|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303504 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: A Johnny se ten den poprvý usmál ::
|
| |
|
|
Šichta skončila a většina utahaných skladníků se vydala domů za svými rodinami, za svými bohy, za svoji zábavou a bůhví, za čím vším ještě. Něco je domů prostě táhlo, nezáleželo na tom, jestli to byla náruč měkký ženský, smích dětí, mizernej program v televizi nebo cokoliv jinýho, výsledek byl prostě stejnej. Něco je domů přitahovalo jako magnet. Ale Johnnyho ne.
„Hele Frankie, pojď na pár škopků!“
„Jdu domů Johnny. Nemám na tebe náladu.“
„Seš sráč,“ řekl, ale Frankie to nevnímal a spokojeně šel za svojí manželkou a tříletou dcerkou. „ZASRANEJ SRÁČ! SLYŠÍŠ MĚ?“ zakřičel ještě Johnny. Frankie se ani neotočil a zakrátko zmizel za rohem.
Johnny teď stál před obchoďákem sám. A to bylo blbý, protože se mu nechtělo domů a samotnýho ho to do hospody taky moc nevábilo.
Procházel se městem a doufal, že někoho potká, že se něco stane. Cokoliv.
Koupil si ledovou tříšť, na lavičce v parku ji vysrkal a pak už zas nevěděl, co dál.
Johnny nebyl ošklivej, nebyl ani tlustej nebo nechutně hubenej. Byl úplně normální, ale bylo na něm prostě něco, co lidi vycítili a nechtěli s tím mít nic společnýho. Johnny nikdy nepřišel na to, co to je. Ti lidi to nejspíš taky nevěděli, bylo to něco podprahovýho. Ale způsobovalo to, že na něj byli všichni odměření a formální, že ani mizerná prodavačka v trafice mu nepopřála dobrej den a že šéf se za ním nikdy nezastavil prohodit pár fórů. Možná to bylo špatným tónem hlasu nebo to bylo něco v jeho očích, bůhví.
Seděl na oloupaný lavičce a koukal na pár školáku, co šli kolem. Smáli se jak pominutí. Johnny patřil na základce k těm, kteří by školu nejraději podpálili. Na tom by ještě nebylo nic divnýho, ale on by ji nejraději podpálil i se všemi spolužáky uvnitř. Ne, že by nikdy neměl kamarády. Vždycky se někdo našel. Vždycky se někdo najde. Lidí je totiž strašně moc. Mnohem víc, než by bylo potřeba.
Johnny seděl, koukal kolem sebe a nic nechápal. Ale věděl, že býval hloupý a dětsky naivní, když chtěl podpálit školu se spolužáky vevnitř. Teď by nejradši podpálil úplně všecko a všechny.
Lidí je strašně moc. Kdyby jich byla pouhá tisícina, bylo by jich pořád mnohem víc, než by Johnny dokázal snýst. Každej člověk má nějaký potřeby a některý potřeby se navzájem neslučujou. No a některý se slučujou až moc dobře.
Chvíli ještě seděl, ale pak mu začala být zima na zadek a tak se vydal domů. A to bylo smutný.
Doma ho přivítala manželka a úplně automaticky mu šla do kuchyně ohřát zbytky z neděle.
„Jak bylo v práci?“ zeptala se.
„Mizerně.“
„Na balkóně máš pověšený vypraný kalhoty. Už budou asi suchý, tak si je pak můžeš vzít.“
Na to Johnny neřekl už nic a natlačil do sebe další sousto.
„Máš nějaký plány na sobotu? Říkala jsem si, že bychom mohli zajít ke Gladys a Henrymu na večeři. Co na to říkáš?“
„To bude prima,“ řekl Johnny, aniž by jenom mlhavě tušil, kdo to k čertu je Gladys a Henry. Všichni přátelé a známí pro Johnnyho splývali v anonymní rosolovité slizké mase, ze které nikdo nevyčníval. Johnny netušil kolik přátel celkem mají, ale mohlo jich být pět nebo třeba pět set, neviděl v tom žádnej rozdíl. Večeřet u přátel bylo utrpení, ale aspoň to bylo utrpení odlišný od toho domácího. Johnny byl rád za každý zpestření. Jakýkoliv.
Manželka odešla a nechala Johnnyho v kuchyni samotného. Tiše dožvýkal poslední sousto a vydal se na balkón pro svoje kalhoty. Když se s nimi vracel, nikde svou ženu neviděl, ztratila se. V bytě bylo nápadný ticho, jenom v kuchyni kapala voda z neutaženýho kohoutku.
Pak nakoukl pootevřenýma dveřma do ložnice, seděla tam na posteli zády k němu. Shrbená a celá pokroucená. Jednou ruku si podpírala hlavu a druhou měla křečovitě zatlou v pěst. Ticho by se dalo krájet.
Johnny vycouval do kuchyně a sednul si na židli. Manželku něco trápilo, ale on vůbec netušil, co by to mohlo být. Jeho se to snad ani netýkalo, prostě neexistoval způsob, jak by ji moh utišit, uklidnit.
Na kalhotech, který si přinesl, byl pavouk. Velkej a tlustej. Johnny s odporem vyšel zpátky na balkon a chtěl ho odcvrnknout dolů na ulici, ale pavouk spadnul jenom na betonovou podlahu. Pak se skrčil do klubíčka a čekal, co bude. Johnny vzal botu a pavouka perfektně rozmázl. Z oranžovýho svinstva, co z něj zbylo, čouhalo několik chlupatých nožiček. No a tehdy se za ten den Johnny poprvý usmál.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 7 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 12 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 34 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
