» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska klade odpor jakémukoliv osudu."

Miguel de Cervantes y Saavedra

počet přístupů: 2141296

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303504 komentářů :: on-line: 7 ::

:: Klam 6 ::

obr.cz	publikováno: 06.05.2009, 22:42


	Zařval a snažil se odplazit z místa, na kterém ležel. Jednou rukou se přitom oháněl, snažil se bránit krysám, ale nebylo mu to moc platné. Přibližně za půl minuty se přestal ohánět a za další minutu přestal i řvát. Počkal jsem, až se krysy nasytí. Opravdu to netrvalo dlouho. "Vyvolený, pojď, není to daleko" Ozvalo se zase tolik těch hlasů uprostřed mé hlavy. "Děkuji" Stále jsem nezapomínal na zdvořilost. "Něco bych od vás potřeboval" řekl jsem do davu. "Povídej, Sire" "Za městem stojí motorka, harley, potřeboval bych ji dopravit sem k mostu" Nějak jsem tušil, že se může hodit rychlý odvoz, toho institutu se vojáci místních legií nebojí jen tak. "Do soumraku bude stát tam, kde žádáš," nato se skupina krys odpojila od zbytku a zmizela v horách odpadků. Šel jsem obklopen stovkami krys jako osobní gardou a nebylo to vůbec nepříjemné. Cestou jsem sice občas zahlédl pohyb bytostí, které mohly být potencionální nepřátelé, ale všichni si zřejmě dvakrát rozmysleli útok na někoho pod touhle protekcí. Začínalo drobně poprchávat. Vypadalo to takhle k večeru na pořádnou bouřku. Nebe zahalila spousta mraků a ve vzduch bylo cítit napětí, takové to elektrizující, něco, co vám staví vlasy na zátylku a vy se cítíte nezvykle stísněně. Než mě kordon dovedl k oné bílé budově, úplně se setmělo. Déšť taky nabíral na intenzitě a řeknu vám, že za takovéhoto počasí není prodírání se uličkami mezi odpadky vůbec nic příjemného. Jednou jsem dokonce uklouzl na něčem, kdo ví čem a málem jsem skončil na zemi. Znáte takové ty budovy jako je Bílý dům a podobně? Prostě ty, které mají bílou fasádu? Věřte mi, nejsou bílé. Kdo neviděl tohle, neviděl bílou barvu a nemá právo o ní mluvit. Tyhle stěny svítily, a to doslova. Nebyl jsem s to vidět přesně kde má okraje. Tedy přibližně to vidět šlo, ale jinak... I v téhle tmě a dešti oslňovala. Běhal mi z toho mráz po zádech. "Dále s vámi, Sire, nepůjdeme." Ozval se zástup. "Nikdy nechodíme takhle blízko." A sakra, tak to bych se měl opravdu držet na pozoru. Věřím, že takhle početné společenství se nezalekne jen tak něčeho. "Děkuji vám, přátelé, velmi jste mi pomohli." Snažil jsem se překřičet déšť. Bylo načase dodržet slib. Šel jsem pomalým krokem k budově a ze zad jsem si sundal brokovnici. Tady bude potřeba. Rozepnul jsem si bundu, abych lépe dosáhnul na glocky v podpaží. Čím blíže budovy jsem byl, tím hůř se mi šlo, podlamovala se mi kolena a třásly prsty. Zažíval jsem pocit, o kterém jsem si myslel, že už jej nikdy nezažiju. Strach. Nejradši bych utekl, ale na cestě vpřed mě držel jen slib, a ten jsem musel dodržet. Část té nepřirozeně bílé stěny začala mizet a nahrazovalo ji měkké namodralé světlo. Vešel jsem do toho světla a ocitl se uvnitř budovy. Byla teplá a suchá (tedy alespoň oproti průtrži venku). Voda ze mě v nepravidelných intervalech kapala na zem a vlasy se mi lepili k sobě. Dost jsem jim to tu zasvinil (hlavně botami). Kdybych já měl někoho zabít, tak bych to udělal už jen kvůli tomu. "Vítejte, sire" Ozval se hlas z reproduktoru umístěného v rohu místnosti. "Poprosím vás, abyste pokračoval dále do budovy" Na protější stěně se objevily dveře a já šel k nim. Vstoupil jsem do ostře červeně polstrované místnosti. Podlaha i strop splývaly v téměř nekonečném kontrastu a uprostřed toho všeho, usazený do na pohled jistě velmi pohodlného (rudého) křesla, seděl asi dvacetiletý vychrtlý upír. Byl celý, ale opravdu celý oblečený do červené barvy naprosto nerozeznatelné od barvy pokoje. Dokonce i vlasy pod červeným šátkem měl obarvené. Obarvené na červeno. Asi se v té barvě nějak vyžívá nebo co. "Sledoval jsem vás, a musím říci, že jste mne zaujal" řekl „červenáček“. "A čímpak, jestli se mohu zeptat," podíval jsem se mu do očí. Byly prázdné. Tenhle tvor je schopen naprosto čehokoliv. Něco podobného jsem ještě nikdy neviděl. Nedalo by se říct, že by se vyžíval v nějakém ovládání či mučení jiných, tohle si nemyslím, ale kdybych byl básník napsal bych že nemá srdce. Jakýkoliv cit mu byl cizí "Sledoval jsem Callovu stopu, když uprchl a vydal se vás hledat." Pomalu a ladně se postavil. "Viděl jsem tu nehodu i souboj s těmi břídily venku" Mluvil velmi pomalu a rozvážně. Bylo znát, že volí každé slovo nanejvýš pečlivě. "Jste ten, o kterém říkají legendy, že nás vrátí na zemi a zařídí mír." Zamračil se. "Proč?" zeptal se a prudce se mi podíval do očí. Byly bez emocí. Prázdné. "Válka je špatná. Proč by se měla prolévat krev miliardy nevinných bytostí? Nikdo nemá právo tohle chtít" Pomalu pokynul hlavou na znamení souhlasu. "S tím obětováním miliard souhlasím, ale válka být musí." "Proč?" zeptal jsem se já a podíval se mu do očí "Pojďte za mnou, ukážu vám to" Dalším plynulým a nesmírně ladným pohybem se otočil a odcházel k dalším dveřím, které se otevřely. Šel jsem za ním a brokovnici jsem měl stále připravenou k použití. Byla tam tma. Jediné světlo vycházelo ze dveří, kterými jsme přišli. "Co se stalo s Callovou rodinou?" "Pustil jsem je." Řekl, aniž se zastavil. "Bez jejich otce by jejich výzkum neměl dál cenu" Tohle mě trochu vyvedlo z míry. "Co to bylo za výzkum? A proč jste potřeboval právě jeho?" "Potřeboval jsem, aby pro mne něco udělal. Vsugeroval jsem mu myšlenky a pocity pod jejichž dojmem si byl jist, že jste jediný, kdo mu dokáže pomoci." Otočil se a znovu se na mě podíval těma neuvěřitelně chladnýma očima. "To vy jste můj výzkum, našel jsem nový druh ke zkoumání a našel jsem ho ve vás." Přistoupil ke mně blíž. "Nechápete? Pokud se spojíte se mnou, nebude válka Atlantisu proti Zemi, oba světy nám budou ležet u nohou a my jim budeme vládnout" Chlad jeho pohledu mě natolik šokoval, že jsem o krok couvl. "Jak tohle chcete dokázat?" "Pokoušel jsem se křížit DNA upírů, vlkodlaků a jiných nízkých tvorů." Tleskl a světla se začala rozsvěcet. "Výsledkem jsou tvorové neuvěřitelně silní a houževnatí, navíc mají regeneraci podobnou té vaši, není sice zas až takhle dokonalou ale stále dokonalejší než jakýkoli člověk upír nebo likantrop." Podél stěn místnosti byly klece. Bylo jich devět. V každé z nich byl tvor, jakého jsem neviděl ani v tom nejděsivějším hororu. Odhadem měřili kolem čtyř metrů a bylo vidět, že se dokáží pohybovat jak po zadních končetinách, tak po všech čtyřech. Vypadali jako orangutani s vlčí hlavou. "Bohužel se dá říct, že mimo divokost a dravost jim schází jistá forma inteligence." Pokračoval jako u vytržení červeňáček. "S vaší DNA by to šlo. Nebyli by jenom naprosto oddaní ale i oni sami by dokázali myslet a řešit problémy. My bychom jen vládli." Věřím, že ani ten největší náboženský fanatik na zemi by ho nedokázal trumfnout. "Vládnout jako otroci a tyrani? Místo aby padly miliardy bytostí ve válce, to je máme zabít sami?" Zeptal jsem se šeptem. "Já hodlám tomu masakru zabránit, ne ho způsobovat" Sklonil hlavu. "Dobrá tedy. Jste proti mně. Nemohu vám to vyčítat, ale..." Zvedl hlavu a já viděl, že je zle. "Ale nemohu si dovolit riskovat, že někomu prozradíte, co zde dělám." Usmál se opravdu nehezky. Znovu tlesknul a všech devět mříží vyjelo nahoru. Bylo mi jasné, že se všem neubráním. Ani moje regenerace mi proti sežrání nebude moc platná. "Vzdejte úctu svému pánu!" pokynul těm bestiím. "Nic z něj nesmí přežít" dodal šeptem. Byl jsem vážně v loji.


celkové hodnocení autora: 85.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 11		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	17.08.2009, 22:10:20

Pokud mohu uvést svůj názor, pak ono hrdinovo připomenutí, že je v loji, je opravdu asi slabým odvarem toho, v čem se právě nacházel... ;-))) Občas Ti ještě uteče nějaké to znaménko na konci přímé řeči (před uvozovkami na konci), ale co... Jednička je tam! Nezůstanu tu dlouho, jen co dopíšu tento komentář, protože jsem vážně zvědavý, jak z toho nejen Tvůj hrdina vybruslí, ale také autor (čili Ty)! ;-)))

Matylda Kratinová	09.05.2009, 10:47:24

Vypadá to na komplot mocichtivého machiavellisty, který ve jmému hesla "Vítez bere vše" jde přes hromady mrvol. A teď se mu hrdino braň. Asi to nebude lehké, možná to bude hodně bolet, ale věřím, že Sir z tohohle svírajícího průšvihu nějak vybruslí. Myslím, že pokud je slovo "čehokoliv" ve čtvrtém pádě, "v" na konci se nepíše, ale uplně na beton to nevím, tak to ber jako názor do diskuse.

Pavel D. F.	06.05.2009, 22:41:57

Trošku jsem se zpozdil v publikaci, omlouvám se. Dnešní kapitola začíná bez předchozího varování, tam kde minulá skončila. Doporučuji v takovém případě autorům, aby v perexu krátce shrnuli předchozí děj, aby se čtenář upamatoval. Dělají to i (možná právě) ti nejlepší, není to žádná ostuda, když předpokládáš, že Tvůj čtenář čte víc věcí na pokračování a může zapomenout, o co v předchozím ději šlo. Po technické stránce bych upozornil na interpunkci, ještě jsou nějaké nedostatky (chybějící tečky) v závěru přímé řeči a dále si dej pozor na čárky na konci vložených vět. Taky je poněkud neobratné, když máš pravopisné chyby v žánrově určujících slovech – třeba lykantrop se píše s tvrdým y. Je fakt, že zvláště ve slově likan mnozí autoři chybují (správně lykan), ale to není omluva. Prostě na čistou jedničku to ještě chce trošku vybrousit, ale to se Ti určitě podaří, pokračuješ dobře.