obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je povídka v citoslovcích."
C. Baudelaire
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Cestička pro Bugiho - první polovina ::

 autor Matylda Kratinová publikováno: 07.05.2009, 0:26  
Dokážete si představit pěší cestu z Prahy do jižních Čech zdivočelou krajinou, kde číhají horší věci, než policajt s pokutovým bločkem a násilník s baseballkou za zády? Pokud ne, čtěte dál; pokud ano, tak taky, protože jen o cestu tu nejde. Bugiho rodina má totiž problém a je v jeho vlastním zájmu, aby ho vyřešil.
 

Radek vystoupil ze šaliny ven na ulici. Jeho obrovský batoh, který mu tlačil ramena k zemi, málem neprolezl dveřmi. Chlapík se s funěním opřel o zábradlí na nástupním ostrůvku.
Oblá tramvaj zatím tiše odfrčela pryč.
Pečlivě se rozhlédl. Davy na hlavní třídě směrem k šesté pražské bráně si ho nevšímaly. Byl pro ně vzduch. Ještě jednou zkontroloval situaci a vyrazil na druhou stranu silnice. Tam zalezl do křoví. Zeleň listí, do husta rozbujelá jarem, ho perfektně schovala.
Svlékl si lehkou látkovou bundu. Z batohu vytáhl opršalou vojenskou krosnu a oblečení, tak nepodobné tomu, které dosud nosil. Ale podle Bugiho na cesty do divočiny neexistovalo nic lepšího.
Radek se budoucnosti neděsil, i když v tomhle případě by to možná bylo na místě. Naopak, znuděného Pražáka lákaly adrenalinové zážitky tam venku. Natáhl si kožené kalhoty, zašněroval staré kanady (do jedné nezapomněl zastrčit tesák, do druhé pistoli) a pustil se do oblékání lněné košile. Pěkně kousala, ale jutová vložka pod koženou vestou nebyla o nic lepší. Zatraceně, kam se poděl ten komfort městského oblečení... Znovu zalovil v batohu a opásal se kratším mečem. S úšklebkem si vzpomněl, jak je ve škole učili šermu. Teď samolibě doufal, že mu střelné zbraně vždycky postačí.
Zatímco čekal, až se mu vyprázdněný batoh sám složí do velikosti krabičky od sirek, přejel si rukou zamyšleně po tváři. Chvíli o tom uvažoval. Ale co, řekl si a vlnivým pohybem dlaně vyčaroval v obličeji tmavé strniště.
...
Fronta k bráně se táhla jako sliz. Bylo pozdní nedělní odpoledne a všichni přespolní, kteří v Praze ještě zůstali, pospíchali ven, aby domů dorazili za světla. Radek z toho byl rozmrzelý, měl se s Bugim sejít v Průhonicích kousek za městem, a zatím to vypadalo, že dorazí pozdě. A cesta téměř na druhou stranu země ho nabíjela nedočkavostí.
Během dlouhého čekání se v duchu prohraboval vzpomínkami na vyprávění pradědečka, který ještě pamatoval svět takový, jaký měl být. Rychlý, přesný, zajištěný a lidský. Prostě civilizovaný. V Praze tenkrát jezdívalo metro, než ho pro mrhání elektrickým proudem zavřeli. Ulice bývaly plné aut, teď člověk za den narazil stěží na pár desítek. Uvnitř města nebývala pole, větrné mlýny a rotory větrných elektráren, v parcích se nepásly krávy. A nestály nové hradby, obrovská, třicet metrů vysoká monstra z kamení a betonu, za kterými se město schovávalo před okolní divočinou. Jejich stín teď pohltil dav i s Radkem. Brána, vklíněná mezi dvě kulaté věže, požírala poutníky víc než pomalu.
Strážný dnes neměl svůj den. Zaspal, posádková kočka mu ožrala oběd a k tomu se musel dívat na ty protivné zanedbané obličeje barbarů, kteří horem pádem mizeli z Matky měst zase ven. Teď před ním stál další takový, mladý holobrádek s kulatým obličejem a nervózně těkajícíma očima.
„Ukaž tu veteš,“ utrousil hlídač nerudně.
Mlaďas sundal tlumok.
Městský činitel ho vysypal na hladce vybroušenou dlažbu.
„Ale no tak, tohle akorát zdržuje,“ utrousil někdo vzadu v davu rozladěně.
Strážný navztekaně rozhrnul shluk lidí elektrickým kopím. Přímo před jeho špičkou se tyčil chlap v dlouhém kabátě, se strništěm, zato s pečlivě ostříhanými vlasy.
„Kdo si myslíš, že jseš, ty kryso barbarská?!“
Kůže na chlápkově navýsost hrubě řezané čelisti se natáhla pobaveným úšklebkem. Nonšalantně zašmátral v náprsní kapse a pohůnkovi strčil před nos čipový občanský průkaz města Prahy. Bylo v něm uvedeno Radek Čadlík.
Sotva se po dalších menších obstrukcích dostal za bránu, před očima se Radkovi rozevřel volný prostor. Přešel most přes obrovský příkop a ocitl se v divočině. Kus od cesty se vypínala hromada sluncem vybělených lidských kostí. Pokud se Radek dobře pamatoval, mohl za to hladomor. Ale Praha byla jedním z mála míst, které přitahovalo nájezdníky ze zuboženého venkova jako zdechlina červy. Jejich pozůstatky se vršily kolem opevnění jako varovné memento mori.
To se ve městě se nevršilo nic, Radek jako dítě chodíval s kluky házet kamení po perverzácích, kteří se dívali, jak popel zemřelých házejí přes hradby. Teprve časem mu došlo, že jsou to možná příbuzní těch spálených ostatků. A jako boží trest za jeho svatokrádežné chování se v něm asi probudilo čarodějné nadání. Jeho matku, bigotní katoličku, v tu chvíli v jejích pětatřiceti letech trefil šlak.
Radek se nad tím vším pousmál a zostřil tempo chůze.

Bugi vyrazil ze zakouřené krčmy na vzduch. Slunce už tma pomalu vyšťouchala z oblohy a Burudighard Žižka si začínal o svého přítele dělat starosti. Chvíli bloumal kolem krčmy a pak se posadil na rozpadlý obrubník na kraji cesty.
Z Průhonic samotných toho po zhroucení centrálního státu mnoho nezbylo. Zrezivělé plechy starých skladišť lidé rozkradli, opuštěné domy taktéž, jen bývalá dopravní tepna D1 zůstala. Se vším svým betonem, panely a výmoly. Kdo měl dost rozumu, katastrofu přečkal a protloukal se, jak se dalo. Kdo ho neměl, skončil pod drnem a někdy ani to ne. Zlenivělé zlaté české ručičky se s vyčerpáním zdrojů energií a pohonných hmot nevyrovnaly ani za tři generace.
Bugi celkem jasně tušil, že časem tohle dilema bude muset řešit sám: kde vzít dost energie na to, aby se rodinná doména trochu vzmohla. Nemohl totiž čekat, že se jeho starší bratr dožije tak vysokého věku, aby v roli náčelníka vládl požehnaně dlouho. Praha byla v téhle otázce za vodou – měla fungující tokamak a na prodeji elektřiny z jaderné fúze vydělávala miliardy. Snem venkovských vládců bylo dopracovat se alespoň k malé elektrárně. Pálit kvůli proudu slámu, dřevo nebo obilí se nikdo neodvážil. Klíčem bylo mít dobrou řeku, slunné místo nebo hodně větru. Kdo neměl ani jedno, musel improvizovat nebo se vrátit zpátky na strom.
Zatímco Bugi rozjímal, došel Radek Čadlík konečně do Průhonic. Za denního světla už tady v Žižkově doprovodu několikrát byl, ale za tmy se mu všechno zdálo doslova nasáklé smrtí.
Pozdravili se klepnutím pěsti o pěst.
„Co cesta?“
„Dobrá, akorát sem k smrti naštval strážnýho.“
Burudighard se zasmál hrdelním hlasem. „Bude jenom hůř. Už se zase válčí o hydroelektrárny na Vltavě a v lesích je teď víc zdivočelých psů než jindy.“
„No bezva,“ ušklíbl se Radek. Zdivočelí psi byli oblíbenou adrenalinovou atrakcí na cestách divočinou. Neměli strach z lidí a vůbec neváhali dát si někoho k svačině.
Radek se možná choval jako blázen. Coby čistokrevný Pražan nikdy sám nevytáhl z města paty dál, než na pět kilometrů, a teď si vyrazil s barbarem Bugim pěšky do jižních Čech. Kraje, který se po staletích zase začínal hýbat vodními démony jako žížalami.
Studené ráno je zastihlo ve stohu slámy. Odplížili se pryč dřív, než je mohl rozzuřený hospodář prohnat po dvoře. Celé dopoledne šlapali do úmoru po zvetšelém povrchu bývalé dálnice. Na dvou grandiózně navržených pruzích se sem tam pohybovalo pár lidí a několik povozů. Uprostřed silnice trčely v jedné řadě pahýly sloupků. Svodidla totiž už dávno někdo soukromě upotřebil.
V poledne osekali na náspu nějaké roští, upytlačili zajíce a přímo na vozovce si udělali piknik. Pečínku Radek sice poněkud připálil, ale po celou dobu jejich hostiny se hrdinně tvářil, jak je chřoupající maso výtečné. Burudighard si toho nevšímal a silnými zuby barbara bez problémů odtrhával svalovinu od kostí.
K večeru zatáhl Bugi Radka do lesa. „Musíme vylízt nahoru, na stromě je v těchhle časech zdaleka nejbezpečnějc...“
Radek se bez okolků vysápal na nejbližší dub a k větvi se přivázal lanem. Pokud nechtěli vzbudit pozornost, nemohli moc čarovat. Kdoví, co se toulalo lesem dole...
Zvuky noci byly kradmé. Vrzání dřeva, šumění listí, sténání zeleně ohýbající se o tělo v pohybu, plácání křídel a kvílení větru. Tahle divočina byla daleko děsivější než ta přírodní, protože pohltila dřívější spořádanou krajinu. Mezi rozpadajícími se zdmi opuštěných vesnic a měst řvala meluzína doprovázená zdivočelou zvěří.
První ráno byl Radek dost rozlámaný. Během těch dalších si už zvykl.
Silnice se klikatila tmavým hvozdem. Do Budějovic zbývalo jen nějakých pětatřicet kilometrů. Cesta zatím ubíhala hladce, ale Bugi byl neklidný. Radek zřejmě tušil, proč. Doteď se neobjevily žádné větší komplikace, ale hlavně široko daleko nikde nebyla ani noha. Občas zaslechli vzdálené vytí, ale s žádnou krvelačnou zrůdou se blíž nesetkali. Sotva měli les za zády, Burudighard se viditelně zklidnil. Před nimi se rozprostírala chaoticky upravená krajina a u blyštící se řeky velké město.
„Tak to jsou Budějice,“ usmál se. „Docela se už těšim domů.“
„A to jako fakt bydlíš na hradě?“
„No jasně, náčelník s rodinou vždycky bydlí na hradě. Prapradědu kdysi zvolili krajským hejtmanem a po tom velkým ekologickým průseru už to v klanu zůstalo. Republika se rozpadla a my si od tý doby vládnem sami, nesmíš všechno vidět tak pragocentricky,“ poplácal Radka po rameni.
Nejspíš měl trochu pravdu, Radek se skutečně dostal do jiného světa, kde jeho domovské město mělo jen velmi malou moc. A dost se tomu divil.
Kousek před nimi asi pět chlápků tlačilo vůz směrem k městu.
„Copak, pantáto?“ křikl Bugi na evidentně nejstaršího z nich.
Šedovlasý vousáč v hrubých zelených šatech jen mávl rukou. „Jeli jsme do Tábora, když se kobyla splašila a zlomila oj,“ zahleděl se zlobně na rezavého koně uvázaného vzadu. „Teď pojedem leda do prdele, mladý muži.“
Bugi pokrčil rameny. „No což, my taky míříme k Budějicům, můžeme vám pomoct. Radku, běž na druhou stranu..,“ zabral do postranice.
Chlapi si je nedůvěřivě prohlíželi, ale neříkali nic.
„A vy jdete od Tábora?“ začal jeden z nich opatrně prověřovat, co jsou zač.
Bugi mlčel.
„Cesta dobrá, jenom na jednom místě voda v asfaltu vymlela takový koryto,“ snažil se Radek zamluvit vzniklé prázdno.
„Aha, a ty jsi čí, ty nalevo? Nemluvíš ani nevypadáš jako Jihočech.“
„Sem od Prahy, teď je tam bída, nájezdníci zničili předpolí města. Tenhle vlasáč je můj přítel a řikal, že tady spíš nepřijdu o život.“
„Neřekl bych, že je tu bezpečněji,“ utrousil vousatý dědula.
„Kdybych si měl vybrat mezi nájezdníkama a psama s vodníma potvorama, volil bych radši to druhý.“
Chlápci se na sebe podívali. „To to nahoře bude asi dost děsivý...“
„Jak se má kraj?“ přesměroval Bugi hovor honem do bezpečnějších mezí.
„Ale docela by to i šlo,“ zafuněl zmoženě jeden z chlapů vzadu, „kdyby na nás ďas neseslal ty čokly. Okolo města prej strhali už třicet ovcí, zlatý vlci, ty se aspoň bojej ovčáka s pořádným hafanem po ruce, ale na tyhle hovada aby jeden rovnou vzal samopal. Včera Ondráš Studniců našel v poli dítě s roztrhaným hrdlem, bestie jedny...“
„Jinak napršelo akorát,“ chopil se slova další z obyvatel předměstí, „klasy mají nalitý zrna, snad se čtvrti letos konečně povede koupit ten sluneční panel, dáme si ho na kostel a uvidíme. Náčelník vládne zaplaťpánbůh dobře...“
Radek se na Bugiho pobaveně zašklebil. Kolem se zelenaly louky, ale nikdo je nekosil ani nespásal.
„...akorát pár městských konšelů asi spadlo z měsíce...“
„Kdo? ... My je rádi pomluvíme.“ Burudighard se málem podřekl.
„No, znáte Sýrovce a nosáče Krauze? Vymysleli novej poplatek, nějaký odpadkovný. Ve vnitřním městě budiž, ale u nás na předměstí? Měli by jim to zatrhnout, už takhle platíme_“
Kobyla zařičela a pokusila se utrhnout.
„Do prdele!!“
Zpod náspu vyskočila psí smečka.
„Chraňte kobylu! Chraňte kobylu au!!“
Radek sáhl do kabátu. Pistoli s šesti hlavněmi namířil na největší psí chumel. Šestero třesknutí a smrad spáleniny se smísilo s kňučením.
Bugi odhodlaně plnil přání šedovlasého chlapa. Bránil kobylu. Mečem kosil šelmy a vytrvale je setřásal ze zad. „Héej!“ zahulákal. Kouzlo házelo psy vzduchem.
Chlapi řvali o život. Psi měli pořád přesilu.
Radek také křičel, ale bolestí. Psí držka mu železnou silou žmoulala ruku a hrozila odtrhnout maso od kosti. „Ty sráči!“ vrazil mu tesák do oka. „Bugi! Smrťáka!“
„Teď!“ zařval někdo na druhé straně vozu.
Jejich hrdelní řev doprovázený vichřicí za sebou nechal jen hromady chlupatých těl. Silnice se lepila krví. Pokousaná kobyla sípala na zemi. Šedovlasý chlap jí mezi oči beze slova namířil pušku a vystřelil.
„U všech svatých,“ odplivl si mužík s jizvou nad obočím. Teď si mohl být jist, že bude mít druhou. „Jsem sice řádnej křesťan, ale díkybohu za vás dva. Mam doma pět dětí.“
„Za málo,“ zasykl Radek bolestivě.

Radek s Bugim prošli nutnými uvítacími ceremoniemi v Českých Budějovicích, ale nakonec před vírem velkoměsta utekli na letní sídlo v Jindřichově Hradci. Byl to spíš Čadlík, kdo si vyprosil ústup, mezi říznými barbary a s podivně pobledlým náčelníkem po boku se necítil zrovna nejlépe. Nakonec zase vyjeli jen ve dvou, s tajným úkolem prověřit stav panství kolem Hradce.
Nově opevněný jindřichohradecký zámek se tyčil nad brčálově zeleným rybníkem Vajgarem a za sebou držel drobné město jako vyděšená slepice kuřata. Také tady vládl čilý ruch a hlahol, ale rozhodně menší, než v hlavním sídelním městě kraje.
Chvíli trvalo, než Bugiho sestra Sáva našla v zámku pokoje, které dostatečně odpovídaly jejím představám o úrovni hodné tak vážených hostů. Přestože se v budově jako její dlouholetá obyvatelka docela vyznala.
Potom je pozvala na čaj z březového listí. Bugi jí uvolněně vyprávěl o posledních novinkách, zato Radek podlehl svůdníkovské touze předvést všechny svoje přednosti. Vyprávěl o životě v Praze, rozmachoval přitom rukama, dělal důležité grimasy, ani přitom nevnímal, jak se mu z toho čajíčku kroutí vnitřnosti. Jeho sebeprezentace ovšem trvala jen do té doby, než ho Sáva ověsila bezpočtem ochranných amuletů. Připadal si s nimi jako stará Cikánka z pohádek.
„Co je tohle?“ zvedl řemínek s tepaným kachním pařátem.
„Proti šotkům, na vodníka platí černý kohout, na démony ondřejský kříž,“ začala kráska s uhrančivýma očima zasvěcenou přednášku.
„Ale když spadnu do vody, tak mě tohle železářství spíš stáhne ke dnu jako kámen,“ snažil se mužně oponovat.
Sáviny hnědé oči zčernaly zlobou. „Ty neznabohu pražácká, bez tohohle železářství ani nemá smysl vycházet ven. A vůbec tě to nestáhne ke dnu,“ vlepila Radkovi facku a odkráčela.
Burudighard se v křesle potměšile uchichtával. „Věř mi, ví, o čem mluví, prej se s tim v noci koupe nahá v rybníce.“
„Kde?!“
Pokrčil rameny. „Je to sice moje nevlastní sestra, ale kdybych věděl kde, klidně bych se šel podivat.“ S úšklebkem v duši si vzpomněl na matinku, která by mu za tento výrok dala asi ještě větší ťafku než Sáva Radkovi. Byla to vůbec zvláštní osobnost, Bugiho maminka. Sice si vzala za muže budějovického náčelníka, ale v manželství s ním vydržela jen sedm let. Od té doby se malý Burudighard stěhoval mezi ní a otcem. Vratislav Žižka sice kvůli tomu poněkud prskal, ale exmanželku, mocnou čarodějku, si popudit proti sobě nechtěl.
Večer Bugi Radka přesvědčil, aby se šel Sávě do její komnaty v mohutné Černé věži omluvit. Nemohl nepostřehnout, jak za ní pořád kroutí očima. A jako svého potenciálního příbuzného by radši viděl Pražáka Čadlíka než nějakého místního tupého šlechtice.
Usmíření dopadlo dobře a Sáva večer na oslavu pozvala nějaké kejlíře.
Všichni tři seděli v nejvyšším patře renesančních arkád na nádvoří a pozorovali herecké představení dole. Úporně je žrali komáři, kteří se nedali odradit ani čadícími loučemi. Repelent na zámku bohužel nevedli. Mihotavé světlo hořícího dřeva dopadalo na složitě kovanou klec studny a ta na oplátku házela roztodivná prasátka. Bylo cítit, jak z otvoru vychází odporný chlad.
„Byl´s tady vlastně někdy?“ otočila se Sáva na bratra.
„Jako malej možná jo, ale po rozvodu už jsem jenom pendloval.“
„Díky tomu snad máš ty nejlepší kouzelnický školy, ne?“
„A k čemu to je?“ zeptal se Radek pochybovačně. „Já je mam taky a stejně mi blbej čokl div neukous ruku.“
Sáva se zasmála. „To chce cvik. Co jsem tady, Hradecku se smečky vyhýbají. Bohužel s démony už to tak zářné není.“
„Koukal jsem cestou,“ ušklíbl se Bugi. Nemohl si nevšimnout, jak je okolí starých rybníků opuštěné. Některým dokonce už povolily hráze a nemalá část Jindřichohradecka se proměnila zpátky v bažinu. Nad její třaslavou hladinou si hrály víry, které měly pramálo společného s obyčejným vířením vzduchu. Lidé nevycházeli po setmění ven a nikdy ze sebe nesundávali množství amuletů a křížků.
...
Oba dva dřepěli v roští těsně u břehu a ani nedutali. V tichu kolem bylo slyšet jen zurčení vody, bzikot komárů a plácání kachen, které si vychutnávaly koupel na vodní ploše.
„Myslíš, že se tentokrát trefíme?“ sykl Radek opravdu opatrně.
„Měl bys doufat, pročmuchali jsme snad všecky rybníky v okolí.“ Bugi totiž nebyl o nic méně zvědavý, než on. Číhali na Sávu.
Konečně se zjevila, jako překrásná nymfa. Na nadpozemskou bytost ale byla příliš skutečná, s opálenou kůží, jasnými křivkami a lesklou hřívou vlasů. Svlékla si splývavé šaty vesničanky.
„Hele, ty jó..., čum...“ Radkovi div nevypadly oči.
Burudighard stěží potlačil touhu si hvízdnout.
Vrhla se do vod jak Jarmila do Máchova jezera i se všemi svými amulety a kouzelnými sarapatičkami. Musela být zatraceně otužilá, jarní voda nebyla zrovna dvakrát teplá.
...
Už zas uháněli k rybníku za městečkem. Každovečerní kratochvíle se jim ani po měsíci neomrzela. Na cestu jim tentokrát svítil mimořádně vypasený úplněk.
„Hele,“ rozhlédl se Radek pochybovačně, „nemůže na nás dneska vyskočit nějakej vlkodlak?“
Bugi pokrčil rameny. „Tady klidně může. V oblastech, kde je hodně čoklů, skoro vymřeli. V tomhle kraji žádný smetáci nejsou.“
„To´s mě opravdu potěšil.“
„Klid, ve vlastním zájmu jsou dost mírumilovný. Věděl jsi, že otcův komoří tady v Hradci je taky jeden z nich?“
„Máš další seznam závadných zaměstnanců, abych věděl, komu se vyhnout?“
Potměšile se zachechtal. „Jsi v divočině, tady se nikomu takovýmu nevyhneš. Já ani nevim, co je Sáva vlastně zač.“
„Čim dál lepší.“
„Drž hubu, už je tady.“
Bugiho sestra se znovu vysvlékla do naha, tentokrát ale i s amulety.
Radek s Bugim se na sebe nechápavě podívali. Tohle bylo poněkud anomální.
Došla po vodě až do středu rybníka. To také běžně nedělala. Z vlnek se vynořila jedna obrovská s beraními rohy a zmizela i se Sávou.
„Krucinál,“zaklel Bugi, „to byl vodní běs nejmíň čtvrtý kategorie. ... Tohle asi v Botiči nemáte, co,“ odbyl Radkův zděšený výraz. Ve spěchu ze sebe svlékl oblečení a vrhl se šipkou do vody. Musel stůj co stůj zjistit, co to jeho nevlastní sestra provádí.
Čadlík se ještě pokřižoval a skočil za ním. Plavat totiž nikdy moc neuměl.
Burudighard za sebou cítil víry od Radkových rukou. Tak vida, že ho ty škapulíře ještě ke dnu nestáhly. Všude kolem byla tma jak v pytli.
Došmátrali se až ke dnu. Nikde nic. Radek se dávno vrátil na hladinu. Bugi cítil mravenčení až v mozku, půl hodiny pod vodou bez nadechnutí bylo již i nad jeho síly.
Sotva úlevně nasál vzduch, Radek už ukazoval na břeh. „Ta ženská potvora pádí domů jakoby nic.“
„Tady se určitě něco dojednávalo,“ vypustil barbar z úst konečně soud nad celou událostí.
„Takže tvoje sestra vyjednává s vodníma potvorama a nikomu nic neřekne?“
„V tomhle kraji se děje víc věcí, o kterých nikomu neřekla. Není v silách jednoho zadržet za hranicí všechny čokly. Mě ta studna na nádvoří vždycky přišla podezřelá,“ začal rychle kraulovat ke břehu.
„Co? Jaká studna?!“ snažil se ho následovat.


 celkové hodnocení autora: 94.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 15 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 23 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 honzoch 19.05.2009, 15:09:00 Odpovědět 
   je to super, taky jsem se chtěl ptát na žánr, ale Šíma už to vyřešil :) Ostatně, co záleží na žánru, když to má kvalitu. Myslím, že jsi hezky vystihla i českou mentalitu a humor, které se (doufám) nikdy nezmění :)
 ze dne 19.05.2009, 20:14:16  
   Matylda Kratinová: Mno, zanr je tu opravdu takova vsehochut ;-) a vazne se v tom da najit i ceska mentalita? Ona totiz nebyla v planu, ale tim jsem radsi, ze se ti povedlo najit novy rozmer =-) Diky moc za zastaveni a komentik ;-)
 Matylda Kratinová 10.05.2009, 22:54:10 Odpovědět 
   Jej, diky moc, proste tak dopadl mix...
 Meluzína 10.05.2009, 22:33:01 Odpovědět 
   Naprosto dokonalé čtení. Originální příběh zasazený do originálního světa. Prostě paráda!
 ze dne 10.05.2009, 22:56:00  
   Matylda Kratinová: viz vyse, porad se preklikavam, chjo =-)
 Amater 07.05.2009, 14:34:29 Odpovědět 
   Fakt někam to přiřadit to je horror, zbytek perefktní. Moc se mi to líbilo a zamixovat tolik žánrů. Jsem zvědava na zbytek.
 ze dne 07.05.2009, 23:13:18  
   Matylda Kratinová: Díky moc, snad budeš příště taky potěšena ;-)
 zrcadlo 07.05.2009, 12:10:48 Odpovědět 
   Moc se mi to líbilo! 1
 ze dne 07.05.2009, 23:10:53  
   Matylda Kratinová: Díky mnohokrát =-)
 Šíma 07.05.2009, 10:35:19 Odpovědět 
   Pěkné, dobré a povedené to bylo! ;-))) Jen jsem chvílemi netušil, zda jde o pohádku, postapokalyptické scifi, nebo fantasy! Ale to nevadí, protože je to fajn a četlo se to samo! Takže Jednička je tam a těším se na další pokračování!

P.S. A pozdravuj své Múzy a Múzáky, bo to stálo za to! A neříkej, že s příští částí přijde i konec! :-DDD
 ze dne 07.05.2009, 23:10:28  
   Matylda Kratinová: Hoj Šímo,
díky moc za zájem, co se žánru týče, je to mišmaš, ale osobně mám problém se vyhranit, z každého žánru beru jen to, co považuju za zajímavé. Příště už bude bohužel konec, ale doufám, že i přesto si to náležitě užiješ ;-)
 Aereus 07.05.2009, 0:43:53 Odpovědět 
   Vážně zajímavé, až na pár kostrbatých formulací se mi to moc líbíí. :)
 ze dne 07.05.2009, 23:08:16  
   Matylda Kratinová: Děkuji za zastavení i komentík, pár chybiček se do textu vloudilo - potvůrky jedny. Asi budu muset podplatit slohového šotka.
 Ekyelka 07.05.2009, 0:25:24 Odpovědět 
   Zdravím.
Stále ještě váhám, ale... Ale jo, je tam. :) Tenhle příběh je hodně dobrý, vlastně nebýt několika detailů, byl by dokonalý - ale toho si nevšímej, rejpu skoro do každého textu a čekám, co z něj ještě vypadne.
Tohle je každopádně velmi dobrý základ pro fantastický příběh (a nejen ve smyslu žánrového rozdělení). Uvidíme, jak se bude vyvíjet dál.
 ze dne 07.05.2009, 23:07:01  
   Matylda Kratinová: Ahoj,
díky moc za publikaci i vše kolem, tahle věc už je přes rok stará, tak mi přes těch pár vrstev úprav možná něco uniklo, ale tak stává se...
Vývoj se smrskne do druhé půlky, ale nebudu předbíhat, snad jen - není vše tak, jak se na první pohled zdá.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Zločin a trest ...
aegitalos
Večerní rozjímá...
Bel Riose
Lukášův život
AnnaSova
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr