička potřebovala pomoct, teď máme bebínka.“ Hana jen odevzdaně zakroutila hlavou a zvedla hlas.
„Do auta, oba a Hned!“ Vystřelili oba k autu, znali to. Kdyby neposlechli křičela by moc.
„To se mi snad jenom zdá!“ utěšila sama sebe „pěknej začátek.“ Dodala nahlas a vydala se do auta za dětmi, jestli se tak ještě dali nazvat.
„A dost! Vše špatné je už za mnou.“ Běželo jí hlavou, přesvědčovala však sama sebe, že už teď je líp.Měla strach že další ránu už neunese.


4.
„Na moji likvidaci jsi mohl zvolit poněkud vhodnější nástroj darebáku.“
„Starosta, Mirečku, starosta jsem! O jaképak zbrani je řeč?“
„Tu bestii, co jsi mi tam nasadil! Pokud vím, už léta mi slibuješ lékaře!“
„Rok! Mirečku rok, je nejlepší věř mi.“
„ Leda v pekle! Žádná ženská není nejlepší! Ženské jsou zlo, co jsem ti vlastně udělal, že jsi mi tam nasadil tuhle krůtu?“
„Lékař. Mirečku lékař, je to, ten nejlepší. Pravda je trochu příkrá.“
„ Příkrá jo? Trochu? To nemyslíš vážně! Řvala jak hiena, všichni nemocní utekli! Jo a to si šla jen pro klíče.“
„Vý co chce, to u ženských nebývá zase tak často!“
„Chtěl jsem lékaře, to ti nezapomenu.“
„Já to věděl, že ti udělám radost! Hodná holka, svobodná, Mirečku!“
„Hmm…Hodná holka, tak to ti tak věřím, právě jsem ji viděl! Vyměň to! Dokud je čas, je to stvůra!“
„No ne Mirečku? Jakoby si se bál?“
„Mluvím o prevenci! Co pak ti sirotci?“ Starosta začal měnit barvu v obličeji, znali se a tak jim oběma bylo jasné, že debata je u konce.
„Podívej. Mirečku, podívej. Přestanem si hrát jo! Žádný chlap sem nepůjde. Nikdy! Vlastně nikdo by sem nešel! Nikdo nechce bydlet ani žít v městečku kde je obchod, hospoda a kostel, nota bene na konci civilizace. Nikdo nechce ani obecní dům. Nikdo nechce nic, co se týká našeho zapadákova. Žádnej normální chlap, natož doktor sem nepáchne ani prstem na mapě. Jo a ani ona by sem nešla! Je to prosík, velmi dobrej. Chtěl jsi pomoct? Pomáhám. Tak tady ji máš! Navíc ona je ta, kterou já budu prosit, aby zůstala. Navždy! Jesli o ní řekneš křivého slova, vezmu si slovo já! V hospodě, v kostele a všem povím, že se bojíš ženských.“
„Nebojím, nesnáším je. |To je velký rozdíl. Jo a ona není nastálo?“
„Bojíš se. Mirečku, bojíš. Je tu navždy! Děkuj bohu, že ji sem poslal.“
„Nikdy!!“ zařval lékař, rázným krokem vyrazil vpřed.
„Ještě něco, Mirečku.“ Zastavil se, ale už se na starostu neotočil, přesně věděl, co bude následovat.
„Je mladá, krásná a svobodná! Zaslouží si úctu a lásku, jestli ji zkřivíš vlásek, nebo jen myšlenku, tak ti zakroutím krkem, doktor nedoktor!“
„No to je vděku za mou práci! Vomete se ti tu sukně, a je z tebe dartaňan!“ odfrkl si, a dal se znechuceně znova do pohybu.
„Pak, že ne? Fakt jsi si nevšiml!“ Smál se, přestal si odcházejícího doktora všímat. Ženské jsou prostě ženské. Doufal, že mladý mrzutý doktor, dostane konečně nový vítr do plachet. Trocha rozruchu udělá každé dušičce jen dobře.
„A tobě Mirečku“ broukal si pod vousy „Tobě to, teda opravdu přeju. Když vyhraje Amazonka, bude z tebe příjemnej mužskej. Nebo nepříjemnej, ale doopravdy šťastnej. Mít starosti, je lepší než nemít nic. Možná tě konečně někdo donutí myslet i na sebe.




„Vidíš to!“
„Slyšíš to!“
„Fakt perníková.“
„Jsou tu zvířata?“
„Jen to ne! Říkali zahrada, domečky, stromečky:“
„No mami? Co by to bylo za prázdniny? Bez zvířátek? Na co jsme sem teda jezdili?“
„Peníková, perníková, perníková.“ Poskakovala Eva a Hlava zabahněné johany cvakala o chodník.
„Zvířátka jste vy dva! Pěkně jste se uvedli. Nechám vás pět minut bez dozoru, a jsou z vás sochy z bláta. Evo! Ta panenka se nosí v náručí, netahá se za nohu. Určitě jí to bolí.“
„Nebolí je z plastu!“ napovídal Adam. Eva měla taky své argumenty
„Musím ji tak nosit, zaseklo se jí oko.“
„Protože jí tam cpeš prsty do očí! Teď tam má dokonce i bahno!“
„Mami!! Co je to za stromečky?“
„Nevím, pojďte dovnitř. Podíváme se kde budeme bydlet.“
„Já chci koukat na stromečky, jsou naše? Proč je ten plot z trávy a to za ní je opravdová ježibaba?“
„Dovnitř! Hned! Stromy a lidi potom.“
„Nejdu, co když je to začarovaný! Podívej, určitě čaruje, protože na nás kouká!“
„To má taky žáby, myši, a zlého hada, já u Ježibaby bydlet nebudu, nechci.“
„Tak dost! Oba dovnitř, prozradím vám tajemství.“ Snažila se nalíkat děti od zvědavých očí cizí paní,která se po pravdě nelíbila ani jí. Starosta říkal, že druhá půlka patří tomu mrzutovi z místní homotechny. Jestli tohle patří k němu, není se čemu divit. Zloba z báby lítala úplně viditelně, být vedle ní příjemný, nebo laskavý opravdu nelze. Protivnej arogantní pitomec. Hezkej pitomec. Okouzlil jí tím jak to umí z dětmi,nahlas by to však nepřiznala ani za nic.Natož sobě. Možná se s ním bude přeci jen spolupracovat dobře. Teď jí čeká to nejhorší. Oznámit dětem že už se do města nikdy nevrátí. Bylo jí čím dál hůř. Nechtěla je nechat v nevědomosti, stejně by to ráno prasklo, hned jak dorazí stěhovák.
„Jaký tajemství?“
„Já nechci tajemství, ani čarodějnice! Chci vědět, co na tom stromě roste.“
„Tak to ti taky prozradím, pojďte už oba dovnitř.“ Natlačila obě děti do dveří. Baba za zelení si div neukroutila krk. Zastavili se těsně za dveřmi. Vše bylo bílé, prostorná předsíň, z které vedli šestery dveře. Jedny ven, druhé do kuchyně, i zde byla sněhobílá linka. Třetí dveře vedli do koupelny. Ta ji udivila. Kromě rohové plastové vany a úžasného umyvadla tu byla přípojka na pračku. Celá blankytně modrá a spousty tmavomodrých doplňků. Ostatní troje dveře vedly do velkých pokojů plných slunce. Výhled z nich byl do zahrady, která patřila k domu, byla plná stromů a vůně. Jen okno z kuchyně vedlo do ulice. Děti pobíhaly, sem a tam. Vykřikovali a užívali si ozvěny. Dovádění a pobíhání je zcela pohltilo. Najednou se Eva zastavila, vytřeštila oči a úplně vážně pronesla.
„Proč tu nic není?“
„Co to tajemství? A kde budeme spát?“ přidal se Adam. Tak a je to tady! Jsou příliš chytří, a tak stejně nezbude nic jiného, než z pravdou ven.Dřív nebo později je to jedno. Bouřka teď je lepší a do rána to ztrávěj.
„Budeme spát na lehátku, vše důležité máme v autě. Jídlo jsme koupili cestou, a teď mě poslouchejte.“ Pronesla důrazně, oba se přestali hýbat. Neměli rádi tento tón. Byl předzvěstí něčeho zlého.
„Ta zahrada, stromy to je naše. Co na nich vyroste, poznáme brzo. Ten dům, tak ten je náš nový domov. Tady teď budeme bydlet. Proto byli všechny naše věci v krabici, když jsme odjížděli.“
„Já to věděl!“ odsekl Adam a otočil se zády, jen odejít si nedovolil. Evě se do očí nahrnuli slzy, ale nepromluvila. Její vztek byl vidět. Několikrát mocně klepla hlavou Johany o zem.
„Podívejte, víte dobře, že léčím lidi. Tady mě moc potřebují. Proto tu jsme. Město, je už moc špinavé. Jste moji andílci a chci pro vás to nejlepší. Je tu les, řeka, taky hodně zvířat. Ráno přijede Bet, a taky stěhováci, co nám dovezou naše věci.“ Adam se otočil, konečně. Ulevilo se jí, hned jak zahlédla výraz svého syna. Přijal to. To jí moc pomůže.
„Zlobím se!“ pronesl vážně „Ty zvířata budou bydlet u nás?“ zeptal se, v naději, že konečně může mít svého vytouženého psa. Jeho uličnický mozek zcela jasně odhadl situaci, z které se dá vytěžit.
„Který zvířátka.“ Zeptala se Eva bez zájmu. Stále ještě otloukala panence hlavu o zem. Tak jo, nastala moje chvíle, proběhlo Hance hlavou. Zbaběle si je koupím. Podlé, pravda, ale účinné! Tak moc si přála mít poklady svého srdce na své straně, že byla ochotna udělat cokoli.
„Na naší zahradě budou jen dvě zvířátka. Pes a kočka.“ Konečně se u obou dětí objevil ten správný zájem.
„Velký?“
„Kdy tu budou?“
„Budou maličký a brzo. Napřed musíme nanosit věci dovnitř. Prohlídnout si zahradu, a pak něco uvařit. Zítra je tu teta, a pak uvidíme.
„Hurá, hurá, kočky pejsci zahrádka!“ hulákali jeden přes druhého.Skákali kolem sebe a po své matce.
„Tak honem, honem ať máme všechno hotoví co nejdříve.“ Aniž by se otočili, vyletěli z domu.Slyšela je radostně vykřikovat. V předsíni zůstala ležet jen Johana. Poprvé za šest let pustila panenku bez křiku a hádek z ruky. Asi jim pobyt v ráji opravdu prospěje. Když vyšla před dům, zarazil ji výjev, který měla před sebou. Děti stály u branky jako sochy. Za brankou stála rozzuřená stařena z rukama v bok. Podivně oděná, snad polednice. Napadlo Hanu při pohledu na ni, zrychlila krok.
„Kdo jste?“
„Co je vám potom!“
„Bydlím vedle! Kdo jste!“
„Nic vám do toho není, bydlíte vedle, jak jste sama správně uvedla. Ustupte od mého auta.“ Pronesla už opět bojovně Hana.
„To je dům pro doktora!“
„Správně! Z cesty dámo!“ Kráčela dál hrdě a rozhodla se jí ignorovat. Děti se nehnuly z místa. Pozorovali obě ženy.
„Kde je?“ stála dál bojovně stařena.
„Bydlíte, vedle.“ Konstatovala Hana věcně, a snažila se ji nevnímat. Otevřela auto, kufr i dveře.
„Děti pojďte, budu vám podívat tašky a věci, ať to máme všechno uvnitř co nejdříve“
„Nejdu, ať jde pryč!“ pronesl rozhodně Adam.
„Mamí! Já tady ježibabu nechci! Pustím na ní psa a kočku!“
„Správně dítě, a vy dámo běžte obtěžovat jinam.“
„Co si to dovolujete? Já tady bydlím, a nikdo mě nebude urážet! A už vůbec ne, nějaká tupá husa z města.“
„Dobře. Zavolám policii, oznámím vyhrožování, obtěžování dětí, zřejmě jste pedofil, když se nedokážete ovládat a odejít.“ Pronesla velmi vážně jako by neslyšela nadávky staré paní, sáhla po mobilu a začala vymačkávat číslo.
„Co si to dovolujete! To si ke mně nikdy nikdo nedovolil! Víte vůbec, kdo já jsem!“
„Ne a je mi to jedno! Strašíte mi děti, takže to vyřeším po svém.“
„ Matko!“ ozvalo se jim za zády. Obě sebou trhly. Teprve potom jí to došlo. Tak tohle je matka jejího nového kolegy. Výborně, tak teď už je zná oba.
„Mirečku! No dobře že jdeš. Tahle ženská se sem cpe i s parchantama, a tvrdí, že tu bydlí! Je na mě sprostá a nadává mi, volej starostu ať jí vyhodí!“ Děti jen stáli a zírali, zatím je oba obložila taškama. Vytahovala stále další a další věci z auta, zatímco stará dáma barvitě líčila křivdy, spáchané podle řeči, nejméně za půl století. Přestala si jich všímat.
„Omluvte mou matku, kolegyně! Pokud chcete s něčím pomoct, stačí říct.“
„Nejvíc mi pomůžete, když odvedete toto ječící stvoření co nejdál, děsí mi děti.“
„Služebníček.“ Pronesl, a strkal svou běsnící matku, před sebou k druhé části domu. Nevzdávala to. Nadávky lítaly vzduchem, dokud nezmizela za dveřmi.
„Baba zlá!“ Ulevil si Adam, vzal tašky a mířil k domu.
„Ten pejsek musí bejt velikej, jako vlk! Sežere jí a bude.“ Uvažovala Eva nahlas, naprosto s vážnou tváří. Přesto táhla zavazadla k domu.
„Tak to by jsme měly, určitě je do mě baba zamilovaná. Jsem její typ. Vzájemná láska na první pohled.“ Posteskla si Hana pro sebe, a jen nevěřícně kroutila hlavou, kolik toho v noci do auta vlastně napěchovala. Bylo teprve časné odpoledne. Rozhodla se teda dětem nanosit vodu do nafukovacího bazénku. Bude mít klid, něco uvařit, a děti přijdou na jiné myšlenky. Z auta lovila zbytek pokladů, lehátka, matrace, míče i tenisové rakety. Do lovení pokladů se tak zabrala, že ani nepostřehla, že se doktor objevil znova, stále ještě v obleku.
„Budete stanovat?“ zeptal se mile
„Doprďaus!“ vylítlo jí z pusy „už po druhé jste mě vylekal.“
„Tak to vedu dva jedna.“ Usmál se
„Prosím?!“
„Po pravdě není to tak dlouho co jste vyděsila vy mě.“
„ Vyrazil jste pokračovat v nadávkách? Ujišťuji vás, že matinka to zvládla sama.“ Vyštěkla vztekle
„Jdu pomoct, stěhování je náročné.“ Zvedla oči plné hněvu a snažila se o příjemnější tón.
„Není s čím! Pro dnešek je to všechno, to ostatní přijede zítra ráno.“
„Možná ale máte nějaké tajné přání?“ Zkusil to znovu s úsměvem ve tváři
„Jasně, dám vám seznam.“ Štěkla
„Beru, kdy bude ten dnešní?“ líbilo se mu, jak se vzteká.
„Zmizte! Tu saň mi sem už nepouštějte!“
„Vaše povolání z vás přímo čiší! Ta láska k bližnímu svému, proložená bezmeznou úctou ke stáří. Lidi a pochopení to je vaše co? Úplně to vidím, jak se stáváte miláčkem města.“
„Vypadněte!“ zařvala už rudá vzteky.
„Koukám, že i jako sousedé, budeme láskyplný tým.“ Popichoval dál. Její vztek ho přímo dráždil k akci. Nebyla takový suverén, jak se původně zdálo. Možná to je jen vztek, a nebo strach. Není nad to, dobře bavit. I v tom zuřivém rozpoložení, byla víc než roztomilá.
„o žádné vztahy nestojím, natož sousedské. Teď tu bydlím, a jediné co chci, je klid.“
„V tom případě by to chtělo pár dobrých rad od souseda.“
„Nic! Ani rady ani sousedy, klid!“
„Tak to jste si teda vybrala špatně, sousedy máte. Co se týče rad, dobrých rad, není všem dnům konec.“
Náfuka jeden samolibej! Myslí si, že sežral šalamounovo hovno. Chytrák! Narůstal v ní vztek. Neustále se jí snažil někdo pomáhat a radit. Přijela na kraj světa, přece pro to, aby jí dali všichni pokoj. Dokonce i Bet, naše Bet, pochopila. Mlčet a nechat. Vyčerpání minulých dní si začínalo vybírat svou daň. Není všemu konec, to nejhorší teprve přijde. Nová práce, a víkend na vytvoření domácího hnízda, jen kdyby se tu alespoň nepletl ten pitomec. „Tak a dost!“ Okřikla sama sebe. Musí toho tolik stihnout, večer je za chvíli. Nemůže si zaměstnávat hlavu chlapem! Hezkým chlapem. Tok myšlenek se zmítal mezi návaly vzteku a obdivem. Naprosto cizí člověk ji nabídl pomoc, jen tak. Ovšem přece nepřipustí, aby jí někdo strkal nos do soukromí! Z akademických úvah ji vytrhl radostný dupot a smích. Vše se v prázdném domě ozývalo, děti si to vychutnávali. Štastný smích, vlastní smečky, to dává sílu.
„Mami, mami, mami!“ volala vesele Eva s pusou zmazanou.
„Papala jsem jamaliny a taky mahody!“ vykřikovala stále dokola.
„Pocem, co to máš s pusinou a ručičkama? Kde máš Johanu?“ zeptala se na oko přísně té malé radostné tváře.
„Eva jedla od Velkýho maliny a jahody, dal jí je z miskou.“ Pronesl Adam a ukazoval ruce plné rozmačkaného ovoce.
„Velkej?“
„Miska hapala.“
„Kde je teď?“
„Velkej?“ vykulila holčička oči
„Ne miska.“
„Na zemi přece, nejde poskládat!“ zamračilo se mrně.
„Adame, vy jste to rozsypaly?“
„Rozbilo se to.“
„jak to že se to rozbilo?“ snažila se o trpělivost.
„Velkej povídal, a …a …a…“
„Přišla zlá,Eva se lekla a rozbilo se to.“ Konstatoval syn vcelku věcně.
„Samo?“
„Nerozbilo, jen rozmontovalo, Ty to opravíš. Ta skládačka je blbá, kopla jsem do ní!“
„Evo, do věcí se nekope. Jdu se tam podívat. Vy dva umejt nebo shnijete ze špíny!“
„Mám hlad.“
„Chci Johanu!“ podupávalo mrně.a vydalo se hledat mezi krabice svou společnici v nesnázích.
„Napřed umýt, potom Johana a nakonec něco dobrého k jídlu.“Pronesla opět vážným a direktivním hlasem. Sledovala čtyři vykulené oči.
„Taky jsi zlá!“ pronesla Eva po chvilce a vyrazila ke koupelně.
„Adame, dej na ni pozor!“ Vykřikla ještě, a běžela ven. Měla hrůzu ze střepů a úrazů.Její oči bloudili travou stejně jako myšlenky hlavou. Bylo to tentokrát o idiotovi, co dává malým dětem sklo. Najednou se ozval šílený řev. Instinkty ji vymrštili zpět k domu. Běžela a řev sílel. „Co se to proboha děje!“ vykřikla a v noze ucítila obrovskou bolest, až se jí udělali mžitky před očima. Nezastavila se však a při druhém šlápnutí ji vyhrkli z očí slzy. Do domu doběhla jako postřelená srna. Zůstala stát v němém úžasu.Všude voda.tekla předsíní a z koupelny ze zdi stříkal gejzír. Děti křičeli,leknutí už bylo dávno pryč. Byla to ohromná zábava.
„Ven oba!“ zařvala a vrhla se na gejzír. Snažila se ho ucpat, marně.
„To upadlo.“ Konstatoval opět Adam
„Vidíš, vodička. Prima ne?“ Ševelila Eva. Po Haně tekly gejzíry vody a potu zároveň. Zrovna když se snažila ucpat otvor hadrem, pozorována dětmi. Všichni v němém úžasu, ozval se hlas, dnes už vcelku známý, dalo by se snad už říct.
„Stavíte krytý bazén?“
„Vodička teče“ Vysvětlovala Eva s nedůvěřivým výrazem ve tváři
„ Asi se něco pokazilo!“ dodal zamyšleně Adam.
„Co tu krucinál chcete? Kdo vám dovolil……“ nedořekla
„Ticho! Ty vaše zlatíčka ječej, že by vzbudily celý hřbitov,natož mrtvého. Přišel jsem se tudíž podívat, zda je tu třeba odborné lékařské pomoci. Tedy první, či již možná poslední.
„Pán je koukám ještě šprýmař. To budete jen tak stát a pronášet výplody vaší přebujelé fantazie?“
„Čekám.“
„Na co proboha! Nemáte oči?“
„To mám. Řekl bych, že kromě příjemného přivítání, jako obvykle, jste nic neřekla. Takže začneme znova. Máte nějaké snad tajné přání? Nebo že by třeba rady? Dobré rady? Nejspíš jako soused nejsem vhodný, bohužel však ke své smůle, ten kdo je nejblíž.“
„ Dobrá, berte to tak, že v krizových situacích- to je teď, je pomoc normální. Tak něco dělejte. Čekáte že budu prosit?Roni t slzy, plazit se vodou k nohám, aby jste se konečně pohnul?“
Jen pozvedl obočí, pohyb rtů, byl snad opravdu náznak úsměvu. Děti koukali z jednoho na druhého plni očekávání, co se vlastně bude dít.
„Máte někde telefon?“
„Mobil je v kuchyni, pevnou linku i s přístrojem jsem taky někde viděla. Nejspíš na zemi, nevím zda funguje. Hlavně se už někam hněte, dlouho to už neudržím. Ten tlak je dost velký.“
„Jdu volat. Odbornou práci nechávám raději odborníkům. Přesto vám poté pomohu váš soukromý pramen podržet.“ Pronesl a odkráčel. Doufala že odborník se pohne rychleji než on, napadlo ji když se voda začala znova prodírat mezi prsty a hadrem. Kdyby ta zatracená noha tolik nebolela. Sklonila hlavu k noze, asi to neměla dělat,skoro jí přepadli mdloby.Koupelna byla krvavou lázní.Voda tekla,krev stříkala a v noze škubalo. Tak, a pak že je problém trumfnout čachtickou paní! A ten chlap to nejspíš zabalil a utekl.Napadlo ji. Děti stále ještě koukali bez hnutí kolem sebe,voda už se drala pod prahem do předsíně dost neomaleně.Možná čekali na mávnutí kouzelného proutku, jenže ono nic.
„Chce se mi blinkat!“ Ozvala se Eva do šumu tekoucí vody a tichého monotónního hlasu telefonisty.
„Adame, vezmi jí na záchod a pomoz jí!“ Zakřičela
„Nejdu, nesnáším, když blije!“
„Mluv slušně a pomoz jí.Adame já nemůžu. Jsi velký,prosím udělej to.“ Spíš zakvílela než prosila, chlapec jen krotil hlavou. Eva polykala, tvář jí zbělela.Jestli se nepohne, tak v tom marastu skončí ještě obsah jejího žaludku.
„Nemá ráda krev! Proč jsi jí tu rozlila? Nechci jí pomáhat, je hnusná!“
„Adame….“
„Kde se to tu vzalo?“ Ozval se opět doktor s obavou v hlase. Už jsi začínala zvykat. Objevil se pokaždé jako duch. Vlastně si dělá jen co chce.
„Ta malá, záchod! Nemá ráda krev.“ Snažila se pokračovat, když se zvedlo dítě do vzduchu. Pohl se s ní k záchodu.
„Adame! V tašce, ručníky, utěrky. Dones mi to hned.“
„Je hnusná, slyšíš to.“ Neodpustil si.
„Adame, ty ručníky! Ta voda teče moc.“
„Hm´, dyk du!“
„Pohni se už!“ Bylo ticho, snad až nekonečné. Slovo šílené jakoby nic nevyjadřovalo. Byla jako v tranzu. Vnímala jen zvuky vody. Další nový hlas v řadě.
„Voda, paninko, voda je svinstvo. Vedu jí toho machra přes roury. Letěli jsme jako fitipaldy! Kvůli vám!“
„Šimeček paninko, kdepak máte přívod vody?“
„Nevím!!“
„Klid. Já si poradím.“ Praštil s taškou na nářadí o zem, otočil se a odešel.
„Mireček, paninko, Mireček kde je? Splašil celý město a po anglicku zmizel?“
„Jsem Hana, pane starosto, a kolega, se stará o mou dceru, není jí dobře.“
,,Haninko, paninko Haninko, no hlavně že vám se daří dobře.“
„Taky vás zdravím. Není mi jasný, jak jste se tu tak rychle vzali.“
„Mireček, Haninko, Mireček. Požádál nás, s časovým limitem ovšem. Mohli jsme si vybrat, buď za minutu, nebo smrt. Jo, jo mám se rád. On je doktor. Jo a chůva? Jste říkala? Není možné? Náš doktůrek? Mluvíme o tom samým?“
„Tak to nevím. Původně jste tvrdil, že doktor je tu jenom jeden a …..“ Náhlý stín ji donutil zvednout oči. Držel Evu v náručí, tvářil se zadumaně a trochu i zaujatě, Při prohlížení Johany, kterou už měla zase v ruce. Jako vyměněná mu cosi šeptala do ucha. Dokonce i Adam stál vedle nich a bedlivě naslouchal.
„Tak utíkejte…“ postavil dítě na zem. Hlava Johany cvakla o zem a byli pryč.
„Á starosta spasitel! Na to že jste byli oba vedle u Matouše, vám to ale zabralo dost času.“Očima bloudila z jednoho na druhého.
„Netrvalo, Mirečku, netrvalo. Šlo nám o život, tak jsme tady.“
„Neteče!“ pronesla úlevně, pustila otvor s torzem ručníku.
„Teče!“
„Co to proboha děláte?“ Řvala a bušila pěstmi do doktora, který ji popadl a nesl do kuchyně.
„Jste na řadě. Kolegyně. Předpokládám že ta noha bolí, nevím kde jste k tomu přišla. Od vody to zřejmě není.“
„Když už jsme u toho, můžete si vyndat svojí misku z mojí nohy! Není mi sice jasné, zda třeba i přemýšlíte. Co je to za nápad, dát dětem sklo do ruky.“ Posadil ji prudce na kuchyňskou linku.
„Dobrá, vyndám si ji. Kde je zbytek?“
„Někde u plotu. Auu! To jste doktor? Nemáte cit nebo co!“
„Tak jinak, jdu si k plotu hledat zbytek svého nádobí. Nedal jsem jim nic. Ukradli to ze špalku. Zřejmě škola z metropole! Jo a tu misku ze skla, tak tu mi dala matka. Předpokládám, že naznala můj věk adekvátní sklu. Při té příležitosti si vezmu něco na tu vaši nohu. Tady bych nic nenašel. Sedět ani hnout! Jinak z vás udělám pět malejch do školky.“ Skoro zařval a odešel.
„Drsnej, Mireček je drsnej, co jste mu provedla,že se může přervat s pomocí, a velí tu jako by dostal k narozeninám armádu?“
„Možná jen zuří, nebo si myslí, že čím bude hnusnější,protivnější a panovačnější, tím rychleji mě odtud vystrnadí.“
„Pochybuju, děvenko, pochybuju. Znám ho. Poznám, když má o někoho strach.“
„Hele, nechci vám přerušovat konverzaci, ta voda nepoteče, dokud to nedodělám. Tudíž nehasí, ale ty dva malý smradi, se pohybují mezi hořícíma novinama. Nevím, zda jste tak chtěly?“
„Proboha! Adam a Eva!“
„Klid paninko, klid. Jdu tam. Postarám se o ně. Vy ale seďte, kde jste. Tuším, že by nás Mireček odkrouhnul oba, kdyby nebylo, jak řekl.“ Usmála se po dlouhé době.
„Bojíte se co?“
„Tak nějak Haninko, tak nějak.“ Chechtal se nahlas starosta a utíkal k dětem, které si původně připravovali ohniště podle návodu „velkýho“ jak si ho nazvali. Sirky zdroj ohně, výslovně zakázané je nenechali v lhostejnosti. Pokus vyšel, létající listy novin byla ta opravdová zábava.
„No nazdar!“ Zahlaholil starosta a jen zíral na pobíhajícího doktora. Chytal hořící listy a něco gestikuloval na děti. Nadechl se a pokusil se o kamennou tvář.
„Vystřídám tě, Mirečku, vystřídám tě. Třeba mi ta poupata paní domácí ukážou něco nového a zajímavého. Ty raději pospěš za mudr, než nám vykrvácí a jsme bez posily.
„Raduj se, zbývají dva živly. Voda a oheň už byli. Dávej si pozor, ty dva jsou schopný všeho. Naprosto všeho.“
„Nepřeháněj, Mirečku, nepřeháněj. Jsou to jen škvrňata a nuděj se.“
„Nuděj jo? Tak si ji di chvíli užívat a já ji opravím tu nohu.“ Pronesl už zase klidně, mířil do útrob domu. Kupodivu mu bylo příjemně v tom podivném shonu a chaosu. Příjemná změna. Proti věčnému lamentování matky, byli tyto okamžiky vzrušující. Hana byla tou největší záhadou. V ordinaci si myslel, že to je protivná porcelánová panenka, které se bude venkov hnusit. Bylo to naopak. Nebyla hysterická, brala vše, jak to přicházelo. To mnoho žen neumí. Má sice jazyk jako břitvu, ale bez důvodu to asi nepoužívá. Svůj díl na ranní scénce měl i on. Na nic si nehraje. Není nafoukaná, jak to bývá u frajírků z města.Kdyby ji poznal až teď nevěřil by že je doktorka.Možná ta spolupráce bude nakonec fajn.Dobrej parťák není nikdy k zahození, hlavně tady.Nikdy není úplně volno. Nebylo mu jasné, jak to chce s těma dvěma expertka za zády, zvládat. Jsou nádherný, opravdově dětsky nevinný, čistý, ale jako šídla. Jestli je s nimi pořád sama, jak je možný, že ještě pracuje. A kdy stihne všechno to ostatní? Za stálého pokyvování hlavou došel do kuchyně a zůstal v úžasu stát. Ten obraz, který se mu naskytl, byl okouzlující. Seděla na lince, z jedné nohy stále kapala krev, druhou měla pod bradou opřená o koleno.poslouchala slova řinoucí se z telefonu. Košili měla mokrou stejně jako džíny. Včetně krvavých skvrn. Vlasy rozcuchané a přesto z ní vyzařoval klid a pohoda. Zvedla oči a usmála se.
„Ne Bet, dva ne, jednoho, a vezmi je prosím tě ráno sebou, slíbila jsem jim to. Stejně by otravovali tak dlouho, že by si pro ně stejně jela. Večer ti zavolám a domluvíme se. Jdu jim něco uplácnout k jídlu a taky napustit bazének. Jinak nic neudělám. Jo čau večer.“
„Promiňte, ale bylo to důležité.“
„Víc než noha? Snad abych to dal dohromady, než mi zase zdrhnete. Do toho telefonu jste toho nakecala, že by tolik práce měli dva, nejmíň dva dny.“ Usmála se
„tak se předveďte, když budete rychlej a dobrej uvařím i kafe. Za pomoc.“
„Co najednou tolik dobroty? Že by vám s té bolestiubyla energie? Nebo jste mě vzala na milost?“
„Pomohl jste mi, a tak doufám, že tím vyžehlím tu krádež.“
„Dobrá kafe beru, ovšem ta krádež yla zřejmě namířena na matku. Chvíli jsem je poslouchal,mají pocit že je čarodějnice a tak je nutné jí škodit.“
„To jste slyšel nebo vydedukoval?“
„Bohužel slyšel.“
„ Joj,tak to vaší matce nezávidím.“
„Prosím?“
„Au, buďte jemnější, bolí mě to.“
„Jak jste to myslela?“
„Co přesně?“
„To s mojí matkou, samozřejmě, jinak jemnějšího chlapa nade mne není. Široko daleko.“
„Samolibej, koukám? Nebo že by vás ovlivnil klondajksý fan club?“
„Klondaj….co? Co to je?“
„Obdiv místních občanek vám notně zvedl sebevědomí, když jste přesvědčen o své jemnosti.“
„jsem jemnej, nejen to jsem nejjemnější. Co má matka?“
„Nic .Vyděsila je, nelíbí se Adamovi ani Evě, zaujali stanovisko.“
„Vy jim nic neřeknete?“
„Ne. Je to jejich názor.“
„Jsou to děti, musí vědět co je správné!“
„Vědí to. Oni ano. A co vaše matka, ta to ví?“
„Je jen přímá!“
„Děti taky. Nic skrytého. Otevřenost. Jsem na ně pyšná.“
„Snad jim řeknete, co se sluší a co ne? Není normální je neusměrnit!“
„Nesluší se, aby stará paní děsila děti, nechcete třeba ještě dva tři obvazy? Jedno škrábnutí? Jestli nepřestanete, můžete mě šoupnout do muzea. Mumie jsou teď moderní!“
„Nohu v klidu, ta rána je hluboká, navíc jsou tam dvě menší. Snad se to zhojí rychle.Budeto ovšem bolet docela dost. Nechcete něco píchnout?“
„Arzén! Klid jo, děti musí jíst a já sedět nebudu. Jsou věci, které se sami neudělají.
„Ale ta noha…“
„Chytrý rady doktore co? Nechte si je. Na to prostě ženský nemaj čas. Jak bude kafe,písknu. Teď mi jděte z cesty. Zatím se zabavte jinde.“ Odstrčila doktora, belhala se docela rychle pryč.
Než se vzpamatoval, byla zpět, vlekla dvě obrovské tašky, začala z nich chrlit obsah na linku. Zíral. Nechápal kde se to všechno bere. Byli dost malé. Možná je v podlaze díra a tahá to odtud, napadlo ho. Chystala se jít zřejmě pro další, když promluvil.
„Půjdu,kafe necháme na jindy,leda že by jste chtěla z něčím pomoct.“
„Nechtěla, díky. Stejně sama nevím co dřív, ale to kafe, klidně uvařím, když minutku vydržíte.“
„Krizová situace skončila. Mám pocit, že se vám vrací vaše svéhlavá samostatnost, ruku v ruce s laskavými slovíčky. Sedánek necháme na jindy.“ Do dveří strčil hlavu machr přes vodu s širokým úsměvem ve tváři.
„Hele paninko! Opraveno, všecičko máte funkční. Jo, a účtíček pošlu tady po doktůrkovi po neděli. Mám padla, víte? Nebudem si kazit víkendíček prašulkama, né!“
„Hlavně aby fungovalo co má!“ Ozval se doktor.
„Bude, bude. Tak se tu mějte hrdličky!“ Zahelekal rozverně.
Slova už jen zněla chodbou, šikula zmizel. Možná se bál, co kdyby se po něm něco ještě chtělo.
„Děkuji!“ snažila se zavolat, stejně to asi neslyšel. V tom se dvora se ozvalo docela hlasitě.
„Poděkujte doktůrkovi, v pátek odpoledne bych se kvůli nikomu jinýmu nezvedl.“
„Taky sbohem, jo a tu vodu by to chtělo vytřít, vysychalo by to asi docela dlouho, navíc to tam je jako po masakru. To dělat nebudu.“
„Děkuji vám kolego, nebo sousede?“
„Obojí dámo. Vidím, že zachránci se kolem krku z vděku vrhat nebudete, tak se tu mějte. Snad se v pondělí uvidíme.“ Pronesl a zase zmizel. Opravdovej duch, napadlo ji.I když vyšla hned za ním na zahradu, byl už pryč.
„Evo?Adame, pojďte dovnitř. Vám starosto děkuji za vše,už to snad zvládnem samy.“
„To věřím,děvenko,to věřím.“


 celkové hodnocení autora: 87.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 15 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 amazonit 28.04.2009, 7:00:16 Odpovědět 
   Dílko se vyvíjí slibně, je prošpikované komickými situacemi, což se dalo tušit i v předchozím díle.
Velkým mínusem dílka jsou chyby, a to opravdu dost velké, některé z nepozornosti, na tom by rozhodně chtělo zapracovat, podobně na vyznění některých vět, slovosledu atd.
Jinak jsem měla v průběhu některých scén pocit, že je tam akce až moc...
Nechce se mi věřit, že by se tak ošklivě choval k matce, i když na ni byl nazlobený...
Vypsala jsem pár chyb, na víc jsem neměla sílu, byl by to hodně dlouhý seznam...

-Vůbec mě neposloucháš když na tebe mluvím - , když

-gumákách.Stoletý - v gumákách. Stoletý, i když v tomto případě bych tečku nedělala a pokračovala čárkou...

-abys měl všechno sebou - s sebou

-div se v tom fofru nepředběhnu - nemělo být nepřetrhnu

-V doktorovi začal stoupat adrenalin - on spíš adrenalin stoupá v krvi toho doktora

-Dodal ironicky z blaženě milým úsměvem - s blaženě

-Odpověď na děti příznačná.Pokyvovali - pokyvovaly

-Vzhlédl po směru jejich rukou - jejích

-jejich zbližování netíží - sbližování

-,,je pitomá jako ty je to a bolestivě. - jak je někdo bolestivě pitomý? Co vlastně říká tahle věta?
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Proste jsem
(27.2.2021, 20:22)
Týnuš
(8.2.2021, 18:37)
Sivanah
(7.2.2021, 21:40)
black dragon
(2.2.2021, 14:52)
obr
obr obr obr
obr
Smrt
monika cave
Moje kontratouh...
namenloss
Nový svět:Záchr...
čtyrnoška
obr
obr obr obr
obr

Slzy lásky
maja52
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr