obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je pouze jeden originál lásky, ale na tisíc způsobů."
W. Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915443 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39644 příspěvků, 5754 autorů a 391003 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Nalgašský průsmyk - třetí část ::

 redaktor Ekyelka publikováno: 05.05.2009, 17:16  
Obávám se, že následující část je delší, než předchozí. Jsou však některé příběhy, které se musí odvyprávět bez přerušování.
 

Rudý kotouč se zlehka dotknul skalnatého obzoru. Pohladil vrcholky hor a pozlatil studený vzduch, vonící zimou. Nebesa se rozhořela jantarem a leskem soumraku, na východě lemovaná valem našedlých mračen, z nichž možná už v noci spadnou první letošní sněhové vločky.
Silas odvrátil hlavu od bolestně nádherného pohledu, když navzdory okolnímu lomozu rušeného tábora zaslechl z protější vyvýšeniny, na které stál velitelský stan, šelestění hedvábí. Vítr se zmocnil černé zástavy, kterou kdosi vztyčil už během dopoledne, a praporec se teď rozvinul do své plné šíře.
„Lev se probudil.“
Vedle Silase se prudce ochladilo; aniž si všiml jejího příchodu, náhle měl po pravém boku Karwishu. Už to však nebyla ta známá léčitelka Kelharanských jezdců. Stejně jako všechno, i ona se proměnila. Dříve havraní vlasy jí zbělely, sytě modré oči vybledly do barvy horského ledovce. Nahé paže i tvář měla pokrytou stříbřitými spirálami tetování a magickými runami v indigové barvě, v pravačce svírala dlouhou jasanovou hůl, v jejímž vrcholku byl zasazený velký křišťál.
Vysoko v povětří se ozvalo ostré zakrákání: léčitelčin havran už byl také připravený. V bitvě jí propůjčí svůj zrak, aby věděla, kdy a kam svou magií udeřit.
„Kapitáne,“ kývla mu na pozdrav hlavou a usmála se, přestože místo radosti v tom byl jen nekonečný smutek a smíření.
„Čarodějko.“
Už jednou ji Silas viděl takto vyzbrojenou. Tehdy měli Kelharanští jezdci na své straně dalších osmnáct mocných čarodějů a stáli proti stěží dvojnásobné přesile, přesto to byla jedna z nejkrvavějších výher v celé historii jízdy. Tentokrát bude Karwisha sama.
„Krásný západ slunce,“ pronesla potichu.
„Vybral jsem dvacet mužů jako tvou gardu. Vědí, co všechno je v sázce. Neopustí tě.“
„Především musíte chránit Mirkeila. On je důvod, proč tady ještě všichni zůstávají, proč se tak ochotně chystají na smrt. Zatraceně jsem se snažila, aby nám zůstal naživu aspoň jeden schopný velitel, ale oni dokázali mnohem víc,“ kývla hlavou směrem k volnému prostranství mezi oběma návršími, které vzniklo po zrušení tábora. Mirkeilova strategie vyžadovala především rychlost a tak i pěchota měla jet na koních, ostatně po předešlých bitvách jich zůstalo víc než dost pro všechny. Silasovi ten pohled připomínal dřívější slávu Kelharanských jezdců, z nichž však teď zbýval stěží jeden pluk.
„Stvořili si novou legendu,“ pokračovala Karwisha, „tak se postarej, aby jim v bitvě nezemřela předčasně,“ zaznělo v jejím hlase varování.
„Lev!“
Zpočátku slabý osamocený hlas ihned znásobila ozvěna desítek, stovek hrdel. Muži se zvedali ze země a otáčeli hlavy k velitelskému stanu, přitom se stále ozývalo skandování:
„Lev! Lev! Lev!“
Silas se podíval stejným směrem a málem také vykřikl. Mirkeil stál před velitelským stanem a už vůbec nepřipomínal toho umírajícího muže, kterého ráno do tábora přinesl bělouš generála Kerwaina. Jako by elladurský znak ožil a získal lidskou podobu. Když tam stál v nezdobené kapitánské zbroji, zahalený černým pláštěm, a naslouchal skandování svého vojska, Mirkeil skutečně vypadal jako lev.
„Odpočinek mu prospěl,“ polechtal Silase vzadu na šíji studený vzduch. Na Karwishu očividně nezapůsobil Mirkeilův majestátný vzhled ani pokřik vojska; vyrazila k velitelskému stanu a kdo jí včas neuhnul, ten na lýtku či na boku ucítil pádnost čarodějčiny bojové hole.
„Nezaháleli jste,“ přivítal je Mirkeil krátkým kývnutím hlavy, jakmile se propletli mezi vojáky a stráž je po kratičkém zaváhání vpustila do blízkosti stanu.
„Máme dostatek koní pro všechny. Kdo ze zraněných může, jede v sedle, zbytek jsme naskládali na povozy markytánek,“ nechal se slyšet kapitán Banouin ze hřbetu svého grošáka. Už nepotřeboval berle ani ničí pomoc; místo chybějící nohy měl čtyři kopyta, rychlost a výbušnou energii věrného Skihaary, který netrpělivě tančil na místě, jako vždy ochoten okamžitě vyrazit do útoku.
Mirkeil krátce přikývl a podal Banouinovi ruku – na rozloučenou, místo slibu a pro stvrzení válečného bratrství, které teď mělo mnohem větší význam než kdy dřív. Pokud Mirkeil selže a nepodaří se mu Nepřítelova vojska zastavit zde v průsmyku, pak další osud říše bude záviset na Banouinovi a všech jeho rozhodnutích. Oba to moc dobře věděli, o to upřímnější onen stisk byl.
„Do sedel, mrzáci! Ukažte, že nejste na odpis!“ zařval pak Banouin a Skihaara se pod ním s hlasitým zařičením vzepjal na zadních. Možná zchromlý a bez koně nepoužitelný, přesto byl kapitán stále plný síly, rozzuřený a připravený bojovat, bude-li to třeba.
Mirkeil ještě chvíli sledoval odjíždějícího Banouina, za nímž se postupně řadila jeho část vojska: zranění, kteří nemohli bojovat, nebo nebyli dostatečně šílení, aby se přidali k útoku na Nepřítelovy hordy. Pozdravy, výkřiky na kuráž i poslední sbohem létaly vzduchem, ale jak se hlavní část pravidelným klusem vzdalovala, jednotlivé hlasy postupně utichaly. Na zbylou část bývalého tábora dosedalo vědomí definitivnosti – a v jemných náznacích i strach.
„Silasi!“
„Můj veliteli?“
Stále byli přátelé, po všech prožitých bitvách a nezdarech dnešního dne dokonce jeden druhému bližší než rodní bratři. Zároveň však byli generál a jeho kapitán, na kterém závisel osud všech přeživších Kelharanských jezdců, až se skály na Karwishin příkaz pohnou. Oba to věděli a to, jak důležité bylo správné načasování souběžných útoků na hlavní část vojska i na strážce skryté stezky, je zavazovalo.
„Tvá stovka?“
„Je připravená vyrazit.“
Mirkeil krátce přikývl, pak se pravačkou zaťatou v pěst udeřil do hrudi nad srdcem – dávný pozdrav válečníků. Silas mu odpověděl stejně, než bez dalších zbytečných slov otočil svého koně a odklusal napravo, ke svým čekajícím oddílům.
Jen stovka těch nejlepších Kelharanských jezdců proti... Kolik nestvůr a bestií může chránit křivolakou stezku, skrz niž předtím Nepřítel zaútočil na hlavní část armády a proměnil ji v krvavou hromadu mrtvol a přeživší hrstku zoufalců?
Mirkeil s pochmurným zadostiučiněním sledoval tváře Silasových bojovníků. Ani kdyby se jim postavili všichni temní mágové a jejich prokleté smečky zvířecích démonů, nezastaví je. Muži byli odhodlaní splnit svou část úkolu, ovládnout a uhájit stezku, dokud bude potřeba.
Nad hlavou mu hlasitě zapleskalo hedvábí, vzápětí bělouš generála Kerwaina navzdory svému výcviku neklidně hrábl kopytem a pohodil hlavou, dychtivý vyrazit do boje. Mirkeil očima zachytil pohledy kapitánů Nameka a Leokase, čekajících opodál v sedlech jejich neméně netrpělivých koní, pak jedinkrát přikývl. Nemělo smysl to dále prodlužovat – zvědové už jistě stačili Nepřítelovy generály varovat, že se Kelharanská jízda a s ní i zbytky celé Páté basianské armády chystá na poslední zoufalý útok. Pokud se tak už nestalo, jistě se na opačném konci průsmyku už brzy pohne nejrychlejší část mnohatisícové armády na rychlý pochod, který plynule přejde v drastický útok – a Mirkeil musí být se svými muži včas na tom správném místě, aby Nepříteli mohli zasadit definitivní ránu v této bitvě.
Na jeho povel se šestice trubačů rozjela vždy tři a tři na obě strany ležení. Poddůstojníci už během dne vysvětlili bývalým členům pěchoty, co se od nich bude při útoku vyžadovat. Každý oddíl, podléhající vždy jednomu Kelharanskému jezdci, se teď rychle a bez zbytečného zmatku řadil na své místo v dlouhé linii, stehno vedle stehna, kůň vedle koně. Na mnoha tvářích byly zřetelné stopy obav, zda je lehce zdivočelá zvířata neshodí v šíleném úprku ze sedel, ale mnohem častěji z nich šlo vyčíst odhodlání, vztek, pevné rozhodnutí. Když už ne oficiálním zařazením, pak statečností se dnes všichni muži mohli hrdě hlásit ke královské jízdě. K těm nejlepším z nejlepších.
Konečně se rozvinula celá řada, za ní dalších šest. Veškerá síla, kterou měl nyní Basian k dispozici. Jestřáb v zeleném poli nalevo a modrá liščí hlava v bílém napravo vylétly vzhůru – bývalí kapitáni, nyní velitelé křídel byli připraveni stejně jako jejich muži.
Bez obvyklých proslovů o statečnosti a důležitosti jejich poslání, o rozhodujícím vítězství v této bitvě. Bez víření bubnů a jekotu dračích píšťal, kvílení horských dud i obyčejného válečného pokřiku, kterým mužstvo zahání obyčejný strach. Vše důležité už bylo řečeno.
Mirkeil na chvíli zvedl pohled k vlající zástavě nad svou hlavou. Černé hedvábí splývalo se soumračnou oblohou, o to jasněji zářil v posledních slunečních paprscích elladurský lev, obsidiánové oko hrdě upřené na šiky pod sebou.
„Snad to tak má být,“ zašeptal spíš pro sebe, než k někomu dalšímu. Poposedl, ještě o trochu víc se v sedle narovnal. Pevně stiskl čelisti, pak svého koně jemně pobídl patami.
O pouhý krok později se pohnula celá řada, obě křídla. Večerní vzduch naplnilo frkání koní, dusot kopyt a cinkot zbrojí, zatím se však neozval jediný hlas. Žádný bojový pokřik, žádné pobízení do útoku. Jen hrdě zvednuté hlavy, pevně sevřené zbraně a semknuté rty – muži vyrazili na smrt a definitivnost tohoto vědomí je osvobodila od strachu.
Vysoko v povětří zakrákoral Karwishin havran. Sama čarodějka jela přímo po Mirkeilově boku, kde jindy bývala velitelova osobní garda – teď byla ona hlavní zbraní a zároveň Mirkeilovým štítonošem.
Soumrak houstnul. Ještě okamžik vyprovázelo slunce jízdu svými paprsky, než byly náhle pryč i ty poslední. Basianští jeli vstříc věčné noci a temnotě.
„Vyrazili.“
Z tónu Karwishina hlasu naskočila všem jezdcům v jejím bezprostředním okolí husí kůže všude po těle. Jako by promluvil sám Osud: temný, neradostný a chladný jako hrob.
Mirkeil místo odpovědi pobídl bělouše. O jediný krok později tak udělali ostatní jezdci, celá řada. Koně plynule přešli z rovnoměrného klusu do rychlejšího cvalu, stále si však ponechávali dostatek sil v rezervě. Čekal je nejen náročný manévr přeskupení celé armády v pohybu, ale i boj. Kdo nebude mít dost síly udržet se v cíli téhle krátké cesty na nohou, zemře, aniž by splnil svůj úkol.
Ozvalo se další zakrákorání: na východním konci průsmyku se cosi dělo. Mirkeil si nebyl jistý tím, co vidí, ale Karwisha to věděla naprosto jistě:
„Zvedá se černá mlha. Světlo hvězd by mohlo oslabit některé bestie, proto se je Nepřítel snaží zakrýt. Uvidím, co se s tím dá dělat,“ zasmála se krátce a jedovatě. Oči se jí vzápětí rozzářily stříbrem a jantarem, když pozvedla ruce k zaklínání. Jako válečná čarodějka uměla skvěle jezdit a v případě potřeby řídit svou klisničku jen pomocí kolen, přesto se Mirkeil neubránil kratičkému záchvěvu paniky, s nímž se už natahoval po volně vlající uzdě.
Jenže ta odlétla z dosahu jeho natažené ruky daleko dopředu. Hedvábné praporce nad hlavami jízdy se také za hlasitého pleskání a šelestění výšivek obrátily proti směru jízdy, jak se jich zmocnil silný vichr, mezi muži se ozvalo několik zdušených výkřiků a kleteb.
Mirkeil pevněji stiskl zuby. Do dnešního dne netušil, kolik síly čarodějka Karwisha má – vždycky pro jeho pluk byla sice tou první, která útočila na nepřátelské mágy a pomáhala likvidovat zdánlivě nesmrtelné bestie, jenže vždy pracovala jen spolu s ostatními čaroději. A teď jim do zad vanul silný vítr, chvílemi téměř hraničící s vichřicí, která je nesla přímo vpřed a koním aspoň trochu usnadňovala rychlý cval. Sama, bez pomoci jiných zaklínačů, zato připravená bojovat vším, co se za svůj divoký život válečné čarodějky naučila – Mirkeil dobře viděl bíle žhnoucí nitro krystalu v Karwishině bojové holi, prozatím upoutané k sedlu.
Na západním obzoru se opět objevily hvězdy. Černá mlha, jak temnotu nazvala Karwisha, tedy ustoupila – přesto čarodějka vichr neutišila. Právě naopak, vítr jim dul do zad stále silněji, až se zdálo, že koně přímo letí, byť jen kousek nad zemí. Ostrý cval se nenápadně zvyšoval, přestože se Mirkeil snažil tempo celé linie aspoň trochu brzdit, ale marně. Muži i koně podlehli bojovému zápalu. Hnali se vstříc nepřátelskému vojsku na křídlech bouře a nic je nemohlo zastavit.
Rychlý pohled vpravo nahoru. Právě míjeli skálu, čnící vysoko nad linií strmé stěny průsmyku jako vzlétající drak. Polovina cesty do středu průsmyku tedy byla za nimi.
„Karwisho, teď!“
Čarodějka se na jeho pokyn prudce nahnula dopředu, až ležela své uhánějící klisně na krku, a zkušeným pohybem hmátla po vlající uzdě. Každý Kelharanský jezdec tenhle kousek zvládal i opilý, zraněný nebo rozespalý, přesto teď mužům v Karwishině okolí na okamžik zatrnulo hrůzou při představě, že by se převážila až příliš a spadla.
Ne. Prsty s dlouhými stříbrnými drápy, které jí vyrostly během prvního zaklínání, bezpečně zachytily kožené splétané řemínky, vzápětí se Karwisha narovnala. Bojová hůl vylétla ze svých úponů, krystal v jejím vrcholu se slabě rozzářil. Klisnička i bez pobízení vyrazila kupředu, dostatečně daleko před hlavní linii, aby měla Karwisha dostatek místa pro čarování.
Teď. Pravačka se pevně zaklesla do hřívy, zatímco levá ruka pevně svírala probouzející se hůl, bosá chodidla vylétla ke koňskému hřbetu. Prudký nádech a Karwisha vylétla vzhůru – náhle jela na své klisničce ve stoje, vlasy vlající směrem dozadu jako druhý plášť navzdory vichru, který poháněl celou její armádu kupředu. V pozvednuté holi jasně planul bílý krystal a jeho světlo ještě stále sílilo, jak čarodějka sbírala síly ke svému poslednímu zaklínání.
„Křídla srazit teď!“ zařval z plných plic Mirkeil a jeho vlajkonoš sklopil zástavu s elladurským lvem dopředu jako kopí.
V téměř stejný okamžik se okraje celé linie jakoby zavlnily. Nejzkušenější Kelharanští jezdci plynule otáčeli své koně a s nimi i koně jezdecky méně zdatných spolubojovníků, aniž by polevili v ostrém cvalu. Střední části obou křídel se pak postupně svíraly směrem ke středu hlavní linie, až celé vojsko vytvořilo tvar protáhlého kopí, na jehož špici jela Karwisha, následovaná Mirkeilem a svou gardou.
Černozlatá vlajka opět vylétla nahoru a rozvinula se do plné šíře. Další znamení. Předem určené pluky ve středu jízdy na místě obrátily koně a stále v zákrytu sevřených křídel zamířily zpět k ústí průsmyku. Jejich veliteli byli ti z Kelharanských jezdců, kteří se nemohli pro svá zranění zúčastnit závěrečného střetu, ale byli potřeba, aby usměrnili proud mužů a koní – jejich novým úkolem bylo včas dostat své muže do bezpečí basianských rovin a doprovodit kapitána Banouina a zraněné. Proto se teď plynule odtrhávali, přestože při pohledu od západu se zdálo, že celá Kelharanská jízda stále míří přímo vpřed.
Na křídlech také docházelo k nenápadným proměnám: kapitáni Namek a Leokas spolu se svými muži se přesouvali blíže ke středu armády, naopak jezdci spadající pod Mirkeilovo velení si s nimi vyměňovali pozice. Jakmile se nový útvar ustálil, krátké ostré zakrákorání upozornilo vrchního velitele i čarodějku, že nastal čas.
Mirkeil bez přemýšlení tasil meč a zařval. Bělouš prudce vyrazil do trysku, stejně tak celý útočný šíp. Z krystalu Karwishiny hole vytryskl mocný proud světla, který se mohl směle rovnat síle samotného Slunce, vzduchem se v odpověď neslo vzdálené zaburácení.
Kapitán Namek zkušeně obrátil svého grošáka a letmými pohledy vpravo i vlevo se ujišťoval, že jeho muži dělají to samé. Celý uplynulý den strávil vysvětlováním a diskusemi, proč se oni nesmí účastnit riskantního útoku, přestože byli muži do jednoho ochotni padnout v bitvě, která neměla nejmenší šanci na vítězství. Doufal, že si dostatečně jasně uvědomují svou odpovědnost za stovky zraněných, které vede téměř bez ochrany kapitán Banouin, ale když sám jel vstříc Nepříteli, málem podlehl touze zůstat s Mirkeilem a jeho částí armády. Bylo to tak těžké, nechat bratra ve zbrani odjíždět vstříc boji a sám zbaběle prchat!
Grošák náhle zaváhal v nejistotě příštího kroku a polekaně zařičel. Země se chvěla! Namek zlostně křikl na několik jezdců, kteří začali přitahovat svým koním uzdy, a naopak grošáka pobídl. Začalo to! Teď už se země neuklidní – Karwisha je varovala, že jakmile jednou probudí prastaré síly v kostech planety, nebude v jejích silách je znovu uklidnit.
„Jeďte! Pro všechno svaté živé, jeďte!“ zakřičel co nejvíc, aby přehlušil lomozivé burácení ve skalních stěnách po obou strachách průsmyku. Grošák s nataženým krkem prudce vyrazil vpřed, až Namek prolétl mezi svými muži jako černomodrý blesk. Jestli je zemětřesení zastihne ještě v průsmyku, nemají šanci!
Pádili vpřed jako jednolitý živý proud – tři tisíce mužů a koní, vybičovaných k nejvyšší rychlosti živočišnou panikou a hrůzou z pohybujících se skal. V zádech jim zářilo malé bílé slunce, stejně děsivé jako zemětřesení a pocit, že se stěny po stranách průsmyku přibližují, aby je sevřely a pohřbily ve svém objetí.
Namek se v jeden okamžik odvážil ohlédnout zpět. Karwishin krystal zářil stále stejně silně, přestože se z padajících skal zvedala mračna prachu, která hrozila bílé světlo udusit. Střed průsmyku už neexistoval, teď to byla jen jednolitá stěna kamení a temnoty, obojí bojující v chaotickém víru, který se přibližoval.
Náhle se mu cosi mihlo nad hlavou. Kapitán vykřikl a přitiskl se ke krku svého koně; jen kousek nad jeho hlavou prolétl obrovský balvan! Kdyby ho rozmačkal...
Jenže kameny, které na oba prchající pluky padaly, se těsně nad hlavami jezdců stáčely zcela nečekanými směry, aniž byť jednomu z nich ublížily. Síla mnohem větší té přírodní chránila jízdu před rozmačkáním – jako by neviditelná ruka vždy zadržela hroutící se skály a posílala je vstříc nepřátelským armádám, zatímco basianští směli proklouznout do bezpečí.
Nameka nezajímalo, kdo nebo co je takto chrání. Jen pevněji stiskl zuby a otočil pohled dopředu, kde pro oblaka zvednutého prachu a hlíny už jen tušil konec průsmyku a bezpečí. S posledním skokem vpřed však vyslal jedinou myšlenku, náležející Karwishe:
Bojuj!
Čarodějka ten jasný vzkaz slyšela i přes ryk, který ze sebe vydávali zasypávaní ledoví obři na vzdáleném konci Nepřítelem ovládaného průsmyku. Usmála se, tvář znetvořenou do děsivého šklebu krví démona, jemuž jen před malým okamžikem rozbila hlavu magií přesně vrženým balvanem. Její klisnička ještě stále letěla vpřed, přímo mezi nepřátelskými bestiemi a jezdci, a nenávistný řev v uších jí byl důkazem, že se i Mirkeil se svými muži drží stále za ní.
Havraní skřek ji varoval v poslední chvíli. Seskočila na koňský hřbet, aby se vyhnula zvlášť obrovskému kusu skály, vrženému neviditelnou silou přímo přes její hlavu do Nepřítelových šiků. Odkdy kameny létají šikmo, byť ty, které mají podobu vzlétajícího draka? Karwisha se v trysku ohnala holí po zvlášť vysokém mágovi, stojícím jí v cestě, a částí mysli si půjčila havranovy oči.
Příliš vysoko by musel věrný pták vystoupat, aby dohlédla až na konec průsmyku. Přes to ji pohled na vlnící se zemi, padající skály a naprostou paniku v nepřátelských řadách uspokojil. Mirkeilova jízda se hladce probíjela skrz šiky vlčích bestií a nemrtvých zrůd, které kdysi bývaly jejich přáteli, než se padlých těl zmocnili Nepřítelovi nekromanti. Sám Mirkeil se jako bůh pomsty hnal hned za ní, meč zčernalý krví a magické brnění silnější každým útokem temných mágů.
Kde se vlastně ukrývají?
Havran se jednou, dvěma otočkami ve spirále dostal ještě o něco výš, kam už nedosahoval ryk boje ani prach. Další otočka a další, trpělivé pátrání v chaosu tam dole.
Osamocená nehybná skupinka uprostřed záplavy svíjejících se těl. Oáza klidu v oceánu vášní, strachu, paniky a slepé touhy po krvi. Tam.
Nebylo vůbec těžké myslí proklouznout skrz letící kameny až k jádru skály, dosud pevné a vzhledem k okolnímu chaosu téměř nepoznamenané zemětřesením. Magie začala promlouvat jazykem vody, té trpělivé, protékající kolem kamenů celé eony let, té nepatrné, díky níž se náhle celá masa útesu poprvé téměř neznatelně otřásla v souladu s křečí horského masivu.
Možná si toho všimli, ale už nedostali šanci zareagovat. Obrovský kus útesu se bez varování odloupl ze stěny a skoro potichu se položil na dno průsmyku, aby pod sebou pohřbil vše živé.
Havran potěšeně zakrákal.
Už nic živé.
Karwisha zcela zpět ve svém těle se také krátce zasmála, pak se však musela tvrdě bránit útoku dvoumetrové vlčí bestie. Trysk jízdy se zpomalil, zastavil a sevřený útvar se nenávratně začínal rozpadat na zoufale bojující skupinky válečníků. Teď už záleželo na každém veliteli oddílu, jestli své muže dostane včas k ústí skryté stezky, aby je odvedl do bezpečí. Kelharanská jízda jako celek právě přestala existovat.
Obklopena gardisty, které jí vybral Silas, a bok po boku Mirkeilovi vedla klisničku skrz šik zvířecích bestií. Jejich velitelem byl právě jeden ze zavalených temných mágů, ale proměněnci se stále řídili jeho mrtvou vůlí – útočili ze všech stran zároveň a napadali zvířata i jezdce stejně zuřivě. Oslepující bílé světlo krystalu je brzdilo jen minimálně, jak byli rozdráždění pachem krve a zdivočelí zemětřesením i smrtí svého velitele.
„Musíme se dostat na stezku!“ zakřičela v jednu chvíli na Mirkeila, když se dostali dostatečně blízko k sobě, aby ji i přes uši rvoucí ryk slyšel.
„Všechno se tady zhroutí!“
Jako by ji hory vyslyšely, náhle se pod nimi země divoce vzedmula. Koně, lidé, bestie – vše začalo padat a kácet se. Vzduchem se rozlehlo děsivé zanaříkání pukající země, už jednou spadlé balvany se znovu ocitly v povětří, aby dopadly mnohem drtivěji do odhalených hlubin planety i s titěrnými tvorečky, marně se snažícími uniknout totální zkáze.
Karwishina klisna zakolísala a poklesla v kolenou. Čarodějka jí bezvládně přelétla přes hlavu, ochromená ranou do břicha, kterou jí stačil těsně před svou smrtí zasadit kterýsi proměněnec. Hůl jí vylétla z prstů a náhle temná zmizela v oblacích prachu, koňské zanaříkání zaniklo v burácení skály.
A pak už nebylo nic, žádný hluk, svět, vědomí.


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 12 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 16 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 43 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 zrcadlo 30.05.2009, 9:44:42 Odpovědět 
   Od tebe bychom se měli všichni učit, jak se má psát!
 ze dne 30.05.2009, 20:12:09  
   Ekyelka: To je milé, ale radši ne. Každý je přeci osobitý a to i jako autor. ;)
 taira 25.05.2009, 19:05:05 Odpovědět 
   platí všechno, co jsem psala v minulých dílech... nechci se zdržovat, než dojde na poslední pokračování. :)
 Agibail 16.05.2009, 12:27:15 Odpovědět 
   moc líbilo... :-)) bitva byla skvěle popsaná, já hltala řádky a nechala se unášet fantazií ... :-))
 Fuxik(5) 10.05.2009, 16:18:10 Odpovědět 
   Máš na mysli koupit medovinu a přijet si nejdřív zabojovat a pak vypít?
 ze dne 10.05.2009, 23:15:55  
   Ekyelka: Přesně tohle má Sedmica na mysli :)
 Apolenka 06.05.2009, 23:07:18 Odpovědět 
   Měla jsem zbytečné obavy - bitka byla sice perná, ale červená netekla. Moc dobře zpracované, jak po stránce technické tak i pocitové, takže se můžu jedině pochválit ... no přece za to, že jsem si tě vybrala ke čtení. Promiň, musím přece pochválit tebe, za to jak krásně umíš poskádat ta malá písmenka.
 Fuxik(5) 06.05.2009, 10:18:19 Odpovědět 
   To se dělá, takhle se mi navážet do fantazie, když si pak nebudu moct zabojovat? To je smutné ...

ale pořád EPIC :)
 ze dne 06.05.2009, 13:23:22  
   Ekyelka: Červec to jistí, Karachu. Mimochodem, neuvažoval jsi o nájemné službě? ;)
 Amater 06.05.2009, 8:23:53 Odpovědět 
   Souhlasím se Šímou, zas to tak dlouhé není. Jinak mně to připomnělo Helmův žleb, mojí oblíbenou bitvu, kde taky vsadili na jednu kartu. Jim přišla pomoc a co asi tady?
 ze dne 06.05.2009, 13:23:55  
   Ekyelka: Tady... Obávám se, že zkrátka jen udělali, co museli.
 Romana Tamová 06.05.2009, 8:04:22 Odpovědět 
   No, je to síla.
Za 1.
 Šíma 05.05.2009, 22:10:47 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma ze dne 05.05.2009, 19:05:43

   Myslím, že jsem si nevšiml žádné práce skřítků Překlepníčků! Ono, také jsem se děsně začetl, takže gratulka a těším se na další díl. ;-)
 Annún 05.05.2009, 19:40:57 Odpovědět 
   Pane jo, to teda bylo hustý a asi ještě bude. Bitva jak vystřižená z fantsy filmu. Super výpravná a akční to se nedá popřít. A to zakončení vyvolává tolik otázek a těšení na další pokračování. Takže jen do toho a sem s dalším dílem. Musím dát za jedna, i když bych raději dala jedničku s ***** hvězdičkama :-))
 Šíma 05.05.2009, 19:05:43 Odpovědět 
   Hezké! ;-)

Ona čarodějka mi trochu připomněla Gandalfa (tedy onu románovou postavu, Tvá čarodějka je jakýmsi jeho protějškem, třeba jen velmi vzdáleným), hihi. Tímto také děkuju Gandalfovi, že se přemohl a publikoval tento díl, stálo to za to! ;-)

Bitva zdá se utichla stejně rychle jako začala. Marně dumám, jak dopadli naši hrdinové... Zemřeli? Přežili? Padli do zajetí, pokud vůbec protivník té druhé (temné) strany někoho bral do zajetí. Nejspíš by je všechny pozabíjel a udělal z nich své vlastní vojáky. (Poznámka pod čarou: Jde o čistě šímovy dedukce, které nemusí pasovat do dedukcí (a záměrů) samotného autora, který tento příběh stvořil.) Autorky!!! :-DDD

Nebudu pokoušet osud a doufám, že další díl vyjde brzy, protože tohle nemůže být konec. Země se ještě neuklidnila, prach s pískem ještě neusadil a skály nedosedly na zem, kam patrně také patří. Otázkou tedy je, kdo byl rozmačkán těmi skalami a kdo ne, ale na to čtenáři přijdou až s další částí!

To jsem se ale rozjel, ale ještě teď slyším v uších ryk bojovníků, kteří vsadili vše na jedinou kartu: buď vyhrají, nebo padnou. Nechal jsem se krapet také strhnout oním odhodláním, je trochu nakažlivé, zdá se. Držím jim palce a to ostatní se uvidí... Nezbývá než čekat a to samé musí udělat hrdinové Tvého příběhu.

P.S. Jdu se něčeho napít, vyschlo mi trochu v krku! Hihi. A ještě: tak dlouhý zase tento díl není! Alespoň ne pro šímu... A pokud v textu (čistě náhodou) nějaké překlepy, nebo nejasnosti jsou, pak jsem si jich nevšiml, ono byl v tom boji trochu větší šrumec a na prkotiny nebyl čas!!! ;-)
 ze dne 05.05.2009, 21:22:02  
   Ekyelka: Já doufám, že tam už žádné překlepy nebyly!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
Pokušení
Suneatress
Jaro
Joe Care
Opilí nocí
Bezejmenná
obr
obr obr obr
obr

[nevybr?no]
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr