|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303505 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Nalgašský průsmyk - čtvrtá část ::
 Ekyelka |
publikováno: 07.05.2009, 0:00
|
| Zbývá už odvyprávět jen konec. Posouzení už je na vás. |
| |
|
|
Je po všem.
Myšlenka, která ve své definitivnosti osvobozovala. Dokonalá úleva, znamenající necitlivost k bolestem polámaného těla, odplynutí prostého lidského strachu ze smrti i děsu z možnosti, že by se stala jednou z Nepřítelových nemrtvých stvůr. Byla si naprosto jistá dokonalostí a nezvratností své smrti – a tohle poznání ji naplňovalo klidem.
Stejným klidem, který zavládl v troskách bojiště, když se země konečně uklidnila. Cáry mlhy se místy převalovaly nad zvrásněným povrchem toho, co kdysi bývalo rovným dnem průsmyku – podlouhlou mělkou mísou, naplněnou až po okraj ostrými skalami. Nebe bylo ozdobeno posledními hrstmi hvězd, které ještě dokázaly vzdorovat blížícímu se úsvitu, a nikde nebylo ani stopy po stínu, magii nebo životě.
Karwisha pomalu roztáhla rty do vítězného úsměvu. Tohle byla nejlepší jízda jejího života. Poprvé čarovala naprosto volně a divoce, jak jí radily instinkty, bez obav z vyčerpání, selhání nebo vlastní smrti. Byla... svobodná.
Dlouhý výdech kdesi vlevo před ní ji probral z vytržení. Ještě někdo přežil tohle běsnící peklo?
„Mirkeile?“
Nikdo jiný nemohl být dostatečně šílený a chráněný samotnou Štěstěnou stejně jako jejím zaklínadlem. A také že ano:
„Karwisho!“
Udělal tu chybu, že se pokusil zvednout. Následoval krátký výkřik a opět ticho, které u čarodějky vyvolalo jen rozmrzelost. Sama se nemohla pohnout, ale napůl opřená o skálu si s tím nedělala starosti: byla s vlastní smrtí dávno smířená. Jenže Mirkeil ještě zemřít neměl, takže od něj bylo vyloženě hloupé, že tímhle bezvědomí ztrácel čas...
Čarodějka se přistihla, že začíná ztrácet souvislou nit vlastních myšlenek. Částí mysli se tomu podivila, ale její bojovná duše okamžitě varovně vykřikla: skutečně nebyl čas. Až ona vydechne naposledy, kouzlo vepsané do jejích kostí se postará, aby na místě nezůstalo žádné tělo, ale co Mirkeil? Jeho armáda byla zničená, pohřbená a rozdrcená, ale sám Nepřítel byl stále živý a silný – a blížil se. Pomalu, přesto neúprosně. Pročesával bojiště ve snaze nalézt toho, kdo mu tak drtivou, doslova zdrcující porážku způsobil.
„Mirkeile! Prober se, ty pápěro!“ zařvala vztekle. Nejradši by po svém veliteli hodila aspoň malý kamínek, aby ho donutila se probrat z mdlob. Její tělo však bylo dokonale ochromené; nejspíš si při pádu zlomila páteř. Zatraceně!
Magie se při dotyku její mysli zavzpouzela jako mladý hřebeček. Dnes v noci se k životu probudily síly, které by nemělo lidské vědomí ovládnout, ale Karwisha potřebovala ještě jeden zázrak.
„Mocná Akley, dopřej mi poslední kouzlo! Slibuji, že v příštím životě budu tvoje pokorná a ctnostná služebnice, ale propuč mi prosím ještě jednou svou sílu!“ zadrmolila polohlasně skrz zaťaté zuby.
Odpovědí jí bylo vzdálené, dobře známé zakrákání. Karwisha se spokojeně usmála: tohle jí stačilo.
„Nesnáším chrámy,“ zamručela místo slov díků, ale pokorně zavřela oči a odpoutala mysl od poničeného těla, aby se podívala havranovýma očima, nač se ji ptačí druh snažil upozornit.
Zkáza byla mnohem rozsáhlejší, než se zdálo – než se vůbec odvážila si představit. Nalgašský průsmyk byl minulostí; místo pohodlné cesty skrz jinak neprostupné pohoří čněla k nebesům souvislá skalní stěna, zářící i teď, několik hodin po bitvě, sinalým svitem spotřebované magie. Živým okem nešlo nic poznat, ale když jste věděli, jak se dívat, výsledná záře vás málem oslepila.
Karwisha se až zalekla, kolik síly dokázala pod vlivem kadrisu uvolnit – a na okamžik zalitovala, že na to musela přijít až teď. Kolik vítězných bitev by ještě mohla vybojovat...
Havran ji však nesl dál na východ, až k hranici, za niž kameny už nedolétly – nebo jim síla větší té její nedovolila dopadnout. První ohně, poskytující světlo a tolik potřebné teplo zraněným vojákům, vyskakovaly z temnoty téměř kouzlem, drobné jiskřičky loučí se pomalu prodíraly i mezi kamennou sutí ve snaze najít přeživší jezdce. Ale kdo mohl tak rychle přijet na pomoc? Že by Banouin neposlechl rozkazy a vrátil se?
Čarodějko.
Dotek další mysli ji natolik vyděsil, že málem i s havranem spadla z oblohy. Neklidné zakrákání místo nadávek a kleteb jí spolu s tlukotem křídel na okamžik naplnilo hlavu, pak přeci jen byla schopna vyslat opatrný dotaz.
Vaše Veličenstvo?
Kdo jiný?
Pobavení skoro stejně ostré jako Karwishina vlastní uštěpačnost, probouzející se při každé podobně hloupé otázce.
Nadělala jsi tady pořádnou paseku, čarodějko. Je div, žes to přežila.
Ne nadlouho, má paní.
Záchvěv nevole, který však rychle vyprchal.
Neovládám vlastní tělo a zůstala mi už jen trocha magie. Bude dobré odejít takhle bezbolestně.
Doufala jsem, že se setkáme tváří v tvář. Jsi odvážná.
Ne víc než ty, má paní. Jen jsem udělala, co bylo potřeba, abych je zastavila.
Co pro tebe ještě mohu udělat?
Ano, ani basianská královna, ta nejmocnější ze všech čarodějů kromě samotného Nepřítele, nedokáže vzdorovat smrti, svojí či cizí.
Karwisha zpět ve svém těle se usmála. Pokud tohle byla pomoc, kterou jí Akley nabídla, čarodějka byla připravená ji do mrtě využít.
Potřebuji sílu k poslednímu zaklínadlu. Můj velitel je sice momentálně v limbu, ale ještě zdaleka se nechystá umřít. Nesmí umřít.
Najdu ho.
Na to není čas. Nepřítel pročesává pole.
Okamžik váhání.
Veď mne.
Náhlý příliv síly donutil Karwishu doširoka otevřít oči a zalapat po dechu. Zmrzačeným tělem jí naráz proudilo tolik magie, že by snadno dokázala vyléčit i samu sebe – jenže síla jí byla propůjčena kvůli někomu jinému, mnohem důležitějšímu než ona.
„Mirkeil je chráněný mým zaklínadlem, které pohlcuje veškerou magii,“ rozhovořila se čarodějka nahlas, přestože si nebyla jista, že ji královna v duchu slyší a rozumí jí. Doufala, že ano.
„Až... až zemřu, zaklínadlo se samo rozpadne a vyprchá. Pro tuto chvíli ho ale musím dostat do bezpečí. Hodně rychle.“
Horečnatě přemýšlela. Jak? Sama se nemohla vůbec hnout a zase tak moc si stran magie nevěřila, byť byla královna připravená jí pomoci.
Mirkeil... je jezdec. Kelharanský jezdec. Už jednou se přeci dostal do bezpečí na hřbetě koně, tak proč ne znovu?
Ta myšlenka ji bláznivě rozesmála. A proč krucinál ne? Stejně jí už moc života nezbývalo – a náhle viděla schůdnou cestu, jak se vyhnout i přislíbenému znovuzrození v podobě pokorné řádové sestry. Že tím oklame i svou bohyni, ji trápilo jen minimálně; Akley to pochopí, jako ostatně všechny Karwishiny drobné prohřešky, spáchané v minulosti, teď i v budoucnu.
„Nejspíš to nebude tak strašný život. Jízda se o své koně stará lépe, než o své vojáky,“ prohodila spíš sama k sobě než ke komukoliv jinému, pak se poprvé opatrně dotkla věnované magické síly. Bude-li mít štěstí, podaří se jí uchovat si dokonce zbytky své inteligence – a pokud ne, aspoň ji nebudou trápit lidské starosti, ale jen ty zvířecí.
Během celého zaklínání slyšela z povzdálí královnin hlas, jak jí radí, později jak už se jen pobaveně směje zvláštnímu, ale stále reálnějšímu a rozhodně životaschopnému nápadu. A pak, těsně před závěrečnou magickou deklinací, ji napadlo:
Co když mi nebude chutnat oves?
Jako by se vrátil v čase: zase ležel na bitevním poli, neschopen nejmenšího pohybu, a všude kolem viděl jen smrt a spoušť. Části těl, pohřbené pod kamennou sutí nebo osamocenými balvany, rozervané pole skal, kde předtím bylo rovné dno průsmyku, zčernalé mastné fleky v místech, kam dopadla hořící těla temných mágů, zničených silou Karwishina zběsilého zaklínání.
Mirkeil se nepatrně usmál. Tohle byla neuvěřitelná jízda! Nikdy předtím neviděl žádnou vojenskou čarodějku neohroženě ječet jedno zaklínadlo za druhým, bez zdlouhavých příprav a otravných meditací. Karwisha byla jako bělovlasý démon; nezastavily ji vlčí stvůry, temní mágové ani samotné zemětřesení, které vyvolala. Když přišla o svou klisničku, prostě se zády přitiskla k boku Mirkeilova koně a dál bojovala magií i svou holí. Byla nezastavitelná, aspoň tak se to oběma zdálo.
Drobné píchnutí mezi žebry na pravé straně hrudi ho varovalo, aby dýchal opatrněji. Nejspíš se mu otevřela rána, utržená předešlou noc v zápase s tím medvědím démonem. Karwisha ho varovala, že k tomu nejspíš dojde – dokud se však nemusel hýbat, nevadilo mu to. Bolest téměř necítil, navíc neměl nejmenší důvod se hýbat. Proč taky, uvězněný mezi zřícenými stěnami průsmyku a téměř zaživa pohřbený? Radši počká na Bledou paní s klidem a důstojností, než aby ji k sobě přivolával marnou snahou se aspoň zvednout do sedu. Vleže na boku, hlavu podepřenou nejspíš nějakým kamenem, to přeci bylo tak pohodlné...
Na levé tváři ho cosi zastudilo. Zašilhal vzhůru, dokonce se mu podařilo trochu pootočit hlavu. Vzápětí mu další studený polibek přistál na špičce nosu: první letošní sněhové vločky se elegantně snášely dolů.
Chtěl na Karwishu zavolat, ať se taky podívá: vždyť začínalo sněžit! Dokázali to! Zastavili celou nepřátelskou armádu, i když proti nim stála neskutečná přesila! Sníh, mráz a led se už postarají, aby zůstal tenhle kout Basianu až do jara neprostupný – a s nástupem oblevy bude stát na hranicích nové vojsko, silnější a odvážnější, schopné odrazit jakýkoliv útok!
Ticho, rušené jen svistem studeného větru mu však bylo více než výmluvnou odpovědí. Karwisha se dávno odebrala do říše Bledé paní, stejně jako všechno živé v okolí. Zůstal sám; na radost z vítězství, na čekání i na samotnou smrt.
Pocítil cosi blízkého zklamání. O tomhle pomalém umírání hrdinské písně a balady taktně mlčí – jestli jednou taky pomlčí o slzách, které se Mirkeilovi náhle objevily v očích, když si vzpomněl na přátele? Byly jen dvě, krvavě rudé jako vzácné ohnivé rubíny, a v mrazivém vzduchu rychle zmrzly do podoby dvou nebroušených drahokamů, ale byly tím nejvzácnějším, co mohl Mirkeil poskytnout jako obětinu za mrtvé.
Ještě nezapaluj svou hranici, Mirkeile.
Trhnul sebou, překvapený zvukem neznámého hlasu ve své duši. Vzápětí přidušeně vykřikl; jednotlivé části těla mu daly jasně najevo, jak moc je vlastně posekaný, pokousaný, spálený a pobodaný. Magický štít ho sice uchránil před zlovůlí temných mágů, ale ne před drápy, čelistmi a zbraněmi bojujících nestvůr.
Skoro znovu omdlel bolestí, než se mu podařilo nadzvednout se na méně zraněné levačce do polovičního sedu. Hryzal se do rtů, aby nekřičel nahlas, a ani si neuvědomoval chuť vlastní krve na jazyku.
Dokaž, že jsi hoden toho daru, který ti Karwisha odkázala.
Už to nevydržel. Musel vykřiknout nahlas. Byla v tom bolest, ale také vztek a nenávist k tomu, kdo si takhle zahrával s jeho rozumem – nebo to byl on sám, ten pobavený našeptávající hlas uvnitř jeho hlavy?
Místo odpovědi se ozvalo koňské zaržání: jasné, hlasité a zcela určitě pouze zvířecí. Mirkeil neměl dost síly se zvednout výše, ale rychle se přibližující dusot se náhle proměnil v tanec štíhlých černých nohou přímo před jeho tváří, když se černočerný vraník náhle oddělil od okolní tmy.
Mirkeil chvíli jen bez dechu zíral na majestátné zvíře, které se nad ním tyčilo. Jako by vystoupil ze starých legend o Vládcích větru – hrdý, vznešený a v každém ohledu dokonalý hřebec ho pozoroval moudrým pohledem, v němž probleskovaly ocelově šedé jiskřičky pobavení, a nozdry se mu chvěly zvědavostí z nových pachů. Tak nádherné zvíře snad ani nemohlo být skutečné – a přesto byl dotyk jeho nozder na Mirkeilově čele stejně něžný a sametově hebký, jako nozdry kteréhokoliv jiného koně.
K jeho nekončícímu úžasu se vraník vzápětí zvláštním mimochodným krokem přesunul vedle Mirkeila. Kratičké zaváhání, jako by si sám hřebec teprve uvědomoval, kterým směrem musí povolit klouby v nohách, aby poklekl do kamenné suti, vzápětí aby si dokonce lehnul těsně vedle zraněného.
Netrpělivé zařehtání Mirkeila vzpamatovalo. Přestal zírat na černou masu sametu a svalů vedle sebe a se zaťatými zuby přehodil levou nohu přes jeho hřbet. Prsty se samy zapletly do nezvykle dlouhé hedvábné hřívy, instinkty nějakým záhadným způsobem dokázaly vyčerpané tělo ještě převážit na tu správnou stranu, aby vraníkovi při vstávání ze země zase nesklouzlo ze hřbetu dolů.
Mirkeil se naposledy rozhlédl po okolí. Dokázali to. Ještě teď tomu nedokázal uvěřit, byť se na západní straně tyčila souvislá masa skal. Všechna ta smrt a bolest stála za to; Nalgašským průsmykem už neprojde nic živého ani mrtvého.
Vraník v odpověď na jeho myšlenky souhlasně pohodil hlavou a pomalu se vydal kamenným polem na východ. Domů.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 8 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 14 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 30 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
