|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5808 autorů a 392466 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: Kočkopsaní ::
 Lyrie |
publikováno: 06.05.2009, 8:46
|
| Nevím, zda se tomu dá říkat fejeton, spíše bych to přiřadila k vypravování, ale snad vás to trochu zaujme :-) |
| |
|
|
<b>Kočičí zásada: Ať jsi provedl(a) cokoli, snaž se, aby to vypadalo, že to udělal pes.</b>
V životě bych nepomyslel, že zrovna já, já se budu řídit touto na první pohled snadnou radou! Já, pán domu, pán gaučů a pán všech těch dvounohých bytostí, které byly stvořeny jen proto, aby mi plnily misku, drbaly za ušima a chválily, kdykoli donesu nějakou tu vypasenou krysu, jsem byl náhle odsunut čímsi bílým, chlupatým a rozděšeným, kterému moji krmiči říkali štěně. Nevím, kde přišli na to, že je to „jen“ štěně, bylo to dvakrát větší než já
a směřovalo to k dalšímu vývoji! Vážení, jsem již příliš stár na to, abych ustupoval mládí, příliš zkušen, než bych měnil své zvyky a příliš orván v nejrůznějších bitvách, než bych se nechal na stará kolena čochnit kdejakou slintající potvorou charakteru mdlého, přizpůsobivého a k tomu ještě poslušného. Potvorou geneticky vybavenou syndromem smečky, která je dle mého hloupá, jako celý jejich pozemní podřád psovitý. Už jste někdy, vážení, viděli osm koček, které by táhly sáně?
Prvotní představa, že to cosi je u nás jen na víkend, rychle vzala za své v okamžiku, kdy jsem byl násilně vyhnán ze svého pelíšku, které si uzurpovala ta roztomilá, neohrabaná koule,
nemilosrdně ho rozcupovala na kusy a čumákem mi postrkovala to, čemu jsem ještě včera říkal můj milovaný polštář. Rozezlen na nejvyšší možnou míru jsem se opodál přikrčil jako tygr, syčel jako kobra, všechny chlupy jsem měl výhrůžně naježeny – Micák odvedle by mohl vyprávět, že když jsem v tomhle stavu, není radno si se mnou zahrávat – ale s Koulí to vůbec nehnulo! Naopak, přikolébala se ke mně a olízla, představte si, olízla mě od hlavy až po špičku ocasu! Načež mě packou přimáčkla k podlaze a zajistila širokým hrudníkem. Pravda, mrskal jsem sebou jako ryba v síti a díky několika letům tvrdého výcviku na ulici se mi povedlo z dusícího objetí vykroutit, ale to ponížení jsem jí nikdy nezapomněl. Znovu jsem z paměti vylovil všelijaké fígle, co jsem kdy odposlechl za komínem, ale které jsem nikdy nemusel používat, a pomalu - hlavně nenápadně - jsem je začal uskutečňovat.
Zpočátku, to vám tedy povím, to nebylo vůbec jednoduché, neboť pokálené páníčkovy pantofle jsem prostě na Kouli nehodil, ani kdybych stokrát chtěl. Ta mrcha totiž páchne psinou, což je odér kočičímu vskutku nepodobný. Ale ten zničený, svátečně prostřený stůl, tak to, vážení, tak to byl můj majstrštych! A přitom stačilo tak málo! Když psice dostala rozkaz zůstaň, vpašoval jsem se do kuchyňky a pak jen stačilo měkoučce projít kolem nazdobených talířů. Koule vystřelila, oběma tlapama – poněkud vyrostla, v té době to ha-ha-štěně vážilo zhruba pětačtyřicet kil - se vyhoupla na stůl s elegancí zabahněného hrocha a pak mé otrhané uši zaplavila rajská hudba rozbíjeného nádobí a následný, hysterický řev paničky. Koule kolem ní prosvištěla jako blesk a celé odpoledne pak byla přivázaná k sušáku na prádlo. Měla být zticha, ale to bych nesměl ležet opodál a občas se, jen tak náhodou, když se nikdo nedíval, lenivě neprojít okolo. Kdyby mohla, urvala by sušák i s páníčkovýma montérkama a vlezla za mnou až na půdu.
Jenže nemohla, takže to aspoň oštěkala tak důkladně, až si přišel soused stěžovat, že kvůli jejich psici neslyší sparťanské rowdies řvát na baníkovce. Zatímco lamentoval, neopomněl jsem se mu mazlivě otřít o kotníky. Psice zvedla ta svá psí kukadla, takže si vyžebrala pohlazení, ale páníčkové dostali vynadáno, že si ji mají pořádně vychovat. Mimochodem, zde se potvrdilo, že člověk se chová lidštěji ke kočce nebo k psovi než k druhému člověku.
Na druhou stranu musím to podlé, páchnoucí stvoření obdivovat, neboť za ty měsíce vypilovalo svůj nevinný pohled k dokonalosti. Jako by se řídilo heslem, kdo neumí loudit, teď ať nejí. Jak ponižující pro mne, který musí řvát div ne jako bratranec tygr somálský, aby mu dali nažrat, bestii stačí posadit se k jídelnímu stolku a čekat, co komu upadne. Třebaže sám bych se k něčemu takovému nesnížil, občas Kouli ten šťavnatý kousek kuřátka prostě závidím. Za odměnu pak – když nejsou lidi v dohledu – vylezu na garnýž. Koule by ráda za mnou, ale většinou to odnesou záclony, závěsy, muškáty a paničky knihy, které si tam ráda odkládá. A už je u sušáku, zatímco já si hovím u paničky v náruči – jsem chudáček, samozřejmě, vrauu, psice mi nedá pokoj, vrauu, kdybys ty ji taky neprovokoval, vrauuu, vrauuu, já?
A takhle to u nás chodí prakticky denně. Nemůžu říct, že bych si na Kouli zvykl, třebaže ona mě patrně v lásce má, soudě podle jejích přepadovek, kdy, otočen zády k té hromadě chlupů, zaspím své přirozené instinkty, a ona mě zapasuje mezi přední tlapy a olíže tak, že vypadám jako po koupeli v rybníce, ale rozhodl jsem se ji alespoň tolerovat. Má tolerance vypadá tak, že se domů plížím po okapových rourách, neboť když je Koule u plotu, domů se prostě nedostanu. Vždy počkám, až vyžere z mé misky to, co mi nechutná, a pak si zařvu o jiné jídlo tónem nepřipouštějícím diskuzi a s očima vyčítavě upřenýma na slintající potvoru, která musí ven.
Ale běda, když nás naši lidé naštvou! Tak já pokálím krmičovi pantofle a Koule rozkouše paničce kabelku.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 12 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 26 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 122 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
|
| © 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
