|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303504 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Společenstvo Elementálů:Poslední tažení 38-39 ::
| Michal zemřel a Kamil se rozhodl pro pomstu Hyperionu. Jaká bude? |
| |
|
|
XXXVIII
Toho večera jsem svolal velké setkání všech elementalistů, kteří byli na Novém Smíchově. Bylo to vlastně teprve podruhé, kdy se sešli v tak hojném počtu.
Vylezl jsem na provizorní podium, kterým byl vlastně stánek místní cestovní kanceláře. Pod sebou jsem viděl dav. Dav všech barev, elementů, hochů i děvčat. Je možné, že někde mezi nimi byli i členové Společenstva.
Všichni čekali na to, co řeknu. Oni viděli vítězství brutální síly Mr. Kdosi, viděli, že proti silnému démonovi nastoupil silnější anděl, a byl na jejich straně – pecka.
Nevěděli ovšem, nebo aspoň valná většina ani netušila, že je v tom boji opustil jeden z největších elementalistů a lidí, co tu kdy byli. Člen Společenstva! Michal!
Zhluboka jsem se nadechl a začal mluvit.
„Vážení elementalisté,“ ukázal jsem na dav, „členové Společenstva,“ podíval jsem se na několik naštvaných, vyřízených a všeobecně pochroumaných členů party, posedávajících u blízkého květinářství.
„Dnes jsme byli svědky významného boje proti silám Hyperionu. Nepřítel poslal svého nejsilnějšího elementalistu, ztělesnění sama sebe. Ano, je to pravda – kdysi jsme bojovali proti jeho duši v jeho následovnících, dnes proti nám nastupuje on sám – Hyperion a jeho klony. Velmi zákeřným manévrem, který vykonal,“ pronesl jsem o něco zuřivěji, „jsme přišli o člena Společenstva Michala!“
Vchodová hala zašuměla. Pro elementalisty z armády to byl jistě stejný šok jako dřív pro Společenstvo.
„Ale,“ odmlčel jsem se, „něco končí, a něco začíná.“ Sám sobě jsem nevěřil, že jsem pronesl něco takového. „A tak máme tu čest přivítat v našich řadách tvůrce Společenstva – Mr. K- Mistra elementů. Pokud v halách potkáte bytost, co vypadá jako bílý anděl v brnění s kápí na hlavě... Je to on!
Teď ale k něčemu, co nás nemine.
Se smrtí Michala jsem si uvědomil jednu podstatnou věc – Hyperion si s náma dělal, co chtěl. Až doteď.
Dneska narazil. Je tu jemu rovný protivník, a tak je čas mu vrátit to, co nám provedl. Počínaje zítřkem si vybojujeme cestu z Andělu ven,“ ukázal jsem na zem, „a dobijeme postupně zpátky celou Prahu! Možná se to zdá těžké, ale dnes jsme vybojovali první z řady vítězství – Hyperion může být a bude poražen!
Tohle je válka!“
Z prvního patra pozorovali řečníka dva jeho spolubojovníci – elementalista světla Pepa a Mr. Kdosi, o kterém byla řeč.
„Abych řekl pravdu, něco takového jsem nečekal,“ prohlásil Mr. Kdosi. „Jestli rozpoutáme válku po celé Praze, z Hyperionovy strany to může mít nečekané následky.“
„Já Kamila chápu,“ na to Pepa. „Je velice rozhozený ze smrti Michala. Když si to tak vezmu, je ve stejné situaci jako já – a vy. Byl do toho všeho zatažený, ale přestože mohl ode všeho odejít, neudělal to. Protože nemůže. Protože to pochopil. Pochopil, že tohle je poslední tažení Společenstva.“
„Ať tím pádem skončí v jeho prospěch.“
XXXIX
A tak to začalo – čas protiútoku na Hyperionovy síly. Pod vedením členů Společenstva, přestože demoralizovaných, byl vytvořen plán k znovudobytí dvou nejbližších čtvrtí – Anděla a Újezdu.
Marek převzal po Michalovi jeho voj zemních elementalistů a spolu s větrnými tvořili silnou kombinaci živlů, která předznamenávala tvrdou opozici proti Hyperionovi.
Jelikož jsme si ještě nebyli tolik jistí naší převahou, každou bojovou skupinu o padesáti elementalistech doprovázeli dva členové Společenstva.
Na Újezd mířili Marek a Aleš, zatímco areál ulic okolo se vydali pokusit vyčistit Jirka a Pepa.
Aby naše síly byly vyrovnané, na Novém Smíchově jsme zůstali já a Jakub, spolu s Mr. Kdosi, který se sice k celé této naší válečné mašinerii moc nepřikláněl, ale ani ji neodsuzoval. Zřejmě postupnou válku viděl jako něco zbytečného v poměru s celkovou hrozbou Hyperionu.
Nevěděl jsem, co bychom měli čekat, ale to asi nikdo. Kolik Hyperionových klonů okupovalo jednotlivé městské části a kde, nám bylo tajemstvím, stejně jako to, co by proti nám mohlo nastoupit. Mohli jsme jen doufat, že jsme poslali dost velké skupiny schopných elementalistů a ten nejlepší doprovod. Mr. Kdosi jim byl vždycky poblíž, koneckonců nešlo o žádné trmácení přes půl města, ale o akci blízko našemu útočišti.
Naše parťáky jsme na jejich první tah do Prahy vyslali zhruba před půl hodinou. S jakou se vrátí, se dalo jen odhadovat. Díval jsem se za nimi skrz okno v prvním patře a dojídal snídani.
Chutnala mi hodně špatně, vždyť ještě včera jsem přišel o jednoho z výborných lidí, které jsem tu měl. Na to, abych roztahával, co jsme spolu prožili a měl z toho deprese, na to tady nebyl čas, stejně jako nebyl na spoustu věcí, které se tu měly udělat.
Bylo tu místo jen pro válku s Hyperionem. A to, že jsem měl s sebou lidi jako bylo Společenstvo, byla moje obrovská výhoda. Výhoda nás všech.
Nemluvě o Mr. Kdosi. Pořád jsem nevěděl, co se mi pokoušely ty náhlé vzpomínky ukázat. Byly tak mnohoznačné a přitom asi neznamenaly nic.
Přestal jsem přemýšlet. Vstal jsem ze židle a vydal se za Jakubem, odehnat myšlenky jinam.
Potkal jsem ho v knihkupectví v hlavní hale, kde si prohlížel nejnovější literární díla, která se sem dostala. Nebylo tajemství, že měl Kuba občas zájem o hlubokomyslnou prózu.
„Hej, Kubo,“ pozdravil jsem parťáka a vešel k němu do obchodu.
„Čus,“ kývl na mě a se svým vždy trochu vystrašeným pohledem se sklonil zpět ke knize, kterou si prohlížel. Na jejím rubu jsem viděl “Brány Vnímání“.
„Cos čet naposledy?“ zeptal se mě.
„1984, a jako...“ Labužnickým gestem dlaně od úst jsem naznačil, že dílo stálo za to.
„Neznám, kdo to napsal?“
„George Orwell.“
„Aha... Tak to neznám, no. Ale Farma zvířat je prej jeho nejlepší dílo.“
„To sem viděl v divadle a nic moc,“ uchechtl jsem se. „Možná páč to bylo v angličtině.“
Jakub neříkal nic.
„Hele, potřeboval sem si s tebou promluvit ohledně toho, co se tady poslední dobou děje,“ prohlásil jsem. „Takže jestli máš čas?“
„Co, uh,“ Jakub položil knihu na polici, „jo, jasně. Co se děje?“
„No, šlo mi vo to... Celou tu dobu, co tu s náma seš, a tak, se chováš tak ňák nesvůj. Eště než jsme měli sraz s bratrama, a pak i s nima, jsi byl celou dobu tak zvláštně vykolejenej. Jako jasně, možná je to taky těma Hyperionovcema, ale jestli je to něco jinýho...“
„Vykolejenej, ale hovno,“ zakroutil hlavou Kuba, „fakt mi nic neni, snášim to tu jako všichni ostatní.“
„Fakt, jo?“
„No jasně,“ zatvářil se tak nějak pochopitelně Jakub, „proč bych jako neměl?“
„Tak jako, zarazilo mě třeba, jak sme kecali s Mr. Kdosi a tys ses tam pak někde schovával...“
Jakub pokrčil rameny. „Tak já mu nic nepotřeboval, a šel sem spíš jen tak vokolo...“
„Ježiš, vždyť sem viděl, jaks tam byl a poslouchal... Hele jestli se něco děje, tak–“
„Ale tak nechtěl sem tam šmejdit, víš že měl furt něco proti mně... A chtěl jsem se přitom dozvědět ňáký informace, co vám řikal.“
Znělo to uvěřitelně. „No tak jo, no,“ usmál jsem se a jako mávnutím proutku zahodil tenhle hloupý výslech za hlavu. „Asi je fakt všecko v pohodě. Sem tě neměl podezřívat.“
Než ovšem kdokoli řekl něco jiného, v hlavní hale jsem zahlédl anděla v brnění, blížícího se k nám do knihkupectví.
Mr. Kdosi vešel do prodejny.
„Kamile, Jakube,“ oslovil nás. Jak ho Kuba uviděl a já zahlédl jeho výraz, hned jsem svoje předchozí myšlenky, že je vlastně elementalista v pořádku, v mžiku oka popřel.
„Zdravim,“ na to já. „Co vás sem k nám přivádí?“
„No, napadlo mě, že když jste tu zůstali na stráži právě vy dva, rád bych s vámi něco probral. Nejsem si dokonce ani jistý, jestli to mohou slyšet všichni členové Společenstva.“
„No tak fajn,“ pokrčil jsem rameny, „o co jde?“
„Když jsme se předevčírem poprvé po delší době střetli a potom spolu hovořili,“ řekl Mr. Kdosi, „nepřál jsem si pokračovat v jednom tématu dál, protože tam nebyl Jakub. Myslím, že ho můžeme dokončit teď.“
Otočil jsem se na Kubu, který vypadal, jako by na něj sáhla smrt. „V pohodě, to asi bylo jen páč sme tam nebyli všichni,“ na to já. „Jestli je fakt všecko v pohodě, tak se nemáš čeho bát, ne?“
Jakub s nejistým výrazem mlčel.
Vydali jsme se za Mr. Kdosi, mířícímu k lavičkám opodál. Nechápu, proč nám to chtěl říct teď a ne když byla pohromady většina party.
No, od našeho patrona už jsem byl zvyklý na leccos, tak uvidíme, co nám bude chtít teď.
Když jsme se posadili naproti Mr. Kdosi, napadlo mě, jestli se mi tvůrce Společenstva chystá sdělit něco, co se mi nebude líbit. Něco, jako předevčírem. Nevím.
„Kamile, chceš vědět, proč začala tato čtvrtá invaze sil Hyperionu do našeho světa?“
Tak to přišlo hodně náhle.
„Ty vole,“ zaslechl jsem od Jakuba. Když jsem se na něj ohlédl, koukal se nepřítomným pohledem někam naprosto pryč. A po kapsách hledal nějaké to “zapalování“.
„No, spíš bych předtím rád věděl, proč jste nám to nechtěl říct před partou, a proč teď, když tu jsme jen sami dva. Nebo proč to třeba neřeknete všem pak, až se vrátěj – pokud se vrátěj...?!“
Napadla mě hrozná věc. Co když ví Mr. Kdosi o úspěchu celé operace dobytí Prahy něco víc, a jen já, Jakub, Mr. Kdosi a zbytek armády je všechno, co–
„Přemýšlel jsem nad tím,“ zněla odpověď, „a přišel jsem na to, že toto je dost možná nejlepší řešení. Doporučuji, abys to ani před ostatními členy Společenstva nerozebíral. To, co se ti chystám říct, je informace, u které jsem si i velice dlouho rozhodoval, zda ji říct tobě.“
„No tak fajn... Doufám, že když se jí dozvím, tak že to celý neprohrajem, když je tak důležitá, nebo co,“ uchechtl jsem se.
Přesto mi přišlo vláštní, jak Mr. Kdosi tolik omílá jedinou věc.
„Tak tedy dobrá. Jakube, chceš ještě před tím něco říct?“
„No, jako ani ne,“ zareagoval Jakub lehce arogantně, „jestli je to to, co si myslim.“
Co má celá tahle šaškárna mezi Mr. Kdosi a Jakubem znamenat?
„K návratu Hyperionovců,“ vydechl bílý bojovník, „celá tato záležitost s Hyperionovými klony se nestala z přirozených důvodů... Ani proto, že by Společenstvo někde udělalo chybu, nechalo artefakt podobný meči Hyperionu v rukou nepřítele, nebo něco podobného.
Společenstvo ve skutečnosti dělalo všechno správně. Vaše první dvě nasazení proběhla relativně bez klopýtnutí a drtivých proher, i to třetí. Tam ale došlo k velké chybě na konci.“
Tak nějak jsem se nepřenesl přes to, že smrt několika mých skvělých přátel byla ještě “v normě“, ale radši jsem držel hubu. A krok. Mr. Kdosi to určitě věděl a ve srovnání s nějakou malicherností by tohle přece neřekl. Nebo ano?
„Ale o té, co se stala, jste nemohli vědět. Jistě si pamatujete, že jste z laboratoře dostali jakási data o tom, co se tenkrát dělo za pokusy na Velké Ohradě. Ty informace jste určitě někomu předali, je to tak?“
„No, jo,“ souhlasil jsem. „Nějakej generál už na nás doma čekal.“
Mr. Kdosi pokýval hlavou. „Oni ty informace využili, neváhali, když je dostali zpátky. Někde v Praze, nebo snad za hranicemi, znovu vytvořili laboratoř na mísení genů. Tentokrát věděli, že geny elementalistů z ulice, se kterými poprvé dělal ten východňan, se kterým jste se setkali ve vašem předchozím nasazení, nejsou natolik dobré, aby se s jejich pomocí dal vytvořit supervoják – ale v záznamech byla jiná možnost...“
Tón hlasu vypravěče, společně s zakroucením hlavou jako by říkal „Ty víš jaká.“
„Přece Firaeros... A s ním vznikli první Hyperioni,“ na to já.
„Přesně tak. Když byl ohnivý démon zničený, našli jinou možnost. A přesně tak, jak bys čekal, že to dopadne, experiment se opět nevydařil a na svět pronikli Hyperionovi démoni. Laboratoř ve svém plenění zničili, rychle se rozprchli po okolí a tentokrát už nebyla žádná cesta zpět, jak to napravit. Znovu vybombardovat by už nepomohlo a výsledky výzkumu už se nedaly zvrátit.
Po měsíce sbírali síly, aby mohli provést ten svůj mocný manévr, ke kterému se zmohli den po tvých narozeninách. A když se to stalo, nejenže skupinka klonů uvedla do pohybu mnohé události, ale s vypuštěním plné Hyperionovy moci také uskutečnili věci, o které se vždy jen pokoušeli – jako třeba ve vaším prvním boji nechali zmizet občany Prahy. Ale zároveň provedli druhý krok, jejich symbiózu v Hyperionovy klony.
Nemluvě o přivedení Hyperiona samého, jakési centrální mysli, řídící hordu... Hlavního Hyperiona jste viděli s Michalem, když jste se mi snažili pomoct – stejně jako to byl ten, který Michala později zničil.
Víš, o kterém mluvím, že?“
Nemohl jsem nevědět. Mnohorohý protivník s průhledným, nezranitelným srdcem, jedenapůlkrát větší než řadový klon...
To všechno dávalo smysl. Ale jedna věc, kterou Mr. Kdosi zmínil, se mi zasekla v hlavě.
Chtěl, aby u toho byl Jakub, a to odhalovalo v souvislosti s ním strašlivé možnosti.
„Nechápu...,“ nadechl jsem se, „ale, jakou část v tom hraje Kuba. Vždyť ste o něm doteďka nemluvil.“
„Opravdu ne?“ na to Mr. Kdosi. „Možná ne jmenovitě, ale fakticky rozhodně ano.“
„Popište...,“ vydal jsem ze sebe.
„No tak dobrá,“ povzdychl si tvůrce Společenstva, „víš, kdo byl tenkrát v té laboratoři a s pomocí jakého mocného elementalisty, když nebyl k dispozici Firaeros, byl proveden experiment, který vyústil ve vznik Hyperionů? Dotyčný je vedle tebe.“
„Tak super, no,“ pokrčil rameny Kuba. „Teď, když ste si to všecko pověděli, tak už můžu jít, ne?“ protestoval.
Neuvěřitelné.
„Ty vole... Pročs to udělal?“ nechápal jsem.
„To mu taky řekněte, ne, kurva!“ protestoval Jakub proti situaci, ve které se ocitl a opustil nás. Zamířil si to neznámo kam.
Podíval jsem se na Mr. Kdosi a bylo jasné, že požaduji vysvětlení. Ať už to Jakub udělal z jakéhokoli důvodu, nevěřil jsem tomu. Proč by zrovna...?
„Jakub se octl v hmotné nouzi,“ pronesl. „Sám víš, že měl tehdy velmi těžké období. Ostatní členové Společenstva žili svůj život dál, nepotřebovali víc než kdokoli jiný – ale on ano. Pro něj se s boji s elementem všechno změnilo.
Utratil svou odměnu a zadlužil se, chtěl žít každý den naplno, ale octl se na mrtvém bodě. Zde už nešlo jen o něj, jistě by jako elementalista – člen Společenstva – neměl s nikým potíže, ale v momentu, kdy se jeho problémy rozšířily mimo jeho osobu... Jakubovi vyhrožovali neznámí lidé. A to bylo velmi špatné.
Když to ovšem shrneme... Nevím, proč vlastně tak rychle rozházel svoje finance. Jestli se bál toho, že by Hyperion stejně jednoho dne přišel a zabil ho, nebo to bylo jen Jakubovou přirozeností a typickou lidskou reakcí na majetek... Peníze ostatně korumpují.“
„Ty vole,“ vydechl jsem, „jako jo, pozorovali sme ho a fakt na tom byl blbě, ale že by až takhle...“
„A pak mu jisté kruhy nabídly možnost vydělat si – tolik, kolik by mu stačilo na celý život. A jediné, co od něj chtěli, byla návštěva laboratoře.“
Do pr...
Pořád mi nešlo do hlavy, co parťák udělal. Bylo směšné, že by právě Jakub mohl přivést Hyperionovce zpět – že by se někdo tak chytrý upustil k věcem, které mi tu Mr. Kdosi vykládal. Co ho mohlo tak změnit?
Ale odpověď jsem znal. Tady už nešlo o demagogii a puritánství nad drogami, ale o fakta.
Právě kvůli nim se mění dobří borci, jako byl Jakub, v to, co jsou teď, a kvůli tomu, co napáchají, umírají zase jiní skvělí lidé, jako byl Michal...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 14 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
