» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Slunce tak neupřímně tvoří klam dokonalého světa."

NelaS

počet přístupů: 2141298

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303504 komentářů :: on-line: 8 ::

:: Svět naruby... ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky z okurkové lahve

Šíma	publikováno: 11.05.2009, 13:32

Protože nemám nic, co bych sem dal a dohromady mě to ani netrápí (že mám holé ruce), rozhodl jsem se sem dát svůj příspěvek do MTP 2008. A protože je soutěž uzavřená, přestože ještě není znám vítěz, zdá se mi, že je to jedno, jestli to dám k publikaci, nebo ne... Kdyby to jedno nebylo, tak mi to prosím vraťte! Hihi!

Co bych ještě dodal? Text je v původní (soutěžní) verzi, čímž také zdravím své věrné skřítky!!! ;-)

P.S. A omlouvám se za délku textu... :-(


	/Den „D“, 8:00 SEČ, panelákový byt v blíže nejmenovaném městě/ Zdál se mi krásný sen, proháněl jsem se v otevřeném autě bez střechy s překrásnou blondýnkou jen v bikinách po široké pobřežní cestě a smáli jsme se na celé kolo. Sluníčko vesele svítilo, rackové létali na bezmračném nebi a mé spolujezdkyni právě uletěl horní díl plavek. Málem jsem sjel ze silnice a moc nechybělo, skončili bychom někde pod útesem mezi studenými vlnami. Ona dělala jako že nic a ještě ty své vnady strkala na mou polovinu vozu, když už jsme byli v nejlepším a blížilo se odpočívadlo, zazvonil budík. Zatraceně! Je osm hodin ráno. Ten potrhlej digitální nesmysl mě právě vyrušil z mého největšího erotického dobrodružství za poslední měsíc. Než jsme vypadl z toho snu, měl jsem pocit, že už ona dívčina neměla ani ten spodní díl plavek a chystala se mě znásilnit za jízdy. Jaký to výsměch. Budík jsem hodil kamsi do kouta a snažil se zabrat, avšak měl jsem po spaní. Blondýnka mi ujela i s mým snem kamsi do tramtárie. Naštvaně jsem pohlédl směrem, kde v prachu a všeobecném binci ležel strůjce mé špatné nálady. Zůstal jsem sedět na rozházené posteli a drbal se na bradě. Co je dneska vůbec za den? Pondělí? Středa? Sobota, kurva, nebo snad Neděle? Chlastal jsi včera, viď? Posmívalo se mi mé druhé já. Dobře ti tak, když to neumíš, nepij! „Běž do háje!“ zavrčel jsem a praštil pěstí do matrace. Co je dneska za den? Zeptal jsem se znovu. Vzpomněl jsem si, že má ten zatracený a naprosto nezúčastněný budík také datumovku. Měl, ale displej byl rozbitý, takže jsem vlastně už ani nevěděl, která bije. No co, koupím si jiný! Mávl jsem rukou a vydal se do koupelny. Cestou skrze obývák jsem pustil bednu. Dávali v ní právě zprávy. Bylo něco po osmé a já jen jedním okem mrkl na cosi, co vypadalo jako záběry z mateřské školky. Usmál jsem se nad tím a zamyslel se, co že je to tam za kretény, na světě je tolik problémů, které se musí řešit a oni tam pustí batolata. V koupelně jsem se nejdříve osprchoval a jen tak bez šatů, jsem si začal čistit zuby. Odněkud se ozval dětský pláč a pak bylo ticho. Pokrčil jsem rameny, vypláchl si hubu a oholil jazyk. Hřeben mi pomohl s hřívou na hlavě a já jsem si šel spokojeně hledat nějaké ty spodky. V obýváku mi zrak padl znovu na bednu a protože jsem měl vypnutý zvuk, viděl jsem jen obrázky. Všude byly samé děti... Jak já ty parchanty nenávidím! Dělají jen rámus, zmatek a vůbec, k čemu vlastně jsou? Tys byl také malým parchantem, debile! Řeklo mi mé druhé já. Lidé se rodí jako malé děti! Copak ty si také nehraješ na tátu a mámu? „Ale hraju...“ zavrčel jsem. „Děti... Do prčic, kde mám nějaké ty spoďáry...“ Když jsem se přehraboval v hromadě oblečení na gauči, vypadl z ní ovládač od televize a s třísknutím žuchl na podlahu. Zadní kryt mu někam uletěl a baterie z něj poslušně vypadly. Ovládač je taky kaput? Zamračil jsem se. Co jsem komu udělal? No... Jen jsem se ožral a pak... Asi jsem sbalil nějakou tu buchtu... No... Ježíši, to byla ale noc! Nejhorší je, že si nic nepamatuji a po buchtě ani památky. A že by šlo o nějakou tu zlodějku, na to bylo v bytě vše na svém místě, až na ty spodky... Složil jsem ovládač a zapnul zvuk. Chvíli jsem přepínal mezi jednotlivými kanály, ale na nic pořádného jsem nenarazil. Všude dávali jen samé děti. Oni mě asi vážně chtěli nasrat! Copak nevědí, že mi děti lezou krkem? Nechal jsem oblečení oblečením a vydal jsem se na záchod. Jak říkají mamky svým dětem: „Běž se, Pepíčku, hezky vyčůrat, nebudeš mít tak těžký pytlíček!“ Pousmál jsem se. S komody u stěny jsem ještě vytáhl cigaretu z roztrhané krabičky a ve spěchu sáhl po zapalovači. V chodbě se mi ji ještě podařilo zapálit, ale než jsem doletěl ke dveřím na hajzl, měl jsem pocit, že mi už odkapává včerejší dávka alkoholu a bůh ví čeho. Když jsem otevřel dveře, málem mi zaskočila cigareta v hubě. Na hajzlu, pardon, na míse ležela nějaká stará bába se spuštěnýmá kaťatama a byla očividně mrtvá. Zděsil jsem se! Copak jsem včera ulovil nějakou osmdesátiletou nymfomanku? Pro Krista Pána, co bych asi tak s ní dělal? Vždyť by z toho dostala infarkt, nebo já mrtvici. Nechci nic říkat, ale opravdu to nebyl pěkný pohled. Ono na tom místě vypadají mladé holky hezky, když jsou mladé a hezké, ale tahle bába... No, nebudu se raději rozpisovat, ale od té doby se štítím všech holek, kterým je víc jak padesát let! Co s ní? Cigareta mi vypadla z huby, ani nevím jak, když jsem civěl na tu relikvii a marně se snažil vymyslet, jak z toho ven. Někde zase zabrečelo nějaké dítě a já dostával zlost. Co s tou škatulí? Vždyť mě poldové zabásnou, že jsem si přitáhl tuhle mumii, znásilnil ji a pak ještě zabil... Na hajzlu! Raději jsem se šel vymočit do umyvadla v koupelně, nerad bych si na podlaze nadělal loužičky jako nějaký ten prašivý čokl na ulici. Vrátil jsem se do obýváku a vzal si novou cigaretu. Sedl jsem si, jak mě pánbůh stvořil, do křesla a díval se na tu hromadu mládeže v televizi. Copak je zase nějaký mezinárodní den dětí? Vždyť už jeden byl, nebo snad ne? Že by si ženský odhlasovaly další svátek? To už jich nemají dost? Civěl jsem na bednu a tiše kouřil, dokud mi nespadl kousek horkého popela na kámoše. Kurva, ještě si ho připálím a můžu se jít oběsit... Proč tam jsou pořád samé děti? Utíkal jsem do koupelny dát svému nejvěrnějšímu příteli první pomoc a marně dumal nad tím, jak je možné, že je barák plný důchodců najednou samý dětský pláč... Copak se všichni dědkové a babky pomátli na rozumu? Věřím, že si rodiče těch parchantů potřebují odpočinout a zaskotačit si, ale tohle? Po návratu z koupelny s chladivým obkladem na své chloubě jsem vzal opět místo a zapálil si další cigáro. Pro jistotu jsem si vzal i popelník a hasící přístroj. Když začali v telce ukazovat dopravní nehody, trochu ve mně hrklo. Nebylo snad křižovatky, kde by nebyla rozmlácená auta. Letiště, pole i další místa byla plná popadaných letadel. Některá ještě hořela. Patrně je neměl kdo hasit, protože požární vozy stále parkovaly ve svých hangárech. Na železnici bylo také boží dopuštění a já se ani neodvažoval pomyslet, co se děje na moři. Jedna věc mě však všude zarážela nejvíce, kde jsou všichni a proč pořád všude vidím samé děti... Mrkl jsem na cigáro, jestli to není to točené od jednoho přítele. Pěstuje si doma konopí a jeden po tom neví, jestli není bílou myší, nebo pavoukem. Jeden můj kámoš prý vypadl z okna, když vykouřil hned tři najednou, protože si myslel, že je orel skalní. Ale tohle byla poctivá, pančovaná, cigareta bez kolku... Pak mi začalo docházet, že jsem ještě nedostal poštu ani mlíko! Jo, slyšíte dobře, mlíko! Něco se opravdu dělo! Vstal jsem od bedny a vydal se pro nějaké hadry, že si zajdu do obchodu. Na tu uzeninu na záchodě jsem už dávno zapomněl. Když jsem již oblečený šel kolem, zabouchl jsem raději nohou dveře na WC, abych se na ni nemusel dívat a vzal si klíče od vchodu. Dneska bude zase den, pomyslel jsem si a měl jsem pravdu. Abych nezapomněl, bydlím v desátém patře a něco mi říkalo, abych nepoužil výtah a raději seběhl dolů po schodech, protože jeden neví, co by v tom výtahu taky mohlo být. Mladou holku bych ještě ustál, ale další vykopávka z filmu „Mumie se vrací“ by mě určitě dorazila... /Den „D“, 14:00 SEČ, panelákový byt v blíže nejmenovaném městě/ Vrátil jsem se z procházky po městě. Procházka je silné slovo. Kdybych to neviděl na vlastní oči, ničemu bych nevěřil. Bedna nelhala, i když netuším, kdo to všechno vysílal a jak je možné, že ještě jede elektřina, plyn i voda. Svět se zbláznil a kdybych řekl, že je naruby, bylo by to slabé slovo. Prostě se celý svět posral! Zabouchl jsem nohou vchodové dveře a odnesl nákup do kuchyně. Bordel na stole jsem smetl na zem, abych měl místo pro papírové pytlíky naplněné kde čím. Podíval jsem se na tenisky, vůbec jsem se neobtěžoval zout při pomyšlení, že zítra můžu být také mrtvý... Otevřel jsem lednici a vytáhl z ní hned dvě piva. V obýváku jsem si dal nohy na stůl a pustil bednu. Program, který v ní šel se opakoval ve smyčce stále dokola, jako by šlo o vysílání nějakého přiblblého magora z bondovky béčkového kalibru. Otevřel jsem jednu láhev a zhluboka jsem se napil. Pěna mi vytekla na bradu a málem jsem se zakuckal. Všichni jsou pryč. Všichni které jsem znal, miloval i nenáviděl. Celý můj život byl jednoduše v hajzlu. Rozbrečel jsem se jako malé dítě. Tak takhle to bude vypadat při konečném zúčtování? Zeptal jsem se v duchu. Proč jsem zůstal sám? Kdo na mě ukázal prstem a řekl: „Tenhle ne, tenhle tu zůstane, aby se z toho zcvoknul!“ A ještě mám tu starou bábu na záchodě... Copak jsem hotový magor? Vypil jsem obě piva naráz a prázdné lahve hodil do kouta. Přepínal jsem jednotlivé kanály, ale všude bylo totéž... Někdo je přeci musel sestříhat a odvysílat, nebo ne? Možná, že všichni nezmizeli! „Zůstal jsi sám, chudinko malá!“ ozvalo se odněkud. „Prosím?“ zavolal jsem a zdřevěněl jsem jako loutka. „Je tu někdo?“ „Co si počneš? Co když jsi sám na celém světě?“ ozval se tentýž hlas. Pomalu jsem vstal a vytáhl zpoza gauče dřevěnou basebalovou pálku. Ta baba na tom hajzlíku snad ožila. Polkl jsem naprázdno. Co když vstala z mrtvých? Co když je teď zombie a sežere mi mozek, pokud nějaký vůbec mám... Přešel jsem do chodbičky a trhnutím jsem otevřel dveře. Nehýbala se, ležela stejně tak, jak jsem ji viděl ráno. Co s ní? Co když budu muset? Už ani nevím, kam jsem se šel vymočit, nejspíše do umyvadla, ale přeci si nebudu srát po bytě. Ta bába musí z domu! Byla těžká! Zatraceně těžká... „Copak ti ta babka udělala?“ ozvalo se. „Kurva, kde jsi?“ zavolal jsem s babkou na rameni a pálkou v druhé ruce. „To od tebe není hezké...“ „Překáží mi... Je po ní a nemůžu se kvůli ní ani vytento...“ „Ale to není můj problém!“ řekl tenký hlásek. „Včera jsi ji opíchal jako šicí stroj a dneska bys ji chodil do kontejneru na odpadky!“ „Co o tom víš?“ zeptal jsem se a shodil bábu na zem. „Kdo jsi?“ „Co o tom všem vím?“ ozvalo se. „Nedal by sis ještě pivo? A mi můžeš přinést taky!“ „Ale ta bába!“ namítl jsem. „Ta ti neuteče!“ ozvalo se. „Tak co?“ „Kurva, to už mluvím sám se sebou?“ „Skoro!“ ozvalo se. „Stejně bys rád věděl, proč právě ty, že jo?“ „Co já?“ zeptal jsem se, když jsem donesl do obýváku dvě další lahve a díval jsem se, že z chodbičky do dveří vyčuhují dvě kostnaté nohy. Na zádech mi naskočila husí kůže. „Říkal jsem, že nikam neuteče!“ „Kde jsi?“ „Nejsem vidět... Zatím!“ „Aha...“ řekl jsem, ale popravdě jsem nic nechápal. „Ty jsi jako co?“ „Říkej mi duch Svatý...“ „Cože?“ vyprskl jsem pivo na stůl. „Co že jsi?“ „Říkal jsem to!“ ozvalo se. „Postav to pivo naproti tobě k okraji stolu...“ „Asi jsem ožralý...“ „Tolik jsi toho zase nevypil!“ řekl mi čísi hlas. „Máš tu hezký bordel!“ „Ano... Ty můžeš pít?“ „Pivo?“ „Ano!“ „Proč bych nemohl!“ zeptal se hlas udiveně. „No, zdálo se mi, že vy tam nahoře... Nemužete!“ „Ale můžeme... Ve výjimečných případech ano!“ „Ty se mi neukážeš?“ „Ne!“ „Aha...“ „Ale já v Boha nevěřím!“ řekl jsem a čekal na odpověď. „Ne, asi ne! Ale to je tvoje věc...“ „Ty se nezlobíš?“ zeptal jsem se udiveně. „Proč právě já? Co ode mě chceš?“ „Co ode mne chceš ty?“ zeptal se hlas. „Já? Nic jsem po tobě nechtěl!“ namítal jsem a posadil jsem se tak, abych si mohl dát nohy znovu na stůl. „Nevadí ti to?“ „Ne!“ „Takže co?“ snažil jsem se utřídit své myšlenky a nemyslet na to, co jsem za celý den viděl v telce a na vlastní oči. Jeden by se z toho jistě zcvoknul. „Proč se to stalo?“ zeptal jsem se znovu. „Co jako?“ zeptal se hlas a já jsem viděl, jak se láhev zvedá vzhůru a její obsah mizí v nenávratnu. „Vypadá to...“ namítl jsem. „Blbě, že jo!“ souhlasil hlas. „Ale kdybys mě viděl, kdo ví, co by se stalo...“ „Bůh to tak chtěl?“ zeptal jsem se. „Ty na něj přeci nevěříš, nebo snad ano?“ „Čemu mám věřit?“ zamračil jsem se a položil prázdnou láhev na stůl. „Venku je boží dopuštění! Všude samý bordel, plno rozbitých aut, vlaků a letadel, která popadala z nebe... Kde jsou lidi? Kde jsou všichni? A co ten dětský pláč?“ „Nemůžu ti říci, kde všichni jsou... To by jaksi nešlo, mladý muži!“ „Ne?“ „Ne!“ řekl mi hlas tvrdě. „Víš co?“ „Ano? Vlastně to vím, ale od tebe to bude znít lépe!“ „Běž do prdele!“ řekl jsem a hodil prázdnou láhev do obrazovky televizoru. Bouchlo to a z bedny se vyvalilo trochu kouře. „Mám jít? Opravdu?“ zeptal se hlas. „Škoda té televize!“ „Seru na ni!“ vybuchl jsem. „Tak o co tu jde!“ „Nerozčiluj se!“ řekl hlas a já jsem poprvé spatřil běh času pozpátku. Nejdříve se zakouřilo, pak z televize vyletěla láhev a obrazovka se zacelila. Ještě dlouho potom jsem měl oči plné toho podivného blýskání. Připadalo mi, jako bych se díval do záře obloukové svářečky. Snad z toho neoslepnu. „Neoslepneš!“ řekl hlas. „Ty umíš číst myšlenky?“ „Umím...“ „A na co myslím teď?“ zeptal jsem se. „Na tu starou škatuli, která leží v chodbě na zemi...“ „Na tu od bot?“ rozesmál jsem se vítězně. „Ne, na tu starou bábu!“ řekl hlas klidně. „A to mi říkáš jen tak?“ zeptal jsem se a začal jsem se potit. Dneska jsem měl opravdu divný pocit, že se něco hodně posere, ale že to bude až tak vážné to jsem opravdu netušil... „Konec světa?“ zamyslel se hlas. „Ne, ještě nenastal!“ „Ještě ne?“ „Ne, tohle je jen jeho slabý odvar!“ „Tak co to tedy je?“ „No...“ zamyslel se hlas a na chvíli utichl. „Další pivo by nebylo?“ „Kurva, já se tu vybavuju s ožralým Svatým duchem a venku je boží nadělení!“ zařval jsem do prostoru. „Co jsem komu udělal?“ „Cos udělal sobě?“ „Tohle je jako poslední soud?“ „Umíráš?“ zeptal se mě hlas tiše. „Ne, nezdá se mi!“ „No tak nekecej a dones to pivo!“ „Jasně!“ souhlasil jsem a odešel jsem do kuchyně. „A jíst můžete?“ „Raději ne, když pomyslím, jak vaříš...“ „Jasně!“ zamyslel jsem se. Nic chytřejšího mě nenapadlo. „Je to jen pokus!“ řekl mi hlas. „Cože?“ nechápal jsem, když jsem se vrátil a položil vedle prázdné lahve plnou. „Pokus?“ „Jo, pokus, nic víc!“ „Proč?“ „To je tajné!“ řekl mi hlas. „Ale když mi dáš ještě několik těch lahví, možná mě opiješ a dozvíš se to! To záleží jen na tobě a tvém přístupu... K věci!“ „Jaké věci?“ „Tys tu starou bábu nezabil, že ne?“ „Ty to nevíš?“ podivil jsem se. „Vím, jen to chci slyšet od tebe!“ „Ne, nezabil, možná jsem ji včera jen přeříz, ale to vypadala mnohem lépe!“ přikývl jsem. „Čas je relativní pojem...“ „Jdi do háje s pojmy...“ mávl jsem rukou. „Já na takové plky nejsem!“ „Víš co?“ „Co?“ „Opijeme se a zítra se uvidí!“ řekl mi cizí hlas. „Ty se chceš ožrat?“ „Jo!“ mám na to náladu. „Tys tohle všechno udělal, aby ses se mnou mohl opít? Převrátil jsi celý svět vzhůru nohama jenom proto?“ „Ne, proto ne... Ne jenom proto!“ souhlasil se mnou tajemný hlas. „Já jsem jen... Nástrojem!“ „Aha...“ „Tak to máš blbý!“ „Jo...“ „A nedá se s tím něco dělat?“ vyzvídal jsem. „Ne, můžeme se jen opít!“ „Aha...“ zamyslel jsem se, což u mě není zase tak častý případ. „A pomůže to?“ „Ne... Někdy!“ „Takže jen čistě hypoteticky...“ „Říkal jsi, že nemáš rád cizí slova!“ namítl hlas. „Přines další... Je dobré, už jsem dlouho nepil tak dobré pivo!“ „Ty jsi pěkná násoska!“ řekl jsem a přinesl v každé ruce dvě flašky. „Bude to stačit?“ „Na chvíli ano!“ souhlasil hlas. Venku se zatáhlo a z nebe začal padat drobný déšť. Až na šumící kapky nebylo zvenčí nic slyšet, jako by se tam venku pro lidi zastavil čas. A zvířata? Napadlo mě! Co se stalo se zvířaty? „Ty do toho netahej!“ řekl mi tajemný hlas, který již nesl stopu podnapilosti. „Ne, že bych je miloval, to ne...“ „Zvířata?“ „Ano, vlastně ne!“ zamračil jsem se a otevřel další láhev. Pod stolem jich kvapem přibývalo... Těch prázdných, plné zatím ještě stály na stole. „Možná...“ „Co možná?“ „Až se zítra probudíš, bude všechno jinak!“ „Proč?“ „Protože!“ uslyšel jsem a v duchu si představoval někoho, jak krčí rameny. „To jsou mi věci... A nezdá se mi to všechno?“ „To ti zaručit nemohu, ale asi ne!“ „Takže ty navrhuješ, abych se prostě ožral a na všechno zapomněl... Je to pravda?“ „Ano...“ „Já to začínám pomalu chápat!“ řekl jsem pomalu. „No, tak to ti moc nevěřím...“ řekl hlas pobaveně. „Já jsem nepovedený... Ne, se mnou se něco nepovedlo, je to tak? Neměl jsem to vidět...“ „No, tak to jsi na tom líp, než jsem čekal!“ vyprskl pro změnu můj společník, až mě polilo pivo z jeho lahve. „Vlastně bych to měl o tobě vědět, ale dneska nejde nic podle plánu...“ „Vy máte na všechno své plány?“ podivil jsem se a přeložil jsem si nohy. „Jo, starý se bez pořádného plánu ani...“ zarazil se hlas. „No, raději toho necháme!“ „Ty už chceš odejít? Ještě jsme ani nezačali.“ „Ne, nechme řečí o mém šéfovi!“ řekl mi hlas. „Nemá to rád?“ „Přesně, kde jsme to skončili?“ zeptal se mě duch Svatý. „U toho, že se vám to dneska všechno sere!“ řekl jsem mu. „Aha... Ano... To máš pravdu... Proto chlastám!“ „Nebudeš mít z toho nahoře nějaké problémy?“ „Nahoře?“ „Ano, nahoře!“ řekl jsem a začal pochybovat... „Nebo dole?“ „Nejsem ďábel!“ uchechtl se hlas opile. Možná to jen hrál. Neviděl jsem mluvčího, proto jsem musel jen hádat. „Nahoře, nebo dole... Všichni to posrali!“ „Nějak ti to leze na mozek!“ řekl jsem. „Jo, pomalu jo... Hele, dáme si ještě jedno a zítra se uvidí!“ řekl mi již unavený hlásek. „Jo?“ „Ano,“ souhlasil jsem a vypil obsah své lahve. „Takže zítra? A uslyším tě?“ „No... Jestli se to zase podělá, tak ano!“ řekl hlas smutně. „A díky za pivo!“ „Jasně!“ mlaskl jsem a natáhl jsem se na gauči. Televize byla celá. Prázdné flašky se válely po celém pokoji a ze dveří na mě zíraly dvě nohy, které patřily bůh ví komu. To je dneska den! A pak jsem usnul... /Den po dni „D“, 8:00 SEČ, panelákový byt v blíže nejmenovaném městě/ Zdál se mi krásný sen, proháněl jsem se v otevřeném autě bez střechy s překrásnou blondýnkou jen v bikinách po široké pobřežní cestě a smáli jsme se na celé kolo. Sluníčko vesele svítilo, rackové létali na bezmračném nebi a mé spolujezdkyni právě uletěl horní díl plavek. Málem jsem sjel ze silnice a moc nechybělo, skončili bychom někde pod útesem mezi studenými vlnami. Ona dělala jako že nic a ještě ty své vnady strkala na mou polovinu vozu, když už jsme byli v nejlepším a blížilo se odpočívadlo, zazvonil budík. Zatraceně! Je osm hodin ráno. Ten potrhlej digitální nesmysl mě právě vyrušil z mého největšího erotického dobrodružství za poslední měsíc. Než jsme vypadl z toho snu, měl jsem pocit, že už ona dívčina neměla ani ten spodní díl plavek a chystala se mě znásilnit za jízdy. Všechno by bylo v pořádku, kdyby ta ženská nebyl vlastně chlap... Jaký to výsměch. Budík jsem hodil kamsi do kouta a snažil se zabrat, avšak měl jsem po spaní. Blondýn mi ujel i s mým snem kamsi do tramtárie. Naštvaně jsem pohlédl směrem, kde v prachu a všeobecném binci ležel strůjce mé špatné nálady. Zůstal jsem sedět na rozházené posteli a drbal se na bradě. Co je dneska vůbec za den? Pondělí? Středa? Sobota, kurva, nebo snad Neděle? Chlastal jsi včera, viď? Posmívalo se mi mé druhé já. Dobře ti tak, když to neumíš, nepij! „Běž do háje!“ zavrčel jsem a praštil pěstí do matrace. Co je dneska za den? Zeptal jsem se znovu. Vzpomněl jsem si, že má ten zatracený a naprosto nezúčastněný budík také datumovku. Měl, ale displej byl rozbitý, takže jsem vlastně už ani nevěděl, která bije. No co, koupím si jiný! Mávl jsem rukou a vydal se do koupelny. Cestou skrze obývák jsem pustil bednu. Dávali v ní právě zprávy. Bylo něco po osmé a já jen jedním okem mrkl na cosi, co vypadalo jako záběry z domu pro důchodce. Usmál jsem se nad tím a zamyslel se, co že je to tam za kretény, na světě je tolik problémů, které se musí řešit a oni tam pustí starouše nad hrobem. V koupelně jsem se nejdříve osprchoval a jen tak bez šatů, jsem si začal čistit zuby. Odněkud se ozvalo jakési podivné stařecké zasténání a pak bylo ticho. Pokrčil jsem rameny, vypláchl si hubu a oholil jazyk. Hřeben mi pomohl s hřívou na hlavě a já jsem si šel spokojeně hledat nějaké ty spodky. V obýváku mi zrak padl znovu na bednu a protože jsem měl vypnutý zvuk, viděl jsem jen obrázky. Všude byly samí dědkové a staré báby... Jak já ty lidi s jednou nohou v hrobě nenávidím! Dělají jen rámus, zmatek a vůbec, k čemu vlastně jsou? Jednou budeš taky starým a nepotřebným lidským vrakem, debile! Řeklo mi mé druhé já. Lidé se rodí jako malé děti a umírají jako starci a stařeny! Takový je život... „Ale jo...“ zavrčel jsem. „Doufám, že se toho nedožiju... Do prčic, kde mám nějaké spoďáry...“ Když jsem se přehraboval v hromadě oblečení na gauči, vypadl z ní ovládač od televize a s třísknutím žuchl na podlahu. Zadní kryt mu někam uletěl a baterie z něj poslušně vypadly. Ovládač je taky kaput? Zamračil jsem se. Co jsem komu udělal? No... Jen jsem se ožral a pak... Asi jsem sbalil nějakou tu buchtu... No... Ježíši, to byla ale noc! Nejhorší je, že si nic nepamatuji a po buchtě ani památky. A že by šlo o nějakou tu zlodějku, na to bylo v bytě vše na svém místě, až na ty spodky... Složil jsem ovládač a zapnul zvuk. Chvíli jsem přepínal mezi jednotlivými kanály, ale na nic pořádného jsem nenarazil. Všude dávali jen to samé... Oni mě asi vážně chtěli nasrat! Copak nevědí, že mi dědci a staré báby lezou krkem? Nechal jsem oblečení oblečením a vydal jsem se na záchod. Jak říkají mamky svým dětem: „Běž se, Pepíčku, hezky vyčůrat, nebudeš mít tak těžký pytlíček!“ Pousmál jsem se. S komody u stěny jsem ještě vytáhl cigaretu z roztrhané krabičky a ve spěchu sáhl po zapalovači. V chodbě se mi ji ještě podařilo zapálit, ale než jsem doletěl ke dveřím na hajzl, měl jsem pocit, že mi už odkapává včerejší dávka alkoholu a bůh ví čeho. Když jsem otevřel dveře, málem mi zaskočila cigareta v hubě. Na hajzlu, pardon, v míse leželo nějaké dítě a šíleně mávalo ručičkami a nožičkami. Zděsil jsem se! Copak jsem včera ulovil nějaké osmiměsíční batole? A co dělá tady v mém záchodě? Přece nejsem sprostý vrah malých dětí! Pro Krista Pána, co bych asi s ním tak dělal? Vždyť by z toho dostalo infarkt, nebo já mrtvici. „Takže je to zase v hajzlu!“ uslyšel jsem čísi hlas. „Cože?“ vyděsil jsem se. „My se známe?“ „Jo, včera jsme spolu chlastali celý den!“ řekl mi neznámý hlas. „Že si nic nepamatuju...“ namítl jsem a ukázal na to nadělení. „Co s tím?“ „No, opijeme se a zítra se uvidí!“ řekl hlas a pobídl mě, abych zavřel ty dveře. „Ale co když se utopí? Nebo nastydne?“ zeptal jsem se. „Neutopí, jen to zavři!“ řekl mi cizí hlas ustaraně. „Máš nějaké pivo? Nebo tvrdý alkohol?“ „No, něco by tam snad i bylo... A kdo jsi, že jsem tak smělý?“ zeptal jsem se, když jsem stavěl na stůl dvě štamprle. „A co se to vlastně děje?“ „No, to je na dlouhé řeči... zítra, až vstaneš, si nebudeš nic pamatovat!“ řekl mi hlas unaveně. „Aha,“ zamyslel jsem se, ale nic jsem nechápal. „A ti starouši v bedně?“ „To je takové malé nedopatření!“ „Tak dobře, opijem se, ale co zítra?“ „No, kdyby se to nepovedlo ani zítra, tak se ztřískáme zase!“ řekl mi hlas tajemně. „Pokud jsem pili už včera a zítra budeme také, nestanou se z nás...“ „Alkoholici?“ přerušil mě hlas. „Ne, to nehrozí...“ /Dva dny po dni „D“, 8:00 SEČ, místo neznámé/ Zdál se mi krásný sen, proháněl jsem se v otevřeném autě bez střechy po široké pobřežní cestě a smál jsme se na celé kolo. Sluníčko vesele svítilo, rackové létali na bezmračném nebi a mi bylo tak krásně. Jen já, dobře nadupaná kára a pocit volnosti... Pak jsem před sebou uviděl konec silnice, byla prostě ufiknutá a za ní nebylo nic! Když myslím nic, tak myslím nic! Málem jsem sjel ze silnice a moc nechybělo, skončili bychom někde pod útesem mezi studenými vlnami. Zastavil jsem kus od propasti a vystoupil z vozu a pak zazvonil budík. Probudil jsem se a nechápal jsem, kde jsem se to ocitl. Všude okolo byla bílá mlha. Někdo na mě mluvil a mi se zdálo, že ten hlas poznávám. Neměl jsem strach, jen mi to připadalo trochu divné. Vstal jsem z postele a chvíli se díval kolem sebe. Tohle nebyl můj byt, tohle nebylo ani nikde na Zemi. Polila mě čistá a nefalšovaná hrůza! Zabil jsem se v tom zpropadeném autě? Kurva! „Ahoj!“ uslyšel jsem čísi hlas. „Ahoj...“ řekl jsem nesměle. „Kde to jsem?“ „U nás!“ „Umřel jsem?“ zamračil jsem se. „Ne tak docela!“ „Známe se?“ „Od piva!“ souhlasil hlas. „Párkrát jsme spolu chlastali, ale nešlo o nic vážného!“ „Tak to je dobře!“ souhlasil jsem. „A co tu budeme dělat?“ „Chlastat dál, všechno ti vysvětlím později!“ řekl mi tajemný hlas a já se znovu začal bát, jak tohle všechno nakonec dopadne... /Den neznámý, čas neznámý, místo neznámé/ „A teď bude co?“ zeptal jsem se. Všude kolem mne byla temnota. „Promiň, nevyšlo to... Nejvyšší se musel zbláznit... Je mi to líto!“ „Kde je Země? Kde jsou všichni?“ zeptal jsem se zděšeně. „Nejsou!“ řekl mi hlas. „A já jsem jediný zůstal? Přežil jsem?“ „Ano, vypadá to tak, ale neboj, co nevidět bude stvořena nová Země... Tedy, pokud...“ „Se zase něco nepodělá?“ „Jo...“ přitakal hlas. „A chlastat...“ „Se nebude!“ řekl hlas smutně. „Chlast je ode dneška zakázán v Nebi i v Pekle!“ „Tak to vám nezávidím!“ řekl jsem smutně. „Já tobě taky ne!“ „Proč jako?“ nechápal jsem. „Zůstaneš tady, budeme navždy spolu!“ „To jako napořád?“ polkl jsem naprázdno. „Kde? Tady?“ „Máme pro tebe připravený nový svět, ale domů se už nikdy nevrátíš... Ano, podělali jsme to!“ „Nikdy?“ zavyl jsem jako vlk. „To jako nikdy?“ „Nikdy... Má to však také dobré stránky...“ „Jaké?“ „Nikdy nezemřeš, takže jsi na tom docela dobře, na rozdíl od ostatních lidí na Zemi...“ „Takže tu budu na věky, ale nesmím kouřit, ani chlastat?“ „Ty můžeš, my ne! Na věky věků...“ souhlasil hlas. „Když dovolíš, musím se na okamžik vzdálit, mám ještě nějakou práci...“ „A, co tu budu asi tak, kurva, dělat?“ „Přej si něco... Všechno se ti splní!“ „Všechno?“ pochyboval jsem. „Ženský, víno, zpěv...“ „Asi tak nějak, tak se drž!“ „Já se z toho asi poseru!“ rozesmál jsem se. „To snad není pravda!“ Hlas se rozplynul a já zůstal viset v temnotě... Co mám dělat? Přát si něco? Ale co, když mám v hlavě tolik věci, nakonec, času na to mám dost! Co takhle kdybych byl sám sobě malým bohem a udělal si malý svět, abych se tu neukousal nudou? Nebude se ten opravdový Bůh na mne zlobit? „Nebude!“ řekl mi hlas tiše do ucha. „Je mu to jedno, má své vlastní problémy a starosti!“ „No, to mě poser!“ řekl jsem si nahlas. Takže jsem bůh a proto můžu všechno... Takže... Zamyslel jsem se a pohlédl do temnoty. Chvíli bylo ticho a pak jsem vyslovil onu velmi důležitou větu! „Budiž světlo!“ zvolal jsem a svět se navždy změnil. /Konec/


celkové hodnocení autora: 98.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 6		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 21		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 74		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Kondrakar	31.01.2010, 17:04:28

Probůh, kam na to chodíš? Docela jsem se u toho pobavil. Nejdřív mrtvá babka, pak mrně. Chudák chlap. Svět se zbláznil a on nejspíš taky. Číst tohle častěji tak se zblázním taky.


ze dne 31.01.2010, 19:09:27
Šíma: :-DDD Kam na to chodím? Sám nevím, nejspíš za to můžou múzy! Diky za zastavení!!! ;-)

Ina	17.05.2009, 11:46:02

Jestli ručičky mávají s "i", nebo a "a", to na kvalitě dílka nic nezmění. 1)


ze dne 17.05.2009, 12:09:22
Šíma: Díííky, vzkaz předám svým šotkům! ;-)))

Dědek	17.05.2009, 11:44:38

Ale jo, já to hodnotím celkem kladně a vulgární slovíčka mi nevadí, ty používají i autoři mnohem vyšší kategorie. Že jsi ukecaný, to víš sám, takže musím souhlasit s tím, co napsal Pelion, že by to chtělo kapku zkrátit, aby to dostalo rychlejší spád a tím i ten správný šmrnc.


ze dne 17.05.2009, 12:10:07
Šíma: Ahoj, ukecanost je jednou ze šímových neřestí! ;-))) Díky za zastavení a komentík!!!

Apolenka	17.05.2009, 10:18:02

Jen chvíli jsem na saspi chyběla a tady se toho zatím nahromadilo ... není pak divu, že jsem se délky tvého textu trochu polekala. Počáteční úlek však vystřídalo uspokojení a přečetla jsem to přímo dychtivě. Odvaha ti, Šímo, neschází. Je to napsáno moc poutavě, ale místy bych ubrala na tvrdosti. To je však věcí osobního vkusu a jiným lidem to naopak vyhovuje, tak se na ta moje moudra vůbec neohlížej. - mávalo ručičkami a nožičkami / ručičkama a nožičkama (jde-li o končetiny, tak koncovka i)


ze dne 17.05.2009, 12:14:42
Šíma: Ahoj, dík za zastavení a komentík. Jsem rád, že se líbilo a také děkuji za technickou poznámku, bo je určitě na místě! Jo, jo, asi mi to v tom zápalu boje uniklo. Hihi! Jsem to ale poděs! ;-))) No prostě šíma, co dodat víc? Raději nic! Ještě jednou dík za přízeň a hezkou neděli přeji. Snad bude alespoň tenhle komentík bez překlepů! Pa. ;-)

Vanessa Kuzníková	14.05.2009, 0:06:48

Brouku nezlob se, ale přečtu si tě až v sobotu přesně ve 12.00 hodin. Líbám.


ze dne 14.05.2009, 10:14:10
Šíma: Jo, jo, nevadí, ono to chce mít chvilku, bo šíma je ukecaný a jeden na to nemá vždy čas! ;-))) Ahoj!

m2m	13.05.2009, 23:42:34

Inu, Šímo, musím přiznat, že jsem na jednu stranu zklamán, na druhou stranu nadšen. Asi jsem zmlsaný pořádným kvantem dobrých knih, co jsem za poslední tři týdny přečetl cestou vlakem tam a zpět, ale prostě se nemůžu zbavit dojmu, že jsem od Tebe četl lepší. Hned řeknu proč, jen se vrátím k tomu samotnému zadání. Možná jsem ho pochopil špatně - a potom to tak dopadne i v celkovém hodnocení - ale tak nějak mi přišlo, že ses příliš striktně toho popisu soutěže držel a stvořil jsi něco, co bych očekával od mnoha autorů. Na druhou stranu se Ti povedlo zase něco, co málo autorů užívá, a to totiž repetici s odlišnými detaily a fungující, bohužel příliš málo údernou, pointou. Tvým největším problémem je ukecanost, příliš moc kecáš na nesprávných místech a kde by ses vykecávat mohl do aleluja a nevadilo by to, tam mlčíš. Myslím tím popisy, jenom ten úvodní sen se dá přeci mnohem více zjemnit a vykreslit pomocí barev a vůní ("Proháněl jsem se v červeném sporťáku bez střechy s dívkou pouze v bikinách, její opálená bronzová pleť se leskla vycházejícím/zapadajícím sluncem a vítr si bezelstně pohrával s jejími havraními vlasy. Jeli jsme po široké pobřežní cestě, která se blyštila horkým asfaltem... BLA BLA BLA...") ... a pak ty Tvoje přímé řeči ze 75% zakončenými vykřičníky. Možná bys příští rok mohl počkat, až budeš mít napsáno, budeš mít zase měsíc i víc volna, nechávej text uzrát a vracej se k němu, postupně a průběžně, kontroluj ho jako zrající sýr. Letos jsi ho nekontroloval a vznikl z toho skorem syrový polotovar. Jsem zklamán i nadšen, protože kupodivu Tvůj suchý styl se mi zamlouvá a žádné, byť sebedelší dílko, se nečte špatně. Ale nejspíš je potřeba zapracovat jak na stylu, tak na formě. Ale ber to jako názor příliš mladého kluka, rozhodně Ti neříkám, že bys měl psát jinak, je to Tvůj styl a spoustě lidí vyhovuje, já sám za sebe musím přiznat, že Tvé loňské MTP se mi líbilo víc. Kuk a měj se hermelínově.


ze dne 30.05.2009, 11:28:05
m2m: Neboj, já se dalšího MTP nezúčastním, mrk! Chtěli bychom s jednou ekyelkovatou kolegyní zabřednout do poroty a všechny vás podusit. Pokud čaroděj dá.


ze dne 30.05.2009, 11:25:50
Šíma: Ještě poznámečku (maličkou): Hermelín je můj oblíbený sýýýr! ;-))) Takže děkuji za přání, uvidí se, co slepím v dalším MTP... Hihi! Snad to bude scifko, ale to pak bude konkurence veliká (např. Chemik, mistr scifka, kterého rád čtu)... Ale pozor, ať Ti to nestoupne do hlavy... ;-))) P.S. Mezi námi, ten měsíc by se mi zamlouval, ať už půjde o Měsíc, nebo měsíc... Uvidí se!


ze dne 14.05.2009, 10:16:39
Šíma: Na druhou stranu, chtěl jsem to mít právě takové, jaké to je! Hihi a potom se má jeden trefit do chutě čtenářů! :-DDDDD


ze dne 14.05.2009, 10:12:46
Šíma: Ty jo, díííky, Chemiku. ;-)

Panano Nymni	13.05.2009, 16:51:15

Tak...tenhle příspěvek mě utvrtil v několika věcech: 1. jsem ješita, kterej v tom automaticky hledal nedostatky (nenašel) protože jsme texty poslali do stjné soutěže 2. se ti to vážně povedlo. Na začátku jsi mi trošičku připomněl Stařenu od Daniela Charmse, ani nevím proč, je to jen vážně povrchní podobnost. Každopádně se mi to líbilo a jako Život naruby je to vážně dobré. Přemýšlím, jestli sem také nedat svůj výtvor, ale uvidíme. Každopádně se mi to líbilo a mohu jen pochválit. 1


ze dne 13.05.2009, 17:21:27
Šíma: Děkuji moc za komentář (i kritiku) a také za známku! ;-)

Pelion	11.05.2009, 17:18:13

Zdravím, pane. Jo, jo. „Šímovina“ se vším všudy. Již jsem měl tu možnost dílko číst, bo jsi mi ho kdysi poslal. Mám dojem, že jsem Ti ho i ohodnotil, okomentoval a jak se znám, i kritiku jakous takous přidal. Ovšem si už nic nepamatuji. Stále a pořád si nemohu pomoci – někdy je méně víc. Ty Tvé texty dlouhé… Nešlo by to někdy zkrátit? Získá to pak větší náboj. Vulgární slůvko jde také nahradit jiným – třeba „sakra“. Na stylistice by šlo ještě trochu zapracovat. Sem tam vynechat nějaké to slůvko. Pozměnit skladbu věty – to jsou detaily, které Ty nemáš rád. Občas by si každý z nás přál změnit svět. Vygumovat a vytvořit znovu. Výčitky svědomí, druhé „Já“ a hlasy z nicoty – proč ne? Můžeš vytvořit tisíc jiných světů, ale pokud člověk zůstane člověkem, nic moc se nezmění. Svět lepší nebude. Tož tak. Známku si ještě rozmyslím: 1 až 2. Měj se hezky.


ze dne 11.05.2009, 18:31:34
Šíma: Nešlo! :-DDD Ano, tušíš správně, kdysi jsem Ti jej poslal k posouzení, cos mi napsal, to si také už nepamatuji! ;-) Díky za dlouhý a správně kritický komentík. Ne, máš pravdu, šíma je prostě šíma a za vším si stojí (včetně délky i těch "hornických slůvek", které mi tam hezky "hornicky" dotváří atmosféru, přestože náš hrdina je jen obyčejným člobrdou, kterému bylo nabídnuto, aby se stal bohem! Ale "sakra" proč vlastně? Možná jen proto, aby se svět obrátil naruby, možná k horšímu, bo co ten člověk asi vymyslí, že... ;-))) P.S. Myslím hrdinu, ne Peliona, protože Pelion je nejen studnice nekonečných nápadů a tak dále! Díky pane za vše, jsem rád, že ses zastavil. Zdraví Tě ukecaný a přisprostlý šíma!!!

sirraell	11.05.2009, 13:32:01

Nepamatuji si, jak jsem to hodnotila v soutezi, tak zacnu znovu. Je tam par preklepu (ach, ti sotkove!), ale jinak je to dobre, takova klasicka Simovina. Za 1.


ze dne 11.05.2009, 16:15:48
Šíma: Díííky a to jsem si bláhově myslel, že mě ti příživníci (Překlepníčci) už opustili! ;-))) Kdepak, drží se mě jako klíšťata! Děkuji moc za publikaci a komentík! Pokusím se polepšit, ale nic neslibuji, protože se určitě polepší i skřítkové (takže budou ještě zákeřnější)... ;-)))